J o s e f Pe k a ř; 

Jeho cesta 

domovem a ži votem 

y 

JOSEF PEKAR 

.Jeho cesta dornOVelTI 

v • 

a Zlvotern 

Text napsal Arne Novák 

Kresby Karla Vika 

Fotografie 

Vydali Miiller a spol. v Turnově roku 1938 

Josefa Pekaře 

cesta rodným krajem 

v • 

a Zlvotem 

V srpnu roku 1932 stanul Josef Pekař po prvé v rodném kraji a domku Františka Palackého v Hodslavicích na Valašsku. Bvlo to ve vrcholné době historického tvoření Pekařova, kdy d~končoval svůj převratný obraz Jana Žižky a táborství i definitivně formuloval své osobité názory o smyslu a period isaci českých dějin. Krok za krokem si tehdy uvědomoval, že se svými koncepcemi staví do přímého protikladu ke klasikovi dějepisectví českého, Františku Palackému, od něhož již v mladosti přijal nejen živě politický zřetel a smysl své dějezpytné a dějepravné práce vědecké, ale i mravní odpovědnost a tím životní posvěcení svého hledání pravdy. Jistč mu před hodslavskou kolébkou ve stínu beskydského předhoří vytanula na mysli také významná osobní odl išnost vlastní od velkého rodáka valašského Kravařska: kdežto pro Františka Palackého zůstal domov celkem jen náhodou a vzpomínkou, kam se nebylo třeba vraceti, tkvěl Josef Pekař kořeny netoliko rodovými, ale také citovými a myšlenkovými v půdě rodného Turnovska, které ovšem v pospolitých dějinách národních daleko vyniklo nad odlehlou končinu Moravy v obvodu středověkÝch hradů Hukvald, Starého Jičína a Štramberka . 

.; 

A snad uvědomil si tenkráte Josef Pekar též - svým zvlášt- 

ním geniálním darem nacházeti ;malogie v osudu a povaze jednotlivců a národů - jak Palackého povýšená lhostejnost 

7 

Peka/úv rodný domek 

k nejkonkrétnější historické skutečnosti rodného kraje, zasti'eného brzy rozhodujícími duchovými zá~itky v Prešpurce a v Praze, souhlasí s vědeckým postupem mohutného ideologického dějepisce, který v důsledném apriorismu vycházel z obecných koncepcí, aby je ověi'oval srostitýrn poznáním dějinným - on, Josef Pekař, zcela naopak odvozoval z realit nejpronikavěji prozkoumaných a nejintensivněji pro~itých induktivně a aposterioristicky typické a obecně platné závěry historické. V tom záležel jeho realismus, svým prapůvodem 

lk' , V" vll' V'V db 

se s ry a svyrn pouzltlrn VC( cc 'y, na ne]": o c ovanec na u- 

kovébo positivismu kladl v~dycky dúraz, realismus platný pi'edevším jako metoda poznávací, ale doprovázený citovou hrdostí na dědictví po pi-edcích v mysli stále pHtomných, kteří cele tkvěli v realitě púdy a plemene. 

Jakoby strážní duchové a osudoví inspirátoři, tyčí se na obzoru netoliko Pekařova milovaného Todného Turnovska, ale i jeho vlastního historického tvoi'enÍ stl'edověké hrady bud 

Kostel sv. Jiří v Jenišovicích 

v tragických ssutinách nebo v sebevědomé obnově pozdních dob, jimž Pekař sáru přisuzoval významný podíl v probuzení dějepisného zájmu již u malého studentíka: Trosky a Hrubá Skála, Valdštej n a Rotštejn, Hrubý Rohozec a Kost, pomníky panské síly rytířské spolecnosti za gotické dobyazároveň předměty básnického obdivu opožděného romantismu v 80. a 90. letech II nadšeného historického dorostence. Dějepisným a topografickým r07.borem fiktivní události, kterou v památce domněle starodávné připoutala bájivá romantika vlastenecká efektně k Hrubé Skále, vysloužil si dvacetiletý žák Gollův rytířské ostruhy v historické kritice. Vzkříšením panského i poddanského života za pobělohorské éry barokní na hradě Kosti osvčdčil čtyřicetiletý mistr, razící zvláště českému hospodářskému dějepisu nové dráhy, svou zralost v badání i podání a překvapil ty, kdož ho pokládali především za virtuosa vědecké heuristiky a kritiky, silou svého evokacního umění a zcll'oveú citovou pohodou, doprovázející výkon učen- 

9 

cúv. Rukou již unavenou, která umdlela posléze nad rlefinitivní úpravou slavné knihy o Valdštejnovi, konající úzkostlivě spravedlivý soud nad démonickým uchvatitelem rodného kraje, načrtl Pekař na sklonku svých dnů svůj projev poslední, výzvu pro zachování hrádku Humprechta. 

