Vjbor I krtln6 prh, hlkOllovenlk6 Výbor z krtin. pr6zJ e.lkolloy.nlk. ČESKA PRÓZA 1 o CE8KE PROZE V'fPRAVNE Dějiny českého umění výpravného, pokud promítá své tvůrčí úsilí formou povídky a románu, nesahají nazpět o mnoho dále než sto let. Tehdy za rozkvětu vlastenecké romantiky, která veškerému snažení slovesnému vytyčuje jednoznačný cíl tendenční. nabývají vypravovatelské pokusy, sloužící dotud jenom potřebám lidové zábavy, uvědomělé povahy umě· lecké a vstupují, byt ze začátku jen s ostychavou skromností, do soutěže s lyrickým i epickým básnictvím, nesoucím na svých perutích již po dobu delší dvou l{enerací nejvznešenější tužby národního a slovesného obrození. Již se osoby vypravěčzi s lidskými svými sympatiemi a s uměleckými svými zálibami neztrácejí za látkou, trpně přejímanou z podružné produkce zahraniční, zvláště německé; již k prostému a naivnímu proudu dějovému, přizpůsobenému nepěštěné zvědavosti lidových čtenářů, přistupuje spisovatelský zájem o kresbu povah a malbu prostředí; již se zrcadlí v slovesném podání básnické vzory světové literatury na místě zvetšelé tradice populárních knížek anonymních; již vanou. třebaže zprvu ze· slabeným a odmocněným dechem, i v českých románech z minulosti i v českých povídkách zobrazujících současnou přítomnost domácí, větry doby a ač jenom vý.iimkou, i tucha života plnějšího, zavážnějšího a vášnivějšího, než bylo ochromené živoření spoutaného období předbřeznového. Ale zda opravdu není tradice české výpravné prósy o nic delší a starší? Pozdí se skutečně do té míry za ostatními projevy našeho života kulturního, který má v tvorbě stát· nické minulost alespoň tisíciletou, ve výtvarném umění tradici stejně starobylou a vznešenou, v písemnictví pak věkem daleko přeJří nad ostatní národy slovanské? Či zavinil jenom nahodilý nedostatek dochovaných památek, že nemůžeme položiti původní povídku a původní román 1 ěI 1 středověký vedle staročeských lef{end, kronik, spis'" právnických, traktátů nábožensko·/iloso/ických? Neprozkoumána. neuvedena v soustavu a doposud nenapsána, jakoby pohroužena v podzemí, zůstává prehistorie české krásné prózy od XIV; do XVIII. věku, snad i proto, že by o ní mohl pověděti více národopisný zkoumatel lidové tradice než literární dějepisec, zabývající se slovesnými výkony tvořivosti individuální. Co se odvažujeme o ní říci, jsou leda zlomkové nápovědi, ne-li pouhé dohady, avšak i ty opravňují k úsudku o výpravné schopnosti, chuti a pohotovosti národa, jehož hudební nadání, projevující se nevyčerpatelnou tvorbou písňovou, bylo uzná· váno a velebeno jak pokrevnými sousedy tak cizinci. Literární věda dávno odložila samolibou domněnku romantickou, že si Čechové ze svých slovanských pravlastí přinášeli do nového domova s přirozenou epickou schopností původní báje, bohatýrské zpěvy a kmenové pověsti. Kronikáři, vesměs až z doby křesfanské, zachovali nám sice nejednu pověst, domněle dávnověkou a poutající se i podle jmen k starobylým osobnostem a místům, ale nauková kritika odhaduje tu namnoze v látce i v ~tylisaci buď mocný vliv středověkého humanismu, obměňujícího tradice antické, nebo přímé působení románské i I{ermánské vzdělanosti, s níž naši předkové přišli záhy a vydatně do styku - Přemysl od pluhu povolaný na trůn knížecí, Dívčí válka, Božena, stoupající do náručí vladařova od úkonu pradlenina při lesním potoku, jsou průkaznými příklady takového učelivého přejímání. Ze však nebylo jenom trpné a že cizí motivy se vydatně pozměňují v popularisujícím podání domácím, dosvědčuje již mohutné jejich rozrůstání v cyklické celky, jaké můžeme sledovati cestou od kroniky Kosmovy po Dalimila; stejně, arciť za vlivu rozvětveného hal{iolol{ického písemnictví západoevropského se šířily a obohacovaly domácí lef{endy, tolik přispěvší ke vzrůstu národního sebevědomí; témuž zákonu byly také podrobeny rytířské pověsti erbovní, rozrůstající se v celé románky, jež daleko přetrvaly dobový vkus je zplodivŠí. 