SBíRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNí PORADA PROF. FERD. STRE]CEK I. Jan Neruda: Zpě'l'Y páteční. 3. vyd. . . Rozebr. 2. Jan Neruda: Písně kosmické. 9. vyd.. •• • Kč 3.50 3. Jan Neruda: Ballady a romance. 8. vyd... ,,3.50 4. Jan Neruda: Tři pO'l'ídky malostranské. •• ." 3.50 5. Svatopluk čech: Ve stínu lípy. 24. vydání • ." 5.50 6. Svatopluk Čech: Petrklíče. 9. vyd... . Rozebr. '7. Svatopluk Čech: Dagmar. 8. vydání. • • . • Kč 14.- 8. Svatopluk Čech: V ácla'l' Ži'l'sa .• •. ." 13.- 9. Svatopluk Čech: Výbor ,t prósy. • • • . • • " 12.- 10. V. Beneš-Třebízský: Levohradecká pO'l'ídka. • ." 6.ll. V. Beneš-Třebízský: Výbor ,t pO'l'ídek. 2. vyd.. ." 9.80 12. Dr. Otakar Hostinský: Epos a drama. • Rozebr. 13. Julius Zeyer: Olgerd Gejštor. 4. vydání. . Kč 8.80 14. Karolina Světlá: Tři pO'l'ídky. 2. vydání.. ." 11.50 15. Alois Mrštík: PO'l'ídky a obrá-tky. 2. vydání. Rozebr. 16. Vilém Mrštík: Výbor ,t belletrie. 2. vydání.. Kč 12.50 1'7. Viktor Dyk: Vybraná lyrika. • • • • • • • Rozebr. 18. Ferd. Strejček: Výbor ,t českoslovanské epiky li- dové. 3. vydání • • . . . • • . . • • . Kč 10.- 19. Ferd. Strejček: Výbor ,t českoslovanské lyriky li· dové. 3. vydání • • • • . • • . • • • ." 9.- 20. Turgeněv. Folprecht: Lo'l'co'l'Y ,tápisky (Výbor). 3. vydání • • • . . • • • • • • • • ." '7.80 21. Dr. Otakar Hostinský: Co jest malebné? - Výlet do říše romantiky. 2. vydání. • • . . . . ." 4.50 22. Svatopluk Čech: Hanuman. 7. vydání. . . . ." 6.- 23. Bohumil Adámek: Salomena. • • • • •. Rozebr. 24. Jar. Vlček: NO'l'é kapitoly ,t dějin literatury české " 25. M. A. Simáček: Lí'l'anečky slečny Ró,ti. 5. vyd. Kč 4.20 26. Jaroslav Vlček: Po,tnámky k Čecho'l'ě "Dagmaře" Rozebr. 27. Fr. Bílý: Příspěvky k praktické poetice. 2. vyd .. Kč 12.50 28. Jan Neruda: Prosté moti'l'Y • • •• ." 4.~ 29. Svatopluk Čech: V ácla'l' ,t Michalo'l'ic • " 8.50 30. Svatopluk Čech: Slavie. • • • •• .• ,,8.- 31. Svatopluk čech: Jitřní písně. 5. vydání. . . ." 6.- 32. Nebeský. Voborník: Protichůdci • . • • ,,2.40 33. J. Menšík: Výbor ~ povídek Martina Kukučina. 2. vydání • . . • Rozebr. 34. Jan Neruda: Hřbitovní kvítí. " 35. Svatopluk Čech: Čerkes. • • Kč 3.60 36. Dr. Jindřich Veselý: Doktor Faust. • " 12.- 37. Dr. J. Máchal: Dějiny českého dramatu • • Rozebr. 38. J. Svátek: Praiské pověsti a legendy I. 2. vyd. • Kč 8.50 39. J. Svátek: Prai,.ské pověsti a legendy ll. 2. vyd. ." 7.50 40. Jan Neruda: Hradčanské pověsti ." 3.- 41. Jindřich Š. Baar: Pro kravičku • ." 7.50 42. Svatopluk Čech: Lešetínský kovář 6.50 43. P. Vergilius Maro: Zpěvy pastýřské. " 5.40 44. Svatopluk Čech: Písně otroka. . • " 6.- 45. Emil Tréval: Pomsta svatých. • ." 7.20 46. Timrava: Dedinské povesti • 13.50 47. Em. Bozděch: Dobrodru~i • " 9.- 48. Eliška Krásnohorská: Sny po divadle " 11.50 49. Adolf Heyduk: Bajky a báje. 7.50 50. Svatopluk Čech: Šotek. • • • " 12.- 51. Svatopluk čech: Nové písně. ." 9.50 52. Svatopluk Čech: Sníh ." 7.- 53. František Palacký: Vybrané stati. ." 7.50 54. Fr. L. Rieger: Vybrané řeči a úvahy. 8.50 55. A. Macht: Slovenské balady lidové • • " 12.- 56. Josef Holeček: Z "Našich" • • • .• • " 12.- 57. J. A. Komenský: Informatorium školy mat. ." 8.- 58. J. K. Tyl: Od Nového roku do postu. • • • • " 10.- 59. Sv. Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století. • • • • •• " 15.- 60. Ferd. Strejček: České balady předbře~nové • ." 8.50 61. Ferd. Strejček: České romance předbře~nové . ,,7.50 62. Božena Němcová: Slovenské pohádky • ." 3.50 63. Karel Rais: Z domu. ••• " 6.50 64. Rudolf Medek: O našich legiích • • • • ,,5.- 65. Ferdinand Strejček: Z pamětí našich spisovatelů. • Kč 10.- 66. Ferd. Strejček: Po~dravy minulosti. Ukázky koresp. V tisku 67. Arne Novák: Výbor z:e studií a podobi~en . Kč 10.- Ve vydávání se pokračuje. Na skladě u všech knihkupců. NAKLADATEL F. TOPIC. KNIHKUPEC V PRAZE, NÁRODNí TŘ. 11. SBíRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNí POŘADA PROF. FERD. STREJČEK 67. ARNE NOVÁK VÝBOR ZE STUDIl A PODOBIZEN S ÚVODEM FERDINANDA STREJČKA -----'""=~ ------ NAKLADATEL F. TOPIČ, KNIHKUPEC V PRAZE POUTIKA ,RAHA úvso Arne N o v á k se zmiňuje v úvodě k odbornému spisu o "K rit i cel i t e r á r n í", že se u národů s pokročilou kulturou slovesnou ozývá vždy znovu spor o to, "zda jest kritika vědou či uměním", k čemuž pak sám odpovídá, že ,;k této složité otázce bude sotva kdy nalezena odpověd' jednoznačná a obecně platná". Co se však týče Arne No. váka. sam~ho, můžeme tuto spornou otázku rozřešit způsobem -jediným: spisovatelská činnost Novákova je přísnou vědou i slovesným uměním zároveň. Ze starších předchůdců Novákových, jimž nebyla kri· tika útočnou nebo drtivou zbraní na zdolání nesympatického směru nebo nepohodlného odpůrce, nýbrž jemným operačním nožikem, který má za úkol rozlišovat dobré a zdravé od špatného a škodného a zároveň hojit, léčit, lepšit, zdokonalovat, byli to hlavně vzdělaní a bystří estetikové rázu Václava Bolemíra Nebeského, Jana Nerudy a hlavně učeného Josefa Durdíka, kteří s náležitým jemnocitem a po nejsvědomitější přípravě pečovali o prozkoumání a prohloubení současné i starší literatury a hlavně též o poučení a nápravu nejmladších jejích adeptů. To byli 'kritikové a učitelé zároveň, jimž šlo především o věc, nikoli o osoby a o vlastní lesk. Kritika se již u mnohých z IlŮch pojila s literárním dějepisem. Doba novější, počínající se léty osmdesátými a vyznačená rozvojem literárního kosmopolitismu, rozhojnila řadu českých kritiků a recensentů a namnoze - jak ukazuje i příklad Jaroslava Vrchlického "'- setřela, hlavně v slohovém výraze, rozdíl mezi básnictvím a kritikou. Ba, v devade- 5 sátých letech, kdy byla kritika nazývána i "desátou Musou", převažovala u nás občas kritika básnické tvoření. Při. spěla sice po nejedné stránce za vedení F. X. Saldy k hlub· šímu poznání podstaty básnictví a zvýšení uměleCké úrovně, gle ledkdy i škodila. Stalat' se i zbraní na potírání nepohodl. ných protiv1níků aneb chvalořcčína literární oblíbence, ne. šetřila náležité poměrnosti a nedbala v cizomilském eklekticismu organické tradice domácí. Arne Novák vstoupil do literatury vyzbrojen vším, co opravňuje mladého vzdělance k hodnocení cizi práce. Vynikal již jako posluchač filosofie 'ZJl1ačoým rozhledem a pozoruhodným ,nadáním spisovatelským. Pocházeje ze známé profesorské rodiny litomyšlské (narodi:l se v Litomyšli dne 2. března 1880), kde otec a zejména matka T e ,r é z a byli literárně činni, stal se brzy, jako jeho starší bratr Theodor, nadaný přírodozpytec, pýchou a nadějí nejen svým hluboce vzdělaných rodičů, ale i svých učitelů a všech, kdož ho poznali za jeho studií v Litomyšli (1890-1895) a později i v Praze na gymnasiu a na fakultě filosofické, kde byl r. 1902 promovován na doktora filosofie. Cítě se povolán být literárním soudcem a dějepiscem, zatoužil se stát především také umělcem, který by uchvacoval stylem a rázovitým podáním. O jeho názoru na sloves· nou formu svědčí mimo jiné i jeho úvaha o Janu Blahoslavovi, zařaděná do tohoto výboru, jíž zdůrazňuje Blaho· sbvovu "obraznost a obrazivost mluvy" a usuzuje, že Bla. hoslav "patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedopověděnu, dokud jí neozřejmili a neobjasnili přímě. rem a metaforou, a jimž názorné epiteton teprve dokresluje představu" . Arne NovM< od počátiku tohoto století hodnotí, oceňuje a pos\.llZUje vše, co se mu naskytlo v naší literatuře a kultuře od jejích počátků do doby nejnovější. Je pochopitelno, že i sčetlý Arne Novák. s počátku jako mnozí jeho předchůdcové a vrstevníci nacházel více kvalitativních nedostatků 6 v souzených dílech než kladu~ neboť srovnávací metoda kritická nemohla být naší mladé literatuře vždycky příznivá. Výsledek tohoto prv~ho období Novákovy činnosti~ jež hodnotila vše vysokým měřítkem evropským, nepřihlížejíc shovívavě i k časový1lll potřebám a možnostem českým a ne· chápajíc ještě pině významu domácí tradice, byl jeho syntetický přehled české literatury, který vydal r. 1907 společně s Janem Jakubcem v Amelangově sbírce "Die Literaturen des Ostens" pod titulem "O i e č ec h i s che Lit e r a tur der G eg e n w art". V tomto díle po prvé rozvrženo a utříděno české písemnictví od let šedesátých minulého století. Ale ve SIVých četných studiích a essayich, jež otiskoval v Listech filologických, Lumíru, Přehledu~ České revui, ve Volných směrech, Ženském světě, v Laichtrově Literatuře 19. století i j., přibližoval se Arne Novák stále vroucněji českému životu literárnímu, který se vyvíjel za podmínek mnohem nepříznivějších a bolestnějších, než u jiných národů se Šťastnější minulostí a bohatšimi prostředky. Vzdav se odborného :llkoumání literatury němedké, k níž byl zprvu připoután - po studiích na universitám v německé říši i jako universitní docent (habilitoval se nejprve pro dějiny německé literatury a vydal r. 1906 cennou knihu "M e n zel, Boerne, Heine a počátkové kritiky mla d o něm ec k é"), zabývá se nyní výhradně studiem písemnictví českého, jehož souborným výsledkem jsou jeho ,,5 t ruč n é (později Pře hle d n é) děj i n y čes k é I i t e r a tur y", které vyšly v Olomouci u Prombergra r. 1909 a pak ještě ve dvou novějších, stále zdokonalova- ných vydáních. . Duchaplné rozbory a syntetické soudy jednotlivých úseků literárního a kuhul'1liho života česikého, jež v:miJkaly ponenáhlu od počátků kritické a spisovatelské činnosti Novákovy, vynikajíce nejen psychologickou hloubkou, ale i všemi přednostmi uměleckého podání, sloučeny byly časem do souborných celků, jež mají tyto přiléhavé nadpisy: M už o v é a o s u d y, Myš II e n k y a s p i s o vat e 1 é, Z v o- 7 n y do m o v a, Pod o b i Cl: n y žen, K r a i a n é a s ou· sed é, Z č a s u z a ž i v a p oh č b e n Ý c b. Zejména tato posledně jmenovaná kniha je pro myšlenkový vývoj Nová· kův významná, neboť se skládá ze statí, vzniklých za svě· tové války a budících literaturou národní vědomí české. Ve všech těchto svých knihách ukazuje mnohostranný autor, jak lze známé látky osvětlovat s různých hledisk, nalézat stále nové, původní cesty, odhalovat neznámé za· jímavosti zjevů zdánlivě dávno pro2Jkoumaných nebo i od· bytých. Mistrným dilem Novákovy tvůrčí schopnosti a srovná· vací metody jest jeho ,,5 vat o p I u k Č ech" (dosud ve dvou dílech), jímž splácí kongeniální kritik dávný dluh ve· liIkému umělci, milá&u svého mládí a někdejší národně cítící večejnosti české. Novákův· "Svatopluk Čech" jest zá· roveň i vrcholným dílem české literární historie. Z drobnějších prací Novákovýoh jsou některé přehled. nými pomůckami vědeckými, jako K rit i k a I i t e:r á r n í, Čes k é P í sem nic tv í s pta č í per s p e k t i v y, 'kdežto jiné vybroušenou formou t. zv. essaye osvětLují důležité zjevy kultumí (J a n N er tl d a, P r a h a ba. rokní). Byv roku 1920 jmenován řádným profesorem české li· teratury na Masarykově universitě v Bmě, zahájil svoje čtení vstupní přednáškou "P r o ;b I é m y mor a v s k é I i . t e r a tur y", jež vyšla pak i osobě a svědčí o neobyčej. ném bystrozraku a ojedinělé literární erudici autorově; v knize přítomné se zabývají otázky literatury a kultury na Moravě články D o p i s i ma gin á r n í a J i t r o F ran t. B ar t o šev P r a (l; e. Kniha "H o v o r y oka mži k ů", vydaná r. 1926, jest svazkem feuilletonů, které Ame Novák, hláse se ke vzoru Jana Nerudy, psává vedle kritik a článků pravidelně do čelného deniku brněnského lidových Novin. Číst Arne Nováka znamená nejen poznávat nové světy, ale i učit se chápat výlZnam českého písemnictv~rozeznávat, 8 co ~e stalo pouhým vývojem a v čem je pravý pokrok, jehož dUležitým činitelem jest ovšem i vooedká a uměled<á kritika. Přítomný výbor jest upraven tak, aby podával pokud možno všestranný obraz Novákovy činnostiessayistické a dotýkal se různých období našeho kulturního a národmo vývoje, podle jehož chronologie jsou seřaděny jednotlivé články. Ferdinand Strejček. 9 I. LEGENDA BLANICKÁ (1918.) Vhlubokém mlčení, jakoby přísně vymodelovaném sou· středěnou vůlí obrovitélho socihaře uajinotvorného, spočívá těžce modrý obl.1}'s Blaníka na mirnězvměném obzoru pa. horkatiny posázavské. Koldokola pokojný a vlídný kraj, od· dycbující zvolna v pravidelné práci a ve skromném užívání jejích výtěžků; cizí šlecthtickérodiny na starobylýdhzeman. ských sídlech, tak příznačnýdhpro jižní Čechy; širé, nej. úrodnější lány a krásně pěstěné lesy v rukách nepřátelského velkostatkářstva; nePatmý průmysl v končině převahou zemědělské a řídká železniční síť. Halí·li se krajina podbla. nioká do hustého, modrého zálvoje ticha, jest to vážný k!lid vzpomínání na vzrušený obsah předešlého ži'Vota, po němž následovala jen mdlobná elegie: jak dávno nehostí tato pa. mátná dějinná půda nic, co by se z daleka mohlo srov· nati s její minUllostí! Starobylá a čistá místní jména i s rázovitými románskými stavbami, rozesetými po vsích, svědčí o dávném osídlení a časné kultuře; z dědin a tvrzí zdejších shromaŽĎovalo s'Vé valné vlny lidové hnutí husitské; ještě po bělohorské pohromě zaburácelo v těchto okresícih krvavé povstání sedláků, tištěnýcth nábožensky i právně, 'Vedeno reformačním vášnivcem Matyášem Ulicikým; pak nOOloOOo před ukončením třicetileté války přeli1la se téměř až k patě Blaníku krvavá zátopa bitevní a popřála proslulosti ne· patmému Jankovu, aby se poté celý kraj na století odmlčel a za souběžného hospodářského úpadku duševně odumřel. A nade vším B1ani<, posvátný vrch národní báje, pa. mátný všem Čecihům stejně jako jeho blíženec a protějšek starý Říp. Mezi oběma nevysokými horami, jejicihž jmen 10 vědecký dějepis nezná, vlní se poI!le obecné ilanenové tradice celé zpěněné a zkrvavené moře naší vlastenecké historie: z předvěkých .m!1h noří seilysá homole Řípu, ahy se ,božimu 'lidu pH vstupu do dě'jin nabídla za požehnaný práh, v nejistých dýmech prorocké tuehy ztrácí se lesnaté témě Blaníka, když bylo lůno hory vydalo zemi ochranu a záchranu. Jako řipská báje o ČeChovi a jeho lidu, připomínající Mojžíše na hoře N eho před příchodem do země zaslíbené, není ani Iblanická legenda o rytířském, pomocném vojsku, zakletém v útrdhácih hory, výhradním majetkem lidu a země, jež v ní nalezly .apoteosu svých nadějí, zocelených ve zkouškách nejtlrpčích, ba zdomácněla v Čechách později, než by se povrcihní odhad nadál. Látkoslovný badat~l, profesor našeho vysokého učení, Al1nošt Kraus, jde v neobyčejně bohaté a poutavé stati, zařaděné do "Národopisného věstníka", bedlivou cestou srovnávací a s filologickými pomůckami po stopách pověsti o Blaniku a k opravdovému překvapení svýoh čtenářů dovozuje, že 'legenda blanidká v dnešní znárodnělé podobě jest dítětem romantické doby, která podle svých potřeb a zálib obměnila rozptýlené starší motivy původu ne právě dávného. Z českého středověku nemáme dokladů, že by byli naši předkové oživovali některý domácí vrch zakletým vojskem rytířským s nějakým národnim hrdinou v čele, jako to činili angličtí Keltové s Walesem, hostícím krále Artuše, Němci se solnohradským Untersbergem, kde dřime Karel Veliký, neb s Kyffhiiuserem, jenž skrývá Bedřicha Rudovousa, a Poláci s tajemnou Babí Górou - tato středověká pověst u nás do XVII. věku nebyila známa. Vlastenecký sběmtel místních a dějinných pamětihodností, Bohuslav Balbín, slyšelo Blaníku