Jako se turista Pekař vracel za letních měsíců stále k milovaným hradům a zříceninám svého domova, hledaje z roviny i při výstupu nové překvapující pohledy v stromových kulisách, sleduje úzkostlivě rozpadání zřícenin a úzkostlivěji vtíravou nešetrnost renovací, tak historik Pekař během své celé badatelské dráhy si vždy přesněji ujasňoval účast rodů na oněch hradech usedlých v dějinách země a národa zvláště za gotického zápasu o kalich a za barokního odpykání vzpoury proticÍsai'ské - jeho čelná a monumentální díla jsou namnoze odpovědmi na otázky, které vědeckým poznáním zbystřené zvědavosti rodácké dávaly hrady domova. Zájem, původně citově romantický, měnil pl'úběhem života a vývoje svou orientaci, když se horké srdce českého vlastence zabývalo dramatem jazykové fluktuace na národním a státním pohraničí, a když si doba, obrácená i ve vědě k zájmům hmotným, vynucovala na historikovi řešení problémů hospodái'sk)'ch a sociálních. A tehdy se ujímal slova nejen historik, 

I 'Y Y , I k 'h 

a e tez verny syn stavu se s e o. 

K Hrubému Hohozci, jehož hradní hláska se zdvihala již ve věku XIV., náležela vesnička Malý Rohozec, v němž se rodina Pekařova připomíná od polovice XVIII. století. V rodné své dědině pobyl Josef Pekař jenom do čtyř let, než se pi'estěhoval s rodiči do sousedních Daliměř-ic, do statku, odkud pocházela jeho matka. Neodcizil se však Rohozci nikdy, a byly to zvláště staré lípy rohozecké, které obklopoval kultem přímo jímavým: výslovně si přál, ahy jejich rozložité koruny 

10 

vzdaly pozdrav jeho mrtvému tělu; jeho přání se vyplnilo. Rohozecký rodák sc i v době náboženské lhostejnosti katolíka jenom matrikového cítil farníkem jenišovským a ustanovil, že má býti pohřben u kostela, v němž byl křtěn; chrámek starožitného původu a novodobé úpravy strměl jako bašta víry a pokoje na výrazném místě Turnovska se svého návrší do Pekařových myšlenek stejně jako do Havlíčkovy paměti odevšad viditelný kostelíček borovský. 

Selství, zosobněné rodinným gruntem v Daliměřicích, na něž byl Josef Pekč:tř tak hrd, že rád zdluaznoval jeho znaky ve své podobě, povazc i chování, zasluhovalo radostné pýchy svého syna. Malebná výstavnost a dekorativní půvab lidové dřevěné architektury na Turnovsku, kterou v zaníceném lidopisném romantismu odkryl turnovský malíř, Jan Prousek, byla vždy předmětem Pekařova zalíbení jako projev selské zámožnosti a selského vkusu. Stejně však lnul ve venkovském svém domově k důkazltm selské zbožnosti, užívající výtvarných forem pozdního zlidovělého baroka, odkud čerpal i své obranné přesvědčení o blahodárné síle barokní kultury u nás; nedovedl jíti dědinou, aby nestanul před sousoším mariánským neb sochou sv. Václava a sv. Jana a aby v nápise i v chronogramu nedešifroval duchovní minulost osady. Pozoroval rád rozvržení pozemků, směr i ráz polních drah, pokročilost 

dVI' / 1/ / d b 1 V/ /v V bl h I / 

vz e am ro I a stav uro y; y vSlm spIse nez a ovo nym 

V vť 'k / v v v k v kd ' v I dl I b / 

mes a em na navsteve na ven ovc, yz se ,po e s ov a- 

sníkových, ~,bezdětný hospodář po zkvetlých mezích sám". 

Jistě i ukrvtá duše umělcova zahrnovala v něm zvláštní láskou stromy, ať byly jejich skupiny a ::Ileje odkazem staré panské kultury na hradech, zámcích a dvorech, nebo ať jimi selští pi'edkové chránili statek, kapličku, boží muka a hřbitov. Již nám zašuměl vstříc svou stadickou melodií kult ro- 

