SLOVANSKÝ SBORNÍK VĚNOVANÝ JEHO MAGNIFICENCI PROF. FRANTIŠKU PASTRNKOV-I HEKTORU UNIVEHSITY KARLOVY K SEDMDESÁTÝM NAROZENINÁM 1853-1923 REDIGOVAL MILOŠ WEINGART VYDAL KLUB MODERNíCH FILOLOGŮ V PRAZE T I S K E M "p O LIT I K Y" 1923 S podporou ministerstva I,k~18tula ,tlrodni OBVity. lIl. tfldy České Akademie věda uměni a Král. České Spole~nutf RAfik. Arne Novák: " S vat Ý c h b r a tří h y mna bla h o z v uk á . " Tisící výročí příchodu slovanských apoštolů Cyrilla a Methoděje na Moravu mělo se r. 1863 státi podle přání národně církevnícq horlitelů moravských velkou slavností kultury slovansko-ktesťanské, a k Velehradu měl vzhlížeti všecek českoslovanský lid v Cechách, na Moravě a na Slovensku jako k blahoslavenému týnu duchovní a mravní vzdělanosti domácích kořenů a všeslovanského posvěcení. Tak si představovali oslavu kněžští publicisté v Brně i v Olomouci a čekali od ní ve své krátkozraké konservativnosti pomoc proti mohutnějícímu liberalismu západnickému, jehož tendence byly stále zřejměji protináboženské. Ale očekávání moravských nadšenců se zklamalo; v Cechách byla sice pochopena národně buditelská stránka cyrillomethodějského hnutí moravského, a jí splacena ochotně daň významnou účastí na srpnových slavnostech brněnských, ale náboženský slovanský prvek nenalézal vůbec ohlasu, neboť úplně se lišil od světového názoru laické svobodomyslnosti ovládající národ v období mladistvé konstituce. Kdežto do výtvarného umění přece zasáhla vlna nadšení cyrillomethodějského, jak dokazují některé práce Mánesovy a zvláště celá koncepce basiliky karlínské, ohlížíme se v literatuře marně po jakémkoliv ohlase těChto ideí, které se v celku vymykaly myšlení všech vůdčích spisovatelů našich v letech šedesátých. I nadále zůstávala suchopárná a papírová "víťazská báseň" Jana Hollého z dob slovenské romantiky, ale ve slohu staroklasickém jediným holdem n vyprošených z Cařihradu bratří, dobře zběhlých pře milé ve slovenčině . Poměry se změnily poněkud, když se připravovalo tisící jubileum smrti Methodějovy r. 1885, ačkoliv oslavy tu vůbec nenabyly rázu všenárodního. Tenkráte české svobodomyslnictví uzavřelo po příkladě Karla Sladkovského přátelský svazek s ruským pravoslavím, v němž omylem spatřováno pokračování slovanské církve v říši Velkomoravské, a v samých Národních listech uctíváni soluňští věrozvěstové jako velicí Slované, jimž se podařilo vtisknouti kulturní svéráz slovanský bohoslužbě, církevnímu jazyku a písmu, ale i celé vzdělanosti náboženské. Stačilo nedbati jejich významu křesťanského, a výborně se hodili do programu slavjanofilských národovců, jejichž liberalismus byl velice shovívavý a stále ochotný ke kompromisům. I stupňuje se zcela patrně český zájem o Cyrilla a Methoděje v osmdesátých letech, a projevy úcty k nim nalézáme i u těch spisovatelů, kteří nepřijímali ani nehistorický blud o souvislosti husitství s cyrillornethodějstvím ani slavjanofilské názory o pravoslaví jakožto dědictví soluňských bratří - stačilo jim viděti v nich přední zástupce starodávné kultury slovanské, nositele svérázných hodnot východních proti římskoněmeckému západnictví, 370 »Svatých bratří hymna blahozvuká." konečně křesťanské humanisty a první pojitele rozsáhlého a o jednotě své neuvědomělého slovanského světa. Zajímavý doklad tohoto nazíráp.