MUŽOVÉ A OSUDY ARNE NOVÁK: MUŽOVÉ A OSUDY KNIHA STUDIÍ A PODOBIZEN NAKLADATEL Jas. R. VILÍMEK V PRAZE Veškerá práva vyhrazena. - 1914 - Tiskem "Unie" v Praze. Drahé a vZl1ešel1é pal11átce l11é l11atli;y. "Srdce je vžd;ycn;y, ach- srdcem jen dítJte." Jan Neruda. 1. VE~ERNí DIALOG O JANU NERUDOVI. DOPIS IMAGINÁRNÍ. PERSPEKTIVY NAŠí STARÉ LITERATURY. Večerní dialog o Janu Nerudovi. Z a hluboce modrého letního večera, v jehož prů- svitné mlze měkce jihly všecky obrysy věcí, usedla v jedné ze stupňovitých zahrad nad Valdštýnskou ulicí důvěrná společnost mladých lidi a v oddaném mlčení hleděla do temného panoramatu u svých nohou. Již v tom, jak seskupili se v lehce vlhké trávě na svahu starého parku, dalo se s určitostí uhodnouti, že všickni ostatní jsou diskretními statisty vniterního a těžko pojmenovatelného dramatu, které odehrávalo se mezi třemi z nich: mezi živým a překypujícím básníkem, v jehož tmavé, jižní fysiognomii křižil se typ muže činu s charakterem snílka, mezi štíhlou a zádumčivou dívkou v světlých, anglických šatech a mezi unaveným a zahořklým architektem, podivně nelogické a výstředně plavé krásy. Z radostně vzrušeného neklidu, s nímž básníkovy temperamentně rozžehnuté oči těkaly od báchorkové zeleně mikulášské báně k jasnému světlu dívčiných šatů, jako by si byly vytvářely novou'barevnou harmonii k rozkoši smyslů a srdce; z upřeného a tragic- 1 10 ARNE NOVÁR': kého pohledu architektova, jehož zraky resignovaně a studeně potápěly se pod barevná dna pracujících caissonů u Karlova mostu; i z nezvykle slastné, ale přece jen churavé mdloby dívčiny, připomínající náhlé procitnutí po těžké, ale úspěšné operaci, - ze všeho toho byl by zjednodušující psycholog učinil prostý závěr o jakémsi osudném, bezprostředním rozhodnutí této světlé a záhadné dívky, jež měla vlasy z obrazu Filippina Lippiho a nohy z rytířské· romance, malované Burne Jonesem. Jisto bylo jen, že tito tři tragičtí přátelé vystoupili do staré zahrady, přerušované křehkou gracií svěže rokokových altánů a gloriettů, modelovaných lehce jakoby z biscuitu, aby vykoupali se v modré mlze a ve večerním snu panoramatu malostranského, aby odpočinuli si od zlé tíže vlastních srdcí; i jejich dekorativní společníci mlčeli nehnutě a pozorně, narovnávajíce chvílemi jen záhyby plaidů na trávě a škubajíce okvětní lístky mosazného květu pampelišky. Konečně se rtů jednoho z těchto diskretních statistů sletělo slovo, tak jako za ranního úsvitu spouští se s větve první probuzený pták, aby roztrhl mlčení noci a přivedl jitro. Bylo to jediné slovo, skandované s jakousi důvěrnou něhou a láskyplnou pozorností, slovo polozpívané a polorecitované, že rozptýlilo se jako akkord zvonu po sadě, dráždíc v gloriettech koketerii ozvěny. Bylo to jméno; jméno': Ne rud a. """" Pod tímto náhlým úderem života vzchopil se básník a vyprosiv si pohledem dovolení od mladé dámy, s gestem velmi energickým a vroucně laděným hlasem počal svůj dlouhý panegyrický výklad o fiktivních osobách a vymyšlených postavách, jimiž právě si oživoval mlčelivou Malou Stranu. "Spatřuji teď/, řekl, líbaje svýma rozhovořenýma očima Mu20vf A OSUDY. 11 obrubu sukně dívčiny, "celý ten zástup, který miluji již dlouhá léta .. Suchého, . ztrnulého pana Rybáře, jenž vidí dole' pod' Hlubokou cestou v zahradě:seminářské vlnit se a hučet moře a:jenž hází do něho~svoje drahokamy, barevné a prolhané illuse svého' dlouhého života. ~ Pana doktora Kazisvěta v šedivých, kostkovaných: šatech, s divoce' zarostlou' tváří a prosebným 9kem kopnutého)sa, jak jde plaše z procházky za Ujezdskou branou a nejklidnějším a' nejlhostejnějším gestem přivádí k životu slavného 'nebožtíka, který právě svou smrtí a velkolepým svým pohřbem provedl nejvyšší. čin své" existence. Teď jdou kdesi Mosteckou ulicí'dva' páry' mužů, tak docela všedních a přece tak pamětihodných: věční sokové a intrikánsky:mlčící nepřátelé, kteří bez sebe nedovedou žít, pan Ryšánek a pan Schlegl, a zas dva nerozluční "flamendři" a přece sentimentální obětavci, jako ••. hrdinové z romantických románů mojí prababičky, kupec Cibulka a rytec Rechner. Krásný, důstojný žebrák pan Vojtíšek, který snad přece byl boháčem, třeba sám autor tomu nevěřil, jde pomalu s :čepicí v ruce po Svatojanském vršku; pan Vorel stojí uprostřed hustého dýmu svých nadějí a očekávání a nakuřuje svou dokonalou, stříbrem kovanou pěnovku, která mne vždycky dojímala tragičtěji než všecky nože, kosy a šavle z osudových smutnoher; "darebák" Horáček, jenž vystupuje znovu z každé básně "Knih veršů", běží jako mrskaný voják ulicí klepů, mravních dokonalostí a spořádaných názorů; zedník pan Stránský se svým jasným, idyllickým teplem, jaké mají figury Boženy Němcové, batolí se v modré kazajce se zelenou záplatou mezi dětmi, podoben tolik svatému Františkovi v Grecciu mezi ptáky; blbý Jóna pláče houslemi na střeše nad pavlačí, na níž~šplouchají šepoty a polibky milenců; revolucionář Josef harfenista, kterého by 12 ARNE NOV AI(: také Karolina Světlá milovala, jde v bezvadném fraku) v bílé, plesové Nestě dát se jako hrdina zastřelit v "revoluci "za 'volnost lidskou, v nás kdys rozekvetla!" ".,., .\, , . "A kus:dále," pokračoval básník v enthusiasmu, upevňuje si určitym gestem svou perspektivu, "jdou ty groteskní ..•• figurky, které by byly rozradovaly Gogola a upoutaly Daumiera' teď matou se nějak v pohybujícím se chumlu. Ctyřicetilety mládenec pan Koberec, jenž .•. nesa domů.lmrkev. pro kosa, rozvážně prohlásí za praktickou nutnost oženit se a s ním všichni ti nesčíslní gar90ni, kteří sami pokládají se za nebezpečné dony juany. Dobrovolná sestra pohřebního bratrstva, paní Ruska, jež lítá jako moucha nad i-mrtvolami a roznáší jed; setníkovic baculatá slečna Poldynka, která při chůzi z gracie klopytá, tak vytrvale a tak nadarmo; komisař Uhlmiihl a ostatní malostranští constablové, v nichž Neruda podal svou rozkošnou kritiku metternichovského Rakouska; 'za"'[nimi revolucionářsky štábní lékař, pronášející s boernovskym pathosem kritiku špatného piva, konečně jiní revolucionáři, strojící nástrahy celému Rakousku asi právě tak nebezpečně, jako Nerudovi starší kollegové z redakce "Národních Listů"; uprostřed jejich tajny spojenec hokynář Pohorák v modře kostkované kazajce. s boletami za čepicí, jenž mává svymi duhovymi kuřaty. Nevím, zda u některého spisovatele, píšícího řečí tohoto krásného města," končil básník unavenym hlasem a s ochablymi již gesty, "žije tolik figur nezapomenuteínych a historicky krásnych." Dáma poděkovala pohledem a pokračovala klidně, vybavujíc si zálibně obrazy: "N emilovala jsem Nerudu nikdy pro tyto ostře a pevně vykrojené figurky, jejichž titěrny a ješitny svět byl vždy dalek mému světu. Hledala jsem v obou, ach, tak marno- Mu20vÉ A OSUDY. 13 tratných svazcích· Nerudových povídek pouze ony vrcholné scény,~de básník našel náladové a malebné pozadí pro )yto malicherné osudy, kde postavy splývají se scenerií, se vzduchem výjevu, se svou krajinářskou dekoraci. Jen tento tak sytý a tak jednotný ensemble měla jsem vždy ráda. Hastrmana čítám pro tu noc se střibrnou mlhou, kdy pod Petřínem teče modré moře právě jako dnes; a pak pro tu nezapomenutelnou scénu z třicátých let, jak na bruských hradbách pan Rybář hovoří o Rosenauovi a jeho theorii svobody, a jak v této době měšťanské rekonvalescence usoudí kanovníci, že Rosenau, což jest malostranský pseudonym pro Rousseaua, byl spisovatel, nejspíš spisovatel: v této komické scéně, tak prostoduché jako obrázek Schwindův, je celé Ra~ousko, pro něž Grillparzer plakal své krvavé slzy. Ctu humoresku o paní Rusce pro ten velkolepý pohřeb pana Josefa Velše, o němž Neruda napsal dva tři odstavce, začouzené žlutým a dusivým kouřem slavnostních voskovic, násobených pompesnimi zrcadly. Ale za tři malé povídky malostranské dala bych ostatní Nerudovu prósu: Trhany a všecky feuilletony a Obrazy z ciziny a listy o světové výstavě a Ara- besky. . "Svatováclavskou mši" zná dnes každý, ale nějak polohumoristicky, polosentimentálně: tak dovede lidový vkus snížit toto cudné a vznešené dílo, v němž plynou v jednom širokém řečišti sladká moudrost starce a zbožná naivnost dítěte. V této chrámové, jaksi jen našeptané piege, kterou čtou lidé jen pro groteskní humor klukovských scén, nalézám vždy pět šest stran, které jsou namalovány a ne napsány, namalovány jako od Rembrandta. Podivná, tesklivě mystická tma krade se gotickou lodí, a Neruna řekne krásně, k slzám krásně, že to bylo, jako by 14 ARNE NOVÁK: na oltářích a sloupech bylo roztaženo modré pašijní plátno v dlouhých pruzích. A do tohoto barevného temna vrhne Neruda náhle Rembrandtovu zář, která tryská z kahance havířova; na to dá plynout z oken lehýnké stříbrné mlze, měsíční a hvězdné ... z tohoto tajemného záření a kmitání zrodí se onen. půlnoční průvod stínů, ta španělská vidina, namalovaná Rembrandtem a ne z rozjitřené obraznosti hochovy, jak si myslí tupí positivisté. Ale kdo zná ty tři stránky, nadepsané" U tří lilií"? A přece v tomto zběžně naskizzovaném výjevu, kde jako u Heina umrlci a kostlivci hudou démonickou píseň průvodu k vášni tance, k vášni sálajícího objetí, k vášni bouře, chytil Neruda svým genrovým způsobem všecku vampyrskou romantiku lásky a smrti. . Když rozšlehne se blesk, padne do závratného reje tančícího zástupu reflex hromady vykopaných bílých kostí; krásná, vášnivá tanečnice v žíznivých a zázračných svých očích nese čerstvý obraz matčiny mrtvoly ... a ve chvíli, kdy v hromech jest slyšeti řvaní mrtvých z hrobů, vzdává se děvče zcela šlehajícím plameni'tm rozkoše, znásobené kontrastem tlení a smrti. Zdá se mně vždycky, že přestávám být mladou dívkou pro zálibu v této scéně, a proto ji čítávám tak často, abych si oddechla od sentimentalily, od svého dobrého vychování, od své společenské spoutanosti. "Ale," - a tu mladá dáma ztlumila hlas a dívajíc se s plachou úzkostí na architekta, pokračovala tónem zastřeným, jakoby oroseným, "dovedu být nad Nerudou také sentimentální a pak si nad jeho povídkami popláči jako nad několika jeho podzimními a zimními motivy. Chtěla bych se vsadit" - řekla zas jasněji a pružněji - "že nikdo z vás nezná tu smutnou dušičkovou povídku o Košířích, o tom krásném hřbitově, kde jest nejvíce ptactva, MULOVI: A OSUDY. 15 a kde rostou po bezejmenných hrobech-chumáče fialek ... a jestli snad náhodou přece víte, kdo byl pan Rechner a pan Cibulka, sotva se dovedete rozpomenout na první výjev povídky, jak těžká, nemotorná slečna Máry, vdova po dvou věrných milencích, kteří se jí dobrovolně vzdali, dává se za kalného dušičkového dopoledne ke hrobu dovést malým bílým děckem, bojíc se, aby dadouc při návštěvě jednomu z milénců přednost, neurazila v hrobě druhého. Nevím, pláču-Ii nad touto povídkou, která není až do konce tak krásně a čistě vypravována, více pro tu tichou malbu v barvách hustého, šedivého, podzimního deště anebo pro její jakousi podivnou filosofii lásky, kterou my ženy sice cítíme, ale kterou dovedl vyjádřit ten starý mládenec, jenž si sám napsal do závěti: přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce. My ženy to víme," dodala dívka, jejíž bledý zjev v houstnoucí tmě večera byl ještě světlejším, šeptajíc skoro, "láska má chvějící se, bázlivé ruce, a protože poslouchá více podvědomého vnitřního strachu, než tlukotu srdce a te'pu krve, sáhne často do prázdna, do tmy, do noci." Chvíli mlčeli všichni, a zdálo se, že naslouchají hudbě vltavských jezů. Pohled architektův byl upřenější; a všichni cítili, že osud sám přitiskl svou pečeť na jeho rty, přísně stažené. Básník, který trpěl skoro fysicky pod tlakem toho mlčení, jal se prudce a okázale potvrzovati slova dívčina, na něž sama již nemyslila. "Ano, nic není u Nerudy osamoceno, nic není vytrženo ze souvislosti. Jeho povídky nejsou nahodilé příběhy ze života nahodilých lidí; scenerie se vracejí, osoby přecházejí z novelly do novelly, z jedněch osudi't vyvíjejí se osudy druhé a vše dohromady jest celek, úplné vzkříšení městské, čtvrti. Ano, Malá Strana, pravý svět pro sebe, jest tam~celá: pohřby a zábavy, hos- 16 'ARNE NOvAI(: pody a kostely, krámy a tančírny, hřbitovy a sady, hradby a paláce, půdy a zahrádky. Ani Karolina Světlá neznala tak podrobně, oddaně, důvěrně starou Prahu jako Neruda: milovala lidi k VLili hlubšímu jejich smyslu, postavy pro jejich mravní ideje, věci jako dekorace slavných, romantických scén. Ale Neruda měl věci rád k vůli nim samým, díval se do nich jako do očí svých přátel a učil se od dětství jejich jazyku. Uprostřed milostného příběhu odvrátí se, aby poslechl, jak šplouchá voda v kašně za večerního ticha. V tajemné noci před svatováclavskou mší vzpomíná si na historky o zvonech a zvonících. Uvolní tempo děj e, aby dopodrobna vyličil staroslavnou malostranskou hospodu. V jeho povídkách nežijí, nejednají, nebaví se a netrpí jenom lidé, ale také věci. To jest rys, jenž patří Homerovi i Gottfriedu Kellerovi a nejen těmto dvěma patriarchálním epikům. Bez něho nedovedu si pomysliti velikého epika vubec. A Neruda jest epik, veliký epik." Básník mluvil .iiž prudce a bez gracie, uchvácen sám sebou. Rys snílka na jeho tváři utonul naprosto v tvrdé fysiognomii muže činu. Náhlý, bolestný pohled dívky pokáral jej ve chvíli, když pokřivila mu pysky jeho pýcha, že vydráždil architekta k odporu. Odhodlaně, ač nikoli· bez utrpení, přelomil architekt pečeť mlčení na svých rtech. "Vy všickni víte," počal nejistě a kolisavě, jako by se omlouval, "čím jest mně Neruda. Dovedu tak těžce mluviti o umění a o hodnotě tohoto básníka, který jest pro mne více než básníkem, v němž vidím něco mezi bratrem a přítelem. Ale tady v nadšeném klamu padla slova hyperboly, která Nerudovi křivdí. Neruda nebyl epikem a nejméně velikým epikem. Snad bylo v něm epické ingenium, - a'- některé uvedené scény, figurky, episody zdají se to doka- Mu20ve A OSUIJY. 17 zovati - ale feuilletonista je potlačil a zničil. N erudův zlý osud byl, že prvními jeho literárními dojmy byli němečti prosaikové ze školy J ean Paulovy, hlavně Heine, svůdný a nebezpečný anarchista stil u', pak protivně duchaplný žurnalista Boerne. Vzali mu všechnu úctu před nelomenou epickou linii, před dějovým celkem, před disciplinou románu. Namluvili mu, že žurnalistické dokumenty jsou vše; že každý nápad jest dosti vznešený, aby mohl přelomit růst charakteru; že každá časová duchaplnost může zakrýti pukliny v stavbě děje. Slyšeli jsme, že Neruda dovedl vytvořit a to jakoby jen mimochodem, románovou arabesku "U tří lilii" ... a tento umělec jde a napíše tak trapné a trudné věci, jakým jest proslulý "Týden v tichém domě", neb neméně proslulé "Figurky", dvě práce, jichž nemohu číst bez odporu, který má také jiné důvody, než ten, že skoro všichni t. zv. ctitelé znaji Nerudu prosaika jen podle těchto dvou rozvleklých novel1istických feuilletonů. A i když zapomenu na tento dvoji skizzák, jenž se prohlašuje za velkou figurální komposici, kde jest i v malých, živě vržených povidkách Nerudových logika epikova? Která postava je domyšlena? Který tragický motiv jest rozveden? Který osud rozčleněn jest proporcionelně? Epik jest konstruktér; logik stavby; mathematik osudu. Mysli ve velikých liniích a protože příliš jest znepokojen otázkou po nosnosti klenby a sloupů, má právo nedbati příliš o dekoraci hlavic. Neruda jest však jen mistr té dekorace, třeba že figurální. Přiznal se kdesi: "Dlouhý román nedovedl bych nikdy napsat, ani dlouhý špatný ne." A najednou bude velkým epikem! Neruda, jenž vždycky jest tak bolestně subjektivní, tak výlučně lyrický. Nikde není více subjektivní než právě v povídkách." Architekt se odmlčel a zasmušil, jako by ne- 2 1!l ARNE NOVÁK: čekal odpovědi. Ale mladá dáma, zhroucena skoro soucitem s tímto trpícím a rozvráceným člověkem, který svými nervosními, krátkými větami trhal kusy své vlastní duše, rouhaje se zcela spravedlivě svému miláčkovi, položila skoro nevinně zvědavou a účastnou otázku: "Chtěl byste nám říci, jakou lyriku nacházíte za příběhy Nerudových povídek?" Architekt cítil jemný takt, jenž vychází mu v ústrety, uklonil se skoro neviditelně a řekl nejprve takměř pro sebe: "Svobodný duch se vždy varuje, aby ve svých miláčcích neviděl již hrdiny." Chytiv do svých jasnících se zraků, s vděčností lehký oblak srozumění na dívčině tváři, rozvíjel, hledě do tmy, svoje ideje: "Nerudova lyrika jest jediná: jest to stesk romantického srdce, zrazeného osudem. Vyšel do života pln touhy po štěstí, po lásce, po radostném domově. Toužil po idylle, jež by byla důsledkem společenské volnosti; pomýšlel na patriarchální harmonii, která by vzklíčila z přerodu člověka; těšil se na lidstva svatodušní svátky. Jeho přítel Smetana složil si stadické scény v "Libuši", kde je celý ten ráj uskutečněn; absolutně uskutečněn, neboť se to děje v tónech. Nešťastný jeho druh Manes kreslil své dětské akty, plné radosti a pelu, a sešílev, sedal v Římě mezi dětmi na schodech chrámu. Neruda, jenž čekal splnění hlavně od politické a sociální akce, které se sám účastnil, zhořkl nadobro. Stal se illusionistou: právě nejkrásnější z povídek jsou soustředěnými tragediemi illusionismu. Pan Vorel jest z nich nejzřetelněji propracován: kdo z nás není mu podoben? Kdo nemá svou pěnovku, svůj iI\usorní ideál, svou životní lež, nezbytnou k existenci? Při prohlídce každé mrtvoly vypadne z kapsy nakouřená pěnovka ... ctižádost, láska, rodová čest, hrdá neodvislost. Stejnou illusionistickou zpovědí jest Hastrman; i básníci, kteří milují hlavně figury Nerudovy, Mu20vf A OSUDY, ln shledávají za vyhazovanými drahokamy pana Rybáře "barevné a prolhané iIIuse dlouhého života". O "Svatováclavské mši" nedovedl bych mluvit bez pohnuti: co jest strašnějšího, než příběh bláhového děcka, které chce vidět zázrak a usne hladem a zimou? Ano, jedni z nás, kteří nesou menší část světového hoře, usínají hladem ... a my ostatní zimou. Nevím, zda subjektivní bolest není tu objektivována právě tak jako v Balladách, knize rozhodně lyrické svou koncepcí. " Nyní básník stržen byl k odporu; dovedl jej však spoutati do klidné a věcné- otázky:'""Vykládáte tak i klidná, vyrovnaná~čísla Nerudovy prósy, v nichž skutečně patriarchální stadický vzduch, nasycený hudbou včel a vůní zralého zrní, přenesl do barokní Malé Strany?" , _ "Právě ta největší měrou. Utěk do idyIIy~jest vždy nejjistějším symptomem zoufalství nad- přítomnou skutečností. Vzpomněl jsem si dnes večer na své krásné dětství; není již pochyby, že jsem zoufalý." A zakryv na několik vteřin oči rukou, jako by se zastyděl za to, že-se tak prozradil, řekl náhradou velmi melodicky: "Nepamatujete se, kdy napsala Božena Němcová svou "Babičku"? Ve všechc povídkách líčí Neruda Malou Stranu svého dětství, nikde dokumentární Malou Stranu současnou; jistě nekonal studií k těm povídkám, ale oživuje v nich vzpomínky, trpěl jistě mnoho. A snad jen pro"toto skryté utrpení povídky ty mne zajím-1jí." ~ Ve slovech-těch bylo tolik smutku a tolik-hoře, že-mladá dáma"'vytušila nebezpečí situace a rozhodla se odvésti hovor k jinému thematu. Otázka, kterou měkce a skorem konejšivě obrátila se k-architektovi, bylavlastně"Cřečí díků a omluvy. "Viďte, že dovolíte nám, kteří jsmeC-v Nerudových Malostranských povídkách dosud viděli ryzí epiku, bei jakékoliv arriere- ••• 20 ARNE NOVÁK: pensée, abychom zachovali si svou tichou rozkoš z dějů, postava z výjevú, i když nyní víme, co za touto živou hrou fabulace se skrývá a zeje?" Architekt mlčel a hleděl do divoké tmy Starého Města. Také básník, jenž chtěl ještě opříti svťtj výklad o epické typičnosti Nerudově poznámkou o široké didaxi a vlídné lidumilné tendenci Nerudových povídek, každému velkému epikovi vlastní, zřekl se touhy, znovu navíjeti přetržený rozhovor. Když po chvíli celá společnost v mimovolné shodě pohleděla na Petřín, uzřela na něm jemně sepředenou stříbrnou mlhu, o niž všichni věřili, že vystupuje z širého modrého moře letní noci. Dopis imagi-nární. *) Jan Helcelet Ignáci Janu Hanušovi. V Brně na podzim I86I. V mrtvých a kalných dvorech Tvého podivínské- ho Klementina, drahý příteli, rezavějí a rudnou zvolna osamělé a vyhoštěné stromy; ranní mlhy pražské jeseně vymývají starodávné dlaždice pod zamřížovanými okny Tvojí jesuitské residence až .do růžova; znepokojení ptáci, jejichž křídly lomcuje tušení jižních dálek, krouží zvědavě a nedočkavě kolem zeměkoule na plecích Vašeho Atlanta, - jest podzim, a Ty, starý hochu, nevíš o tom ničeho, pra- *) V krásné a bohaté korespondenci Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, kterou jsme vděčně přijali z pečlivých a pilných rukou Kabelíkových, hledali bychom marně dopis zde otištěný. Nepatři též ani k oné bolestně rozsáhlé řadě Iístu obou věrných přátel, jež se nenávratně ztratila: nižádný dodatečný nález v Praze, v Brně či v Olomouci neusvědči náš otisk z nepřesnosti. Ale kdo nám muže zabrániti, abychom si, pohlížejíce na historické podobizny Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše, silou a darem imaginace nedomýšleli jejich písemné rozhovory, i ty, kterých sami nezachytili literárně? 22 ARNE NOVÁI(: ničeho. Procházíš se den za dnem těmi strašidelnými sály knihovny, jejíž tlusté zdi odrážejí pochmurně Tvoje pravidelné kroky, sejmeš s červotočivého stojanu hned tu hned onu mrtvou knihu, abys ji odložil po několika minutách s rozmrzelým neuspokojením; trápíš se od rána do večera nějakou etymologickou hříčkou neb bájeslovnou pohádkou: viď, že nezapomenul jsem nic podstatného z Tvého pravidelného denního ·obsahu! Jest Ti snad v tomto intellektuálním vězení lépe než bys si sám rád přiznal; jak bys Ty, ztělesněná námitka a výčitka, připustil, že se Ti nedaří právě nej hůře! Ale nežádej ode mne, abych i ja oyl zamilován do Tvého Klementina, do Tvých knih, do Tvé praslovanské mythologie; nemohu a nemohu! Nerozumím snad zcela dobře Vaší Praze, kde se vždy z revoluce léčíte historií a z přílišného rozpětí sil filologií; nezdomácnil bych nikdy mezi Vašimi barokními chrámy a zkroucenými svatými, což na Vaše mysli nezůstává bez účinku; nechápu prostě, jak možno nahrazovati si pocit bezprostředního života odvozeným věděním o živoření v minulosti. Nezvi mne tedy, příteli, již do Klementina a nevytýkej mně nepřátelství k Praze. I já ji miluji a to velmi horoucně, ale po svém: jako město života a budoucnosti, nikoliv však jako tvrz minulosti a zazděnou pokladnici knih a tradicí. Až přijedu, milý Hynku, zas do Prahy, požádám Tebe asi, abys mne zavedl k jezu, kde se vzpíná a bouří prudká voda, na zarostlé stráně, kde pod hnědými habry a javory jest tolik zeleného mlází, na ty Vaše krásné a divoké ostrovy, kde najednou skrze vrbové větvoví neb šeříkové loubí jest viděti zubaté štíty, kamenné sloupy a nespoutané věže města. A však odpusť starému brachu to mladistvé blouznění; vysměj se mně za to! Mám-li být upřímný, žiji i já stále tou klidnou MUl-OVJ: A OSUDY. 