II 

Pekai'tlv statek v Daliměřicích 

dáckých lip rohozeckých; dlouho ho naše vzpomínky hudou vídati opřena o hruboskalský dub neho o lípu ve Ktové; a všichni, kdož jsme s ním sedávali pod hustými korunami stromoví v Sedmihorkách pi'ed kolonádou nebo ve stínu starého stromového velikána II Hlouškú, oživujeme si rádi v mysli požitkái'ský klid zamyšlené siesty, s nímž ochutnával vlahé kouzlo lehkého deště, zvolna prosakujícího větvovím a listy. O čem asi přemýšlel ve společenství s těmito dokonalými stromovými jedinci nebo tváří v tvář rytmické pravidelnosti zlÍměrně pěstovaného lesa, kterou si rád dával vysvětlovati od vzdělaných lesníkú, stejně jako ochotně cerpal poucení od pi'átel agronomů? Jistě nebyl ani panteistou ani romanticky sentimentálním zbožilovatelem přírody, což obé se pi'íéilo jeho tuhé mužnosti. Ale podivoval se klidné zákonnosti každého vegetativního rllstu a nacházel kulturu tam, kde p,'íroda je podporována lidskou promyšlenou vLIIí. Proto se konservativec povahou, názorem i zvyklostmi, děsil revolucí, 

12 

II r 1/ " () r () li () : ,'r k ,r I í I' ,1" 

ohrožujících í':ákonnost růstu, i když trysk[ljí, jako husitská bouře, z ideového í':<lllícenÍ pro pravdu a zákon boží. Naopak oceňoval výuJam a poslání sebkého stavu v tom, jak, nesa velkou funkci společensky ud ržovatelskou, Hdí dlst a užitkovost přírody prací, založenou nejen na í':vykové pravidelnosti, ale i na vzdělané a sebeí':apíravé energii. 

Pekařova oslava selství nechtěla a pi·j positivistickém založení jeho v(~deckého naturelu nemohla býti romantickou. 

N / 1 . / l/v / I I /1 / / dVl 

I ,HO(OpISne lcem ma e me 10 sverazu mu ne ostacova o, a 

přeceřlOvání starobylých forem selského života, odvozovaných jlu~ivně í': pravěku, odmítal. V zápase s rOlnantickými slavjal1ofil~~ o í':ádruhu jako o rodový podíl seznámil se mladistvý kritický z<ÍpadnÍk s novými sociálně hospodářskými teoriemi a metodami badatelskými, jichž zjemniv a pfizpůsobiv je zvláštním pomerúm českým, užil při zkoumání sel- 

I / / k I . / V V / / dd / v db v 1 

s (C otaz y VlllSltStvl, ve vysetrov[l11l po anstvI pre e 0- 

horského a pi'edevším poměru sedláka a šlechtice v XVII. a 

13 

XVIII. století. Druhý díl jeho "Knihy o Kosti" a průkopnická monografie o "Českých katastrech", kde studenou a průkaznou mluvou číslic dovodil tragicky palčivé poznání, že po Bílé hoře nesl daněmi vyssávaný český sedlák tíhu státního a vojenského rozmachu moci habsbur:;ké zůstanou úhelnými kameny našeho dějezpytu o stavu selském. 

Vzdálen však při vdkeré mužné účasti všeho bolestÍnstvÍ, shodoval se Josef Pekař se staročeskou průpovědÍ o sedláku, který se jako vrba čím více orubán houšť obalí a dovozovn1. vzav si za přesvědčivý důkaz jadrného Vaváka, kterak český sedlák v době pobělohorského baroka až do XVIII. století uchovával národní povědomí a energii, shromúd'uje tak předpoklady pro hnutí obrozenské. Takto čelil ve své české filosofii jednostrannému názoru o cizím myšlenkovém původu našeho obrození, podnikaje tím sám korektiv svého kriticky srovnávacího západnictví, ale zároveň projevoval rozhodný nesouhlas s míněním o nábožensky reformačních kořenech české obrody národ ní; úzkostlivě pečh vá heuristika opatřila tu proti velkému a zásadnímu odpúrci Pekařovu důkazy, o něž se mohla opříti jeho nedúvěra k protestantským koncepcím, tkvějÍcÍ ja k v rodové tradici tak v osobních sklonech. 

Ti, kdož psávali jméno Pekařovo s hrdostí na prapory vítězícího hnutí agrárního, nemohli potlačiti svého nelibého prekvapení,když historik odvěkého zápolení sedláka a šlechty o půdu zaujal v re,'oll1čnÍ chvíli pozemkové reformy československé kriticky odmítavé stanovjsko k radikálním úchvatům nového agrárního panstva vůči staré aristokracii a spontánně se přihlásil za zastánce násilně porušených práv šlechty. Zde se, v době kolísání všech hodnot mravních a všech ušlechtilých zvyklostí, osvědčil spíše rytířem ducha ncž vyznava- 

14 

čem selských práv svého fysického rodu a své nejspanilejšÍ přesvědčení humanitní, o němž jeho malodušní odpůrci rádi pochyhovali, prokázal věrností dvěma výsosLním heslům: Palackého de vise o hledání pravdy všemu a všem na vzdory "padni, komu padni" a antické potřehě vznešeného smýšlení: "Res victrix dis placuit, res vieta Catoni". V takových případech - a sem se řadí i moudře statečná rozvaha Pekařova v otázce českoněmecké -hyl ovládán pudový hlas selského češství velkou mravní kázní šlechetného intelektuála, objektivního a spravedlivého též k odpůrci a ochotně uznávajícího jeho přednosti i práva. Jako kdysi ve velké a staré demokracii athénské byl i v mladé demokracii české velmi nepohodlný tento Aristides a nechyhělo servilních pfivrženců oslnivě úspěšného Themistokla, kteH se nemohli dočkati střepinového soudu, ahy nevítaný .Josef Pekař hyl vyohcován. 

