Kytice Výbor z poesie a prózy pro školu i veřejnost Redigují Hugo Siebenschein a Pavel Sula Svazek 14. Státní nakladatelství v Praze 1 933 Literatura českého klasicislllu obrozenského Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Arne Novák Úvod. Druhé desetiletí devatenáctého věku značí v předních literaturách evropských nepopěrné vítězství romantické myšlenky, romantického básnictví, romantické vědy, a ohlasy toho pronikají nezadditelně též do písemnictví národů menších. Také v dějinách našeho národního obrození můžeme v tomto památném a úrodném decenniu, v samém sousedství Vídeňského kongresu, který dal novou podobu Evropě porevoluční, zaznamenati řadu událostí a zjevů, jež na pohled zahajují vstup básnické i vědecké romantiky na naši půdu. R. 1815 přichází velký organisátor novočeského písemnictví, Josef Jungmann, z Litoměřic do Prahy, "se světlým vědomím úkolu svého a neoblomnou vůlí vykonati jej" Již před tím k vánocům r. 1814, se tam vrací ze slavistických studií vídeňských mladistvý Václav Hanka, aby kolem sebe organisoval družinu nadšenců básnických i vlasteneckých. R. 1817 putuje Pavel Josef Šafařík, hluboce vzdělaný a pevně odhodlaný pro práci vědeckou, z universitního pobytu v Jeně do Bratislavy, kde ho čeká přátelské a společenské společenství Františka Palackého, slibující v písemnictví tak hojné ovoce. Na jaře r. 1819 se ubírá ze Slovenska opačnou cestou do Jeny Jan Kollár, zastaví se v Praze a vpluje tam do vod literárního buditelství českého. Na sklonku období založeno v Praze "Vlastenecké museum v Cechách", plodné středisko vlastivědy i studia minulosti národní. Brzy se objevují i slovesná díla, naplněná novým duševním ruchem českým: r. 1817 Rukopis Královédvorský a rok na to Libušip soud, r. 1818 Palackého a Šafaříkovy "Počátkové českého básnictví", r. 1819 Polákova "Vznešenost přírody" a na samém pomezí desetiletí úhrnná rukověť nového písemnictví českého, Jungmannova "Slovesnost" Vanou-li v těchto dílech alespoň z dálky některé romantické myšlenky, především silná idea národnostní, pozdí se jejich slo~sná forma značně za pravým slohem romantickým, a podle typu i povahy řadí se jejich tvůrci ke kulturnímu směru, který v Anglii i ve Francii, v Německu a Italii zatím náležel již minulosti. S příznačně a osudově českým opožděním ovládá naše písemnictví v tomto deceniu i v období po něm následujícím a rozvíjejícím jeho podněty literární klasicismus. V něm kotví Josef Jungmann, básník a teoretik, i s oběma předními veršovci své školy, Antonínem Markem a Milotou Zdiradem Polákem. V něm tkví kořeny svého myšlení a umění Jan Kollár a to právě onou částí svého tvoření, která nejurčitěji vyjadřuje jeho temperament, i František Ladislav Celakovský, přese všecky 5 složky romantické, vyznačující básnické cítění a básnické umem těchto obou velkých protichůdců. A ještě o mnoho silněji a důsledněji se hlásí literární klasicismus z mladistvých jak poetických tak teoretických prací obou nadějných učenců, přicházejících z východu, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého; a jak živý zůstává tento směr v domově jejich jinošství, na Slovensku, dokazuje mohutný básník povážský, Ján Hollý, který sám jest pevně věren klasickým vzorům i tvarům ještě v době, když na českém západě zvítězila již romantika nadobro. O osudech klasicismu, který samostatně a svérázně rozvíjel a přetvářel myšlenkové i umělecké zásady duchů humanistických a renesančních, bylo pro celé století XVIII. i pro začátek věku XIX. rozhodnuto na půdě daleko nejvýznamnější pro veškeré slovesné umění v Evropě, v Paříži. Tam se na sklonku slavné vlády Ludvíka XIV., když již velcí básníci XVII. století, Moliece, Racine, Lafontaine, buď zemřeli neb se odmlčeli, rozpředl důležitý spor mezi Staromilci a Novotáři (La Querelle des Anciens et des Modernes), v němž Modernisté za vedení Perraultova a Fontenellova zvítězili. Z nadšení pro velikost právě se uzavírajícího věku Ludvíkova a ve smyslu descartesovské ideje nepřetržitého pokroku poražena byla dogmatičnost dotavadního klasicismu, který antická pravidla a antické vzory považoval za platné a trvalé pro všecky doby. Též modernímu písemnictví přisouzena schopnost dosáhnouti klasické dokonalosti svéprávnými prostředky, byť za podpory starověkých spisovatelů