SBfRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNí. POŘÁDÁ PROF. FERD. STREjČEK. 1. JAN NERUDA: ZPĚVY pATECNi ...••••• 40 hal 2. JAN NERUDA: KOSMICKÉ pISNP. • • • • • . . 80 •• 3. JAN NERUDA: BALLADY A ROMANCE . . . . 70 •• 4. JAN NERUDA: TŘI POVÍDKY MALOSTRANSKÉ. 60 " 5. SVATOPLUK ČECH: VE srlNU LIpy .••. 1 K - " 6. SVATOPLUK ČECH: PETRKLÍCE. • • • • . . . 80 " 7. SVATOPLUK ČECH: DAGMAR ...•••. 2 K 40 " 8. SVATOPLUK ČECH: VACLAV ŽIVSA .•.. 2 K - " 9. SVATOPLUK ČECH: VÝBOR Z PRÓSY ... 1 K 50 •• 10. V~ BENEŠ-TŘEBÍZSKÝ: LEVOHRADECKA PO- VIDKA .......•...........•• 60 " 11. V. BENEŠ-TŘEBÍZSKÝ: VÝBOR Z PQVÍDEK ••. 90 JI 12. Dr. OTAKAR HOSTINSKÝ: EPOS A DRAMA .•. 60 •• 13. JULIUS ZEYER: OLGERD GEjŠTOR . . • . 1 K 20 " 14. KAROLINA SVĚTLÁ: TŘI POVÍDKY ..•. t K 50 •• 15. ALOIS MRŠTÍK: POVíDKY A OBRAZKY •••. 90 •• 16. VILÉM MRŠTÍK: VÝBOR Z BELLETRIE • • . 1 K 20 " 17. VIKTOR DYK: VYBRANA LYRIKA ..••••• 80 " 18. FERp. STREJČEK: t;ÝBOR Z CESKOSLOV AN- SKE EPIKY L1DOVE . . . . . . . . . . .. • 70 ., 19. FERD. STREJČEK: VÝBOR Z CESKOSLOV AN- SKÉ LYRIKÝ LIDOVÉ. . . . . . . . . . .. . 7U " 20. TURGENĚV·FOLPRECHT: LOVCOVY ZAPISKY (VÝBOR). . . .' . •. 90 •• 21. Dr. OTAKAR HOSTINSKÝ: CO JEST MA- LEBNE? - VÝLET DO ŘiŠE ROMANTIKY . . . 50 •• 22. SVATOPLUK ČECH: HANUMAN ...••. 1 K 20 " 23. BOHUMIL ADÁMEK: SALOMENA •.•.. 1 K 50 " 24. JAROSLAV VLČEK: NOVÉ KAP/TOLY Z DP.- jlN L1TERATURYCESKÉ .......•.. 1 K 60,,, 25. M. A. ŠiMÁČEK: LÍVANECKY SLECNY RÓZI .. 60 JI 26. JAROSLAV VLČEK: POZNAMKY KCECHOVP. "DAGMAŘE" . . . . • . • . . . . • • • • . • 60 •• 27. FRANT. BÍLÝ: PŘÍSPP.VAY K PRAKTICKÉ POETICE •.•••••••••••••.•• 2&. JAN NERUDA: PROSTÉ MOTIVY. • • • • . • .60 haf. 29. SVATOPLUK ČECH: VACLAV Z MiCHA- LOViC. . . . • . . . . . • . ~ • • . . • . 1 K 20 •• 30. SVATOPLUK ČECH: SLAVIE ••..•.•. 1 K- •• 31. SVATOPLUK ČECH: JITŘNÍ P/SNĚ. • . • • • • 80 " 32. NEBESKÝ-VOBORNÍK: PROTICHŮDCI .•.•• 80 •• 33. JAN MENŠIK: VÝBOR ZPOVÍDEJ<. MARTiNA J(UKUCINA • • • • • • • • • • • • • • • • 1 K 40 •• SBÍRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNÍ. POŘÁDÁ PROF. FERD. STREJČEK. 28. JAN NERUDA: PROSTÉ MOTIVY. TŘETí VYDÁNI. S ÚVODEM OD ARNE NOVÁKA. V PRAZE NAKLADA'rEL F. TOPIČ KNIHKUPEC 1913 (1879-1882.) DAm VAm to, lak to v torbě mám, Mnohé .e k sobě nehodl - vlak co ml po toml ~.dlm Vám, vy zpěvy, hleď sl kddý sAm, lak u koho kde pochocff, TISKEM .UNlE" V PRAZE. ÚVOD. Když Jan Neruda vydal r. 1867 rozsáhlé a bohaté "Knihy veršů", rozčleněné na básně epické, lyrické i vlastenecky příležitostné, odevzdával souborem tím čtenářstvu veškerou poetickou ~eň svého čtyřiatři:cetiletého života básnického, v němž nebylo sice rušných událostí z'evních, ale jenž překypoval vnitřním obsahem dojmovým, myšlenkovým a qitovým. Jak složitě a opravdově prožíval Jan Neruda citové krise chmurné své mladosti, ukazuje střední a nejvýznamnější oddíl "Knih veršů", j-ejich část lyrická. Při četbě těchto poněkud drsných a šedivých, avšak hluboce lidských písní a reflexivních skladeb, probíjíme se s básníkem krušnou bídou proletářského dětství, do něhož teplým paprskem svítí vroucí láska matiččina, a kam vrhá své chladné, ale vytoužené stíny podivně vážný vztah k otci; poznáváme první přátelství básníkovo a jeho bolestnou dohru hřbitovní i rOlechvíváme se láskou poetovou, jež byla vášnivá a pochybovačná, hrdá a mučivá zároveň; sdílíme se o Nerudův společ'enský vzdor a pyšné vědomí národní; ale vrháme s'e s ním jindy zase do víru p~ekypující bujnosti, divokého ves'elí, rozmarného opojení; pozorujeme, jak 9Pouští rozmrzele všední a rozbolňující vír města, který tak nelítostně odhaluje hlubiny sociálních rozdílů. a j~k bloudí přírodou, uče se zvolna nacházeti v ní zrcadlo své neuklidněné duše. 6 V lyrických těchto básních, střídajících nejrůznější nálady a rozmary, můžeme při důkladnějším studiu rozeznati dvojí sloh poetický. }edny - a k nim náleží veškerá čísla, piíejatá ze staršího "Hřbitovního kvítí" - libují si v básnické refIexi: ostře pozorující a pronikavě vnímající pohled poetův déře se neúprosně takřka k jádru všech zjevů, kdež doplňován jest soudícím, vyšetřujícím a hodnotícím inteHektem. Jan Neruda v těchto skladbách, jimž chybí jak barvitá zdoba obrazová, tak lehký rhytmus písňový, úmyslně potlačuje živel citový, aby zdůraznil své složité, důmyslné a všestranné nazírání rozumové: každý zjev se tu stává problémem; přírodní dění vyšetřuje se stále ve vztazích k člověku a k spokčnosti. Zde mluví k nám z Nenidy básník rdkxivní, jenž pak právě po deseti letech r. 1878 dostoupil vrcholu "Písněmi kosmickými". Zcela jiného rázu jest druhá skupina lyrických básní z "Knih veršů", kterou zastupují zvláště oddíly "Z kraje", "Elegické hříčky" a "Mé efemerky". forma jest mnohem Iehčí, zpěvnější, živější; obrazy a metaforami není šetřeno; prViek citový rozhoduje. Ovšem i zde vychází básník od původního a bezprostředního postřehu, jenž má nejčastěji zaměřeno k některému zjevu přírodnímu, k nějaké scenerii krajinné, k té oné hře barev, světel a vzduchu pod širým nebem, avšak tentokráte nepřipouští básník ke slovu svého pátravého a posuzujícího rozumu. Veškeré zjevy v Ipřírodě pojímány jsou jako obdoby a podobenství srdce poetova; barevné a malebne dojmy oceňují se jako průvodní zjevy vnitřního dění v duši umělcově; smyslové vzruš'ení i citové rozvlnění mluví o jednom a témže. Nalezl-li Neruda, jenž po vzoru Celakovského a Erbenově po:corně studoval poesii prostonárodní, prvky podobného paral1elismu mezi přírodou a lidským srdcem již v písni lidové, naučil se vlastnímu 'kouZlu tohoto shIedávání hlubokých obdob 7 od obou velkých lyriků německých 2J doby, kdy jeho nadání dozrávalo: od melancholického Mikuláše Lenaua a jmenovitě od Jindřicha Heine, mistrného směsovatele romantické sentimentálnosti a moderní ironie. I Nerudův osobní přítel a básnický protichůdce Vítězslav Hálek šel v lyrickém svém tvoření po těchto cestách, ale ani