Dějiny stavu selského i když zabírají do monografických jednotlivostí, vyprávějí o osudech rodových a pomíjejí příhěhy a povahy individuální. Nebude jinak, až se genealog j:dnou zahlouhá do historie rodiny Pekařovy na Rohozci a Cerných v DaIiměřicích, odkud vzešel velký dějepisec. Ale tváře jeho ohou rodičů, které splynuly také v jeho fysiognomii, jsou samy osobité, a nelze jich ani v jeho obrazové i slovné ikonografii vynechati. Jeho otec Josef, který se se 72 roky dočkal první vědecké slávy svého nejstaršího syna, stejně milujícího jako milovaného, hyl dobrý, praktický hospodář, ale i selský mudrák a písmák, od něhož můžeme bez násilí odvoditi ,pragmatickou rozumovost synovu. U matky Anny, rozené Cerné, jsme při jejích pouhých 36 letech, za nichž porodila osm dětí, odkázáni toliko na dohady: krásná mladá žena hluhokého pohledu a onoho výrazového zjemnění,jaký dává dlouho trvající choroba, uvadla předčasně tuberkulosou 

15 

vlastní a svých dětí, z nichž dospěl jen prvoroí':ený syn. Snad zdědil po ní vedle spanilé pravidelnosti ve výrazu i svou ušlechtilou citovost, kterou tak rád skrýval a maskoval, ale jež se nedala zatajit ve vztahu k rodině, k domovu a k přátelům i v některých základních postojích mravních. Budiž jí pi-iřčen proto čestný výklenek v pekař'ovské ikonografii intimní, která vykazuje tak málo ženských podobizen, ač se mnohá dívka a paní se zalíbením zadívala do jeho pěkné mužné tváře a do jeho statného zemanského zjevu, toužíc snad spojiti své osudy s ním. Avšak bud obava před nemocí, která poplenila jeho vlastní rodinu, nebo nezdolná touha po osobní svobodě věčného "cikána" rozhodla o samotářském životě Lez ženy. A statečný garcoll se vždy zaHikoval, vydral-li se bezděky z hlubin bytosti nerudovský povzdech: "Vždyť jsem chtěl také šťasten být, vsak Pánbůh nechtěl tomu 1" 

Rodinné společenství, nerozlučně spojené s příchylností k rodinnému gruntu, bylo vsak Pekařovi živou potřebou, jež se stupňovala léty. Nic na tom neměnila okolnost, že se o ně sdílel s nevlastními sourozenci, z jejichž trojice sestra Marie mu pečlivě dosloužila do smrti a bratr František, velmi inteligentní a činný dědic rodu a statku, předčasným skonem způsobil smrtelně churavému Josefovi poslední velkou bolest života, ani ne tl-i neděle před jeho vlastním odchodem. Hojný, živý a starostlivý styk se sourozenci byl vedle družných hovorů a pochodů s krajanskými turnovskými přáteli z dětství a ze studií vlastním obsahem každoročních letních pobytů v Turnově a v Lázních Sedmihorkách, kde okříval rychleji než za léčebných návštěv v proslulých místech lázeiiských, kdy se k němu v posledních letech chutě hlásily proslulé osobnosti života intelektuálního i vei'ejného. Jemn však, společníku jiskrnému a debatéru nevyčerpatel ném ll, bylo daleko 

16 

příjemněji za nevinné a občas i nevázané besedy s přáteli, za osamělé procházky lesem v ruce s čerstvými novinami, komentovanými temperamentními črtami, za improvisované zábavy s dětmi nebo i za srdečného hovoru s prostými venkovany o jejich denních starostech - faustovsky uspokojený povzdech "zde člověk jsem, být mohu jím" se dral z hlubin Pekařova nitra, kdykoli odpočíval od tuhé a neúnavné práce vědecké, z níž se v školním roce nerad dával rušiti representačními povinnostmi akademickými. 