2 Toto všecko - přes praskrovný počet památek výpravné prózy staročeské, pokud není pouhým překladem neb parafrazí - dovoluje nám, abychom přisuzovali svým předkům ve středověku slušnou schopnost fabulační, i když se zdá, že praktický a střízliv:ý duch český také v minulosti před svobodnou rozkoší vynalézavého vypravování a před uměleckou hrou motivů důmyslně proplétaných a vtipně kombinovaných dával přednost jednoznačným příběhům, vyhroceným v účinné pravidlo životní a ozřejmujícím poznatek mravní. U národa, v jehož popředi po několik století stáli náboženští reformátoři, mravokární horlitelé, kritikové církve a společnosti, dávno byla v oblibě kazatelská literatura, jejíž příklady, anekdotické i novelistické, vnikaly nejen do chrámů, ale i do písemnictví, stejně vítány učeným horlitelům reformním, jako ústní tradici lidové. Zastiňovaly tu od XIV. století nové a bohaté umění epické, které po pádu feu. dální kultury úplně nahradilo hrdinské i dobrodružné básně rytířské, onu svěží, vtipnou, smyslnou a mravoličnou povídku renesanční, jež se počíná Petrarcou a vrcholí Boccacciem i Královnou navarrskou - u nás se tyto látky, zhrublé a otupené, stěhují ze vzdělanstva jako anonymní v.Ýtvor:y do prostonárodních knížek lidových, kdežto vzdělaní spisovatelé nadobro pomíjejí lekci, jakou zde mohli bráti: zaokrouhlenou stručnost dějoL'ou, názornou povahokresbu, životné vyhroceni. I to jest jedním z dokladli vítězství reformačních tendencí nad hodnotami renesance a ducha f{ermánského nad románskou kulturou na naší půdě. Během dvou století, vlnících se mezi hranicí kostnickou a bitvou bělohorskou a ozářených plameny sporů a válek náboženských, marně se ohlížíme po slovesném díle českém, jímž by se dosvědčovaly fabulační vloha a chut, pozorovatelské nadání a psycholo{{ická schopnost, kompObiční obratnost a dar karakteristiky, tyto nezbytné pod. mínky krásné prózy výpravné. I čeští dějepisci a kroni. káři těchto dob, počtem tak hojní a v pojetí i v podání tak r,uní, projevuji ve vrcholných dílech ,píše záměry 3 vědecké, než sklony epické, ježto nejlepším z nich jde o praf{matický výklad a o kritické zhodnocení událostí, ni· koliv o zajímavé vyprávění dějového proudu. Naopak ten mezi nimi, jehož spolehlivost a soudnost podléhá pochybnostem nejvážnějším, V á c I a v Háj e k z Lib o č a n, předhání své druhy dějepisce výsadami skutečného epika: s živou vervou a mnohdy s lidovou povídavostí vypráví události, pověsti, lef{endy; nevyčerpatelně váží svou pestrou a nejednou nicotnou látku z podání národního, místního, rodového; též tam, kde se dokumenty odmlčují, dokresluje a zaokrouhluje, aby vyhověl potřebě zábavnosti a líbivosti. I není divu, že se právě jeho kronika stává nepřebernou pokladnicí historických i lžihistorických látek, motivů, zápletek a to pro romanopisce, kteří v pramenech a pomůckách nehledají praf{matismus a psycholof{ii, nýbrž prostě fabulistiku. A přece na sklonku tohoto období. tak nepříznivého krásné próze výpravné, musíme se zastaviti u díla, v němž jest soustředěno mnoho prvků, z jakých se později rodí moderní román společenský; autor byl by ovšem sám rozhorleně odmítal toto označení, zvláště pak intenci, vlastní výtvorům svobodné obraznosti, baviti a blažiti čtenáře. Není to nikdo menší než Jan A m o s K o m e n s k Ý se svým Labyrintem světa a rájem srdce, v němž bohoslovec a mravokárce stejnou měrou přehlušil románového epika, jakou v jiných jeho dílech, pro sycených osobní elef{ií, odpovědný církevník umlčel mohutného rozjímavého lyrika; nelze toho dosti litovati. Jinotajitelný rámec, zároveň prostý a nudný, v jakém si reformační středověk český lihoval u Tovačovského z Cimburka aneb u Konáče