a jejich dokonalých forem; nová doba svou tvorbou může dokonce dosáhnouti umělecké převahy nad antikou, dotud považovanou za samozřejmý vrchol kultury duchové. Bylo to vlastně jenom další dějství velkého duchovního dramatu, které v čele intelektuální Evropy prožívala Francie od renesance: nejprve - a stejně i v Německu a u nás zvítězilo písemnictví národní nad učenou humanistickou literaturou latinskou; pak za pomocí starověkých vzorů klasických byl antický základ zpracován duchem francouzským a celá slovesnost znárodněna, což provedli velcí spisovatelé věku Ludvíkova; nyní také teoreticky a kriticky prohlášena možnost klasicismu čistě národního a moderní literatuře uloženo, aby se snama v ušlechtilém agónu předhoniti svou družku antickou. Obdobný postup se dál také v Anglii, kde se pojí na př. ke jménu Addisonovu; pro nás byly však významnější poměry v literárním Německu, kladoucím od polovice XVIII. věku základy ke skutečnému klasicismu národnímu. Od doby mohutného barokního básníka Klopstocka a obou pronikavých vzájemně se doplňujících kritiků, Lessinga a Herdera, až po vrcholné myšlenkové i umělecké činy výmarských 6 dioskurů Goetha a Schillera i jejich mladistvých následovníků v Jeně, bratří Schleglů, probíhalo nejušlechtilejšími kulturními hlavami německými dvojí souběžné úsilí. Jednak chtěli klasicisté němečtí zbaviti antiku, k níž se nadšeně hlásili, přídavků barokních, umělé stylisace francouzské, ano i podoby římsko latinské a proniknouti k čistému hellenismu, který se jim jevil dokonalým ztělesněním pravé krásy a čisté lidskosti. Jednak však zdůrazňovali ve slovesnosti i v kultuře vůbec prvky národní a zpracovávajíce látky moderní formami antikisujícími, toužili dáti ve svých dílech vyniknouti národní povaze německé. Celé německé písemnictví od dob Bedřicha II. až do válek napoleonských bylo naplněno a povznášeno touto dvojí snahou, navzájem se doplňující a shodnou i s vůdčí tendencí francouzské literatury XVIII. století. Toto hnutí se však v Německu neomezilo na literaturu. Za myšlenkového vůdcovství filosofa i jazykovědce Viléma z Humboldtů a spoluprací klasických filologů vznikl, hlavně ve vyšší výchově směr novohumanistický, který mínil estetickým studiem slovesných památek, zvlá~tě řeckých, vzdělávati vkus i cit vl1bec, vésti k pravé lidskosti, zakládající se na souměrném rozvití estetické i mravní složky člověka, ale zároveň vychovávati pro skutečnou kulturu národní, uvědomělou a vyzbrojenou také jazykově. Takto novohumanismus, daleko přesahující obor školský a přece se v něm nejplněji projevující, připojil k oběma ideám renesančním klasičnosti a humanitě, novodobou myšlenku národní, zmohutnělou v Evropě zvláště za napoleonských válek a nadšeně propagovanou jmenovitě probouzejícími se národy slovanskými. Při složení české společnosti buditelské, kde nebylo vznešenějších stavů, které by mohly se oddati čistému nazírání estetickému, ale kde převládala Ikolská a učená inteligence, vzdělaná na antických řečech i klasicích a zabývající se prakticky vychovatelstvím a vzdělavatelstvím, nebylo divu, že klasické a klasicistické myšlenky XVIII. věku k nám pronikaly prostřednictvím hnutí novohumanistického a v jeho formulaci. Ve shodě s ním se v českém klasicismu obro,zenském od Jungmanna po Čelakovského, od Kollára po Hollého, u Safaříka i u Palackého nerozlučně pojily tři ideje: etická zásada humanity, estetický požadavek klasičnosti a praktické heslo národností. Etická zásada humanity, kterou Palacký krásně a případně označuje jako "svrchovanou ideu člověčství", byla českým klasicistům stejně běžna jako jejicp. německým .učitelům; z těchto se jí zabývali zvláště intensivně Herder, Kant, Schiller a Vilém 7 z Humboldtů. Jsouc v podstatě obsažena již v antice římské, zvláště u Cicerona, byla dobře známa osvícenství, ale klasicismus ji prohloubil a zušlechtil. Pravého, plného lidství můžeme dosáhnouti všestranným a krásným rozvinutím všech schopností, a to tak, aby se k dokonalosti tělesné při družila též dokonalost poznávací, mravní a umělecká; tím člověk dospěje zároveň blaženosti, závisící na úplné harmonii v~ech sil. Kdežto osvícenství zdůrazňovalo hlavně pravdivost a dobro, přidal klasicismus nově požadavek krásy: tento krok, jejž německé dějiny kulturní spojují se