2~ existencí nudného učitele a pravidelného přednášeče, kterou tak dobře znáš, a přece se mně zdá, jako bych byl daleko blíže životu než Ty, učený knihovníku a bájeslovný hloubáiku. Když vystupuji každého dne z rána na svoji kathedru před těch patnáct neb dvacet mladých hochů, pod jejichž zdravou pletí jako by plynulo mléko smíšené s medem a s krví, mrzívám se ze svého poslání; proč raději nevedu ty vesnické synky přímo do polí, kde se oře a vláčí, nebo do lesů, kde se otevírá nový prllsek neb k rybníkům uměle napájeným? Ale čtu ze svých archů čtvrt neb pLti hodiny o tom polním hospodářství nebo diletantsky o nauce lesnické, a hle, celé srdce je při předmětu! Nazveš to, drahý knihomole, pouhým ohlasem četby Vergilia a Lukrecia, řeknu-Ii, že mám před zraky hned ta temná kyprá a vonná pole, jejichž prsť se nám oběma u Olomouce vždy tolik líbívala, že cítím nad hlavou šumění lesů za Brnem, že slyším zvonce a bučení stád na našich východních horách. Avšak netěší mne jen ty starodávné a věčně mladé obrazy. Učím hochy, kteří posud byli od kněží se svěcením a beze svěcení odcizováni tomuto krásnému, sladkému, rozkošnému světu, aby milovali půdu a prsť, aby nacházeli domov jenom na této kvetoucí, plodné a věčně se obrozující zemi, aby se sami pokládali za výkonnou sílu naší neomylné pramáteře. Vzhlédnu-Ii od svých archů, vidím, jak udiveně a vděčně otevírají své veliké modré oči, jak vydychují ze široka podobni propuštěným vězňům, jak na jejich junáckých čelech míchá se vzpomínka na dětství s rozhodnutím pro budoucnost. A ztrávil-Ii jsem celý život zde na Moravě, nelituji toho ni na okamžik: my jsme země mízy, svalů, krve, a já, materialista v očích přísného Hegeliana jako jsi Ty, učil jsem mládež na to nezapomínati. Vy v Praze, kde se jako v hlavě sbíhají, uzIí a kříží myšlenkové ARt,E NOVÁK: nervstvo našeho národa, uznali jste za dobré obrátit se k minulosti a k fikci; nechte nám jen bez posměchu naše království, které jest s tohoto světa. já, tušitel a pouhý učedník, nebudu jistě ten, kdo uvede tam náš lid; bděl jsem alespoň, aby všickni dobří Moravané nebloudili po vzdušných cestách, nedali se zlákat poutnickými písničkami od svých ruchadel a bran, humen a stodol. I u nás na Moravě jest podzim; zdá se mně však, že trochu jiný než v Praze. Zoraná pole vlhnou a voní, a když jimi procházím, jest mně, jako by vláha a míza z těch hrud vnikala mně do svalů, jako by v nich proudila a vzpínala se, jako by tam zpívala píseň zdravé a jaré budoucnosti. jak teprve to asi pociťují ti moji hoši, kteří vyrostli z pevných selských rodů a ne jako já ze služebné a kupecké směsi německo-francouzské! Nejsem hrd na své předky; jsem hrd jen na své odchovance, na jejich vědomí radostné síly, na jejich řeckou lásku k zemi, k tělu, ke zdraví. Ale vidím, jak se milý Hynku, v duchu posmíváš nenapravitelnému hmotaři a jak s vrchů ozářených sluncem mythického jara, kde kraluje zlatovlasá Děva, Tvá to bohyně, útrpně pohlížíš do těch moravských nížin, v nichž jsem se usadil já. A přece, ač Tebe mám rád a ačkoliv někdy se mně kmitne v mysli hrad pražský, planoucí v ohních zapadajícího slunce, lákáš mne marně, marně do svých studených výšin. jsi příliš mým přítelem, než abys mně nerozuměl. rRl81BJlRlRlRBJ 1k===================::::'J Perspektivy naší staré literatury. Naše stará literatura nepatří k české slovesné tra- dici. Vědomí její souvislosti se současným naším duchovním životem jest naprosto umělé a učenecké; bezpečný a hluboký pocit vnitřní jednoty mezi vzdálenou literární minulostí a kulturním dneškem, nám chybí a sotva kdy se zrodí: na tom nelze již ničeho změniti. Francouze, Angličany, Němce dělí od starožitné jejich tvorby slovesné pouze jazyk - avšak vniterný její obsah jest jim nejen srozumitelný, nýbrž i blízký. Wolfram z Eschenbachu, básník duše zmučené a vykoupené hledáním pravdy a blaženosti uprostřed bludu a trudu, podává přes čtyři století ruku Grimmelshausenovi, skladateli dobrodružné bible třicetileté války, "Simplicissima", kde jde v podstatě o stejný životní problém: a oba, rytíř i válečný vagant, značí duchovou průpravu k básníku Fausta, jenž vítězně řeší týž tragický případ mravního a duchovního vykoupení. Veselý Gall na flanderském dvoře Chrétien z Troyesu a skandální i geniální politický jednatel pařížský Beaumarchais jsou přes vzdále- 26 ARNE NOVÁK: nostšesti věků duševní bratří: o tom nebude pochybovati žádný ze vzdělaných Francouzů, naopak každý si připomene, že v naší době převzali Maupassant a Anatol France jejich dědictví. Od velkého canterburského vyprávěče Chaucera je k Shakespea. reovi krátká a přímá cesta, která pokračuje až k našim dnům, kdy anglická poesie znovu a znovu zasvěcuje se úloze, sloučiti teplou a sladkou barvu renaissančniho jihu s přísnou a zádumčivou linii germanského severu. Avšak, kdož z našich starých básníků a spisovatelů účastní se posud našeho národně literárního dila? Od kterého z nich můžeme přijmouti jakýkoliv . podnět umělecký či myšlenkový? Anonymní skladatel Alexandreidy a pseudonymní Dalimil promluví téměř teprve po učené a složité interpretaci historikově či filologově -:- a ani pak není to hlas tvůrců a inspiratorů literárních. Hrdý vůdce a mluvčí stavu panského, východočeský šlechtic Smil Flaška z Pardubic i skromný a dumavý jihočeský zeman Tomáš ze Štítného jsou dojista dvě ostře vytesané osobnosti, avšak individuality nikoliv literární: oběma, muži politického činu a politické rady i kazateli náboženského vzletu a náboženské opravdovosti, jest slovo pouhým nástrojem, pouhou pomůckou, často i pouhou záminkou. Žeň, kterou i nejvyšší pozornost může skliditi v dilech jejich a jejich druht'!, zůstane vždy mimoliterární, tu trefný šleh satirický, mířící ze života do života, tam zhuštěná moudrost gnomická, zavírající dlouholeté pozorování, jinde rozšafné porozumění potřebám srdce a tmavlt. Ani veršovci a fabulisté jejich doby neobdaří nás štědřeji; přiklonivše se k dzím předlohám a vzorům, k motivům mezinárodním a k látkám pře!atým namnoze z druhé ruky, nevložili do svých děl ani tolik ze svého, kolik dopouštělo a žádalo středověké laxní pojetí origi- Mulovl: A OSUDY. 27 nality. Hledáme u nich marně samostatné vystinování charakterů, jaké proti Chrétienovi podává Hartmann z Aue, neb svéráznou psychologii vášně, jíž Gottfríed doceli1 skladbu Tomáše Bretaňského o Tristanu a Isoldě; staročeští veršovci nevytvořili samostatně jediné velké scény, jediné tragické situace, jediného typického charakteru, jež by utkvívaly. Literatura staročeská neodolala vnitřní svou umělečkou a slovesnou hodnotou časové ikázea zapomenutí: jsouc pouhým odrazem své doby, jejích zálib a mód, nevytvořila děl, typů, forem dosti trvalých, které by přežily období svého vzniku; vždyť víme, jak záhy přestaly se čísti a přepisovati i nejpěknější literární výtvory staročeské. Avšak příčina, proč staročeská literatura nepatří k naší slovesné tradici, leží hloub než v nepatrné hodnotě jejích výtvorů. Hledal bych ji daleko spíše v Rrudkosti, pronikavosti a všestrannosti vel~ kého kulturního převratu •... jenž učinil konec naší prvnípetiódě kulturní. Mistr Jan Hus, který ízcela uvědoměle, v zdravém utilitářství a v obzíravém realismu zpečetil osud přežilého a jen knižními zvyklostmi udržovaného jazyka staročeského, zpečetil také osud staročeského písemnictví, zbudovaného na středověkých předpokladech. Šťastnou recepcí nových prvků myšlenkových a organickým jich zpracováním v plné své osobnosti dal_národu a jeho vzdělanosti nový obsah, jaký hledali Cechové marně, přisluhujíce a přiživujíce se u cizích stolů kulturních, - a v této chvíli počíná naše živá a plodná, intensivně cítěná a horoucně přejímaná tradice. Jan tIus sám jest první postava našich duchovních dějin, která se účastní posud naši~h myšlenkových zápasů; __ a.n[nabožensky dogmatická forma celého českého ~hnutí reformního nevadí, abychom necítili, jak rozhodně bojováno bylo již v 15. a 16. věku za věci 28 ARNE NOVÁK: našeho vědomí a svědomí. A právě., tato kulJ!-!rnL a ídeová superíorita české reformace - neodvážil bych se tvrditi, že to hned byla i superiorita literární - nadobro překonala povědomí kultury starší, překonala též tradiční povědomí starší literatury, kterou nad to postupující differenciace jazyková určovala k zapomenutí. Nic nemohlo zabrániti, aby osud ten byl cele naplněn. Když jesuitská protireformace usilovala odvrátiti českou mysl naprosto od kultury reformační, když snažila se dáti našim dějinám jiný vnitřní obsah, než jest ten, který začíná jménem Husovým, nesáhla k staročeské literatuře, ač by byla v ní snad našla vděčný prostředek svých cílů; nebylo to možno: staročeská literatura buď byla příliš zapomenuta, buď příliš nesrozumitelna . .Národní obrození, pokud bylo především ruchem učeneckým, žilo ve vztahu velmi těsném k st?IQfeské slovesnosti: objevovalo, studovalo, vydávalo její pál11átky, učilo se na nich jazyku, fraseologii, mudrosloví, vůbec všemu, co mohly poskytnouti filologům a dějepiscům. Jakmile však uzrálo národní obrození v hnutí básnické a literární, změnil se poměr ten podstatně. Nálada pro nadšené přijetí staré slovesnosti národní byla neobyčejně příznivá: vždyť úsilí o přilnutí k starožitné tradici bylo vedle horoucí snahy o vyrovnání se kulturnímu vývoji soudobé Evropy hlavní tendencí duševního života obrozenského. Romantická záliba pro dávnověkost, jmenovitě pro středověk násobila tu náladu; obtížný archaický jazyk byl spíše vnadidlem než překážkou pro pokolení fí1ologicky nadšené. A však skrovná básnická hodnota tehdy známého staročeského písemnictví neodpovídala nikterak náladě romantických enthusiastů, kteří žádali si hrdínkých činů od epiky, vášnivých citů od lyriky a vůbec obraznosti smělé in~ence krajně samostatné, MUZOVJ: A OSUDY. 2\l slohu barvitého - a tak neuspokojeni skromnou a skrovnou realitou staročeskou, neodvrátili &e pouze od ní, nýbrž vytvořili si v duchu svých theorií a požadavků onu staročeskou fiktivní poesii lyrickou _LhrQinskou, jež 'několika generacím platila za pravou a krásnou tradici naši slovesnou. Skutečná staročeská! literatura sice byla studována jazykozpytci a historiky vždy podrobněji a uceleněji; důkladnější její poznání přispělo k odhalení dobrodružných fikcí domnělé starodávné poesie, která takto pozbyla svého práva, býti pokládánu za část literární tradice - ale staročeská literatura sama neměla dosti vnitřní síly, aby zaujala toto místo uprázdněné. A tak stojí dnes kdesi stranou od živé a živné národní kultury, opomíjena a podceňována jakožto mrtvý poznatek vědní. Kdož mimo odborné pracovníky ví, že v posledních letech. se podstatně změnily názory o naší staré slovesnosti? Kdož ze vzdělaných laiků povšiml si, že naprosto posunuta byla chronologie našich nejstarších památek, že na základě bystré historické kritiky a důmyslného filologického rozboru neklademe již ani kronikáře Kosmu v čelo dějepisců píšících sice latinsky, ale o věcech českých a duchem českým, ani básníka Alexandreidy na první místo mezi epiky, kteří pokusili se o skladby v širším dějovém rámci? Důmyslná a obtížná badání o složitém vývoji české poesie legendární, která provází naše písemnictví od počátku až k úsvitu reformace, podléhajíc stále význačným změnám kulturním, literárním i slohovým, upoutala veřejný zájem právě tak nepatrně jako soustavná zkoumání .-2 ... S!~jit1ách české Wně,.ačkoliv náš zpěv, hudebně i slovesně, patří k nejrázovitějším projevům dějinné i kulturní nálady v národě; ještě lhostejněji byly přijaty výsledky učených srovnáyacích studií o staročeském dramatě, jako předlohách, jeho chronologii, jeho poměrné původnosti. 30 ARNE NOVÁK: I když odečteme všecku intensitu analytického a kombinačního důmyslu ukrytého v těchto odborných pracích, patřících k nejvíce pozoruhodným plodům současného našeho dějepisectví, i když jsme lhostejni k rozkoši ducha pozorujícího takovou palestru kritiky, akribie a synthese, musíme pokládati hlubší a srdečnější zájem o studium literatury staročeské za plodný a kulturně hodnotný. Třebaže staré naše písemnictví nemá dosti vnitřních sil, uměleckých kladů, slohových hodnot, aby se stalo živnou součástí naší slovesné tradice, přece poučený a hloubavý pohled do jeho rozvoje může přispěti k správnějšímu pojetí a řešení základních otázek našeho kulturního bytu, může poněkud orientovati v bludišti našich křížících se dějinných tendencí, může vychovávati ducha k šířce a obecnosti historických perspektiv. V tomto smyslu chceme se pokusiti o několik synthetických pohledů na vzdálenou krajinu staročeské literatury, krajinu to mírného zvlnění bez zřetelných vrcholků, nad níž leží měkká mlha kulturního rána. Vlastním napínavě dramatickým konfliktem staročeské .literatury jest praktické řešení onoho životního problému, který ovládá, inspiruje a mnohdy bolestně znepokojuje celý náš vývoj kulturní a slovesný, ono prudké a trvalé napětí mezi široce vnímavým a lehce se přizpůsobujícím kosmopolitismem a mezi kmenovou původností, onen dynamický zápas tendencí centrifugálních a centripetálních. První napiatý akt duchovního tohoto dramatu nemůžeme v literatuře sledovati: není slovesných památek, jež by·předváděly stav staré vzdělanosti před křesťanské, opřevší se příchodu nového života ideového. Z trosků bájí, pověstí, lithurgických formulí pohanských předků, jež jsou nám vesměs zachovány v podání, v přepodstatnění a ve ~výkladu pozdních dob jim úplně odcizených, nemůžeme naprosto rozsouditi, MUZOVlOA OSUDY. 31 zda křesťansko -církevní proudy, valící se do pohanských Čech od 9. věku, narazily na nějakou národně kulturní hráz. Zdá se spíše, že resistenční síla primitivní kmenové vzdělanosti staročeské byla mnohem slabší než schopnost nápodoby a přizpůsobení, která byla vlastním kořenem kulturního kosmopolitismu. Sotva prožil mladistvý národ málo šťastnou episodu .yzdělanostního vlivu byzantského, jenž by s příbuzným slovanským jazykem Iítnurgickým byl nesporně přinesl všecku myšlenkovou ztrnulost hieratické a odumírající kultury východořímské, omezující se čím dále tím více na formalismus a ornamentiku, sotva vkročily jaré jeho nohy na studené mcsaikové kameny řecké církve, přišly nové, daleko rozhodnější popudy a podněty z latinsko-německého západu. Ve velikém a složitém processu přijímání, přizpůsobování a napodobování náboženských, společenských, literárních, uměleckých a vědeckých pry'kůvzdělanosti. západní, což tvoří vlastní obsah myšlenkového živoťá v Čechách od tO. do 13. století, nelze se neobdivovati rovnováze mezi dvojí kulturotvornou silou českého národa. Na jedné straně recipuje se s mladistvou zvědavostí a-chápavostí neobyt"ejně řychle a snadně všecko rozvětvené bohatství církevní vzdělanosti německo-římské a tvoří se v jeho duchu dále: budují se rotundy a románské chrámy, vznikají kláštery se školami, odkud ozývá se duchovní zpěv po proslulém vzoru svatohavelskérp, tu pracuji řezbáři, písaři, iIIuminátoři, tu čtou, opisují a kommentují se učená díla bohoslovecká. Avšak na druhé straně hlásí se současně pud kmenové a národní sebezáchovy, jenž brání, aby recepce cizí vzdělanosti byla zároveň odnárodněním. Tak na př. oba první spisovatelé českého rodu, kronikáři Strachkvas-Kristián a Kosmas, jsou stejně horlivými žáky literární · ARNE NOVÁK: kultury středolatinské jako uvědomělými ctiteli české dějinné tradice; oba, církevními konvencemi přílišně spoutaný pisatel legendární monografie ovšem menší měrou než dějepisec kritických snah odchovaný antickými stilovými vzory, jsou přes jazyk, přes formální závislost od chronistiky západní, českými literárními osobnostmi, jež po svém rozřešily si problém kosmopolitismu a národnosti. Avšak jejich řešení neovládlo: bohudík; českost nezůstala jen principem pojetí a názoru, nýbrž naprosto opanovala stránku formální, projevujíc se jazykově a záhy i stilově. Po menších a nesmělých nábězích v drobných překladech knih lithurgických, v písních duchovních, ve formulích náboženských stává se na rozhraní 13. a 14. věku čeština jazykem literárním, a v době, kdy beře za své národní dynastie, vzniká literatura v národní řeči, aby se za nedlouho stala literaturou v národním duchu. Staročeský jazyk, jenž jakožto první ze slovanských řečí účastnil se literárního ruchu evropského, byl nástrojem neobyčejně jemným a dokonalým: libozvučnost fonetická, zakládající se na subtilní odstíněnosti vokalické i konsonantické, plnost a rozmanitost tvaroslovná, připomínající formální bohatství jazyků staroklassických, vzácný smysl pro distinkce skladby slovné i větné - vše to uzpťtsobovalo starou češtinu k soutěži s jazyky kulturně již vyspělými a vypěštěnými. A vskutku jest to v první řadě jazyková korrektnost a jemnost, co nás upoutá v nejstarších památkách staročeských. Jejich skladatelé lopotili se neobratně s rýmem, ustrnuli skoro vesměs na jednotvárném výpravném osmislabičném verši sdruženě rýmovaném, vytvořili málo kterou nově postřehnutou a nově formulovanou metaforu, neosmělili se připojiti k latinské předloze rysy osobní - ale v řeči byli mistry, tíhnouce stále spíše k jasné Mulovl: A OSUDY. 33 prostotě než k složité plnosti výrazu, spíše k úsečné jadrnosti než k barvité eleganci slova. Literární vkus těchto prvních básníků staročeských naprosto podléhal napodobivému kosmopolitismu eklektického rázu. Asketické a meditační pathos třináctého věku, živené rozkvětem klášternictví, přivane k nám poesie legendární, kterou počíná staročeská epika: ale vedle hloubavého odvrácení se od světa k přemýšlení o Bohu a věčné spáse, vyskytují se tu romaneskní a dobrodružné prvky dějové naivně intimní episody plně primitivistického kouzla, dětinská radost ze zázraků. Současně oddává se české písemnictví duchu rytířskému, jemuž české panstvo s královským dvorem v čele bylo již oddáno přes půl století, a tato náhle probuzená záliba pro rytířskou kulturu, namnoze protichůdnou hrdinským ideálům českého starověku, jest tak intensivní, že pro své účely obratně využije i látky a předlohy jen dopola rytířské, v podstatě však antické. jakou jest latinský "Alexander" francouzského Vergnovce Gautiera z Chatillonu. Zastavme se poněkud u tohoto památného díla, jímž se po prvé plně vyjádřil literární kosmopolitism český! Značně opožděně dochází k nám básnická móda rytířské dobrodružné epopeje; když český rytíř básní svou Alexandreidu, jest Chrétien z Troyesu přes sto, Wolfram z Eschenbachu přes osmdesát let mrtev, ba i epigoni jejich již zvolna se odmlčují: co s takovým nadšením se tu uvádí do české mladinké literatury, jest již odumírající genre, přežilá forma ... poesie naše počíná opožděním se za Evropou! Ale český básník, dobře sčetlý v soudobé produkci Irytířsky světské i nábožensky meditační, obratný eklektik ne bez vkusu a vtipu, pojímá velmi opravdově a horlivě svou úlohu tlumočníka rytířských ideálů: travestici~předlohy, která. má ráz klassicistický a 3 34 ARNE NOVÁK: učenecký, provádí důsledně, takže 'látka nabývá nového ducha v tomto zpracování jednotném a promyšleném, při jehož postupu roste skladatelovo formální umění, jazyková obratnost, veršová zručnost. Rytířské nadšení pro věc propagovanou, mužná opravdovost vážného přesvědčení, slohová jístota, jazyková vírtuosnost, toť rysy, o něž se s básníkem "Alexandreidy" nesdílel ni jeden z ieho následníků v romantické epice, s naivní horlivostí pěstované v následujícím půlstoletí. Jestliže rozšafný český šlechtic politického rozhledu a poetíckého vkusu, jenž na začátku 14. věku zrytířštil Alexandra a zčeštil Gautiera z Chatillonu, nám - značil typ kosmopolity-básníka, ukazují se nám - rytířští opoždění epikové období Lucemburského ·charakterístickými představiteli otrockého a maloduchéhopřilnutík cizí literatuře za cenu kultutill-:f)ta,y<.IÝ. Nepřebásňuií, nýbrž překládajt;-'ffepo-{ dávají ohlasů, nýbrž ubohé kopie, nedovedoucet nikdy zachovati svobodné postavení vůči německému \ originálu, přes zkratky, přes kontaminace několik1 předloh, přes pokusy o spojení rozličných motivů. Již sama volba rytířských látek dávno odumřelých a na české půdě naprosto neplodných jest odsouzením jejich literárního rozhledu a uměleckého vkusu: co mohly pro živou slovesnost doby Lucemburské, usilující o synthesu křesťanské gotiky s nejrannější renaissancí, znamenati chatrné odvary romantiky bretaňské, co ubohé zakrslé ratolesti hrdinské pověsti německé? Nešlo tu naprosto o epické pathos dějů kdysi národně heroických, nevábila tu nikterak psychologická interpretace vášně, lásky, zrady, iak bylo u francouzských neb německých epiků, nýbrž převládal výlučně interess čistě sensační, ona hrubá a strakatá dobrodružnost, onen banální kult dějů napínavých, pravděnepodobných a cizokrajných, jenž MULoVI: A OSUDY. 35 současně dává rozbujeti románové próse látek antických, biblických, apokryfních, rytířských i anekdotických. Takto odumírá pro dlouhou dobu česká světská epika vůbec"\-nedostatkem samorostlého obsahu, řemeslným přejímáním, napodobením a opisováním nejen cizích látek, nýbrž i forem, obrazů, slohových rysů: vážné to memento pro další vývoj literární. Tehdy .však '- jako'Y.l>.celémlkulturním životě věku Karlova.- přenáší se vlastní váha poesie do epiky i ~lyriky duchovní. Kdežto anachronistická epika rytířská neměla nejmenšího porozumění pro snahy a tužby doby, jest bohatě rozvětvené básnictví legendární, ssající šťávy částečně i z půdy kulturní francouzské ohlascm ideí a citů hýbajících gotickými Čechami doby Karlovy a Arnoštovy. Primitivistickou prostoduchost nejstarších českých legendJvystřídává nyní, kdy zvolna rodí se ve Francii a ltalii člověk moderní, složité raffinement psychické: mystický poměr k Bohu nasycen jest smyslnou vášnivostí; nadšený kult mučcdníků a utrpení vyvěrá z rozkoše bolesti; fučený intellekt bohoslovecký vzdělaných básníkú' rád si zahrává dogmatickými hádkami a disputačními závody; místo jednoduchých postav lidových světců kreslí se složité psychologické případy, a dějová záliba pro látkovou dobrodružnost obklopuje je výstřední fabulací. V těchto umělých výtvorech, z nichž se některé skládají ve velké celky a cykly, spiaté jednotným duchem meditačnímla homiletickým, tlačí se poněkud vtíravě v popředí živly určené fantasii a smyslům nejinak než v gotických chrámech Karlových, kde architekt, sochař, malíř, klenotník, zlatník svorně pracovali k dojmu ekstatickému; vedle nich pronikají i prvky studeně rozumové tak jako v nominalistických výkladech nové university, zřízené po vzoru pařížském. Leč jako • 36 ARNE NOVÁK: císař utíkal se sám do tichého a hloubavého ústraní kaple na KarIštejně, aby oddal se potřebám kajícného a roztouženého srdce křesťanského, jako pod špičatými gotickými klenbami pražských chrámů ozývala se plamenná kázání asketického chiliasty MiIíče, tak i v této legendárni poesii tají se hluboko na dně vroucí a toužebná nálada křesťanská, z níž pak právě jako z moralisujícího pathosu kazatelů a karatelů přijímá svou duševní potravu rodící se hnutí reformní. Takto souvisí zralé epicko-duchovní básnictví doby Karlovy s vnitřními záchvěvy ducha českého, ačkoliv stejně kosmopoliticky jako první skupina staročeských legend, přijalo ze západu svoje motivy, svoje formy, svou psychologii, svou slohovou dekoraci. První kruh staročeských legend, vzniklých nedlouho po záhubě rodu Přemyslova, Alexandreidu, pozdní epiku světskou z cyklu bretoňských a německých pověstí, legendu o sv. Kateřině s příbuznými skladbami, konečně Passionál a Život svatých Otců můžeme asi pokládati za nejcharakterističtější výtvory staročeské poesie, vedle nichž ztrácí se i zlomkovitá lyrika světská, zmítající se mezi napodobením německého minnesangu a prostého lidového popěvku. Ani rozvětvená lyrika duchovní, která až do Husovy doby účastní se bez hlubší originality vývojového processu církevní poesie a hudby na západě, nedává nám nahlédnouti tak všestranně a zřetelně do všech tajů staročeského umění slova, jako ony skladby širší komposice a propracovanějšího provedení. Avšak vedle této poesie vážné a pathetické rozkvétá již velmi záhy v staročeské literatuře pestrými květy, ukrytými mezi ostrými trny, samostatná ratolest básnění tendenčního. Také tuto, kde splývá aIIegorický princip středověký s mravokárnými snahami, a kde didaxe nerozlučně jest spojena se satirou, pro- MUl-OVl". A OSUDY. 37 jevuje se kosmopolitický ráz naší staré slovesnosti: těží se právě tak z mezinárodního pokladu bajkových motivů jako ztrnulých forem scholastiky středověké, čeští didaktikové učí se od moralistů rytířských i bohosloveckých jejich běžným genrům. Ale právě zde, v bezprostředním styku se živou přítomností a skutečností, osvobozují se čeští spisovatelé nejrozhodněji od tíhy svých předloh a vzorů a čerpají plnýma rukama ze svého vlastního života i ze svého společenského okolí: oba přední pěstitelé tohoto genru, bezejmenný autor břitkých a štiplavých skladeb satirických z t. zv. rukopisu Hradeckého z doby Jana Lucemburského i proslulý odpůrce Václava IV., Smil Flaška z Pardubic, jsou svérázně české postavy literární. Zdržme se na chvíli u poj musvéráznosti literární, jež jest zřejmě protipólem onoho typického kosmopolitismu, jaký jsme stále shledávali na všech předních výtvorech staročeské slovesnosti! Jsmeť tu rozhodně u jádra onoho problému, jejž jsme nazvali vlastním dramatickým konfliktem staročeské literatury. V naprostém rozdílu od staršího romantického pojetí národnosti a národní vzdělanosti nečiní si dnešní vědecký dějezpyt nižádných iIIusí o tom, že by se byli naši předkové podstatně lišili od svých západních sousedů hospodářským a sociálním zřízením, politickou ústavou, právními poměry, mravními názory; naopak: český středověk jest součástí středověku západoevropského. Podobně bylo i v literatuře, kde ostatně středověk originality neznal a vědomě neuznával: auktorita vzoru platila mu více než pýcha samostatnosti. Látky, pověsti, motivy byly tradičně obecným statkem, přejímaly, obměňovaly, spojovaly a křížily se prostě. Materiálnímu tomuto světoobčanství slovesnému splatila staročeská literatura svrchovanou daň; proto ještě ne- ~8 ARNE NOVÁK: musíme ji nazvati nepůvodní. Kriterium: svéráznosti leží jind~v duchu a v stilovénlprojeYlltolloto ducha. Nejprimitivnější manifestací ducha usilujícího o své vnitřn(osvobození jest přímá tendence národnostní, stupňující se od kmenového antagonismu ažIk státoprávnímu uvědomění, jak ji vyslovili postupně bystřeji a břitčeji skladatel Alexandreidy, kronikář "Dalimil" a Smil Flaška z Pardubic, tři osobnosti politicky probudilé a informované, jimž národnost především jest veřejným heslem a programem. A přece Alexandreis jest při tom přímo příručkou cizokrajné a v důsledcích proti české kultury rytířské, jejíž národní nebezpečí pronikavě pochopil a nemilosrdně odsoudil Dalimil, literární formou své rýmované kroniky přece jen žák německé vzdělanosti. Sestoupíme-li však hloub do tří staročeských veršovaných traktátů politických, jimiž jest epos o velkém starověkém vladaři právě jako nadšená oslava minulosti českého státu a jako rozšafné zrcadlo králi nastavené Smilem Flaškou, poznáme, že národní svéráz jejich má daleko silnější di'tvody než ona tendence centripetální. Všichni tři zříkají se věcného a klidného vypravování, střídmého a objektivního referování, neosobního a netendenčního zobrazování dějů, příběhi't a charakterů, aby vmísili svou zaujatou a vášnivou účast do epiky ať básnické ať historické, aby kritisovali, oceňovali ethicky a mravoučně vykořisťovali fakta, situace, postavy, aby dokreslov.ali obraz skuteGnosti ideálem po způsobě kazate1lt a karatelů. V úsečných moralistických trojverších české Alexandreidy, do nichž světa znalý skladatel uzavřel pi'tsobivě výsledky svojí životní praxe, leží zvláštní osobité kouzlo díla spíše moudrého než básnického. Podobně pointuje Dalimil svou výmluvnou kroniku účinnými úvahami politicko-morálními, z nichž není nesnadno sestaviti celý jeho program MulovE. A OSUDY. 