z Hodišlkova, naplnil pronikavý pozorovatel povahových mravních i společenských typů novým, rušným obsahem. Ani kazatelský tón, ani mluva biblická, ani slohové baroko humanistické, jichž se Komenský nedovede zbaviti nikde, úplně nezastřely ostrý karakterisační dar spisovatele, který mluví jako Bunyan a rozumí divadlu lidského bláz· novství jako Swift. Je-li tato plnost životního názoru zároveň s uměním povahokresby podřízena záměrům mrav- 4 něvýchovným, nutno-li čísti tyto stránky skladného rea~ lismu výhradně alegoricky a přechází-li na konec román v modlitební knihu, není to literární výjimka, nýbrž tra· gický prototyp, příznačný pro celou náboženskou refor. maci českou, která v krutém rif{orismu vypověděla boj jak volné obraznosti, tak samoúčelnému pozorování reality. Nepodařilu se jí však bohudíky vyhostiti oba tyto sklony, podmiňující skutečnou tvorbu výpravnou, ze ze· mě, kterou sama po úplné své porážce musila opustiti. Překvapující důkazy toho podává nám v hojnosti i rozmanitosti doba, od níž bychom jich nejméně očekávali. Století XVlll., kdy umělé písemnictví nadobro zmlká, jest patrně domovem bohaté ústní prózy lidové, historických pověstí rytířských a občas i bájeslovných báchorek, dobrodružných pohádek a rodinných pO'lJídek domácího i cizího původu, které ve věku následujícím uvedli do literatury romantičtí sběratelé i napodobitelé, většinou ve zušlechtujících obměnách a někdy též v osobitém zabarvení individuálním. Stejně jako valná část našeho lidového umění výtvarného jsou také tyto anonymní ukázky prostonárodního daru fabulačního odvozeninami baroka a rokoka, v němž si libovaly výsadní třídy panské a za nimiž se lid opožďoval; též ony nesou ar cit pečet prostředí a vkusu, jemuž se přizpůsobily. Ač v nich zcela ne· chybí ani přínos východněslovanský. ba ani orientální, ukazují většinou k románskému západu, jehož látky a módy pro nás zprostředkuje německý soused. I z nich jest patrné ono zesmyslovění ducha a vkusu, o němž v dědictví renesance pracují hlavně v barokní době románští národové a jímž vytvářejí protiváhu k rozumovosti a mravní příkrosti /{ermánské reformace. Odtud svorná záliba naší lidové prózy v panské nádheře šatu, bytu a zvyku; odtud její horlivý smysl pro divadelnost vystupování i pro emfasi řeči; odtud konečně i formy erotiky v těchto povídkách i báchorkách, kterými si učenlivá imal{inace našich venkovanů a maloměštáčků podle zvetšelých již patron výpravného umění pokročilých národů malovala fatamorganické obrazy vábnějšího 5 bytí na šedivě pozadí $vého lopocení a živoření v dobách hmotné poroby a často i duchovního útisku. Srovnávací věda literární poučuje nás pomalu a ne&měle o motivické spojitosti a mezinárodním původu této pró· zy, jejíž lidoví vypravěči se takto jeví hlavně obratnými přejímateli. listě však přispěje jednou kritické poznání také k tomu, abychom docenili jejich samostatný přínos, zakládající se dílem ve zhuštěné a zahrocené stylisaci, dílem v citově zabarveném pojetí, obrážejícím sociální i mravní poměry českého venkova v období nadvlády patrimoniální. Nelze přeslechnouti v historkách o panu Franci na zámku a o hloupém Honzovi za pecí ironie, s níž se vychytralý sedláček, sáhnuvší občas po cepech a červených kohoutech branného povstání, účinně a útěšně brání panské zvůli. Nelze v lidových le/{endách o sv. Petru a pánu Ježíši neporozuměti vroucí mluvě shovívavé, dělné a jasné náboženskosti prostých vesnických věří· cích, daleko bližších baroknímu katolictví, než strohé víře protestantů neb pietistů, dorozumívají cích se přes hranice tajně se "skrytým semenem". A nelze se konečně nad pověstmi a proroctvími, tu krajovými, onde již celonárodními, z nichž pozdní látka blanická jest nejúchvatnější, ubrániti dojmu, že vlastenecká úzkost balbínovská s kazatelen, kateder a tiskáren