• ZLATOROH vYDÁVÁ SPOLEK VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ »M A NESe V PRAZE. POŘÁDÁ MAX SVABINSKÝ. I. JOSEF MANES, napsal M. Jiránek. II. JAN NERUDA, napsal Arne Novák. III. PRAHA BAROKNí, napsal Arne Novák. IV. K. HAVLíČEK. napsal E. Chalupný. V.-VII. BOŽENA NĚMCOV Á, napsal V. Tille. VlIL-IX. J. JUNGMANN, napsal E. Chalupný. X.-XII. PALACKÝ, napsal V. Chaloupecký. XIII. H. SCHWAIGER, napsal M. Jiránek. XIV.-XV. M. ALEŠ, napsal K. B. Mádl. XVI.-XVIII. J. VRCHLICKÝ, napsal F. V. Krejčí. XIX.-XXI. GALERIE V RUDOLFINĚ, napsal Antonín Matějček. XXII.-XXIII. ZDENĚK FIBICH, napsal Jos. Bartoš. XXIV.-XXVII. B. SMETANA, napsal K. Hoffmeíster. XXVIII.-XXX. JAN HUS, napsal F. V. Krejčí. Každý jednoduchý svazek s četnými obraz. přílohami: kartonovaný výtisk K 1'80, váz. K 3'- ZLATOROH SBíRKA ILLUSTROV ANÝCH MONOGRAFIÍ POŘÁDÁ MAX ŠVABINSKÝ SVAZEK TŘETÍ CHRÁM SV. MIKULÁŠE NA MALÉ STRANĚ. ARNE NOVÁK: PRAHA BAROKNÍ SB 27 OBRAZOVýMI PŘÍLOHAMI VYDÁNO V PRAZB ROKU 1915 RBPROJ)UKCE z GMNI§!fI() ~A.VOD@NA ŠTENCE V PRAZE TISKBM GRAFIJ~, DĚLNR:lfÉTISKÁRNY "sfRAZE, MysLlKoVA m.. Památce drahého bratra Jaroslava, jenž rodnou Prahu tak vroucně miloval a nesměl se do ní již navrátiti. Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta, která se uctivě a důvěryplně sklání před ochranným duchem, zastírajícím svou přítomností a přízní dům, město, či kraj. Začtěme se pozorněji do bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad lidovou tradicí u nás i jinde, - a vždy upře na nás svůj zrak, napln~ý láskou i zkušeností, ona duchová bytost, kterou Rímané jmenovali genius loei. Měla úděl společný s ostatními polobohy i s bohy: nepodléhala kletbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem vývoje. Po jakých vznešených cestách vzestupu krá •• čela lehká pata genia loei od primitivních dob latin,. ských, kdy dle slov Vergiliových v podobě hada sto •.. čeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas a okusil lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných dnů, v nichž anglická básnířka Vernon Lee hluboko •.. myslně vystihla podstatu jeho slovy: »Genius loei skládá se jako všecka úctyhodná božstva z látky našich vlastních srdcí a myslí, jet duchovní skutečností, avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo samo.« Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem dnův, neubránil semoei tohoto genia. On to jest, jenž způsobuje, že se vracíme znovu a rádi do krajů a měst, kde jsme ani neprožili dětství ani nepohřbili rodičů, ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a něžné přijetí. On nás volá hlasem neslyšným a přece neodolatelným, abychom se svěřili s tíhou svého smutku odumřelým náměstím, ohraničeným zvětralými paláei, kde do trávy mezi hrbolatou dlažbou házejí akáty své 1 bílé kvítky, a kde výkřiky ptačí trhají jednotvárnou píseň fontány. On vede naše kroky na osamelá ná. břeží nad hučící řekou, jejíž temné vody zrcadlí tmavší ještě štíty zubatých domů, a jeho mocí dospíváme tam k poznání vlastní své vnitřní podstaty. Všickni, i když jsme si toho neuvědomili, tušili jsme přítomnost těchto geniů locí na různých místech své no putování a po=' bytu, pozdravujíce je úžasem, nadšením, vděčností: jsme jim více povinováni, než bychom se nadáli. Leč, kdo jest nám bližší a dražší z techto geniů, než místní božstvo Prahy, jehož přítomnost stejně inten. sivně prožíváme ve stínech Starého mesta jako ve ztrnulém úsmevu Malé strany nebo ve vznešeném mlčení hradčanských paláců a klášterův? Není to nikterak božstvo jednoduché. Právě Praha patří k onem městům s velkou minulostí, u jejichž bran sedává několik geniů locí různého veku, různé vůle a tudíž i různého kultu; oddáme-li se do ochrany jed .