í podávají právě v osmdesátých létech některé projevy Svatopluka Ce cha. Mezi českými ctiteli Cyrilla a Methoděje náleží k duchům nejkritičtějším: jest horlivým slavjanofilem, nikoliv však vyznavačem pravoslaví; ocehuje s porozuměním cyriIlomethodějské počátky křesťanské kultury v Cechách, ale daleko výše staví jeji rozvitý kvet husitský a českobratrský, jehož nikde neuvádí v souvislost se slovanskou liturgií; staví se k učeným a zbožným Soluňanům nadšeně jako Slovan, avšak nikdy nezatahuje jich utopicky do svých panslavistických koncepcí politických, jak je ~náme hlavně ze "Zimní noci" a "Slavie". Když r. 1881 podnikl Sv. Cech své letní potulky po východní a jižní Moravě a letmé dojmy z nich zachytil kvapným perem v "Několika obrázcích moravských", nenašel, nejsa tehdy vůbec historicky naladěn, stopy Cyrillovy a Methodějovy nikde v jejich působišti; i na velehradské pouti oddal se mnohem více lidové -směsici v pestrých krojích a s rázovitou mluvou než dumám historicky náboženským. ~ V roce Methodějova jubilea vyšla Cechova "Dagmar", časopisecky již z dřívějška známá, a zde v krásném zpěvu vzácné básnické výmluvnosti nalezl čtenář významnou apotheosu slovanských apoštolů. Na poslední, avšak nejdůraznějši místo svých skromných a horoucích proseb, jimiž si dcera Přemysla Otakara vyžaduje na choti Valdemaru dary svatební, položeno jest upěnlivé a vzletné orodování české kněžice a dánské královny za Slovany pobaltské, jeji pokrevence. Tam vkládá básník princezně z rodu Přemyslova do úst onen romantický názor o slovanských "zemědělcích mírných", který z Herdera a Surowieckého přešel ke Kollárovi a Šafaříkovi a na němž také Palacký vybudoval svou antithesu mírného i svobodného slovanství a válečného j zotročujícího germánství, a když Valdemar proti Dagmaře zdůrazňuje zatvrzelé pohanství Pobalťanů, velebí jeho mladistvá a výmluvná choť slovanské oba věrozvěsty soluňské jakožto náboženské představitele téže slovanské humanity, kterou dovedli sloučiti s pravým evangelickým a apoštolským křesťanstvím; jsouť v jejím horujícím výkladě protikladem násilnických misionářů germánských, které vždy provázelo vojsko panstvíchtivých panovniků. Nebylo v českém básnictví napsáno krásnějších veršů než tato Cechova sloka, v níž se prostá monumentalita pojí s lahodným idyllismem a slovanská romantika .s humanitismem náboženským. - Svatopluku Cechovi se podařilo je vymodelovati v oné jednoduché velebě, o niž se marně pokoušel na př. romantický sochař Emanuel Max: "Od východu kdysi aj I dva bratří svatí ze Soluně vyšli láskou k Bohu vzňatí, s písmem pouze v rukou, s blahou na rtech zvěstí holoubci dva rajští s míru ratolestí. 