leccos zajimavého, ale nadobro 'mu byla nepovědoma Manická legenda o rytířském vojsku na obranu ohrožené V1lasti se svatým Václavem v čele; není myslite1no, že by jí nebyl zaznamenal horlivý ctitel patrona zemského, zabývající se srozeohvěním tak úchvatným myšlenkou o osvobození a oslavě milované dOmoviny. A přece 11 lze souditi1'02lborem lidovýdh proroctví, většinou zachovanýdh v psané a tiskové úpravě doby pozdější, že lid náš i za časů ušlechtilého jesuity vzhlížel k Blaníku s dechem zatajeným. Nikoliv český lid všechen, nýbrž pouze. tajní stoupenci husitské a bratrské víry: v chiliastických tužbách vyznavačů Beránkových se sdružuje obnovení kalicha s krvavou protiněmeckou bitvou pod Blaníkem, k níž vyvede Bůh z hory vojsko sil:né a statečné. Přesvědčivě dovozuje profesor Kraus z tohoto podání, jež jest zachováno v několika versích, že původně nebyl svatý Václav s blanickou legendou ve spojení, nýbrž že v památné hoře dřímali boží bojovníci, čekajíce, až udeří hodina kalicha a obnoveného panování jména českého v zemi zděděné ... Pronikavé změny doznala blanická pověst v neobratných rukách německých lžiromanti:ků, kteří za úsvitu českoněmeckého písemnictví préllŽského podle dobrodružného vkusu svého čtenářstva špet1kovali české hrady a vrchy krvavými a'tajemnými zkazkami a jako praví synové soumraku protireformační doby, nešvařili naši minulost náboženskou pom[ouvaónými bajkami jesuitskými. Z nesympatického a zapomenutého zástupu ,těchto pisálků, jejž zná lépe než kterýkoliv jiný dějepisec literární, prof. Kraus zkoumáním stejně lopotným jako důmyslným w:-čil lžirhistorického vypravěče Josefa Sdůffnera jakožto přetvořitele 'legendy blanické. V ubohém románu rytířském z r. 1798, psaném cha· trnou němčinou, "Zdeněk ze Zásmuk a jeho druhové čili Rytíři zamčení ve skále", sloučil Schiffner starodávnou, všeevropskou báchorku o Fortunátovi s lidovým vypravováním o Blaníku, ale tomuto dal protihusitský a protičeský ráz: zakletí hrdinové blaničtí nejsou bojovníky božími, nýbrž naopaik statečnými odpůrci loupežných hord husitských; v čele bohatýrů, mezi něž Zdeněk ze Zásmuk, rek bez bázně a hany, jest přijat, stojí 2ižkův odpovědník, urozený katolík a rytíř Meinhard~ Schiffnerova zvrhlá romantičnost a nečeský záměr protihusitský ovládají odtud zpracování blanické látky, z nichž germanista Kraus sleduje podrobněji některé kusy německé, zvláště vypravování Mo- 12 ravana Sohona, který matného Meinharda Sohiffnerova nahradil historickou postavou horlivého pána protikališného Oldřicha Sezimy z Ústí . . ., taikto legenda, zrozená z úpěnlivé naděje pronásledovaných a tajných husitů českých, se obrátila posléze proti nim; do té míry promýšlené bylo úsilí domácí protireformace. Ale ti. řada českých spi. sovatelů se přiklonila od prostého lidového podání k motivioky bohaté úpravě německýoh romantiků: tak V. K. Klicpera v hlavním ději své rytířské hry Blaník, tak J. K. Tyl v pobOČiním motivu dramatické báchorky Jiříkovo vidění; oba vábiIa k látce ovšem také tendence vlastenecká. Až potud vzorný Krausův rozbor pověsti postupuje krok za krokem, nemíjeje ničeho, co by pro výklad motivů bylo významno, ale pak nepřihlíží k jedné podstatné stránce legendy blanické. Svatý V ádav, vévoda české země, zjevuje se podle Krausových vývodů v čele blanického vojska teprve v umělém podání 40. Ilet: původně si vypravoval prý lid pouze, že se k l.'ytímmz hory připojí až po k1.'Yeprolití na bílém koni s ,kopím. Tu bylo by nutno studii Krausovu doplniti snad důikiadnýmrozborem 'legend svatovádavSlkýdh a jest velmi pravděpodobno, že pojítkem mezi blanickou pověstí a proroctvím o příští sv. Václava byla chiliastická důvěra v osvobození země české, zrozená v dobách nejtěžších; odtud zařadění národního světce v čelo vojska zakletého, ale očcl<ávajícího plnost času. Pověst blanická, kterou nejvýrazněji hutným a kovovým slovem zaznamenal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, náleží k běžným a drahým motivům českého moderního umění; zpracovali ji Levý a Aleš výtvarně, Smetana a Fibich hudebně, Vl.'chlický a Jirásek slovesně. Bylo by třeba nové studie, obdobné pojednání Krausovu, jež by sledovala obměny a růst legendy pod rukama novověkých českýdtmistru, kteří potlačují stále romodnějti.živly romanticky cizorodé, zdůrazňujíce základní prvky národně prorocké. Při tom vždy určitěji proniká dvojí hlUlboké pojetí, o němž neměli němečtí ani čeští romantikové potuchy; dokonale vyhraněno to nacházím jednak u Bedřiéha Smetany, 13 jednak u Jaroslava Vrchlického. Smetanův symfonický cy. klus Má vlast uzavřen jest hudební básní Blaník, kde v sebevědomém a chralném hymnu o důvěře ve velkou budoucnost národní zaznívají nově rozvedeny akordy z Táboraintuice geniova vrací legendě blanid.<é její původní smysl, skalou pos'vátné hoo/ proniká tvůrčí pohled národního věštce v tónech a nachází tam - boží bojovníky. Vrckým myslitelům. Nejprve filolog vitem:berskéobservance pozdravuje důstojný zvuk přesného a zdobného s lov a, které z řeckého originálu přilétá k cvičenému uchu humanistovu. Pak se noetické pochY'bnosti školeného aristotelika vbodávají do samého jádra, jež není slovné, nýbrž logické, a opatrná ruka intetpretova již již píše meziřádkovou glosu: byl na počátku u m. Ale sotva se odpoutal odvážný doktor od litery, poznává, že se prapodstaty zjevení nezmocní střízlivým intelektualismem, nýbrž schopností intuiční, kte· rá sama jsouc tvůrčí, hledá všude - a přede vším v úsvit· ných mlhovinách prapočátků - tvůrčí činy; s íl a, ale j e š t ě spí š e č i nznačí v jasnovidné inspiraci Faustově praprincip světa. Co Goethe vložil takto v úžasné syntese symbolickému Faustovi do úst, tanulo na mysli, byť neurčitě, všem reformačním překladatelům bible; spravedlivý úradek dějin od· 25 měnil je dokonce závidění hodnou sudbou, že se jejich vý. tvor, který chtěl býti jen slovem a umem, proměnil v sílu a čin. Co platí doslovně o bibli Lutherově, to se stejně plně vztahuje i na Blahoslavův Nový zákon. Pevný a jemný od· borník v řečtině originálu i mateřštině, do níž chtěl pře. kládati; realistický a důkladný znalec každodenního jazY'ka i řečnický mistr vznešené mluvy náboženské, těchto obou pólů, mezi kterými se viní řeč evangelií; poctivý ctitel dobré jazykové tradice a vkusný odpůrce odumřelých archaismů i strakatých provincialismů; humanisticl<ý žák staroklasi. ckých škol i opatrný hodnotitel běŽll1ých cizomluvů - spojili se k dílu filologickému: pro ně pro všecky bylo na počátku s ,lov o. Ale nešlo pouze o dílo filologické, jehož pomůckou byl slovník a mluvnice; z bůh Erasmových a z výkladů Melanchthonových naučil se Blahoslav kritice biblické, která, odstraňujíc strusky tradice i bludy komentářů a zjišt'ujíc pravou evangelicliti Prahu v její výtvarné podstatě a v kulturní její bytnosti - toť znamená téměř tolik, jako rozuměti a sloužiti jejímu baroknímu gemu loci. Jsou chvíle, kdy dorozumíme se s ním jakoby naráz. Za podzimního večera, prší-li listí a sládne-li vzduch vůní tlení a zániku, dejme se sevříti obrovitou kamennou náručí nádvoří v Klementině. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc oltářních, šumí plnými proudy 39 hudba varhan a kostelního zpěvu; z druhého, uzavřeného a téměř zakletého, vane již noc přerývaná skřeky uvězněného ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do místností seminářských, ztrácejí se v posvátném a zneklidňujícím nekonečnu; v okneoh, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a vězení, obráží se kmitavě holá ratolest stromu, který přestal býti součástkou přírody, masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrdlivě na trpaslíčí postavu i osud osamělého chodce. Ale dokud poutník se znepokojuje ma· teriální nicotou a přechodní ubohostí svého bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného genia loci. Ten patosem své sily donutí ho, aby se rozhodl. Chrámová hudba proudící ze dveří a oken po pravici vábí: Vclmi se, zbloudilé srdce, do kypivých vln rOlboufeného citu, které v ekstasi lásky a rozkoše nekoneČll1ým mořem víry a milosti ponesou tebe až k slunnému břehu, na němž se tyčí boží trůn! Po levici však pevné stavivo fádového domu, který byl krbem organisace a výboje, chmuří se v příkrém mementu: Dokaž, synu boŽÍ a sluho církve, exaltací své svobodné a mocné vůle, že jsi hrdinou; odříkej se nebo bojuj, panuj nebo tvoř, hromaď kolem sebe bohatství nebo žáky, a posledním tvým vítězstvím bude, že procitneš jako hejtman nebeského vojska! Mistři, kteří zbudovali barokní Prahu, zazdili do svých děl odpovědi na tyto naléhavé požadavky. Obrovité plémě, prošedší náboženskými i bitevními hrůzami třicetileté války, vytvořilo životní podmínky barokní civilisace. Krví Z'brocení hrdinové vůle povolali do svých služeb, nikterak lehkých ani příjemných, vlašské i německé architekty a sochaře z období zralé i přezrálé renesance, a hle, i tito patřili k nadprůměmému rodu panovačných individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla z takových objednávek a byla zosnována takovými umělci, jsou z gigantického rodu, ať jsou to chrámy nekonečné prostornosti, ať volné paláce, v 1Ůchž se postava lidská ztrácí, ať fresky v kopulích, kde v extasích zlata a žluti zápolí celé 40 zástupy obrů, ať konečně, nadživotní sochy dmoudho se svalstva? Se sterých herkulských postav na průčeHch i balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších, uprostřed náměstí zírá na nás ostře vypracovaný tělesný typ barokního věku. V podstatě zosobňují tito arohandělé a jinotajitelní geniové, tito světci a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického s pevnou až hrurbou kostrou, s plnými, ale utuženými svaly, s tvrdou a s pHkrou fysiognomií. Ani jedno z těchto těl není v klidu: všecka se v~ínají, svíjejí, vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce patetických figurách veškeru vnitřní formu; žijeme-li však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasniků duchovních i světských, pochopíme, že okam~ krajního přepětí, v němž se sochař zmocnil postavy, řízen jest soustředěnou vůlí, která brání, aby se obrysy nerozlily beztvárně do prázdného prostoru. Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném postoji plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali z jejich legendárnmo či dějinného obsahu onen vrcholný okamžik, kdy je stupňované dění zahnalo až na sám práh nadlidství. Takovými obry, kteří dramatickou vůlí dobývají nebe a překonávají zákony pozemské tíže, zalidnili barokní sochaři Malou stranu i Staré město a především pilíře mostu Karlova. Nevím, zda láska k antice a požadavek rtypisace v sochařství neodcizili nám nadobro těchto děl dramatického naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně. Snad se podivujeme s nadšením oběma velkým mistrům, kteří mužskou i ženskou duši baroka znali stejně pronikavě, smyslně vřelému Matyáši Braunovi a prudce výmluvnému Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma podivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě dostalo se záviděníhodného umístění, neboť obloha i mračna, voda 41 i stromy,· architektura Hradčan i Malé strany spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rámeo nebo pozadí. Matyáš Braun, jejž však v celé jeho rubensovské gigantičnosti a teplé smyslnosti pochq>íte teprve ve $porkově KUlksu, zdá se mně větším umělcem a především svobodněj. ším psychologem: dobralť se ve svých výtvorech vždy čistého gesta prostě a věčně lidského. Měkký pokyn spra· vedlivého soudce lva, milostná a nebeská "unio mystica" mezi Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze času baroknito a vyjadřují i dnes citové patos očištěného člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé gesto liturgioké a jest nám proto méně srozumitelný. Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad duchy i zloduchy, na ,roznícený kyn misionáře Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty Vincence Fer,rerského jsme naplněni podivem, leč neopouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří se spokoji!li namnoze pobytem u hranice dekoračního sochařství, kde ostatně občas rozbíjeli své stany také Braun a Brokoff, původcové mohutných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a Clam· Gallasově; co značí nám jméno Pendl nebo Jackel, Guitainer nebo Platzer? A přece jako dramatická síla prudkého citu, osedlaného vůlí atlet.ovou, bouřila v postojích exaltovaných světců na průčelí chrámu křižovnického, v překrásných pohybech rokou zápolících archandělů na staroměstském sloupě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé straně! Tělesný ideál, zachycený těmito gigantickými postavami z kamene i z jeho napodobenin, byl v těsné shodě s oběma karakterními typy katolické reformace, které vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto dva typy na týž životní druh: v duchovních i světských hrdinácih bezohled· né vůle jest vyhnán renesanční individualism do zámezí. Jesuitský řád přenesl jej do oblasti víry a církve a dal mu zvláštní strohou příkrost. Na dně svých temným duší 42 jsou Ignác z Loroly, Fnuttišek Borgiá.š i Petr Canisius, nebo jejich slabší, čeští blíženci, válečný vůdce studentů Jiří Plachý ve věku XVII. a krutý ohař 'kacířů Antonín Koniáš v XVIII. století, studené vypočítavé povahy, které znají jedinou hybnou sílu: vůli k moci; jest jim jedno, zda meč, kazatelna či kniha nutí oslepené a přehlušené zástupy věřícího a straohujícího se lidu pod jejich panství. Pron~kají ledovým bystrozrakem až k ukrytým kořenům lidských přání i slabostí; prohlédají izužirkovávají poměry svým houževnatým smyslem reálních politiků; zapřahají praktický rozum a neúchylnou vůli do služeb rozsáhlé a důmyslné organisace. Jsou agenty Ibožími, hejtmany církevními, diplomaty svého řádu: vše s krajním napětím sil, vše s přímočarou důsledností, vše s dramatickým soustředěním. Byli buď sami zprvu státn~ky či vojáky nebo pocházeli alespoň z diplomatických nebo válečnických rodů; nezapomněli toho nikdy ve své duchovní kariéře. Když jim architekti budovali řádové domy, přikázali jim, aby do stavby vložili příikrou kázeň kasáren či vězení; ve svých chrámech hromadili rádi plastické nebo malované výjevy z bojů;neunavovoalo)e díva~ s~ na zápas archanděla Michala s d'áblem v ruznych obmenam. Ale zpod dna jejich duší, praktických až k stř~livosti, pracovitých až k mechanismu, účelných až k suchopárnosti, ~'}"tryskl občas žhavý pramen visionářského fanatismu, a jeho prudkost zachvacovala pak netoliko je samy, ale i zástupy jejich duchovních poddaných. Stáli pevně na skalnaté a pevné zemi, přemýšlejíce vypočítavě, jak hy ji stopu za stopou uvedli do svého poddanství, a pojednou otevřela se nebesa a dobře vyzbrojený žoldák boží viděl u vytržení věčnou blaženost. Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky jesuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle jednotlivcovy, která hromadí čin za čin,zásluhuza zásluhu, už udiví a překoná samého Boha. Ale nade všecku vůli, nade všecko hrdinství, nade všecku zásluhu triumfuje miost, živel mystický, kdy Bůh přímo zasahá do osudu člověkova, pozvedaje jej prudkým větrem k sobě neb oblévaje ho 43 proudy svého slunce. Nezapomenutelně vyjádřila to dvě pražská díla barokní: Brokoffova socha Františka Borgiáše na Karlově mostě a Brandlova podobizna Jiřího Plachého, dnes chovaná v kutnohorském Vlašském dvoře. Oba ti1:o jesuité jsou synové země, neústupní a tvrdí, zestárlí a poněkud již vyžilí mužové činu, ponuří hrdinové kázně, jak se zdá, spíše v táboře než v koleji. Brokoff a Brandl nezobrazili jich však uprostřed pravidelného chodu organisačního díla, nýbrž v dramatické vteřině vytržení: Borgiáš exaltován jest zázrakem eucharistie, Jiří Plachý válečným napětím požárů, kde jeho velení nabývá dosahu konečného vítězství ,nad švédskými kacíři. Zdálo Iby se, že mnoh~ menší intensitou vůle byli vyzbrojeni asketové a boho'slovci, kteří skládali jaksi průměr cirikevní:ků protireformačních a jejichž obrovitými kasár. nami bylo ~lementinum. V čele jich kráčí raný protagonista protireformace v Čechách, ponurý a důsledný Petr Canisius. N ejinak než v španělských malířích primitivecih, je.jichž ekstatioké náboženské patos užívá výtvarné mluvy holandských naturalistů, spojují se v tomto temném pedagogovi a pronikavém apologetovi živly ~anělské s prvky germánskými. Rodák z Nimweg má neúprosné rozumářství a fanatickou logičnost svého kmene, avšak postaví ji do služeb náboženských koncepcí španělského generalissima protireformace. Dlouholetým pabytem v Německu pozná, jakými 7!braněmi možno bojovati proti protestantům; řádové tradice ho naučí, jak dobývati srdcí i smyslů všech mocných tohoto světa. Toť muž, jakého potřebuje Ferdinand I., sám rovněž Španěl patosem víry a zároveň Germán disciplinou vůle. Přes Ingolstadt a Vídeň přichází Canisius do Prahy, aby syntesí jesuitismu španělského i germánského ničil a hubil národní náboženskou kuLturu v Čechách. Chceme-li však býti právi těmto Canisiům, Koniášům a Ba1Jbínům, nesmíme jich přirovnávati k dnešním učencům a mnichům. Obrátili energii, jíž jejich druhové využívali k organisaci zevní, do vnitra; zapověděli si smyslový a skutečnostní svět proto, aby odříkajíce se ho, uvědo- 44 movali si stále svou ztrátu a dráždili se touto zápornou rozkoší; zvedli patetický boj proti všemu, co činí život žádoucím, vědouce, že budou neustále vzrušováni tímto protikladem. Malovali v křiklavých barvách a rysech churavé obrazotvornosti stále peklo i věčné zatracení a procházeli při tom řadou pokušení. Na Antonínu Koniášovi, časově posledním z této temné rodiny, pokusilo se pero českého vypravěče zachytiti to, co chmurný štětec geniálního mistra ze Sevilly, Francesca Zurbarana, vyvolával na nadživotních postavách klášterníků a světců španělských: směs krutého odříkání a rozhodnost bojovného úsilí, nerovný sňatek přísného rozumu s neoblomnou vůlí, křeče churavé smyslnosti, ·nezcela zkrocené kastigací, a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery ka· pucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a rafinovanou střWivostí, která tolik kontrastuje s barevnou a tvarovou nádhernou ostatní'ho baroka, prosyceny jsou touž filosofií askese. Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá zpravidla několik existencí do rámce jediného života: válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká nasládlý dým prolité krve kaoířskýchregimentů, prohnaného diplomata, hotového smluviti se výhodně a lstivě se samým sultánem, obezřetného hospodáře, jenž ukládá poddaným vysoké daně a obchoduje důmyslně na cizích trzích, aby stavěl po ven· kově zámky a letohrádky a po Praze paláce. Tyto paláce ve vlašském vkusu, jejiohž sama jména bylo by dlužno reci. tovati půl hodiny, zasluhují naší zvláštní vděčnosti. Více než cokoliv jiného daly Praze ráz vznešenosti a znobilisovaly její ulice a náměstí způsobem podivuhodným. Jejich průčelí, zdekorovaná často sochaři prvního řádu, jejich portály, jež nás mimoděk svádějí, abychom smekli, jejid:t vnitřní disposice jsou daleko klidnější než soudobá architektura chrámová, připomínající namnoze výmluvnost a květnatost kazatelů. Divoké ,"zrušení barokní masy, bombastické hromadění motivů, rozmarná nepravidelnost nakupených detailů - to vše zkroceno jest na těchto palácových stavbách 15 velkých rodů XVII. a XVIII. věku jednotící a sebevědomou vůlí, která plyne z bezpečného pocitu šlechtictví a vÝ'lučnosti. Pražské barokní kostely a kaple volají na nás hned pateticky, hned s exaltovanou nábožností, abychom ne· váhali vstoupiti a hledati v jejich pr~storách polehčení nebo milost. A však šlechtické paláce mlčí před námi hrdě a po· výšeně, nebo usmívají se nanejvýše na důkaz své vlídné milostivosti, zahalujíce svůj vnitřek za fasádu, kte,rá má výraz velkého pána při slyšeni. Některé z těchto šlechtických staveb barokních, pokud zachovány jsou ještě jejich zelené kulisy stromové, jsou s to, aby vyléčily duši znel'· vosniho chvatu a z hlučné horečky moderní exis,tence: až budeme upachtěni azemdleni, oddejme se pozorování paláce Nosticova nebo Fiirstenberského; až černý smutek, sepředený ze sazí a pesimismu, lehne nám na srdce, neopomiňme projíti se ulicí Vlašskou či Letenskou - vážné mlčení paláců a vlídný styk se starými stromy Občerství nás. Snad se dočkáme jednou, že dějepisec, dovedoucí čísti z mluvy kamenů řeč duší, napíše nám historii stavitelské rodiny Luraghovy, která od konce XVII. století shromáždila ve třech pokoleních celou řadu mistrů tohoto pan· ského baroka; vedle Dientzenhoferu je to mezi pražskými architekty skupina nejzajímavější. Není asi bez významu, že první práce luraghovské jsou stavby fortifikační - i zde průchod k velikosti a moci jde vojenským táborem. Ale pak vzneseny byly na Luraghy stavby, které přeměnily ráz celé Prahy: konvent křížovníků s červenou hvězdou dal od nich budovati svůj palác i chrám sv. Františka, hned v sousedství jesuité objednali obdivuhodnou Iloggi před kostelem Salvatorským - a místo při vyústění Karlova mostu, jež dotud b~lo malebné, stalo se rázem místem vznešenÝ'ffi. Světskou architekturu Luraghů vyvrcholil později palác Kolovrata Libštejnského v Ostruhové ulici, j'enž znám jest pode jménem paláce Thunského - a opět ulice Ostruhová, plná měšťanské a rozmamé pitoresknosti, byla náhle znobilisována. Rozlehlé a vážné průčelí paláce, rozčleněné horizontálně i svisně s velkým vděkem geometrickým, roz- 46 kvetlo novým životem pod zázracnyma rukama BraWlovýma: svrchovaný sochař, jenž byl s každý úkol naň vznesený, pochopil bystře celkovou koncepci Luraghovu i zá· kladní požadavek hraběte Kolovrata. Dva orlové, ptáci královští, nesou na mohutných křídlech oblouk portálu, na němž v konversaci vybrané, graciosní a především tlumené usedli nejvyšší bohové, Jupiter s JUil1onou. (Praha barokní, II. vyd. 1921, str. 3-7 a 18-26.) 47 V. HAVLíčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA (1915.) NVelký svazeček řídkého tisku obsáhne snadno celou dvouroční žeň Havlíčka kritika. Pevná a pružná ruka šest. advacetiletého bouřliváka se odtrhla navŽtek do tvého náhrobku, jehož středověký mramor byl je. diné zachráněn ze ssutin františkánského kláštera, kdežto ostatek i s celou bratra Lorenza a Jana zabrán byl nudným a všedním koňským tržištěm. Jako bys byla žila skutečně a nejenom v obraznosti básníikově, hledal jsem stopy tvých dívčích pozlaceným střevíčků po celém městě, a usmál-li se na mne s oltáře některý obraz Morettův nebo Carottův s laskavou důvěrností, řekl jsem si radostně v duchu: Hle, tito světcové spočinuli pohledem se zalíbením, tyto světice s požehnáním na Julince Capuletové, když klečela na stup· ních v modlitbách, tisknouc k ňadrůlll sotva rozvitým knihu modlitební a když prosila Boha ve spanilé nevědomosti za to, co se jí mělo státi zároveň slastným a záhuhným osudem. Dávno se rozpadly princezny a kněžičky ze vzneše· ných rodů Scaligerův, Viscontich a Carraro v prach a za- 61 potnenutí~ a jenom ty~ dcerko fantasie básníkovy~ žiješ uprostřed svého rodného města v neporušené mladosti~ ochotna zjeviti se každému~ kdo po tobě touží. Po třetí z mladých žen~ které mně byly milostnými zasvětitelkami do městského tajemství veronského a zároveň blahodějnými strůjkyněmi osvobodivé nálady za těžkého ovzduší soumračného~ doptávali byste se marně nad Adiží - nikdo vám nepoví o plavovlasé Mariettě s modrýma očima~ která prodávala květiny a fíky u kostela svatého Zena. Nespatřil jí tam nikdo, pouze úrodná imaginace české básnířky: Madonna Verona ,náleží výhradně svým krajanům~ Julinka Capuletová stala se potěšením celého světa, ale tato chudičká květinái1ka~ !