jménem Schillerovým, učiIiil u nás po průpravě Jungmannově hlavně Palacký. Osvícenství věřilo ve své rozumové samolibosti, že již samo této vrcholné dokonalosti dospělo, klasicismus však prohlásil ji za ideál, jehož lidstvo může dosíci pozvolným vývojem vedeným Prozřetelností; takto soudili ve své filosoHi dějin také Kollár i Palacký, hledajíce po stopách Herderových místo, které našemu národu a Slovanstvu vůbec určeno v této vývojové řadě, nesené zásadou stálého zdokonalování a tudíž etickým optimismem. Zvláště dokonalý stupeň, jehož již lidstvo ve svém vývoji dospělo, zastupuje starověká kultura řecká se svou krásou, uměřeností, harmonií; nebyl to však v očích novohumanistů ideál navždy dosažený, i když pro moderní národy příkladný a povzbuzujíd. Blaženost, k níž směřuje podle názorů klasicistů vývoj humanity, byla úplně pozemská, hledajíc štěstí a dokonalost člověka jenom na tomto světě; tak soudili i ti z myslitelů, kteří byli prodšeni skutečným živým citem náboženským jako Herder a u nás Kollár neb Palacký; tento, mluvě o idei božnosti, ústřední to zásadě svého myšlení, podotýká důrazně, že "není účelem nějakým mimo člověka postaveným". Tím se humanita klasická podstatně liší od transcendentální humanity křesťanské, zastoupené v našich dějinách nejspanileji Jednotou českobratrskou, s níž jak Kollár, tak i Safařík a Palacký sympatisovali, ale s níž se neztotožňovali; přes to humanita těchto protestantů rodem i výchovou má jiný ráz než u mužů, vy~edUch z prostředí katolického na př. Jung~ manna neh Celakovského. I v Německu jest však patrna jakási souvislost klasicismu s protestantismem, ano, přímo i s duchem evangelických far, jejichž tradice se obráží ve vážné duchovosti, etické opravdovosti, mravní čistotě předních děl klasických. Tomu se nevyhnul ani Goethe, ač se snažil vzepříti tomuto ideálu křesťanskému svou silnou smyslovostí; citově mravní složka, kterou do jeho bohaté duše vložil pietismus kQřenů patrně českobratrských, se v něm rozvíjela dále a přibližovala jeho vrcholná díla světu Herderovu neh 8 Schillerovu. Z tohoto spojení si vysvětlujeme také, proč čelní zástupci klasicismu českého přišli z východních evangelických končin, kde žila, protireformací neztenčena, tradice biblická a českobratrská: Kollár, Palacký, Šafařík přijali z ní nejen biblický sloh a kazatelský sklon, nýbrž především stálý důraz na etickou stránku života. Z jejich projevů, jmenovitě z Kollárovy "Slávy dcery" a v jejích stop:ich i z Čelakovského "Růže stolisté", nezaznívá k čtenáři výzva, aby v životě uskutečňoval estetický, nýbrž etický ideál, aby sám za vedení Prozřetelnosti pracoval o svém osudu promyšleně a odpovědně jako o mravním díle, aby klasickou harmonii překládal do životní prakse. Za to však nebylo žádnému z našich klasicistů, ani vážnému kazateli Kollárovi ani vyrovnanému pedagogu Celakovskému přáno to, co bylo nejvyšší výsadou klasického genia Goethova, aby k harmonii dorostli životem, vychovali se vlastními mocnými zážitky, zvláště erotickými a společenskými. Prvek osudovosti, dar složitějšího vývoje, schopnost růstu tragikou k harmonii chybí nadobro našemu klasickému období, v němž převládají učenecké typy nad básnickými povahami a kde i skutečným básníkům vedle bohatších podmínek společenských byla nadobro odepřena i možnost erotického vývoje podmiňujícího lyriku mohutného dechu. Že za těchto nuzných poměrů společenských a zároveň psychických předpokladů v povaze nečetných básníků nemohly vzniknouti u nás tak složité formy slovesné, jako jest román neb drama, jest na bíledni. A odtud pochopíme, proč se i nejvzdělanějšf z našich klasicistů přímo děsili vášnivě citového, dramaticky smyslového, tedy typicky romantického typu básnického, jejž Goethe neb později Holderlin sami prožili a ztělesnili, proč Kollár zavrhoval tak rozhorleně byronismus a proč Celakovský ve shodě s Palackým odmítal Máchu. Již Jungmann, šťastný tlumočník Miltonův, Chateaubriandův, Goethův, spojoval novohumanistický ideál klasičnosti s goethovským požadavkem literatury světové a se schleglovským rozhledem po všech vrcholech evropského básnictví; oba jeho nadšení žáci, Palacký i Celakovský, se již v mládí připravili k úkolu, který dílem teoreticky, dílem prakticky prováděli po celý život, aby "do starých