v nejzralejším lyrickém svém díle "V přírodě" nedovedl :zl dův:ěrné, cistě náladové a citové poesie, opěvující symbolické vztahy lidského srdce k přírodě, plně vymýtiti prvky rozumově reflexivní, polofilosoficky meditující. Tím vyso~o :nad něj vynikl právé Neruda, když intimné lyrickou a nálactov,ě přírodní poesii, která po prvé byla napoviě2Jena v "Knihách veršů", plně rozvinul v "Prostých motiv'ech". Mezi "Knihami veršů" a "Prostými motivy", Jež jakožto "první svou knížku zcela subjektivní" vydal Neruda v "Po'etických besedách" r. 1883, leží plných patnáete let básnického i lidského vývo}e tvůrcova. Po smrti milované matky osaměl Neruda docela. Když "věčná nevěsta" Anna Holinová ochladla, když pod nátlakem licoměrné společnosti tragicky vyznělo milostné přátelství s Karolinou Světlou, očistivší tak mravm osobnost Nerudovu, když mu nemilosrdný osud vzal i něžnou Terezii Macháč:" kovou, zřekl se Neruda erotických snů a přání založiti si poklidný domov. Po dalekých cestách v cizině, jež mohutně rozšířily jeho obzor, ale též prohloubily a sesílily jeho vztah k horoucně milov:ané vlasti, připoutal se Neruda co nejtěsněji k novinářiskému povolání v 'mladočeském deníku "Národních Listech" a spokojuje se se skrovničkou hmotnou n~ hradou za práci zcela vyčerpávající, věnoval žurnálu nejen své nadš,ení p1iesvědčeného liberála a demokrata, nejen své vzdělání výborného feuilletonisty a bystrého kritika, nejen svůj sloh pohyblivý, jiskrný, útočný, ale takřka veškeré své síly tvůrčí. Proto mlčel v sedmdesátých letech básník Neruda skoro naprosto, zatímco jeho vypravovatelské a realistické umění prosaické zrálo a zdokonalovalo se. Silných z,evních podnětů Iktvoiíení lyricMmu nebylo, a bolestí hrdinně překonaných pyšný a uzavřený básník nemínil pro· zrazovati. I když na sklonku sedmdesátých let rozepial Neruda křídla k letu v rhytmu veršovém, nebyla to důvěrná lyrika, čímž obdaroval českou poesii, která právě tehdy zásluhou Svatopluka Cecha, Jaroslava Vrchlického a Josefa V. Sládka stála na vrcholu; r. 1878 předstoupil "Písněmi kosmickými" před čtenáře básník reflexivní, potom "BaUadami a romancemi" mistr objektivního, výpravného, stilisovaného umění epického. Hluboké zdroje vnitřní citové zkušenosti, z nichž r. 1883 vytryskly "Prosté motivy", nejsou doposud plně a bezpečně zjištěny; tolik však víme, že dvojí tragicky vyhrocený popud intimní uvolnil nahromaděné živly lyrické v nitru Nerudově a dal jim proměniti se v útvary písňové. Kdokoli pročte "Prosté motivy" pozorněji, nemůže si nepovšimnouti, jak p:irallelně Neruda rozvíjí a jindy důmyslně proplétá dvojí motiv. Jedním jest probuzení sestárlých, nedůvěřivých, rozmrzelých smyslů ze zimního spánku k hodům přírody, k rozmarům jara, k plesům léta, k plnému oddání se opojení, které vyznívá až! hluboko do podzimu. Ale pak náhle poznává básník, že to vše byl pouhý klam, toliko krátká hra, jediné lest přírody: smysly zůstaly starými, šediny nedají se oddisputovati, j,est čas pomysliti na odpočinel<, na resignaci, na smrt. Druhý základní motiv má povahu erotickou. Zlhostejnělé, unavené, přemoudřelé srdce, které rádo ironisuje milostné hry mládeže, počne na rozhraní jara a léta sníti ještě jednou o lásce. Z citového snu stane se skutečnost; mladá dívka miluj1e básníka, její !J smyslová i citová svěžest vlévají novou krev do jeho žil; polibky a objetí jsou štěstím jeho letních dnů, v nichž všecko v přírodě mluví o svatbě; poeta radostně přitaká smyslné mluvě červencových nocí. zase přijde rozčarování: básník zůstává sám; postavy žen, které měl rád, kynou opět jen ,elegicky; výčitka lásky nedožité a zrazené podává ruku smutku ze života, který nemá pokračování v dítěti... láska jako opojení z přírody byla lichou iIIusí. Krok za krokem jest toto dvojí vnitřní drama prožito. Počátkem osmdesátých let našel konečně Neruda, rodem i zalo~ením typický měšťák, vroucí a něžný vztah k přírodě, kterou vlastně znal toliko z krátkých pobytů prázdninových: přemohl jakousi studenou nedůvěru cizího pozorovatele, porozuměl důvěrně i nepatrným zjevům v ovzduší a v rostlinstvu, slovem, zdomácněl pod širým 'nebem, aniž pozbyl oné ostrosti a svéráznosti v pozorování, kterou vynikal tolik nad Hálka, syna to přírody, pojímajícího její zjevy jako cosi samozřejmého. Dvojí pobyt na Sumavě znamenal především toto sblížení s přírodou, toto odevzdání se do jejího moudrého a laskavého náručí, toto oddané. splynutí srdce s její tvořivou silou. l\:dyž však po návratu z. hor a lesů upadl Neruda do těžké nemoci, pocítil dvojnásob těžce bolestnost svého osamělého, chladného, městského vězení, a co př,ed tím' prožil uprostiíed zeleně, rýsovalo se v jeho mysli toužebně jako sen o ztraceném ráji. Současná s tímto zasvěoením se přírodě jest Nerudova pozdní láska ke krásné a prosté dívce Boženě, pro kterou byly psány nejvroucnější z "Prostých motivu", láska smyslná a touž!ebná, při níž krev v omlazených cévách prudoe kroužila a při níž se zachvívaly všecky Nerudovy projemnělé čivy. Byl to typický poměr zralého muže, jenž ví, že nesmí v životě již ničeho promeškati. K rozkvetlému a žádoucímu děv- 10 četi, které jest brdo na svou osvěžující moc a které proto nespoří projevy přízně, marně bychom' hledali v tomto Nerudově vztahu onu nedůvěřivou ironii, kterou otrávil svůj román s Annou Holinovou neb ono mravně bolestné napětí, jež vnese do milostného přátelství s Karolinou Světlou neb i onu tklivou a od~ danou sentimentálnost, s jakou mluvil k Terezii Macháčkové. Tím bolestnější bylo probuzení z tohoto horkého a slastného snu, když Neruda uprostř,ed nemoci poznal, že Jest pozdě na lásku, že nezbývá mu než samota a opušrenost. Oba Nerudovy zažitky, 'z niChž se zrodily "Prosté motivy", MŽitek tJřírodní a milostný, zanechaly tedy v mysli Nerudove trpkou příchut, a konečný dojem, jímž lyrická kniha mužných let básníkových v promyšleném a účelném svém uspořádání působí, jest dojem bolestný; Neruda