«erá kdysi vykoupila českého vojáka z Podkt1konoší, obrodivši ho svou nábožností a čistotou~ zjeví se jenom nám Cechům, !«eří zabloudí do V erony. Dříve ještě než jsme četli svého Shakespeara a studovali dějiny, bylo ,nám pevnostní a vojenské město Verona známo z půvabné a ttklivé povídky Boženy Němcové "Chudí lidé", stejně jako jméno sladké a jasné Florencie poznali jsme nejprve ze životního příběhu komtesky Hortensie v "Babičce". Nejsou to cestovní a reálné zkušenosti z ltalie, které zde Božena Němcová vypravuje; ona, duše jižní, ano vlašská, nesměla nikdy překročiti Alp a musila se spokojiti s tím, že episodicky vkládala do svých prací, hledajícíoh a oslavujících podstatu lidové a národní duše české, své sny ,o Italii, upředené z knižnmo studia a z básni. cké touhy. V "Ba>bičce" má Hortensiina florencká episoda místo docela podružné, leda že jest nejpůvabnějším květem aristokratidkého sklonu básnířčina~ který dovedla hanno. nicky smířiti s vřelou úctou k prostému~ lidovému lidství. V "Chudých Lidech" Ja~ubova episoda veronská má však význam daleko hl.ubší~neboť teprve skrze ni se stává vlastní hrdina ,povídky, mravní bohatýr v zaplátované kazajce, Jakub Halina, oním člověkem božím, jakým ho chtěl míti idealismus Boženy Němcové~ aby dovodil svou víru v po· ctivé, prosté srdce českého chudého člověka~ schopné spasit svět obětavostí a sebezapřením. 62 Krajané Boženy Němcové i odborníci literární srovnali velice podrobně i pečlivě skutečnostDÍ základ "Chudých lidí" s jejich básnickým zpracováním, které leželo plných dvacet let za iivotními zkušenostmi poetčinými v Cerveném Kostelci. Vracejíc se v nejtěžších dobách svého podlomeného a zklamaného iivota vzpomínkami do štastnějších let své mladosti, křísila jasně a určitě ,postavy, 's nimiž se kdy byla setkala, a v nichž mladistvý její bystrozrak odhalil jiskru božskou. Při kresbě figur se držela i v "Chudých lidech" věrně živých modelů, které literární věda dodatečně zjistila: žili kupečtí manželé Hlouškovi, žila rodina Martoňova, žil Jakub Halina se sestrou Andulou, žil neblahý myslivec, původce požáru v Kostelci, i neštastný muzikant Salve Regina. Ale tam, kde tyto typicky krajové a kmenové postavy rostou k spanilosti povahové prostými zápletkami novelistiClkými, tvoří Božena Němmvá úplně samostatně podle svých psychologidkých zákonů, z nichž zákon o svobodě srdce, schopného sebeobětováním vykoupiti bHžního, stojí nejvýše; pak se již nadobro od svých modelů odpoutává. Učení odborníci doložili v detailech, ale zapomněli shrnouti jednotící formulí pozorování, že právě ty stránky v "Chudých lidech", kde poesie kypí nej1silnějším varem, vznikly buď &mělou kombinací skutečnosti a imaginace, nebo ještě častěji volnou hrou fantasie. Lyridkou improvisací, posunující bezstarostně dějiště i jména, jest půvabný výlet ke zřícenině v Litoboři. Jenom v tichém snění toužebné duše básnířčiny se linulo houslové noční duetto z polotemného okna červenokostelecké fary, kterou osadHa básnířka knězem lůkoliv podle vzpomínek, nýbrž podle svého idealisticl.<ého požadavku. Ne ve skutečnosti, nýbrž pouze v knize určen byl milostný osud Florinky Martoňovy barmoniClkým. štěstím s Mánkem rychtářovým, jen aby naplněn hyl zákon lásky, která přemáhá překážky stavu, rozpory rodinné, nesnáze peněžní... milujte se a budete spaseni! Také románek Jakubův a Mariettin vytvořila zcela volně, nedhajíc motivů ze skutečnosti, obrlmlost Boženy Němcové, když si byla nahřála peruti k rorletu u nevyhasína- 63 jícího krbu její horoucí citovosti. Spoléhajíc na vzpomínky a vypravování českých vojáků na ležení v rakouské tehdy Veroně, kolem jejíchž fortů, hran a hašt dosud vlaje císařská vojenská sláva potrhaným praporem černožlutým, přibásnila Božena Němcová svému hrdinovi Jakubovi vlašskou minulost. Sám se uprostřed ní kreslí jako t}'Pioký český voják na cizí půdě, které nerozumí a která jím pohrdá; jako piják furiant a rváč vstUlpU'je do života a do Verony mladý podkrkonošský chasníik, jenž má dorůsti k výši člověka božího. Starobylé a krásné město, které se mělo státi zpupnému Jakubovi Damaškem, zná básnířka sama jenom z knih, a to dokonce jenom německých; zprávy ty dosta. čily jí však, aby nakreslila živý, byť ne zcela přesný obraz městský. Čtenář>karomantických básníků nezapomněla v něm na hrobku Romea a Julie a na starý klášter františkánský; milovnice umění posunula v popředí veronských chrámů kostel sv. Zena, k jehož slavnému portálu postavila svou půvabnou Mariettu; temný obrys divadla římského kmitl se alespoň na okamžik vypravováním. Nebyla by to však Božena Němcová, kdyby i ve Vlaších hledala své hrdinky ve vznešeném stínu chrámů, paláců neh divadel. V chudičké chatě rybářské nad Adiží nachází Jakub Halina svou Mariettu, plavou, ale již poitalštěnou vnučku českého zahradníka, zapomenutý kvítek, vzešlý ze semene, které česká posádka zanechala ve Veroně. Pouliční prodavačku květin a fíků, stávající uprostřed 1azaronů a dveří kostelních, dovedla básnířka na několika stručných a přece výmluvných stránkách obestříti kouzlem tak čistým a teplým, jako by Marietta byla sestoupila s některého ol· tářního obrazu v San Giorgo in Braida; sympatie Boženy Němcové sdílí se čtenáři, jenž ani se neodvažuje vysloviti pochybnosti o psychologické pravdivosti této sině idealiso· vané postavy. Mravní čistota a zdrženlivost dívky z české krve znásobena je při Mariettě živou a tvořivou mocí její vlašské zbožnosti; dobročinná a milosrdná k lidem, jest především oddána Bohu; dovede muže milovat po sestersku a vychovávat ho stykem a hovorem. Jest v tom kus roz· 64 tomilé a anachronistické naivnosti, že veronská květinářka z lidu vyléčí českého vojáka z rodového· záští příběhem o rodě Monteků a Capuletů, ale věříme jejímu mravnímu působení na Jakuba Halinu již proto, že v něm vlastně jenom oživuje jeho výchovu otcovskou. Tak se ve vlašské zemi pře rodí divoký, mstivý a násilnický český hoch stykem s malou lidovou světicí, jíž slíbí státi se bodným, snahou o stálé zdokonalování. Ve výjevu, který má spíše půvab legendy než plnost reality povídkové, rozcházejí se milenci po bratrsku, aby si slíbili lásku a - nespatřili více. Po letech obrozený Jakub se vrací do Verony, nachází však již jenom hrob Mariettin zalévaný slzami a vzpomínkami její matky. "A navždy jsem odešel z krásné krajiny, bych doma sloužil Bohu a lidem," zakončuje Halina evangelidky prostými a působivými slovy příběh své lásky a obrody. Další životní pout tohoto člověka božího, jenž, nuzák, rozdává bohatším, odstrčený, zjednává spravedlnost jiným, posmívaný, jde po pravé cestě k Bohu, dokazuje, že se nesetkal s' Mariettou nadarmo. Marietta Boženy Němcové není plastickou postavou, v níž přímé a syté pozorování nastřádalo přesvědčivou plnost života,neb v níž povahová tvořivost básmcká povznesla skutečnost k výši typu; není jí stejně jako komtesa Hortensie z "Babičky"; vždyť i Verona z "Chudých lidí" jest spíše knižní fikcí než reálním obrazem. Tyto výtvory zrodily se ne z poznáni skutečného světa, nýbrž z ušlech· tilé touhy po vyšších prvcích soužití lidského, po mravní harmonU, po uskutečnění říše lásky a dobra. Božena Němcová nezasadila jich náhodou do rámce v'lašského, nebOť Italie jí, vychovance období romantického, byla tou p0žehnanou zemí, kde harmonie jest domovem. Básnířce samé nebylo přáno tam vstoupiti: nepoklekla u hrobu světcova v Padově,nebloudila pod bezoblačným modrým nebem mezi cypřišovými a vavřínovými háji ve Florencii, neza· myslila se před amfiteatr·em ve Veroně. A přece ji tam český poutník potkává v podobě Mariettině v sesterském 65 společe,nství Madonny Veronské a J1.dinky Capuletovy - vždyť v tomto složitém, zamračeném a pustnoucím městě nad Adiží bude plně šťasten jenom ten, koho tam bude provázet sesterská touha po harmonii, jasu a míru. (Hovory okam~iků, 1926, str. 97-102.) 