ZLATOROH vYDÁvÁ SPOLEK výTYARWCH U}IĚLCŮ ,,11·A·N·E·S" V PRAZE. POŘÁDA MAX SVABINSKY. Svazek I. JOSEF MANES, napsal M. Jiránek. Svazek II. JAN NERUDA, napsal Ame Novák. Svazek III. BEDŘICH SMETANA, napsalK.Hofmeister. NÁSLEDOVATI BUDOU: KAREL HAVLíČEK BOROVSKÝ. MIKULÁŠ ALEŠ. BOŽENA NĚMCOV Á JAROSLAV ČERMÁK. K.H.MÁCHA. F. PALACKÝ. PRAHA. ANTONÍN DVOŘÁK. PRAŽSKÝ BAROK. Každý svazek umělecké výpravy s četnými obraz. přifohami: výtisk kartonovaný K \.80, vázaný K }.-, vydáni na ručním papiře K \0.- PRvýCH 50 výTIsKů TO. HOTO SVAZKU :vYDÁNO BYLO NA RUČNfMPAPfŘE v CELOKOŽENÉ VKUSNÉ VAZBĚ, RUČNĚ čf SLOVA. NÉ 1-50 A PRODÁVÁ SE 1 KUS PO 10 KORUNÁCH. ZLATOROH SBfRKA ILLUSTROV ANýCH MONOGRAFIÍ POŘÁDÁ MAX ŠVABINSKý SVAZEK DRUHý ARNENOVÁK: JAN NERUDA s PODOBIZNOU OD M. ŠVA# B1NSKÉHO A .6 PŘÍLOHAMI V TEXTU. VYDÁNO '9'0 REPRODUKCE Z GRAFICKÉHO ÚSTAVU JANA ŠTENCE V PRAZE. TISKEM DĚLNICKÉ KNIHTISKÁRNY V PRAZE, MYSLÍKOVA UL lANEM NERUDOU počíná moderní česká literatura. Snad všickni ti, kdokoliv mu předcházeli i vět •.. J' .. šina těch, kdož byli jeho současníky a druhy, zjevují . se nám jako podíl pouhé minulosti, jako část literár •.. ního včerejška, jako zmlklí již herci prožitého, do •.. myšleného a zpola zapomenutého dramatu ... zjevují se chvílemi a mizejí zase mezi stíny. Dojista v tomto průvodě neschází drahých a blízkýc h nám fysiognomií, bez nichž nedovedli a nechtěli by •.. chom si představiti rušné, chvílemi pathetické, chví •.. lemi sentimentální divadlo našeho literárního obrození. Poslední a nejpravdivější z českých romantiků, Karel Hynek Mácha jde tu v proslaveném svém bělavém plášti karbonářském a upíraje veliké své oči plné zá •.. dum čivého citu a těžké meditace kamsi k divoké scene •• rii v pozadí, recituje si tiše pro sebe jeden z kouzelných svých hamletovských monologů. František Ladislav Čelakovský, úsměvný lahodný pán goetheovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opozděně něko •.. lik graciesních výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem· mezi. nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prcha •.. vým pozdravem. Na okamžik zakmitne se i hlava Erbenova, jíž byla údělem nejkratší, leč nejjímavější episoda v starší české poesii - a pak hned rýsují se nezapomenutelné fysiognomie věrných dvou přátel, Boženy Němcové a Karla Havlíčka. Krásná brunetta, jejíž plet sládne broskvemi a jejíž havraní vlas vyza •.. řuje silný lesk, obdarovává nás teskným úsměvem, v kterém lze čísti, jak platila celým životem za to, že jí 1 první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži", votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvě.řivé srdce.Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se tísnily celé zástupy pathetických slabochů, byl sku", tečným hrdinou bez pathosu a padl kdesi na rozhraní krise a peripetie. A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu dnešku. Otázky, které si klademe, nebyly jejich otáz= kami; způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne", váže ani neosvobozuje; v nejistotách, jaké zmocňují se našich hledajících myslí a tvárných rukou, nedo", vedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový, či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby, zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi ne'" překonatelného rozestřelo se mezi námi; intellektuelní kontakt se přetrhl; citové fluidum vyvanulo; co zbylo, jest jen historická tradice, jen zbožná dálka. Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi; jest nám radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu lyrickou notu můžeme uslyšet v prvním tiknutí ptáka za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou, v tom předčasném a tal\ důvěřivém výkřiku životního p~citu. A přece zase jsou to básnické intonace téhož N erudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melan= cholickém pohledu na marné a němé vlnění, když veslo v temné náhodě padlo do zamyšlených vod. V cito'" vých zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno 2 zabloudit jako v moderní metropoli, přitočí se k nám lehounce a z nenadání jeho hluboká a přece průhledná píseň, aby jasným a věrným hlasem vyvedla nás z bludiště. Duhový paprsek Nerudovy básnické moudrosti najde si cestu i do nejtemnějších sklepení našich čer.=' ných a rozmrzelých smutků a setká tam lehoučké pa.=' vučiny mužné a diskretní útěchy. Nestatečnostmi a pochybami, kterými prošel, ne, probil se N eruda, bude se prodírati ironický intellekt každého z nás, ale každému jest také volno, otevřít si Nerudovu knihu a najít si v ní ne snad pohodlně vyšlapanou cestu, nýbrž spíše chrabrou pobídku, zavěšenou na vážný slib opravdo.=' vého muže. N eušla.='li naše sensibilita, naše citovost, naše vůle mimovolným nástrahám tohoto ptáčníka sotva tušeného, jistě se také Nerudova intelligence skříží s námi na cestách soudu, hodnocení, myšlenko.=' vého řešení, přichází lehce takměř tanečním krokem a přece zabírá širé a významné okruhy uměleckého po.=' znání, životní moudrostí. Zdál=1i se N eruda mezi svými vrstevníky postavou jedinečnou až do grotesknosti, smělou výj imkou až k nepochopení, takže v jeho geniálnosti viděli manýru, v jeho stHu pouhý rozmar, v jeho názoru na svět do.=' brodružnou nonchalanci, cítíme dnes, že Neruda pra.=' coval, sotva si toho vědom, o daleko důsažném typu, jehož hromadné uskutečnění, generační oživení při.=' padá právě na naše dny. Ti, kdož mezi námi nevyrostli ze setby Nerudovy, pocítí alespoň vnitřní potřebu po.=' ctive se vyrovnat s Nerudou a jeho typem. Pochybo.=' vační lidé, kteří právě na Nerudovi od padesátých let 3 zkoušejí svou bezmocnou skepsi, neuvěří bez tak zva •• ných opáčných zkoušek, těchto pastí na nedůsledné myšlení, že N eruda žije s námi a uprostřed nás, oprav •.. du dnes jako náš duchovní bratr ... Neruda však vy •• drží jejich nemužné ordalíe. Shodnete se na Eřiklad pomocí bůh ví jakých kriterií, že některá kniha Neru •• dovy prósy zastarala a je překonána, že slovem děkuje svou slávu pouhému tradičnímu přecenění. Není ani třeba, abyste brali tu knihu do ruky: ani se nenadějete a přijde k vám sama, aby vás vysvobodila z pěnivého rmutu dne, aby vrátila vašemu srdci celé opojení plav •• dou a plností života ... aby z vás učinila lidi do oprav •.. dya bezfrase moderní. Nebo zjistíte po učené analyse, že kterási báseň, již jste někdy milovali, není než de •• korativní výzdoba, než rozmarná hračka lyrické mo •• saiky, než titěrná radost z filigránských motivů ... a nemine dlouhá doba a všeckY ty domnělé vnešnosti zjeví se vám transparentními motivy, jimiž jest vidět hluboko do duše.V takových zkouškách sotva by vy •• držel a vytrval kdokoliv z Nerudových předchůdců i vrstevníků. .. a tak proto pro vše začíná právě Ne •• rudou a nikým jiným moderní literatura česká. 4 'N. ERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze I . sprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konstel •• J.. lace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho vše to neudusí a nezlomí. Je •• 1i Neruda až k samému pokraji mužného věku pochybovačem, misanthropem a pessimistou, jest to jen nutný akt se.. beobrany a sebezáchovy. Poddat se byt jen na oka •• mžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy krvavě vydobyté místo v životě. N erudova posmě •• vačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, N erudův chladný zápor - tot trojí forma jeho mladistvé pocti •• vostL Pochopit tuto hořkou pravdu, která tvoří první praemissu porozumění Nerudovi, jest arcit méně po •• hodlné než selankovitě přebásnit Nerudovo mládí. Vlastní, počtem dost hojné, Nerudovy dokumenty o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností; nejsoutvěrohodné. Vznikly většinou v pozdějších do •• bách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala trny, otřela hroty, ha kdy osamělé a opuštěné srdce promenilo si malostranská chlapecká leta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti v ztracený, žádoucí zlatý věk. »Malostranské povídky« s dokonalým svým obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný veršovaný feuilleton »Letní vzpomínky«, kde arkadi •• cké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií pod čarou - to vše jest od polovice fikce idealisující touhy, fikce útěšného idyllického sna. Srovnejte však s tím, nedím ani lyrické konfesse ze »Hřbitovního kvítí« neb z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se 5 marně zadržované slzy, jen partie »Arabesek«, v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže, pročtěte vedle legendární veleby »5vatováclavské mše« naze prosai= ckou arabesku, takřka autobiografické hodnoty »Byl darebákem« - a hned pozbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umělecky nesporných vý= tvorů. Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Nc# rudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova; zda v této naprosto citové perspektivě nezmizela po= stava Nerudova otce neprávem. Vždyt reální obraz N erudovy matky známe jen matně a zlomkově, je#1i v deseti lehkých popěvcích první verse »Knih veršů« ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je#1i tu vystiženo ještě věrně instinktivní, mlčelivé a spolehlivé doroz= umění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi abstra~tní ideologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu ne# konečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář hned z této řady básní. N eruda do= spívá tu ve dvou ve třech číslech (»Ze všeho jediná zbylaJs mně matičko«, »Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas«) ku svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vyjádřit prostými symboly základních jevů přírodních citový svůj svět, provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika, opravdové řadění cyklické; naráží tu skoro mi# moděk poprvé na analogie lidského života a vesměrné# ho dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celi= 6 stvou soustavu básnickou, později vyrůstají» Kosmické písně«.v druhém vydání »Knih veršů« po pěti letech připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu »Matičce«: první báseň (» Ty's šla a v naší světničce teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve stilu starší řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě (»Což nemá blaha více ani hoře«) má již nový rhyt= mus, neznámé potud pathos, jinou hudbu slov, jaké naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolota= vými vlnami. Avšak i sama představa matky se obmě=ňuje, stávajíc se z reální ho obrazu oblitého měkkým světlem citovým obecnější ideou, již v tomto teskném doslovu soustřeďuje pro Nerudu postava matčina vů= bec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu. Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlen= ka=symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických« prochází idea ta dvojím stilem, jenž jest vlastní této knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (»Také to Slunce ohnivé pomalu pousíná«) zpívá Neruda o ní důvěrně, prostě, bez pathosu, takřka s primitivností a úsečnou slovní hospodárností lidové písně; podruhé (»Přijdou dnové, leta, věky, věkův věky«) ověšuje ji smutečními prapory pathetického slohu, rovná kolem ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů, dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností umělých paralelismů. Avšak za dvojím tím, vedle sebe skoro do kontrastu položeným slohem básnickým u= krývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s po= 7 sledními a nejvyššími kosmickými dumami - N eru,. dova Voluspa - a to tak, že myšlenku a symbol nelze více odloučit. Nejinak jest v »Balladě pašijové«,kterou vrcholí »Ballady a romance«; básník posunuv v této knize křesťanské mythologie, oběť na kříži do samého středu dějin lidstva, vystupňovává golgatskou tragoe,. dii mukami mateřského srdce. Konečně ve »Zpěvech pátečních« zjeví se poslední metastase tohoto velikého N erudova thematu, když v »Matcesedmibolestné« seskupí se kolem tohoto kry,. stallisačního bodu trojí hlavní motiv knihy: nábožen" ské vzpomínky křesťanské tradice, vlastenecká elegie, osobní utrpení. Přemítněme však několik stran téže knihy a najdeme jakousi překvapující petitio principii. Bylo to pouhým klamem rozumové pýchy, zdálo,.li se, že citový vztah dá se přetvořit v kosmickou myšlenku, přeložit v intellektuelní princip, odosobnit a tím překo= nat.V dlouhé a těžké chorobě Nerudovy citovosti ote,. vřely se ku konci všecky staré rány, propukla znovu individuelní bolest a básníkovi jest, jakoby právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která při= náší toto tragické doznání, zaujímá v Nerudově poesii místo zvláště významné. V památné té improvisaci »Láska« slévá se ve vyšší jednotu dvojí stil, který dotud poltil básníkovu tvorbu, sloh duvěrný, písňo= vý, prostoduchý se slohem pathetickým, řečnickým, ornamentálním. Na této stanici své básnické cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný a krvavý výkřik: 8 »Koho bych miloval širém tom na světě!? srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítětedo stáří, do skonu volá si po matce.« A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Ne=, ruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a syna, bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Ne=, rudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou jeho otce. N eruda, statečný vo •• ják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou, málomluvnou; naučil se ocl něho disciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zji=, stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi; měl jeho rozum chla4.ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn dovedl postavit do služeh intelligence velmi široké a povýšené, jež však u sestárlého vysloužilce zdály se jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě po=, vahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika N erudových povídkách, sestrojených z motivů dětství, jak, otec skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích za lehkomyslnou hrou života, za hezstarostným ště=' stím, za neplodnou fantasií; v pozdějších letech nastu=' puje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys, jenž stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou 9 srdce, s dětinskou důvěrou v život, odkazy matčinými. Proto nedoceněný cyklus »Otci« z »Knih veršů«, jenž znamená mnohem více než pohou folii k cyklu »Ma ••. tičce«, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod dotekem smrti již tuhnou a špičatí její tahy a jí sou ••. rodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více rodinnou podobu. Naš1i ••. li jsme v cyklu »Matičce« nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladi .•• stvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní, trpkou příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým hrobem«), místy sociální (»Kéž dobudu si jména věč ••. ného«) meditace; na každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželi ••. vosti; je ••. li tu někde pathos a vzlet, jest nesen snahou povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v několika suše pravdivych slokách bez obrazové dekorace i bez nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou nej .•• bolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vů ••. beci tak známá pieca »Milovali jsme se, otče, jak jen milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky hutnější: »Mne to už zase, otče můj, ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budí. 10 Jsme blízko zas i daleko jak jsme si vždycky stáli, za:s rozpínáme ruce své, bychom se neobjali. Jsme blízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás a dělí nás zas ledy.« 11 NERUDOVA vloha evokační byla tak silná a suverenní, že malostranské scenerie jeho mládí dovedeme si dnes stěží představiti jinak než právě v N erudově neobyčejně malebné, rušné a bar,,- vité interpretaci. Neruda posvětil a s_vým způsobem přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými záme,,ckými schody, bizarrní Janský vršek s grandiosní ku,,Iissou Lobkovicova paláce spočívající na tmavozele,,ném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renaissančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberského; ba N erudova »Svatovác,,lavská mše« dala nové ladění stínům svitům a pable •• skům lodi svatovítské; také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil N eruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou Stranu, s nejednou rozmarnou pointou genro=, vou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzly; elegické reminiscence; cvičený zrak milovníka pitto=, reskních pohledů, docelující imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových do=' kumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i trans=' formace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha N erudova, Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reál=' ních motivů fantasií básnickou. II N erudy řídí ji svěží a živý smysl pro pittoreslmost, II Karoliny Světlé vášnivý sklon ku kontrastům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý lyrismus elegického pathosu. 72 V dohě, kdy »Malostranské povídky« uzrávaly v onen plný a šťavnatý plod ranního podzimu, zamlžený von. ným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší, v němž trpělo jeho dětství, jest potřeba pohledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného součinitele jeho vývoje. Co jest napovězeno s humo .•• rem a bez trpkosti v »Týdnu v tichém domě« neb »Večerních šplechtech«, to vypravují »Arabesky« bez masky a stilisace o »darebákovi« Františku Horáčkovi, to semknul Neruda v »Knihách veršů« v praegnantní a výmluvnou sloku: »Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trpký novým jenom pláčem tišil, a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha-ach ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát - ba ledačím jsem byl v tom božím světe a čím jsem byl, tím jsem byl rád.« f3 RROLETÁŘSKÉ vědomí Nerudovo, důrazný rotest společenského utlačence proti křivdám botatců, povýšenců a farisejů, trpká příchuť bídy a ústrku při každém soustu mocně hlásí se v Nerudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polo . vice »Hřhitovního kvítí« - hned předzpěv praví vý . slovně »noha spěla má k těm chudým rovům, pour.... cova jak k hrobu spasitele« -,. zde leží kořeny sociálně obranné neb filanthropicky zabarvené epiky z prvního dílu »Knih veršů«, jimiž Neruda dostává se nad Er .... bena, jinak rozhodující vzor jeho balladistiky,. bez těchto předpokladů sotva bychom pochopili Nerudu .... apolo .... getu bídy, mravní depravace proletářského utrpení, jakým jest později v »Obrázcích v nočním světle«, v »Pražských policejních obrázcích«, v »Trhanech« a ve feuilletonech »Z kraje bídy«. Osobní účast na utr .... pení a křivdě posledních mezi posledními, intensivní procítění sociální poroby, reální smysl pro opravdovou velikost proletářovu nepotřebující nižádných romanti . ckých dekorací ani tajemných zápletek, schopnost na . jíti v zavrženém pátém stavě prvky nového hrdinství, nové tragiky, nové poetičnosti - to vše staví Nerudu vysoko nad filanthropický socialism v rukavičkách, kterým konec koncův zůstává i ušlechtilé stanovisko Nerudova protichůdce Gustava Ptlegra Moravského. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, kdy Ne . ruda vůbec překonává negaci, pessimism a mnoho ji . ných daemonů nitra, v onom památném období, v němž statečně se zaříká, že nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se 14 i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro~ letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dět~ ství, která určovala první to jeho formy životní. Ale ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Nerudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti; nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat velkým tím kontrastem. N eruda nemá ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se nikdy závisti; nedělal ze svého utrpe~ ní a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla; ne~ znal malicherné podezíravosti ke všemu velkému a mocnému,. nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, ni~ kdy lakomě chrániti své statky, nýbrž rozdával plnýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy zustane více než se muže rozdati. Již v nejstarších par~ tiích Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let nabyly neza~ pomenutefné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání »Knih veršu« přidal Neruda dvě paralelní básně, epi~ ckou »Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším jsem byl rádk Před Osudem hrdě stojí Paria s povzneše~ nou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství svou dceru Chudobu: »Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.« 15 A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šle •• hy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho rozmary, kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím jsem byl, tím byl jsem rád! Před takovou statečností a charakterní výší rozptylují se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje povahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty své rodné třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy nepotřísní dotykem špinavého prádla a jenž nikdy nesmlouvá se o bagatelly ani nekupčí malichernostmi. Myslím, že nebylo by netřeba iIIustrovat jakýmkoliv příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí Al .•• freda de Vigny, potomka bůhví kolika šlechtických pfedků; postavím .•• li proti N erudovi básníka jeho srdce, Heinricha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení poměru dvou různorodých duchů nejednou se setkavšícho Heine umělec při hlubším poznání roste tím výše, čím Heine člověk ztrácí; tuším, že u N erudy jest pra •• vý opak. Heine nedovedl nikdy býti rytířem; špatné hamburské a dusseldorfské tradice židovského rodu kupeckého stále se mu věšely na paty. I ve při s osudem příliš smlouval a to s jistou potměšilostí; i své vlastní velké utrpení dovedl proměnit v kapitál, z ně •• hož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako dar bohů; nezbavil se nikdy nedůvěry, kterou mívají strážci obchodních tajemství a oživil si svůj obzor nepřáteli, jež přeceňoval; nedošel vůbec k distanci mudrce nesúčastněného ve všedních starostech. 16 Na Nerudu umělce a pozorovatele i soudce veřej no .•. sti lze se již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu člověka: ve věcích vkusu, slovesné kultury, aesthetického soudu zůstane společenské ústředí, zů ••. stanou tradice domova vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základů Nerudova novellistická prósa a hlavně jeho divadelní a literární kroniky, jimž nepří ••. sluší jméno kritik, kdežto v básních s~olí v první řadě na stráži vysoké a charakterní lidství Nerudovo a ve •• dle něho hned jako věrný zbrojnoš přísná Nerudova autokritika. Kus plebejského nevkusu a lidové trivia •• lity mají ty soudy aesthetické, společenské a kulturní; ty banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabo •• šku vtipu, !X. masité a strakaté apotheosy života po •• zemského. V oblasti aesthetického soudu zvýšila Ne .•. rudovu bezradnost ještě anarchie zaviněná žurnalisty a utilitáři, hlasateli hmotné modernosti a populárních tendencí; čistě plebejsky zavrhne Neruda všecko po •• výšené umění založené na složitých konvencích; znu •• dí se absolutní snahou klassického díla o krásu for .•. mální; odvrátí se nedočkavě od minulosti do aktuelní přítomnosti. Touto daní vyplatil se svému plebejskému původu, svému proletářskému domovu Neruda spi •• sovatel v pracích určených hodině, potřebě, žurnálu; Neruda člověk vyšel čist a svoboden a vryl hrdinský relief svůj do kovu svých veršových děl a nejlepších ze svých knih prosaických. ~ 77 ZE sprahlé půdy bezútěšných poměrů sociálních vyrůstá mladý N eruda do mrtvé doby, již procítil s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té generace, prodchnuté vůbec duchem revolty. Osmná= ctHetý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu nejen význačnou charakteristiku, ale i nezapomenutel= ně případné epitheton, jež má přímo ražbu epigram= matu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí díl »Knih veršů«, jest z rodu současné západoevropské lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a re= staurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník obrací se k zástupu jako tribun lidu,. chce pathosem odpoutat nikoliv aesthetickou zálibu, nýbrž statečný čin,. odmítá s pohrdáním minulost, která není než pří= těží,. neodvažuje se vyvolávat přelud budoucnosti a soudí i přítomnost přísnými verši: »Mám pět o nynějšku bratrům písně, mám pět tklivou jara obnovu? Jakž to možno, když už za odměnu slyším v píseň řinkot okovů? Smíme dýchat, ne však o tom mluvit, smíme mluvit, ne však vlastní řečí, smíme žíti, však jen skromně, skrytě, bojovat též,- ale v jaké seči!« Touha a protest kříží se v této Herwerghovské básni: touha po veřejném činu a protest proti spoutané do= bě,která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwergha má tento výkřik tendenci výslovně politickou; Ne= 18 ruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného projevu politické myšlenky a odsuzuje bachovskou persekuci volného občanského smýšlení - osobní výkřik proměňuje se hned v časovou polemiku. Naši romantikové z národního obrození neměli pochopení pro takové tóny; duchovním domovem romantiky byla právě restaurace, která zabraňovala sice jednati, ale dovolovala sníti, toužiti, vzpomínati. Obezřetný Jungmann položil k trůnu císaře Františka, jedné ze tří hlav eyropské reakce, loyalní klopstockovskou ódu; naivní Celakovský zalkal prostonárodní elegií nad smrtí caře Alexandra, druhého z této nejsvětější trojice; panslavista Kollár pracoval ve vládních službách proti revoluci. Teprve z jara 1848 vpadají do těchto romantických lesních rohů kovové údery zbraní, jichž chápe se právě mládež. Vedle citových exaltovanců, kteří viděli v revoluci možnost pompésního vykoupení z romantického světobolu - Neruda vykreslil jednu takovou problematickou povahu v Josefu harfenistovi, PtIeger druhou a mnohem typičtější v Jaromíru Olšovskémsrazili se v svatodušních očistných bouřích se starým, zpuchřelým řádem světa, hlavně novotáři, literární, umělečtí i političtí. Mánes, člen »Slovanské lípy« kreslil s nadšením prapory a kroje pro revolucionáře, Sabina bil se na barrikádách, Frič alarmoval studentstvo, Sladkovský řečnil monumentálním svým způsobem ve Svatováclavských lázních. Neruda byl tehdy ještě chlapcem - sám jmenuje se »pulcem« - ale' dal se již uchvátiti tím omlazujícím a tříbícím vichrem revoluce, 19 vichrem to mládí a nadějí. Svatodušní svátky zůstaly mu vždy jako Alfredu Meissnerovi symbolem sbratření lidstva a osvobození země, jaro 18+8 jevilo se mu ještě v mužných letech velkou epickou událostí novověké historie. Jaká zpěvná lehkost, jaký taneční rhytmus, jaký opojný ples vlní se v mánesovsky bla: žené a junácké »Romanci o jaře 18+8«: »Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj, druh druhovu ruku třímal, a jásavě ku předu šel ten voj, byt osud i v děla hřímal. Kde klobouk tam pero, kde bok tam zbraňkdo tyranem, prchni, chraň se, chraň, jet ztracen, kdo ve smích by statnost bral, z těch každý by stokrát život dal: »Za národ i lidstvo celé!« Nejkrajnější reakce, kterou zastihla junácká leta Ne: rudova, byla odpovědí na tyto nadšené tuchy jeho chlapectví. Neruda promyslil si kletbu reakce a poli: tické persekuce až do posledních důsledků a l1$us,P?řil si tu ani jediné trpké a zahanbující úvahy. V»Ceských verších« a v »Popěvcích k vlasti«, kde lyrika vlastenecká pracuje namnoze výrazovými prostředky Nerudovy lyriky erotické, účtuje Neruda velmi přísně s pova: hou národa, jenž nedovede reakci odolat a jenž se jí dává určovat ve svém rozvoji, ve svém duchovním růstu nebo zase skepticky ironisuje chyby své vlasti: poprvé ozývá se tu v české vlastenecké lyrice stateč", 20 né heslo »slepá láska mizerná je páska, uvědomělou je pravá láska«. Neruda sám zpronevěřil se nejednou to=' muto hledisku, vždy ku škodě své myšlenky, často za cenu prohry své poesie. N erudova obezřetná zdrželi=' vost v projevech vlasteneckých, jeho nedůvěra k hy=, perbole řádící v tak zvané škole národní, jeho nepo=, krytá schopnost odhalovati i domácí viny - tyto vlast=' nosti tak vzácné u básníků patriotických, byly rod=' nými sestrami jeho autok;;itiky a opouštěly Nerudu současně s ní. Jsou-li v »Českých verších« třiatřiceti=' letého básníka nadsázky bolesti a zoufalství (»My ne=' umíme ještě umírat« neb »A chceš='H ještě, osude«), diktované tíhou doby, ozvou se o deset let později v »Kosmických písních« nadsázky zbožnění a lásky, jež právě proto dobyly všeobecné přízně. Za to ve »2pěvech pátečních«, kde básníkovi stále hrozilo toto úskalí, zachránil se Neruda tím, že celou knihu přelo=, žil do takové toniny, že každému tahu dal freskovou perspektivu a dimensi, že zahrál na pathetických var=' hanách své lyrické exaltace pleno, on, jenž druhdy podezříval každou exaltaci z nepravdivosti, každý pa=' thos z dutosti. Pro Nerudu z padesátých let bachovské reakce, jenž by byl p'-:.vní větu Dobrého poselství tlumočil dojista větou »Na počátku byl Čin«, mohl znamenati jen je=, diný muž velkou inspiraci životní, jako v té době je=, diný Erben znamená mu z domácích spisovatelů velkou inspiraci básnickou. Byl to Havlíček. V »Hřbi=, tovním kvítí« apostrofuje mladý Neruda básníka »Ky=, tice«, v »Knihách veršů« posílá pozdravnou apotheosu 21 k slavnosti Borovské. Havlíček byl dojista úzce lite= rárně spřízněn s generací N erudovou: byl duch kritické", ho rozumu, útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel citových parád a lyrických dekorací, člověk pří tom", nosti a skutečnosti, Boerneův žák a žurnalista=umělec. Nevím však, zda cokoliv z těchto příbuzenských znaků rozhodovalo u Nerudy a jeho vrstevníků; ti uctí", vali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé době bez poesie, bez krásy, bez vznětů, byl jim Havlí", ček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň silně inspiruje básníky. N eruda, jenž již jako žurnalista přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého dithyrambu prostá a vřelá slova: » Jen bílý den nám plné, volné slovo, jen bílý den nám svobodný dá čin, Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo, Ty's vykonal ten volný, velký čin. A je=li básník jinochem pověčným, jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín, ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.