• noho, odvrátí od nás druhý tvář, nebot druh neroz=' umí druhu. Ale lze milovati město tak, že v každé do=' bě svěříme se jinému geniovi; tím znásobili jsme si život a připravili si možnost procházeti za sebou ně •• kolika kulturními formami. Chybil by, kdo by povahu, osud i smysl mestského celku vykládal příliš přímo=, čaře: nejvlastnejší tajemství Prahy by uniklo jeho pohodlné a zjednodušující pozornosti. Oč moudřejší jest v kultu soustředěném a pokorném odevzdávati se samotářským rozhovorům s těmi různými genU locí, kteří panují nad Prahou! ~ 2 jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách , sníh a v duši vonné teplo vánoc, do chrámu svatého , ~ Víta/vyčkejme chvíle, kdyinfulovaní kanovníci vždy •. cky věrné kapituly Pražské pujdou do kaple svatová •• clavské, zpívajíce hymnus dvanáctého věku» Hospo •• dine, pomiluj ny«; vstupme s nimi do kaple, abychom pozorovali, kterak dým liturgického kadidla krouží kolem útlých postavna freskách a kolem zářících chry •• soprasu i ametystu ve výplních; toulejme se potom kolem chrámu, kde mezi sněhem černají se vlídné květy fiál a obludné výsměchy chrliču a obraťme se posléze ke kostelu svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že Praha má doposud gotickou duši? Veliký tvurce gotické Prahy, Francouz, jejž osud uči .•. nil vladařem severní říše, středověký ekstatik, posu'"' nutý až na rozhraní starého řádu, kdy praktické kře .•. sťanství a pohanská renaissance ukládaly již o bezži .•. votí církevně gotické kultury, Karel IV., jímán byl po celý život nevyléčitelnou nostalgií po domově svého srdce, po Paříži. Synovec francouzského krále a žák francouzského papeže Eřipodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou. Francouzští architekti a sochaři vztýčili odvážné klenby a roztouženě štíhlé vížky ve středu zmohutnělého města i na jeho daleko posunutém obvodu/ promítli stíny obloukii mostních i přepychové věže při vstupu na Staré město na jas •. nou hladinu vodní; rozsvítili v ulicích měšťanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé křehkým a lehkým lu .•. pením gotické ornamentiky. .. a na tuto lucembur .•. skou Paříž, modlící se k francouzským světicím a dis=, 3 putující o subtilitách bohosloví po způsobě Sorbon~ ny, měla shlížet s výše obrovská katedrála, vyvrcho •• lující architektonickou i myšlenkovou koncepci goti., ckého a francouzského krále ... Ale dóm svatovítský zůstal obrovským zlomkem, kouzelný sen o gotickém městě přehlušily bouře, dunící neodvratným triumfem střízlivého a příkrého křestanství praktického, jež lépe odpovídalo slovanskému kmeni než francouzská kul~ turní pohádka ... Gotická duše Prahy Karlovy, přísně. církevní a spo., lečensky velmi výlučná, liší se podstatně od onoho životního slohu, jenž půvabně zkameněl v Prašné bráně a ve věžích mosteckých s celou jejich košatou, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentikou, s tou rozkošněJantastickou spletí motivů přírodních a architektonických. Rozumíme jen dopola velmi roz~ marnému a světskému: božstvu doby vladislavské, jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý bakalář Ma" touš Rejsek, a jehož chválu zpíval trochu rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné renais .•. sance české, pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Na rozhraní XV. a XVI. století byli všickni umdleni bouřemi velkých občanských válek a fanatismy pří~ krých náboženských koncepcí, prahli po klidu v exi~ stenci vyrovnané a barvité; dekorovali si život selankovitou přírodou a arabeskovým uměním; libovali si ve hře a v půvabném rozmaru, měli .. spíše smysl pro graciosní drobnůstky a podružné ornamenty, než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály re •• konvalescentní doby rozkvetly v gotice vladislavské, 4 která svou chudobu konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím baldachýnů, oblouků, sošek, tiál a květů, přechylujíc se ve zbo~ ňování plně rozvité přírody mimoděk k renaissanci. Ani tato gotika se nevyžila v Praze cele, a její pa •• mátky jsou v městském celku pouhými torsy, takže tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné pod ••. statě, dostáváme odpovědi kusé a trhané. Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství nasa ••. dily všecky páky, aby nadobro vypudily z obvodu našeho města empirovou duši, která melancholickou výčitkou pozdravuje nás z průčelí celnice na Josef •• ském náměstí, tak mohutného ve své klidné jednodu •• chosti. Usměvný a mírný ten genius, který počátkem devatenáctého století se díval v jasných a pohodlných místnostech přes rámě vybraným učencům skládají •• cím klasicisující jinotaje nebo našeptával citlivým a štíhlým damám při procházce růžovým sadem fran ••. couzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se v pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na chvílích v zapomenutých dvorcích na rozhraní mezi předměstím a venkovem, a probudiv se, byl odtamtud stihán až mezi pathetické pomníky hřbitova olšan ••. ského a košířského s antickými emblemy ... zdaž ne ••. ztratí tam v zahradách smrti genius Prahy empirové svou poslední skutečnost? Leč tato trojí božstva místní - a mohli bychom snad rozmnožiti jejich počet - dlužno v Praze usilovně hledati, než obrátí k nám svou tvář zastřenou mlhou a mlčením; jsou návštěvníci, ba obyvatelé Prahy, kteří 5 ani si neuvědomili přítomnosti těchto duchových by. tostí. Zato žije v Praze mocný a panovačný _genius loci, jemuž nikdo neujde, zamysH •• 1i se nad Vltavou o věcech kultury a umění. Genius ten stal se živelnou silou, která pevnou rukou ovládla město: jeho mocný a slavný hlas hlaholí, zpívá a pláče ve večerních sou •• zvucích pražských zvonů; jeho pathos duní k nám z hukotu vltavských jezů; jeho zelené báně, posvě •• cené věčnému jaru, srostly s pražskými chlumy a ná. vršími v přírodní nerozlomnou jednotu - teprve, když prudké city a vznosné myšlenky tohoto božstva byly promítnuty v stavby a v sochy, byla naplněna umě •• lecká reálnost Prahy. Pochopiti Prahu v její výtvarné podstatě a v kulturní její bytnosti - tot znamená té .•. měř tolik, jako rozuměti a sloužiti jejímu baroknímu geniu loci. Jsou chvíle, kdy dorozumíme se s ním jakoby naráz. Za podzimního večera, prší=1i listí a sládne=li vzduch vůní, tlení a zániku, dejme se sevříti obrovitou ka •• mennou náručí nádvoří v Klementině. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc oltářních, šumí plnými proudy hudba varhan a ko= stelního zpěvu; z druhého, uzavřeného a téměř za •• kletého, vane již noc přerývaná skřeky uvězněného ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do místností seminářských, ztrácejí se v posvátném a zne •• klidňujícím nekonečnu; v oknech, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a vězení, obráží se kmitavě holá ratolest stromu, který přestal býti součástkou přírody; 6 masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrdlivě na trpasličí postavu i osud osamělého chodce. Ale do •• kud poutník se znepokojuje materiální nicotou a pře'" chodní ubohostí svého bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného genia loci. Ten pathosem své síly donutí jej, aby se rozhodl. Chrámová hudba proudící ze dveří a oken po pravici vábí: Vrhni se, zbloudilé srdce, do kypivých vln roz •• bouřeného citu, které v ekstasi lásky a rozkoše nekonečným mořem víry a milosti ponesou tebe až k slun •• nému břehu, na němž se tyčí boží trůn! Po levici však pevné stavivo řádového domu, který byl krbem orga" nisace a výboje, chmuří se v příkrém mementa: Do'" kaž, synu boží a sluho církve, exaltací své svobodné a mocné vůle, že jsi hrdinou; odříkej se nebo bojuj, panuj nebo tvoř, hromaď kolem sebe bohatství nebo žáky, a posledním tvým vítězstvím bude, že procitneš jako hejtman nebeského vojska! Mistři, kteří zbudovali barokní Prahu, zazdili do svých děl odpovědi na tyto naléhavé požadavky. 