Z matčiny rodiny si přinášel již mladičký student jeden významný ,podnět pro budoucnost, zosobněný postavou strýce Jana M. Cerného, publicisty, dějepisce a politika, který s mocnými dojmy z rodného kraje rozhodl asi o volbě dráhy historické, jaká se otevírala vábivě již před duchem mladoboleslavského gymnasisty, pokoušejícího se o práci archivní. A není snad domněnkou příliš odvážnou uvésti se strýcovou osobou, jež u staročeských vrstevníkú slynula hlavně cennou sbírkou aktů ze zápasů o české Sl átní právo, v souvislost Pekařovo rozhodné státoprávnictvÍ, které zdůrazňoval jak proti přirozenoprávní teorii a praksi liberála Palacl{ého, tak proti převaze zásad a požadavků o národním sebeurčení v protirakouském odboji za války a za mírového jednánínejvětší nesnáze, které předvídal, když jeho koncepce byly při vzniku československého státu opuštěny, měly se dostaviti až po jeho smrti a tragicky oslabiti dojem úžasného až nezaslouženého dějinného štěstí, s jakým radostně překvapen pozdravil 28. říjen. 

Vyzbrojen mimoděk z domova a z chlapeck}'ch i jinošských let četnými V7.pruhami a podněty pro svou budoucí dráhu historickou, přijal za pražských studií pro krystalisaci své vědecké osobnosti přibližně tolik, kolik Palackému přinesla 

17 

požehnaná léta prešpurská. Studijní episody v Erlankách a v Berlíně ustupují vůči tomu zcela do pozadí, jako vůbec Pekařovy pobyty v ciz~ně, ve Francii, Polsku a Italii, byly pro tohoto rázovitého Cecha od hlavy k patě významu jenom podřadného. losefPekař, od osmnáctéhorokunerozlučně a osudově spiatý s Prahou a filosofickou fakultou vysokého učení Karlova, které s rychlostí stejně překvapující jako zaslouženou mu popřálo vzestup akademické dráhy od habilitace v 26. roce až po rektorát s 61 lety, nenaznačil nikdy výslovně, co pro jeho duchovní vývoj znamenala Praga caput regni. Nemůže býti sporu o tom, že na venkovana vysoce vnímavého a na vlastence nejjemnější citlivosti působila koruna království př'edevším svou kulturn(~ národní autoritou, kterou sám opětovně pomáhal rozmnožovati. Zůstal však nedotčen jak literárně kritickým hnutím, př-ctvářejícím za jeho jinošství tvář'nost slovesné vzdělanosti české tak politickým radikalismem pokrokové omladiny, bouHiv(~ vystupující za jeho studentských let pražských; vůči těmto oběma velmi náročným směrům kulturní revoluce se cílil mladý historik adeptem a velice záhy i dělníkem přísné vědy. Souhlasil od začátku s kritickým a revisionislickým stanoviskem naukového positivismu, který zastávali předáci duchovědného studia na filosofické fakultě. ale zůstával chladným 

, . 

k vůdčím metafysickým a mravně reformním zásadám nejmo- 

hutnčjšího z nich, T. G. Masaryka, v jehož důsledného protichůdce se během doby spíše sám vychoval než prostě vyvinul; tvrdíval, že nepř'estal býti skutečným vědeckým realistou v době, kdy T. G. Masaryk z apriorní potř-ehy své silné individuality podsunul heslu příliš neurčitému jiný, ano, 

v, I opacny smys . 

Minuciosní rozbor Pekař'ovy historické metody i osobnosti 

18 

nesměl by pominouti vlivu některých učitelů, zvláště Ant. Rezka, který posílil jeho smysl pro státní reality v dějinách a stále obracel pozornost zkoumavého dějezpytce pragmaticky k aktuální politice. Osudově rozhodující zásah učinil však z českých historiků do Pekařova vývoje jediný muž, v němž vděčný žák trvale uctíval svého duchovního otce, i když si postupně uvědomoval, bytostný rozdíl obapolných temperamentú a naturelů. Jaroslav GoIl byl Josefu Pekař'ovi od vstupu do Prahy stejně dobrým geniem, jakým se Palackému od příchodu na pražskou púdu osvědčil kmetný Dobrovský. Ne jenom proto, že ho vyzbrojil subtilní metodou a úspěšnou heuristikou dějezpytnou, vyznačující se zvláště postupem kriticky srovnávacínl a západnickou tendencí, která ráznt~ odmítala romantický názor o autonomii českého vývoje dějinného. Ani jenom proto, že učitel vytvoril pro nezadržitelně produktivního žáka a pro jeho podehu zaujímati kritické stanovisko k celé problematice historické vědy priměřené forum v "Českém časopise historickém", který se brzy stal nerozlučnou součústí vědeckého osudu Pekař'ova. Ale s pronikavým bystrozrakem uhodl na ráz vlohu i osobitost žáka, který ho mě I pi'erústi; posiluje jeho sebedůvěru, dával mu úkoly, na nichž rostla jeho síla; určil mu velmi brzy postavení rovnocenného v(~deckého druha, kdežto většina Gollových i Pekařových vrstevníků stále trvala na dávno vyvrácené klasifikaci mistra a žáka. Jen jediný mezi Pekařovými vě~eckými vrstevníky, a právě nejv)'značnější ze všech, Josef Susta, postřehl včas správně význam akademického kolegy, který se skorem samozl'ejmě stával hlavou nové historické školy, a pi-imkl se, umocniv obdiv prátelstvím, k druhu málo staršímu, kosmopolita k predstaviteli nezvratného češství, skeptik k zastanci přímočarého a rozhodného j'ešení, opatrný vyznavač vědy pro vt~du 