« 22 Z NÁSTRAH, které číhaly na mladého Nerudu u cest jeho literárních počátků, nebyl svůdný hlas šk9ly mladoněmecké nástrahou nejméně nebez= pečnou. V době, kdy klassicism proměnil se v bezmoc= ných rukách epigonů v studenou hru prázdné kombi= nace, kdy romantika nebyla již než pestrým kostýmem rozptylujícím měšťákům z doby restaurace ospalou nu= du, Mladé Německo mělo na své straně ducha, mládí, temperament. Sensitivnost nového rodu nalézala uspo= kojení v hudebních a barevných kouzlech dojatého im= pressionisty a příležitostného filosofa Jeana Paula, jenž byl stilovým učitelem Mladého Německa. Emanci= pační snahy společenské a politické, prýštící z nacio= na1istického a liberálního pojetí světa, přijímaly štědré podněty z typického žurnalisty mladoněmeckého, z Boerna. Mladé Německo adoptovalo neprávem přes veškerou svou hluchou necitelnost k lyrice i Hein= richa Heina, jehož písně, gracie nevýslovně křehké, vyjadřovaly mladá srdce stravovaná bolestným roz= porem citovosti přejemnělé a ironie raffinované. Se stejným úspěchem dovedli si dobýti sympathií mladé= ho pokolení theoretisující novináři a aesthetisující po.=' lemikové školy, Gutzkow, Laube, Jung. Jejich literární vzpoura, nedomyšlená a povrchní, chtěla nejen smés= ti romantick~ bůžky, ale i postaviti na oltář nového, moderního Clověka, zformovaného v dílně Feuer= bachovské a Straussovské filosofie; jejich naivní kosmo= politism a humanism toužil rozšířiti látkově i psycho= logicky oblast poesie, zároveň však též sociální okruh občanstva; jejich revolucionářský optimism přissátý 23 k přítomnosti a jejím potřebám ukládal nejen o život neplodného aestheticismu, ale i zbytečných kněží, ab-=solutistických vladařů, úzkoprsých zákonodárců. Vše to deklamovaly i ohlušující básně veršujících epigonů školy mladoněmecké, strakatého F reiligratha, revoluč-=ního diletanta v divadelním krunýři Herwegha, Iyri-=ckého tribuna Alfreda Meissnera. Kde mohlo vše to okouzliti literární mládež více než v Čechách padesá.=tých let, zemi romantiky naprosto již odumřelé a kon •.. servativismu směšně ztrnulého? Po byronismu, neúplně ztráveném, stalo se mladoněmectví, nekriticky přijaté, myšlenkovou a uměleckou methodou mládeže: kdežto oba starší byronovci a máchovci Sabina a Frič ob.=mezili se na mladoněmecké theoretisování, přijali mlad-=ší duchové Hálek, N eruda, Karolina Světlá theorii a praxi Mladého Německa do té míry, že jejich alma-=nahy a časopisy, »Lada Nióla« a »Máj«, »Obrazy života« a »Rodinná Kronika«, jsou doslova mlado-=německé orgány česky psané. Jako emancipační hnutí myšlenkové znamenalo mla-=doněmectví pro literární pokolení padesátých a šede-=sátých let velmi mnoho; byl to právě N eruda, jenž jeho obro9,ným tendencím statečně a úspěšně prosekal cestu v Cechách. Snažil se kosmopoliticky rozšířiti látkový okruh; obhájil řešení dobových problémů v li-=teratuře; zavedl podrobné studium nejvšednějšího ži-=vota na základě živých dokumentů; vybojoval prole-=táři domácí právo v básni, v novelle, v románové studii; prohlásil naprostou volnost slova a výrazu při rozboru mravních otázek a při líčení každé skuteč", 24 nosti za životní podmínku moderní literatury; občerst= vil knižní jazyk a básnickou mluvu prvky z ulice, ze jargonu, z městského ruchu. Nasadil za to vše, co má mladý muž nejlepšího; vystavil se výtce libertin= ství a výčitce gaminství; nezalekl se podezření lehko= vážně vyvolaného literárního skandálu ani výčitky nenárodnosti; nedal se zaraziti ani nebezpečím směš .•.. nosti. Tato neúchylná důslednost, tato chrabrá od .•.. vaha dávají Nerudovi důstojenství tvůrčího kritika, třebaže přijal inspiraci z ciziny, třebaže propagoval axiomata vypracovaná o deset, o dvacet let dříve za hranicemi. Dnes stala se polemická akta onoho boje mezi starou a mladou generací podílem literárních dě .• jepisců; jména N erudových odpůrců odvál spravedli .•.. vý vítr zapomenutí; rozmarné a vyzývavé popěvky však, jež bzučel si mladistvý Neruda, čistě český chlév Augiášův, posud nezastaraly ve »vlasti panenského písemnictví«. Jak často usedá na rty krutý sarkasmus písničky »Na vršíku dům stál bláznů«, pojaté z »Hřbi= tovního kvítí« do»Knih veršů«,nebo divoký posměch jiné improvisace, potlačené v knižním vydání: »Jen pijte vodu řidounkou a jezte z fíků růžence a zazpívejte hláskem svým, at zahanbíte kleštěnce. A listy z fíků schovejte, vždyť dají šat vám svátečný a skryjou hanbu každého, že před světem je bezpečný.« 25 SV kola mladoněmecká, jež myšlenkově a kulturně byla osvobozujícím prouděním, byla umělecky nebezpečím velice povážlivým. Všecka její literární theorie založena byla na bludu právě tak pohodl", ném jako osudném, že slovesné umění nemá býti než pravdivou a opravdovou improvisací, jež by nese", slabena processem umělecké stilisace, podávala plnost okamžiku, svěžest nápadu, bezprostřednost přítomné skutečnosti. Byly",li poesii klassické a romantické ochránkyněmi a inspiratorkami Musy, družky Apolli", novy, tančící rhytmicky kolem zurčících zdrojů, vzý'" vali Mladí Němci jako svou bohyni Pallas Athénu, která vyskočila ozbrojena ze zamračené hlavy Diovy: nikoliv rhytmem a taktem řízený pohyb uprostřed vol", ných heroických scenerií, nýbrž výbušný skok s pan", cířem na nohách a se zbraní v ruce imponoval poko", lení mladoněmeckému. Tento kult improvisovaného a momentánního projevu znamenal lhostejnost k propra", cované úměrné stavbě, znamenal opovržení k slohové, vyzrálé kráse, znamenal nechuť k organickému rozví", jení motivů, povah, dějů. Nejradikálnější z Mladých Němců zavrhli vůbec verš jako nástroj nemoderní, nepřiléhavý, málo vážný; jiní nastolili místo uzavře", ného románového a novellistického umění stručnou, letmo nahozenou skizzu, rozmarnou arabesku, bez", prostřední momentku v próse; konečně třetí shodli se na tom, že žurnalism jest nejvyšší a nejmodernější lite'" rární formou, kde bez výhrad a bez ústupků lze psáti slohem brillantním, pikantním, jak zněly šibolety dne. Konečný výsledek byl, že Heine z umělecké cudnosti 26 protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožnován s těmito protibásnickými ikonoklasty; že duchové cele zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel, Otto Ludwig, Gottfried Keller, přetrhali všecky svazky s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali; že Laubeovská a Gutzkowovská směsice žurnalismu a epiky, polemiky a psychologie, pósy a nezralosti stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníkv-. Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako prosaik; a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od »Ara=, besek« až k »Malostranským povídkám« odehrává se zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuilleto=' nista namnoze vítězí. Velká výpravná linie jest chvíli od chvíle zborcena causeristickou odbočkou; postavy jsou náhle přelomeny vtipným nápadem; dějový tok vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického aper<;u a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává takřka nikde poslední revisi, nýbrž jen druhé, trochu retušované znění, ve většině případů spokojuje se pou=, hým přenesením skizz na plátno bez komY9sice, bez jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V »Arabe=, skách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého sešití zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočují=, cího herce«, »Starý mládenec«, »Z notiční knihy no=' vinkářovy«, »Mémuvrabci«, »Ztobolkyredaktorovy« a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek malostranských«, » Týden v tichém domě« a »Figurky« sestaveny jsou touto mosaikovou methodou. N eruda jest tu nejvěrnějším epigonem prósy mladoněmecké: 27 vlastní rozmarná osobnost, obírající se nejintimnějšími svými záchvěvy po způsobě drobnomalby jeanpaulov=ské, tlačí se do popředí na úkor všech ostatních figur, o které by šlo epikovi; množství časových narážek, módních novinek, žurnalistických poznámek ruší illusi epiky; ironické pohledy do vlastního vnitra, úmyslně koketující konfesse, veršované citáty a improvisace zvyšují dojem násilné důvěrnosti, kde by opravdový mistr prósy tíhl k samozřejmé nerušené objektivitě. Kdesi, mluvě v této souvislosti o svém charakteru lid=ském i literárním; vyznává Neruda, že »tropil ve škole života samá alotria«. Literát ní termin pro alotria vpróse byl arabesky. N eruda, jenž svoje umělecké síly spíše podceňoval než přeceňoval, nechtěl zprvu vytvořiti více než právě arabesky, maličkosti, hračky, orna=mentální marginalie ke knize života, osobní variace na epické motivy ze skutečnosti. Již v první knize prós po=dal však daleko více: jest tam několik stručně a zkrat=kově narýsovaných postav, které mají svou vnitřní, typickou tragiku; jest tam několik příběhů, v nichž transparentně za dějem časově i místně vázaným proudí věčné vlny lidského života; jest tam několik náladových obrazů, značících úplné osvobození od dokumentů, modellů, skizz ve prospěch celku poeti=ckého. Tady přemáhá tvůrčí básník mladoněmeckého improvisatora - škoda, že ne navždy. flIii' 28 NERUDA básník dovedl však ubrániti se vlivům a nástrahám mladoněmecké školy. Právě on hluboké zdroje básnické inspirace, které Mla~ Německo chtělo zasypati poše~ilým rumem svých ne .