24* 371 Arne Novák: "Svatých bratří hymna blahozvuká". Sili zlaté zrní na slovanské roli, a žeň přebohatá vzešla pílí skromnou, zašuměla blaze nivou přeohromnou za pravými lásky božské apoštoly. Místo meče jazyk zvonil dušejemně, slovo živé k srdcím od srdce tu znělo, a hle! bez boje tam Slávů valné plémě ochotně své nitro Kristu otevřelo." Nad tuto apotheosu vzácných Soluňanů Sval. Čech již nepostoupil ani myšlenkově ani umělecky. Z jubilejního roku 1885 pochází drobná příležitostná báseň "Cyril a Method" (SS. XXIV, 114-115), která Dagmařinu karakteristiku láskyplných, mírumilovných apoštolů slovan~ ských taktéž parafrasuje, opětně mluvíc o "dvou holubicích ráje, jež z ruky boží slétly v zem, by haluz míru v naše kraje přinesly s lásky zákonem"; děje se to však slohem sice velmí populárním, avšak sotva básnickým. Mocně z těchto třech slokách proniká uvědomění slovanské: "Věčně budou velebena vděčným Slává národem vroucím hymnem drahá jména: svatý Cyril s Methodem!", ale o jejich díle slovansky jednotícím a tvůrčím, o stvoření boboslužby, církevního jazyka a písma se ani tentokráte oslavovatel poněkud povrchní a chvatný ani slovem. nezmiňuje. Nepřemýšlelo kulturním významu Cyrilla a Methoděje ani v době pozdější: jeho vřelá, ale v podstatě konvenční apostrofa "Moravě" v "Jitřních písních" r. 1887, v níž se na mžik zjevují Radhošť, Hostýn, Velehrad, nedotýká se cyrillomethodějské minulosti moravské; její retoricky propracovanější, ale básnicky nevýrazná parafrase z r. 1886 "Jitřní pozdrav", psaná pro Sokola olomouckého (SS. XXIV, 127-129) zmiňuje se o ní pouhQu běžnou frasí, a také později nemáme dokladu, že by byl Svatopluk Cech, zanedbávající v básnické i publicistické praksi vůbec východní složky naší kultury, opíral své národní a slovanské naděje a jistoty cyrillomethodě.jstvím - v tom byl spíše liberálem, než slavjanofilem. Takto zůstává kratičká cyrillomethodějská episoda Čechova, z níž se zrodilo několik klasických veršů, nikoliv však významnější celistvé dílo básnické, dokladem známé skutečnosti: Cyrill a Methoděj nedali české vzdělanosti od dob obrozenských ani vzpruhy náboženské ani fermentu kulturně politického; nestali se inspirací k velkému tvoření poetickému ani k mohutné koncepci výtvarné; za to ve vědě české od časů Durychových a Dobrovského vzněcovali a zaměstnávali co nejplodněji badání historické a filologické. Vzpomeňme toho vděčně v jubilejní den svého učitele, jeni vstoupil na Karlovu universitu přednáškou o Fortunátu Durychovi a jenž dějinám slovanských apoštolů. Cyrilla a Methoda věnoval své dílo nejrozsáhlejší! 372 Obsah. Str. Život a dilo prof. Frant. Pastrnka (Miloš Weingart; s podobiznou) III t Vatroslav Jagié: Pomenik Sopoéanski. . . . . . . . . . . 1 Josef Vajs: Předloha hlaholského prvotisku z r. 1483 . . . . 5 Josef Vašica: Slavica Kováčovy diecésni knihovny v Prešově 9 Matiáš Murko: Pribina - Privina? . . . . . • . . 23 Václav Flajšlzans: Staroslověnské výrazy u Klareta . . . . 26 Václav Vondrák: Příspěvky z oboru slovanského přizvuku. 30 Hannes Skóld: CJIeJl.bI npaCJIaBlIHCKoro YJl.apeHl1l1 B qeWCKOM 1I3blKe 35 JiřE PolEvka: Hrstka výpisků do ruské grammatiky . . . . . . . . . 41 1. stupňování významu předponami. - II. Adj. na -uš čij, -jaščij. Josef Janko: O nevážnosti k hláskoslovnému badání na základě mechanicko- fonetickém . . . . . . . . . . . . . . 44 Oldfich Hujer: Slov. stOgb . . . . . . . . . 48 Antonfn Beer: Parentes - přietelé - friunt . 