přiznává sám, že "Prosté motivy" jsou podmíněny nemoCÍ, která v stárnoucím poetovi uvolnila mocný živel citový, dotud vrozenou hrdostí vázaný a tlumený. Píšeť Neruda v dopise z jara 1883 důvěrnému příteli: "Před 25 léty, když mně přátelé vyčítali,~e nemám lyrického citu, odpověděl jsem: ,Počkejte, 'však já také budu psát lyriku, až sestárnu.' Ani jsem nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba js'em měl slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba a cit dostal vrch. N jakmile je člověku jen trochu zas líp, vzkvétá opět bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé! ... " Nevíme, v jakém chronologickém sledu byly "Prosté motivy", jejichž jednotlivé básně nebyly uveřejňovány po časopisech, skládány; avšak srovnáním s feuilletony Nerudovými i vzhledem na některé osobní a místní narážky v básních samých poznáváme, že Neruda pojal do svazku i lyriku poněkud starší; rovněž obsah některých kusů nasvědčuje, že celek ne- 11 vznikl najednou a 'výhradně jako básnický výsledek onoho dvojího tragického zažitku. Avšak mistrnou komposicí, v níž se s "Prostými motivy" nemohou měřiti ani nejúměrněji a nejdůmyslněji složené lyrické knihy Jaroslava Vrchlického, zahladil Neruda naprosto veškeré stopy této různosti obsahovié a chronologické, takže "Prosté motivy" působí jako organický celek úplně jednolitý. Komposičnícelistvosti promyšleného cyklu, jímž jsou "Prosté motivy", dosahuje Neruda přesným prováděním ročního plánu od prvních zákmitů jara do sněhových bouří zimních, takže knihu možno přímo nazvati lyrickým kalendářem či rokem duše, učleněným zcela úměrně dle čtyř období ročních. Poněkud utajeněji sleduJe Neruda ještě postup jiný: "Prosté motivy" jsou biásnickým ziápisníkem poety, který v městě, zprvu jaksi nerad a nedůvěřivě, podléhá svodům probouzející se vesny, pak v parcích zvolna chápe její mluvu, po té opouští zdi, aby ve volném kraji sblížil se s přírodou, a odtud pospíchá v podzimcích dnech do šumavského podhoří, až vadnoucí zeleň a chladnoucí vichry jej zahánějí nazpět do města, v :němž kyne mu pouze studená jizba s ložem pro churavce, lampička kmitající beznadějně za trapné noci, mYŠlenkl. !na hrol} a na smrt. Ale i jeden každý ze čtyř oddílů má přesně rozpočtěnou a v uměleckých svých účincích mocně působivou stavbu. Kdežto však v cyklu letním a zejména podzimním, kdy hravý rozmar básníkův se pění a jiskří nejživěji, převládá princip rušného střídání, jsou motivy jarní, v nichž si příroda postupně dobývá: smyslů básníkových, a motivy zimní, kde krok za krokem vadnou a hynou illuse, podobny !květům v zahradách a na nivách, přímo raffinovaně seskupeny. Přihlédněme třeba k motivům jarním. Prvních šest básní opěvuje v rámci nejistých a hned chlad'ných, hned vlažných 'dnů breznových a dubnových 12 po způsobě předehry nedůvěru omrzelého srdce básníkova, jež v pohodlí a v špatném rozmaru brání se představě, že by mělo pro náhlý příchod jara odložit všecky své zimomřive z~yklOisti a změnit veškerý způsob života: neopouštíme při tom hradeb města, ani nálady skeptické. Avšak příroda zvítězila, básník jest hotov vstoupiti do omlazující lázně jara. O ní vyprávějí písně následující, v nichž jsme již na volném vzduchu. Vzpomínka na dětství, obraz matčin, silný dojem národní písně vykonávají dílo omlazení; mladá tráva luční, zlatá prška slunce, májový větřík připomínají nám, že jsme v měsíci kvHnu. Slunce stoupá, smysly básnlkovy rozkvétají; rozmar se stupňuje až k rozpustilému veselí a i nově se ozývající láska volí tóny opojné. Jako vš'ecky čtyři oddíly jest též 'CYklus jarní vystupňován působivým číslem závěrečným, onou nábožensky nadchnutou písní o Teréze a Oesu. A přieoe při V!eškeré této vzácné disposici estheticky uvážené a umělecky vyvážené nepozoruje čtenář nižádné ustrnulosti ueb pedanterie; ba naopak. Sotva si ucho zvyklo v jarních motivech na lehký spád písňových, stručných a takřka jen napovídajících čísel, již již žádá si cyklus letní soustředěné pozornosti oka: jeť v motivech letních zastoupena široká a zálibná 'deskripoe, pečlivě pořádající malebné rysy a pozorně operující světelnými a barevnými živly. Anebo: v podzimních básních, hlavně v těch, které se odehrávají v šumavském podhoří, plýtval Nerudasvým nejosobnějším uměním teplého a měkkého zdůvěrnění, jež stává se přímo mazlivým, naop:ak v ,závěru knihy, kde leckdy místo zaokrouhlené básně se ozve malý prostý výkřik, zaujal kživcotu a ke smrti jakýsi přísný vztah člověka stojícího tváří v tvář jsoucnu nejvážnějšímu a skutečně věčnému. A jako stavba knihy jest i její básnický sloh úplně jednotný. Jestliže se do intimně citové lyriky 13 nemísila nižádná rozumová reflexe, nenf porušována bezprostřední a naléhavá důvěrnost náladové malby a písně nikde mnohoslovnou rhetorikou, nikde planým verbalismem hýřícím obrazy, metaforami a epithety. Jan Neruda vytváří v "Prostých motivech" přímo klassický příklad intimní lyriky přírodní se symbolickým obsahem citovým a dovršuje tak to, co počal již v "Knihách veršů", slučuje nerozlučně svěží podání krajiny s intensivním vysti~ením vnitřního života. Neřekli jsme nadarmo, že činí to způsobem klassickým. Nazýváme-li klassickým umělcem básníka, jenž zjevy hluboce lidské a obecně platné dovede vyjádřiti prostředky nejprostšími, není jím nikdo spíše než Neruda v "Prostých motivech". Vybíráť si z přírody, ať maluje rovinnou krajinku či končinu pod~ horskou, právě takové scenede a výjevy, které ve věčném koloběhu časů se vracejí a vždy stejně mocně se dotýkají srdce člověka a při tom piíece nám stále připomínají, že jsou prožity a pojaty v našem českém domově. Zároveň však jsou obrazem vnitřních dějů, jež prožívá ve významných obdobích svého bytí ne pouze jednotlivec, nýbrž každý člověk hlubšího obsahu citového a bohatší schopnosti dojmové: odtud silné dojetí, jímž "Prosté motivy" zmocňují s'e duše čtenářů. A MtV toho všeho dosahuje Neruda způsobem