•• promyšlených theorií, zpívaly Nerudovi silně a jasně do duše, jeho lyrika i epika pila z nich vždy znovu, jeho obraz vzhlížel se v nich opětovně až do smrti. Mladí Němci, jejichž zakuklená i vyložená polemika mířila vždycky proti umění romantickému, netajili se svou nedůvěrou k lidové poesii, kterou romantika - alespoň mladší romantika německá - vyznávala srdcem i ústy a odmítali též s útrpným pokrčením ramen lyri .•• ckou píseň, jíž romantism zjevil svoje duševní tajemství. Proto mladoněmečtí kritikové chtěli úmyslně tak špatně rozuměti Heinovi, který svou nejvnitřnější osobnost vyjádřil právě písní užívající všech okouzlujících pro .•• středků lidové poesie; Heine, viděn v jejich falešném zorném úhlu, byl jen ironik, skeptik, protestující rozum, bránící se vtip, on, lyrik čarovné vnitřní melodie. U Nerudy však tomu bylo naopak než u Mladých Němců, lidí zcela nerhytmických a protilyrických: lidová poesie byla jeho velká láska, lyrická píseň jeho velká touha. České obrozenské romantice nepřinesl kult lidové poe .•• sie, přejatý ze školy herderovské a heidelberské, po .•• žehnání: místo stilových podnětů, jaké od ní přijali Goethe, Eichendorff, Wilhelm Miiller, přibírán byl v napodobení vskutku otrockém, sám obsah; co mělo býti samostatně domyšleno a umělecky vytěženo, bylo v naivních ohlasech prostě okopírováno. Od strass .•• 29 burských let Goetheových až k Heineovi vděčila ne= mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění zkratkové přaegnance, za obrazy nelomených barev, za působivou prostotu - varovala se však přejímati její citovou náplň, její lyrická themata, její psycholo= gické ladění; vždyť píseň žádá právě toho od svého básníka. II našich vlasteneckých romantiků bylo jinak: nepohroužil! se dosti hluboko do bohatství technických předností lidové písně, ale imitovali za to s komickou důsledností její lyrický děj. Neruda nesdílel nikdy těchto bludů a zaujal k lidové poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná=li se Ne= rudův vztah k českému prostonárodnímu básnictví s poměrem, jejž k ní zaujímá n~jslavnější dílo starší oné methody imitačně poetické, Celakovského »Ohlas pjsní českých«, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl. Celakovský, opřen při tom i o svou theorii, přijímá hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prosto= národní balladistiky nevyčerpává a její básnické hod= noty nedoceňuje. Nerudovým stilovým východiskem a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto prosto národní píseň, v ničem neodpovídající jeho ~nitř= ním potřebám, zůstává mu celkem cizí. Nikoliv Cela= kovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů« cestu. První svazek svého »jarního almanahu« »Máje« roku 1858 mladé pokolení symbolicky zahájilo imaginární podobiznou svého Jana Křtitele=MáchYi o rok později zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární 30 manifestaci mládeže. Ačkoliv Erbenova podobizna byla provázena professorsky důkladnou a zkostnatělou úvahou velmi rozvážného Václava Zeleného, nezna= menala přece jen kompromiss ve prospěch starého smeru. Erben byl srdečně nakloněn novému hnutí, byť spíše lidskou sympG1.thií než uměleckým souhlasem; básníci z »Máje« Hálek, Ptleger, Neruda obdivovali se mu uvědoměle a opravdově i podléhali jeho vlivu. li PtIegera byla to jedna z nesčíslných složek, které určovaly tohoto ducha tak receptivního a tak nesa=' mostatného; Hálek byl Erbenovcem jen dočasně v mladistvých svých balladách, jež měly býti pouhou prů=, pravou k rozkošným veršovaným obrázkům vesni=' ckým; N eruda zůstal Erbenovi věren až do konce. Erben, jehož číselně i časově tak úzce vyhraničená poesie byla spíše dílem promyšlené, skoro učenecké kombinace a vyzralého stilisačního umění než hluboké vniterné inspirace ba.snické, nesmí býti pokládán za tvůrce nového typu básnického, nýbrž za zjev odvo=, zený. Přijal z rukou německých romantiků hotový a \!zavřený útvar skotské lidové ballady a přenesl jej do Cech. Těžkou a trpělivou prací sběratele a srovnáva=, cího národopis ce poznal složité zákony biologie pro=, sto národního básnictví; věděl, jakým změnám podlé=, hají bludné mezinárodní motivy přesazeny na půdu českou; pochopil, kterak v lidovém podání kříží se různé genry a stily, lyrika, dramatický dialog, baHa=' distická úsečnost, situační malba: na tom na všem spočívá authentičnost podání a suggesce lidovosti v Erbenově »Kytici«. 31 Erben nespokojuje se však touto methodou vědoucího ethnografa. Rozsvěcuje daemonické přh:mí staré baHa=distiky, v níž válčí černé mocnosti, jasným a hřejícím svým ethosem; zlidšťuje, mravně vykupuje, filanthro=J2!cky povznáší slepou, přírodní, temnou tragičnost. Tuto mírnou, něžnou, humanní atmosféru Erbenovy poesie vdychuje mladistvý Neruda dychtivě, vždyť odpovídá úplně jeho tendenčně sociálnímu pojetí poesie, která má hojiti rány zasazené nespravedlivým řádem světa, která má parie nésti na perutích smilo=vání k nebesům. Celá první půle »Knih veršů« vy=růstá z takového ovzduší, třebaže leckde radikální Neruda proměňuje mravní něhu Erbenovu přímo v pathos sociální obžaloby nebo vostrý protest útočné ironie. Po letech, když byl N eruda již mnoho prožil, mnoho pochopil a mnoho odpustil, sládne v »Balla=dách a romancích« Erbenovo ethos ve zvláštní okou=zlující štědrou gracii: jsme v atmosféře jasné a prů=zračné jako křišťál, na skvěle rozkvetlých náhorních planinách nedaleko ledovců, kam N eruda vzletěl na křídlech svého humoru vysoko nad údolí Erbenovy humanity. Ale i N erudovi básníkovi má balladista Erben co říci: hutná plastika Erbenova slohu, praegnantnost jeho obrazů, jadrná živost detailních jeho pozorování, di; sciplinované umění zkratek, ellips, zámlk, brachylogií, mužná a sporá řeč tíhnoucí k soustředění a zhuštění, to vše odpovídalo Nerudovi, zaujatému v poesii hlavně pro pittoreskní význačnost a stručnou obsažnost. Od nejrannejších počátků básnických udržují u Nerudy 32 rovnováhu chladný, pochybovačný rozum analytikův, jenž nelítostně svléká všecky představy s konvenčních šatů s jiskrným a bystrým pozorovatelským zrakem, zachycujícím malebnou a barvitou hru reality. Po", zdější N eruda cvičí svůj zrak na nesčíslných sceneriích širého světa; zabodává jej do fysiognomií všech ná", rodů a všech společenských tříd; ostří a discíplinuje jej studiem skutečnosti nejvšednější tak dlouho, až i tu odhalí bohatství malebných jednotlivostí; má",li naše literatura nějakého velkého pozorovatele, jest jím Ne", ruda. Prvním učitelem jeho zraku byl však Erben, právě jako v jeho dílne poznal N eruda možnost a pod", mínky slohu úsečného a pittoreskního. ~ 33 EjRICKÁ píseň, jaké od chlapeckých svých let ob: divoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům Nerudovým naprosto chybí hlubší hudební melodie, onen zázračný dar pravé lyriky, jenž ji přibližuje zur: čení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou, m~ly i Pflegrovy »Dumky«, měly ji ve zvýšené míře Hálkovy» Večerní písně«, opakující stále nejen tytéž lyrické motivy, ale i jedno rhytmické ladění. Neru: davo »Hřbitovní kvítí« bylo takto ve veliké nevý: hodě proti oběma současným debutům básnickým, ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo: jových a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového, sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflexe roz: urnové hude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty dojmové; a to tím více, nedovede:li podplatiti harev: ností ohrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni: ckým uměním. N eruda nikdy nechtěl ničím podplá: ceti, nýhrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovní kvítí« vskutku jest pouhopouhé zrcadlo zach mu: řeného třiadvacetiletého hásníka, jenž potud marně hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdi: vost má chvílemi přímo ráz nelítostného exhihitionis: mu: byly=li » Večerní písně« Hálkovy knihou naiv= ního sehezhožnění, hylo Nerudovo »Hřhitovní kvítí« katechismem sebeohžaloby, encheiridiem sebetrýzně. Nemůže hýti pro Nerudu »Hřbitovního kvítí« ch ara: 34 kterističtejšího přiznání než ono, jímž vyznívá prolog, vykládající venování sbírky památce přítele před=časne zesnulého: »Líhávali na jednom jsme loži, a tys horlil pro mnou netečnost, kdežto bažit po tvých ideálech vadila mne pouhá skutečnost. A ta skutečnost, juž shromáždila tisícerých v krátkém žití bolů, srdce vadn~, brzo, nejspíš brzo poležíme sobe opět spolu.« Nerudovi současníci a přátelé nedovedli mu právě tuto »netečnost«, tento realismus vystřízlivělý ze všech illusí, tuto »zarputilost«, tuto »sílu příkré pý=chy«, kterou Neruda staví na odiv i v nejintimnější lyrice, odpustiti. P~egra uráží jeho při ostřená ironie a chladná reflexe. Smílovský prohlašuje docela bez ostychu: »Bystrost rozumu je vše, co je na Nerudo=vi. Básníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u ně=ho možno nalézti a zdaž má lásku k věcí samé a ná=rodu, o tom sluší pochybovat. »Hřbitovním kvítím« se na umění prohřešil a nemiluje tedy umení.« Fričovi bylo »Hřbitovní kvítí« jen přírodopisnou kuriositou. Druhové N erudovi, kteří takto soudili, byli přece ve=směs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli po=chopiti, že od nihilismu Vilémova z »Máje« vede cesta přímo sem. Také Neruda podíval se do prázdných 35 důlků tomu »co nic se nazývá«, leč bez romantického mučednického gesta, bez dekorace náladových ob.