53 Miroslav Haškovec: Ještě Triglav - Tervagan 58 Dumitru Mototolescu: Jak přispěla staroslovanština k vytvoření řeči rumunské 66 Max Křepinský: O některých rumunských vazbách předložkových slovanského pllvodu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 74 Otakar Svitavský: Několik myšlenek k otázce o původu genitivu supinového (a též záporového) v jazycích slovanských 83 Josef Zubátý: Vezmu, uzmu, vemu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Emil Smetánka: Tkyczie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 František Trávnféek: Slovesa typu očistiti čeho, ot čeho v češtině 97 Bohlf.s{a~ !!avránek: Neassimilované párové souhlásky znělé a neznělé v staré cestme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Antonfn Frinta: O vlivu písma na výslovnost našeho jazyka 112 Vilém Mathesius: Pronominální podmět v hovorové češtině . 118 František Oberpfalcer: K souhláskovým změnám v českých nářečích. .,. 122 I. Dissimilační změny. - II. Assimilační změny. - III. Reciproká metathese. - IV. Dissimilační zánik souhlásek. - V. Assimilační přírllstek hláskový. - VI. Jednostranná metathese. - VII. Haplologie. Bohumil Vydra: Z nářečí zelovských Cechů v Polsku. (Poměry hláskoslovné) 149 Jan Húsek: Hrtanové hlásky ? a h v moravskoslovenském nářečí Nové Vsi u Uher. Ostrohu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Alois Gregor: Dvě vybrané kapitoly ze skladby nářečí moravských . . . . . 166 (Srovnávací stupňování jmen přídavných. - Gradace.) Václav Válný: Dativ-lokál jednotného čísla ženských jmen podstatných tvrdých kmenll na -li (vzor ryba) v nářečích slovensk~'ch . . . . . . . . . . . . 171 Josef Baudiš; Příspěvky keltistovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 1. K t. zv. tajným řečem. - 2. Libušin kůň. - 3. K pohřebním zvykům a orgiastickým slavnostem. 375 Str. V. A. Francev: CJIaBSlHCKiSl JJ,tBbI KH. A. VI. OlloeBCKaro (CJIaBSlHOlPHJIbCKaSl HJJ,eSl lleKa6pHCTOBb) • • • • • • • • • • ; • • • • • . . • • • • • . . • • • • 180 Eugenij Ljackij: OJJ,HHb H3b cnHCKOBb nywKHHcKaro CTHxoTBopeHiSl "KHHlKaJIb" 194 Valerij Pogorélov: O "ll.BtHaJJ,l..laTlI" A. A. OJIOKa • • • 197 J. F. Ježek: Turgeněv a Storm . . . . . . . . . . . . 200 Jan Máchal: Podkarpatští Rusové a slovanské obrození 208 František Tichý: Michail Lučkaj . . . . • . . . . . . 215 Karel Paul; Čtyři jihoslovanští buditelé ve sv~'ch stycích s československými 221 Jif[ Horák: Zapomenutý předchůdce Šafařikův (Karel Gottlob A n t o n) . . . 229 Josef Pála: ° studiu lužickosrbského písemnictví v Lužici v 1. pol. XIX. století 240 Anlonln Havlfk; Shody veršové legendy o sv. Prokopu s kronikou Dalimilovou 251 Václav Ertl: Příspěvek k datování "Podkoního a žáka" 260 Václav Kůsl; K poměru některých skladeb Lvovského sborníku modliteb a legend k jiným stč. rukopisům . . . . . . . . . . . 266 František Ryšánek: P. Chelčického "0 jistém a nejistém očistci" a "0 zlých kněžích" s obranou Markoltovou 272 Jan Jakubec: Dobrovský jako překladatel do české řečí. 294 Miloslav Hýsek: K Tylově kritice Máchova "Máje" 306 Albert Pražák: K pramenům Kollárovy Slovanské vzájemnosti. 316 Agalhon Koniř: :tudevíta Štúta "Život národů" a Hegelova soustava filosofie dějin 330 Flora Kleinschnitzová: Dvě básně o svornosti. . . . . . . . . . . . . . . . 337 Viklor Novák: Biblické motivy starozákonní v básnickém díle Julia Zeyera . 