sestoupila mezi lid a při· pravila tu půdu pro blížící se národní probuzení. Když pak udeřila jitřní hodina, podřizovali se první vydavatelé novočeské prózy výpravné úplně tomuto vkusu lidovému a spokojovali se tím, že napájeli povídkové knížky cizího původu tu dobovou tendencí osvícenskou, onde vlasteneckým horlením o domácím jazyku a domácí minulosti. Dva z nich bývají velebeni pro publicistickou obratnost ve službách buditelských, ale jsou i literárně zajímaví jako představitelé dvou typů výpravné prózy: V á c I a v Mat ě j K r a m e r i u s působí na čtenáře přízemní romantikou cizokrajných příběhů rytířských, čarodějnických, robinsonovských a orientálních, kdežto Jan II Ý b I přizpůsobuje v obhroublém realismu svých anekdotických historek českému prostředí kramářský a 8 hospodský svět ma/.ých lidí, o jaký se po anf{lickém vzoru počali v sousedním Německu nejprve zajímati mravokární humoristé. Všecka ta produkce, vyplňující asi tři decennia na pomezí obou století. nemá nic společného se skutečným slovesným uměním, a marně bychom v ní hle· dali také cokoliv osobitě českého. I v houstnoucích po· vídkách % vlastenecké minulosti horuje se o české zemi a českém ja%.yku, někdy také o českém státě a českém lidu slohem, jaký byl běžný v Německu doby napoleon· ské, a čeští hrdinové, kteří tu vystupují, jsou přestrojení němečtí rytíři, pasovaní pokoutními literáty věku před· klasického. Od prahu let třicátých, kdy vlastenecká romantika ovládá již celou literaturu a % ní se ne%adržitelně přelévá do společnosti, lze mluviti o vzniku výpravné prózy české uměleckých záměrů i prostředků; nedavnou anonymitu, slušící ostatně pouhým parafra%ím neb adaptacím, nahrazuje uvědomělá individuálnost tvoření. které chce býti ori~inálním a ovšem %a tuto cenu brzy pozbývá žadoucí· ho souzvuku s čtenáři. V á cla v K lim e nt K 1 i cper a a J o s ef K a jet á n Tyl, oba spisovatelé leh· ké dějové vynalézavosti a bezstarostného daru vypravovatelského, pokoušejí se, ještě dříve, než k nim dolehla oplodňující světová vlna historického románu Waltera Scotta, o malebné vzkříšení národní minulosti středověké formou románové kroniky, podřízené nadšeným zámě· rům buditelským; %a nedlouho s nestejným úspěchem soutěží s nimi v téže látce a týmž slohem Jan J i n dři c h M are k, Jan E r a % i m V o cel a Pro k ope h oc holou šek. Nechybí jim občas malebná náladovost, oživují·li věky romantické; stávají se zhusta horlivě výmluvnými, vkládají-li svým postavám do úst anachroni· stické výklady vlastenecké a demokratické; i když se skoro vesměs vyhýbají vůdčím ideím dob zobrazovaných, kmitne chvílemi v jejich povídkách a románech tušivý pablesk skutečné dějinné minulosti. Ale ani jediný % nich není umělcem. Již současná kritika jim vytýkala schema· tické zjednodušování postav a prostoduché rozvržení 7 světla a stínu; stejným právem se pozastavovala také nad slohem, který se buď sentimentálně vleče aneb strojeně kroutí a nadouvá - při povahokresbě i přednesu chyběly jim základní podmínky umělecké: pozorovatelství i prožitost. Také vyvrcholitel českého romantismu, Tylův nerovný vrstevník, K are I H y n e k M ách a soustředil mnoho úsilí na historický román a přistupoval k tomuto úkolu vzdělán nejenom' Walterem Scottem, ale i Goethovou prózou a romantickými vypravovateli polskými. Jako všude, kamkoliv sáhl, ukázal se novotářem velice pronikavým. Jeho dušezpytný zájem mu umožňoval ponořovati tra/{ické hlavy a osudy do tajemného a napínavého temnosvitu; jeho filosofické pojetí ho vábilo, aby v dějinách pátral po dialektickém procesu a podle něho zosnoval historický děj; intimní smysl pro velikost, vlastní každému pravému ~eniovi, dal mu uhodnouti, který úsek naší minulosti vře nejvýznamnějším životem. Nad to přistupoml k próze jako stylista zcela uvědomělý, který