=' razů, bez hudebních valeurů. Mácha, jenž Chi1de Ha .• rolda jmenoval svým bratrem, uměl vždy zachovati grandezzu romantického rytíře; v posledním zpěvu »Máje« jede básník na koni pod popravištěm Vilémo.=' vým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy jeho krásnéh~ pláště; z jeho okna zaznívá toužebná píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletářství, jde pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev chudasovu, jejž »osud pozvav k neštastníkův kvasu, počal svHkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky slibo.=' valo pro budoucnost: sociální lyriku, moderní balladu, meditaci kosmickou, reflexi vlasteneckou, analysu mo.=' derní lásky, satiru literární. Dnes cítí pozorný čtenář daleký dosah těch štědrých nápovědí; dnes zjistí tu nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně kos.=' mické« (»Co jest země? Mocná báně z kostí, vetchých z pope1e«) nebo i »Prosté motivy« (»Nebe širé ob.=' léklo šat šedý«); dnes přihlásí se mu v cyklickém řa.=' dění a variování motivů již budoucí mistr lyrických celků; zdaž však by byl vše to našel již tehdy i neza.=' slepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla, umělce neovládajícího svých prostředků? ~ 36 RRVNí ze slibů »Hřbitovního kvítí« splňuje ještě uprostřed literárních bojů obou nepřáte1ských po •• kolení veršovaný pamflet »U nás«; avšak i tu zápolí básník nevítězně s formou a nadarmo se pokouší o ži •• votnou inkarnaci kvasícího svého vnitřního obsahu. Vtipné nápady satiricky přiostřené netuhnou v neza •• pomenutelné situace; polemické a kritické nájezdy na nepříjemné osoby nehoustnou v opravdové postavy karrikaturní; fantasie jest střízlivá, groteskního překre •• slování, bizarrní nadsázky Neruda nezná. Jeho verš jest příliš šedý, příliš mdlý, příliš neohebný, než aby zachytil figurinu, než aby charakterisoval dialogem, než aby vytěžil plně časové narážky. Ač byl vycho •• ván německou literaturou třicátých a čtyřicátých let, v níž vzešla Aristofanská setba literární satiry, vlo •• žená ironickými romantiky do půdy, přece nenaučil se ničemu od tak skvělých a tak sršivých ohňostrojů kritického vtipu a lidské zloby, jakými byla »Osudná vidlička«, »Atta Trofl« neb »S'lětnice politické šesti •• nedělky«. Později, v bojích se Stufcovskou tartufferií a s Pflegrovskou staropanenskou stoudností napsal N eruda několik satir prósou, ale jak nezajímavé jsou všecky jeho pokusy tohoto genru, proti klassickým dílům české satiry literární i politické, proti »Křestu sv.vladimíra«, protj» Tyrolským e1egiím«, proti »První generální schůzce Ceského Národního museum«;Ne •• ruda vůbec nebyl satirik, byl humorista. Mezi Havlíčkovým sark,asmem a Nerudovým humo •• rem jest rodový rozdíl. Utočný bojovník Havlíček mi •• luje svou myšlenku nade vše a všem na vzdory. Jeho 37 sarkasmus, jeho satirické umění, jeho pamflety jsou nelítostné zbraně na její obranu; racionalism V oltairo •• va století napouští mu svým jedem střely. II Nerudy, věčného humanisty, stojí lidé výše než myšlenka a je •• ště daleko výše stojí zpola křesťanská zpola moderně sociální představa čistého, harmonického lidství. Jeho humor,křtěnýjeanpaulovskými slzami není než schop •• ností, k níž se vychoval složitou kulturou citovou, aby vyšší to lidství stále poznával odraženo v každé ~ hy •• tosti, někdy ovšem i v podobě znetvořené. Lehká Ne •• rudova ironie, jeho smích dobrodušný, jeho osten spíše škádlivý než bodavý dotýkají se bez nenávisti malých zkreslenin podoby lidské a nechtějí raniti. Proto i v epigrammech, které N eruda rád a se štěstím psával v posledních letech svého života, vane zvláštní vJahý, mírný vzduch, naprosto jiný než v nápisech Celakovského a v »jehlách, špičkách, sochorech a ků •• lech« Havlíčkových. Vytříbený a lahodný klassik Ce., lakovský, žijící uprostřed Rakouska Metternichova, obrátil ostří svého vybroušeného vtipu pouze ku světu knih a literátů: jeho »nápisy« otvírají okna do jasné studovny přísného strážce vkusu. Obávanému kriti •• kov i a divokému polemikovi Havlíčkovi jsou již stej., noměrně »církev, král, vlast, Musy i svět« terčem výbojných útoků: břitký rozum a neúprosný vtip pro., vádějí tu mečový svůj tanec. Epigrammy N erudovy vznikly namnoze in margine jeho feuilletonů i jeho no., vinářských statí a chvílemi trpí všemi jejich vadami; ty však, jež opouštějí službu dne a causerie bavící čtenáře z povinnosti, zdají se přímo paralipomeny 38 k nejhlubším Nerudovým lyrickým číslům. Základní vztahy lidského života jsou tu úsečne sestilisovány a nejprostčími analogiemi vyloženy; křehký humor hraje v nich jako paprsek slunce v lučním květe, ale na dne zdobných těch kalíšků třese se slza. Snad »Modlitba« k sv. Antonínu za vrácení ztraceného mládí, v níž zhuštěno jest několik jarních i podzimních čísel z »Pro= stých motivů« jest práve tak málo pravým epigram=, mem Martialova či Lessingova posvěcení jako bás= nička »Dvě drahá místa«, poslední to epilog cyklu »Matičce«: ale, buď jak buď, v těchto několika verší=cích jest celý N eruda. Jistě dosáhl vrcholu jak jeho ideál slohu hutného, úsečného, plastického, tak i jeho význačná psychologická kombinace co nejhlubšího a nejtypičtějšího citu s jasným bleskem individuelní my'" šlenky, dovedl='li do dvojverší »Smutná bilance« uza=' vříti to, co musil druhdy rozvésti slavným kosmickým hymnem zmaru a bolesti: »Co zbude ze života, drazí moji páni, když odpočtete od neho vše umírání?« 39 RDÁ předmluva »Knih veršů« nese datum 18671 leželo by tedy mezi nimi a »Hřbitovním kvítím« celé desetiletí. Chronologie mění se podstatně, posuneme",li vznik »Hřbitovního kvítí« blíže ku koncepčnímu bodu, k smrti přítele Antonína T ollmanna r. 1853 a rozpomeneme",li se, že vět'" šina básní z »Knih veršů« byla již před r. 1861 napsá", na a po časopisech otištěna. Pětiletí, které dělí obě básnické knihy mladého Nerudy, jest z nejvýznam'" nějších dob jeho života. Nebyla to však ani smrt otco", va, ani důvěrné sblížení se stárnoucí matkou; nebylo to zřeknutí se dráhy úřednické a professorské ve pro", spěch liberálního novinářství, ani první nesmělá sláva přerušená literárním skandálem, co přepodstatnilo Ne", rudu. První akt polotragické komedie lásky N erudovy zjemňuje jeho sensibilitu; vzněcuje hluboce jeho cit, učí jej graciésní hře rozmaru, vyvolává v jeho lyrice konečně i hudební melodii. V tomto prvním, celkem beznadějném a chmurném dějství prožívá drsný, nedůvěřivý mladý poeta lyri'" ckých dissonancí v poměru k prosté a jemné dívce neustálý boj vášnivé touhy po úplném oddání se s chladným, analytickým rozumem, jehož leptající ironická lučavka rozkládá a ničí vlastní život citový. Naslouchá do svého nitra a tu zaznívají vedle nej'" něžnějších akkordů romanticko",sentimentální erotiky i výsměšné, příkré tóny rozčarované skepse. A přece vztahuje zas náruč po milence; než, ohlédne se za se", be a tu vidí, kterak s drsným pošklebkem sardonícký Mefisto skanduje svoje zlomyslné rhytmy o rozvaze, 40 chlebě, zaopatření - a rozluce. Poslouchá chvíli to", hoto ducha chladného a kontrolujícího - a uvěří mu konečně. Opakuje již svojí An ně tato slova o vněj", ších nutnostech rozchodu, s větší pýchou korrektního občana než pravdivého milence, a přidává jako by jen parenthesou vlastní vyznání studeného intellektu nad horoucností srdce. O třicet let dříve formuloval tuto paradoxní psychologii lásky v agonii jiný velký básník illusionista, ospravedlňuje se před svou »věčnou ne", věstou« Kateřinou Fr6hlichovou. Verše Grillparze", rovy znějí: »In Glííhumfassen stíírzten wir zusammen; Eín jeder Schlag gab Funken und gab Licht: Doch unbefriedigt schlossen sích die Flammen, Wir gluhten, aber, ach, wir schmolzen nicht.« Tento první akt Nerudovy komedie lásky, spiatý s jménem Anny Holinové a zachycený kromě bez", ohledné, sebetrýznící korrespondence v řadě intim", ních čísel »Knih veršů«, jichž trhaný, chvatný, pře", kotný rukopis má cenu psychologického autografu, jest typický nejen pro Nemdu, ale pro c.,elou mladou generaci v literatuře s ním vystupující. Cistě biogra", ficky vypráví: Neruda, syn nuzné malostranské po", sluhovačky a starého vysloužilce trafikanta, někdejší školák se záplatovaným kabátem a neohrabanou če", picí, jenž byl posměchem spolužáků, nese na čele stále ještě kletbu plebejství a chudoby. Prožívá hlu", boce její pokoření, a v jejím dusivém stíně promění 41 otázku svého životního rozhodnutí v pouhou otázku existenční. Pak psychologický výtěžek: Básník nevěří v sebe, nenávidí chvílemi svoje vlastní já, prchá před svým chladným intellektem, aby přece na konec stal se obětí tohoto zlého démona. Není to N eruda sám - jest to prokletí celé doby. Hei= ne, lyrický psycholog lásky otrávené ironií, a Lenau, lyrický psycholog lásky skonávající v beznaději, byli básnickými miláčky tohoto pokolení, které jako zástup bolestných ikonoklastů přišlo po romantických mod=lářích erotického paroxysmu. Hledali nový obsah a nový smysl milostného dramatu a upírali životní prá=vo staré, konvenční, sevtimentální erotice předcháze= jící generace. Neruda, Sole, Mayer, ba dokonce v ně=kolika piec;ách i Hálek vyznávali tuto novou negativní filosofii marné lásky. v Když roku 1863 odjel Neruda z Cech do Paříže, vě=děl, že první akt jeho komoedie lásky jest dohrán; ba myslil, že komoedie celá jest u konce. ~ 42 ~ebYla. V náhle oživeném enthusiasmu svých třiceti let, jímž zahrnoval všecky projevy nově probuzeného českého života kulturního, od,. kládal Neruda chladnou pýchu a hořkou nedůvěru svého intellektu. Psal ohnivé stati novinářské, prosy,. cené optimistickou vírou v kulturní pokrok národa i politicky se zotavujícího. Skládal příležitostné básně nesené smělým letem vlasteneckého zápalu. Byl nad,. šeným a příliš shovívavým kritikem divadelním. V di,. vadle, kde nalézal vždy nové rysy dramatické velikosti a ženské krásy na pathetickévpostavě slečny Otílie Malé, dával se okouzlovati Sebastianem a Violou v osmé loži. Slečny Macháčkovy, krásky modrých očí a světle hnědých kadeří, byly přítelkyněmi slečny Malé. Enthusiasté mladého pokolení milovali obě dívky stejnoměrně ... jako krásnou dekoraci vlasteneckých slavností a zábav. Neruda od podzimu 1864 miloval z dvojčat Terezii Marii »0 celé milování více«. Byla to láska naivní a upřímná, sentimentální a něž=ná ... vůči této dobře vychované slečince, která »ještě nebyla uvedena do společnosti«, hrál Neruda, někdejší erotický ironik, stále úlohu zamílovaného studenta. Spokojoval se dlouho s distancí diváka v přízemí k návštěvnici lože; posílal zprvu roztoužené verše a vedle nich ostýchavé dopisy; plenil v sentimentálních básničkách konvenční květomluvu; vymáhal od krásné, naprosto neliterární naivky znalecký {Isudek o svých veršovaných skladbičkách. Každá květina, poslaná od milenky, každý drobný vzkaz, mapa vyŠí,. vaná její rukou, to vše rozpoutávalo nejkrajnější ero,. 