342 Vltézka Piherlová: Praha .Jiřího Karáska ze Lvo.víc (Problémy dekadence a démonie). . . . . . . . . . . . . . . " 353 Arne Novák:."Svatých bratří hymna blahozvuká" (Cyrillomethodějská myšlenka II Sval. Cecha) 370 Doslov 373 376 MÉLANGES SLAVES, rec u e il d é d i é II Mo n s i e u I' lep r o f e s s e u I' F I' a n ti šek P a s trn e k, recteur de l'Université Charles, II l'occasion de son 70eme anniversaire. Rédigé par Miloš Weingart. E d i t é par 1 e Clu b des p h i lol o g u e s m ode I' nes, P r a g u e 1.928. Table des matieres. Pages L'oouvre et la vie du professeur Pastrnek (avec portrait), par Miloš Weingart III t Vatroslav Jagié: Le monument de Sopoéani (en serbo-croate) . . . . . .. 1 Josef Vais: L'original d'un incunable glagolitique de l'année 1483 . . . . " 5 Josef Vašica: Les ouvrages slaves de la bibliothěque diocésaine de Prešov (bibliothěque Kováč) . . . . . . . . . . . . . . . 9 Matiáš Murko: Pribina ou Privina? . . . . . . . 23 Václav Flajšhans: Les termes vieux slaves chez Klaret 26 Václav Vondrák: Contribution II ľétude de l'accent slave 30 Hannes Skold: Vestiges de l'accent protoslave dans la langue tchěque (en russe) 35 .liN Pollvka: Incursions dans la grammaire russe . . . . . . . . . . . . .. 41 I. L'indication des degrés de signification par emploi des préfixes. - II. Les adjectifs en -uščij, -jaščij. Josef Janko: De l'insignifiance des recherches phonétiques basées sur la ph 0- nétique mécanique . . . . . . . . . . 44 Oldfich Hujer: Lestogb slave . . . . . . . 48 Antonín Beer: Parentes - přietelé - friunt . 53 Miroslav Haškovec: Encore Triglav - Tervagan 58 Dumitru Mototolescu: Comment le vieux-slave a contribué II la formation de la langue roumaine . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 66 Max Křepinský: De quelques conslructions prépositives roumailles ďorigine slave. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 74 Otakar Svitavský: Quelques idées touchant la question de l'origine du génitif employé avec le sllpin (ll la forme négative, également) dans les langues slaves . . . . . . . 83 Josef Zubatý: Vezmu, uzmu, ve mu 90 Emil Smetánka: Tkyczie . . . . . 94 František Trávníéek: Les verbes d u type očistiti čeho, ot čeho en tchěque . 97 Bohuslav Havránek: Les consonnes paires non assimilées en vieux tchěque 102 Antonín Frinta.' De l'influence de l'écriture sur la prononciation de notre langue 112 Vilém Mathesius: Le sujet pký comme traducteur en langue tchěque 294 Miloslav Hýsek: La critique par Tyl du "Máj" de Mácha 306 Albert Pražák: Des sources de I'idée touchant les relations entre Slaves chez KoUár 316 Agathon Koníř: r.udevít Štúr et la philosophie de I'histoire de Hegel . 330 Flora Kleinschnitzova: Deux poemes slovaques SUl' la concorde. ..... 337 Viktor Novák: Les motifa bibliques de l'Ancien Testament dans l'reuvre poé- tique de Julius Zeyer .. 342 Vftézka Pihertová: La Prague de Jiř'i Karásek ze Lvovic (Les pl'Oblemes de la décadence et de la démonie). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353 Arne Novák: "L'hymne harmonie.use des saints Freres" (La pensée de CyriJJe el. Méthode chez Svatopluk Cech). . 370 Conclusion . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373 378