7 Na sta holubů bílých a růžových podobných ve •• likým květům magnoliovým, urvaných větrem, krouží a víří v smělých křivkách nad rozkošným čtvercem Křižovnického náměstí u paty Karlova mostu. Snesše se v kmitavých chumáčích z gotického cimbuří staroměstské mostecké věže, opisují chvíli rozmarný kruh kolem baldachýnů zastiňujících ge •• nealogické sochy Lucemburků, usedají pak na stupně trůnu krále a králevice, aby v okamžiku tloukli křídly o pestré štíty říšských erbů a znaků, svítících jako řada polodrahokamů přímo nad ostrým hrotem oblouku, který otvírá přístup na Kamenný most. Ná •• hle však, přeseknuvše prudkou úhlopříčnou čtverec náměstí, kam otevřenými okny křižovnického chrámu padá ze skvoucí lucerny nad kupolí žlutý pruh světla, vrhají se prudce na průčelí tohoto kostela, hovícího slavnostní šíří a imposantním klidem společenské kul ••. tuře zakladatelů, rytířského řádu křižovníků. Mohutná jednoduchost chrámové fasády s hrdými sloupy pod slavnostní pavlačí ztrácí se téměř pod prudkým dojmem barokních soch, jimiž Guitainer, smyslný a pathetický mistr XVII.věku, zalidnil všecky výklenky, výstupky a podstavce. Hle, teď slétají se holubi k smyslné soše ženské při levém křídle chrá,. mových dveří, jako by chtěli sloužit své paní Venuši. Rozkošnicky prohnutá Madonna, která titěrně ma ••. lými nožkami dotýká se hlavy hadovy s nastudova ••. ným gestem velké dámy, sestupující z kočáru, není než povrchně náboženskou stylisací něžné vášně ženy, oddané sladkým hrám lásky. Dodatečně připiatá glorie 8 kolem hlavy a preciosně zbožný nápis na podstavci jest jediné, co činí náboženský výtvor z této vypočí= tavě houpající se milostnice, jejíž pohyb křehounkých rukou lehounce rozhalujících šat na ňadrech, právě jako rafinovaný úsměv očí jen trochu pootevřených vypravují nám výlučně o vítězství ženské krásy a zchy= tralosti nad zmatkem opojeného srdce mužova. Tato dáma velkého světa, křehká a ohebná jako kte= rákoliv tanečnice, dostala protějškem drsnou, hrana= tou a křiklavě pathetickou sochu proti reformačního světce, Jana z Nepomuku: rochetou derou se těžká, selská kolena, veliké ruce svírající krucifix mají zkři= vené, kostnaté prsty, lebka jest potažena sotva koží, a v souhlase praví nápis podstavce »magnus athleta, pius advocatus«. Je to druhý pól pražského barokního sochařství, -- a dojem jest právě tak málo nábožen= ský. Naopak jako přesycení lidé slabých nervů a útlé struktury kochají se zápasy siláků, tak zde sochař béře si legendu o lidovém světci za záminku, aby v prudkém naturalismu modeloval těžkopádné tělo kostnatého muze. A ještě třetímu typu smyslné skulptury XVII. věku dala Luraghova fasáda přístřeší: obklopen jako ve zbožném podání trecenta holuby, žehná přímo nad portálem svatý František v nadšeném vytržení mysli kolemjdoucím bratřím: podivné pathos vyhublého askety svíjejícího se hrozně pod svou kutnou a pod svým provazem; tvoří temné kouzlo trýznění, zná= sobený požitek muk. Inspirováni velmi smyslnými potřebami a zálibami 9 rve od r. 1752 jest i Malá strana čtvrtí královskou. Chrám ten podrohující si se samozřejmou svrchovaností všecko širé okolí, není nám jen předmětem výtvarného podivu neh smyslné rozkoše; jest nám více: často školou velikosti, vždycky osudem. Nemáme z barokní doby velké poesie, jakou jsou Francouzům tragedie Corneillovy: můžeme-li jich kde oželeti, tož před touto stavbou, jejíž zelená kupole