až neuvěřitelně jednoduchým. Jeho písně blíží se prostou úsečností téměř popěvkům lidovým; jeho pointy mají zvuk a plnost národních pořekadel; jeho obrazy jsou průzračné a okouzlující jako slunce zrcadlící se v lesní tůni. Neruda jest nejednou Úmyslně prosaický, jen aby označil věc názorně a živě; volí slovo šedé, každodenní, zdánlivě otřelé, chtěje se vyhnouti prázdné pompě; utíká se k výrazu na pohled triviálnímu, ví-li, že tím zvýší účinnou bezprostřednost. Po všech těchto stránkách budou Nerudovy 14 "Prosté motivy" vzorem a namnoze vzorem neďostižným českým básníkům lyrickým: klassičnost a národnost jsou v nich zasnoubeny nerozlučně. Zdá-li se však na první pohled, že díla obecně klassická a typicky národní vylučují tón vroucně osobní, důvěrnost individuální, mluví právě "Prosté motivy" proti tomuto omylu: nikde nevyzpovídal se Neruda z celé citové pravdy a ryzosti svého vyzrálého a zušlechtěného mužství tak poctivě, jako v tomto lyrickém svazku, v kterém jako básník dostoupil vrcholu. JARNÍ. I. Byla to zima překrásná! Kolkolem všude božský klid ta příroda v kámen spoutána, zněmělý všechen, všechen lid. Ach zas je po všem! Pojednou veiskly si větry, zvlhnul vzduGh a po kraii dříve tichounkém šílený víří jarní ruch. Nevrle hledím oknem ven nechte mně led můj, nechte sníh vždyt nechápu více, nač ten rei, k čemu ta vřava, spěch a smích! Do větrů, deštů šlehavých obrací člověk smavou líc, i vrána té bouři stříkavé s jasáním křídly biie vstříc! Sblrlr.a souvielé četby lkoloí. 28. 2 18 ll. Binokl na očích, v ruce hůl kráčím si květnatým dolem. vážně jdu, jako bych neviděl, jaro co tropí zde kolem. VždYf je to všechno zas na vlas tak jako před čtyřceti lety - po nebi známý ten ptákův zpěv. po stromech známé ty květy! Zase kol děvčátek skotačf hošíci nezralých boků, děvčátka písničky zpívají tištěné tohoto roku. Není, ach není v tom postupu, všecko jde dávným svým krokem boiím se, jenom my starší že moudříme každičkým rokem! Boiím se, tak že to bude už do světa skonání všude, jaro že povždy ty květy své. mládí své písně mít bude! Kráčím kol hochů a děvčátek. šveholem. zpěvem až zmámen. binokl na očích, v ruce hůl, s nehybnou tváří co kámen. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak a studuju vlastní své rysy: ach vidím, že vskutku jsem ještě živ já zapomněl umřít kdysi. Však vypadám I Na sklo ať nadycMm a jak chci je hedvábem stírám plet zvětralá. zmodralý, suchý ret, a v zkalené oko jen zírám. Ach vypadám I Jak bych byl v almaře, to po jara, po léta zpátky, kdes visel a ve vzduchu trouchnivém tak vyšel již z módy i látky. Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř. jak moly bych kolem byl zplašil. a kdybych se potkal - iá vyhnu se, jen abych se nepoprášil. IV. Já zanevřel na svět a v samotu hor zanesl šedou svou chmuru. Však jaro svou dcerušku navedlo: "J di pomalu k němu vzhůru '" 20 A dceruška Zeleň hned šla a šla a žebroní s slzičkou v oku - co dělát s tím nevinným dítětem! jdu - po jeho jdu už boku. Kde který je strom, honem setřásá mně na ruce květy své svěží, k>de které je žitečko na poli, mně radostně v ústret běží. Kde který je ve větvích zpěvný pták. mně nad hlavou písničku zvoní, kde který si povídá šumný les, hned tichne a mně se kloní. Jsem pohnut. "No víte, ta srdečnost - to musím říc' - to je Vám ku cti' kdo miluje člověka řádného, tou láskou i sebe uctí. Já v prsa si zkoumavě nahlédám a šedou tu chmuru v nich plaším no víte co? - já se Vám poddávám: jsem tedy zas letos Vaším!" Jak pahrbek vedle to uslyšel, hned radostí na nebe ječí: "Vem honem svůj bukáč a dělej hrom, ať sláva je ještě větší!" 21 V. Co už V tom mém živobytí dnů ml fakotráva svadlo, co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo! Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo, co mi vzdechů odvanulo a co slzí zakanulo! A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí, volám do mrákavé dáli: •• Kde jsi - kde, ty moje štěstí!" VI. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě: ženských tu naseto valné jak ku poradě a vedle nich, kolem nich hemží se děti jak vřeští, jak piští to lidské smetí 1 - a já tu prostřed sedím! Ach - hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý, zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý vše točí se, běhá a tančí a skáče, vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče protivné, děsné hlasy 1 A teď - je to drzost I Dvouleté asi robě chytlo mou nohu a opřelo ručky obě - ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí 1 a pitomě, tázavě na mne hledí veliké, modré oči. 22 Mám trestat je rukou? houknutím zahnat robě? Rozpaky rostou. já nevím co počít sobě a pojednou - pravím Vám, z nenadání, jak stalo se, neví snad Pánbůh ani držím to dítě v klíně. A tisknu je k sobě - měkké mu hladím vlásky, hlasem pak kdysi jak za doby první lásky, když panence vyznání činil jsem štkavě, teď tážu se plaše a zaiíkavě: "Děťátko, máš mne rádo?" VII. Mně dech se v hrdle oužf a oči mne tak tlačí a teskno je mi do hlubin mé duše, ba myslím věru, že je mi až k pláči I Snad je tak děcku z rána, když z nočních mrákot vstává a s pláčem šiji matky své ovíjí, až srdéčko mu v ňadrech usedává. Snad je tak louce z jara, když nad ní slunce svitne a po travině, mladé po rostlině zas první rosy visí perly třpytné. 23 VJII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu byl pojednou přistihnut býval, však stalo se, od let co nestalo já věru teď nahlas si zpíval! Vždy! ale snad sám za to nemohu, proč tedy ta v zápětí tíseň? jak padl mi jara květ do oka, tak do duše národní píseň! Ach, sladká nota! nechť třeba se tesknota v prsou šíří, ta písnička znovu zas hrdlem víří, až zaklokotá. J sem ptákem v kleci: když přistoupíš, v strachu on sem tam lítá, však z hrdélka píseň už po rozvitá se tlačí přeci. lX. (po přečteni Čl1dských plsnl národnlch.) Ty srdce lidské, mistře zpěvů všech, tak rád bych zpívat uměl! A jdu se Tebe pooptat, kdy zpěv má ienom šepotat, kdy líp zas, aby šuměl? 