43 tické hyperboly. Pak, když konečně dočkal se netrpě", livý již Neruda milenčina vyznání, vzdal se cele a plně lyrickým paroxysmům svého citu, přestal psáti verše, kde bylo přece nutno rhytmem, obrazem, strofickou disposicí krotiti svoje erotické nadšení a improvisoval jen dlouhé, pathetické dopisy. V těchto nekonečných výlevech oddané něhy a spolu hořečné žízně po štěstí, odcizil se Neruda nejen erotice svého poměru k Anně Holinové, ale přímo vlastní, dotud jednostranně vy'" hražené individualitě. Ironický intellekt, glossující naivnosti roztouženého srdce a břitký pozorovatelský realism, pronásledující nepřátelsky nadvládu sladkých romantických fikcí, jsou teď kdesi hluboko pohřbeny. A milenka se skutečně více a více stává fikcí, chřadne a stůně, opouští Prahu, uchyluje se na venkov, Neru .• dovi společensky nedostupný, a nepíše ani sama listů. Básník, jenž ještě v prvních dobách lásky prožil celou hrůznou soustavu představ a tušení o chorobě milen", čině, nechtěl později ani zdaleka uvěřiti, že milenka zvolna odumírá. Zpráva o její smrti 12. září 1865. byla pro něho bleskovou ranou. Pět dopisů, čtyři básnické skladby, z nichž dvě cyklické", ho rázu, zůstaly nám z tohoto krátkého N erudova sna erotického: zdá se na první pohled přímo frivolním, p,?d" robovati tyto intimní památky literární analyse. Mají vzácné posvěcení osudové: slib štěstí rozptýlen jest nad nimi jako ranní oblaky prosycené purpurem červánků ... slib štěstí, jenž se neměl nikdy' naplniti. V několika měsí .• cích, v nichž N eruda miloval Terezii Mácháčkovou, stal se mu ten slib životním absolutnem, jemuž rád obětoval 44 vše: složitou kulturu raffinovaného intellektu, světooh", čanskou ironii, básnickou disciplinu. Než nestojí to vše za několik slunných měsíců plného života a sytého ště", stí, kdy tančí srdce a zpívají smysly?ásnických koncepcí jest zjevem řídkým a vzácným. Na Nerudovi, jediném v našem umění, naplnila se slova, jimiž Goethe neza •.. pomenutelně vystihl svůj plodný duševní stav v letech 1814 a 1815 »Geniální povahy prožívají opětovanou pu •.. bertu, kdežto jiní lidé jsou jen jednou mládi!« a »Prosté motivy« jsou právě lyrickým deníkem tohoto »dočas •.. ného omlazení«. Studený a povrchní pozorovatel najde snad v »Prostých motivech« mnohem méně, možná jen umění býti lyrikem ještě v padesáti letech; stačí však srovnati s »Prostými motivy« jinou lyriku básněnou v mužném věku, aby vysvitl eodstatný rozdíl. Na př. v druhém díle Čelakovského »Růže stolisté«,básněném cele na počátku čtyřicátých let poetových, najde se pět šest kusů náladové lyriky silného subjektivního zabar •.. vení a zvláštního intimního kouzla, ale tyto claudelor •.. rainovské krajinné prospekty se »zrcadlem živých vode a s »obrůženými horami« obrážejí vyrovnanou, usmí •.. řenou duši bez bouří a krisí; Neruda však prožívá znovu opravdové mládí se všemi jeho touhami a roz •.. běhy, erotickými horečkami a depressemi skepse druhé půlce motivů jarních a skoro celému kruhu mo •• tivů letních porozumí pouze ten, kdo uvěří, že kdysi 80 po r. 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento nevypočí .•. tatelný alchymista, menšího elixiru, který vrací na čas mládí. v Dvojí pobyt n.a Sumavě, odkud si N eruda přinesl také »Romanci o Cerném jezeře«,občerstvuje jeho fysické síly; krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes za ..• halené mlhou diskretnosti, obrozuje jeho smysly; objetí a svatba, tot dva obrazy, jimiž N eruda vždycky znovu zachycuje své cítění i svůj názor krajinný. Ale teprve choroba, která sleduje hned po dočasném omlazení, otevírá písním, jež jako včely shromáždily se vúle bás", níkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara 1883: :.Před 25 lety, když mně ťřátelé vyčítali, že ne", mám lyrického citu, odpovědě jsem: "Počkejte, však já také budu psát lyriku, až sestárnu." Ani jsem sám nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem měl slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba a cit dostal vrch. A jakmile je člověku jen trochu zas líp, vzkvétá opět bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé!. .. (jO Celému tomuto intimnímu processu dovedl Neruda se zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou h~~odár'" ností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách veršů« honosil se darem illustrovati duševní stavy pří ..• rodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou básnickou methodu: roční život přírody od prvního tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů pro příběhy srdce, které z churavé mdloby resigno~ vaného stáří probouzí se k (Iplnému obrození a pak, 81 proživši ještě jednou pohádku mládí, zase se vzdává starobě, resignaci, přípravě k odchodu. Tato komposice provedena jest s bohatstvím takřka symfonickým. Prvních šest jarních motivů zní jako předehra: skepse jest příliš silná, kůra kolem srdce tuhá, než aby básník hned se dal svést, hned uvěřil: »Nevrle hledím oknem vennechte mně led můj, nechte sníh vždyť nechápu více, nač ten rej, k čemu ta vřava, spěch a smích!« T ot první nejisté jarní dny~ směs jásotu a chladu, větrů a květů, písní a chmury. Na to setkává básník z celého pásma psychologických motivů druhou skupinu jar= ních písní, obrážejících první stadia jeho omládnutí: dětské vzpomínky, národní poesie, občerstvený obraz matky se proplétajíj mladá travina na louce, zlat~ pršky slunce, májový větřík dávají přírodní dekoraci. Na sa= mém konci motivů jarních, vzdává se však již Neruda regeneraci - rozkošně buršikosní písní všech svobod= ných srdcí »Hej uvidíš, přírodo, uvidíš« počínajíc až k předposledním dvěma letním motivům obměňuje, rozvíjí a vždy nově pointuje Neruda dvanáctkráte v sytých obrazech ze zrající přírody zalité širokým sluncem svoji druhou pubertu. Zde uprostřed písňové erotiky plné smyslného kouzla a rozkošnické záliby najdou se některé vzácné kusy samoúčelné deskripce krajinářské {»Slunce je jak velký žernovf:, »Náš kraj se ženil dnes« a mezi podzimními motivy »Náš Boubín 82 má šedivou čepičku«>: Nerudovo já zmizelo zcela v objektivní chvále světa zářivého a štastného, to zdá se být kdosi új>lně jiný než básník »Knih veršů«. A přece není. Báseň, jíž jako ranou meče N eruda náhle přeťal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí ero= tiky sršící vtipem a rozmarem, sestupuje ve svém důsledně promyšleném a psychologicky bolestně pro= nikavém symbolismu až k samému dnu Nerudovské lyriky, praeformované již v »Elegických hříČkách«. »Má poesie-dívčina a mžikem láskou plápolá: jak spatří oči mladé, již ruku k srdci klade a hlava jde jí do kola. Hned chystá roucho svatební jak padlým sněhem vroubené, a chystá závoj řásný a bleskný šperk si krásný, i vozy věnci zdobené. Již svatba v plném rozletuv tom rozum v cestu vyrazí: tři stará slova vrhne a šátek v uzel zdrhne a rázem svatbu přimrazí.« A jako listí se stromů, tak prší iHuse básníkovy. Pro podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v šumav ••. ském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil 83 a básnicky symbolisoval ve volném kraji, slastně se chvějícím v objetí oblohy. Ale hory, jež Neruda znáod odstínů ovzduší až po flóru, neinspirují ho ani tesknou vznešeností ani chladnou výší, zdůvěrňuje si je. Pod jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře dojmů a nálad posledními plesy a prvními tuchami smrti, konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné maestoso. V každém cyklu »Prostých motivů« znamená závěrečná báseň vystupňování a vyvrcholení: opojná erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy a Gesu až k paroxysmu, synthesu slavného léta, avšak zároveň i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu v tragické stručnosti zhuštuje strofa: »Je pravda! Nač se plavit mořem, nač slézat strmých tvorstev lem: zde zcela nízký pahrbeček, a za ním zcela nová zem!« Stilově tíhnou podzimní a větší ještě měrou zimní mo=' tivy ku krajní prostotě výrazu, omezují se na kratičké strofy, užívají písňové jednoduchosti prostonárodní, varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím dosahují hlubokých účinků - kolik melancholie a kolik lyrické krásy zamknuto je jen v čtyřverší skoro pro=, saickém na pohled: »Již širý kraj zhnědnul a hory jsou jak holé zdě, a vzpomenuv jara nevíš víc, nač bylo zde.