D(LQ JANA NERUDY I DíLO JAN A NERUDY I BÁSNĚ KNIHY VERŠŮ píSNĚ KOSMICKÉ BALADY A ROMANCE PROSTÉ MOTIVY ZPĚVY PÁTEČNí Nakladatele Kvasniéka a Hampl /) Pra~e 1,:}23 .JAN NERUDA Když se na sklonku před březnového období vyžívaly myšlenky, jimiž byl český národ duchovně obrozen v první polovici devatenáctého století, zosobňovaly dvě výrazné postavy našeho písemnictví nový obsah životní, který se měl státi základem dalšího rozvoje obrozeného národa: básník Karel Hynek Mácha a publicista Karel Havlíček Borovský. Nebylo bez významu, že tu vedle básnika stál novinář a politický buditel; doba, již zralá k tomu, aby obrozeni jazykové, literární a vědecké bylo přeneseno také do občanského života veřejného, přímo si žádala mužů, kteří by všemu lidu tlumočili výsledky myšlenkového i mravního úsili duchovních tvůrců. Předčasně podlomený pěvec "Máje" K. H. Mácha vyslovil již v třicátých létech čistě moderní požadavek úplné svobody básníkovy, nepodvazované žádnými ohledy a tendencemi: básník, vzdělaný poesií i filosofií světovou, vyslov pravdivě a plně všecko, čeho se dotrpěl, domyslil a docítil, vytvoř pro tento životný obsah samostatnou a přilehavou formu a hledej pod svou osob ni zkušeností hodnoty obecně lidské. Neohrožený redaktor "Národních novin" a "Slovana" K. Havlíček Borovský hlásal za soumraku předrevolučního absolutismu, pak za krátkého úsvitu konstituce a nejrozhodněji za nové reakce nutnost politické obrody v duchu demokratickém, na základě konstitučních, podle zásad osvícené svobodomyslnosti a ukládal s plným vědomím odpovědnosti českým novinářům, aby tento program důtklivě a srozumitelně šířili v lidu; sám byl státním zpátečnictvím zdolán již na prahu slibného mužstvÍ. Na počátku padesátých let, kdy rakou.,ský absolutismus dovedl na dobro udusiti veřejný život v Cechách a na Moravě a když se myšlenkový ruch sluyl v studovnách učenců, zdálo se jakoby vzácné símě Máchovo a Havlíčkovo bylo ve vyprahlé půdě zhynulo navždy. Ale ještě před rozhod- 7 ným pádem reakce přihlašovali se mladí a čilí dědicové těchto ideí a projevovali se jako uvědomělí členové sourodé generace, která v chlapeckých létech zažila rok 1848 a nyní dozrávala k plodnému jinošství. Mladí ti bouřliváci básničtí i političtí, připojili k českému máchovskému a havlíčkovskému dědictví plodné prvky převzaté z pokročilé Evropy západní: zájem o společenskou emancipaci tříd hospodářsky utištěných, reformní pochopení mravních otázek, smysl pro životní práva ženina; vedle básnictví a novinářství považovali kritiku za zvláště dů· ležitou složku písemnictví; zavrhovali romantiku a přikláněli se k realismu, který pronikavě studuje a nepokrytě líčí život až do jeho utajených záhybů; proti citovosti se bránili zkumným, někdy i posměšným rozumem. Nejprve se zorganisovalo toto pokolení literárně, vytknuvši za prudkých srážek svůj rozpor se staršími spisovateli; když obnovený konstitucionalismus v Rakousku uvolnil politický tisk, vystoupili mladí literáti také v sevřeném šiku žurnalistickém. Tato opravdu hrdinská generace, jež vlastně založila moderní písemnictví české, nazvala se sama "Májovou", velice příznačně podle almanachu "Máje", kterým se r. 1858 hned při ustavení přihlásila ke K. H. Máchoví. Za vůdce tohoto pokolení byl od sama počátku obecně považován básník a kritik, novinář a polemik Jan Neruda, zároveň svérázná osobnost i důmyslný organisátor. Na rozdíl od většiny českých básníků, kteří přišli z venkova, byl JanNeruda pražské dítě; jako syn kantinského Antonína a posluhovačky Barbory narodil se dne 10. července 1834 v újezdských kasárnách na Malé Straně a celé chlapectví i jinošství ztrávil v Ostruhové ulici pod královským hradem; tam započal i svou činnost slovesnou v památném domě "u dvou slunců" Č. p. 233. Méně než starodávná Praha tradiční, v jejíchž chrámových a církevních náladách žila Nerudova prostoduše nábožná matka, pli- 8 sobil na dorůstajícího chlapce pražský svět malých lidí, do něhož synek proletářský náležel