Cech uvedli novou Evropu" a tím odčinili pobělohorské přetržení tradice i osudné opoždění kulturní. Ale hlavní průprava našich buditelů byla přece jen staroklasická a z podnětu svých novohumanistických učitelů projevovali nelíčený obdiv k Řekům, stavějíce je vysoko nad písemnictví římské, jak poznáváme i z estetických úvah Palackého. Jestliže Puchmajerova škola básnická přijímala starověké klasiky namnoze 9 mediem jejich barokních napodobitelů a pokračovatelů, v čemž po jejich stopách šel vlastně ještě M. Zd. Polák, ozvala se nyní touha sestoupiti přímo ke zdrojům antickým; tím si vysvětlujeme i horlivou činnost překladatelskou, která se nejprve opětovně, ač zlomkovitě pokusí se o Homéra a pak vyvrcholí velkými tlumočnickými činy J ána Hollého a Karla Vinařického. Všickni naši klasicisté, vychovaní na spisech, zásadách Ciceronových, znali, milovali, ctili a mnozí z nich napodobovali Homéra a Vergilia, Horatiovy ódy a epištoly i jeho poetiku, řecké i latinské selanky, elegie Ovidiovy a jeho předchůdců, epigramy Martialovy; arciť neušli jejich pozornosti ani novodobí, vpravdě klasicističtí pokračovatelé těchto antických mistrů, Klopstock v epose a v ódě, Lessing s Herdrem v epigramu, Goethe v elegii a v didaktické básni, vedle německých autorů však ani klasicisté maďarští, horlivě čítaní vzdělaným obecenstvem na Slovensku. Ukazuje k vytříbenosti vkusu u našich klasicistů, že .vedle klasického básnictví chápali i jiné projevy uměleckého cítění antického; že si oblíbili vergiliovskou krajinu, která ožívala pod perem Polákovým, Kollárovým, Čelakovského; že se snažili porozuměti i plastickým výtvorům starověkým, o nichž cestopis Polákův a Kollárův mluví tak nadšeně a poučeně; že česká estetika hned ve svých začátcích ústy Palackého doceňuje Platona "na výši krásovědy" Věřili všichni - jsouť, až na příkře hellenskou episodu prešpurských "Počátků" v táboře perraultovských Novotářů proti boileauovským Staromilcům - že podle těchto dokonalých vzorů antických mohou moderní národové ve svém duchu a ze své skutečnosti vytvořiti díla antickým rovnocenná, ale z nich samých se to nepoštěstilo žádnému. Český klasicismus nemá ani zdaleka díla, které by se mohlo měřiti s hellenistickými výtvory klasicistů opravdu vítězných, Goetha, Holderlina, Chéniera, Keatse, Leopardiho, od nichž ostatně básnické pokusy české liší úplný nedostatek odvahy, uniknouti alespoň na chvíli z oblasti křesťanského myšlení a představování a přenésti se do mytologického světa antického. Nezapomeňme ovšem, že u několika klasicistů českých básnická činnost spadá výhradně do průpravných let jinošských, aby se pak nadobro odmlčela; naopak vyzrálejší skladby českých kl~sicistů nepohřešují rysů velikosti, ať to jest elegické patos Předzpěvu Kollárova, ať mužná monumentalita "víťazských" básní Jána Hollého, ať jasný atticismus životní moudrosti v Čelakovského "Růži stolisté". Základním omylem básnického klasicismu českého bylo, že ze svých vzorů přijímal spíše formu než ducha, zevní stylisaci než životní 10 cítění, klasiCký korektiv než klasický ideál. Utkvělý a akademický formalismus, arciť nutný pro mladou literaturu, v níž se autoři musili teprve učiti metodické práci, slohové práci, umělecké svědomitosti, vyznačuje tuto fázi českého básnického vývoje. Vyvrcholuje v Palackého a Šafaříkových "Počátcích českého básnictví" kde se všecka váha klade na zřetele výhradně formální, na libozvuk řeči, na technickou vybroušenost veršovou, na časoměrnou vytříbenost a kde se nakonec prosodie, odvozená za pomoci německých metriků z řečtiny, prohlašuje za výhradní kriterium básnické ceny. Toto krajní přeceňování hlediska formálního na úkor vnitřních hodnot obsahových a požitkových zavedlo - za souhlasu Jungmannova - oba mladistvé horlivce na scestí, i když musíme uznati vysoký ideál kulturní, právě v souvislostí s tím v "Počátcích", důsledně a směle propagovaný. Proti vlasteneckému utilitářství a osvíc~nskému pojetí básnictví jako pouhé zábavy a hry stavěla se zde svrchovanost umění, proti lehké, nezávazné improvisaci prohlašovala se nutnost přísné formální práce, proti tendenci se tu zdůrazňoval sloh, sourodý nejvyššímu ideálu klasicistickému, hellénské tiché kráse, prosté velikosti a klidn.