19 

k monumentálnímu dějepisci ve službách národního života a mravního svědomÍ. 

Ze základních problémů, které v mladosti stejně znepokojovaly Pekaře jako Šustu a k nimž stárnoucí Goll přihlížel se zdrželivou pochybovačností stoupence Rankova, stál v popředí spor o individualismus či kolektivismus v dějepisectvÍ. Pekař, jenž již s 27 lety si vytkl, kritisuje Lamprechta, za cíl "umělecky oživiti vědecky probadanou minulost", hledal v kontroversi původně stanovisko zprostředkující. Ve svých převratných studiích z dějin hospodárských a sociálních, ať o českém pravěku, ať z dob pobělohorských, vytěžil mnoho z podnětů i metod kolektivistického dějepisectví, ale jeho vlastní osobnost a osobitost se čím dále klonila spíše k pojetí individualistickému, které, zdůrazúujíc význam velkých osobností v dějinách, si libuje také v praksi v kreshě podobizen, někdy účinné úhrnnosti freskové, jindy však jemně odstíněného propracování křehkého pastelu. Od samého začátku jeho dráhy zjemnil se v neobyčejně duchaplné a přesné portréty historiků od Palackého až po Denise a Golla; v nich smysl pro odstín a polotón, podmíněný krajně pečlivou analysou, se HŽ podivuhodně snáší s ukojením čistě kritické potřeby soudu a hodnocenÍ. A též v nejskvělejších Pekařových dílech musí skoro mimoděk dějezpytná analysa neh dějepravná osnova ustupovati složité a propracované karakteristice ústředních postav a občas také intensivnímu podobiznářství, pro něž žádná tvář dějinných účastníků není dosti nepatrná, aby nezlákala mistra historického portrétu alespoú ke zhuštěné zkratce povahokresebné. Problematické a sporné figury vábily dějepisce predevším i tehdy, když nemohl potlačiti svého odporu k nim, ač se vždycky snažil býti spravedliv též k těm, které do temného stínu staví nejen tra- 

20 

dice, ale také mluva pramenů: málo jest v české historiografii povahokreseb, prožitých s podobnou měrou dramatičnosti a promítnutých se stejným stupněm názornosti, jako Pekai'ův Valdštejn, jako jeho Heřman a Humprecht Černínové, jako jeho Žižka; v zjednodušující syntése giottovské fresky se naopak zjevují dva zcela kladné a zároveň základní i krajní typy češst\'Í, oddělené od sebe devíti stoletími, svatý kníže Václava prostý sedlák Vavák. 

Bylo nesčíslněkráte opakováno, ze nejlépe uměním l<:arakteristicky dovede postihnouti výrazné osobnosti ten, kdo sám jest výraznou osobností - o nikom to neplatilo do té míry, jako o Josefu Pekařovi; v tom se shodovali jeho odpůrci s jeho obdivovateli. Na monumentálním pozadí domovského kraje a selského rodu, v těžkém rámci velké doby převratné pro celý národ a jeho stát, stoje pevně na vědecké základně positivismu svého mládí a pozvedaje svou krásnou mužnou hlavu do vzdušných výšek svobodného idealismu, rýsoval se před námi největší český historik po Palackém: badatel hyl v něm roven vyprávěči, kritik spisovateli, odborný učenec slovesnému umělci. 

Jeho zevní podoba byla sourodým výrazem duševní individuality, od vznosného růstu po blesk krásných tmavohnědých očí pod vysokým čelem, od mužných, zároveň smyslných a energických rtů po jemně modelovanou ruku duševního aristokrata, na níž, na rozdíl od ostatního jeho zjevu, nehylo pranic selského. Seřadíme-Ii jeho podobizny chronologicky, vidíme, že mužný půvah rázné tváře a statného držení setrvává neporušen až do doby, kdy smrtelná choroba počala hlodati na jeho těle, ahy je v 67. roce zdolala. A však prostota selské mužnosti ve tváři pravidelné, ale málo výrazné za mladých let, ustupuje později myšlenkové složitosti, na níž 

21 

jsou účastny pozornost pro fakt, kritický důvtip, kombinační obraznost, soustředěná energie formulující úsudek. Posléze vrývá do čela i kolem rtů patrnou bolestnou runu vzrušený neklid, který vyložili znalci Pekařova života v posledních letech odůvodněně jako starost o národ velkého vlastence, stále doprovázejícího velkého historika. 