skutečně soutěží s mo- 32 drou klenhou neheskou. Zde jest vše nejen širé, rozlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné, smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým citům heroické nábožnosti, a nad těmi city vládne jasná, nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti nebeské dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem božím. Mezi etikou CorneiHovou a stavitelskými koncepcemi Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než se na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled do kupole a lucerny svatomikulášské vznešenou ti •• rádou »křestanské tragedie« Polyeucta: »0 světe ideí, tvá něha bezejmenná v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá; tvým rajským vanutím čí duše posvěcena, ten bolu necítí, ten do tmy nezírá. Ty, mnoho slibuje, dáš více; a není vratký tvůj blaha cit a nezná zrad; smrt blažená, v niž jdu tak rád, ti není nežli přechod krátký, jenž uvádí nás v pobyt sladký, kde věčně smím se blahu vzdát!« (Překlad Oto Fischera.) 33 Mistři XVIII. století, kdy vývoj barokních forem výtvarných volně postupoval, kdežto smý ..• šlení barokní zvolna upadalo a pozbývalo ko ..• řenů životních, nebránili se vpádu světských živlů do církevního umění. Tím ubývalo pádné masivnosti, vážné tíže, ztrnulého pathosu, naopak barokní duše nabývala křídel, pohybovala se lehčeji, oddávala se úsměvu. K tomuto pojetí klonil se již Kilián Dientzen ..• hofer, kdežto jeho nejnadanější žák Ignác Palliardi, dotčený vlivem klasicismu francouzského, podlehl zcela svůdnému vábení nové doby. Též největší de •• korační genij barokní Prahy, Vavřinec Rainer, by! vy ..• znavač nových, lehčích ideálů uměleckých. Vidím v něm povahu vzdušnou: jakmile pracoval nad zemí svá freska, byl mistrem; jeho plátna jsou však pouze průměrnými výtvory. Na Rainerových freskách vše letí, pádí, vzpíná se ke slunci, jehož husté paprsky magneticky přitahují k sobě spletené zástupy. Fae= tonská jízda z chrámových temnot k sluneční vol •• nosti - tot Vavřinec Rainer, robustnější, ale hrubší současník Tiepolův. V starším období barokním draly se světské pudy skrytějšími cestami do umění chrámového. Clověk barokní žil prudkým a složitým životem smyslovým, ale tajil jej rád za náboženskou maskou. Láska pohlavní vydávala se zpravidla za symbol lásky k Bohu, spo •• jení těl bylo vykládáno jako podobenství sjednocení mystického, rozkoš pleti a smyslů byla líčena básníky i malíři za výstrahu pro srdce asketická. V tomto ná.. božném pokrytectví byl nový osten slasti, rafinov~ 34 nost dialektiků rozkoše, dráždivý půvab zakázaného. Z barokních sochařů dávají se dva mistři, tragický Braun a sentimentální Jackl, mocně inspirovati pozemskou láskou a přetvořují ji stále v nebeské sjedno= cení mystické. Pater Seraphicus, svatý Bernard, klesá v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí »avu, čte se rtů svojí Vyvolené opojné slovo »fiat«. Tvůrce křesťanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský, přijímá rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha, čta mezi listy napsaná slova lejí rukou »bene scripsisti«. V měk. kém pohybu nevýsfovné něhy sklání se Kristus s kříže a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku kolem toužebné šíje ctihodné cisterciačky svaté Luit •• gardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z řas.natého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za dnů mlhavých a zakalených se zdá, jakoby toto sou •• soší, modelované lehce a hebce v pískovci světlém a pórovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na okamžik se zemí ... Lze si představiti většího vítězství pia. stického genia Braunov.a, jenž si přál, aby jeho sochy se vznášely a netýčily? Svatyně barokní mají