vedle otázek komposičních zná a řeší barevné i melodické problémy jazyka: kolik příčin, aby se právě k Máchovi hlásila česká próza výpravná se stejně vděčnou úctou, jako se ho dovolává česká tradice lyrická! Jediné celistvé dílo románové, dějově dobrodružná skladba vášně, žárlivosti a temného osudu, se mu podařilo méně než zlomky, ať historické. ať pitoreskní, at mravoUčné; mezi těmito čteme pevně a přece jakoby jen mimochodem psaný realistický /{enre o proletářské bídě nejsPťJdnější Prahy. Ani v tomto pozorovatelském úsilí, tajícím v sobě nutné předpoklady pro budoucí realismus, nestojí Mácha zcela osamoceně. tivá sociální účast a sentimentální soustrast s trpícími lidmi kalí Tylovi poněkud zrak, když se snaží zachytiti, spíše pro/{ramově než realisticky, svět chudých a zklamaných lidí v Praze i na venkově, zasažených buď křivdou společenského řádu nebo chimérou umělecké slávy. Naopak pronikavý pohled, upíraný Fr a n tiš· k e m Jar o mír e m Rub e š e m bystře a se zvláštním smyslem pro fi~urku na titěrné hemžení maloměštáč- 8 ků v okresních sídlech i v šosácké metropoli, jest ostřen karakterisační schopností rozeného humoristy, kdežto ,oučasný případ J o s e f a Jar o s I a vaL a n /{ r a svědčí, že poměry v domácích Kocourkovech neuzrály doposud pro satiru. Nevytvořil jí v próze ani ten, kdo byl pro ni stvořen a kdo v satirickém verši českém naráz založil tradici - K are I H a v I í č e k. Co máme z jeho pera, jsou spíše jen průpravné náčrty břitkého pozorovatele, jehož jasné oko zároveň vidí a soudí, shromažďující drobné a přesné poznatky pro budoucí skladný obraz společenský. Nedošlo k němu a v době předbřez. nové u nás sotva mohlo dojíti. Přesto jsou v samých začátcích české prózy povídkové a románové před sto lety přeformovány, ač nedokonale, její hlavní směry budoucí: národněvýchovná evokace minulosti i soucitné neb rozmarné pozorování přítomného života; dílo náladové a barvité imal{inace i kresebné výsledky mravoličného studia, doprovázené účastí sociální; směr romantický, nejšiastnější v přírodní malbě, i tíhnutí realistické, spokojující se dotud osamocenými jednotlivci místo široké a spojité úplnosti společenské. Beze skoků a bez násilí mohla tu mladší pokolení navázati na tradici a směla také čekati, že najdou v domácím čtenářstvu, ochotném a shovívavém, připravenou půdu. Revoluční rok 1848 neznamená v povídkové a románové próze české ani převratu, ani předělu; nepřerušen ani hrozivou tíhou ochromujících let reakčních, postupuje její vývoj pomalu a nesměle kupředu. Neposouvají ho však právě ti, kdož se hlučně a sebevědomě stavějí literárními novotáři a kdož z ciziny, hlavně z Německa, přinášejí módní vzorníky pro český román. Tylův krutý odpůrce, J. J. K o I a r, a Máchův věrný' stoupenec, K. S a b i n a, dva to různorodí předchůdci jiného typického Pražana mezi našimi romanopisci, J. Arbesa. Velk:ý divadelník a malý člověk, Josef Jiří Kolar, oslňoval hoflmannovskou fantastičností, romantickou ironií, burleskním veselím a dravým vtipem, za čímž se skrývalo více chladné rozumové úvahy než svobodné umělec- 9 ké tvořivosti, a tak zbyly po něm vlastně jenom podněty látkové: zájem o malebnou Prahu z pozdní renesance a vrcholného baroka a smysl pro šumivé kouzlo umělecké bohémy. Politický dobrodruh temného svědomí, Karel Sabina. se probil od křiklavé prózy epif{onsky máchovské k mladoněmeckým odpůrcům romantismu, usilujícím o tendenční román ze soudobé společnosti a napodobil i zde otrocky, a to nejen sociální problematiku všeho druhu a nekonečné rozpravy o všemožných otázkách časových, ale i neuvěřitelné zápletky rodinné a rodové, hustou a nepřehlednou síť intrik a úkladů a pohříchu také jazyk zběžný, nebásnický, frazovitÝ. Na cestách Kolarovy a Sabinovy prózy se octli později vedle Arbesa také Pflef{er a Stašek, vesměs