39 státnický, takže chvílemi se neubráníme dojmu, že příběhy ••.. českého státu vyprávěny jsou..:. právě jen k,yůJi.této politické didaxi. Konečně pán", na Pardu· bicích a Rychmburku sestrojuje si dle anglických a německých vzorů svou Novou Radu tak, aby živly epické i .dramaticky-dialogické byly pouhým jednotícím rámcem didaxe, politiky a morálky. Hle, trojí, vzájemně příbuzný projev praktického rozumu českého, jenž se střízlivou kritičností shledává podstatu všech věcí, všech zřízení, všech zákonů, aby pokusil se o jich změnu a nápravu, neb aby s rozhodností mravního nadšence a radikálního zjednodušovatele se jich zřekl. Tomuto duchu, jenž dovede oceniti satiru jako nejúčinnější zbraň mravní společenské a mravní kritiky, musila nad jiné vyhovovati veškerá literatura tendenční a proto právě tato ratolest slovesnosti středověké vykvetla u nás tak bohatě. Ohlíželi-li jsme se marně v staročeské poesii po původní invenci v látkách fiktivních a romantických, nalézáme ji za to 've štědré míře zde v oblasti každodenní skutečnosti, dobře se hodící střízlivému duchu českému. Jakou galerii životných a groteskních obrázků dovedl nakresliti auktor "Hradeckého rukopisu" v"Desateru kázání" a v "Satirách o řemeslnících"] S jakou humornou vervou a s jakou názornou plastikou dramatisoval nám'neznámý scholar slovní i ruční půtku "Podkoního a žáka", nepotřebuje k dílu svému kromě života nižádných předloh! Jak právě tyto rysy, snížené o několik stupňů co do vkusu a vtipu, obohatily český repertoir scenický ve fraškách velkonočních! Nepodceňujme tohoto ducha praktického a suchopárného, jenž brzy se jeví jako přísně mravokárná kritika světa a brzy jak bujná šaškovitá satira - budeť záhy mocným činitelem v reformním hnutí, prosytí theologické traktáty Štítného, zahřmí s kazatelny 4 O ARNE NOVÁK: Husovy a překoná v 15. století celou literaíUlu cvl{[danou fantasií a rozumem thcoretickým. Není jen prvkem rušivým a bortivým;' naopak má svoje kladné a plodné hodnoty slovesné; jeť základním principem slohu, pro celou literaturu staročeskou charakteristického, slohu úsečně a názorně gnomického, zhuštěně a břitce resumujícího, slohu přísloví a říkadel, prostých a plných přirovnání. Slohem tim nevládli jen satirikové a tendenční útočníci, nýbrž i epikové a historikové. Kosmas nedovedl ho docela utajiti za ovidibvskou svou latinou, básník Alexandreidy dal mu zvláštní osobní ražbu, Dalimil užil ho se zdarem na nejvýznamnějších, to jest politicky nejvzrušenějších místech své kroniky. Avšak jeho hlavním mistrem jest energický muž veřejného činu pan Smil Flaška z Pardubic, znatel, milovník a sběratel přísloví a pořekadel, u něhož vše jest skládáno pro pointu, pro sentenci, pro bystrý výstřel šípu nikdy nechybujícího. Pan Smil nestojí nadarmo na samém konci vývoje staročeského veršováni, které právě těmito hodnotami slohovými dospělo svého svérázu, projevujíc tak nejšťastněji tendenci centripetálnou. Přece není důtklivý hlas mravokárného politika pardubického, jenž osnuje odboj panské jednoty proti králi, vybízel literárně k věrnosti a loyalitě, poslednim projevem české literatury před velkou revolucí husitskou; širšímu duchu, hlubšímu charakteru, typičtější osobnosti přiřčena tato památná úloha. Mluví to opětně rozum praktický, jemuž poznání světa značí především možnost nápravy a rozhodnutí se pro ni, rozum docela odkloněný od krásných básnických fikcí k těžkým a přísným mravním skutečnostem, rozum spíše střízlivý a přímočarý než vzletný a složitý. A však podávali-li nám staročeští spisovatelé vesměs úzký úsek života, tu nehluboký obraz MULOVJ" A OSUDY. 41 existence rytířské, tam pouhé perspektivy oken klášterní celly, pokouší se poslední auktor naší literatury o encyklopaedické podání všeho světa středověkého ... naposled ještě před neodvratným jeho pádellll. Bohoslovcc, filosof a mravokárce Tomáš ze Štítného ztělesňuje jak ve své osobnosti tak ve svých dílech přímo typicky řadu nejvýznačnějších tendencí naší staré slovesné kultury, představuje znovu a plněji než kdokoliv před ním poctivý pokus o vyrovnání protikladú, ukazuje, kolik mužné poctivosti, ale jak málo opravdového uměleckého smyslu žilo ve snaze našich předkú, vytvořiti z prvkú cizích literaturu národní. Tomáš ze Štítného jest ideově a látkově opět kosmopolita a eklektik: jeho filosofie jest pouhý ohlas realistické scholastiky s příměsky hloubání mystického, které právě tehdy vniká do Čech; jeho myšlenková methoda se všemi logickými a dialektickými formami jest vypújčena z obsáhlé theologické četby i z učených výkladú na universitě; ale i jeho literární tvary a druhy, od bohovědného traktátu k dialogickému výkladu, od dogmatických schemat po formu kázání přijaty jsou ze západní tradice římské církve. Nezdařilo-li se mu zpracovati prvky často rúznorodé v souvislou soustavu bez puklin a kazú, neodvážil-li se v zdrželivé a skromné pravověrnosti domysliti sporné otázky po svém, neuměl-li se rozhodnouti v době odumírající scholastiky plně pro bohosloví mystické, které dobře znal, ukázal svou samostatnost spíše v tradování a interpretaci přejatého obsahu ideového. Jako mystikové francouzští a němečtí odvažuje se Štítný po prvé mezi Slovany zlidovění a znárodnění bohosloví, které nemá býti výsadou rozumu universitních a klášterních učenci't, nýbrž statkem jednoho každého, kdož plně uvědomuje a řeší si svúj poměr k Bohu. Toto znárodnění 42 ARNE NOVÁK: neznačí mu pouze užívání národního jazyka ve výkladech bohoslovných, nýbrž i užívání národního slohu .. ~ právě onoho jadrného slohu gnomického, jehož hlavními tepnami jest přisloví a přirovnání, a jehož vlastní silou jest průhledná jasnost, prostá srozumitelnost. Tu dovršuje Tomáš ze Štítného slovesnou tradici staročeskou. Souvisí s ní však i jinak ještě. Také u něho znovu a znovu hlásí se mimo filosofický a dogmatický program díla mravně reformní pathos, jež s výšin metafysiky a theologie slétá na zem doprostřed každodenní skutečnosti, kterou jaksi mimochodem poznáváme v malých obrázcích, v bolestných mravokárných postřezích, ve výmluvných časových narážkách. Mám připomenouti ještě, že myšlenkově i slohově, v stavbě ideí i vět, ve výběru důkazů i příkladů vyznačuje Štítného ona pronikavá tendence simplikační, která hlásila se slovesně u básníka Alexandreidy, která však ideově stala se předním motivem náboženské kritiky českých reformátorů? Tomáš ze Štítného, duch v jádře tradiční a konservativní, shrnuje téměř vše, co hýbalo českou kulturou slovesnou; avšak nechybí mu ni rysů, které ukazují do budoucnosti. Ale ta žila již vyššími tužbami, než jaké ohraničovaly obzor staročeské literatury: nestačilo jí nadále zpracovávati, obměňovati, odstiňovati přejatý cizí obsah kulturní, nýbrž toužila po vlastním obsahu myšlenkovém, i za cenu ztráty forem již zdomácnělých a vžitých. Mistr Jan Hus a jeho dědicové z Jednoty dali národu tento obsah. - II. V ÁCLAV ŠOLC. - ANTONÍN TRUHLÁŘ. LEANDER ČECH. ~------- ~=====================!) Václav Šolc. Václav Šolc ... jeden z těch, již dle tragických slov Grabbových nosí v hlavě orla a nohama vězí v blátě; básník a tulák, umělec a bosák, tvůrce nezapomenutelných veršů a nevolník temných vášní. Chvatně a plaše běží životem, poněkud shrben k předu, ale s hlavou vzdorně na zad pohozenou. Kolem širokých rtů selské drsné tváře hraje tvrdý úsměšek, na vysedlých lícních kostech a vysokém, pevně modelovaném čele leží mrak, v temných, nasivělých velikých očích zápasí strach a odboj. Psi osudu běží za ním a dojdou ho jistě - - -. Básník a bosák: typ, jenž literárně odkryt apopsán byl autorem, jehož vnějše,k připomínají tak dúrazně podobizny Šolcovy, Maximem Gorkým; člověk bezzemek, tulák, nevěřící a nepoddávající se, nepřítel pořádku, zákonů a upraveného života, milenec vzdušných dálek a zpívajících širých vod; člověk, jemuž schází dúvod života a pevný bod a jenž nebyl ani v pravý čas počat ani narozen. A při tom básník: pije z nejtrpčích, zakalených zdrojú života a podává v broušených číších svítivých veršů sladké víno 4f> ARNE NOVÁK: poesie; kolísá nejistě a tápavě po stezkách životní skutečnosti a dochází přece do Krakonošovy zahrady v svatojanské noci, kdy kvetou tam zázračné květiny; prchá před lidmi a jejich honosivou morálkou a přece jest ve své době u nás z těch, již vyzpívali pisně nejlidštější; vyhýbá se s plachostí selského hocha officiální literatuře a shrnuje přece v básnických fragmentech svého zlomkovitého díla intuitivně mnohé z toho, co deset, patnáct let po vydání jeho jediné knížky stává se literárním programem. A jestliže posléze uražená společnost, jež znovu a znovu chtěla jej získati pro svúj život, svoje výhody, svoji morálku, vykázala mu rozhněvaně místo mezi zavrženými, jest Václav Šolc v chmurném tom kruhu v družině dobrých jmen: kdesi mezi božským tulákem, jenž příliš dychtivými doušky pil novou svobodu ranní renaissance, Františkem Villonem, a mezi Kristiánem Gilntherem, jenž v době vlásenkové poesie korrektních citů našel v krčmách a hampejzech několik věčných slok pravdivé vášně; v družině, do níž zapadl takřka před našimi zraky "ubohý Lélian" Pavel Verlaine, který na loži špitálu 'mluvil se zpívajícími jarními větry a nad pokapanou mramorovou deskou stolku poslední spelunky zázračně žvatlal okouzlujícím jazykem květů a ptáků; v družině, v níž zmizel za kalného jednoho jitra májového na špinavém kterémsi předměstském nádraží v Berlíně groteskní stín Petra Hille, nešťastného "syna Platonikova". Básník a tulák: zdá se, že kořeny obou osudů Václava Šolce spočívají hluboko na dně jeho rodiny. Otec zemřel předčasně jako piják, bratr zahynul násilnou smrtí; mravní zdraví starobylé selské rodiny v Sobotce, jež odvolávala se na předky již ze XV I I. věku, bylo povážlivě podryto. Vzdor, neklid, tvrdošíjnost, vše to zdědil Václav Šolc po otci Janovi; snivost, důvěřivost, vznětlivost jsou dědictvím jeho MUlovf A OSUDY. 47 "mamičky" Barbory. Stopy, jimiž rodiště básníkovo, podhorské rolnické městečko Sobotka, kde se den před Štědrým večerem r. 1838 narodil, vtisklo do jeho mysli a povahy, jsou v jeho poesii téměř smyty: několik tvrdých, energicky modelovaných krajinářských linií, několik ostře laděných akkordů charakterních připomíná nám duši podkrkonošského hornatého kraje, jenž tak pevně vtiskl svůj ráz romaneskní próse Staškově i novellistickým kronikám Raisovým, a jejž osobitě přebásnil jak Šlejhar ve svých naturalistických vidinách barbarské mystiky, tak i jan Opolský ve svých lyrických dekoracích beznadějného iI1usionislllu. Ale celkem vytrhl se Šolc brzy z rodné půdy, ač ne týmž způsobem jako jeho málo starší rodák František Věnceslav jeřábek, v němž v literatuře vystupuje idealistický psycholog moderního městského ústředí společenského a mravního pod zorným úhlem občanského dramatu. jičínské gymnasium, na němž Václav Šolc jako vynikající student vytrval do r. 1860, dalo mu formální průpravu básnickou a věcné vzdělání: první básnické prostředí, jímž jeho lyrické nadání prošlo, byl vliv jablonského, uctívaného vlivuplným učitelem a pří· znivcem Šolcovým professorem Uhlířem. Debutní verše Šolcovy podléhají jablonskému, jehož vlivu později se Šolc naprosto zhostil; nepřijav od něho ani fikcí serafinismu v lásce ani didaktický sklon. Za to ztlstal věren směru výchovy jičínského ústavu: historie byla jediným oborem vědním, jenž kdy Šolce poněkud zajímal, klassické reminiscence vystupují dosti hojně v jeho poesii, nejen jako živel dekorační, nýbrž i jako složka ideová. Se sedmnácti lety ztratil Šolc otce; matka odešla na výminek, a vté době vzniká těsnější svazek mezi synem a matkou. Není to krásný poměr Nerudťtv k staré rodičce, který známe z "Knih veršů": Šolcovi 48 ARNE NOVÁK: jest "mamička", jak ji vždy jmenoval, útočištěm a spásou před světem a vlastními černými démony, oněmi psy osudu, již jej pronásledovali tak záhy. Jako dvacetiletý sextán píše již příteli: '" Tak padám brzy v temnou propast nicoty a vzlétám zas v jasný blankyt nadšení a nevím sám, co jsem. - - Tak se potácím, zda cíle dojdu, zda klesnu, nevlm." Tehdy vznikají jeho "Pi sně v bouři", drobné nervosní popěvky, kde dusivá bouřná nálada neklidného a vášnivého srdce stravujícího se brzo hořkou vlasteneckou meditací, brzo erotickými úzkostmi, přeložena jest do malých strhaných obrázků kraje bouří zmítaného. Šolc trpí v té době zejména erotickými krisemi. Začátky milostné poesie Šolcovy spadají do studentských jeho let jičínských a kryjí se se svazečkem "Písní o bledé dívce", které jsou nám zásluhou spolku "Máj e" od r. 1906 známy, a z nichž V. Šolc pojal toliko výběr do cyklu "Bílá růže" v "Prvosenkách". Velmi primitivními a jen stěží ovládanými prostředky popěvku, který se při myká místy dosti těsně k písni lidové, dosud bez kultury slova a verše, vypravuje básník o mladém příběhu své lásky, lásky bez radosti, lásky bez naděje. V elegickém tom vztahu dvou plachých a zádumčivých srdcí, která tonou v slzách a stále jsou tísněna jakousi pašijní náladou, trpí milenka i milenec. Jenom chvílemi odhalí analytický a zkoumavý zrak básníkův příčiny hlubokého rozporu obou duší, a pak nacházíme tak podivuhodné verše o polaritě citové, že nemůžeme nemysliti na Nerudovu mladistvou erotiku. Čtěme jen XVI. píseň prvního Šolcova cyklu: "Naše zdání, bledá holka, bůh ví, proč tak různé bývá, duše tvá o samých rájích, II má zas_o &Pouštíchljen _snívá. Mu2ovt' A OSUDY. A přec v žiti já jsem rájů zažil, zažil k přesycení, ty's zas v poušti vyrůstala, vyrůstala k umučenÍ." 19 Jak blízko ,jsou tyto střídmé a přece hutné verše Nerudovu cyklu "Anně" z "Knih veršú"; táž nedúvěra tvrdého intellektu ke hrám citú, táž bolestná zdrželivost vúči všemu sentimentálnímu zanícení, táž smyslová vlažnost při silném nervním vzrušení! Šolcovi stejně jako Nerudovi není láska rozkoší, nýbrž jakýms dobrovolným vyhnanstvím z kraje štěstí, oba prožívají mocněji agonii \;1sky než plný rozkvět její; oba v podstatě cítí bolestnou soustrázeň s milenkami, jichž nedovedou oblažiti a jichž neodváží se požádati za dar smyslového okouzlení. Elegickou zůstává Šolcova erotika i nadále; možnost milostného jara činí básník závislou na vybouření se temných citů, jež jím zmítají; prudká touha po jednom milujícím srdci procitá nejintensivněji, když v unavené duši je podzim, studeno, lhostejno; sociální stesky, národní smutky mísí se do dumy o "krvavých růžích lásky na trnovém keři života ... " nejbolestnější a, tuším, časově poslední cyklus Šolcův "Krvavé rúže", jemuž bohužel chybí jasná plnost výrazová, končí výkřikem: "Co růží skrylo v studánce té žalu. Kdož srdcem jal by jejich věnclt vděk? Jen méně kamení - a méně kalu a jediný jen lásky papršlek!" Erotika Šolcova, o níž jsme doposud mluvili, má vesměs ráz improvisací: citově vzrušený básník se tu do naha a bezprostředně zpovídá ze svých krisí, aniž se snaží zdolati niterný svúj chaos umě- 4 50 ARNE NOVÁI(: leckou kulturou; zpívá, vrhaje lyrický deník na papír, aniž by stilisoval; jest lhostejný k tanci veršů a ke guirlandám rýmů. Ale najednou se jeho básnická methoda mění nadobro: cykly "Ohazel" a "Z perlové šňlirky" jako by pocházely ze zcela jiného pera. Základní erotické zladění arciť zlistává: jakýs osudový smutek, elegický stesk, žalost nad neukojením jsou hlavní motivy; hrliza z krátkosti spojení a z nekonečnosti odluky, tušení nedalekého skonu, nedt'ivěra k velkým citltm ovládají dno duše poetovy, i když vztahuje náruč k objetí; ba tyto tóny kvílí nyní zvláště nyvou a vášnivou kantilénou. "To byly, lásko, skromné jenom dary, jen jedno bílé ruky stisknutí, a přec tak krásné byly tvoje čáry a zlatem lesklo tvé se planutí - ach, příliš kvapně zhlukly se ty zmary to byly, lásko, skromné, skromné dary. A sotva jsme si v oči pohleděli, již zlosti kámen na srdce nám paď a dusil mladé lásky zápal vřelý, až v srdci všechen, všechen oheň schlaď, jak lístky různo jsme se rozletěli a sotva jsme si v oči pohleděli." Ale oč intensivněji prožívá básník nyní drama lásky! Nepotlačuje výkřík vášnívé touhy, chvátí milenku na rozbouřené srdce, prožívá rozkošnicky slastné vzpomínky a neváhá zpěněný pohár povznéstí do výše, aby bujnými plameny vína roztavil zimomřivé barvy severu. Opájí se, byť nesměle, plivabem milenčina těla, vrací se zálibně k apotheose její ruky, ochutnává rozkoš jejích polibků ... a hle, náhle 'na jeho paletě, dosud střízlivé a severské, rozkvétají barvy Orientu, plné a syté obrazy valí se jako vodopád květll; básnická výmluvnost perlí se jiskřivě a výbojně. Mu2ovt' A OSUDY. "Vždyť jako poutník touží po vodách širazských, tak k zřídlúm lásky Tvé múj volá ret: miluj mne! a srdce mé jak mollah v mešitách Museda k Tvým hvězdám vzdychá, zapomníc kol svět: miluj mne! Mých písní sade, zřídlo lásky mé, má rúže, k níž slavíčí mé písně spěje let, miluj mne. přijmi a na věrném srdci nos, co lásky dar, ten východní mých písní amulet: miluj mne!" 51 Smysly nenasycene aneb jen drážděné v této cudné erotice hlásily se zatím dravě o své právo; básník porušené duševní rovhováhy stával se jich nevolníkem a sestupoval za nimi na dno života. Rozrušen a rozvrácen, neznaje životníllO cíle a nenalézaje smyslu existence, přišel r. 1860 dvaadvacetiletý Šolc do Prahy. Poslední dozvuky gymnasijní výchovy, troška zájmu o archaeologii, historický proud veřejného života vrhly jej na studíum dějepisné, s nímž ostatně měl tak málo společného. Jiné krise jím lomcovaly: tehdy rodil se v něm bosák tulák. Neklid žene jej s místa na místo, trpkost k společnosti dává mu sestupovati k těm, jež společnost deklassovala neb na vždy odvrhla, selská drsnost zavádí jej do bědných krčem v Židovském městě a Podskalí, požitek podrývá zdraví, smutný hnus po rozkoši učí hořké moudrosti pohrdání; a když i nastanou chvíle morálního vzpružení po nocech, ztrávených v zpustlých krčmách neb prosněných nad Kajetánskou zahradou na Hradčanech či kdesi u Vltavy nad hučícími jezy, a po dnech prospaných v podjezdech a na hnojištích, vidí Šolc zprvu s hrůzou, později s lhostejností, že společnost jest mu vždy dále a vždy cizejší. Básnicky vzrostl však Šolc v těchto prvních třech letech pražského pobytu do r. 1863 neobyčejně. Byla to dob] velkého kvasu a velkého tříbení se duchú. Gcncrace alllLltUcllLl "Máje", pln 52 ARNE NOVÁK: tické hořkosti, drsné ironie, zamlklého smutku a chladného výsměchu, jimiž snažila se maskovati převahu hluboce zaujatého citu a kypící sílu činorodého životního zájmu, stála před těžkým a dalekým problémem: prohloubiti a zpřítomniti vnitřní obsah češství. Rok osmačtyřicátý ztroskotal a vyzněl marně; nebylo však již lze vrátiti se k ideám předbřeznovým: ty byly navždy mrtvy. Snahy, jež zněly natiarrikádách a na Slovanském sjezdu jako hesla, měly se proměniti v čin; co bylo ve svatodušních svátcích krátkým hodem, mělo se změniti v denní chléb. Spisovatelé a politikové, básníci a agitátoři se spojili k dílu: Neruda vedle Sabiny, Hálek po boku Fričově, Heyduk s Barákem dávali základ k literatuře nových ideí. Politikové z povolání Krajník, Špindler, Engel stáli na čas mezi poety; literáti jako Neruda, Hálek a Pfleger pracovali v redakcích politických žurnálů; zatím co Frič týči1 v čele nového literárního hnutí prapor s poplv3ným jménem Máchovým, hlásil se Neruda jménem celé generace k Havlíčkovi. Politické vyznání mladého pokolení zříká se historických fikcí a zmocňuje se přítomných realit: místo abstraktního kollárovského Slovanstva obrací se zájem k revoluční Polsce a k jihoslovanským národům střásajícím turecké jho; místo idyllického a naivního češství buditelského staví se lidovost zahrnující i nově odkrytého továrního dělníka a velkoměstského proletáře; jazyk vlastenecké deklamace, jenž dotud byl exaltovaný, nadšený, důvěřivý, stává se trpce elegickým, přísně kritickým, ponuře rozhněvaným. S literárními ideami změnily se i literárnnormy. Ze starší poesie platil pro nové -, pokolení-:l pouze básnický čin Erbeni'tv, jemuž mluvčí generace Neruda vzd'll hold orávě t'lk n'ldšený ~i.'lko uořím!],!, a ohlasy básnické techniky "Kytice" shledávají se MUZOvt A OSUDY. 53 u všech téměř členll kruhu Májového. Úsečná plastičnost slova, barevná rázovitost obrazu, těsné přilnuti k oddanému studiu české přirody, mužná jistota situační malby výjevll děsivých a líbezných, sloučcní dikce lidové písně a výpravné dikce moderní, sestoupení k temným živelním zdrojúm života tím vším Erbcn. jenž i osobně hlásil se k snahám mladé školy, púsobil na rodící se poesii padesátých a šedesátých let. Neruda, jenž pod hlubokým dojmem "Kytice" napsal několik ostře vykrojených pie~ z lidového i velkoměstského světa, zllstal Erbenovým žákem ještě v "Balladách a romancích", a jsou-li Hálkovy pozdní "Pohádky z naší vesnice" češtější a ryzejší než jeho ostatní verše, jest to jen proto, že v kresbě pitoreskních figur a v dikci užil tu Hálek methody Erbenovy. Mladá generace chtěla jíti směrem Erbenovým ještě mnohem dále: chtěla stručnosti, úsečnosti, charakterističnosti lidové písně, která přestala pro ni býti pouhým sladkým výrazem idyllických útvarú života, užíti k vyjádření nových náladových a doj ll10vých rysú, nikoliv bez vlivu Heinova, jenž otrávené nitro moderního skeptického člověka rozleptané churavou marnou erotikou vyzpíval slohem písní z Wunderhornu. Tak vzniká nová lyrika, jež chce býti lehkonohá a zpěvná při pochmurnosti obsahu, tak rodí se nový český básnický výraz, jenž jest drsný, hranatý, chvílemi syrový, ale pravdivý a charakterní. Okruh obrazů a scenerií lyriky se šíří: trpká, světobolná níllada otevírá pohledy do chmurné, ponuré přírody, kterou byl pro poesii naši odkryl již Mácha; přilnutí k modernímu životu obohacuje básnický poklad obrazový i výrazový o výjevy z městského ruchu, z nového technického světa, ze současné proletářské bídy; generace dobývá těmto látkám a těmto obrazi'tm práva 54 ARNE NOVÁK: básnického, když je byla myšlenkově přiblížila svojí sympathii. Omezíme-li i svůj rozbor na veršovanou poesii a pomineme-Ii obdobné výbojné tahy v románě, značené jmény jednak Světlé, jednak Pflegra, vidíme hluboký přerod, jejž značí jméno Nerudovo, Hálkovo, Mayerovo, a pak i Šolcovo. Mocny podíl na tomto obratu mají i nové literární vlivy, které mylně byly charakterisovány heslem byronismu. Pro generaci "Máje" nebyl již Byron daleko tím, čím byl pro Máchu neb Nebeského: přijímala-li jeho odvážny sarkasmus, jeho hymnický kult svobody, jeho forsovany rozpor se společností, lišila se od něho naprosto nedostatkem úporného titanismu, konkretností politickych ideálů, pravdivějším pojetím problému ženy a lásky. Heine a Mladé Německo měli vliv mnohem hlubší: odpovídaliť potřebě mládeže spojiti moderní život s moderní poesií, tvořiti z trpkosti života lyrické symboly, hledati výraz pro krise nové nervní lásky, uvésti vedle citu souměrně pěstěného i vášeň. Politická německá lyrika čtyřicátych a padesátych let, jež jest básnickým dozvukem publicistiky a kritiky Mladého Německa, zmocnila se svými aktuálními myšlenkami a svymi velkymi slovy i srdcí české mladé generace, Freiligrath, Geibel, Herwegh byli čteni a milováni. Mladí básníci měli více smyslu pro bezprostřední dostřel myšlenky hlásané ve verši než pro sílu umělecké fikce; ctili v poesii více prudkou a mocnou inspiraci než vědomou, účelnou artistickou kulturu; obdivovali se spíše odvážnosti tendence než stilové kráse. Odtud lze si vyložiti i mocné působení dvou nám cele cizích a vzdálených básníků na tehdejší naši lyriku, Francouze Bérangera a Maďara Petofiho. Václav Šolc podlehl jim více než kdokoliv jiný a než komukoliv jinému, našelť v nich zjevy příbuzné. Mulovf A OSUDY. 