často příchut erotickou, neprováděl nadarmo nejmužnější řád, Tovaryšstvo Ježíšovo, soustavnou diplomacii s kultem Mariiným. Panna Maria přestává v této době býti Madonnou s dítětem v náručí a stává se velkou dámou, světačkou, krá. 35 lovnou; neodměňuje pouze milostí, ale též milost •. ností, usmívá se na své ctitele, zahaluje i odkrývá před nimi své vnady, pohrává s nimi. Na Karlově moste zobrazil sochař Jackl Madonnu ještě tak, jak se jí kořil středověk: Sancta Dei genetrix. V blíz=, kosti však před průčelím chrámu u křižovníků pod= niká tanec s hadem kdosi jiný: urozená šlechtična dokonale pěštěného a s chikem oblečeného těla, která klopí významně a nacvičeně zraky, pravá Re •• gina codí! Skrytým místem barokní erotiky, jakýmsi dostavení •. čkem lásky, jest Loreta. Několik generací zbožných aristokratek, několik pokolení stavitelů tvořilo toto bludiště svatostánků, které se kupí kolem pomníku vel •. kého zázraku mariánského, měníce jaksi litanii Lore •. tánskou v kamennou a barevnou skutečnost. Královna nebes, jejíž osudy vypráví spíše konversačně než epicky Casa santa v kameni a nástropní malby chrámku v barvách, provázena jest celou družinou světic a mučednic - a všecky náleží k typu eroti •. ckému, jejž nesmrtelným učinil Bernini svojí svatou Terezií. V chráme nastavuje slunci a zrakům diváků růžovou plnost panenských svých ňader svatá Háta, a proti ní svatá Apolena koketuje kouzlem dívčích svých úst. V ambitech svíjí se poloobnažená Magda", lena, nejisto, zda kajícností či rozkoší a perversí, svatá Starosta, ukřižovaná v nápadných šatech, ale s muž'" skol! bradou dráždí záhadou hermafroditismu. Vše jest ponořeno v přítmí, jímž jakoby šuměly utajené polibky a šelest hedvábného, po mačkávaného šatu, 36 leč ve vzduchu jest rozptýleno ještě cosi jiného: vůně hrobky a příchut tlení. Baroko nacházelo se zálibou trpkou rozkoš z hrůzy rozkladu, slast to, v níž Se kochají nervy, prošedší již primitivnějšími stupni vzrušení smyslového. Doba, která stále si dávala malovati mučedníky v nejrůzněj~ ších a nejukrutnějších způsobech trýznění a mučení, kořila se mravním smyslem síle jejich vůle, která snáší i smrt a její strázeň hrdinsky; sytila svůj citový život mocným pathosem krajní bolesti, ale odměňovala se i slastí tlení a uhnívání. Lealův obraz »Dvě mrtvoly hlodané červy«, který prý objednal historickýdon Juan, mohl vzniknouti v Praze jako v Seville; nebyl by se cizokrajně vyjímal u Barnabitů na Hradčanech, kde se úcta mnišek kupí kolem vonné mumie blahoslavené Elekty, nebo na Strahově, kde tolik koster, oděných do drahých látek a krumplování, účastní se bohoslužeb jako triumfální zbytky vojska Církve Vítězné. Mohlo by se zdáti, že tento sklon k rozkošem podiv~ ným a výstředním jest svědectvím pro chorobnou ci'" divost duše barokní; a přece lidé XVII. i počínajícího XVIII. věku nebyli ničím méně než dekadenty. Byli schopni citů a vášní všech a vyháněli je do krajnosti, nestavÍce se nikdy uprostřed cesty. Ještě v čase, kdy v ostatní Evropě zavládl střízlivý rozum a nutil všecky mohutné duše s chladnou svou rozvahou, aby se ome~ zily výhradně na polohy střední, žila pražská duše barokní vnitřní prudkostí, jsouc především pat h e· tická. ~ 37 Za doby tereziánské, tak bezbarvé a ploché v obec •• né své vlídnosti a v občanských svých ctnostech, baroko v Praze se vyžívá. Jakmile od •• umřely základní jeho ideje, nemohly se dlouho udržeti ani tvarové prostředky: sloh přestal býti slohem a sklesl na pouhou rutinu. Kde stavělo se barokně, zmi .