vyznavači sociální problematiky v románě na pohled realistickém; chyby oněch předchůdců je odstrašovaly, nutíce je, aby zrůdnost dějové obraznosti drželi na uzdě opravdu realistickým pozorováním úseku reality, intensivně prožitého. Mocný vzestup v české próze výpravné, souměřitelný s uměleckým činem Máchovým, znamená teprve osobnost, jejíž etos ukazuje vlastně nazpět k hodnotám domácí romantiky: II o žen a Něm c o v á, přítelkyně Celakovského a Erbenova, vytvoří od sklonku 40. do počátku 60. let z romantického studia a kultu venkovského lidu a venkovské přírody svézákonný obraz vyšší skutečnosti, než jaké se může dobrati popisný národopisec neb analytický realista. V období, na jehož úsvitě sociální politikové čeští postavili osvobození selského stavu v popř(~dí svého revolučního prOf{ramu, konali také naši spisovatelé pro pracujícího a milujícího, bloudícího a obětujícího se venkovana dílo osvobozovací: jihočeský kněz Fr a n tiš e k P r a v d a, prostý a jímavý mistr jadrné povahokresby, blížil se k němu jako křesťanský vychovatel, brněnský novinář Leo pol d Han s man n s maskou hanáckého sedláka Antoše Dohnala jako naivní naturalista lidopisných záměrů, B. Němcová však jako básnířka. Radostný svět kvetoucí přírody a starodávného lidového bytu, k němuž přistupovala s bystrým okem a s horoucím 10 srdr.em a kam II prostou přesvědčivostí zařazovala kladné a skladné typy, hlavně ženské, se úplně kryl s její vnitřní realitou, ovládanou zákonem spravedlnosti a lásky a této pravdě, vyšší než jevová skutečnost, dovedla s uměleckým taktem podříditi složky podružné, jmenovitě všecku sociální problematiku, řešenou optimistickou věrou nevyléčitelné optimistky, Jako její protichůdce Mácha, básník noci, tak i Němcová, poetka slunného dne, byla uvědomělou dělnicí a pak mistryní výpravné prózy a to spíše názorné než obrazné, jadrně prosté než uměle zdobné: nevycvičila se nadarmo na ústní lidové tradici a přímo z milosti boží tekly k ní, šumíce a zpívajíce, prameny přirozené, věcné, skutečně epické výmluvnosti, pro niž vypravování a karakteristika jsou potřebou a samozřejmostí. Když se za svítání nového ruchu politického a slovesného soustředila mladá ~enerace v slavném almanachu Máji, ucházeli se oba přední prosaikové školy, Hálek a Neruda, u Němcové o přízeň a příspěvek pro svou ročenku; třetí velká mistryně májovské prózy, K. Světlá, náležela, i se svou sestrou S. Podlipskou, již dříve k osobní družině B. Němcové. Neruda, který - ač později horlivý tradicionalista ze zásady - vůbec valně nesouvisí s tradicí české prózy, setkal se s N ěmcovou (a ještě více s Havlíčkem) leda v ostře prokreslených záznamech krajových dojmů a lidových typů; zato Hálek a Světlá, oba namnoze protichůdci, zdvihli právě v nejvýznamnějších kusech svého povídkového a románového umění pero, které vypadlo předčasně ze zemdlené ruky první skutečné básnířky české. V některých výmluvně subjektivistických povídkách Karoliny Světlé, nasycených spíše debatami než životem, nacházíme živý ohlas toho, že si Hálek a Světlá uvědomovali základní dualismus svých bytostí, jejž by bylo lze shrnouti slavnou schillerovskou formulí o rozporu mezi básnictvím naivním a sentimentálním; při tom muž stál zřejmě v táboře poesie naivní. K venkovu a jeho přírodě, v níž Vít ě z s I a v H á I e k vyrostl a jíž jako veršovec 11 a prosaik zůstával vždy věren, typická pražská měštka K a r o I i n a S vět I á dospěla oklikou, aby tu vedle schopnosti objektivisovat vlastní osud nalezla největší rozpětí svého vypravovatelského umění. V námětech venkovských, kde valně nedbají národopisného koloritu, ale za to ve shodě se svou sociálně kritickou dobou tím více časových otázek společenských, vraceli se oba ke konfliktu přírody a mravnosti, pudu a kultury, lásky a povinnosti a zvláště traf{icky založená