ému jasu. Naši klasicisté, ač s nedostatečnými silami a namnoze v jednostranném formalismu, zatoužili po nejvyšších hodnotách ducha a poesie, a nedosáhli-li jich, odkázali je jako úkol a závazek bu- d I I b' . ký VI od I I V á b V . OUClm generaclm asmc m: pnr m roz et a vesmern z oz- nost didaktické skladby Polákovy, čistá duchovost mladistvých ód Šafaříkových a Palackého, mravně prorocké zanícení Kollárova "Předzpěvu", heroická a patriarchální selanka v eposech Hollého značí vesměs uvědomělé zaměření k vrcholům myšlenky a básnictvÍ. Nesmíme považovati ani za pouhý důkaz spanilé spravedlivosti ani za nahodilý výraz rozsáhlé slovesné tradice, jestliže právě k těmto dílům poukázali s úctou a obdivem oba geniové vládnoucí v nejvyšších polohách moderní poesie, Vrchlický a Březina. Právě v omezeném okruhu básnického spiritualismu a s nesporným zpožděním časovým sahal klasicismus český po nejvyšších cílech poesie světové, hlavně arciť německé; podobnou chválu možno vzdáti i jeho snahám teoretickým, jeho úsilí estetickému. Jestliže Jungmann se spokojil s nepůvodní a synkretickou fo·rmulad eklektického a popularisačního nohsleda klasicismu Politze, uváděl k nám Palacký krasovědce vůdčí rázu Schillerova, Solgerova, Bouterwekova a zamýšlel se nad duchy minulostními, kteří mohli poskytnouti nejvíce plodného kvasu ideového. nad Platonem, Kantem. Shaftesburym. Takto znamenala kulturní orientace českého klasicismu nebývalé zevropštění českého rozhledu a kromě 11 toho i výcvik dotud neobratného ducha českého ve vědách národu úplně cizích, v estetice, poetice, filosofii; vzpomeňme si, s jak rozhorlenou opravdovostí zaznívá z prešpurských "Počátků" požadavek národní vědy a naukové literatury české! O třetí složce českého klasicismu, praktickém heslu národnosti, spojeném u Jungmanna jako Marka, Kollára jako Hollého, Šafaříka jako Čelakovského s myšlenkou slovanskou, netřeba zvláště mluviti - provázíť celé naše obrození, Dobrovským a Puchmajerem počínajíc. U klasicistů našich se jeví však poněkud iinak než v pozdější romantice, ač klasicista povahou a vkusem Celakovský stojí právě v této věci spíše v táboře romantickém. V úseku tuto karakterisovaném se ještě neztotožňuje lid a národ, a teoretikové i praktikové tehdejší jsou daleko toho, aby pravé národní básnictví shledávali v napodobování a slohovém přejímání lidové písně. Kollár a Šafařík projevují pro ni sice - a to i jako sběratelé - živý zájem, ale nikde se k ní výrazově a slohově nepřiklánějí, a rovněž oba teoretikové, Jungmann a Palacký, nikdy jí nevystavují jako vzor; v souhlase s nimi se v této věci nejuHí škola Jungmannova, Marek a Polák, zcela rozcházejí s jungmannovci vzdálenějšími, s Hankou a Čelakovským, horlivými a plodnými propagátory romantické nauky o příkladných hodnotách lidové písně. Nebylo to českému klasicismu na prospěch, ba v "Počátcích" to pfivodilo jednostrannost značně osudnou. Celý básnický jazyk klasicistického období českého zůstává v důsledcích toho výhradně retorický a nikde se nepropracovává ani k hudební melodičnosti, ani k malebné barvitosti - to zůstalo vyhrazeno romantikům, v jejichž čelo se v této příčině staví František Ladislav Čelakovský, s janusovskou tváří klasicistickou i romantickou zároveň. Ještě jiný rys liší české klasicisty od tábora romantického: milujíce nadevše antiku, nejeví valného nadšení pro středověk a zvláště nikoliv pro jeho katolicko-feudální složku; nikterak netouží po obnově minulosti a jejích řádů, a proto se nikdy nenabízejí za spolupracovníky reakce jako tak mnozí romantikové němečtí a francouzští. Projevují-li politický obdiv pro nějaký útvar minulosti a utíkají-li se k němu v tajné svatyně své mysli z tísnivého absolutismu těžké éry františkovské a z oslabujícího ducha Svaté aliance, jsou to státní formy posvěcené antikou, řecké republiky, občanský rozkvět :Ríma předcísařského - jedním slovem empíre vyjadřuje v oboru politickém jejich klasicismus. Toto heslo pro ně jest vůbec příznačné, ježto znamená na naší půdě v okruhu výtvarného umění a hlavně světského stavitelství právě ono názorové a estetické ovzduší, které literárně jmenujeme 12 českým klasicismem a jež jest podstatně jiné než pozdější romantika. Tato, jak ukazuje nejlépe zjev Celakovského, s klasicismem vývojově souvisí, ale opouští své východisko a obrací se na cesty jiné. Nerušená a neobmezená vláda romantismu nad duchy v Cechách jest nastolena teprve tenkráte, když vstoupí v popředí literárního života osobnosti, které již neprošly propravou klasicistickou. Jsou to oba velcí vrstevníci a protichůdci básničtí, Karel Jaromír Erben a Karel Hynek Mácha. 