55 Více než Krajníkův překlad Bérangera (1875) a více než Tůmův a Brábkův výběr z veršů Petofiho (1871) svědčí Šolcova, dílem í Ztingelova poesie o jich vlivu a takřka osobním kouzle jejich písní. Dnes, díky pronikavé krítice Renanově, jest literatura s měšťáckým písničkářem Bérangerem, jehož laciná sláva stínila Huga i Musseta, Lamartina i Vignyho, pro vždy hotova: vidíme jen chatrnost jeho myšlenek, Ilicotu jeho tak zvané filosofie, prázdnótu jeho měšťáckého náboženství, pouliční necudnost jeho sentimentální lásky, chudobu jeho sociálních zájmů. Leč v době, kdy důsledné měšťáctví bylo přece jen jakousi poetickou odvahou, dostávalo se srdečného obdivu jeho zpěvným, živým, jímavým chansonám, kde byl pohnutý děj vyprávěn se žertovnou vervou neb citlivým zaujetím; v době, kdy bylo potřebí náhradou za tupnoucí vždy aristokracii získati pro literaturu šíroké vrstvy, vítáno bylo smělé, lehké slovo pouličního zpěváka, jemuž rozuměl každý, Tl jenž se snížil rád na úroveň každého. Byl to písničkář, jehož popěvky žily v lidu - a o tuto popularitu generace z r. 1858 stála srdečně. Solc, jenž bérangerovský typus pro Prahu 10kalisoval v charakteristické chansoně "Písničkář", kde pouliční humor, obětavá svobodomyslnost, rozmarná bída a lidové vlastenectví pojí se v čiře bérangerovský celek, naučil se tu mnohému. I on dává genrovému obrázku dramatický děj, i on mísí vypravování a sentimentální doprovod, i on vyhrocuje příběh v pointu a užívá této jako refrainu, i on obrací se k zájmu a k sympathii posluchačstva a koketuje s nimi, i on hlásá měšťácké náboženství a měšťáckou morálku pro dobré lidi. Tvoří tak nový styl deklamovánky, zcela odlišné od deklamovánky Rubšovy, kde jest "biedermeiertum" v mnohem starší své fasí; Rubšovi jest forem zábavná místnost při některé 56 ARNr-: NovAK: české besedě v malém městě, Šolcovi velkoměstská ulice se svým obecenstvem měšťáků, cllažbošlapú, povalečú a žen z lidu. Polovice básní, jež v "Prvosenkách" zahrnul do "zpěvú epických" jsou bérangerovské deklamovánky a chansony s čistě šolcovskými tóny. Vedle Bérangera Petéifi: vedle dítěte pařížské dlažby syn pusty, vedle písničkáře svobody v rámci měšťáckého pohodlí básník neobmezené volnosti širé přírody, vedle zábavného vypravovatele malých příběhů překypující lyrik živelných zjevú a vroucích vášnÍ. Zběhlý student, kočovný herec Alexander Petéifi, jenž žil v představách mládeže s gloriolou mučedníka politické svobody, padnuvšího v otevřeném boji, upoutal zběhlého studenta, herce a tuláka Šolce již jako osobnost; inspiroval jej však též jako básníka zpěvností a primitivní prostotou svých rhytmů, uměním zpodobovati krajinu v bouři, případným paralelismem přírodních a duševních výjevú. Obrátil jeho pozornost k bezuzdné volnosti cikánú a uskokú, dal mu prožíti lásku vášnivou a smyslnou, která na rozdíl od intimní lyriky Šolcovy vystupuje v jeho balkánských motivech, a pomáhal mu vybavovati vlastní osobitost selského hocha, již vliv Bérangerúv spíše zatlačoval. Na pozadí této básnické generace a pod vlivem těchto vzorú, jež byly jasny již Šolcovým prvním kritikům Hálkovi a Nerudovi, vyvíjel se talent Šolcúv v Praze počátkem šedesátých let. Verše, otiskované v "Obrazech života", "Rodinné kronice" a pozdějí v "Květech", odhalují nám právě tak bohatost a mnohotvárnost inspirace, jako nedostatek soustavné, účelné a soustředivé práce básnické. Jest tu několikerý sloh, několikerá technika, několikerý zorný úhel; jsou tu smělé a pěkné náběhy k větší komposici, jež nikdy nebyla provedena; jsou tu plodné MULOVI: A OSUDY. 57 motivy, jež ztlstaly neZllžitkov~ny; dozvuky erbenovské periody II pokusy o rhetoriku "zlomki't epopeje"; n,ízvuky na núro(\ní písdí a 11lnohomluvné pathos slova i barvy; tlhrnelll nekonečně talentovaný búsník, jenž se nikdy nedostal přes stupeň i mprovisace. Erotika Šolce známe již; k poznání rozvoje jeho epické vlohy, dobou tak obdivované, dal nám klič přehled vliv(l na mladou generaci. V těchto ballad,í:.:h, veršovdných anekdotách, epických obrázcích z venkova jest Šolc stále českým Bérangerem, který se č'lsem rozpomíná na selský svi'tj domov a jeho tradice. Někdy jest di'tkladně konvenční tak na př. v nejrozměrnější své sklé\dbě "Dědovy vrásky", kde několika opotřebovaných c1ichés z doby selského poddanství využito jest s únavnou 111nollOslovností, tak i v ".Jozovi Skalákovi", kde pro příběh, jaké se z;ílibouvolila I<.. Světlá, nenalezenv ani charakteristické linie ani úsečný balladický 'tón; jindy má obdivuhodnou stručnost a malebnost výrazu, a jistotu malířského postřehu, jež snese .srovnání i se sourodými N erudovými "Balladami a romancemi", tak v básni "V zlatou hodinku", z niž cituji alespoň alšovsky narýsovaný začátek: "Ve~ se dvol'í, krčma zvučí, na zápraží děti ~káčí, každé v ruce po kytíci a makovém po koláči. V krčmě kmotři v rozhovorech za dubovým v koutě ~tolel1l, paní matky jako kytky po lavicích ~edly kolem." Připočteme-li ještě, že Šolc s touže schopností chytal charakteristické rysy Prahy a její ulice, že byl na př. první, kdo odkryl moderní poesii nádraží, 58 ARNE NOVÁK: jež mu byla dějištěm výjevů vystěhovaleckých, změřime snadno, že Šolc epik dospěl daleko nad svúj vzor, nad Bérangera. V zcela jiné souvislosti literárni stoji epické skladby Šolcovy z balkánského ovzduši, k nimž sám ve dvou hymnických skladbách "Slávy děti" a "Nad Balkánem" napsal průvodni komentář. Šolc odhazuje vědomě historické slovanstvi a jeho nároky "staré již rány zacelila doba, na jizvy slušno nových dostat ran": program boje jest na východě; dobytí Cařihradu, vráceni Balkánu Slovanům, jedno velké nové imperium od Kamčatky k Šumavě: toť etapy vitězství. Ale tento zájem politicko-slovanský, podnicený četbou hrdínské poesie srbské a živený i umělecky jihoslovanskými motivy obrazů Jaroslava Čermáka, jenž právě tehdy okouzloval tragickým arrangement svých hrdinských raněných Černohorců, slepých homerských guslarů a zajatých, ubledlých divek o hlubokých, zádumčivých černých zracích, tento zájem, jenž v naší literatuře c!á se sledovati od Chocholouška ke Kapprovi, od Cecha ke Krásnohorské, od Havlasy k Holečkovi, má, tuším, ještě jiný literární kořen, v poesii Šolcově takřka obnažený. Literární sympathie k Balkánu jsou pouhou episodou velkého východního exotismu v poesii X IX. století. Po vědeckém východě Hammera Burgstal1a přišel vyrovnaný filosofický orient Goethova Divanu, kde se život vt"tbec orientálsky stilisuje; pak u formalistních epigonú Riickerta a Platena následuje orient klassicistský a pcučný. Zatím ve Francii Victor Hugo a v Německu jeho epigon Freiligrath objevili orient nový: velikou feerii barev, vášní, osudú, exotické bizarnosti a úchvatného kolorismu, s čímž závoditi múže jen fantasmagorická Persie Tomáše Moora a svěží, ryzí Kavkaz ruských velkých romantikú. Šolc stojí asi uprostřed mezi MlJ20V~ A OSUDY. 59 oběma velikými křídly orientalských exotiků. V"Ghaselech", této svérázné formě, již po umn)rch a suchých formalistech J. E. Vocelovi a Fr. Douchovi a vedle netalentovaného Furcha uvedli znovu do Čech krajané J. V. Jeřábek a V. Šolc, stilisuje život, lásku a rozmar čistě platenovsky neb rUckertovsky s velikou smyslovou něhou a se zvláštním kouzlem obrazů, jež jsou bohatě vedle sebe tkány jako na koberci. V tomto cyklu 8 básní jest Šolc nejvíce artistou: vždy virtuosněji ovládá fasetový tento útvar, broušený zároveň do dvou krystalických soustav, do soustavy rýmu a refrénu. Nestává se mechanickým brusičem těchto perských polodrahokamů, nýbrž pronikne až k samému tajemství ghazelových refrénů, do nichž zamyká pointu básně i její nejsilnější citový akcent, aby pak refrénové techniky užil s velmi svéráznou obměnou v šestiveršových slokách cyklu "Z perlové šňůrky", kde verš první a poslední jako objetí dvou těsně spiatých rukou zavírají do svého těsného stisku lyrické čtyřverší. Případ velmi vzácný v dějinách poesie: úzkostlivý a virtuosní formalismus nezdusil tvůrčí schopnosti básníkovy, nýbrž prohlubil a zmnožil ji. V epických motivech z Balkánu, "Hajduk", "Renegát", "Uskoci", "Písně o Marku Hajdukovi", "Beťar", jest orient barvitější, vášnivější, krevnatější; jsou tu kruté motivy msty, záští, zloby v rámci přírody spíše fiktivní než reální; většinou zveršovaný Chocholoušek, časem názvuky freiligrathovské, vše v duchu oné fantastické inspirace slovanské, které zůstalo pokolení sledující za Šolcem v jádře věrno. Šolc však nebyl naprosto politický fantasta a utopický snílek o svobodě, jak by se po programové básni "Slávy děti" mohlo zdáti: jeho vlastenecká poesie má horkou krev skutečnosti, pevné svaly činu, trpkou žluč hněvu; a bylo-li by jmenovati analogii 60 ARNE NOVÁK: pro jeho "Zpěvy svatováclavské", byly by to jistě spíše "Zpěvy páteční" než "jítřní písně". Pašijová nálada leží nad těmí verši: naše dějiny jsou utrpení, naše přítomnost jest krvácení umírajícího, náš žívot přibit na kříži, žízníme a sycení jsme žlučí. Náš dům jest pustý jako hrob, pln rzívých zbraní a pohozených právních knih; nešťastné hvězdy planou nad ním; na našem srdci tkví veliký kámen. Ale od elegičnosti k činu, od meditace ke vzdoru: obsah národnosti musí se prohloubiti. Šolc volá proti historismu předchozí poesie vlastenecké k přítomnosti a se zřejmým hrotem proti aristokratické politice vládnoucích stran apoštoluje verši mezi lidem. Ve dvou básních této skupiny jest celá politická nálada mladého pokolení v "Písni o ruce mozolné" a v "N ašich chaloupkách". Dělný lid vstupuje v popředí národa: Rudolf Mayer inspirován Freiligrathem pokloní se dělníku básní "V poledne", Pfleger píše první sociální román "Z malého světa", jeřábek první sociální drama "Služebník svého pána", Neruda jde a studuje "Trhany". Šolc nachází pro dělnika hymnický tón, pathos vděčné modlitby, epitheta hrdinské básně, jež ozvaly se p,? Kouklových mdlých "Písních o mozolech" až v Cechově velkolepém monologu "Hrdina budoucnosti"; u Šolce dělník, rolník splývají v jediného reka, obětujícího se vždy pro utiskovatele a živícího svou krví všecka velká hnutí. V básni "Naše chaloupky", vzniklé pod silným vlivem ódy "Piesnie slowianskie" Dunina Borkowského, jest variace téhož thematu; jest příliš známa, licž aby bylo třeba ji analysovati a ukazovati snad, oč hlouběji a živěji pojímá smysl našeho obrození než slavené deklamovánky Rubšova a jablonského, z nichž tato líčí je jako dílo historicko-allegorické mašinerie, ona jako příjemný průvodní akkord šosáckého života malých měšťanů. Mu20VJ: A OSUDY. 61 Šolcovy básnické aspirace šly ještě výše: napial si veliká historická plátna, vrhl několik mohutných ideových linií a chtěl oživiti vše mocnými dějinnymi postavami, v nichž skryt jest smysl celých století. V "Mistru Janovi" užil uzavřené formy historické balIady, jíž dal tragický podklad, ve "Věštbě Sibyllině" vyvolal koloristickou nádherou pláten Kaulbachových a Munckaczyho, neb literárně mluveno historickým rhetorismem Hugovským, císařský Řím stojící tváří v tvář vpádu severních barbarů; pak chystal velkou skladbu" Boží bojovníci". Zůstal z ní pouhý prolog, v němž se zračí vskutku lví spár: husitská revoluce pojata jest jako hnutí současně politické, národnostní, myšlenkové; papežský Řím líčí se jako pokračování imperia, ujařmujícího vždy jednotlivce a národy. I prolog zůstal fragmentem. K dokončení neměl již básník sily. R. 1863 vysílen, churav a mravně deklassován opustil Prahu. Jako nešťastný Bárti'lv syn vracel se k stařičké matce domll. Motiv návratu skizzují slova jeho mladšího básnického druha: "jen na tom drahém srdci mateřském i neštěstí i vina sladce dřímá". Chtěl se vzchopiti; pokusil se jako herec u několika kočovných společností, ale bez úspěchu. Věřil v hereckou inspiraci, jako v poesii inspirací vítězil: ani jako herec neměl hlubšího studia, hlubšího kulturního vědomí: Jest v tom kus tragikomiky, hrál-li Václav Šolc, typ nespoutaného mládí v literatuře, starce a sešlé existence. Vrátil se zas domů, našel v hraběnce Kounicové r. 1867 štědrou příznivkyni, jež umožnila vydání "Prvosenek", nazvané po titulním ghaselu inspirovaném Lenauem. Vzmužil se tím poněkud: přišel do Prahy, dal se znovu zapsati na universitě, stýkal se s mladými literáty, kteří nři i::ll i jej i do red'1kčníllO komitétu ,.Alm;ll1(\cl111 českého studentstva", kde figurovalo jeho pouhé 62 ARNE NOVÁK: jméno; napsal několik ryzích menších skladeb. Měl literární ťispěch, Neruda a Hálek přivítali jej do literatury s vlidným pobízejícim úsudkem, "Naše chaloupky" znárodněly takměř; přátelé hledali prQ něj pDstavenl. Vše bylo marno: orel v hlavě měl postřelené peruti, a nohy vězely příliš hluboko v blátě. Zneužil často důvěry přátel, vyhošťoval se sám ze společnosti, a často bylo jej vídati, jak v zastrčeném hostinci u nejvzdálenějšího a nejtemnějšího stolku, "jakoby obtížen vědomím vlastní viny", zadumaně sedával, neb jak ošuměle s lacinou čapkou na hlavě, v špinavé čamaře a s šátečkem na krku plaše a cize se mihl mimo přítele. Když také pokus, uchytiti se v Jičíně, se ztroskotal, odešel navždy k matce. Vypravuje se, jak v zahrádce za výměnkem matčiným pracovával, vyhýbaje se lidem a neodpovídaje na otázky. Nezbylo mu nic než milosrdenství matčino a poslední moudrost "cultiver son jardin", jemu, jenž vloh svých nikdy nedovedl pěstovati. Někdy mihnula se mimo zahrádku některá z dívek, na niž skládával verše a na jejím bilém naivním čele napsán byl verš Ofeliin "ó jaký vznešený tu zmařen duch"; někdy "ukázal naň otec synu s řečí moudře varujíci: ,Výstrahou ti, .synu milý, buď ten jinoch pobloudilý. Moh' být užitečným tvorem, doktorem či professorem, snad i mandát poslanecký ulovit - - -' A vážně na to klepne v tabatěrky zlato, na níž Kristus pěknou praci - koupena jev licitaci". - Psi osudu byli mu již v samých patách. Z j~ra r. 1871 uspořádali jeho osobní přátelé Durych a Capek pro "Národní bibliotheku" druhé, o polovici rozšířené vydání "Prvosenek". Než došly novinářské referáty o knize, jež v mládeži měla velký úspěch, byl básník mrtev. Nahodilý zápal plic, získaný na výletě, zdolal 14. července r. 1871 tělo zemdlené ži- Mu2ovf: A USUDY. votem a porušené nemocemi. Nekrology v novinách byly stručné a reservované: Šolc tulák zatlačoval obraz Šolce básníka. Když dožila generace, jíž náležel, svoje mládí, byl zvolna zapomínán. Necelých dvacet let po básníkově smrti hledal marně jeho životopisec Bohuslav Čermák významnější zmínku o něm v literárně historických knihách, psaných po skonu Šolcově. A přece za jarních večerů, jejichž vzduch je prosycen marnou a zmatenou touhou nenarozených snů a činů, zdává se nám, stojíme-li někde nad horskou osamělou strání posetqu zlatými prvosenkami, }e mnoho z kouzla pohorského smutného jara v Cechách zachyceno je právě ve verších Václava Šolce. a že ponížení a trpkost, bída a vina, jimiž platil tento básník a tulák, umělec a bosák bohům za svoje písně, nebyly marnou obětí. Antonín Truhlář. Ve chvíli, kdy dějí se na gymnasiích pokusy odho- diti valnou část staroklassického dědictví, odešel jeden z nejvěrnějších a posledních humanistů, dlouholetý professor a posléze ředitel starobylého akademického gymnasia v Praze Antonín Truhlář. Zabloudiv omylem do neklidného a zmateného věku devatenáctého; usiloval učený a oddaný následovník Řehoře Hrubého z Jelení a věrný ctitel zcizáčtělého jeho syna vrátiti se do svého duševního domova, do radostné a rušné doby rozkvětu studií klassických pod chladným nebem severním, do slavné a krásné periody vytříbené a přesné latinity, do památného času vzorných prvotisků a prvních vydání starých klassiků. Utíkal před svou dobou, právě jako vyhýbal se svým vrstevníkům, opovrhoval s pedantickou důkladností vším, co páchlo moderností a pokrokem a nedovedl porozuměti těm, kdož se domnívali, že kulturní ideál jest snad kdesi v budoucnu, neb dokonce skrvt mezi námi. První fase {eho lásky ke klassickým auktorúm ~l k jejich následovníkům novodobým byly plny ne- MuZové A OSUDY. 65' ohrabané a mladistvé naivnosti: překládal je prostě do svého tvrdého, neohebného, staromódního jazyka, který byl právě tak důkladný, trvanlivý a právě tak nesličný, jako střih jeho šatů, vyšlých z módy o pět, deset let dříve Než byly ušity. Tak interpretoval rozvážný a přísný professor jičínského gymnasia feuilletonistickou epiku frivolního hejska Ovidia, lehce veršujícího šviháka a věčně zamilovaného lehkomyslníka. .. leč nepoměr básníka a překladatele byl tak křiklavý, než aby byli dlouho spolu vydrželi, a proto Truhlářův překlad Metamorfos zůstal fragmentem, což ovšem jest spíše svědectvím čehokoliv jiného než nedostatku vytrvalosti a píle překladatelovy, jež naopak byla příkladná. Maje tyto smutné zkušenosti s antickou poesií, která však nad jakékoliv jiné básnictví imponovala mu svou časoměrou, obrátil se ke klassickému světu z jiné stránky. Ve škole arciť vykládal, recitoval a komentoval řecké a římské klassiky dále s oddanou něhou a učeneckou vášní, která často tavila drsnost jeho zevnějšku a nepřístupnou rozmrzelost jeho povahy; před gymnasijními škamnami dále skandoval, rozevíraje velké zamračené a přísné své oči, po paměti celé zpěvy Homéra, Vergilia ale také odlehlých auktorů, rád a úmyslně zapomínaje na předepsanou mluvnickou dresuru a slovíčkářství úřady doporučované; žáky nabádal svým poloskrytým a přece velmi účinným způsobem k hlubšímu proniknutí do starověkých literatur, leč v soukromí vstoupil k literární kultuře klassické a humanistické do jiného poměru. On, jenž jako překladatel byl tak nešťastným nápadníkem antické krásy, rozhodl státi se jejím sebezapíravým služebníkem a pokorným panošem. Maje trpělivost i přesnost bibliografa, důkladnost a smysl pro pořádek vlastní knihovníkovi, slidivou 5 66 ARNE NOVÁK: důmyslnost archivářskou, obezřetný a solidní dar kombinační, umínil si Antonín Truhlář, jmenovitě když"přeložen byl z Jičína do Prahy, zjistiti, popsati, utřiditi a urovnati celou onu obsáhlou a polozapomenutou literaturu, která v XV I. a XV II. věku věnována byla v Čechách úsilí o obnovení řeči a literatury klassické. Pracnou bibliografií českých překladů z latiny a řečtiny počínají hojné jeho práce sem patřící, obroyskou "Rukovětí k písemnictví humanistickému v Cechách a na Moravě ve stol. XV 1.", kterou v posledních letech připravil k tisku, a z níž před jeho smrtí vyšel první díl, končí; celá řada studií mono-o grafických, vzorná edice zapadlého textu náhle ze zapomenutí vykopaného autora humanistického, hojné učené články v Ottově slovníku, drobné nesčíslné příspěvky životopisné a knihopisné kupí se tu jako prúprava k jmenovanému velkému dílu, jehož dovršení au > tor se nedočkal. Tři rysy charakterisují zvláště veškeré tyto práce Truhlářovy: láskyplná oddanost k předmětu; popisně statická methoda; převaha smyslu pro literárně učeneckou stránku badání nad kulturně životním pojetím. Antonín Truhlář, jenž žil jako cizinec uprostřed Prahy obklopen jen svými knihami, výpisky, poznámkami, nebyl jen bibliograf a bibliothekář, nýbrž i bibliofil. Miloval knihy, nejvíce pak staré, dokonalé knihy, vzorné úpravy zevní i přesného textu. Vydání některých humanistických officin, zejména kulturně souvislých s Čechami, byla přímo jeho vášní, pro niž nešetřil ničeho: korrespondence, cest, nákladu, osobního exponování. Jím sebraná "Geleniana" staví Zemské museum mezi své nejlepší cimelie a až opatří tu vzácnou sbírku, posvěcenoti ostatně i význačně českou tragikou kulturní, podobiznou sběratele, s tou širokou, nehybnou a těžko- MulOvt. A OSUDY. 67 pádnou hlavou ponurých vyvalených očí za ostrými brýlemi, vzdá jen povinnou úctu památce dárcově. Knihy s touto zbožnou pečlivostí nashromážděné pročetl, prostudoval, probadal Truhlář se svědomitou akribií, jíž každá jednotlivost zdála se důležitou, každý údaj zaznamenání hodným, každá podružnost cennou; i co nemělo v ojedinělém případě váhy, nabývalo jí jako malý kamének v chystané stavbě dějin českého humanismu. Že bohatý, ba marnotratně hojný materiál takto získaný ztrácí mnoho v konečném zpracování Truhlářově, to zavinila jeho methoda suše konstatující a přísně popisující, jdoucí až otrocky po stopách našeho učeného mikrologa Josefa jirečka, ba skluzující někdy až k puntičkářské malicherností bodrého Antonína Rybičky. Antonín Truhlář neznal organického růstu ideí a nevšímal si rhytmického toku dějů; neuměl vyhledati souvislosti a nesnažil se odhalití za kníhami duši auktorů; řadil jen prostě fakt za faktem, 'knihu vedle knihy, auktora k auktorovi, nepovznášeje se nad seskupení dle škol, dle osobních styků, dle vnějšího materiálu pracovního. V tom jeho studie, do detailů tak nové, byly pravým opakem prací naší moderní školy literárně historické; proto zvolil ve svém závěrečném monumentálním díle zase po jirečkově vzoru polovědecký a příliš pohodlný postup abecední, kdežto jeho obsáhlé vědomosti a dlouholetá studia daly očekávati velké pragmatické dílo literárně historické. Leč, jak měl hledati organické zákony života, když, udušen prachem svých knih a studií, ztratil pro život smysl? I humanisté, které miloval a jimž pokorně sloužil, měnili se u něho v pouhá schemata: přestávali býti lidmi, aby mohli býti výlučně učenci; ztráceli vztah k životu, aby dali se lépe katalogisovati a komentovati. Antonín; Truhlář neviděl v hu- '" 68 ARNE NOVÁK, manismu přečtení jeho jinak výborných statí v Ottově slovníku o tom svědčí - dobu omlazeného lidstva, vášnivě probuzeného k novému životu radostně pojímanému všemi smysly, nýbrž periodu klassických učenců, vzorných impressorů, obratných latinských veršovců, mistrovských překladatelů, dokonalého ciceronského slohu. N ej en že neměl smyslu pro humanistickou ltalii Boccacciovu neb Mirandolovu, Macchiavelliho neb Aretinovu, leč i humanistické Německo, které dalo život zžíravému skeptikovi Erasmovi, geniálnímu tuláku Celtesovi, rytířskému Huttenovi neb frivolnímu anekdotáři Bebelovi, zůstalo mu cizí. A tak i tu platí slova hrůzné duchovní tragiky: "Ou gleichst dem Geist, den du begreifst." S tohoto hlediska dlužno souditi, často i odsouditi literárně historické práce Truhlářovy, dotýkající se novější literatury české, zejména obrozenské. Kde vykládal knižní zjevy, odříznuté, od života, učence a ,papírové spisovatele, antikvářské charaktery a professorské mumie, Fr. Šíra, K. S. Macháčka, J. Chmelu atd., byl na místě; jinde však zůstával daleko za požadavky doby. Není jistě s prospěchem, informovala-li se cizina o českém písemnictví z jeho přehledu v díle "Oesterreichísch- Ungarísche Monarchie in Wort und Bild" a studujícl mládež z jeho "Výboru z literatury české doby nové": v obou dílech uvedl mnoho cenných dat, vyjmenoval řadu knih, vypočítal spoustu autorů, upozornil na nejednu opomíjenou jednotlivost, leč nevystihl ducha doby, rhytmického tepu kulturního srdce, vývoje literárních ideí. Vinou jeho - či snad konservativních jeho příznivců, kteří Antonína Truhláře nejednou vlákali mimoděk do zodpovědné a těžké situace? bylo, že vzal na sebe dno, které bylo nad jeho' sily. Mu20vt. A OSUDY. 69 A Truhlář s imponující tvrdošíjností nerozuměl a nechtěl rozuměti době, prchal z ní, uchyloval se před ní do svého humanistického Tuscula. Nic ho nedovedlo zmásti, nic jím otřásti: pro tuto důslednou a plnou věrnost sobě samu budiž čestně vzpomínáno na posledního Mohykána humanismu u nás. Lcander Čech. V osmdesátých letech připravovala řada mladých učenců a spisovatelů za srdečného rozhořčení pražských literátů' a za naprosté lhostejnosti čtoucího obecenstva proníkavý převrat v české kritice a v názoru na české tvoření slovesné. V promyšleném odporu k stále rostoucí pražské literární centralisaci kupili se neodvislí ti kritikové, vyšedší většinou z filologických studií, kolem moravských časopisi't, katolicky zbarveného měsíčníku "Hlídky literární" a bezbarvých dotud "Literárních listt"t". I přezvali je pražští básníci a povídkáři, u nichž měli mnohý nevyrovnaný vroubek, pOSll1ěŠI~ě "mor;;vskou kritikou", ačkoli většina pocházela z Cech, a třebaže ani jeden z nich nehlásal di'tsledně moravského separatismu. Byli to přesní, jasní a na mnoze studení duchové, trpělivě oddaní podrobné analyse, jejichž ostrým sklům, chránícím oči krátkozraké, často unikala' živá plnost uměleckého díla. Za to dovedli s myšlenkovou jistotou a s poučnou přehledností vyjmouti z rušné a pestré náplně básnického tvoření obecná pravidla, povšechné zákony, slovem onu MulovJ: A OSUDY. 