Světlá dová· děla tento konflikt na ostří nože. Optimistický Hálek stál vždy na straně přírody, kdežto rif{oristka Světlá hájila stůj co stůj "ideální požadavek" mravnosti a bičovala své abstraktní a přece strhující postavy ven· kovanů a venkovanek, podané vesměs v nadživotní velikosti, až do onoho mrazivého pásma katef{oric/,é etikety, kde jednotlivec obětuje své osobní štěstí naději či přeludu nadosobního vývoje společenské mravnosti. Jsouc nadobro lhostejna k výbojům románového rea· lismu západního i východního, předstihla svými vrchol· nými výtvory světová díla sentimentálního románu mužského i ženského a dala svým krajanům příklad, kterak v románě sloučiti dějovou plnost s dramatickým řešením. Právě tento vzor byl později následován nejřidčeji, patrně že nebyl snadno dostupný; tím silnější měla vliv podřadnými a namnoze rušivými sLožkami své vý· pravné prózy, která zvLáště později upadaLa v čirou tendenčnost: ve venkovském i pražském románě se setkáme častěji s romantikou divokých zápletek, jakoby převzatých z krvavých a dobrodružných lidových pověstí; s lan· tastickým spojováním duchového života venkovanů a domnělé reformační tradice; s nadneseným divadelním patosem mluvy, působící bizarně v daném prostředí - zde jak pro Staška, tak pro Novákovou, oba čelné žáky K. Světlé, znamenalo realistické studium lidové teprve žadoucí ozdravění. HáLek, jenž také své vesnické poddky a romány, prohřáté teplem domova a účasti. lehce improvisoval, neměl podružných vad, ale ani základních před· ností geniální Světlé. Neopouštěl střední cestu jadrného 12 vypravěče ze školy Němcové a dospěl na ní zaslouženého úspěchu hlavně v reliefní kresbě lidových typů, živě od· pozorovaných a účastně prožitých; humor, k němuž se Světlá jen výjimečně vypracovala, byl dán sudičkami do vínku tomuto svěžímu prosaikovi pozdního turl{eněvov· ského školení a nerozvité dickensovské povahy. Celé pokolení Máje, poslouchajíc hlasu svých francouz. ských a německých učitelů, dychtilo po rozlehlém sociál· ním románě a vztahovalo ruce po něm, nevědouc, že ho nedosáhne ani bez trpělivé životní empirie, ani beze cviku oka a pera v menším úseku realistické prózy, ani bez sebevýchovné snahy zbaviti se vžilých romantických kon· vencí. Jediný J CI n Ne rud a, přísný autokritik, si u· ložil omezení na črtu, arabesku, novelu a povídku a ne· jenom vtiskl všem těmto drobným druhům svůj lví spár, nýbrž připravil je pro budoucí umění realistické,jehož sám byl předchůdcem nejzávažnějším. Okázale dával přednost ve verši i v próze objektivním formám výpravným před důvěrnými projevy osobnosti a postupně se snažil vymý. titi tyto úplně ze svého epického podání, a přece i za jeho povídko vou prózou nacházíme všude silný živel prožitku. lntensivně přibližující styk s malostranskými fil{urkami, které teprve v toužebné vzpomínce na mladost reliefně vynikly, naučil ho karakteristice; doživotní pražanství vnuklo mu smysl pro atmosféru čtvrti a jejího prostředí; na dalekých cestách, nejen za kameny, nýbrž hlavně za lidmi, se zbystřilo jeho oko pro evropské typy; povolání žurnalistické, jež mu nebylo jenom službou, ale zároveň inspirací, zesílilo s láskou k moderní skutečnosti i s jejími nejméně vábnými zjevy jeho schopnost pozorovatelskou. Zajímal se nevyčerpatelně o člověka a miloval až vášnivě plnost okamžiku: odtud ostrá výraznost jeho kresby po· vahové a situační, která nedbá společenské souvislosti, ale postihuje vždy rázovitou jedinečnost zjevu a kypící pre1{nantnost chvíle. K tomu přistupuje v nejzralejších Nerudových povídkách jas životní filosofie, která indivi· duální případ pozvedá k typické, ne·li symbolické plat· nos ti, CI skoro ve všech záře mužně laskavého a ochotně 13 shovtvavého humoru. Byl.li Neruda ve své celistvosti a jedinečnosti zhola nenapodobitelný, zasáhl svým