13 Poznámky. Josef Jungmann: O klasičnosti a literatuře vůbec a zvláště české. V čelo svého výboru stavime programni stať Josefa Jungmanna (1773-1847), oti~těnou po prvé v frvnim svazku prvniho ročniku Časopisu Českého musea 1827, ježto obsahuje vudči my!lenky českého klasicismu a to nejenom se zdůvodněnim estetickým a historickým, nýbrž zároveň s národně buditelskými zfeteli. S kritickým důmyslem dovedl zde Jungmann zbaviti estetický klasicismus oné strohosti, s niž někteři teoretikové XVI.-XVIII. stoleti prohl~ovali antická pravidla i antická dila slovesná za nezměnitelný zákon a vzor a tim popirali možnQ$t vývoje a pokroku v modernich literaturách; jest patrno, kterak na Jungmanna mocně působily i zásady ~koly romantické. Stejně pronikavě spojil Jungmann požadavek promynené klasičnosti estetické s programem literatury národni a tim osobité; také v tom poznáváme syna obdobi romantického, stejně jako v důraze, který z plnosti svého filologického zájmu a českého cftěni klade na jazykovou stránku slovesnosti klasické. I přiléhá stať theoreticky prohloL:ocná k praktickým potřebám doby Jungmannovy: počiná se polemikou proti zkostnatělému předchůdci a odpůrci Jungmannovu, Janu Nejedlému (17761834), který již pisemnictvi svých vrstevniků a přátel nekriticky pojimal jako klasické; konči se úvahami o podminkách, potřebách a tužbách přitomnosti rázu vesměs národně buditelského. Středni teoretická část o podstatě a podminkách klasicismu, není výhradním majetkem Jungmannovým, nýbrž ohlasem a zkráceným zpracovánim výkladů n'ěmeckého, obratného, ale povrchního a nepůvodniho estetika a filologa K. J. L. Politu (1772-1838) hlavně ve spise "Die Sprache der Deutschen" (1825); tohoto Politze se Jungmann přidržel vydatně také ve "Slovesnosti". Jungmannův článek pro~el obezřetnou redakci Fr. Palackého, který ulomil některé ostny polemické hlavně proti J. Nejedlému; pOl"dčji Jungmann sám v "Sebraných spisech vedem i prosou" (1841) vypustil, 'zvlá~tě v závěru, odstavce, projevujicí malomyslnou nedůvěru ve výsledky národního obrozeni (tu i proslulý a nejednou nepřiznivě vykládaný výkfik Jung- mannovy zoufalé malomyslnosti, vynucený poměry: "Nám se dostalo - 6, kéž se mýllm! býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynuti'); n᧠!ext Vzat jest z definitivni úpravy Jungmannovy (1841). O stati viz zvlá~tě V. Zelený, Zivot J. Jungmanna 1873, na str. 269 a přil. T, Jar. Vlček, Děiiny české literatury, dil II., č. 2, str. 155; Arne Novák, Jungmannův článek o klasičnosti, Listy filolog. 1910, str. 110 a K. Hikl, Literatura česká XIX. stol., II., 2. vyd., str. 248. Na~e, téměř tisíciletá česká literatura: Jungmann datuje v "Historii literatury české" (1825) českou vzdělanost od IX. stol. a klade podvržené pamá-ky, Piseň o Vy~ehradě, Libu~in soud a některé části Rukopisu Královédvorského do doby předkřesťanské. Dokonalé klasiky mezi námi vidí, což nového jest, bez rozdílu pohrdají sebe a své přátelé a kdo jich kdy pochválil, za klasiky pokládají: vesměs namiřeno proti Janu Nejedlému a jeho ~kole; jehě ostfeji než Jungmann se proti přeceňováni domácích spisovatelů současnÝch a prohla~ováni jich za Cicerony, Livie, Horatie, vyslovili Palacký a Šafařik v .. Po~átcích českého básnictví" (1818), katechismu to pravé klasičnosti prcti lžiklasicismu ~koly Nejedlého. Marcus Tul/ius Cicero (106-,q pf. Kr), velkY politik a ře~n(~ římský vytvořil ve spisech řečnických, filosofických a dopisových, vzor klasické pr6sy latinské. Titus Livius (60 pf. Kr.