71 pevnou, bezpečnou a chladnou kostru, kterou básník oblluje kvetoucím a pružným masem, kolem níž chvějí se ve vzrušeném napětí čivy umělecké citlivosti, nad níž krouží okysličená krev proudícího života. Zjistil-Ii však jejich dí'tkladný až pedantický rozbor po zpí'tsobu normálního anatoma v některé knize vadu, lom a kaz této kostry, pak měnila se obyčejně kritika v příkrou obžalobu a v rozhorlený odsudek; nemajíce ví'tbec uměleckého temperamentu, upadaJí tito kritikové příliš často do zvyklostí svého professorského povolání. ~1 Byli zcela rozhodně a uvědoměle pravými protinožci vládnoucích tehdy směrí't v literatuře"'~ české. Tehdy oddávalo se naše básnictví nádhernému a marnotratnému rozkošnictví: u Jaroslava Vrchlického a jeho školy i u Julia Zeyera luxu"ideí, obrazí't a kultur, u Svatopluka Čecha alespoň řečnickému luxu slov. Zde však přicházeli střízliví puritáni a suší puristé, kteří kladli prostou a ostrou linii taženou perem přísné logiky nad všecek přepych" makartovského štětce a kteří šedivému a všednímu "slovu kryjícímu se plně s obsahem dávali přednost před každou veršovou parádou. Česká slovesná ku.Itura osmdesátých let byla západnická a extensivní; avšak "moravská kritika" doporoučela intensivní sestup""na dno národní povahy, netajíc se svým odporem k·panujícímu eklekticismu a francouzsky nadechnutému diletantství. V dí'tsledcích pozdní romantiky a v opojení vlastní slávou hlásala škola Vrchlického geniální libovůli a aristokratickou povýšenost tvořícího umělce, jemuž přisuzováno právo na vlastní mravnost ... j1k se měli srovnati s tím puritánští kritikové,""kteří od spisovatele "vymáhali podřízení se národní a~ společenské kázni i oddanou službu reformním snahám novodobým? I 'zdálo se, že "moravská kritika"-vyčerpává se čirou negací, stavíc se jakoby ze zásady 72 ARNE NOVÁK: na vzdory přirozenému vývoji slovesnému. Byl to ovšem pouhý klam; tito studení novotáři přinášeli mnoho kladného do naší literatury. Chyběla-li jim naprosto umělecká vnímavost, vynikali za to methodou myšlení a zkoumání. Z nedůvěry k staré esthetice Herbartově a jiných formalistů, na níž zbudoval u nás Josef Durdík první důkladně promyšlenou soustavu kritickou, hledali nové základy pro krasovědné a kritické soudy. Jejich promyšlený positivism vedl je jednak k t. zv. empirické poetice německé, kterou se na př. Scherer a Elster vymanili z idealistických schemat, jednak však ke kritice sociologické, jak ji ve Francii vybudovali v krásné systémy, Taine, Guyau a Hennequin. Tyto soustavy zkoumaly, vykládaly, přijímaly za plán pracovní a to nejen pro menší úvahy, nýbrž i pro celistvé monografie. Není sporu: bylo to kritické epigonství, činnost odvozená, učelivá nápodoba, zapomínající, že opravdově veliká kritika, ať již ji značí jméno Lessingovo, Saint-Beuveovo či Bělinského, vždy si tvoří vlastní methody a formy. Avšak byl tu přece nesporný pokrok: česká kritika, která se po Durdíkovi zvrhla v pouhou hru nápadů, dojmů, sympathií, měla zase methodu. Skoro všem z "moravských kritiků" - dnes přestalo označení dávno býti přezdívkou, naopak čestně nám připomíná jejich neodvislost od tehdejších pražských předsudků - chybělo umění vystihnouti osobnost posuzovaného umělce v její individuální síle, zachytiti šťastnou intuicí jeho duševní podobiznu. Avšak z tohoto nedostatku dovedli učiniti ctnost. Užívali vydatně se zdarem cesty srovnávání, paralel, poměrného měření a tak vnesli do české vědy literární zase onu plodnou methodu srovnávací, v níž kdysi spočívalo kouzlo prací Nebeského a jíž děkuje za nejeden úspěch K. Šmídek. To byla vý- Mu20VE A OSUDY. 73 borná průprava pro modernl literární historii, k níž mnoZí z "moravských kritiků" snesli kameny, a kterou vytvořil pak Jaroslav Vlček s nimi dosti těsně souvisící. Konečně i puristické a jazykové úsilí "moravské kritiky", na které se před časem hledívalo jako na "kantorskou feruli" neb na "professorský lineál", jeví se nám dnes v daleko příznivějším světle. Kritikové ti souhlasili v podstatě se svým učitelem, rázovitým moravským jazykozpytcem Františkem Bartošem, jenž s rozhodností přísného puristy a s právem pronikavého znalce východní větve naší mateřštiny se hrozil mechanického přizpůsobování spisovného jazyka západoevropské řeči básnické za cenu ztráty kmenové jadrnosti, kořenné původnosti, individuálního svérázu. I jim byl jazyk daleko více než mrtvý nástroj a než libovolný dorozumívací prostředek: byl jim přímo nositelem národní poctivosti v literatuře; i soudívali velmi neúprosně o jazykových hodnotách soudobé české poesie. Dnes, kdy Bartošův význam dovedeme zcela klidně ocenit, aniž by naše úcta k jeho protinožci Gebaurovi brala jakoukoliv újmu, víme, že v Bartošově názoru přes všechny separatistické názvuky a nejeden titěrný rozmar dialektologův bylo zdravé jádro, a že užití toho názoru na literaturu mělo v kritice svou oprávněnost. Požadavek, že český básník, umělec slova, má znovu a znovu občerstvovati svůj výraz z pramenů lidového jazyka jest nám dnes tak samozřejmý jako tendence, aby spisovatelé sestupovali do tajú lidové duše: ovšem lacinou a povrchní nápodobu vněšností odmítneme tu stejně jako se nám protiví imitace cizího výrazu slovního. V nikom nevyhranily se všecky rysy "moravské kritiky". tak plně a ostře jako v jejím nejnadanějším představiteli Leandru Čechovi, jenž 27. července 1911 74 ARNE NOVÁK: sedmapadesátiletý zemře!. Leander Čech jest zvláštním příkladem lokálního přizpůsobení. Ačkoliv narodil se v Čechách z rodiny typicky české, vystupoval po celý život jako uvědomělý Moravan. Již uprostřed 70. let hájí v representační ročence moravského literárního dorostu, v "Zoře", možnost a oprávněnost moravské literatury, jež by bez jakýchkoli záměrú separatistických a ve stálé souvislosti s kmenovým tělem slovesným měla svůj ráz, svou povahu, svoji ryzost, avšak jež by byla zároveň stálým blahodárným korrektivem jed[lOstranností a zrůd ústředního organismu. Leander Cech stává se pak professorem a reálním ředitelem ve dvou tichých, odlehlých, od světa odříznutých moravských městech na pohraniční pahorkatině a posléze i tam umírá, vzdálen středu duchovního života českého, aniž přece kdy se mu odcizil. Jestliže někdo měl právo hlásat literární regionalismus - slovo "krajinská literatura" povídá sice totéž, ale není, tuším, bez hanlivé příchuti - byl to jistě Leander Čech, který na celý život se rozhodl pro Telč a pro Nové Město na Moravě, a přece si zachoval vždy duševní styk s literárním životem evropským. Zdá se mně vždy při čtení Čechových statí a posudkú, ať si je vyhledávám v kritických rubrikách "Světozora" či "Osvěty", ať pro ně otevírám zašlé "Literární listy" nebo dnes přepodstatněnou "Hlídku literární", že na nich leží ovzduší té přísné, chladné, bezbarvé vysočiny, kde Čech prožil svá mužná leta. Jako na Českomoravské krabatině překvapí i v těchto pracích především jasné a daleké obzory, uzavřené náhle temnou a smutnou hradbou, pak ostré a tuhé linie, nedostatek koloritu a života, trochu nízké nebe nad formami 'skrovné malebnosti. Obnovuji-li si v mysli dojmy z této četby spíše poučné než púvahné, tlačí se mi na rty znovu a znovu slovo střiz- Mu2ov!: A OSUDY, 75 livf!.'Leander Čech byl kritik, v němž nebyla ani jediná žilka básnická, ani jediný nerv umělecký: i Obl starší představitelé rozvážné a obzíravé kritiky "professorské", Josef Durdík a Jan Ev. Kosina byli u srovnání s nim básníky, Durdík - škrobený pathetik, Kosina - staromódní idyllik. Tento naprostý nedostatek umělecké povahy kalí povážlivě i nejlepší práce Čechovy. Nikdy nedovedl učený kritik vystihnouti slohovou svéráznost, osobitou expressi, výrazové kouzlo básníka, jejž znal sebe lépe, i jeho slohová pozorování o Světlé neb Hálkovi jsou matná, příliš všeobecná, neurčitá, l1edoved~ouce vsuggerovati příslušného dojmu. Stejně unikal Cechovi onen nedefinovatelný půvab velké osobnosti, který ji obklopuje jako mlžný opar, a bez něhož nevyložíme si ani jejího ohlasu, ani jejího vlivu. Snad proto zdála se jeho monografie o Karolině Světlé, pracovaná nesporně se vzornou methodickou čistotou a s trpělivou oddaností, většině čtenářů tak chladnou a odměřenou. Čech po letech vzal knihu znovu do ruky, přepracoval ven a ven, přizpůsobil chápavosti čtenářské, zlomil ostří mnohým záporným soudům, ale i v této druhé populární a synthetické podobě schází onen osobní magnetismus, kterým dovedla Světlá jako žena i jako spisovatelka vábiti srdce a mozky. Za to tam, kde v literatuře šlo především o otázky ideologické, o vyhledáni virtuálních zd,:-ojů myšlenek, o filiaci názorú, o souvislost směrů, šla Cechova sonda do hloubky a bezpečně. Leander Čech byl učenec evropského rozhledu, který se dobře vyznal v moderní francouzské kritice i německé esthetice; proudy evropské literatury X IX. věku přehlížel zcela jasně; na filosofické kořeny jevů slovesných nikdy nezapomínaLl Při tom v moudrém soustředění sil, času i zájmu se netříštil: jeho hlavní práce z literárních 76 ARNE NOVÁK: dějin našich seskupují se organicky do dvou řad. Ideologa, jenž šel po stopách české esthetické a kritické myšlenky, nemohl neupoutati její velký tvůrce a inspirátor, mladý Palacký. Zde bylo vše, co Čecha mohlo vábiti k předmětu: těsný styk filosofie s literaturou, problém pramenů a vlivů, zájem o methodu, kulturně reformní pathos, neprozkoumanost látky, ale i nedostatek slohových otázek, volná spojitost s vnitřní osobností. Výsledky byly znamenité: nevím, zda dáti přednost dvěma důkladným a jasným studiím o filosofii Palackého, či vzornému vydání Palackého drobných spisů z esthetiky a kritiky. ~ Druhá skupina literárně dějepisných prací Cechových stojí ještě výše a to nejenom svým značným objemem. Leander Cech byl z prvních, kdož podrobili přesnému odbornému zkoumání pomocí moderních method kritických naši generaci "Májovou", měníce tak předmět nadšeného obdivu neb stranického nepřátelství v objekt věcného rozboru. Již v tom byl literární čin, za nějž se Čechovi nedostalo věru valného vděku. Byl obviněn z nedostatku piety, že zasvětil Světlé tak důkladnou knihu, jakou jsme před tím měli snad jen o Jungmannovi, sklidil výtku Hálkova snižovatele, že ocenil jeho dílo cestou srovnávací. Opětně nebyla to pouhá náhoda, proč si vybral pokolení F álkovo, Fričovo, Světlé za látku svého zkoumání. Byli tu duchové, kteří předem chtěli býti hlasateli ideí a potom teprve umělci slova. Byly tu myšlenky, které rozvíjely cizí podněty a hlásily se k zahraničním vlivům. Byla tu doba, která měla program společenské a mravní obrody a řešila jej sice v duchu evropském, ale v českém národním tlumočení. Byla tu generace, která zamyslíla se nad problémem národnosti. I vracel se Leander Čech, řeše úkol literárně historický, k otázkám, jež jej zaměstnávaly jako kritika současné žatvy knižní, a proto MulOVI: A OSUDY, 77 tyto studie, tak blízké zájmům nejosobnějším, jsou vlastním odkazem Čechovým. Jeho životní dílo vrcholí v monografiích o r álkovi, jejichž definitivní podobou jest zpracování ve I I I. díle "Literatury české X IX. věku", v obou knihách o Světlé, v článku o literárních proudech v 50. letech. Souzeny s hlediska objektivních faktů, vykazují postupné prohlubování látky, stále bohatší dokumentaci, vždy průkaznější paralely, čím dále tím organičtější výklad historický. Ale kdo umí čísti mezi řádky, shledá, jak spisovatel jest vždy klidnější, střízlivější, neosobnější; jak jeho záliby i námitky stále více a více ustupují do pozadí; jak mizí vztah k aktuálnímu životu literárnímu. Kritik Leander Čech byl dávno mrtev; kritické orgány, jejichž hlavním byl mluvčím, většinou zanikly; zásady, jež propagoval, staly se samozřejmými; převrat v kritice, který přjpravoval, proveden byl jinou generací a jinak, než Cech byl si představoval. Nyní stal se i literární historik Čech součástkou minulosti a předmětem literární historie. Má v ní zaručenu čestnou památku. ~~ .~ o \)~ III. JAROSLAV KAMPER. - MILOŠ JIRÁNEK, SPISOVATEL A KRITIK. BÁSNICKÝ ODKAZ JOSEFA MATĚJKY. Jaroslav Kamper. Strmou Nerudovou ulicí na Malé straně, jejíž uzoun- ké a vysoké domky se vyšplhaly se staroměšťanskou vytrvalostí a důstojností pod zamlklé stíny pražského hradu, chodíval před čtyřmi, pěti lety několikráte denně velký, statný a zavalitý mladý muž široké a rúžové tváře, který krok za krokem vpíjel se zálibným požitkářstvím neklidné a proměnlivé dojmy této barokní čtvrti. Tu zastavil svůj pomalý a těžký krok, aby rozluštil soustředěným zrakem kalně barevné tmy nábožného obrazu uprostřed zdobného průčelí; tu polaskal zamilovaným pohledem mythologické postavy ženské na podstřešní galerii paláce; tu zachycoval teskné proudy varhanové h~db.~ť-šumídž chrámu Redemptoristů. Me.d\ejčástěji stanul nad podivuhodným vyúštěnfm Janského vršku, kam padají za léta kask~dy zeleně a na podzim kaskády zlata a ohně s protějšího Petřína; tam pohlížel se směsí rozkošnické lásky a tesklivé elegie do oken nárožního domu Bretfeldského, jenž pro něho byl spíše životním symbolem než pouhou výtvarnou památkou. 6 82 ARNE NOV ÁI<: Vše, co bylo váhavému chodci ze staré ,Prahy _ nejdražší, mihalo.sejako fiktivní stíny_za~ okny zvulgarisovaného~ paláce .•.. malostranského: krásni šlechtici s ironickými úsměvy pod napudrovanými vlásenkami, osvícení filosofové a zednáři z kleru i z občanstva, lehkonozí tanečníci a světáci, křehké jakoby porculánové dámy plné vůně a falše, poslední umělci barokních tradicí, ba sami nejvzácnější hosté pražští ve věku rozumu a lásky, božský Mozart a ďábelský Casanova .. , To vše kmitalo se při návratu- domu před očima Jaroslavu Kamperovi, jenž byl z rozmaru osudu členem redakce .••. politického deníku v XX. věku a nikoli volným duchem doby Pelzlovy, Cornovovy, Seibtovy. Dnes, kdy předčasnou--. smrtí2:, čtyřicetiletého muže· navždy zmařena jest naděje, že roztříštěné snahy ducha vznětlivého a neklidného soustředí se ve vytouženou jednotu, chtěl bych, aby se nezapomenulo, že novinář a spisovatel, kritik a dramaturg literární historik Cl; umělecký kronikář Jaroslav Kamper živil v srdci a v mozku vysoký a jednotici sen umělecký a kulturní. Avšak jeho ztělesnění netajilo se v budoucnosti, jako u většiny generace vyrostlé z varu devadesátých let, nýbrž leželo v nenávratné dálce - v staropražských tradicích XV I I I. věku. V nich zakotvil záhy karlínský rodák a jim zůstal :: věren, když vysoko na Vinohradech se potýkal se zrádnou smrtelnou nemocí. jaroslav Kamper byl duch široké intellektuální kultury, jež vrcholila jiskřivým espritem - i v tom blížil se psychickým podmínkám rationalistického století. Už ze studií přinesl si znalost řečí a literatur; přinesl si výmluvnou šíři a pružnou lehkost slohu svěžího a malebného; přinesl si zájem o všecka umění. "Politik", do jejíž redakce jako mladiček vskočil s-energií a s jistotou, našla v něm nejen zasvěceného Mu2ovt: A OSUDY. 83 kronikáře českého kulturního života, ovládajícího elegantně a bezpečně německý sloh, nýbrž hned zábavného causeura, duchaplného feuilletonistu a pozorného referenta. Cítil se tu doma; byl rád sprostředkovatelem mezi cizinou a naším životem; byl mistrem v překládání; tlumočil raději než kritisova1. Kamperovy stati mívaly spíše ráz skvělých improvisací než hlubších kritických studií; byly daleko raději volnými odstavci barvité deskripce než důsledně promyšlenými osnovami pronikavé analysy; vyprávěly více o spisovateli než o díle. Kamper Po( dával se úplně prv:)ímu dojmu a pod svěží jeho sprchou stával se široce výmluvným; nepřipouštěl,: aby skepse odstupu a chladné revise přísně kontrolovala první dojmové zaujetí; odpouštíval si, kritisuje knihy, opačnou zkoušku svých příznivých soudů, na kterou by neměl žádný kritik zapomínati. Prožíval nad literaturou rozkoš, sděloval se o ni s čtenáři, které pro četbu velmi přesvědčivě získával, ale nepronášel o knihách ani pravých esthetických soudů ani historických závěrů. Mluvil jsem o skvělých improvisacích - toť pravá charakteristika Kamperových literárních projevtl. Nejlepších z nich nenapsal vůbec. Teprve když Kamper přišel v hovoru do proudu, když chrlil anekdoty vždy vtipně pointované, když sršel sarkasmem, když parodoval, zkresloval, humorně napodobil, shrnoval povahokresbu do jedné věty a zase pohrával zapomínaným detailem, byl ve svém živlu: jako zdobní a posměšní "krásní duchové" z doby abbé Gallianiho upravoval literaturu pro zábavu společnosti a ne pro popsaný a potištěný papír. Když redigoval kritický orgán "Obzor literární a umělecký", zachytil v něm sotva stín toho, co ..•. v-společenském hovoru dovedlo literatuře postřehnouti a říci. Netvrdím, že nebyl povolaným redaktorem; nedávná jeho ílčast v "Květech" patří .•. 84 ARNE NOVÁK: k jejich čestným episodám, a také "Lumir" bude naň s povděkem vzpomínati. jediné větší dílo poetické, jež po Kamperovi zůstalo, román "Bílá láska", jest knihou malebné improvisace; nic více. Kolem jakési naivní staropražské selanky šumi a plní se popisné partie plné barev, světel, záře a tepla, v nichž zpívá a plesá pittoreskní a starožitné kouzlo čistě malířsky pojaté Prahy. V tomto románu bez děje a bez vzruchu zatlačil naturalistický impressionista z rodu Viléma Mrštíka úplně vypravovatele, jenž by měl konstruovat příběh a komponovat posta:ry, a tak Jaroslav Kamper velmi ležerně a pohodlně nakonec zapomíná, že chtěl být románopiscem a rozfukuje lehký dým papirosy svého rozmaru, improvisuje na thema krásné Prahy. Jaroslav K,:unper neměl mnoho smyslu pro román, ač jeh~) jediná púvodní kniha a jeho hlavní překlad (CouperusLlv "Osud") patří lláhodou sem. Ze vší literatury n1de vše hořel pro divadlo .. Znal je až na dno, jako dlouholetý kritik, jako neúnavný pořadatel moderních dramatických cyklů na Smíchově a v "Uranii", jako vúdce oposice proti "Národnímu divadlu", posléze jako dramaturg na Vinohradech. Nemiloval však scenické umění jako většina moderních: nebylo mu ani psychologickou školou, ani kazatelnou ethiky ani svědomím doby nebyla to však také jen lhavá elegance, hravý púvab a dravý esprit, co vyhledával na jevišti. Zdá se, že zcela v duchu XVI I I. století stavěl v dramatě nade vše kouzlo přeludu, dar volné iIIuse, nezúčastněnost rozkošníckého pozorování. Proto. obnovoval ony časové gemy scenícké, v nichž iIIuse dostupuje vrcholil, rozmarnou stínohru, divadlo loutkové... jak by se tím býval zavděčil společnosti v domě Bretfelrském! jeho práce z dějin našeho dramatu a divadel- MULOVf' A OSUDY, 85 nictví patří k nejlepšímu, co napsal. V "České literatuře X IX. století" vystopoval pozorně a velmi poučně prvopočátky novočeského dramatu až po Tyla a jmenovitě podobiznu svého oblíbence Turinského občerstvil velmi svěže; není náhodou, že z celého Máchy, který mu byl umělcem úplně cizorodým, nejlépe zachytí I jeho zlomkovitou činnost dramatickou. Kamperovy monografické studie o našich scenických básnících z 60. až 80. let, oJ. J. Kolárovi, E. Bozděchovi a L. Stroupežnickém, utkvívají v mysli; vlastní divadelní nerv jejich díla dovedl vždycky obnažiti. Ve výtvarném umění obracel se Kamperův zájem vždy uvědoměleji a soustavněji od tvoření současného k starému malířství. Počátkem 90. let byl láskyplným tlumočníkem snah skupiny Manesovské a řada typických moderních mistrů, Aleš, Schwaiger, Marold. jenewein, Orlík, našla v něm nadšeného vykladače. Opíraie se o znalost přečetných obrazáren, poučen o vývoji malířství až k impressionismu, zasvěcen lépe než kdo jiný do české výtvarné tradice, dovedl bystře postihnouti vnitřní cenu obrazu a malíře a přiblížiti ji snad více literárně než výtvarně diváku. Ale čím mu byla všecka moderní malba proti pražskému baroku? Proti temnému pathosu mužného Brandla, proti zlatým a rusým feeriím, jimiž zaplavil klenby pražských kostelů vzdušný Rainer? Kamper o těchto dvou mistrech, za jejichž díly konal stále zbožné pouti, jsa dohrým znalcem pražského místopisu, napsal zajímavé práce, které však sám pokládal za prozatímní a v nichž nám ztlstaf dlužen to, co mohl dáti přede všemi Jinými - výklad o jejich životních podmínkách a kulturních předpokladech dohových. Že by byla tato evokace českého baroka z XV JI I. věku nebyla pohřešovala ani pevného věcného základu, dosvědčují nám Kgm- 86 ARNE NOVÁK: perovy příspěvky do "Soupisu uměleckých památek", vydávaného Českou akademií. Kamper sledoval český barok nejraději v jeho posledních fasích, kde ustupuje skrovnému českému rokoku a pak nejistému empíru. Vyportretoval nám několik postav barokních opožděncú, kteří zabloudili do nepravé doby a dostávali se s ní do sporu, neumějíce pochopiti velkých proudú, hučících kolem nich. Oblíbil si a představil nám nikoliv bez přecenění "čásLwského filosofa" Jana Ferdinanda Opize, jellJž obrovská rukop::Jná pozi':~,t:;Lst jest obsáhlou studnicí zpráv pro onu přechodní dobu. Přispěl k seznání a ocenění "českého klassika" Václava Jana Tomáška, který patří názorem i směrem docela století XV II!., třebaže se dočkal R. Wagnera. V hovorech pak vracíval se rád i k jiným podobným nečasovcúm staropražským, na př. k Mozartovu příteli Josefu Bretfeldovi, "strážci koruny St1VU rytířského", nebo k podivínskému professoru Janu Maxi Schottkému, jenž nám zanechal po Schallerovi nejobšírnější obraz Staré Prahy; snad by si byl jich povšiml i literárně. Připadá mně stále, že Kamper sám měl ve svých žilách mnoho kapek jejich krve. Žil v době demokratické a miloval šlechtický věk osmnáctý; pracoval v denním listě a toužil po nerušené umělecké prázdni; musil se účastniti literárních organisací a stavěl nade vše labužnický diletantism; propagoval moderní umění a přijímal nejmocnější podněty z barokních děl; srostl s Malou stranou a zničil svoje síly jako dramaturg vinohradského divadla. Nebyl nikdy tak ucelen a soustředěn, aby mohl větším dílem organisovati svůj esthetický ideál - a tak zanechaltříšť feuilletoni't, spoustu článki'l, nesoustavné bohatství referátů. Snad přátelé Kamperovi se pokusí zachrániti z deníků se rozpadajících1 a z časopis!t Mu2ovE. A OSUDY, 87 roztroušených nejcennější část Kamperova díla a sjednotí to v důstojnou knihu, které by byl Kamper rád sám se dopracoval: jsou tím povinni jeho památce i literatuře. Potom veřejnost teprve'~' pochopí, co dva dny před Dušičkami r. 1911 ztratila. Avšak druhové jeho budou cítiti blízkou a živou přítomnost Jaroslava Kampera vždy, kdykoliv z ruchu ulice a z banalit všedního života vkročí kdesi na Malé straně neb blízko Karlova mostu na Starém městě do některého barokního chrámu,' zalitého tesknou hudbou varhan, ve chvíli, kdy proudy slunce násobí zlato fresek a polévají růžové plochy'"! mramorových sloupů. Tam vytrženi ze spleenu i chvatu existence průměrně zpřítomní si osobnost '!Jaroslava Kampera, jenž ~neznal větší rozkoše' a krásy. než chutnat, chápat, vykládat pražské umění baroku, umění síly, pýchy - a marnosti. Miloš Jiránek, spisovatel a kritik. ZpOVídají-li se třícetiletí spísovatelé a umělcí ze svých vnitřních rozporů a trudův - a víte, že se od dob romantiky zpovídají co nejčastěji - pak prozrazují zpravidla tyto sebeobžaloby či sebeobhajoby, jak zcela zaklety jsou jejich bytosti do bludného kruhu vlastního já; nemohou, nedovedou, nechtějí odtud se vyprostiti. Vzácnou výjimkou jsou mladí duchové, kteří při takovém upřímném vyznání projevují statečnou a mužnou touhu, dostati se za svoje osobní já a nad ně; oddati se čemusi trvalejšímu, bezpečnějšímu a vděčnějšímu než jest to zmotané a zmítající se klubko pocíti't, dojmi't, nálad, kterému říkáme naše individuelní úsoba; zakotviti pevně a jistě po rozmarech bouří a větri't na dně, jež se nesesouvá a nebortí. Miloš Jiránek byl z těchto výjimek. Otevírám jeho nejsvéráznější knihu, svazek "DojmLt a potulek", otvírám ji, Bůh ví, užpo kolikáté od jeho předčasného skonu, a znovu čtu čtyři hutné stránky, nadepsané "Kus autobiografie". Tři chvíle v životě, kdy se člověk z nenadání octne zcela blízko smyslu své bytosti a kdy pohlédne Mu20VJ: A OSUDY. 