•• zela vznešenost a pádnost, uhýbajíc se elegantní lehkosti: dekorační umělci zaujímali postupně místa tektonických tvůrců, pathos ustupoval rozmaru. Střízlivě bylo přestaveno a obnoveno hradní křídlo, kde kdysi na úsvitu baroka melancholický císař dumávalo srny •• slu své podmračné existence. Nevznikají již chrámy, ježto ubývá zbožnosti, paláce, vesměs v drobném rozměru, budují se nikoliv pro vznešené a vůdčí rody šlechtické, nýbrž pro aristokraty mladých erbů a úřednické minulosti. Zvolna nadchází věk rokoka: stil francouzský po slohu vlašském, ženský půvab po mužné opravdovosti, hu •• dební řešení po stavitelském idealismu. Jaká hravá a křehká grade vyznačuje důvěrně světské průčelí stra'" hovské knihovny proti sousední těžkopádné a přísně duchovní nádheře opatského chrámu Nanebevzetí Panny Marie - stopadesát let vepsáno jest velmi znatelným písmem do této mezery! Jakým lehounkým a bezstarostným úsměvem vítá arcibiskupská residence chodce, který se právě nasytil kypivého pathosu, jímž rozkazuje pompesní vstup do královského hradu z doby Matyášovy, a který oddal se vyrovnanému ~lidu florentského rinaseimenta, ovládajícího dům Svarcenberský! Hle, trojí svět forem, ideí, citů, vzešedší z té •• 38 hož kořene, renaissance, barok, rokoko - a přece jak málo rysů příbuzenských! Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civil ••. ních domů, jimiž pozdní barokový sloh, měnící se v gracii rokoka, vykvetl jako na rozloučenou, před jednou z těch budov poslední čtvrtiny XVIII. věku, které sotva dostaveny oc!t!y se uprostřed vkusu em ••. pirového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice dvou'" patrové, nevysoké, neširoké stavby tkví na základech barokních: pilastry meziokenní, sloupy, opírající kar ••. tuše vstupu, oválný štít marnotratné ornamentiky, obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti - tot vše dědictvím baroku. Ale duch jest naprosto jiný: jest to duch pohodlí a mírné prostoty, jenž tu vládne. I kdy. bychom neznali dějin domu, mohli bychom uhodnouti, že kouzlo hudby a půvab tance vyplašily odtud na. dobro temnou a pathetickou duši barokní. V době em. piru stal se skutečně tento palác jedním ze středisek pražské kultury hudební, jež zahrála a zatančila me. nuet při pohřební slavnosti rokoka. A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac Ne. venova, tehdy již Měchurovského domu, ten, který měl zpečetiti konec a zmar pražské kultury barokní, tím, že sestoupiv hluboko ke zdrojům národní bytosti, našel kulturu novou, živější, pravdivější. Od dob Fran. tiška Palackého náleží pražská duše barokní minulosti - a naší smyslové rozkoši, naší lásce elegické! ~ 39 POZNÁMKA. Praha barokní není mně jen problémem odborného poznání vý~ tvarně dějepisného, nýbrž spíše naléhavou kapitolou z kulturní psychologie; pokoušim se proto dlouhá leta proniknouti k její podstatě studiem výtvarných forem i chápáním duchovních hodnot století XVII. aXVIII.V tomto essayi podávám výsledky svého úsilí způsobem synthetickým a ve výraze pokud možno nejzhuštěnějším; v některých kapitolách použil jsem odstavců ze svého slovesného~průvodu napsaného $. 1911 k albu 25 původních leptů T. F. Simonových »Praha« (Stencův grafický kabinet, Praha 1911), z něhož výběr byl vydán ve francouzském překladě H.Jelinkově s názvem »La beauté de Prague« r. 19141 v jádře však jest můj essay prací zcela novou. S vděčnou vnímavostí sledoval jsem ovšem nová badání o baroku, jež jsou zvláště obsažena ve třech základních dílech: H. W61ff1in, Renaissance und Barock 1888; A. Schmarsow, Barock und Rokoko 1897, a A. Riegl,Die Entstehung der Barockkunst in Rom 1908. O památkách českého barokního umění poučují nejlépe, kromě obrazov! i textové části dopo§ud vydaných svazků Uměleckých pokladů Cech 1912 a 1914, (Stencův grafický kabinet, Praha) obě monografie H. Schmerberovy, Beítrage zur Geschichte der Dientzenhofer 1900 a Prager Baukunst um 1780, 1910. Zasvěcení do ducha proti~ reformačního poskytují způsobem