66 VII. DOPIS IMAGINARNí (1911.) Jan Helcelet Ignáci Janu Hanušovi.*) V Brně na podzim 1861. 'V:rtVýCh a kalných dvorech Tvého podivínského Kle· mentina, drahý příteli, rezavějí a rudnou zvolna osamělé a vyhoštěné stromy; ranní mlhy pražsiké jeseně vymývají starodávné dlaždice pod zamřížovanými okny Tvojí jesuitské residence až do růžova; znepokojení ptáci, jejichž křídly lomcuje tušení jižních dálek, krouží zvědavě a nedočkavě kolem zeměkoule na plecich Vašeho Atlanta. Jest podzún, a ty, starý hochu, nevíš o tom ničeho, praničeho. Proch~íš se den za dnem těmi strašidelnými sály knihovny, jejíž tlusté zdi odrážejí pochmurně Tvé pravidelné kroky, sejmeš s červotočivého stojanu hned tu hned onu mrtvou knihu, abys ji odložil po několika minutách s rozmrzelým neuspokojením; trápíš se od rána do večera nějakou etymologickou hříčkou neb bájeslovnou pohádkou: viď, že nezapomenul jsem nic podstatného z Tvého pravidelného *) V krásné a bohaté korespondenci Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, kterou jsme vděčně přijali z pečlivých a pilných rukou Kabelíkových hledali bychom marně dopis zde otištěnýNepatří též ani k oné bolestně rozslihlé řadě listů obou věrných přátel, jež se nenávratně ztratila: nižádný dodatečný nález v Praze, v Brně či v Olomouci neusvědčí náš tisk z nepřesnosti. Ale kdo nám může zabrániti, abychom si, pohlížejíce na historické podobizny Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, silou a darem imagi. nace nedomýšleli jejich písemné rozhovory, i ty, kterých sami nechytili literárně? S· 67 denního obsahu! Jest Ti snad v tomto intelektuálním vě. zení lépe, než by sis sám rád přiznal; jak bys Ty, ztělesněná námitka a výčitka, připustil, že se Ti nedaří právě nejhůře! Ale nežádej ode mne, abych i já byl zamilován do Tvého Klementina, do Tvých knih, do Tvé praslovanské mytho. logie. Nemohu a nemohu! Nerozumím snad zcela Vaší Praze, kde se vždy z revoluce léčíte historií a z přílišného rozpětí sil filologií; nezdomácnil bych nikdy mezi Vašimi barokními chrámy a zkroucenými svatými, což na Vaše mysli nezůstává bez účinku; nechápu prostě, jak možno nahrazovati si pocit be~rostředního života odvozeným věděním o živoření" v minulosti. Nezvi mne tedy, příteli, již do Klementina a nevytýkej mně nepřátelství k Praze. I já ji mUuji a to velmi horoucně, ale po svém: jako město života a budoucnosti, nilkoliv však jako tvrz minulosti a za· zděnou pokladnici knih a tradicí. Až přijedu, milý Hynku, zas do Prahy; požádám Tebe asi, abys mne zavedl k jezu, kde se vzpíná a bouří prudká voda, na zarostlé stráně, kde pod hnědými habry a javory jest tolik zeleného mlází, na ty Vaše krásné a divoké ostrovy, kde najednou skrze vrbové větvoví neb šeříkové loubí jest viděti zubaté štíty, kamenné sloupy a nespoutané věže města. Avšak odpusť starému brachu to mladistvé blouznění; vysměj se mně za to! Mám·li být upřímný, žiji i já stále tou klidnou existencí nudného učitele a pravidelného přednašcče, kterou tak dobře znáš, a přece se mně zdá, jaiko bych byl daleko blíže životu než Ty, učený knihovníku a bájeslovný hloubálku. Když vystupuji každého dne z rána na svou katedru před těch patnáct neb6l dvacet mladých hochů, pod jejichž zdra· vou pletí jako by plynulo mléko smíšené s medem a krví, mrzívám se ze svého poslání; proč raději nevedu ty vesnické synky přímo do polí, kde se oře a vláčí, nebo do lesů, kde se otevírá nový průsek, neb k rybníkům uměle napá-jeným? Ale čtu ze svých archů čtvrt nebo půl hodiny o tom polním hospodářství neb diletantsky o nauce lesnické, a hle, celé srdce je při předmětu! Nazveš to, drahý knihomole, pouhým ohlasem četby Vergilia a Lukrecia, řeknu·li 68 že mám před zraky. hned ta temná kyprá a vonná pole, jejichž prsť se nám oběma u Olomouce vždy tolik libívala, že cítím nad hla'Vami šumění lesů za Brnem, že slyším z'Vonce a bučení stád na našich východních horách. A'Však netěší mne jen ty starodávné a věčně mladé obra. zy. Učím hochy, kteří posud byli od pra.žsíké_!~~c:M~~ík~.t()lické,- volu.ý ,názor porevolučního li~§n ._kolltě starého m~ta, ~lavovanénl ka.ž4()J:~~'y!ta.Y-()l:lL~týk3ilo se. honosné.bohat~1:ví.s pol!!Qy~1Úhod,nQll4:1l'11dobou; obchodnické vrstvy, kam rodina Rottova se počítala, vykazovaly křiiklavý kontrast blahobytných a zhýřilých peněžníků a do úpadu se namáhajících pracovníků. Ale samo uvědomování si takových životních rozporů bylo pokládáno za hříšné a trestuhodné, především však dívce nebylo dovoleno za reakční doby uvažovati o porušeném řádu světa, v němž se trudná a tísnivá skutečnost tak nelítostně lišila od vysněného života, na jehož koncepci spolupracoval vášnivý cit s přepiatou obrazností. Ježto pak rodina a domov, společenský řád a dobrý mrav nedopouštěly, aby obramost a citovost se jakkoli činně projevovaly, byla mladá Johanka výlučně odkázána na oblast čtení a dumy, kde mohla žíti vlastním a pravdivým životem. Avšak v knihách nacházelo rozcitlivělé a fantastické stvoření zase onen jed roma,nticiký, který do jeho srdce nakapala doba 73 a sentimentáln~ .v~c~ov~. ~ Bás~k~&~l1!3l1~ftíJivi~~ Její • ()!>r~: zotvornost, opaJeli Ji vldlnam1 sveta lepslho ne]; sedá sku. ~~čI1OS!' v.~biU ji z Ú7Jkých zdí města do přírody vždy ochot· né vyslechnoutin.ejjemnější .. záchvěv .. jejího· p()DoiiřenéIio srdce. !:iJ.,~"áll1í bouřlivácJze školy mladoněmeckepodpo. rovaIU~j!_~polečenský vzdor,její. t()u.!t~po osobílíiD.osvob..Q~~ní z pout tradice, její ženskou pýdhu - a pnhfédfi.:rr ~ ke . zdrojům těchto. revolučních snah" nesetkávala se s~~Ýl1!_Ol_enšímnež s první ženskou odbojnící - básníř. ~QJh_~G~()rge Sandov~ Dnes víme, že vliv prudké roman· tičky francouzské na vrcholná díla Karoliny Světlé brl da· leko menší než se dříve věřilo, a že Karolina Světlá j'ako žena a umělkyně dospěla k vyšším kladům než Aurora Ou· pinová - ale to neznamená, že bychom směli podceňovati vliv francouzské poetky na mládí Johaniky Rottové. Pražská mladá měšťka naleZlla u nestárnoucí paní z Nohantu všecek odboj,ný romantism: Rousseauovu lásku k přírodě a k svobodě, naprostou volnost bouřného citu a vášnivého milování, rozhodné schválení veškerých ohoutek překypujícího individua, výmiuvný odpor proti společnosti a jejím konveniencÍm. V prvním životním období Karoliny Světlé jest jí básnířka "Indiany" a "Lélie" protot}'pem ženství a vroucně milovaným protikladem všeho, co j'i doma svíralo. V odboji proti domovu u dvacetileté Johanky Rottové dlužno si povšimnouti ještě jednoho činitele - jest t~E!.~~_ Olen! ná!:~Lvl~t_~I1~~Ý.2!ct~rý .do.i"oQiny Rottovy vnášel J()!!.a_~č.!l1~~l!!~h.J:l~trM~!:, ~tive<.