vlivem větší úsek naší prózy výpravné než kterýkoliv spisovatel jiný, takže jsou mu stejně zavázáni četní Lumírovci jako raní realisté a to za mnohem více než jen za pražské ná· měty, za vznícení pozornosti o pátý stav, za humor spíše rozmarně účastný než rozcitlivělý. Pouze vlastní jeho vrstevníci šli v próze po jiných cestách, snažíce se usku· tečniti v románě to, nač Sabinovy síly nestačily při všem průkopnickém nadšení. Tři z nich, Pflef{er, Arbes a Stašek, zamtřili smělým roz· během k románovým skladbám sociálním širokého rozpětí, ale jak různý osud byl jim předurčen v životě i v umění! G u s t a v Pf 1 e g e r Mor a v s k ý, churavý a dráždivý samotář lenauovského rodu, očekával marně splnění toužebných požadavků, odkládaných do budoucnosti, místo níž přišla předčasná a přece milosrdná smrt, když byla nemoc před tím ochromila slibné pero románopiscovo. J a k u bAr b e s, tuhý proletář z městského ob· vodu, zachraňuje své tvůrčí síly spisovatelské z úporného boje o život, jejž nejen jako bystrý novinář zaznamenává, ale také jako praktický filosof ostrého zoru kriticky prohlédá. Tato drsná mužnost, pohrdající nepřízní svého prostředí, umožňuje mu uskutečňovati různými, často ne· zcela čistými formami uměnt výpravného až do kmetství myšlenkový plán, který v mladosti pojal jeho positivní mozek. Ještě delšího věku popřál tuhý podkrkonoš. ský kořen A n tal u S t a š k o v i, nikoliv blouznivci, nýbrž hloubalovi našich hor, jako by i s pozadím svých předků vystoupil z románového obrazu K. Světlé. Dávný byronovec a nadšenec pro polské povstánt zůstával až do methusalemských let věren nejen prOf{ramu sociálně·po. litického umění s důrazným zřetelem národním, ale i mladistvé revoluční víře ve společenský převrat, který uvede království boží na zemi, ale napřed ve vyrovnávající spravedlnosti potrestá viníky sociální i národnostní, Nestárna duchem, omlazoval Stašek ochotně své názory podle dobových proudů, pro ně! někdejií politik mil 14 stále citlivé porozumění. Avšak slovesný umělec se v něm souběžně nevyvíjel, a byly to většinou staré sudy pod re· zivějící obručí přežilého dobrodružného romantismu. do nichž ještě v XX. století Nerudův přímý žák a Čechův věrný vyznavač a spolupracovník lil nové víno. Románové výsledky těchto životních podmínek byly ovšem různé, a dlouho si čtenářstvo i kritika cenily u všech hlavně jejich novou kořist látkovou. Ale Pfle~er znamená v českém románě více než objev továrního děl· nictva i s jeho obranným povstáním a než typolo~ické za· chycení politického revolucionáře, ozářeného pableskem svatodušních dnů. který hyne uprostřed reakce; senti· mentální román svéživotopisný dovedl prohloubiti duše· zpytně a byl z nejprvnějších u nás, kdo vášeň milostného oblouzení a rozčarování skutečně analysovali. Arbes s bezohlednou přímostí a únavnou rozvláčností sobě vlastní neodhalil v českém románě jenom pražskou periferii, pracuiícího a revoltujícího proletáře, technického i vě· deckého vynálezce v tvořivém napětí, dobrodruha umě· lecké ilu.,e. posedlého chimérou a proná.~ledovaného "(JO· měry pobuřující kasuistiku policejní zvůle a kriminálního omylu - ještě zaiímavější než tyto náměty jest Arbe· sovo slovesné řešení. Veškeru tuto romantiku všedního života rozptyluje důsledný vědecký determinista studenou rozumovou analysou, již povyšuje na inspiraci své tvorby a na metod'l své románové stavby, důmyslně zkombinované a pečlivě pro počítané. Ne bez cynismu řeší takto hádanky skutečnosti a nroniká k paradoxu života, na "(Johled tak romanticky záhadného a vlrrstně tak dě· si"ě mechanického. Pro tuto koncepci. na"lňu;ící idealis· tickv svět českv nptaienvm úžasem a snad i pohoršením, vytváří Arbes osobitou formu romaneta: ta se, i s iinými ohlaw podnětného svého iniciátora, vrátí o dvě ~enerace pozd~;i ft "(Jro.