Není divu, že tato podoba krásná i složitá, osobnostně výrazná a zároveň kmenově typická, odedávna vábila k sobě výtvarníky ~ Kolem šedesátky byla to monumentalisující perokresba M. Svabinského, na samém sklonku dnů krajanským posvěcením prohřátá plastika Josefa Drahoňovského, které se snažily postihnouti to, co z Pekúova zjevu přerůstalo pHtomnost, kdežto lehký rozmar kreslíře Dr. Desideria a barevně jiskrný temperament malíře R. Wiesnera se pokusily zachytiti živou jedinečnost, jak ji někdy modeluje syntetisující okamžik. 

Co bylo uměleckou ctižádostí malířů, kreslířů a sochařů, míní naše knížečka, vyrostlá z lásky a vděčnosti, rešiti skromně hlavně metodou obrazového dokumentu a zároveň ozřejmiti, že cesta Josefa Pekaře rodným krajem a životem byla pHkladem, který má býti v budoucnosti následován. 

A rne Novák 

22 

Kresby Karla Vika 

Lázně Sedmihorky 

24 

'25 

Dům (J Sedmihorkrích, kde bXdlil Jas. Pekař 

26 

Starri cesta k l'ekařové vyhlídce na Hrubé Skrile 

27 

Dub u Pekařovy vyhlídky 

28 

TroskT od PekafoVT vThlídkl' 

29 

!Ilost na V,ddšt<'jne 

Pohled na Jenišovice 

31 

Fotografie 

Podoba dějepisce Josefa Pekaře 

není poměrně mnohokráte zachycena. Jeho výrazná postava a charakteristická hlava sice ně kolikráte připoutala umělce, ale dobrého materiálu fotografického není mnoho. Pekař sám ve své skromnosti se zřídka a nerad dával fotografovati, přinutily jej ktomuspíše vnější okolnosti,jako jeho šedesátiny nebo úřad rektorský, kdy bylo jeho fotografické podoby vyžadováno pro potřeby denního tisku a obrázkových časopisů. A jen několik fotografů amatérů zachytilo Pekařovu tvář přes větŠÍ či menŠÍ jeho odpor či lépe řečeno díky jeho přátelské shovívavosti, která fotografování dovolila. Ačkoliv profesor Pekař si takřka veškeré fotografie, stejně jako korespondenci a jiné písemnosti schovával, těžko lze z jeho pozůstalosti vybrati výraznější soubor podobizen než v této knížce je podáno. Fotografie amatérské,které někdy velmi výstižně zachytily podobu Pekařovu, začasté v její intimní rázovitosti, nehodí se většinou pro svoji nedokonalost ke knižní reprodukci. 

Profesor Pekař sám byl v letech před válečných horlivým fotografem amatérem. Měl dva fotografické aparáty, z nichž jeden obrovských takřka rozměrů, takže bylo k jeho přenosu třeba povozu. Profesor Pekař fotografoval jím hlavně krajinné krásy svého rodného Turnovska. Trosky na příklad obcházel a objížděl se všech stran a v jeho pozůstalosti je zachována celá spousta jejich zpodobnění. Ukazují, stejně jako jiné fotografie Pekařovy z jeho kraje, veliký smysl pro výstižné a ladné zachycení krajinné krásy nebo půvabů selských stavení rodného Turnovska, a ukazují též s jakou láskou Pekař k rodnému kraji lnul. 

Podati lidskou podobu národního dějepisce, zachytiti jej v prostředí milovaného domova, je úkolem obrázkové části této knížky. 

Josef Hobzek 

34 

Chalupa v Markvarticích u Sobotky 

36 

38 

Fotografie Josefa Pekaře a jeho r o cl i č ů 

Otec Josefa Pekaf. 