neobyčejně nabádavým tři knihy různorodé původem, slohem i účelem: M. Barres, Kniha krve, rozkoše a smrti (přel M. Jiránek 1907>, R. Muther, Dějiny malířství (pře!. L. Bílý 1904, hlavně v odděleni čtvrtém) a Josef Pekař. Kniha o Kosti, díl 1., 1910. Vzácné bohatství kulturně historické látky pro poznání českého duševního baroka v století XVIII. snesli Jaroslav Vlček v prvním svazku II. dílu Dějin české literatury 1898 a Alois Jirásek v románovém obraze Temno 19151 pokládám však za nutno poznamenati, že ani osvícenské stanovisko Vlčkovo ani Jiráskovo genrové podání neodpovídají mému pojetí. Doufám, že se i literárně vrátím k Praze barokní ještě častěji; nerad bych však proto nadobro odložil vábný a vděčný úkol, jakým jest osvětlení duše Prahy empirové. SEZNAM VYOBRAZENÍ. 1. CHRÁM SV. MIKULÁŠE NA MALÉ STRANĚ (před textem). 2. NÁDVOŘÍ V KLEMENTINĚ S HVĚZDÁRNOU. 3. KŘIŽOVNICKÉ NÁMĚSTí S CHRÁMEM SV. SAL~ VATORA. 4. POHLED DO CHRÁMU SV. SALV ATORA V KLEMENTlNĚ. 5. HANS VON AACHEN, PODOBIZNA RUDOLFA II. (Originál ve videňském dvorním museu.) 6. TIZIAN VECELLlO, PODOBIZNA ARCHIVÁŘE JACOPO DE STRADA. (Originál ve vídeňském dvorním museu.) 7. HRABĚ HEŘMAN ČERNíN Z CHUDENIC. Dle portrétu z r. 1644 maloval Hanuš Schwaiger. (Originál v majetku archiváře F. Tischera v Jindř. Hradci.) 8. POHLED DO ZAHRADY FŮRSTENBERSKÉ VE V ALDŠTýNSKÉ ULICI NA MALÉ STRANĚ. 9. ZAHRADA KDYSI HRABĚTE VRTBY V KARMEL1TSKÉ ULICI NA MALÉ STRANĚ. 10. VALDSTýNSKý PALÁC NA MALÉ STRANĚ. 11. ANTHONIS VAN DYCK, ALBRECHT Z V ALDŠTýNA. (Originál v Staré pinakotéce v Mnichově.) 12. PRŮČELí CHRÁMU V LORETTĚ NA HRADČA. NECH. 13. PORTÁL PALÁCE CLAM-GALLASOVA V HUSOVĚ TŘÍDĚ NA STARÉM MĚSTĚ (5 karyatidami od M. Brauna.) 14. FERDINAND BROKOFF, NÁHROBEK HRABĚTE JANA VÁCLAVA VRATISLAVA Z MITROVIC (dle návrhu Fischera z Erlachu) v chrámě sv. Jakuba na Starém městě. 15. JAN A FERDINAND BROKOFFOVÉ, FRANTIŠEK DE BORGIA na Karlově mostě. 16. F. X. BALKO, SMRT SV. XA VERIA (v kostele sv. Mikuláše na Malé straně). 17. LETNí REFEKTÁŘ V ARCIBISKUP. SEMINÁŘI V KLEMENTINU. 18. PORTÁL PALÁCE THUNOVA (DRUHDY KOLO. VRATŮ LIBŠTEJNSKÝCH) v Nerudově ulici na Malé straně. (S plastikami M. Brauna.) 19. STŘÍBRNý NÁHROBEK SV. JANA NEPOMUCKÉHO V CHRÁMĚ SV. VíTA. 20. V ÁCLA V VAVŘINEC RAINER, Z FRESEK CHRÁ. MU SV. JANA NEPOM. NA HRADČANECH. 21. POHLED DO CHRÁMU SV. JAKUBA NA ST ARÉMMĚSTĚ. 22. MATyÁŠ BRAUN, SV. LUITGARDA na Karlově mostě. 23. MATĚJ VÁCLAV JA.CKEL, SVATý BERNARD Z CLAlRV AUX na Karlově mostě. 24. PETER PAUL RUBENS, UMUČENÍ SV. TOMÁŠE (v chrámě sv. Tomáše na Malé straně). 25. STRAHOVSKÁ KNIHOVNA S KOSTELEM NA· NEBEVZETÍ PANNY MARIE NA HRADČANECH. 26. PRŮČELÍ PALÁCE ARCIBISKUPSKÉHO NA HRADČANECH. 27. PALÁC DRUHDY MAC NEVENŮV (dům Palac:.ého) v Palackého ulici na Novém městě. VYOBRAZENÍ. NÁnVOŘÍ KLEMENTINA. POHLED DO CHRÁMU SV SALVATORA. HANS VON AACHEN: PODOBIZNA RUDOLFA ll. TlZIAN VECELLlO: PODOBIZNA ARCHIVÁŘE JACOPO DE STRADA. OriRinaf ve vídellském dvorním llluseu. HR. HEŘMAN ČERNÍN Z CHUDENIC. Dle portraitu z r. 1644 maloval H. Schwaiger. POHLED DO ZAHRADY FORSTENBERSKÉ. ZAHRADA HRABĚTE VRTBY NA MALÉ STRANĚ. A. VAN 0YCK: ALBRECHT Z VALDŠTýNA. Original v Mnichovské Pinakothéce. PRŮČELÍ CHRÁMU V LORETTĚ. PORTÁL PALÁCE CLAM~GALLASOVA. BROKOFFŮV NÁHROBEK HR. Z MITROVIC V KOSTELE SV. JAKUBA. BROKOFFŮV FRANTIŠEK DE BORGlA NA KARLOVĚ MOSTĚ. BALKO, SMRT SV. Xi\. VERIA V KOSTELE SV. MIKULÁŠE NA MALÉ STRANĚ. PORTÁL PALÁCE THUNOVA NA MALÉ STRANĚ. NÁHROBEK SV. JANA V CHRÁMĚ SV. VíTA. RAINER: Z FRESEK CHRAMU SV. JANA NA HRADČANECH. POHLED DO CHRÁMU SV. JAKUBA NA STARÉM MĚSTĚ. BRAUN: SV. LUlTGARDA NA KARLOVĚ MOSTU. jACKL: BERNARD Z CLAIRVAUX. P. P. RUBENS: UMUČENÍ SV. TOMÁŠE. STRAHOVSKÁ KNIHOVNA S KOSTELEM. PALÁC MAC NEVENÚV V PALACKEHO ULICI.