-13 po Kr), slavný dějepisec římský. Quintus Horatius Flaccus (65-8 př. Kr.). mistr lyriky a satiry řimské. Jeden z lepších spisovatelů K. J. L. POlitz v. svrchu. Serviuus Tul'ius. bájeVnv král římský, rozdělil národ řimský - podle zťráv Liviových - na třídy podle imění a daní. Aulus Gellius, latinský spisovate II. st. po Kr., proslul dilem Noctium atti- 121 carum libri XX, kde nám ve výpiscích ze spisovatelů antických a poznámek o nich, zachoval mnoho cenné učené látky. E cohorte illa atd.: pleklad zni: některý lečník neb básník z oné proslulé totiž starší třídy, t. j. klasický a "/Zorný, nikohv obyčejný spisovatel. Vlastnost výrazt2: zde pfíslumost, vhodnost. Prtlvj genius: zdúrazňuje vznik genia proti prúméru a pravidlu, projevuje Jungmann souvislost se školou romantickou. Frankové = Francouzi. Miguel de Cer'l.lantes Saavedra (1547-1616), nejvědí spisovatel ~panělský, autor humoristického "Don Quijote", Torquato Tasso (1544-1595), velký italský básnik z rozhraní renesance a baroka, autor slavného eposu. "Osvobozený Jerusalém". Ludovico Ariosto (1475-1533), nejvědí epik vrcholné renesance italské, básník "Zuřivého Rolanda". Jean Racine (1639-1699) a Pierre CorneUle (1606-1684), velcí dram.ltičtí básníci z doby Ludvíka XIV. a vůdcové francouzského klasicismu. William Shakespeare (1564-1616), nejvědí anglický a vůbec světový dramatik ze sklonu anglické renesance, stejně vynikající v tragedii jako veseloMe. Jllmes Thomson (1700-1748~, filosofický a popisný básník anglický doby osvícenské, jenž svými "Počasy" pusobil v době Jungmannově na M. Zd. Poláka. Alexander Pope (1688-1744), filosofický, popisný a komickohrdinský básník anglického osví· cenství, ve sv'é době značně přeceňovaný, z nčhož i Jungmann plekládal. Christof Friedrich Schiller (1759-18°5), mohutný dramatik německý z rozhralÚ století XVIII. a XIX., skvělý též v baladách, z nichž také Jungmann plekládal. Johann Wolfgang Goethe (1749-1832), básník, myslitel, přírodovědec, jímž vrcholí písemnictví světové. Jeho i Schillerovy názory mocně působily na Jungmannovu nauku o klasičnosti; Jungmann s velkou oblibou tlumočil jeho balady do čeJtiny. Jan Kochanowski (1530-1584), básník renesance polské a otec polského básnictví. Ignác Krasicki (1755-1801), bajkál polský, drahý škole Puchmajerově. Adam Mickiewicz (1785-1855), nejvědí básník polský. ducha romantíckého a dokonalosti klasické. Jungmann, na rozdíl od Ant. Marka a Jana Kollára, uznával jeho velikost, ples romantický až mystický ráz jeho děl a jeho úpornou nenávist k Rusku. Michajl Vasil]evič Lomonosov (1711-1765) a Gavrilii Romanovič Děržavin (174)-1816), velcí básníci ruského klasicismu; onen zároveň tvůrce nového písemnictví i literárního jazyka. ruského. Nikolaj Michajlovič Karamzin (1766-1826), vynikající mistr ruské pr6sy dějepisné a filosofické a obroditel ruského jazyka; jeho mistrovské Dějiny měly značný vliv na školu Jungmannovu. Alexander Serge]e'l.lič Puškin (1790-1837) nejvědí básník ruský, národní duchem, klasický výrazem, ač kolenů romantických; na českou hteraturu působil od let 6o., ale Jungmann záhy poznal jeho velikost. V,znamenání pravd = vyjádření pravd. Hojnost ponětí odtažitých = abstraktOlch pojmů. Visíc od plození = závisíc na. vytváření. Vystavení básnických atd. předmětt2 = vyjádření predmětií. Francesco Guicckrdini (1483-154°), proslulý italský dějepisec doby renesanční. Eklektická filosofie; filosofie, vybírající z různých soustav zásady i názory bez vlastní původnosti a jednotnosti; Jungmannův nepHznivý soud o myšlení francouzském, které dalo celému vzdělanému světu Montaigna, Descartesa, Rousseaua, iest nespravedlivý a podléhá zřejmě německému vlivu. Jazyk v ohledu na materii a formu dokonalý = jazyk vynikající bohatstvím slov i rčení i plno .• tf a půvabem tvm mluvnických. Indická literatura. Jungmann po vzoru německych romantika, zvl. Fr. Schlegela si vysoce vážil vzdělanosti i literatury staroindické, jíž přisuzoval těsné pHbuzenství se Slovany. Formálně plejímal na pl. básnicU metra indická. Starosvětská klasičnost = starověká antická klasičnost. T eutonové = starý kmen germánský, zde synekdochicky za Němce vl\bec. Tři epoch, literatury, české rozdělení jiné, než v Jungmannově Historii literatury I!eské (1825), přiléhá spíše ke členění ústroje jazykového, než k periodlsaci POUtlCKokulturní. Dosti neoceněné zůstatky nejstaršího básnictví, podvržené památky, Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, jež jsou díly novočeskými a pocházej! 