=J')eze vzletu, idealista dobře .připoutaný k zemi, člověk úzkoprsý, ale srdečný. Jeho vlastenectví mělo pro vášnivou bouřlivačku cosi opoi~ _ _ l1~h.o a osvobodivého, co vanulo k. ní rovněž z českého pí~ s.eJ1.lnictví obrozenského; mocný a 'neklamný pocit poctivé kmenové příslušnosti oprošťoval. duši z konvenčních lží J!t~QPražsk~ho prostředí; ~vo4llLa čes!l1~ Jidovost byla J~etn protir~<1_ajícítI1 . sea neupřímným životním hOd~ E()t~],uržoasie; sama řeč, v níž bylo možno vyjádřiti nepokrytě citovou i obraznou skutečnost nitra bez tradičně společenských ohledů, měla v sobě cosiomlazujídho. A tak 74 sňatek Johanky Rottové s Petrem Mužákem dne 7. ledna 1852' byf.snad spíše činem sebeosvoboZení 'než projevem Cíiov~ a Smyslové lásky - mladá žena se toužila jím oprostii( od tak mnohého, co činilo jí domov nesnesitelnou klecí. Avšak romantická nemoc přebujelé citovosti, vášnivého individualismu, věčně se vzpírající, obrlmlosti Jm:aY11.i-l?Qko_ry.~ .. c::~l()l! Jihu těcht() etiC'kÝ.<Ďh()hi ja;kožtO o samé ose .etického života dojista b~ nebezpečí, že pronáší krásnou frasi. Neustávala opakovati jako . žena, jako. rbásnířka, jako. mravní vychovatelka tuto zásadu, která jí nahrazovala náboženství, pro jehož oddanou 78 a pokornou sp0!Jtanost nebyla v její reYQI~ujíd a raciona· !i~tické duši místa!.. třebaže projevovala vždy v~ne;ený Zli. jem a neumořitelnou zvědavost pro otázky záhrobí. Evangeliem altruistické oběti, vY\Z11áním mravního mesiášství při:blížila se Karolina Světlá, někdejší stoupenka George Sandové, vyššímu geniu moderní poesie ženské: anglické myslitelce a básnířce George Eliottové; k čemu došla žačka Spinozova, Strauszova a Spencerova čistě rozumovou úva· hou, to prožila naše poetka v hloubkách nejosobnější zimšenosti. Anglioká positivistka učí, že lidská společnost jest organickým celkem živých a mrtvých, sloučeným v jednotu solidaritou, založenou na obětavém altruismu; tento jednotící princip přeikonává postupně ťemné mocnosti nespravedlivosti a sobectví. Energická tvůrkyně "Adama Beda" a "Silase Marnera" vkládá Savonarolovi do výmluvných úst větu, že vyšší život počíná teprve zřeknutím se vlastní vůle ve prospěch celku ... uslyšíme velmi pHbu\Z11á slova od vesnických kazatelil a myslitelů z ]eštěda, jimiž Karolina Světlá zalidnila svá díla. ~.o ~r~ge<1iirQ1<:!J 186.1. a 18,~ks~ .. ~!a.LI~~~c;L ~a.~()~l1.ě SvětlLi~~.~3í~_~eko . ,\,ýzll~l1ěišÍl!1nežbyl . poouc;!. Hledala" jeho přírodě. i v jeho .lielu . osvobozující možu()st ~apomenollt úpln~ na své rozbouřellé j~.lJ.j~h,()_l1ep~eJbole.né !rise, ale zároveň hllXia:la tam povahy a cl,ěje, jimiž by mohl.a ol2ie.ktivi~óyat .. kwj~t s~t>jektivní obsah sy~ .. c111~e.: .. ~t!:ld!um j.:lk9 1í~~kQt!'kum.~ tYQieuí_itQ vše ~ ustupov!ůa da:l.eko ,hlubšímu zájmu pro lido'-:~..PQY_@-y~rQ~~k.u·iI,kte.rnLkr,ásl1_y~~l}jgkf.9b duší, p'O.()_tyzi typy mrl!vl}í ye1ikos~, k :tŮmž Světlá přist\!~ P?Yll~~,_~r.()~S~l1~~ý~pf_~.YM~ením, že v lidu,neporošeném kulturou uchován jest poklad přirozené čistoty a prosté dokonalost!. I ~..!!A!:C)bnější. její. práce z J~t~ yj~df.~ .. _V9_y;tJ}9.kresbami, " nichž ~ propracovaná studi~ ~araktero znamená takřka vše"dějovázáplletka pak skorQ nic; do celé galerie seřaděny jsou takové studie karakterů, vzniknuvší většinou v be~ostřední blízkosti' původních modelů, v obou klasických knihách "Prostá myse a "Kres. bl!: z JeštěQi.". Jsou to dvě knihy vzácné epické síly, stejně svěží v tragickém podáni ztroskotaných srdcí i v humor· ném rozmaro při vystihování drastických výjevů; s tak vy. rovnaným uměním formální soustředěnosti, jako v povíd. kách ,,() krejčikovic Anežce", ,~ka~~~', "Nebožka Barbota" neb ,t~l1'!'!~~ll.~ nesetkáváme se již ani ve velkýéb románech. Ve velkých, výpraV11Ých skladbách Karoliny Světlé, jakými jsou "Vesnický román""._z r. 1867, ,,~ijž_H .. pQt_Q.~!!'.' z r. 1868, llFrantina" z r. 1870 a ,~~_<>:dl~~~ z roku 1873, přistupuje k objektivní kresbě lidových typtl, zachyce. ných podle skutečnosti, nový mocný živel subjektivní, který ovšem ani v povídkách není zcela potlačen. ~~.!omá1l.Í! jest v~y_4r~~_ti~kyny~!YkrrL3 __ ~!kky_yýmamný příběh, ()!'m~ňuií9 a._~_~!:()-y!J!, h~ot.!c.í ~~jlit.JIJ>iek!iV11ějšt zk~~~t_ bás!!.ířči1!~.,.!!~E~ .ll ... vůl~: svými romány se Karolina Světlá zpovícl~,_~,~C)l1<#d~deŽ1:o postavy, volené opětně z povahokresel:>1l,é 1;kušenosti ještědské, bývají čímsi druhořadým, i~s~_~ateriálem, který uměl1kyně hněte dle formového zák()lla.L()(h'()z,~_ého z vlastních zažitků. Nejedno z těchto děl mrazí přímo paradoxní a dvojklannou svou tragičností; čtenář cítí z každé řádky, kterak všecka sympatie básnířčina náleží velkým individualitám, rozrážejícím silou citu, inte. 80 lektu neb vůle rámec všednosti; a hle, tyto velké osobnosti jsou k tomu, aby se obětovaly obecné idei neb obecné chimeře, aby podložily své mohutné já za podnoží cizího vykoupení, aby zdusily svou lásku ve prospěch morálního řádu či morálních předsudků. V dk()u_lt~ou lá*y~~t~vé . liž k . sebezničení . bylyj!ž.p.QYídk.y "Q_J!1l~c:l~.l.!ípro.@;lc:lI!P()'y'~<>.vi:chLc:l~j()Y%h; stará četba strašidelné a výstřední romantiky prokazuje dodatečně mocný svůj vliv (prvků těch není prost ani "Vesnický ro· mán", ani "Kříž u potoka", a "Nemodlenec" jest jimi tak. řka prosycen) pozdější vesnické obrazy, tu povahopisné, tu dějově přetížené, založeny jsou na této psychologii libo· volné a na této epice mmaneskní, takže právem bývají za· hrnovány pod titul "romanetta z Ještěda". Leč vlastní 12Ř!as.!LtakoY~.c:li'yokt!Qffi~tH~y, v jejímž kvetoucím a dusném dějovém i psychologickém pralese nadarmo hledáme též kus vlastních prožitků spisovatelčiných, j~()~ její staropražs1<.~._a histol'ické rOO1~ny, !UIJJstěn~věíiin9jJ .. dodQJhn.ejhlub. Šíh<>.. úp:a.4~-!!-_národEilio, "první .. ~~~~ ,,~~!e411L Panl H~hQY~O!", >t~Y()1le~l<()yá.k.rál()y~a". Myslím, že se k těmto knihám nebude budoucnost vraceti. Vše jest tu souzen.o a ~J)()yátlo.!l_J:tJ~1<~ tajemné neobyčejnosti, děsivé fan. t~tiky, citovéexaltace;. bratrství i osvícenství, husitství i .. národní. obrození, zednářství i francouzská revoluce za· s!t~y. jsou .. ()bláky: oslňujícího, . ale nepravdivého světla J11~gnesiového, v němž se rozplývají obrysy; osudy rodinné a milostné, přetížené rodovými vinami a podivnými svazky přibuzenskými, vpleteny jsou s násilnou pravděnepodob. ností do dějů veřejnýéh. Na pracích těch spolupracovaly vedle knižních reminiscencí a vedle romantické divoké obraznosti také !.~l1~tradice a pitoreskní nadání vzácné malk..Y!l~.§1ar~Prahy.; txt~._~~~tkyjsou posud živé a svěží, a ony drobnější obrázky, kresby a vzpomínky, kde takové živly vůbec pronikají, patří k rozkošnému vedlejšímu křídlu tvoření Karoliny Světlé vůbec. 82 Koncem Se<1IIlgesát:ých let,zdáse, e.ř.!'!:><>!e!y __ ~~!()Ell.tJ . Syětlou její tragické žaly subje1jí .. V'l!c:Jt1~.ll ~jc:Jně.lla~!!J!g§l!!..u..l!Imění pro -,umění" ,rn~h<>dnl1Y~ se .. pro uvědomělou ..YÝ.~hY!~<:~ zpracovávati. národopisné i krajinné dojmy kavkazské, ale i_~lasyruských.po~tů .. PrV'ní náčrt jmenoval se-;;~apsuch", az dochovaného zlomku, psaného v rýmovaných iáňlDeCh-;poznáváme, že básník zprvu kolísal v slohovém pojetí básně. Vstupní verše mají zřejmou intonaci národního eposu slovanského, ale pak vtírá se do kres'by postav jakýsi pazvuk sentimentální, a původní úsečnost ustupuje nepřijemné mnohomluvnosti. Záhy odvrací se Čech od tohoto náběhu; nahrazuje iamb pádnějšími a sevřenějšími trocheji, které však leckde ještě volají po dbalém pilníku metrického dělníka; vymycuje již z názvu básně příliš itidividualisující označení kmenové a volí obecnější, ale i srozumitelnější náze~ ;,'~~~.'i ~~áW~E~~")~Z?;.?rl3:·~'!~~~~~!?!~~. ~~~