40 

Matka ./osefa Pekaře 

41 

1888 42 

1898 

43 

44 

1912 

45 

1923 46 

1932 

47 

1932 48 

1933 

49 

Ve své pracovně 1934 

,50 

1934 

51 

Listopad 1936 

52 

1934 

.'53 

Josef Drahoňovský: Josef Pekař 

54 

Josef Pekař ve chvílích oddechu 

Kolem 1905 

56 

f' Já c li .1" lil O i' ě 19:14 

57 

S bratrem Františkem 1936 

58 

S A r n e Nn v ,í k e 111 1 9 3 6 

59 

Se sestrou Marií 1936 

60 

Ve Ktové 1936 

61 

V SedmihorklÍch 1936 

62 

Památník Pekařův v Sedmihorkách pod okny jeho bytu 

63 

Obsah 

Josef Pekař (fotognJfie Langhansova z r. 1930) 4 

Arne Novák: Pekařova cesta rodným krajem a životem 7 

Karel Vik: Rodný domek prof. Pekaře v Malém Rohozci čp. 19 

(kresba) 8 

Karel Vik: Kostel sv. Jiří v Jenišovicích (kresba) 9 

Karel Vik: Statek Pekařových v Daliměřicích čp. 18 (akvarel) 12 

Karel Vik: Hruborohozecké lípy (barevný dřevoryt) 13 

Karel Vik: Celkový pohled na Lázně Sedmihorky (kresba) 24 

Karel Vik: Dům v Sedmihorkách, kde bydlil prof. Pekař (kresba) 26 

Karel Vik: Stará cesta k Pekařově vyhlídce na Hrubé Skále (akvarel) 27 

Karel Vik: Dub u Pekařovy vyhlídky na Hrubé Skále (olej) 28 

Karel Vik: Pohled na Trosky od Pekařovy vyhlídky (kresba) 29 

Karel Vik: Most na Valdštejně v zimě (akvarel) 30 

Karel Vik: Pohled na Jenišovice (kresb<l) 31 

Karel Vik: Jenišovický hřbitova Pekařův hrob (kresby) 32 

Josef Hobzek: Poznámka k fotografiím Josefa Pekaře ::34 

Trosky (fotografoval prof. Pekař kolem 1910) :35 

Chalupa v Markvarticích čp. 29 u Sobotky (fotografoval J. Šimon 

v Turnově) 36 

Stará hospoda Helikarova pod Kostí v původní podobě 

(fotografoval prof. Pekař kolem 1910) 37 

Hrad Kost (fotografoval prof. Pekař kolem 1910) 39 

Josef Pekař, otec prof. Pekaře 40 

Františka Anna Pekařová roz. Černá, matka prof. Pekaře 41 

Josef Pekař j<lko maturant 1888 42 

Josef Pekař 1898 (fotografie ze svatby jeho přítele) 43 

Josef Pekař s Jaroslavem Gollem na výletě kolem 1901 44 

Josef Pekař 1912 (foto Langhans) 45 

Josef Pek<Jř 1923 (foto Langhans) 46 

Josef Pekař v úboru rektora Karlovy university 1932 (foto Langhans) 47 

Josef Pekař 19:32 (foto Langhans) 48 

Josef Pekař 1933 (Press Photo Servi ce) 49 

Josef Pekař v pracovně svého bytu na Malé Straně 1934 

(foto Melantrich) 50 

Josef Pekař doma ve svém bytě na Malé Straně 1934 

(foto Melantrich) 51 

Josef Pekař v listopadu 1936 (foto Feikl, jedna z posledních fotografií 

prof. Pekaře) 52 

Ruka prof. Pekaře (foto Melantrich 1934) 53 

Josef Drahoňovský: Josef Pekař (bronz, modelováno v listopadu 

a v prosinci 1936) 54 

Prof. Pekař na v)Tletě (kolem 1905) 56 

Prof. Pekař v Jáchymově v létě 1934 (fotografoval univ. prof. 

Dr. Otakar Sommer) 57 

Prof. Pekař s bratrem Františkem v Daliměřicích v létě 1936 

(fotografoval Dr. Josef Hobzek) .58 

Prof. Pekař s prof. Arne Novákem v Sedmihorkách v létě 1936 

(fotografoval Dr. Josef Hobzek) 59 

Prof. Pekař se svou sestrou Marií Brožovou na jejím statku ve Ktové 

v létě 1936 (fotografoval univ. prof. Dr. Otokar Sommer) 60 

Prof. Pekař pod lípou ve Ktové v létě 1936 (fotografoval univ. prof. 

Dr. Otokar Sommer) 61 

Prof. Pekař v Sedmihorkách v létě 1936 (fotografoval univ. prof. 

Dr. Otokar Sommer) 62 

Památník prof. Pekaře v Sedmihorkách před domem, v němž Pekař bydlíval, plaketa od prof. Frant. Kulhánka, odhaleno 

v srpnu 1938 (fotografoval Dr. Josef Hobzek) 63 

Josef Pekař. Jeho cesta domovem a životem. 

Vydali a písmem Bodoni vytiskli Muller a spol. v Turnově na podzim roku 1938. Štočky zhotovil grafický závod Štencův v Praze.