122 z okruhu Jungmannovi dosti blízkého, pokládal Jungmann za skladby.ptvodně .raroč •• tké. SLovenštější, slovenský a slovanský se a! do let 40. bez hlubšlho roZdílu zaměi'\ovalo. Tma pověrečnosti, velice pfíznačný výraz Jungmannova osvícenstvf. N" tom ustrnuli, abychom jinak nepsali, opětný polemický nájezd na zkostnatělé zásady konservativního Jana Nejedlého a jeho Jkoly. Daniel Adam z Veleslavína (1545-1599), významný tiskal, literární organisátor a mistr pr6sy české v XVI. věku, dlouho za vzor dokonalého stylisty českého p'Okl.idaný. Jan Kocín z Kocinétu (1543-1610), obratný, ale nep~vodní spisovatel dru!iny Veleslavínovy. NeslHší o věctch česky psáti, o kurých se za. krále Rudolfa nepsalo, názor Josefa Dobrovského, který Jungmann svým požadavkem a programem národní vědy áplně překonal. Jednotných spisů = jednotlivých. Zůveme se= zoveme se. Může pojíti = zajíti. Národ více cení nežli zemi, ve které bydlí atd., nad!ený vÝraz Jungmannova pojetí národnosti, stavějící národ jako celek kulturně etnický nad zemí, pojem to politický a teritoriální; stejně jako Jungmann soudili o národnosti a národě přední buditelé čehí, na př. Kollár (viz znělku v Slávy dceři, II, U4, zde č. 18)' Antonín Jaroslav Puchmajer, Óda o velikosti božské. Zakladatel první novočeské lkoly básnické a ns~lný organisátor literární, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820), nenáldl vlastně mezi pravé české klasicisty; spí!e bylo by tohoto předního pěvce českého rokoka kořen~ německopolských nazvati českÝm t>ředklasikem. Ale v mnohé příčině m~žeme v něm viděti Jungmannov'a pledchudce i v úsilí o klasičnost: vzdělává naše písemnictví na cizích vzorech, které sluly své době klasickými, a to jak na západních, tak i na slovanských; pěstuje druhy básnické, ukazující a! kpísemnietví antickému, zvláště 6du a bajku; učí český verš rozletu za nadJenou velebností. Tím jest památná jeho Oda o velikosti bo!ské, parafrasující za pomoci polského přebásnění od Kniažnina volně ialm 103; Puchmajer ji pojal do II. sv. svých proslulých almanacM, Sebrání básní a zpěvd 1797. Zde řečnicky kazatelského ddrazu, příznačného pro velkerý klasicismus český, pou!il básník pro hluboký cit křesťanský, stejně Jako o 30 let později Fr. L. Celakovský v jedné z posledních básní českých ducha klasického v nábo!enské 6dě "Buď vůle tv.i!" Na rozdíl od klasicistd cizích, kteEf si libovali v pomyslech deistických a někdy svůj světový názor vyjadřovali představami pohanského bájesloví řeckého, jsou naši klasicisté věřícími a zanícenými křesťany silného povědomí mravního. Voda visíc, stadí zpdsob užívánf přechodníku nespoiitého, neb absolutního, dnes již neobvyklý; podobně níže: ptáci střídajíc se. Okrouží. básnická licence místo okružl, okolek, obojek. PoHy skály, vzdly, vystoupily skály. Zelí, kolcktivum ve smyslu zelenina v starším jazyce obvyklé. Vysoký dub, žijícl tři věky, zajímavě uHzal polský badatel M. Szyjkowski, který (Polská účast v českém národním obrození 1931) prozkoumal básnické prameny Puchmajerovy, že ve snaze po české lokalisaci nahradil Puchmajer hebrejský výraz biblický, o cedru, Kollárovi však obvyklý, domácím dubem, žijícím tři věky. Plskletami, nespr. místo písklaty. Jak slunce vzejde, hned se porozkradou a pokoině se v brlohách svých kladou: pro dětinská léta c'!eského básnictví podivuhodná malba dějem slovesným. Stejně i mohutný závěr básně v posledním dvojverJf, bohatým zvukomalbou i slovesnou vzneleností. Bohuslav T ahlk, Óda na dub. Stejně jako maďarská, tak i slovenská literatura v Uhlích podléhala na rozhraní XVIII. a XIX. století silně proudu klasickému; není to bez významu pro mládí Kollárovo, Safaříkovo a Palackého a pro Jána Holého. Ze slovenských klasicistd, kteří psali biblickou ěeštinou, jest zvWtě pozoruhodný Bohuslav Tablic (1769-1832), horlivý překladatel anglických i francouzských klasicistů 123 století XVII. a XVIII; nemnohé své vlastní básně připojil k souhrnu stadích vzorů domácích i překladů z poesie západní Poesie (1806-1812). Sem zařázena i horatiovská vznosná Oda na dub, od ní~ tradice postupuje přes Kollára k Hollému, spOl'ující metrum klasické s moderními rýmy. Pongrác, Pankrác ze Sv. Mikuláše, s ovenský válečník XV. stol., rotmistr Jiskry z Brandýsa. Josef Jungmann. Jungmannovy básně původní. rozsahem i významem podružné - vedle jeho básnických překladů, z nichž hlavně velké idylické epos Goethovo "Herman a Dorota" a menší kusy z Horatia, Popa, Klopstocka a Karamzina, náleží do okruhu klasicistického - jsou drobnými ukázkami nevšední tvořivosti iazyl