89 kvapně, ale pronikavě do zřítelnic Osudu, tři chvíle bez zevních událostí, každá v jiném krajinném rámci a jedna významnější než druhá. Nejprve 'podzimní odpoledne v září na hrázi rožmberského rybnika Tisého, v jižních Čechách za zpěvu větru, jenž honí obláčky a zmítá haluzemi pravěkého dubu nad hlavou ... snivec v trávě najednou pocítí, že není se svými dvacetiletými nejistotami sám, že jest plodem a částí rodné své země, že k ní patří, že v ní jest jeho vykoupení. Pak po letech nad Seinou v Paříži za kalného dne, z něhož náhle vysvobodí očišťující bouře, podivuhodná koloristka nebe a posvěcovatelka ovzduší ... a cizinec pod pařížským obloukem mostním vyhojen jest okamžitě z "bláhovosti všech svých zelených ctižádostí -a snů dvaceti let a jest spokoj en, že bude jen jednou z těch dlaždiček, které se tak leskly po dešti v slunci, jednou z těch dlaždiček, přes něž se poj ede dál." A po třetí na uherském Slovácku uprostřed máje, v úplné samotě pout na vysokou horu nad Dětvou, pout plná změn a překvapení: v dolních pásech kytice rozkvetlých višní, pak podzim žlutý a rudý se svadlým chrastícím listím, konečně tři sta metrt"1 cudného a čistého sněhu na vrcholku zadní Polany, tajícího pod májovým sluncem; a tu poutník cítí, nikoliv, on ví, že jest možno, že jest nutno vyhojit a 'očistit vlastní srdce z jeho malicherností a předsudků, v snězích jar, pod září krásy, v samotě blaženství. Zdá se mně, že v tomto trojnásobném vyznání mladého srdce jest celý Miloš Jiránek. Vidím, jak jeho život stále znovu znepokojuje, ale zároveň nese troj í forma uniknutí přílišné tíže vlastní neklidné osobnosti: jest to touha přilnouti co nejpevněji k rodné zemi a k její tradici; jest to snaha oddati se tiše a věrně osudu, jenž tě rozdrtí a přece právě přes tebe a skrze tebe uskuteční kus vývoje; jest to úsilí 90 ARNE NOVÁK: obroditi a očistiti se krásou až k tomu stupni, že zapomeneš na sebe. Nevybírám nahodilé myšlenkové tendence z kypícího duševního života Jiránkova, nýbrž cítím, že jsou tu základní motivy, na něž sám komponoval svá leta přemyšlení, vnímání a práce, až do té děsné chvíle, kdy závist zlých božstev odtrhla umělce od jeho nástroje a záštiplnou pěstí roztloukla klaviaturu, zpřetrhala struny, povraždila nezrozené tóny ... a teprve pak zardousila člověka. Nevím věru, zda kdokoliv z Jiránkova pokoleni přemýšlel tak opravdově a trpěl tak krvavě problémem národnosti v umění, jako právě on. Hlásil se s hrdostí k výtvarné generaci, jež v prudkém kosmopolitismu rozběhla se do světa, aby spolupracovala na evropském umění, aby odpoutávajíc se od děl a snah českých svých předchůdců, připiala se docela na francouzské tradice. Jestliže ostatní malíři a sochaři z "Man esa" pojali toto dogma jen čistě výtvarně, zmizel v něm Jiránek na čas celou svou osobností. Přines si z Prahy značnou průpravu jazykovou a literární, pofrancouzštil se v Paříži značně. Pronikal všemi!taji, rozmary a odstíny francouzské umělecké dušeod Delacroixe a Musseta až po Degase a Gauguina, oďčemž podal nám velmi výmluvná svědectví; prožil velmi intensivně Paříž'a to nejen Paříž výtvarnou; a i jeho kosmopolitism prozrazoval francouzskou perspektivu. Tak Jiránkův kult Španělska, o nějž se sdílel s mlčelivým důvěrníkem uměleckých svých lásek, s malířem Karlem Myslbekem, jest bez francouzské inspirace nemyslitelný: Manet a Whistler uvedli jej k Velasquezovi a ~přes-něho k Jiránkovu zvláštnímu oblíbenci Goyovi,ak:" vášnivé "'a~barevné tanečnice v španělském pavilloně;v "Ulici národů" odhalily mu teprve "zá. zraky' barvy''''a 'světla Španělska,jeho'-noblesucc instinktivní, předkulturní, nejprudší život, kterým jest Mulov!č A OSUDY. 91 ještě dnes dáno žíti pod sluncem", jak napsal ve "Dvou večerech pařížských", jednom z vrcholů české prósy impressionistické. A tento temperamentní Pařížan zakotvil pevněji než kdokoli z jeho druhů v idei umění národního. .Jest posud v živé paměti Jiránkova krásná přednáška v "Národním domě" na Smíchově v dubnu r. 1909. pojmenovaná ,,0 českém malfřství moderním". Po dlouhých odstavcfch výtvarné retrospektivy, při níž nakreslena malebným a pružným slovem nejedna nezapomenutelná podobizna a kriticky oceněn tak mnohý umělecký směr, zastavil se mluvčí pojednou u otázky, zda možno současnému pokolení malířskému dohoniti Evropu, zda však také stačí, dohoníme-Ii ji. Odpovědi zněly záporně. Nemůžeme dohnati Evropu, ježto našemu umění schází skoro 30 let vývoje. a protože nemáme plynulé tradice, tam pak, kde byly prvky takové tradice, neznáme jich ani. Nestačilo by však, kdybychom byli jen Evropany, a neměli svého přiléhavého výrazu pro svůj svět a pro své potřeby. A tato dvojí úvaha určovala především směr literárnímu a kritickému usilování Jiránkovu. Miloš Jiránek se chtěl orientovatí o všem, co naše výtvarná minulost v XIX. věku vykazuje, nejprve jako láskyplný milovník, brzo však jako synthetisující dějepisec . .Jeho poměr k velkým našim zíevLlIn výtvarným, k Josefu Manesovi, k Mikuláši Alšovi, k .Jaroslavu Cermákovi, k Hanuši Schwaigrovi, o nichž nám zanechal studie v článcfch i v knižních úvodech, byl krajně osobní, - enthusiasm- a vděčnost rozhodovaly tu hlavně, a silné doimy z dětství rovněž nebvly zcela neúčastny. Miloš .Jiránek, který i jako malíř měl zvláštní zálibu-pro~ podobiznu, portrétu je svoie miláčkv velmF důvěrně .•.. aC:- osobitě: zná spoustu intimních detailů ze života, jimž dovede 92 ARNE NOVÁK: dátI nejen pointu, ale i symbolický smysl; chápe vedle pochodů myšlenkových i rozmary nervů a.hry smyslu; slučuje ocenění děl s výkladem života. Při veškeré úsečnosti, kterou se vyznačovaly veškeré stati Jiránkovy, není ni jedné mezi jeho studiemi monografického rázu, aby v ní chyběl dramatický prvek ... Jiránek nezapomínal, že umělecké tvoření opravdového mistra je vždy provázeno vzrušeným osudem, vnitřním napětím. Nezůstalo však při těchto podobiznách, jimiž si Jiránek zdůvodňoval vděčnou lásku a nadšený obdiv k vyvolencům svého srdce. Nestačilo mu viděti je osamoceně a bez souvislosti, a tak počal studovati a odkrývati polozapomenuté nebo nedoceněné malíře naší minulosti: ukázal nám Quida Manesa, Karla Purkyni, Soběslava Pinkase, analysoval "Moderní galerii" a dospěl posléze k odvážnému, leč i šťastnému nárysu vývoje českého malířství. Nemluví tu klidný, ověřený, daty a nomenklaturou-přetížený historik; Jiránek jest stále zúčastněn,-~stále zaujat,· stále zaměstnán problémy, které byly jeho osobními problémy. Kde miluje. jest obšírný v enthusiasmech a upozorňovacích poznámkách; dovede však býti stručnýnl a skoupým razitelem odmítavých závěrečných soudů. A našli-Ii jsme v Jiránkových monografiich dramatické prvky, upoutá nás tím spíše v historické skizze jeho ,,0 českém malířství moderním" dramatické řešení: dle interpretace Jiránkovy vede v našem výtvarnictví stálý zápas umělecký svéráz naší rasy. dotud plně nevyvinutý a nevyjádřený, s uměleckými vlivy evropskými. Jest možno, abychom zvítězili -v umění právě tím;"'že vybavíme a po svém vyslovíme svou národní bytost? Ci zůstane naším stálým údělem vyjadřováti se cizími uměleCkými prostředky? Toť závěrečné otázky Jiránkovy. A hle, ve chvíli, kdy posluchači Mu20vÉ A OSUDY. 93 Jiránkovi očekávali, že skonči perspektivou na práce a sliby svých druhú v pavi110ně pod zahradou Kinského, otáčí svúj pohled trochu výše, aby ve stínech starých stromú vyhledal "Národopisné museum českoslovanské", jehož poklady dávají odpovědi na ony otázky a značí pro naše umělce nejen napomenutí, ale i závazek a - naději. Jiránek nepřipouštěl přímého přejímání neb mechanického napodobení lidových motivú, ale pravil: "Bylo by to jistě nemalou oporou, kdybychom našli v lidovém umění příbuznost cítění a potvrzení svého dnešního chtění. Viděl bych v tom přímo jakési umělecké šlechtictví, na které lze býti pyšným: měli jsme předky čistých uměleckých instinktlt, kteří ve svých primitivních poměrech realisovali zcela naivně, oč se my dnes uvědoměle pokoušíme." Jiránek nedospěl k tomuto názoru snad jen raffinovanou úvahou novoprimitivisty, umdleného v knihovnách a obrazárnách; naopak, ve všem tom vězí dobrý kus nejpoctivější empirie. Jaká živá a sytá zkušenost proudí ve slovech, prozrazujících Jiránkovy mnoholeté znalosti uherského Slovenska: "Kdo viděl slovácké talíře na trzích tam dole, na dlažbě nebo u cesty v příkopu jako velké květy, ocení je jinak nežli ve skříni nebo na stěně městského bytu; voda chutná tam jinak z malovaného džbánku, a džbánek je vám milejší pro vzpomínku na ty rozkošné horské prameny; rukávec musíte prohlížet z blízka, když v něm vězí ruka, která jej vyšívala, a halenu pochopíte v celé její nádheře teprve, když jste v ní prospali noc pod širým nebem." A tak jak) toto národní umění byla Jiránkovi všecka národnost velmi živou empirií. V tom byl pravým učedníkem svého zbožňovaného Nerudy, v tom se právem hlásil i k Havlíčkovi, jejž nazval "V rozkošné jubilejní črtě krásně "athletou zápasníkem v olympijském slova smyslu; zdravý, doko- 94 ARNE NOVÁK: nale se ovládající, odvažuje švih i energii, neCllll jediný pohyb zmateně, zbytečně nebo bezúčelně". A tato národní empirie dávala Jiránkovi právo oceniti nejen českost Manesovu neb Alšovu, ale i krásu českých lidí činu ze 60. a 70. let, těch "starých pánů", které poznal na Slovensku a jimiž se pyšnil i jeho podřipský rod. Jest jasno, jak u Miloše Jiránka se celý problém národnosti přesunoval na půdu uměleckou; celá bytost Jiránkova tkvěla všemi kořeny v této plldě. Umění, z něhož ovládal dvě větve, malířství a literaturu, bylo mu nejen povoláním, ale i světovým názorem a poslední životní moudrostí. Byl z těch, kdož žijí, pracují a trpí pro krásu, ale ne pro krásu hotovou, danou, bezpečnou, nýbrž pro krásu, kterou dlužno tápavě a bolestně hledati, jíž třeba celým životem dobývati, za jakou se platí osudem. "Nedostatečnost života byla by nesnesitelná, kdyby nebylo umění. Není ani nutno, abychom se sami dopustili nějaké zvláštní nízkosti, stačí, že se cítíme lidmi a že tedy nemáme k ní dál nežli jiní. Je velkou úlevou myšlenka, že jsme také lidsky schopni vrcholkťt. Mám rád umění ne pro illusi, kterou nás šálí, ne proto, že dovede zalhat bídu, v níž žijeme, a okrášlit ji modrým neb růžovým sklem, ale za to, že v nás obnovuje pocit spravedlnosti, za to, že svou nadzemskou krásou drží rovnováhu naší nízkosti". Toť jedna z Jiránkových uměleckých zpovědí očistných a osvobozujících, jakých plno roztroušeno po jeho slovesném díle. Jiránek prožíval umění a jmenovitě výtvarné umění zpťtsobem troj ím: jako malířský tvťtrce, jako vnímající požitkář, jako dťtvěrný vykladač; nás zde zajimá pouze druhá a třetí funkce. Vnímací schopnost a chápavý zájem pro výtvarné umění u Jiránka byly nadmíru široké: ob· jímaly staré i moderní malířství, anonymní umění MU2:0Vť A OSUDY. 95 lidové, grafiku i plastiku, architekturu měst i zahrad, Francií vedle HoUandska a Španělsko s Japonskem. Nebyl to zájem dle předpisů uměleckohistorických učebnic, ani dle cestovních př,íruček; Jiránek neostýchal se přiznati, že opouští často díla největších mistrů, před nimiž se cítí příliš malým, aby se docela oddal t. zv. menším jménúm, s kterými "se setkává v některém z hlubokých instinktů lidské bytosti: v stejné bolesti, v stejné smyslnosti, v stejném pojmu o kráse". V tom byl virtuosem: našel si málo navštěvovanou obrazárnu, zadíval se na obrazy podceňovaného mistra a zažil tak znásobený dojem výtvarný. Tak dovedl roznítiti pro sbírku Esterházyovu v Pešti, tak dovedl vykouzliti prvý požitek před obrazy Arendta van Gelder, na jehož ,.Vertumna a Pomonu" se chodí lidé do Rudolfina dívat teprve po Jiránkově článku. Ještě jednu kulturní virtuositu pěstoval umělecký rozkošník Jiránek s vášní: dojmové tuláctví v krásných sceneriích. Snad naučil se mu od velkého egotisty a hedonisty uměleckého Mořice Barresa, jehož nádhernou "Knihu krve, rozkoše a smrti" přebásnil zcela kongeniálně, našed v ní celou klaviaturu příbuzných doj mů a nálad (Španělsko, tanečnice, lásku ke stromům). U nás však málo kdo znal jako Jiránek umění "flaner, chodit bez cíle, ale s očima otevřenýma pro každou zajímavost a každou krásu, pro novy detail, nebo nuanci už známé scenerie, pro nenadálé osvětlení, neočekávanou perspektivu". Tak vznikla celá kniha "Dojmů a potulek", k níž by se z časopiseckých článků dal snadno sestavíti druhý svazek. Nejde o prosté, naivní dojmy sensualistického malíře, jakými napěchována jest na př. korrespondence Slavíčkova; výtvarné oko jest stále násobeno kulturním zorem; barevný postřeh udržuje rovnováhu s meditacf historickou neb ethnografickou: 96 ARNE NOVÁK: malé přihrocené příběhy a anekdoty zpestřují odstavce popisné. Takto protoulal Jiránek nesčíslněkráte uherské Slovácl AI{Nt NUVÁK: vyslechnutý: "Zeď: Jaké to mrazení mně jde po zádech? ještěrka: To jsem já!" Upadám však v pokušení opsatí celou knihu Renardovu; byl by to ovšem stejně rozkošný požitek pro mne jako pro čtenáře. Položím ukázkou ještě jen jednu celou báseň v próse, kde pozorovatele doplňuje iropik hořkých a nelitostných zkušeností životních. Usměv Renardúv bývá strojený a otrávený; nenazval náhodou svou první knihu, která založila jeho proslulost, "Sourires pincés"; směje se leckdy, aby zarazil náhlý příval slz. Nuže, slyšte jeho výsměšnou báseň v próse o ilIusíonismu, nadepsanou "Labuť"! "Plyne po basinu jako bílá loďka, z oblaku do oblaku. Neboť lační jen po načechraných oblacích, které vidí roditi se, pohybovati se a !l1izeti ve vodě. Touží po jednom z nich. Míří naň zobákem a náhle pohrouží svůj krk, oděný sněhem. Potom, tak jako rámě ženy vystupuje z rukávu, jej vytáhne. Nemá nic. Dívá se: poděšená oblaka zmizela. Zůstává na okamžík zaražena, neboť oblaka váhají poněkud se vrátiti, ale tam dole, kde zmírá vlnění vody, hle, jeden se znovu utváří. Tiše, na lehké podušce peří, labuť vesluje a blíží se ... Vysiluje se lovením marných odlesků a snad zemře jako obět té illuse, než uchvátí jediný kousek oblaku. Ale co říkám? Pokaždé, když se pohrouží, hrabe zobákem v živém bahně a vyndá červa. A tloustne jako husa." Jak krutý a výsměšný to anthropomorfismus v této přísně důsledné psychologii hloupé labuti! Jaký kus dějin člověčenstva na několika řádkách zdánlivě popisné básně v próse! Kolik krvavé a pohrdavé životní zkušenosti! Jules Renard sám, lovec obrazů a dojmů, nebyl z rodu takových hloupých labutí; nic ho, realistu, nezajímalo méně než lovení Mu20vf A OSUDY. 200 marných odlesků prchajících oblaků. Za to neztloustl, jako tak mnozí idealisté, v občanském blahoby tu. Zemřel chud a málo znám, daleko od Paříže, uprostřed lovu dojmů a stiIisace vzpomínek, sotva šestačtyřicetiletý. 14 VII. PAVEL DE LAGARDE A JEHO FILOSOFIE NÁRODNOSTNÍ. - PO PATNÁCTI LETECH. - KLETBA BERLÍNA. Pavel de Lagarde a jeho filosofie národnostní. Jméno Pavla de Lagarde ozývá se v přítomné době v Německu často a hlučně a to i tam, kde nemluví se zpravidla ani o filosofech národnostních ani o1'politických myslitelích: ve vřavě a zmatku veřejné diskusse denní o otázkách aktivní politiky, v bouřlivém křížení se proti1ehlých názorů parlamentních stran, v nevykvašené změti nedostatečně formulovaných mínění o smyslu a cíli národního i státního celku německého. V této chvíli, kdy jméno stává se heslem, nositel jeho všeobecným symbolem, nastává dějepisu vděčná, ač nikoliv snadná úloha vyložiti, co na této ostře vyhraněné osobnosti jest rysem typickým a co jest jedinečným, bezprostředním majetkem zvláštní té individuality. Vyšetření to bylo by, tuším, kusé a jednostranné, kdyby, jak pravidelně se děje, byl Pavel de Lagarde osamocován jako politický a národnostní filosof, kdyby nebylo stejnoměrně přihlíženo k jeho osobnosti, pokud ji odhaluje činnost učenecká a umění spisovatelské, a kdyby posléze byly pominuty kořeny jeho životního osudu, jeho osobní povahy. Jen 214 ARNE NOVÁK: tak lze si vysvětliti mnohý neobyčejný sklon jeho myšlení, jen tak padne světlo na paradoxní a temný rys mnohého z jeho svérázných názorů. Ponuré a dusivé ovzduší obklopuje celý život Pavla de Lagarde (1827-1891), který jest jako myslitel i jako učenec přímo inspirován nepřátelskými srážkami s národním a vědeckým okolím a jenž rád myslí v bouřlivých výbuších nahromaděného hněvu a nastřádaného odporu. Velký tmavý, děsivý mrak leží na neutěšeném jeho dětství a jinošství: přemítavý, hrdý a ironický hoch stojí nepřátelsky proti svému otci perlínskému gymnasijnímu professoru a doktoru Vilému Botticherovi. Nelaskavá tvrdost, neznající ani ve chvílích spokojenosti slova něžné pochvaly, svrchovaná přísnost, kladoucí mladistvému intellektu příliš těžké požadavky, dráždila a urážela neústupné mladé srdce, zklamané úplně ve své touze po pochopení a sblížení, otravovala mu otcovský dům, jejž Pavel de Lagarde na prahu jinošství opustil nadobro, odhazuje navždy i jméno, které připomínalo bytost otcovu. Pak bojuje mladý filolog, oddaný klassickému studiu i orientalístice, dvojí těžký a vnitřně souvisící boj: boj o život, zakupovaný vysilující a často i ponižující prací vychovatelskou a boj nerozhodnosti mezi professí učeneckou a školskou. Začátkem padesátých let se Pavel de Lagarde habilituje v Dobrosoli, vykoná studijní cesty do Londýna a Paříže, ale pak zříká se svojí venie legendi a strádá dlouhá léta pode jhem činnosti středoškolské v Dobrosoli a v Berlíně. Trpěl tu mnoho: byl přetížen prad, jejíž plán odsuzoval a později ostře a výmluvně odsoudil, byl pomíjen a odstrkován, což jeho krajní ctižádost zvláště bolestně dráždilo, byl vzdalován od prací svého zájmu a svého srdce a strádal nad to neutěšeným veřejným stavem. Rokem 1866 se mu poněkud rozjasnilo; opustiv gymnasium Bedři- MU20vÉ A OSUDY. 215 cha Werdera v Berlíně, odešel jako soukromý učenec do Schleusink. Po třech letech povolán byl na stolici východních řečí do Gottink a stal se tak nástupcem slavných orientalistů Ewalda a Michaelise. Dvaadvacet roků, které tam prožil v horlivé práci, nebyla léta vnitřního klidu: stoje stále v úporné polemice proti vědeckým odpůrcům, vrhaj e do vědeckých sporů celou prudkou vášnivost své hrdé povahy, straně se vysokoškolského okolí, vystoupiv posléze s nebezpečnou kritikou církve i státu, nedovedl se Pavel de Lagarde upokojiti. Poznal sice úctu, která jest chladným obdivem a maskovaným strachem, ale nepoznal úcty, jež jest oddanou sympathií a přátelskou věrností; poznal ohlas svých politických názorů, ale pravidelně s té strany, odkud se jí neočekával a nežádal - a tak se cítil vždy osamocen. Teprve smrt r. 1891 ukázala, že jeho působnost a jeho sláva zasáhly širokými kruhy svět vědecký i politický. Vědecké dílo de Lagardovo dovede oceniti jen orientalista z povolání, jenž zejména zná dějiny textové kritiky starého i nového zákona. Vyšed ze školy Ruckertovy, která mu přiblížila zvláštní ovzduší orientu, a ze školy Lachmannovy, kdež poznal objektivní kritiku pramenů i přesnou interpretaci skutečně zjištěných dějinných faktů, položil si de Lagarde veliký a obtížný úkol vydati kritický text bible, se zvláštním zřetelem k jazykovému vzniku literatury starozákonní. Podnik arciť se neuskutečnil; průpravné studie grammatické, hlavně v oboru armenštiny, koptičtiny a syrštiny, podrobný rozbor žalmů a pentateuchu, zkoumání starocírkevního písemnictví syrského a španělského, vše to odvádělo Pavla de Lagarde od vlastního plánu. Tři hlavní kořeny sbíhají se v obrovských nesouměrně stavěných dílech orientalisty de Lagarda, 2Hi ARNf: NOVÁK: "Symmikta", "Mitteilungen" a "Abhandlungen": studium grammatické, kritika textová, zájem o vědy náboženské, který se též projevil hojnými pracemi o Giordanovi Brunovi. V těchto ohromných svazcích o několika tisících stran iest právě tolik hluboké, odborné učenosti jako osobního, prudkého temperamentu: ona se jeví spoustou poznámek, výkladů, emendací, konjektur, tento podrážděně jízlivým tónem polemickým, prudkými slovy, umíněnou nesmířlivostí, takže de Lagarde nejen svou methodou, nýbrž i způsobem vystupování představuje se jako dědíc školy Karla Lachmanna, jenž uvedl takměř v soustavu onu "rabies philologorum". Povolání filologické, především orientalistické, prožívané a pojímané s takovým osobním zápalem a přesvědčením, nezůstalo ovšem bez vlivu na filosofickou spekulaci de Lagardovu a dává namnoze bezpečný klíč k výkladu mnohých rysťt jeho filosofie národnostní. Filolog, jehož vlastním posláním jest vždy přesně a jasn'ě lišiti pravé od nepravého, domnění od fakta, tradici od skutečnosti, nestrpí nikde matných frasí, nýbrž spěje při pojetí všech věcí přímo k jádru, k vlastní realitě, k zaručenému poznání: v tomto filosofickém a politickém realismu spočívá vzácná a vítězící síla národnostní koncepce de Lagardovy. Filolog, jenž studuje jednotlivé fáse vývoje a řeči a národa, má dvojnásobně ostrý smysl pro výklad historického dění vůbec a sloučí-li se se znatelem dějin náboženských a s kritikem náboženských tradicí, jest zajisté velmi nebezpečným vykladačem vývoje křesťanství, čehož orthodoxové, znající příkrý nepoměr zbraní svých a zbraní de Lagardeových, nemohli gottinskému orientalistovi odpustiti. Vedle filologických předností jsou tu i filologické předsudky: hebraista, jenž zná tak podrobně židy starověké, připočítává bez přesnějšího rozvažo- MUí:OVE A OSUD\'. 217 vání všecky vady jejich starých dějin i židům moderním; filolog zkoumá národní zdatnost Maďarů jen s hlediska jazykové povahy jejich atd. Vůbec celá koncepce dějin a celý výklad národnosti u Pavla de Lagarde prozrazuje dějepisce školeného na filologii: anthropologického rozboru rasy, jejž na př. Gobineau staví v popředí veškeré filosofie národnostní, jest úplně opominuto; situace evropské politiky skizzuje se bez ohledu na vývoj historicko-politický; reformní a převratné návrhy státní neohlížejí se vůbec na právní povahu státního zřízení; národohospodářské pojetí národních hodnot a cílů trpí oním skoro rousseauovským primitivismem, jejž pěstovali mnozi filologové, oddaní tělem duší studiu dávných kulturnich period, jako na př. Jakub Grimm i Karel Mtillenhoff. Na první pohled překvapí náhlé a vášnivé vmíšení se tohoto filologa z povolání i z přesvědčení do vřavy denních otázek a záhada, proč vybíjel Pavel de Lagarde svoji potřebu živého činu právě na poli politiky, tlačí se neodvratně na mysl. Poznali jsme Pavla de Lagarde jako muže vnitřní vášnivosti, s níž vrhal se na dno každé otázky, každé práce; tak pozoroval i veřejný život a tak byl jeho nesprávností a zvráceností urážen, vzněcován, rozhorlován. Chtěl zakročiti, napraviti, pomoci; malá výzva společnosti stačila, aby vstoupil do politické veřejnosti. Pohlíží na aktuální události zprvu se svého odborného hlediska a se své životní zkušenosti; pak činí další závěry, přihlíží k obecnější souvislosti, až dospívá k samému churavému bodu doby a národa. Když poví, co má na srdci, zmlká, dalek jsa ve své vážnosti toho, činiti z politického reformování povolání a živnost. Léta ukáží, že jeho úvahy nebyly zcela "nečasové" a že mimoděk vykřikl úzkost svojí doby; prohlíží, reviduje, doplňuje svoje úvahy, přihlíží k potřebám 218 ARNJ::: NOVÁK: přítomné chvíle a vykonav tak povinnost nikoliv vůči veřejnosti, nýbrž spíše vůči vnitřnímu svému hlasu, odkládá znovu politické své úvahy a filosofické jich zdůvodňování. Pavel de Lagarde nalezl sám krásný a případný výraz pro ínspiraci svojí publicistické činnosti: "Jest tomu již hezkých pár let, co jsem se svou třídou provázel k hrobu jednoho svého milého žáka a od chlapcova otce, jenž odmítl průvod duchovního, až u hřbitovní brány byl požádán, abych u hrobu promluvil několik slov útěchy. Nemyslil ani neřekl jsem tu něco špatného, leč přece cítil jsem stud ve své duši, nad tím, co jsem mluvil a myslil, i kdo jsem byl, abych se směl odvážit slov o věčných věcech pod nebesy božími, před šeřícím se a drsným jarem? Jako tehdy, ba ještě vážněji a smutněji jest mně vždy u srdce, kdykoliv odhodlám se mluviti o vlasteneckých událostech. Tehdy padlo každé slovo na dobrou půdu, kéž by se právě tak i teď stalol Kdož by se směl odvážiti otevříti ústa o svatých věcech, kdyby jen dokonalý smělo nich mluviti?" Z podobné nálady a z podobných podnětů vznikly de Lagardovy publicistické stati obsahu politického, náboženského a paedagogického, které shrnuty byly po prvé r. 1874 ve svazku "Politische Aufsiitze", otištěném a rozšířeném r. 1878 a r. 1891 značně pod titulem "Deutsche Schriften", vlastním a jediném to politickém odkazu de Lagardově. Hned po přečtení několika odstavců zmocní se Pavel de Lagarde pozornosti a obrazivosti čtenáře, jenž záhy pozná, že těmto úvahám teprve tehdy bude úplně práv, bude-li je čísti hlasitě a zvolna. Není to spisovatel, kdož se k němu obrací, nýbrž kazatel a karatel veliké rhetorické síly a vášně. "Deutsche Schriften" mají mnoho z Carlyleových proslulých "Latter day's pamphlets": jejich takřka st aro- ~1U:'nvť A OSUDY. 