« 84 Proti rozmarné hře motivů podzimních řazeny jsou motivy zimní opětně jako první cyklus s účelnou psy'" chologickou úmyslností: od chvilkové melancholie nad příchodem mrazné zimy a nad rakví dívčinou sestu= puje básník hluboko na dno hoře obecně lidského, na jehož themata básněna byla jeho lyrika vůbec: smutek života bez pokračování, výčitka lásky nedožité a zra= zené, stesk stáří nad slabými křídly pozdního zpěvu.to vše podává si ruce jako vlna vlně. Pak vyvře ještě několik spodních přímo fysiologických bolestí: hrůza bezesných nocí, ukrutný stisk nemoci, tušení blížící se smrti; jen malé prosté výkřiky bez příkras a básni= ckých dekorací nahrazují uzavřená čísla lyrická. Když konečně básník v bolestné námaze soustředí poslední tvůrčí sílu, aby zachytil i konec svůj mohutnými sym= boly a zapěl si vlastní žalm pohřební v hymnickém slohu, jakým byl oslavil velké tragoedie ves měrné, jest nejen uzavřen tento »rok duše«, ale i básníkův vývoj vůbec. ~ 85 UMĚNÍ jest velkým darem divinace a zkratky: co dovedl Neruda intuitivně vytušiti a úsečně semknouti v několik kratičkých »zimních mo'" tivů«, to prožíval těžce a mučivě plných osm roků. V těch posledních letech choroby a samotářství, ne.. ztrácí se Neruda jen světu, ale i sám sobě; zjevuje se jen jednou do týdne s rolničkami draze vykoupeného humoru, aby pak zavřel se do své chladné, opuštěné jizby; což by dovedl snésti, aby svět uviděl »že humo'" rist do koutku jde a pláče«? Je po rovnováze, vypra", cované tolikerou methodou praktického mudrce; je po všem bezpečí vybojovaném na životě; nejen fysicky otvírají se vždy staré rány. V této pašijové době vzni= kají básně, které jsou shrnuty do fragmentární sbírky »Zpěvů pátečních«; ty vznikají naprosto jinak než kte'" rákoliv z předchozích Nerudových knih básnických. Kupily=li se v bohatých a štědrých dobách Nerudova tvoření jednotlivá čísla rychle a organicky ve větší celky, doplňujíce, rozvíjejíce a ucelujíce se vzájemně, vyrážely jednotlivé kusy »Zpěvů pátečních« v dlou= hých mezerách jako horká zřídla prýštící z hlubokých vrstev téhož bolestného cítění a ztrácející se zase v so", pečné půdě; to, co zůstalo, jest deset výbušných vý", křikli, obdobného citového pathosu, leč není to orga= nicky rostlý útvar umělecký zrodu »Ballad a romancí« neb »Prostých motivů«. Již uprostřed mezi malebnou epikou a v~ipnou 8'no'" mikou »Ballady české« a »Romance o KarlJ1 IV.« vlnily se temné kruhy pathetické »Romance o Cerném jezeře«; lokální inspirací, meditativní notou, stilově, ná= 86 ladově, jest to první ze »2pěvů pátečních«; hymnické pathos, verbalistická nádhera, myšlenkový lyrismus řadí báseň, zcela různorodou v rámci »Ballad a roman •• cí« přímo k několika rhetorickým fugám »Písní kosmi •• ckých«. Již tu marně pokouší se N eruda svou rozlome..nou subjektivitu spoutat epickou fahulací, krajinářskou výzdobou, a tak bude dvojnásobně i ve »2pěvech pá •.. tečních«, z nichž nejstarší časově se těsně druží k to •• muto temnému šumavskému motivu. Tři ze »2pěvů pátečních« jsou přímo obnažené zkrvácené konfesse: báseň »Ecco homo«, v níž leží klíč celého cyklu; slavná synthesa Nerudova citového života »Láska« a konečně i melancholická modlitba »Anděl strážce«, ta zvláštní směs naivnosti dětské a smutku stařeckého. Je •.. stliže v předposledním z »Prostých motivů« Nerudova touha, aby »ve smrti žhnul ještě jeho duch a jeho ctnost jako červánky kolem země«,zkameněla v přísný obraz veliké pýchy a krásy, chvěje se tuto již jen v nepokryté, palčivé muce: »Já nedím: ,Bohu dík, jsem lepší jiných!' Kdož smí se přímit, než se život zhroutí, než poslední doběhne z hodin stinných, že cesty kal mu roucho neposmoutí?« A úryvek osobní zpovědi chová každá z ostatních básní, takže ještě před odchodem v praegnantních ná •.. povědech a ve výmluvných narážkách zjeví se celý N erudův život. Chudičké dětství sociálního vyvržence 87 zabolí ještě jednou a matčiny oči zase upokojí. Junácké sny o svobodě národti zahrají mladým svým žárem a tmavá skepse doby za živa pohřbených zatáhne je svými mračny. Bolestná vzpomínka na lásku zaškr..cenou předčasnou smrtí zatřese naposled srdcem a resignace klade po znovu na hroby věnce bez vtině a bez pelu. Jakoby v horečce zjeví se starému putovníku daleká arabská poušf a šumavské hvozdy zašumí do sirého městského bytu svými haluzemi. A jako všickni starci přivírající nedlouho před skonem oči, má tuto i Neruda obrácenou perspektivu »Co statkem mým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně sku .•. tečností kyne«. V citové sféře, kterou teď poprvé u Nerudy neovládá a nekontroUuje přísný rozum, odehrává se process ob •• dobný: veškeré prvky životem dobyté, disciplinou kul .•. tury a palaestrou praktické filosofie uměle vypěstované ruší se zvolna a ztistává několik základních vztahti ro,.. dových, ra90vých, náboženských, jimž Neruda dává nejinak než messianisté polští národnostní obsah.V pa •• šíjovém vlastenectví, této dominantě všech »Zpěvti pátečních«, kříží se zvláštní kontrasty: Neruda ne •• přestává být liberálem a zachvívá se v náboženských ekstasích; mluví stále v symbolech katolické lithurgie a inspiruje se mocně husitstvím; prožívá až do dna bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k radikál •• nímu protihistorismu mladoněmeckých svých letl zpívá svatoaušní pozdravy kosmopolitickému zbratření ná .•.. rodti a stupňuje chvílemi svou messianskou víru ve vyvolené poslání svého lidu až k chauvinismu; láme 88 zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá v plesavých rhytmech daleké budoucnosti nejzávrat. nější pozdravy vstříc. Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpo!y básnicky, snad by byl jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů« vlastenecké eruptivní improvisace provodil básnickým kommentářem poesie meditační, snad by byl povýšil to, co vytrysklo jako výkřik osobní nutnosti, na hoře obecnější, širší, lidštější. »2pěvy páteční« zůstal}': však torsem, torsem nejkrásnější v naší poesii ... »Zpěvy páteční« od obou nejdůvěrnějších vyznání »Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat vlastem~ .•. ckého pathosu, jimiž jsou hymny» Moje barva červená a bílác a »Jen dál!«, vítězně překonávají všecku patrio .•. tickou poesii předchozích padesáti let: v ní i při všem kollárovském ztotožnění vlasti s milenkou, zůstaly domov, národ, češství deklamačním thematem, čímsi vzdáleným, svátečním neosobním, u Nerudy jest to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším osu •• dem, nejhoroucnější něhou, nejdůvěrnějším životem, jsou v těch básních strofy, které nemají daleko k ero .•. tickému varu a k vášnivé křeči. Druzi Nerudovi vy •• pravují, jak neúprosně přísný byl Neruda v národní své pýše, jak každou urážku svého češství trestal ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pěstěné bílé ruky, tak stojí Neruda za každým veršem »2pě. vů pátečních«. Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede odzbrojit a jež jako bojovník třicetileté války i smrt přijímají v plném krunýři. Neruda byl z nich. Byly 89 doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu; později zaměnil jej za pancíř rozumové povýšenosti; i jeho humor nebyl než formou jeho rytířství. V sta •.. řeckých trudných letech vzala zavilá zlomyslnost nepříznivé sudby toto vše: hru vtipu, povýšenost rozu •.. mu, bezstarostný humor, čekajíc, že jeho hrdý odpor konečně se vzdá. Jan N eruda přijal poslední rány stoje, oděn nově v zářivý ocelový krunýř citového rytířství. 90 LITERATURA. Studie tato předpokládá znalost jak básníkových děl tak jeho zev· ních osudů, jejím úkolem nebylo podávati životopisná neb kniho. p~sná data. Tuto jen chronologie jeho děl dle prvních vydání. Neruda vydal knihy básní: 1857 ,.Hřbltovní kvítí«, 1858 "Unás«, 1868 ,.Knihy veršů«, 1878 "Písně kosmické«, 1883 ,.Ballady a romance«, 1883 ,.Prosté motivy« a 1895 (pohrobně) .• Zpěvy pá. teční«. Knihy výpravné prósy Nerudovy: 1864 »Arabesky«, 1871 ,.Různí lidé«, 1878 ,.Povídkymalostranské«. Z feuilletonisti. cké prósy vyšly nejprve cestopisy: 1864 ,.Pařížskéobrázky« a 1872 ,.Obrazy z ciziny«, první soubor a zároveň výbor Nerudových feuill~tonů (1876-1880) obsahuje LaH. "Studie krátké a kratší«, III. ,.Zerty hravé a dravé«,IV. "Menší cesty« a V. »Obrazy z ci· ziny«, v L svazku »Studií krátkých a kratších« čtou se i »Trhani« a »Pražské obrázky«. Feuilletonístického rázu jsou i menší Neru· dovy publikace 1870 »Pro strach žídovský«, 1876 »Kalendářík lidstva«, 1879 »Sílení v klášteřích« a 1881 »Divadelní táčky«. V)etech 1859-1861 vydal Nerudajtaké několik dramat: 1859 »Zeních z hladu« a »Prodaná láska«, 1860 »Francesca di Rimini« a 1861 »Já to nejsem«. Sebrané spisy J.Nerudy, jež v 1.1897-1905 vydal J.:Herrmann, obsahují v XIII svazcích kromě uvedených děl ještě další výběr feuilletonů »Různé klepy« (ve III sv.) a »Proti srsti« (I sv.), pak v svazku zavírajícím díla básnická mnoho básní dotud knižně ne· otištěných. Od r. 1906 vychází vydání nové, z něho má zvláštní cenu L. Qgísem pořádaný soubor Nerudových kritických děl, posud 4 svazky shrnující Nerudovy kritiky divadelní. Od r. 1909 vydává L Qgis jako »Novou žeň« další paběrky prací, J. Herr. mannem znovu do vydání nepojatých, posud vyšlý L svazek ob. sahuje ranní Nerudovu novellistíku. Z Nerudovy korrespondence vydány jen listy neteři Aničče z let 1878-1891 M. Sísovou včasopise»Srdce« 1904 a milostné do. pisy Terezie Macháčkové z I. 1864 a 1865 knižně V. Tillem, úryvky z1Nerudových listů otiskl i L. Qgís ve velmi cenné.statí pojaté do »Knihy vzpomínek« 1902. Životopisný materiál o Nerudovi sahající do 70 let sebral pečlivě v »Květech« 1895 B. Čermák, materiál literární do r. 1874 Alb. Pražák v ,.České literatuře XIX. sto!.« dil III. č. 2. (1907), pře· hledně ocenil Nerudu F. V. Krejčí v spise ,.Jan Neruda. Studie jeho vývoje a díla« (1902). Nerudu básníka analysovali Jaroslav Vrchlický v knize ,.Nové studie a podobiznyc (1897) a Jiří Karásek ze Lvovic v ,.Renaissančních touhách v umění« (1906), Nerudu povídkáře Arne Novák ve ,. Večerním dialogu oJ. Nerudovi« v ča· sopise ,. Novina« (1908), N erudu feuilletonistu O. Sýkora v spisku ,.Humor Nerudových feuilletonO« (1905). Osobnosti Nerudově posvětil F. X. Šalda essay ,.Alel snu a meditace ku hrobu J. Nerudy« v knize ,.Boje o zítřek« (1905).