24 "I(dyž cestou člověk kráčí znavený a tíž mu hlavu střásá, mdlý jeho krok a bledá líc tvůj ret se roz pěj víc a víc, až zvonem pOzajásá. Však když jde vandrovník kol veselý. má v oku plno smíchu a na rtu písní bujných rej tvůj ret pak jenom šepote) a píseň vlň se v tichu." x. Buď požehnán. ty lístku prvnf. jenž ve smaragdu bujné zdobě jsi zrak můj s životem zas spoutal po té tak teskně dlouhé době I Buď požehnána, písni první. jež vylétla's z lesního houští a zvonkovou svou mannu sila po srdce mého zprahlé poušti I Buď požehnán, paprsku první, jenž s oblohy v má prsa skanul vždy! tebou duch můj ztrouchnivělý zas v tichý modrý plamen vzplanulI 25 A je mně teď, jak vzduch by nesl na vla~ných vlnách bájné hlasy, jak po slunce by zlatých prškách se třepotaly dávné časy. Jak kolem hlavy šplounaly by zas dětské písně, smavé zkázky, jak žila by zas matka moje a hladila mi černé vlásky. Jak by se ke mně naklonila: "Jsi mi tak bledý, dobrý hochu, hleď, kolem vše se směje, volá jdi, dítě, ven a hraj si trochu." XI. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš, my ještě cos vyvedem spolu ty'S od kořen do vršku změněna, já od hlavy po patu dolů! Můj krok je tak lehký a v nohou mám teď jakousi žílečku hravou: kde mohu jít pořádně pěšinkou, já brouzdám se vedle ní travou; kde potkám se s bublavým potůčkem, hned chvilku s ním v hovoru chodím; kde zahlídnu lučinu, na pozdrav již klobouk svili do výše hodím. 26 Když kvete mi na cestě mladý strom, já pochvalně po pni jej hladím, a zpívá-Ii na větvi pěkný pták. já pod ním svůj baryton ladím. Ať dělám co dělám. ať jdu kam jdu, já musím mít nějakou hračku teď sloupnul jsem s rozvité růže list a pískám naň odrhovačku I XII. Kdykoli ptala se babička: "Nuž - jakou pak chcete dneska?" již volal jsem: •• "O malém Palečku, ach, babičko, ta je hezka '" II Pánbůh ví, proč jsem se mýšle! vždy sám Palečka ve podobě a proč jsem vždy sousedku Márinku si v pohádce pojil k sobě' Na jeHm bělostném rameni jsem v myšlenkách sídlo své míval, či z ňader H, ukryt v nich po bradu, isem na svět se ven usmíval. 27 XHI. (Motiv dlvél.) Jaro se ozvalo ve prsou, srdce tak buší a tepe, že dÍvčice naslouchá, zdá! se jl, někdo že na dvéře klepe. Skočila, za kliku chytila zavanul větříček chladný - Již klika zas 'cvakla a dívčice zavzdychla: "Ba ještě žádný I" XIV. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje, jíž do barev, do zvuků vzkvítá a sotva že srdce mé ožije, již touha mu lesklými nitěmi a milost mu zlatými sítěmi zas na novo osidla splítá. Jak padl mi jara květ do oka, jak do sluchu národní píseň tak padlo mi děvčátko na prsa, s ním celá ta zaleklá. šveholná, ta sladká a náhle zas úbolná, ta bývalá lásky tíseň. 28 xv. (Teréze.) Ty utýráš mne chladem svým, Ty umučíš mne vzdorem já chvěju se, že svatá Tvá je ve všem tvoiím vzorem: Teréza li Gesu. Ta byla krásna, světa div! a zbožna byla! znáš-li, když umřela. že v srdci jí pak crucifixum našli Terézo li Gesu? Ty's krásna jak ta Spanělka a žití ach tak ctného - až umřeš. najdou v srdci Tvém mne ukřižovaného- Terézo a Gesu! LETNÍ. I. Již lučina je zkosena, jaká to, jaká vůně! hle, klásky blednou, blednou stony a nad tím celý oblak vonný se vznáší jak by z bájné tůně. Ach takhle, pěvče, zahynout jako ta luční tráva! Ret bledni již, Tvůj skon Ti věště, a na něm nech! Ti píseň ještě v omamnou sloku povyzrává. II. Čtu ve měkké kůře březové, na stromě v houští skrytém, dvě jmena mně osob neznámých ve srdci prostě vrytém: Maria, Josef. 32 A houštím si šlehá po bříze sluneční záře hravá a písmena jedna pošmurna. druhá je zlatě smavá: Maria, Josef. Ach kolik zde bydli asi let lidé ti v srdci vrytém? a jak as je osud v životě přešlehal různým kmitem? Maria, Josef. Měl jeden z nich parný červenec. druhý snad mrazný leden? Ci dosud jsou srdcem spojeni, srostlí jak ve strom jeden Maria, Josef? I(dyž na večer přijde otec zpět, smějí se květné oči? a které as z obou poupátek na krk mu dříve skočí? Maria? Josef? III. fY březovém lese.) Co vše mi vypráví ten les. co hovorných tu stromů, co vše sem lidé napsali a nevěděli komu! 33 A Já mám též už břízu svou a píšu, nevím komu: "Vždyť jsem chtěl také šťasten být, však pánbůh nechtěl tomu I" IV. Slunce Je jak velký žernov, pánbíček jím den svtij mele, samou záři, samé zlato po horách a dolech stele; sotva za rána že začal, iiž se kraiina ta celá - jak na zlaté půdě obraz - bájnou krásou rozeskvěla: Co tu letní den nám dává I co tu šperku, co tu lesku I brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku, lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlází zlatými si šípy hraie, stříbrnými míči házi. Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují, nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují, ode břehu po dědině modrounký se závoj třese, přese celý kraj ten širý, PO celé se hoře nese, A na hoře u temene paprskový šlehá plamen, zakletým tam nad pokladem snad to hoří "boží kámen". nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni z dumných jeskyň vynesené, drahé šperky svoje slunf. Sbúka souvŮlI6 četby iko1Dl. 28. 3 34 Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá, tvář se moje pousmívá. hlava chvilkou zakolíbá; na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím, ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím. Je mi blaze, je mi krásně v letním teple, v slunné záři jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři. V. Je tak teplo - je tak tichol Vlnky jenom šepotaií, nad nimi se němým vzduchem lesklá šídla třepotají. Ametystové ty jehly sem tam, sem tam polétají, oči mé mně zašívaií, mysl moji oplétaií. Ba já cítím, že má duše někde je už v limbu branách pán Ježíš mně postůj v hlavách, andělové po všech stranách 1 - Spal jsem; pojednou však jak by bylo se mne cosi tknulo, oči se mně rozevřely, celé tělo sebou hnulo. 