219 zákonní, prorocké pathos, jejich hrozné a temné výhledy všeobecné blízké katastrofy národní i dějinné, onen základní motiv "solvet saedum", jejž přijal CarIyle z náboženské rhetoriky velkých puritánských kazatelů. Tento sloh u Carlylea, horlivého obdivovatele a čtenáře bible jest právě tak inspirován starým zákonem jako u de Lagarda, který bibli studoval a analysoval vědecky. Máme přímo dosvědčeno, jak se de Lagarde obdivoval starozákonním prorokům, v nichž viděl vlastní tvůrce monotheismu i národnostní ideje židovské; zdaž mohli zůstati při tomto obdivu, tak určitě motivovaném, úplně bez vlivu na jeho sloh? Ostatně podrážděný, rozhněvaný, hlučný sloh, jímž de Lagarde vykládal i útočil, kritisoval i navrhoval, poučoval i ironisoval, byl vlastním výrazem úzkosti doby, v níž žil. V době, kdy de Lagarde psal první svoje politické úvahy, vedli podobným abruptním, obzíravým, kritickým mužným stilem krajního subjektivismu úporné své polemiky proti běžnému pojetí života, tragiky a poesie tak vynikající literáti jako Otto Ludwig (ve svých studiích o Shakespeareovi) a Bedřich Hebbel (v denících); v době, kdy de Lagarde dospěl své výše jako politický publicista, jal se Nietzsche v tomto slohu, vášnivém, prudkém, ostře řezaném "filosofovati kladivem", jak svědčí nejen jeho "Nečasové úvahy", nýbrž všecka díla stvořená po roce 1879. Sloh Pavla de Lagarde uchvacuje silou a krásou; jeť slohem učence a básníka zároveň. Učenci náleží přesná logika a pevná komposice vět, namnoze rozvětvených a rozpředených do složitých a umělých period; pevné ovládání a důsledné provádění obrazů; bohatá zásoba přesně vypozorovaných vztahů věcných; paradigmatická jasnost, nevyhýbající se ani suchému výčtu důležitých jednotlivostí, 220 ARM: NOV ÁI(: ani pedantickému dělení v paragrafy. Básník naopak, jemuž vděčíme i za svazeček veršů, jež mají spíše charakterní než uměleckou krásu, vtiskl slohu svoje ostré a jasné vidění věcí, situací, scenerií; svůj smysl pro plastiku epitheta a obrazu; svoji zálibu pro krajiny pochmurné, přísné, severské osamělých borových lesů v chudém písčitém kraji a bělavých mořských břehů omývaných plavými vlnami divokého příboje. Ježto však Lagarde sleduje při slohu zpravidla rhetorické cíle, nepíše nikdy pouze pro oko, nýbrž též pro ucho, jak později s takovým důrazem žádal Nietzsche: výsledný dojem těchto statí jest vždy přece dojem mohutných výkonů řečnických. Kritik Lev Berg přirovnal sloh de Lagardův případně ke slohu velikého pruského dramatika Jindřicha z Kleistů: jest tu totéž severské ovzduší jasné a čiré, jež nad tryskajícími hlubokými zdroji vášnivého života se klene; co obraz, to mocná představa; co perioda, to projev prudkého citu; nikde prázdné slovo, nikde frase. Je-li sloh de Lagardův velkolepým sloučením prvků básnických a učeneckých, jest methoda jeho spekulace svérázným spojením filosofického idealismu a vědeckého realismu. Idealismus cílů se tu jednotí s realismem prostředků; dosažení vysokých met budoucích činí se odvislým od uvědomělého a pronikavého přilnutí k pravdě přítomnosti. Tento realismus de Lagarde opět a opět zdůrazňoval, ba pojímal jej přímo nábožensky: "Nepokládám náboženství v jádře za nic jiného než za smysl pro realitu, ovšem pro pravou věčnou realitu: nad Německem leží však tak hustá mlha náboženských, filosofických, politických a sociálních frasí a zvyklostí, takže jen velmi cvičené zraky samy mohou jí prohlédnouti obrysy věcí, a že veliká většina bude tyto věci teprve cítiti, až se o ně udeří, to jest, až božím soudem bude Mu2:0Vf: A OSUDY, 221 upomenuta na Boha!" Tato výzva, již v Anglii opakoval Carlyle úsečnou formulí "back to reality", byla v době de Lagardově hlasem nejlepších myslitelů: básníci osvobozovali literaturu od mrtvého, neplodného epigonského idealism u konvenčních figur, konvenčnícJl kontrastů, konvenčních látek; Bismarck poněkJd násilně, ale neohroženě a důsledně vychovával národ pro "reální politiku", stojíci v příkrém odporu jak k naivnímu velkoněmectví válek za osvobození tak ke krajinskému junkerskému prušáctví. V jádře jest však tento realismus, který u Pavla de Lagarde srovnává se tak zákonně s jeho povoláním filologickým, účelnou a promyšlenou výchovou k novému ideallsmu, jenž nevidí schillerovsky ideál nad věcmi, nýbrž ve věcech, který nehledá a nenalézá Boha jen v kostele od devíti do jedenácti, nýbrž vždy a všude a jenž nepokládá ideálnost za mlsek, nýbrž za vezdejší chléb. Tento nový idealismus, protestujíci opětně energicky proti historickému umrtvujícimu tradicionalismu má na zřeteli stále vysoké cíle, ale nemíní, že jim jest nevěren, zabývá-li se do detailů otázkami akutními, jakými jest právě tak stav financi jako reforma bohosloveckých fakult, kolonisace jako organisace šlechty, volební právo jako zákon školní. Čtenář a posluchač de Lagardův musí se zajímati o tyto denní věci a běžné zájmy, chce-li sledovati svého vůdce až tam, kde jedná o vlastní filosofii národnostní. Svému vlastnímu pojetí národnosti předesílá de Lagarde všestrannou a břitkou kritiku dosavadní národnostní filosofie, a již tato kritika odhaluje krajní idealism jeho názorů stojících v nejpříkřejším protikladě k naturalistickému materialismu hojných a populárním míněním přijatých rasových theoretikll. Bojuje tak, nejmenuje svých odpůrců proti theoriím, jimiž ve Francii opřel SVllj aristokratismus 222 AI!i\E NUV ÁI\' Arthur de Gobineau, a jež do Německa uváděl Gobineauův osobní přítel Richard Wagner, a jež i k nám uvedeny byly prostřednictvím Gobineauova bystrého a důsledného stoupence Gustava Le Bona. Všem těmto myslitelům, pracujícím zvláště usilovně o problému kultury, jest národ veličinou anthropologickou, souhrnem fysických znaků, společenstvím masa a krve. Jako odpovídala francouzská krim:a filosofická jednostrannému a schematickému výkladu Taineovu o rasových jednotkách národů, na nichž jest zbudována kultura dějinná, podrobnou analysou pomíchanosti a nečistoty plemen a národů, ukazuje i de Lagarde pozornou indukcí, že předky domněle původní a ryzí národnosti německé jsou právě tak Keltové, Římané, Slované, Hunové jako ony starobylé kmeny germánské, vyjmenované Tacitem; ba připomíná tu fakt, jejž krajané jeho tak neradi slýchají, že kořeny rodiny Leibnitzovy a Lessingovy sahají mezi Slovany, a že Kantovy předky dlužno hledati ve Skotsku; úhrnem pak formuluje svůj názor v té věci slovy "Němectví neleží v krvi, nýbrž v duchu" ("nicht im Gebliite, sondern im Gem iite"). Stejně malým souhlasem daří de Lagarde ryze romantické theorie, které kladou podstatu národnosti výlučně do řeči; jsou ostatně dnes všeobecně překonány. Jejich vlastní půdou byly války za osvobození, tato kolébka německého uvědomění národnostního a i tehdy byly to pouze hlavy naivní, jež kladly s E. M. Arndtem německou vlast, pokud "německý jazyk zní a bohu v nebi písně zpívá" ("soweit die deutsche Zunge klingt und Gott im Himmel Lieder singt")*). Pro Pavla de Lagarde vy- *) Již naše národní obrození, vyšedší z německé romantiky, prohloubilo toto pojetí neobyčejnř. Srovn. na př. proslulá slova Jana Nejedlého v "Hlasateli českém" I. r. 1806 "Jestliže každý MULovf A OSUDY. svítá nesprávnost jazykového toho nacionalismu na př. již z faktu, že Švýcaři tvoří samostatnou a svébytnou národnost, byť mluvili a psali německým nářečím - a možno dodati, ryzím, bohatým a tvárlivým nářečím, onou alemanštinou, jejímuž básnickému mluvčímu G. Kellerovi všickni se tak upřímně obdivujeme. Odmítnuv takto výměr národnosti rasou i jazykem, sestupuje de Lagarde hluboko k temnému dnu otázky, nikoliv bez rysu jakési mystiky. V úplné shodě sethnology aarchaeology, kteří zjístili v společenství náboženského kultu vlastní pouto národnostní jednoty starých celků ethnických, přenáší de Lagarde pojem národnosti do oblasti cítění náboženského a ethického. Dle Karla Mi.illenhoffa, průkopného tvůrce velkolepého fragmentu "Die deutsche Altertumskunde", pojila každý z oněch velkých kmenů skládajících starověké Germánstvo, Istaevony, Ingvaeony, Hermiony a Vandilie, společná božstva, společné svatyně a společné kněžstvo; dle de Lagardea spojuje a dělí národy posud to, co jest náhradou a obdobou starého náboženství. Jednota ideálu, Jednota jejich obrany tmelí dle něho národ a proto "Německo není pojem zeměpisný, avšak též nikoliv pojem politický, v obyčejném významě slova "politický". Vlast náleží do počtu ethických mocností, a proto nemohou její záležitosti býti obsta- člověk povinen jest upřímně a vroucně vlast svou, to jest jazyk svůj mateřský a mravy národu svého milovati, všemožnou prací a snažností k zvelebení a rozšíření jich přispívati: tedy hanebného, ošemetného i zlořečeného provinění se dopustí ten, kdož též vlasti své, to jest: mravům a jazyku matefskému škodí a ubližuje"; aneb slavné trojverší Kollárovo ("Slávy dcera" 1824, II. 124): "ale meze vlasti nerozborné, jichž se bojí tknouti potupa, jsou jen mravy, feč a mysli svorné". 224 ARN~: NOVÁK: rávány S vládního křesla, nýbrž pouze ethickým pathosem jejích dětí. Německo jest souhrn všech německy cítících, německy myslících, německy chtících Němců: každý z nás jest vlastizrádce, nepokládá-lise v tomto náhledu v každém okamžiku své ho života za zodpovědna za bytí, za štěstí, za budoucnost své vlasti, každý z nás je hrdina a osvoboditel, činí-li to." Bylo hy lze souditi, že de Lagarde, jenž takto těsně sdružil jednotu ethického vědomí s jednotou náboženského kultu, jenž vždy otevřeně vyjadřoval plnost a reálnost náboženského svého cítění, jenž v praxi prohlašoval náboženské vyznáni Židů za vlastní kámen úrazu veškeré assímilace neb absorpce v jednotné těleso národní, pokusil se alespoň v křesťanství nalézti spojovací princip národnostní. V tom spočívá však jednak jeho modernost, jednak jeho kriticism, že nikdy podobného pokusu neučinil, liše se tím naprosto od ostatních konservativně národnostních theoretiktl a politiků. V protikladu k Schleíermacherovi definoval de Lagarde náboženský cit předně jako radost z Boha a z jeho konání, a dále jako nejdokonalejší výraz lidské potřeby svobody pro ztotožnění náboženství a křesťanství arciť tu není místa. Znaje jako historik, filolog, orientalista a patristik zevrubně dějinný vývoj křesťanství, odmítaje na základě podrobného rozboru ideje mravního pořádku a humanity jako názory, o nichž křesťanství púvodní ničeho neví, vykládaje obsah protestantismu z velké části jako negativní reakci vůči velké positivní koncepci katolicismu, nemohl de Lagarde rovněž souhlasiti s průměrným názorem konservativní intelligence své doby, jež protestantism považovala za vlastní náboženský výraz, přiměřený potřebám národa i věku. Veřej né minění konservativců o možné shodě víry a vědy, naukového poznání Mulovi: A OSUDY. 225 a náboženského zjevení pronásledoval neúprosnou kritikou; běžné koketování současných zálib uměleckých s tradicemi církve stíhal jízlivým posměchem jako směs kostela a zábavné místnosti; vědeckému zkoumání v rámci některé z positivních věr upřel vúbec možnost - v těchto otázkách byl konservativní de Lagarde krajním radikálem. Třebas, jako tak mnozí historikové, neskrblil obdivem pro úměrnou a široce založenou stavbu církevního katolictví, nečinil de Lagarde vůbec kompromissů se starými útvary náboženskými, které v jeho očích byly mrtvy; modernisování a upravování starých věr, odčítání nepohodlných dogmat od celistvého obsahu víry - vše to bylo mu směšné a nechutné. I jest de Lagarde spolupracovník nové koncepce náboženské, v níž uplatňuje se souměrně i náboženský cit, svérázně definovaný, i nové vědecké poznání. Tedy onen společný kult, sjednocující národ, musí býti teprve stvořen - země nové víry jest země našich dětí. V aktuálních otázkách politických nepřeceňoval de Lagarde náboženských rozdílů nikdy, neboť i jeho sQíše nábožensky než rasově motivovaná nechut k Zidovstvu měla svoje kořeny vlastně mimo oblast víry. Rozporu mezi katolickým jihem a západem Německa na jedné a protestantským severem na druhé straně téměř necítil a filosofuje o budoucnosti Rakouska, pro jehož existenci nenalézal důvodů, pominul vůbec náboženské povahy jakožto principu jednotícího země tak různorodé. Jisté neujasněnosti a roztříštěnosti náboženským názorům de Lagardovým upříti nelze; vesměs je charakterisuje příležitostnost a násilné podřaďování theoriim a heslům národnostním. Přijav sice od ethnologů theorii o jednotící moci kultů pro starobylé celky národní, nepokusil se provésti ji důsledně pro periody pozdější a nesnažil se nikde sebe 15 226 ARNE NOVÁK: stručněji naznačiti náboženskou náplň vůdčích národů evropských. Vydal jako výchovné heslo pro Němce úsili o nové, positivní živé náboženství, skládaje do něho veliké naděje jako do prostředku zmohutnění ryze německého charakteru; ale nepřihlédl nikde, že podobné úsilí charakterisuje celou kulturní Evropu, - kde tu jest možnost svébytného národně náboženského charakteru? Než ani ethnickástránka nové oblasti, do níž de Lagarde přenáší podstatu národnosti, není úplně promyšlena; požadavky staví se tu vůbec jako dané ,znaky. Pavel de Lagarde rád přisuzuje rysy, jež by si od národní povahy vroucně přál, charakteru již jako evidentní znaky; chtěl míti Němce věrnými a pravdivými a tvrdil, že dle věrnosti a pravdivosti se charakter německý předem pozná - toť pravý bludný kruh, naprosto nedůstojný národnostního filosofa a psychologa. Vytknuv však důrazně individualism jako vůdčí rys německého charakteru i jako nejmocnější prostředek nové organisace národní, vykřikl de Lagarde zmužile a včas samu úzkost doby - jako hlasatel charakterního individualismu v době davové stádnosti, za postupu socialistické organisace, za kulturní nadvlády průměrného středocestí bude de Lagarde vždy připomínán vděčně. Sám shrnul vnitřní toto poslání hutnou větou: "V nové epoše našich dějin jest naší hlavní úlohou vychovávati jak možno z nejčetnějších lidí osobnosti, charaktery." Nejsou to pouhá prázdná slova, za nimiž se skrývá snad frasovité pathos -" jsme tu v samém ohnisku národnostní filosofie de Lagardovy. Slova, jimiž de Lagarde hlásá potřebu, ba nutnost mohutné a tvůrčí individuality pro národnostní růst a rozvoj, mají nejvyšší temperaturu a nejhlubší pathos jeho enthusiastického citu. "Zdroj pokroku v bmezených názorů; dnes neplatí již ... jsme dále, bohudík, dále (a historicky vzdělaní professoři vzhlížejí se zálibně v sobě samých a ve svých vymoženostech). Ale s tímto důkladným systematikem, pracujícím a dávajícím zákony etapu za etapou, pěkně promyšleně, methodícky, se zřetelem ke konečné úplnosti, nemá skutečný Lessing pranic společného. Tak pracuje snad školský esthetik, jenž chce žákům a ctitelům zanechati památkou promyšlet1ou a na všecka umění užitou nauku, ale kritik? Ať prožívá kritický svůj osud spíše intellektuálně či spíše smyslově, pojímá jej jako vzrušené drama duševních dobrodružství, nezná a nemůže předem znáti zevních intellektuálních popudů, které uvedou jeho nitro v ruch a var, právě jako nezná básník motivů a látek, jež naplní jednou svojí visí života. Dílo, jež kritika zaujme, spisovatel, do jehož bytosti se večte a vmyslí, problém, k jehož řešení přispěje, nejsou nic více než dobrodružstvtmi jeho intellektu a sensibility. MU20VJ: A OSUDY. 297 Zasáhnou-Ii hloub do jeho. bytosti, ztráví s nimi rád delší dobu a neodejde dříve, dokud se úplně nevyrovnal ... toť psychická forma jevu, který se zdá školské moudrosti methodickým vyčerpáním otázky. Někdy zastaví se kritík pouze na oka mží k, nahlédl-Ii intuitivně, že na problému, na knize, na autoru sám nevyroste ani o píď ... proč dotkl se kritik věci pouze povrchně, zní pak výčitka školometů. Avšak nejen erotická, nýbrž i intellektuální vášeň zná dobrodružství, k nimž musí se vraceti znovu a znovu: u Bělinského se úzkostná a osudná otázka po možnosti národní ruské literatury opakuje skoro periodicky; Carlyle nedovede se zhostiti obavy, že stěží vyvázneme z negativního věku; Ruskinovi se stává myšlenka o primitivním realismu jako výraze zbožl).ého a mravního poměru k žívotu málem manií: a všichní tři kritikové rozvili právě těmito problémy svoje já. Nešlo jim o positivní řešení, toužili jen po vyšši vnitřni svobodě. Lessing (se sensitivnějším Diderotem) byli první, kdož žili takto kritiku. Lessing, zvídavý a zvědavý intellektualista, proběhl všemi vědami a několikerým uměním; protože žil příliš rychle, vinili jej z nestálosti; protože byl dobrodruhem poznání, vytýkali mu libovolnou nesoustavnost. Byl to kriti~ sanguinický: vrhl se do vědy, jako by se byl rozhodl státi se odborníkem; probil se rychle k jádru a zne. chutil si stejně chvatně celou oblast poznávací. Čtěte duchaplnou a trochu přetíženou mikrologii "Laokoonta"; zdá se vám, že nemůže na světě již Lessinga tak zajímati jako psychologie starověké plastiky, ověřená filologicky a antikvářsky. Ale zatím co uvažujete, jak si Lessing představuje druhý positivní díl této knihy, formálně stejně nemožné jako nevkusné, Lessing ztratil úplně zájem o řeckou plastiku a o Winckelmannovy doktriny, myslí zase jen na di· 298 AIZNE NOVÁK: vadlo a citě potřebu býti dramaturgickým kritikem, vrhá se do náručí prvnímu dost nejistému podniku scenickému. Jak dlouho asi vydrží při něm? Jenom potud, pokud z praxe si neabstrahuje odpovědi na otázky právě jej znepokojujíci; pokud nepřezkoumá na prknech svého Shakespearea, ale i svého Aristotela. Včera kritika drobné literární praxe, dnes studium esthetických zákonů výtvarnictví hellenského, zítra polemická konfrontace řecké tragedie a francouzského dvorského divadla, pozítří analysa evangelií ... jaká pestrá směsice! Polyhistorické století navyklo kritika, aby svoje intel1ektuální dobrodružství hledal ve všech oborech a aby s odvahou experimentujíciho filosofa použil všeho jako pouhého stupně vnitřního vývoje. Učebnic~ nám velebí Lessinga stále, že nalézal; on sám byl však pyšen spíše na své hledání. To, co opravdu nalézal, nemělo v jeho očích takové ceny pro jiné jako pro něho sama. Bylo to jeho privatissimum, a to uměl Lessing dobře skrývati. Pokládal za vedlejší zaměstnání, že pracuje o německé a klassické esthetice; životním posláním mu bylo, že pracuje o sobě samém. 3. Takto obrozoval se Lessing každým dílem; nenáviděl opakování, přinášel do každého nového kritického podniku čerstvou bezprostřednost zvědavého dobrodruha. Ale ježto nebyl abstraktním myslitelem, nýbrž především empirikem slova, experimentoval nejen s uměleckými ideami, ale i s literárnimi formami. Byla to pro něho největší rozkoš, která z něho učinila příležitostného dramatika, galantního lyrika, satirika v epigramě, zač posud jest silou literární Mu2oVJ: A OSUDY. 299 setrvačnosti pokládán. V kritice využil všech forem1 které jeho doba znala; jistě ne z pouhé touhy po pestré rozmanitosti. Literární forma jest mu útočnou zbraní: ví dobře, v kterém polemickém zápase třeba sáhnouti k přímé invektivě, kdy podrážditi záludným "Vademecum v dvan ácierce " , kdy v epistolární formě ukrýti dialog, kdy sáhnouti k učenecké dissertací, kdy k parabole. Ale volbu literárních prostředků neurčuje u Lessinga pouze vnější situace; naopak on je volí dle vlastních vnitřních potřeb a sklonů: i formami roste především sám. Jen tak se mu kritika nikdy nestala řemeslem nudného opětování, jaké v té vysoké míře hrozí sotva kterému jinému útvaru literárnímu. Ach, toho věčného střídání mezi kadlubem referátu pro myšlenky o knize a mezi rámcem článku pro řešení obecnějších otázek! Jsou kritikové, kteří vládnou pěti šesti formami, jež uměle neb obratně obměňují; jakýsi to druh kritického rutinérství. Lessing nebyl z nich: on vždy znovu formy tvořil jako si vždy znovu tvořil obrazy a přirovnání, jako si po svém přetvářel řeč, měnil skladbu, podroboval interpunkci. Miloval tuto gymnastiku ducha a konaje ji bez ustání, nesestárnul literárně: dal tím dobrý příklad budoucnosti. Kdo ještě nevěří, že v kritice jsou zúčastněny a napiaty také síly tvárné a ne pouze schopnosti analytické, může si jen přečísti rozkošnou drobnost Lessingova mládí" Vademecum pro pana pastora S. G. Langeho": Kolika novými rysy a živly oživil a obohatil polemický svévolník staromódní formu, pojatou parodisticky! Vzdali jsme se v kritice většinou bohaté invence formální, a obmezivše se na referát neb essay, ochudli jsme proti XV II I. věku, kdy Addison, Diderot, Lessing znali plnost i útvarů kritických: moďerní kritika klade důraz spíše na niterní práci sti1isáční než zevní pitoresknost gemu. Ale princip, jenž 300 ARNE NOVÁK: byl Lessingovi radostným osvobozením od únavné a řemeslné nudy, zůstává platným i pro nás: také literární forma kritického díla jest v podstatě experiment, na němž lze sice se ztroskotati, ale také vyrůsti, omládnouti, sesílitL Za tuto lekci, jaké nám nedá ani Bělinskij, ani Macaulay, ani Taine, můžeme být Lessingovi stále vděčni. 4. A přece: celé to marnotratné bohatství kritických forem, jímž Lessing oslňuje ještě dnes, nebylo než důmyslnou záminkou, aby rozvinul všecky možnosti a vyčerpal veškeré odstíny svého útvaru nejtypičtějšího: polemiky. Kritik Lessing polemisuje vždy a za každou cenu; jsou okamžiky, kdy byste jej mohli pokládati za Dona Quijota polemiky. Nestačí mu naprosto, že útočí na překladatele, bohoslovce, filology a esthetiky své doby; také zpráchnivělí humanisté a dávno odbytí polyhistotové XV I. a XV 11. věku dráždí jej k odporu - u Lessinga se rozumí samo sebou, že k odporu osobnímu. Není naprosto spokojen, zničil-li svou polemikou jednotlivce, obrací se bojovně proti celým národům jako proti Francouzům klassického věku; pronásleduje až k nemilosrdí celé směry a proudy: rokokovou archaeologii, anglickou sentimentálnost, německé bohosloví orthodoxní. Nejde vždycky o důležité věci, o esthetické zásady, o rysy v povaze, o náboženské přesvědčení naopak, nikdo nedovede tak jako Lessing zápasiti JUQt ovov axúi~ ... zda běží o něco jiného, o něco většího v učených a namáhavých "Briete antiquarischen I nhalts"? Náměty a výsledky Lessingovy doživotní polemiky jsou při nejmenším lhostejny; ve většině pří- Mu20vÉ A OSUDY. 301 padlI dokonce docela odbyty; na rozdíl od svého bojovného krále, s nímž byl duševně spřízněn, měl Lessing neštěstí, že provincie, jichž dobyl, nezůstaly při jeho říši a při jeho jméně. Kdo, kromě několika školometů, odvážil by se dnes tvrditi, že Lessing došel pravdy v zápase s hrabětem Caylusem o poměr homerské epiky a hellenské plastiky? Hned Herder vyrazil mu z ruky maličký kousek pravdy, jehož se "Laokoontu" dopolemisoval. Že Lessingovy nájezdy na Corneilla pro pojetí purgatíon des passions nepřinesly myšlenkových kladů, ukázali nám filologové hned, jakmile se naučili dosti řecky, aby rozuměli Aristotelovi. A tak to bylo vždycky: nemaje trvalé pravdy věcné, Lessing vítězil pravdou osobní. Pro její uskutečnění vedl své nekonečné polemiky a v jejimlhledá~i ukázal všecko své umění. Nemyslím umění jako rutinu, jako techniku, jako dovednost; nazývám tu uměním formový výraz vnitřni nutnosti. Doba, jíž Lessing dal nejprve všecky své síly a posléze i jméno, žádala si na každém opravdovém muži, aby se rozhodl pro válku, pro výboj a odboj, pro útok a obranu. Válečná doba, válečný král. Chcete-li dobře pochopiti rhytmus, jaký mají Lessingovy "Literaturbriefe", psané mezi Rossbachem a Kunersdorfem a adressované smrtelně zraněnému důstojníku pruskému, dejte si zazpívati silným mužským hlasem pochodovou balladu "Fridericus Rex" od statného Karla Loeweho ... v ní skutečně duní a kvačí dusot koní, postup regimentů, hukot děl, jak je slyšel Lessing, když polemisoval v "Literaturbriefe", svojí to nejjařejší knize. Sázím se, že by byl našel dokonce zalíbení ve vojenských naivnostech slov této ballady; vždyť řekl své, jindy tak skoupé "bravo" i bodrému pruskému granátníku Gleimovu. Jak prostoduché a přece přesné distinkce polemické 302 ARNE NOVÁK: v jadrné strofě "Die Musketenkugel macht ein kleines Loch, die Kanonenkugel weit grosseres noch; die Kugeln sind alle von ~ Eisen und Blei". Zpívá-li však srdečný Alexis d,íIe "und manche Kugel geht manchem vorbei", není to již ani nálada friderikovská, ani lessingovská; neminout se cíle, títi do živého tof devisa této polemické doby. Naprosto nebyl to věk veliký; spíše čas negace, včerejších pravd, kolísavých nejistot, kulturních nebezpečí: pravý básník byl by se v něm zalknul neb postupně zakrněl. Avšak velký kritik, jenž roste odporem k 'době a bojem proti jejím předsudkům, mohl tu růsti) síliti; jeho negace byla prostředkem sebeobrany proti záporům věku; jeho polemika byla jedinou možnou formou poctivosti ... jak nám, kteří sténáme zase pod včerejšími pravdami a. kolísavými nejistotami uprostřed času negativného, dodáváš sil, statečný Lessingu, polemiku Lessingu! Jak každý tvůj odbojný a útočný čin přesvědčuje, že čestnému muži možno spravedlivě žíti i tenkrát, když dlužno krok za krokem odmítati, ohrazovati se, vyvraceti! Jakou mravní, řeknu přímo carlylovskou, silou mluví k nám tvoje polemické umění, vyjadřující jen a jen mravní nutnosti Nelze ostatně ani říci, že kulturní nebezpečí, která číhala na spisovatele za času Lessingova, jsou dnes mrtva a překonána: mají nanejvýše jinou tvář. nost. Lessing bojoval na dvě fronty: proti zpanšti. lému racionalismu a zženštilé sentimentálnosti; onen měl elegantní francouzský střih, tato jímavou anglickou důstojnost. 'Lessing, soustolovník Voltairův a vychovanec Baylův, byl čirý racionalista; miloval poesii zdobně vykombinovanou rozumem; vylučoval z uměleckého dila celou říši podvědomého; básnil-li, spoléhal sám spíše na konstrukce analytického po- MU20VJ: A OSUDY. 