35 Hledím. trnu - ach ta radost I tedy přec to pravda jesti: koho pánbůh pomiluje. že mu dá i ve snu štěstí! Zlaté slunko - mezi tím co tak se mně to slastně spalo skrze listí mladé lipky dukáty mne posypalo I VI. Náš kraj se ženil dnes. bral oblohu si slíčnu. a vyzkušení lidé staří praví. že kdo chtěl přihlídnout. moh' vidět tuze. jak oba dávno již jsou láskou žhaví. moh' lesklé zřít jich hledy. slastné chvění. moh' pozorovat, jaké maií schůze za lesův obzorem. ba až tam hory na temeni. Hned z rána obláčkové. bílí jako z vlny. po širém nebi sem tam houfně stáli a na to k pochodu se seřadili jak šnůry perel. v nekonečnou dáli. Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé a na vůz s vranými ji mraky posadili prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede. 3· 36 Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň, bouř do koní svým modrým pere bleskem, hrom na nebesich z těžkých kuší střílí - a svatba k předu jede s divým třeskem. Kde lidská obydlí, již okna otvíraií a honem za svatbou si povyhlédnout pílí a šepcí s úsměvem si blaženým: "Bůh žehnej kraji!" Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka se za nevěstou táhne ku obzoru, Jak vínku zdoba v půli roztržená, od hory temene až dolů k boru hle! kvetoucí se duha oble kloní, a pod ní, bouřným deštěm osvěžená, zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voni. VII. Nesmějte se pavučince na mých vlasech, kamarádi, nesmějte se do oči nám, že se máme s mladou rádi I Třeba bylo pozdní lásce jako v sadě na podzimi: kapky mlhy po travině, bílé kvítko mezi nimi - 37 přece I to pOzdní kvítko ještě těší mladou duši, pěkně hustým vlasům dívčím, pěkně plným ňadrům sluší. Bílé kvítko jahodové. sedmikrása bělo[istá - a má zšedlá hlava má snad na těch ňadl"ech také místa. VIII, Jak dobře, že z ráje vyhnal nás kdys všechny ten pánbůh milý 1 i žehnáme otcům, praotcům, že hříchem nás podědili! Tak vesele se to vandruje, ve uzlíčku hřích dědičný - ach bez hříchu by ten květný svět Hž spola tak nebyl sličný 1 Ba nebýti jeho, zda zněly by kdy po stráních jarně zpěvy? zda těšil by kdy nás růží květ a kyproučké panen zjevy? Zda bychom si někdy výskli tak, když •• ku tanci I" hudbě kynem, zda bychom se štěstím chvěli tak, když děvu si k prsoum vinem? 38 A ptejme se pánů nebo sluh. z měst slečinky, dívky veské, a každý nám chvějně přišeptne. že hřešit je ach tak hezké I IX. (Motiv clzi.) Já umírám láskou. Loučím se již se vším tím světa pychem ach zazvoň mi, děvče. k hodince svým nejstříbrnějším smíchem! Brob vykopej na své postýlce. šest střevíců dlouhý asi. a místo těch tříštěk borových v něj nastlej své zlaté vlasy. Tak měkký to hrob, tak milounký -: dvě nad hrobem očka svítí, dva rty kvetou jako růží keř, dvě líce jak z ráje kvítí. Však vdova Ty žíti nemůžeš. nuž ulehni ve hrob ke mně, a bůh nám dej sladce spočinout a lehká nám budiž země. 39 x. Má poesie - dívčina a mžikem láskou plápolá: jak spatří oči mladé, již ruku k srdci klade a hlava jde jí do kola. Hned chystá roucho svatebnf jak padlým sněhem vroubené a chystá závoj řásný a bleskný šperk si krásný. I vozy, věnci zdobené. Jíž svatba v plném rozletu v tom rozum v cestu vyrazí: tři stará slova vrhne a šátek v uzel zdrhne a rázem svatbu přimrazí. XI. (Zpomlnka na Hálka.) Teprve srpen. S oblohy záře a teplo jen srší, a přece již s agátu před domem vše listí jak v podzimi prší. "fl Sotva že větérek zavěje a sotva že větev se sklonl, již 'ku zemi sežloutlé listl to Jak zlacený 'deštík se ront Zamyšlen dívám se ok'nem ven a chvěJ u se, podoben věchu: musí to přece být pěkné Jen, když člověku prchnou dny poslednl tak v plničké záři, tak v spěchu! PODZIMNf. J. Náš Boubín má šedivou čepičku a 'zvolna si z dýmky kouří, on pánem teď, hledí si do kraje a lenivě očima mhouří. Vše vidí: jak jeho že ženuška si lesní svůj vrkoč plete, jak větrným, měkkounkým chvoštětem sníh skalního s úbočí mete. A vidí, jak kolkolem po řekách ti trpaslí synci malí si po vodě dolů a nahoru své mlhové balvánky valí. Jak šedivé ze skalní kotliny výš výše se kotouč paří, kde trpaslí dcerušky pro lidi z mlh dešfovou polívku vaři. 44 A iiné z nich plátna zas utkaly a věší je za strom všady, že vandrovník náhle se zaráží a neví iiž, kam že a kady. Zas Boubín se ku řece zahleděl tam věru už stavba celá a od břehu k břehu se z mlhy most jak z mramoru do dálky bělá. A na břehu stoií lid spěchavý a radí se zdiven spolu, a který z nich mamidlu uvěřil, hrš! sklouzl a sletěl až dolů! A Boubín se hromově rozchechtal: "Ne, mámo - ti kluci Tvoii ej, mají ty děti teď nápady, že člověku rozum až stoH! No mládí je mládí a stvořeno, jak myslím, jen ku radosti - hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus, vždy( máme jí, chval bohu, dosti r II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem, byl samý nach a plný zlaté zdoby však trhám zpět zas zelenou svou síti: kam on mně used', bují tořič - kvítí umrlčí hlavy do podoby. 45 Já vesel hledal sněžnou parnassii, má květ tak milý, srdce do obrazu, a našel ji - však ruka zpět se veze: kol kvítka můra smrtonoška leze, s umrlčí lebkou ve svém vazu. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř, tu přemnohá svém ve přístěnku si zavzdychne dobrácká dušička as: "Ta nebobá ptáčata venku I" Ach prosím Vás, pražádnou lítost ien I nám, kteří svá nemáme hnízda, ie neivolněi, nad námi, pod námi bouř když válečnou muziku hvízdá. Když kolíbá les se jak na vlnách a k zemi až shýbá své témě a blesky se třískaií o čela skal, až třese se kolkolem země. A urve-Ii nás to a smete nás a rozrazí prsa o kámen - bouř zahučí velebný pohřební žalm a příroda zavzdychne amen I 46 IV. (Motl v dívčí.) Ty naše hodiny jsou jako z rodiny I Když jsem. s hochem bývala, koléčka si zpívala, repetila cvaky cvaky - když jsme se my políbili, koléčka si mlaskla taky. Ach - hocha odvedli, mně tváře pobledly I Hodiny teď jdou a idou líně jedna za druhou, a ;koléčka cvaky - cvaky když si vzdychnu na posteli, kol éčka si vzdychnou taky. V. (Motlv Italský.) Kdy láska přilétá? Když jaro dýchá po horách, ze země mízu loudí a labut, jinde zrozená, po našich vodá::h bloudí: 47 s břehu když do vln bublavých měkounká pomněnka se dívá a lidem vonných za nocí v každinké žilce slavík zpívá ... Kdy láska odlétá? Když nad oblaky nahoře, labuť své mladé volá a dole vítr v strništích vzdorná si hvízdá kola; v zpáteční vodě pod mlýnem když žlutavá se stříže točí a lidem němých za nocí i ve snu chladem vlhnou oči ... VI. Podzim je zde a krátký den, svět jak by k spaní byl odstrojen. Již širý kraj zhnědnul a hory jsou jak holé zdě a vzpomenuv jara nevíš víc, nač bylo zde. Zkouším si myslet jaro zpět těžký je myšlenek zpětný let! Kdo uhoď by němém tom o lese, že zpěvem zněl, kdo o nahém keři tmovém, že růže měl? 48 Zimavá třesoucf se zář pobihá přes země ztichlou tvář. Já sleduju zrakem ty záchvěvy a dýchám chlad a duši mou chvěje otázka: byl jsem já mlád? VII. Ze šedivím, praví váš veselý smich? Teď vidite, co že je z boje, jejž s ledovým svádělo rozumem si horouci srdce moje na hranatém živo by ti I Ach potlouklo I Šedivý hlavy lem to neni snad staroby měkkounký snih, to stopy jsou krupobiti. Ba - bylo to jako tam na horách' Zár od jihu k výši se plazi a z plilnočni druhé zas strany se ledový vitr zvedá, až ve výši u skalní hrany vír v mlhový oba se srazí - pak sypou se kroupy jak bohatý hrách a mžikem je hora šedá. 49 VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek však jako ten prvni a zdravý: má z železa svaly, z žuly hnát, při tom jak dítě je hravý. On na každou skulinu hvizdne si a šusti si v každičkém chrasti, on mlhy si chytá na větev, větry do skalních si pasti. On balvany mlhy si do výše až k temeni Boubínu vleče a pranic si z toho nedělá, v kapkách že vše hned zas steče. On do kraje smečku si vypusti svých drobounkých virových děti a do cesty sfoukne jim pro hračku písek a Iisti a smeti. Pak zase kams do dálky zavolá a zni to jak dělová rána kde vzala se, vzala, už je tu obrovská smršfová panna. A panna hned do kola - do kola, v důl, na horu nohu svou sází a podzimek střechy a vývratě dvorně jí v zástěru hází. Sblrka souvislé felby Ikolnl. 28. 4 50 Zas hvizdne si - kosti to proiímá na mračna, jež nesou si hromy, a vymknuv jim hromový z rukou klín po lese štípá jím stromy. I vyrve jim oheň ze záňadří svou divoce nezdolnou silou "Chci pořezat všechny ty hlavy skal zubatým bleskem jak pilou 1" IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek, když blízko už k zimě se kloní: je dětinský, svět-Ii se zamračí, hned po tvářích mu slzy roní. VždYť po nebi už i to sluníčko pak smutně o berličkách chodi a podzimku starci se každý den iak ve mlýnském zákalku rodí! I(dyž krajem jde, chvěje se zimnicí a každý mu větérek ostrÝ, když lesem, krok chrastí, jak vyschlá když mu kůže se tluče kol kostry. I(dyž trochu chce vesele vykročit, hned zarazí, schází mu dychu, když k zlosti se krev chce mu rozvařit. je vášeň ta jenom už k smíchu! ...:- 51 Já hledal jsem stařcokou pro vášeň si obraz, už přec jsem jej našel: tot na zimu bouř - blesk blikavý a hrom už jen jakby kašel. x. ,Jeď I' - •• Kam?" - ,Kam chceš, jen z města ven! Ať někam ve přírody dóm se rychle, rychle svezu a trávník vidím zas a strom.' My dojeli. - ,Teď slezu I' Tak nač jsem vyjeli? - Slunce plá, však po paprscích spavá rmut. Na vodě vráska líná, po stromech všude, VŠude žluť a z trávníku čpí hlína. Zde lávka. Vyndám zrcádko - ne, ne - let ke všem čertům jen I Již o strom sklo se drtí - což vyjel jsem si z města ven zřít toilettu smrti? 52 XI. "Pojď - pojď I" to ve výši kdes volá a zní to jako ptačí skřef; já rozhlídl se: černá vratka a malý veský hřbitůvek. A zase slyším: "Pojď - nu pojď již! víc nehleď světa na mumraj: vždy! přelítl jsi světa koncem a dosud neznáš blahých kraj." Já naslouchám a srdce buši a hlava klesá níž a níž a pojednou tak luzně hledí ty hnědé hroby, rudý kříž. Je pravda 1 Nač se plavit mořem, nač slézat strmých horstev lem: zde zcela nízký pahrbeček a za ním zcela nová zem 1 ZIMNí. I. Své čelo mi do okna vtlačila a bflým svým okem se dívá - já vidím ji. zimu tu paní zlou. iak mlhavým prstem svým kývá. Je ticho. je mráz a mdlá noha má si na prahu vykročit váhá. však zima po horoucí dlani mé již mlhavou rukou svou sáhá. A pozvolna ruku tu pozvedá a klade ji kolem mé šíje - ta vražedná žena! vždyf cítím již, lak ze prsou dechy mi pije I A dUm. lak v ledovém obletf tvář bledne. ret rychle jak chladne. jak tepna se ve skoku zaráží a "rdce jak klesá a vadne. 56 II. (MarII.) Znal jsem ji ještě tak maličkou. Viděl, jak s dětskou svou .iesličkou ku oknu pracně se táhla. Vystoupla, špulila drobný ret - kamkoli pusinkou sáhla, naskočil čisťoučký ledový květ. Vidím ji dorostlou, rozkvetlou; rozkvetlou, v oku však uhnětlou, po tváři bledost jí běží. I(u stolu níží svtij chvějný ret, na stole v rakvičce leží děťátko, čisťoučký ledový květ. III. (Motiv národnl.J Proč vyhlíď jsem oknem teď k lesu ven? Tam u lesa okno se třpytí, tam v loni byl sněhový ještě lán a letos už chaloupka svítí. Já vsázím se, že se tam za stolem dvě mladistvé tulí teď hlavy, vždy! v chaloupce mladý je páreček a první svůj Svatvečer slaví. 57 A na nebi nad malou chaloupkou tak do dálky hvězda se třpyt[ snad aby Tři králové věděli. kam napřesrok s poklonou jiti. IV. V očlch mně cos světélkuje. lebkou mně to lehce cinká mojí duší náhle vane mladá bujná upomínka: Jasný měslc. rovná pole. všude plno sněhu na nich a my z chrámu od půlnočn[ na zvonivých jedem saních. V huňaté své kožešině vedle mne si dívka hoví teploučká jak letní vánek, hezoučká jak dukát nový. V chrámě jsem se na ni díval. nosíkem jak v knize leží při modlitbě ve dřímotách. při hubičkách teď tak svěží I •. Dej mi ještě třeti - čtvrtou a pak pátou - šestou, dítko _" tolik medu, tolik vůně a tak droboulinké kvítko I 58 •• "A teď Ty mi navrat všecky,"" v smíchu dívčiJna zas praví pěkně se to v saních sedí, že se nesrážejí hlavy! Tepny létly, srdce bilo, jak by rozskočil se chtělo rád bych ještě jednou prožil v myšlenkách vše, co se dělo I Ale jasný měsíc bledne, slaběj to vMy hlavou cinká za sněhová lada letí mladá, smavá upomínka. v. Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku, když četl jsem, co dobrý Krylov píše, - jakž každé slovo jeho pravdou dýše! o modré chrpě, jejím o zármutku. Ta chrpa tichou nocí naříkala, že hlavu svou již těžko k zemi kloní, než jitro svitne, ach I že bude po ní, a teskně nad svou smrtelností štkala. Ta hloupá chrpa! když tak hlavu chýlf, že símě její širým polem letí, že příštím jarem vzkvetou její děti, že vzkřísí v nich se - hloupá. chrpa vi-li? 59 Ze ten Jen na skon smí si naříkati, kdo hlucho kvetl, bez ovoce přejde, kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde ba ,naříkati, třeba zaplakati - - Co dál? - Nic, nic - ach pranic, moii ctění, chtěl jsem jen říc' - vždyť též to Hní jistí že není dobře vše ve světě čísti a ještě hůř že: myslit o všem čtení. VI. Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sám svou loďku dál životem sunu - což nechtěla pražádná dušička sem do mého vsednout člunu? Ach odpusť mně pánbůh tu otázku a nečiň můj hřích ještě větší: když vesla svá nad vlny nadzdvihnu vždyť kanou s nich slze něčí! Když na konec kormidla pohlédnu, vždyť trhnu tak plaše, tak prudce: tam v zadu ty pruhy - toť spínají se za mnou dvě bílé ruce! VII. Když jsem mlád byl - když jsem mlád byl. jaká vůně byla v lesích. jaká zeleň po lučÍJllách. jaké modro na nebesích I Co si v prsou písní hrálo. co jim na rtech poletala vše mi v světě v píseň zrálo, vše a vše se zpěvem stalo I Myšlenka v zpěv proměněná zvonila jak ocel zvoní. šuměla hor nad temena. jak když orel mraky honí. Ach jak zněly mladé slohy jasným zvukem, slyšny všude. myslím. žez mých zpěvů mnohÝ' také přes hrob zvučet bude! Přišel podzim - těžké časy náhle les víc nemá vůně, lučina ,ne květů více, nebe modra ve svém lůně. Přišel podzim, dny s ním rmutné, šerá rána, noci černé, myšlenky v nich k smrti smutné, nedozírné, nedoměrné! Myšlenka se pírkem chvěje, hlas se jako lístek třese a co teď ret slabý pěie, víc se přes hrob nepřenese. 61 VIII. Když dal osud píseň tobě - jen ne dlouhou, Jen ne dlouhou 1 Posluchači hlavy věsí, každý již se poodvrací, zavzdychne si, zašeptne si: "Zestár' pěvec - hlas už ztrácí I" Když dal osud cestu tobě - Jen ne dlouhou, jen ne dlouhou 1 Poutník pak už sice všaký, 'hujně okolo se nesa, outtpně tě měří zraky: "Chudáček už už klesá - klesá I" IX. Jesenní kraj jsem, znavenÝ' po bujném, úrodném letu. šerá se po nebi chmura pne a písně mé mají se k letu. Uprostřed kraje je bílý chrám - tužby mé dosud jej staví kol jeho věží se písně mé teď slétaii v šveholné davy. 62 Zmatený švehol! víc žádný zpěv, žádné v tom popěvky tklivé, slyším jen pípnutí tázavé a vzkřiknutí netrpělivé. Odleťte tedy, již odleťte do kraiin mladistvě stinných s bohem si leťte, já oněmím, Vy leťte si do srdcí jinv,;:h. x. Den vznesl se z údolu; výš a výš teď kráčí svým světelným krokem - "Kam· jdeš teď, kam jdeš?" - ""Vždyť vidíš přec, že ku výši hory bokem."" A pojednou ztemněla hora se a zhaslo i zlacené témě - "Kde jsi teď, kde jsi?" Však ticho kol a němá je širá země. Já cítím se pojednou opuštěn kam asi se den můj vznesl? I a v zimničném, v toužebném pospěchu můj k údolu zrak zas sklesl. Ach celá má minulost - vždy! to tam již pluj ou jen mráčkové šedí - a mně je tak ouzko, tak tesklivo, jak měl bych iít ku zpovědi. 63 XI. Přede dvorem stará vrba, pně už vydoutnalé, samá jizva, samá troucheň kdy ji podtít ale? S jara, když ji zbylá větev květem pookřeje? V létě, když své staré tělo na sluníčku hřeje? Ci snad v zimě? spí pak iistě? necítí to ani? Starý strom a starý člověk má tak málo spaní I XII. Rekla vlna k sestře vlně: "Proč mne stále stíháš?" Rek' den bratr ku dni bratru: "Proč se za mnou vzdviháš?" Rekla bolest ku bolesti: "Co tu, sestro, hledáš? Sotva že si někde hnízdím, již si ke m.ně sec1á~." Odvětila nová bolest: "Vždyl jsme spjaty v kruhy, kam jde jeden toho rodu, tam jdou všechny druhy!U XIII. Liják se v okna bořl noc 'divoká a děsnál Já ležím chorý, bez sna a lampa nočnl hoři. .,Světélko poloslepé, rci, lampo malá, nač jsi tu, bych viděl líp svou samotu, svou bolest cítil lépe?" Mrkla si ve přlstěnku: •• "fj počkej, chvilku počkej Jen, já kmitám, svítím oknem ven, těm hladovcům tam venku. Dost jsem se rozproudila, by mák znal, kam mráz svtii Ut, by kulich zřel, kam v okno bit. a smrt by nezbloudila. •• •• 65 XIV. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý, dub stěžeň jeho, boky jako z žuly, a rovno cestu svou si mořem brázdil, nechť vtny orkánem se rozedmuly. Však náhle siný blesk se s nebe snesl a po korábu jako had síel k moři zvon zaduněl, tak hrozně, žaložalně a z lodí kolem zazněl pokřik: "Hoří!" Jen mžik a koráb letí osamělý - kdož dlel by tam, kde osud duby drtí divokým skokem letí v noční chmuru, tam někam v dál, kde čeká přístav smrti. Již stěžeň padnul, s ním ta flaga pýchy, jak z děla rána po vodách to znělo, sloup jisker šlehnul k nebeským až branám a zas se kolem doslepa vše stmělo. A koráb zase dál a jemu v týlu saň sedí ohni'vá a hladně ničí oud po oudu i kusy v propast házi a vlny dole varem kypí, syčí. Již trup se nÍžÍ, jako sen by dýmný se rozplývají charé jeho rysy - jen chvíli ještě, malou, krátkou chvíli a popel můj se s širým mořem smísi! 8bírka:.ouvi.ló četby školni. 28. 5 66 xv. Smrt zvoní: "Na vůz! Cas je - čas I" a po cestovných běží třas. Jak divno, na zvonění že nikdo hotov nenll Mně hůř je: V ruce držím vak a ma zvon vzpírám rudý zrak. však zvon se nehne ani. Jsem netrpěUv! Zítra? dnes? Smrt po sousedstvě hýří kdes a já tu čekám na ni I OBSAH. Úvod.. .. •. !S Jaml.. .... . 15 Letnl . . . ; 29 Podzlmnl .•.. .. . 41 Zlmol. •. . ....•..•• 53