303 znání než na intuiční a synthetickou činnost tvůrčí obraznosti. Kde se setkal v literatuře s protilehlým pojetím, buď ~chápal jen na polo, jako u Shakespearea (a .,vlastně Li u •. Racina, ,Shakespearova antipoda; odsuzoval jej jako korrektního básníka - a Racine, jest přece především básník vášně, byť ovládnuté kulturou!) nebo vůbec odmítal jako ve "Wertheru" Goethově. Při tom však Lessing se neklamal ani na okamžik, jak racionalism svádí k laciné povrchnosti, k plytké eleganci, k obmezenému suchopáru: v krátkodechých Voltairových truchlohrách, v napudrovaných antikvářských článečcích, v' mělké racionalistické kritice bible našel představitele těchto slabostí svého směru ... a nešetřil polemiky. Tu byl přímo opakem kritiků, kteří napadajíce své odpůrce, jsou zároveň obhájci sobě samým: Lessing jest spíše Ó ÉavTov TlfUÚ(lOV/lEVOr;. Avšak daleko větší nebezpečí viděl Lessing v odpůrcích rozumu, v modlářích přisládlého citu, v změkčilých filanthropech, emfatických fanaticích, v těch Basedowech a v Crameřích, ano i v těch stárnoucíchKlopstocích a nedospělých Wielandech, v nichž jeho tušivý bystrozrak uhodl to, co bychom nazvali předčasnými karrikaturami Rousseaua. A za~ tím co kolem Lessinga rosil staropanenský Gellert ctnostnými slzami svého Richardsona, zatím co Klopstock oslaboval Miltona průměrným cítěním farářským, zatím co v mlhách Kodaně těžilo se z rekonvalescentní nálady pro přemravnělé křesťanství, byl Lessing na stráži: věděl, jak jsou tu ohroženy jasnost a harmonie, kultura a kázeň, nejlepší odkazy XV I I I. věku. Tyto stránky Lessingových polemik nezastaraly: romantická sentimentálnost jest dnes jako tehdy hrůzou duchům mužným a nebezpečím Všem umělcům; Rousseau, jehož Lessing nejmenoval, ale jehož kulturní typ jasnovidně zjistil a krutě na- 304 ARNE NOV ÁI(: padl, znam :ná stále centrifu ~ální tendenci v duševnim životě a volá vždy nové Comty, Nietzsche, Lemaitry k odboji. 5. Jsou ještě jiné zdroje, z nichž temeni polemický zápal a pathos Lessingův, než tyto kulturně obranné tendence. Někdy - a jest to vlastně velmi často Lessing vyprovokuje polemiku jen pro polemiku samu, pro rozkoš zápasu, pro požitek útoku, pro úkoj intellektuální ukrutnosti ducha povýšeného a svévolného. Že nešlo nikterak o výsledky boje, nýbrž o duševni dynamiku válečného aktu, prozradil Lessing sám citátem, kdesi pohozeným, na jehož autoru nezáleži: Rella geri placeat nullos habitura triumphos. Hle, citát, kterého šosák, jenž jest vždy irenikem, za živý svět nepochopi; ale neměl tato slova napsána neviditelným pismem na štitě mladý Nietzsche, když psal svoje hrdě provokativni "Nečasové úvahy"? a nepodal nám jejich rázovitou parafrasi svrchovaný posměváček Whistler, skládaje pamflet "A l10ble art of making enemies"? Válečné koráby rezivěji a porušuji se v klidných vodách nehybných přistavů; jak lačni po povelu k vyraženi a k útoku, jak přimo vábi nepřátelské lodi a lodice! Psycholog kritiky zná tuto polemickou potřebu prýštici z přebytku intellektuálnich sil a z mocného, pudu hravé činnosti; neupře také, že v ni vězi kus soběstačného a hrdého egoismu i značný podíl ukrutenství; přizná, že tato polemická vášeň často značí prvek společensky rozkladný jako vybiti všech instinktů tak sobeckých. Nebojte se přiliš, lidé pokojni a tiši; toto nebezpeči hrozí každému národu jednou dvakráte za století; kritik takového přebytku sil jest právě tak vzácnosti jako Alexander, Mu2ovt' A OSUDY. 305 jako Timur - ale i jako Michel Angelo neb Beethoven či Balzac, tyto zrůdné débauches dle pojetí pana Prostředního. Nařiďte mu, aby 'se krotil, mírnil, držel ha uzdě, zadeklamuj te si před ním o mra vním oprávnění, odvolávejte se na nutnou rovnováhu a odpovídá vám jako Timur v "Rendsch Nameh" moudrého starce západovýchodního: "Wa~? Jhr missbilliget den krafťgen Sturm des Obermllts, verlogne Pfaffenl Hatť Al/ah mich bestimmt Zllm Wurm, so hďtť er mich als Wurm geschaffen." Co překvapí však u této svévolné Lessingovy polemiky pro p0lemiku též duchy opravdu svobodné, jest nedostatečný výběr odpůrců. Lessing často zápasí s duchy příliš malými, kteří jsou příliš odměněni za bědnost své existence, jestliže, dle slov Heineových, zachycuje je do svých slov jako hmyz uschovaný pro věky· v jantaru. Lessing zná ovšem lest Prokrusta, praotce všech intellektuálních ukrutníků, jenž velké ze svých obětí zmenšoval a malé zvětšoval: přes to však, ač dělá z bědných skribentů sebe dialektičtěji typy, vynakládá intellektuální sílu neúměrně na vzpírání břemen příliš nepatrných. Dvakráte ~daroval mu osud dva ne sice rovnocenné, ale přece nadprl'tměrné protivníky: v překypujících mladých letech Gottscheda, krásně vypraeparovanou zkamenělinu školometského lžiklassicismu, a na konci dráhy pastora Goetze, dokonalý exemplář zkostnatělého lutherství. Lessing si dlouho v ukrutenském rozkošnictví pohrával kořistí a pak jí nepustil, dokud v ní bylo kapky krve. Divadlo na tuto krvelačnou hm, při níž Lessíng zálibně potřásal svou lví hřivou, jest velkou intellektuální sensací. Zprvu se zdá, že hledá slabá místa jich zásad a nauk, kdežto v pravdě Lessing odhaluje nejbolavější místa jejich 20 306 ARNENOVÁK: lidství - důsledný intellektualista vás hned z kraje přesvědčí, že mezi zásadami a povahami není podstatného rozdílu. A když jste si uvykli viděti v jeho útoku bezohlednou kritiku osobnosti, poví vám Lessing najednou, že mu nešlo o individualitu, nýbrž o typ. Lessingova polemická důkladnost (připomíná chvílemi umění mučidel) neušetří ničeho: čistě a ostře rozebere zásady, leč při tom se popase zlomyslně na ubohé jich formulaci, kterou stíhá vedle kritika i filolog; zeptá se s jakousi inkvisitorskou samozřejmostí na osobní) mravní motivy zásad a dospěje až k soudu nad mravní osobností. Až kam do zákulisí duše pedantské a existence nepravdivé dostal se Lessing u professora Klotze od jeho voskových imagines pravých a falešných gemmae i jeho velmi papírových opuscula nummaria! Tu vyčerpal Lessing tak své přebytky intellektuální a dialektické síly, že nedbal již o klotzovce et hoc pecus omne - zájem ducha byl vyčerpán, ve věci neskrývalo 'se již nižádné dobrodružství. Toho nedovedl dříve ani později: zajímal se zbytečně o gottschediany a zkalil si poslední léta přílišnou polemikou s nohsledy pastora Goetze: natahoval je marně na loži Prokrustově, takže zůstali vždy trpaslíky. Nevěřím, že bylo při tom mnoho věcného interessu; vidím v tom jen rozkoš polemiky, samolibost šermířovu, ono strašné a smělé "chutnání zbraně rukama", které tak důrazně nařizuje starobylá píseň válečná. 6. Klene-Ii se nade vší kritikou Lessingovotl jasné, slunné, bezl)1račné nebe letní, kde za obzorem spí nedaleké bouře, očistné a omlazující, obklopuje některé Lessingovy polemiky dokonce veselé a své- Mu2oVJ: A OSUDY. 307 volné ovzduší, jaké jest na severu vzácností. V této oblasti povýšeného humoru, kde suverenní intellekt bavícího se zápasníka stojí nad věcmi a přezírá je, všecko ztrácí tíhu; z lidí, či chcete-li z karrikatur jich, zbylo o málo více než rozmarná stínohra; každé tvrzení a mínění stalo se pouhou záminkou dialektického gesta a sofistické grimassy: od barokní učenosti těžkých vlásenek a neohrabaných foliantů dostáváme se až k nejlehčím, nejfrivolnějším, nejsubtilnějším hrám XVIII. věku. Jest nám velmi blaze a rozkošnicky v přítomnosti lehkoduchého a lehkonohého charmeura myšlenky, který snad dnes, snad zítra bude odvolán vlastním neodkladným rozkazem, aby velel v otevřeném ideovém boji, kde nebude místa pro dvojsmyslnou dialektiku ani pro pružný šerm fleuretem. V těchto krátkých episodách bývá Lessing nejrozkošnější; věděl sám, jak jdou mu k duhu takové entreacty a uměl se jim oddávati. Zapomínává se příliš, ba úmyslně na tohoto graciesního Lessinga, který tak svůdně hledí z každé mladší podobizny, hodě se pramálo do vkusu a do esthetiky své vlasti. Klassicism a zvláště romantika vynaložily v prudkém odporu k hodnotám XVI I I. věku všemožné úsilí, aby vnutily dějinám Lessinga svého, těžšího a důstojnějšího, spíše methodika než dialektika, nikoliv dobrodruha, nýbrž systematika myšlenky. Udělaly z něho učedlníka Řeků ve výmarském duchu, chápajícího vyznavače Shakespeareova, národně pathetického odpůrce všeho francouzského cítění a tvoření. Pozor na ironické pozadí této věci! Lessing nejinak než ostatní dobří Němci, Luther, Lessing, Heine neb Nietzsche zná vlastenecké rozhorlení jenom tenkráte, když svůj národ viní, kárá, trestá. Ale proč nenechati Němcům jejich ilIusi: vždyť hned by se vyprázdnila jejich Walhalla, kdyby jí nesměl .. zalidňovati postavami dle podobenství a • 308 ARNF NOVÁK: obrazu svého veleučený pan Oberlehrer a vele- důstojný pan farář! . Ale za veselých a svévolných dnů, kdy nad hlavou krouží motýli, avšak i vosy, kdy v lese hvízdá kos, leč zároveň se posmívá sedmihlásek, když na vypáleném kameni obelstívá zrak ještěrka, kterou jste pokládali za zelený lupen, máte právo vyvolati si Lessinga jiného a procházeti se s ním ve volném vzduchu intellektuálního rozmaru. Toi třicetiletý Lessing z Vratislavě s rozpuštěnými hnědými kadeřemi a s jemným krajkovým jabot, společník důstojníků a důvěrník hereček, milovník vína a hazardní hry, duch vtipný a galantní. Jeho každé slovo jest epigramem v próse, jeho každý soud jest logickou kontrolou neb psychologickým postřehem. Pružný a pohyblivý duch: dovede současně pracovati na nejpůvabnější své hře i na nejskurilnějším krasovědně-starožitnickém komentáři; nic nezdá se mu nesnadným. Tento plně rozkvetlý Lessing z rozkošnického závětří válečného vysvětluje nejednu kritickou záhadu svého díla. Proč shledával francouzskou ,tragedii Ludvíkova dvoru příliš pompesní a těžkopádnou. Proč zamítl akademism Popeův a proč nemohl vysloviti jména Gottschedova bez posměchu. Proč zachoval zdrželivý chlad k pathosu Klopstockovu. Proč vyhýbal se na sto mil soustavám a rostl raději v klassika intellektuálního dobrodružství. A konečně: proč nás neváže, nýbrž osvobozuje. 7. Klidný a ostrý jas Lessingova mužného intellektualismu nezrodil se z hustých a temných mlh vášnivého mládí ... dramatického vývoje, jímž prošel Goethe, Lessing neměl. Byl příliš záhy m,užn:ý, do- Mu2ovf: A OSUDY. spělý, hotový; nevyrostl na mladých bludech, nesesílil překonáváním jinošských démonů. Proto pronikala v něm od počátku jakási suchost a tvrdost, tyto kletby nejstatečnějších skeptiků XV 111. věku. Přinesl si je do kolébky: jeho domovem bylo Sasko, racionalistická země důsledných intellektualistů, jeho kmenem starý farářský rod, který vydával učence a exegety, jeho školami studená města panovačného rozumu Lipsko, Berlín, Vitemberk. Lessing sám bráníval se přemíře suchého racionalismu; pěstil svou smyslnost, aniž dovedl zabrániti zakrnění smyslovosti. Proto byl ve věcech ryze uměleckých, kde přece především jde o vniknutí do smyslové organisace díla, kritikem sotva prostředním; není v dějinách kritiky tak velkolepého příkladu pro výtvarný daltonism jako právě "Laokoon". A jako s uměleckými díly prožil Lessing se ženami na nejvýše erotická dobrodružství, nikdy však erotické vášně ... i tam, kde miloval opravdově, v té diskretní, vyspělé, plně chápající paní Evy Konigové, ukázalo se, že nejvyšší, čeho jest Lessing schopen, jest amor intellectualis; tak miloval boha, tak umění, tak ženu. Odraz toho se najde i u Lessinga kritika, u Lessinga básníka. Jeho analysy dramatických ženských postav jsou suché a chudé; jeho vlastní dívčí figury jsou vykombinované, málo intuiční: Minnu vykombinoval muž jasného espritu, Emilii muž velkých psychologických znalostí. Snad proto nerozuměl Lessing jazyku raffinovaného feminismu Racinova. Intel1ektualism Lessingův jest soběstačný; nežádá si, ba ani není schopen vniknouti do cizích individualit a zmizeti v nich. Býval často pomlouván pro tento naprostý nedostatek historismu či kritického diletantismu a to v dobách, kdy nebylo větší ctižádosti než ukrýti sebe, vlastní soud, samostatný 310 ARNE NOVÁK: názor za popis, za výklad, za rozkošnické oddání se předmětu ... jak blažené to časy pro pohodlné hlavy! Za to však v chvflfch, kdy se pozná, že kritika jest v prvni řadě věda či umění soudu, palaistra či sta~ dion rozhodného mínění, zavolá často a rád vnitřní hlas čestného kritika ona slova, jimiž mistr Gott· fried vyznal se z veliké důvěry: Komm, lap/rer Lessing! 8. Za svou intellektuální soběstačnost Lessing zaplatil draho: strašnou samotou, k níž byl odsouzen. Všickni čestní spisovatelé jeho země trpěli před ním osamoceností v oblasti literární; proto nemohla tak dlouho vzniknouti německá slovesná kultura, která uskutečnila se teprve o mnoho později v hromadných střediscích, jakými se staly Frankobrod, Výmar, Jena, Heidelberk. Ale u Lessinga k osamocení literárnímu přistupovala kletba samoty lidské. Napsal sám s tragickou jasnovidností: "Nešťastný Foinix; jemu strašný připadl osud, bez přítele a milenky zůstati, neb jest jediný druhu svého!" Nedostalo se mu přátelských náhod: mužný druh jeho srdce, důstojník Kleist, odešel mu příliš záhy; přítelkyně a žena, na niž čekal drahná leta, patřila mu jediný rok; se sourodým geniem Voltairem, který mu přinášel mohutnou, ač často pobuřující inspiraci, rozešel se v náhlém nepřátelství; s Bedři· chem I I. a Diderotem, dvěma duchy příbuzného s nim ladění, minul se několikráte rozmarem okolností. Což však znamená daleko více: Lessingovi chyběl zcela pud drůžnosti. Většina jeho děl (a právě díla nejhlubší); valná část jeho života (a právě roky nejintensivnějšího soustředění); všecka jeho filosofie a Mu20Vt A OSUDY. 311 metafysika - toť řada samotářských monologů, do nichž Lessing nezasvěcuje nikoho. Procul este, profani, zní aristokratické heslo mnohých rozborít a dialektických prací Lessingových - ale tito profani, toť všickni mimo pyšného samotáře wo1fenbiitelského. V Lessingově kritice jest v celku málo propagačního zájmu, málo esthetického i náboženského apoštolství - srovnejte s ním jen Ruskina a shledáte, že mezi oběma kritiky jest nejméně tolik rozdílů, jako mezi aristokratickým věkem XV I I I. a plebejským stoletím X IX. Proto není, myslím, většího nedorozumění, než činí-li se z Lessinga především, a bohužel též jediné, klassik školský: vezměte tohoto osamělého dobrodruha soběstačné myšlenky z rukou chlapců a žijte a okřívejte v jeho společenství tehdy, až zmrzí vás všecky ideje hlasně propagované, všecky tendence hromadné, všecky polopravdy znesvěcené účastenstvím příliš četných očí, mozků a úst! Lessing pohrdl i nejsladší formou pudu družnosti, láskou k mládeži. Kritikové, když. odsoudili a překonali vše, co bylo kolem nich a s nimi v odumírající přítomnosti, zamilují se z pravidla do nenarozené budoucnosti a čekají pak od mládeže to, co dalo by se nazvati pokračováním a rozvitím jejich vlastních ideí; jest to intellektuální přetvoření pudu generačního a regeneračFlího. Avšak Lessing, který nebyl nikdy plně a výbojně mlád, neviděl v mládeži I nikdy sebe a nerozuměje jí, neočekával od ní ničeho .. Přál si jen, aby hlukem svojích požadavků a rozhodností svého nadšení nerušila jeho samotářského mlčení. Jeho poměr k mladému Goethovi má takřka tragickou pointu. Odmítl se stejnou rozhodností b.ásníka kvetoucího a barevného života, jímž byl epik "Goetze" jako umělce krvavé citové sebetrýzně, jakým byl lyrik "Werthera" - a teprve osamělý 312 ARNE NOVÁI(: vzdor "Promethea", odvráceného od světa i od Olympu, přiblížil mu mladistvého titana. Vím, že v tomto naprostém, mrazivém a příkrém samotářství, jemuž Lessing, "větrný mlýn na opuštěném návrší", stále více propadal, skrývá se kus hrdého prokletí. Ani umělec, ani kritik není stvořen, aby vedl monology; teprve dialogické promítnutí vlastních myšlenek, názorů, snah dává životu dramatický vzruch: a nenalezl-li Lessing pravého ohlasu, jest to proto, že nehledal těch, kteří by mohli býti jeho duchu resonancí; odvracel se přímo od nich. Byl si tak důsledný a tak věren, že vyhnal svou vnitřní jednostrannost až tam, kde stávala se samovražednou. Byl k sobě tak přísný a bezohledný, že nepopřál si ni jediné životni lži, jakými si i největší skeptikové jeho pochybovačného století umožňovali existenci. Voltaire věří uprostřed vší vlastní bezmezné nevěry na t. zv. "obecné blaho", Diderot ohřívá své neupokojené srdce až do konce na "ctnosti", avšak Lessing přes několik zednářských ímprovisací a chiliastických koncepcí neoklamává se nižádnými illusemi. Lessing, svévolný, jarý, rozmarný polemik dospěl až k tomuto Lessingovi přísnému, mrazivému, samotářskému - k Lessingovi seveřanu. Onen byl dovršitelem, tento jest zahajovatelem. Od něho datuje se nový typ evropské myšlenky, který opanoval germánský svět; pokračovatelem tohoto Lessinga jest jeho vyznavač Kierkegaard. A milovali-li jsme celým osudem dědice Lessingovy dramatické dialektiky a hlasatele lessingovského rosmerovstvi, které "zušlechťuje, avšak zabíjí štěstí", pak vyznávala naše srdce skrytě lásku ke kritikovi, na nějž naše intellektuální vědomí příliš často zapomínalo. Petr Hille. Hluboká, modrá letní noc ležela v měsíčném svitu nad osamělou a mlčící stepí vestfálskou. Širá nekonečná pláň koupala se v modravé mlze; ponurý strašidelný hvozd Dawert pohlcoval všecku temnotu, a starožitný jesuitský MOnster snil ve věžích, báních a štítech o středověku. Dva hoši, sextáni neb septimáni, kráčeli nocí a tichem k MOnsteru. V jejich zracích bylo plno tajemství a ekstase, jejich rty chvěly se, jako by chtěly cosi říci, ale jako by nemohly najíti výrazu, jejich kroky spěchaly okamžik a pak zase zastavovaly se roztržitě. Hoši vraceli se z mystického poutního místa svých srdcí, z Angelmodde, kde v zámecké zahradě hraběcí rodiny Galicinovy jest hrob "maga severu" Hamanna, jenž pohleděl tak hluboko do záhad vesmíru a božstva, jenž pohroužil se tak na dno citu a náboženství, že přestal souvisle mluvit a logicky mysliti a zajíkal se jen v prorockých aforismech, černokněžnických fragmentech, sibyllinských útržcích. Suggesce paradoxního a věšteckého ducha ovládala hochy. Zvláště starší z nich, útlý, kadeřavý hoch, tmavých, melancholických očí, 314 ARNE NOVÁK: zdál se býti očarován. Náhle zadíval se upřeně do měsíčního světla, zatočil se v ekstasi jako tančící derviš, dal se do křepčení a křiku, volaje nesouvisle: "Já jsem magus, já jsem měsíční tanečník, já jsem šerý lovec z hvozdu Dawertu, jenž dívkám vyssává krev, já jsem Endymion!" Pak náhle klesl na kolena a mumlal: ,,6 Selene, Ó Luno, ó Diano, přitáhni mne k sobě, učiň, abych jako tvůj trabant tebe provázel, zcela ozářen tvým světlem! -" A měsíc svítil tajemně, a z dálky zněl hlas příšerného bukáče, a v hvozdě Dawertu houkaly sovy. Hoch, jenž tančil svůj záhadný rej a vyrážel nesouvislé ty věty, byl Petr Hi11e. Podivný, zasmušilý charakter domoviny ztělesněn byl v podivném tom chlapci, jehož duše vyrůstala jako polní květ z rudé země vestfálské. Šuměly tu hluboké hvozdy nekonečného snění, v nichž oživovaly tytéž báchorkové bytosti, o jakých si před dvěma tisíciletími vyprávěli krajané, odpočívajíce po vítězství nad Rímany v Teutoburském lese. Tesknila tu ona nekonečnost, ona tucha věčnosti, která jest základním, akordem vestfálské stepi. Žila tu v podivných výtvorech fantasie ona zvláštní svérázná duše dolnosaského lidu, ježto klade bělovlasým pastýřům, kteří pletou jako staré ženy, do úst proroctví všech požárů a pohřbů. Zpívala tu náboženská vroucnost a mystícká poesie katolického kr~je, který dal Německu Annettu z Oroste-Hillshoffů. Ani svéhlavá a neústupná samobytnost vestfálských sedláků, kteří žijí v osamělých dvorcích tři čtvrti hodiny daleko od jiného stavení, tu nescházela. Hoch byl pravý typ své rodné půdy. V nepatrné vísce Ervicích u Milnsteru, takovém malém hnízdečku s kostelíkem I mezi stromy a vysokoštítnými chalupami dolnosaského typu, stála jeho kolébka; tam narodil se 11. září 1854. Brzo přestěhoval se Mu2.0Vt: A OSUDY. 315 jeho otec, jenž byl důchodním, do Hoxteru. O dětství Hi1Iově jeho životopisci nefl.1luvi, tím více mluví o něm jeho básně, tak bohaté na detaily z dětských her, z dětských rozpustilostí, dětských snů a radostí: hra, les, pohádky, uličnictví, snění a touha jsou tu v rovnováze. Příliš záhy vytržen byl Petr Hille ze svého ráje: gymnasium nelítostně zavraždilo jeho dětství. Nikde neleží latinské školy tak upírově na mládeži jako ve Vestfálsku; tato gymnasia a lycea, tyto klášterní školy a pensionáty, jež mají minulost až tisíciletou, soustředily na sobě snad všecku pedanterii od dob Karla Velikého. Grammatika a orthodoxie, professor řečtiny a katecheta, accusativus cum infinitivo a disciplinární řád - to jsou nejstrašnější příšery monsterských a osnabrUckých škol, kde na chodbách a ve třídách dívají se chlapcům do tváří ze začernalých portrétů vyschlé voskové obličeje ctihodných otců Tovaryšstva Ježíšova, kteří zažili mír Vestfálský. Takovou školou šel a neprošel též Petr HilIe, vášnivý milenec klassické krásy a vášnivější nepřítel klassických filologů, humanista tělem duší, jenž se ztroskotal pro celý život na humanistickém gymnasiu Paulinum. Spolužák a nejlepší přítel Hi1Ieův Jindřich Hart, jemuž děkujeme za většinu biografických zpráv o Hi1Iovi, vypráví, jak jejich ředitel, professor řečtiny, začínal každou hodinu, věnovanou Homérovi: "Prosíme, Tebe, o všemohoucí bože, aby se pohanu Homerovi nepodařilo zviklati v našich srdcích svatou křesťanskou víru. Amen." A pak se začlo překládati: tři čtyři verše z Homéra za hodinu s náležitým zřením k tvaroslovné i syntaktické stránce jazyka řeckého, tytýž i ke konsekuci temporum. Jak patrno, nepřepínají bratři Mannové, líčí-\inám německé gymnasium v barvách, které připomínají "Santu Lucii" V. Mrštíka. 316 AR.NE NOVÁK: HilIe bojoval se školou: byla to většinou passivní oposice studenta, který dosáhl v t. zv. schwanzování pravé virtuosity. Ale škola vyhrála. V septimě Hille propadl a musil se vrátiti k rozhněvanému otci. Hille zůstal vždy z třídy vyloučeným studentem, vyhnaným a bludným scholárem: byl to jeho životní osud. Gottfried Keller nesl podobnou kletbu až hluboko do kmetství a teprve literární slávou cítil se omyt; HilIe trpěl jí až do hrobu. Jeho životní ideál byla klassická formální krása, k níž jednou cestou jest humanistické studium - a s této cesty byl sehnán; jeho nejvyšší zájem náležel dokonalé básnické řeči a klassickému výrazu nejjemnější myšlenky, nejprchavější nálady - a než směl proniknouti k těmto sladkým mysteriím, dostal consilium abeundi. Ještě v pozdních letech v prosaické jedné skizze stavil proti sobě antithesu: nejprve básník - pak abiturient. Zlý osud připadal mu jako přísný, nespravedlivý professor: "ú běda, pane světe, co zloby v tobě kvete!" "Pan-svět stal se školařem a zuří nyní chladně proti mládeži, neboť předpis a přísnost jsou poslední rozkoší chladných srdcí; na to ještě postačí síly, když již všecek život odumřel." A proto staví se Hille vědomě do pestrého zástupu bludných žáků, potulných středověkých scholárů, lehkomyslných a svěžích skladatelů rozpustilých a divokých carmina burana, které podobají se těm drobným krajinkářským detailům, jež občerstvují sacerdotální ztrnulost náboženských maleb středověkých primitivi't. Ion jest vagant, bacchant, goliard, Erberhardinus, buffo, clericus ribaldus, bratr slavného archipoety, který zpívá: mihi est propositul11 MUŽOVÉ A OSUDY. 317 in taberna· rTÍori. Do úst svému reoku vkládá Hille vlastní vyznání víry: "A proč jsme se stali studenty? Ví-li to kdo z vás? Nuže, myslím si, že snad proto, abychom se pořádně světem protloukli a ne abychom leštili špatně hoblované lavice přednášek. Chtěli jsme život a nikoliv literu, nechtěli jsme zaprášenou pavučinu z plesnivých století věšeti do svých různorodých mozkovic. " A celý jeho život vyznívá velkým vagantským programem, který v jeho dramatě tlumočí v italské osterii německý buffo Walter spřízněnému zástupu: "Ale my, drazí soudruzi, chceme zachovati věrnost svému zle ohroženému, na smrt vydanému bratrstvu; - nižádný štěkající holomek nezabrání nám, abychom nepokračovali ve svém tažení, ve svém velkém tažení proti filistrovství, abychom neplnili své povinnosti a abychom nestáli na svém místě, dokud nevypustí ve zbrani svého ducha poslední z našeho spolku na život a na smrt. I když lidé jej opustí, Bůh jest při něm, a Pater, in manus tuas recommando spiritum meum - Otče, do rukou tvých poroučím volného, ztrýzněného ducha svého." jako takového bludného scholara s Kainovým znamením zkažených studií na čele představuje nám Hille i hrdinu svého nejživotnějšího díla uměleckého: Giovanniho Petrarcu v dramatě "Syn Platonikův" z roku 1887. Konflikt rodičů a dětí, učenosti a života, pedanterie a vášně, klassicismu a romantiky: Francesco Petrarca, snílek a učenec, humanista a pedant, miluje vzdušný a prázdný přelijd, marný a neživý klassický ideál, svou Lauru, s níž ani v životě nemluvil. Skutečný život odmítá a pohrdá jím; stydí se, že objímal a líbal půvabnou Bracci, jež mu dala dvě děti, vyhání ji i z domu. Z hocha Giovannih o chce učiniti pedanta a světce, humanistu a 318 ARNt: NOVÁK: schema. Ale Gi