a jehož tvrdou kázeň mu neúprosně vštěpoval drsný otec - doma poznal hoch tíhu chudoby, ve škole pokoření proletáře, brzy si uvědomil, jak v poněmčeném rodišti za úřednické a vojenské nadvlády útisk sociální jest spojen s ústrkem národním - rok 1848 žil v jeho paměti jako krátká zora osvobození z této dvojnásobné poroby. Jako pozdní dítě starých rodičli vyznačoval se hrdý a nemluvný chlapec předčasnou zralostí; dědictví matčino, hluboký a horoucí cit, přelo se v něm od mladosti s podilem oteckým, nedůvě· řivým a pošklebným rozumem. Gymnasijní léta na Malé Straně a na Starém městě vedle obzoru literárního a výcviku slohového přinesla již probuzení národní a s ním první styky se souvěkovci, zanícenými pro stejné myšlenky; když N eruda devatenáctiletý maturoval, byl v podstatě rozhodnut pro dráhu literární a novinářskou. Ale nenastoupil jí přímo, neboť úvahy hmotné a ohledy rodinné povzbuzovaly jej hledati rychle bezpečného chleba. Staří a nuzní rodiče chtěli v tehdejším duchu reakčním, aby hledal štěstí jako kněz neb úředník, avšak jeho sama, ještě v tradicích buditelských, vábilo spíše působení profesorské, pro něž se připravil filologickými studiemi. Než, když okusil časně sladkého jedu literární slávy - s 20 roky otiskl s pseudonymem Janka Hovory první báseň, baladu "Oběšenec", jako 23letý vydal již knihu lyriky a rok na to jako účastník almanachu "Máje" - stanul v popředí literárního dorostu, když se rozhlédl trochu ve společnosti, která se zvědavostí, ale i s nedůvěrou vítala hranatého bohéma, ironického společníka, ohnivého tanečníka, když bezohledně prozkoumal vlastní nitro, poznal, že jeho osudovým posláním jest státi se volným spisovatelem a svobodomyslným novínářem. Nešlo o to získati souhlas rodičů, na nichž hrdina svépomoci od studentských let byl nezávislý; tíže bylo zříci se dáv- 9 ných nadějí na trvalé spojení se zaslibenou nevěstou, sličnou a hrdou Annou Holinovou, kterou dlouho miloval podivnou, trýznivou a temnou láskou. Jan Neruda, který od mladosti podřizoval osobní prospěch vyšším cílům a důvěrné štěstí obecnému poslání, nemohl pochybovati, jak se rozhodnout: r. 1858, do nehož spadá zorganisování generace "Májové", věděl již, že jeho osud se nedohraje za katedrou profesorskou, nýbrž u psacího stolku spisovatelova a v redakci novinové. Neuhnul s dráhy, ani když poznal, že bude postlána spíše trním než květy; první díla Nerudova, lyrická, výpravná i dramatická, neměla úspěchu, nemíní-li se jím snad pohoršení krátkozraké kritiky a úzkoprsých, nečetných čtenářů. Malý lyrický svazeček "Hřbitovní kvítí" (1857), složený z drohných básniček bez melodie a koloritu, vznikl mezi smrtí přítele z mládí a starého otce, dvou hrdých a drsných proletám, a tak smrt a bída stály jako nevlídné sudičky u kolébky této prvotiny, inspirované zkumným a posměšným rozumem, který stále přehlušuje mimovolné projevy pobouřené citlivosti. Smrt, o níž se uvažuje spíše suše než vzletně, svlečena jest ze vší romantiky; bída, která se sleduje v různých útvarech, pojímá se v duchu kárné a vzdorné sociální kritiky; láska, jež se k nim v úskočném rozmaru přidružuje, vyznává se zde ze své agonie, ze svého rozkladu, ze své marnosti. Toto vše bylo příliš osobité a příliš odlišné od básnické tradice domácí, takže zlovolní odpůrci měli na snadě výtku, že Neruda napodobí cizí lyriky, zvláště vykřičeného posměváčka Heina, k němuž se otevřeně hlásil ; nebylo opravdu snadno v Nerudově prvotině odhadnouti, kolik se v ní skrývá obsabové i výrazové českosti, od socíálně pravdivých obrázků zbarvení čistě pražského po ironické popěvky vyškolené na kadenci lidové písně, ('~ hlubokého soucitu po svobodný rozmar mladého sta tecného srdce. 10 Deset let trvalo, než Neruda odevzdal své druhé dílo básnické, které vyrostlo v jádře během pěti roků po "Hřbitovním kvítí", za to jsou "Knihy veršů" (1867) úhrnem tak bohatým, že možno je prohlásiti za žeň celé mladosti poetovy. Rozdělení na tři části, knihu výpravnou, lyrickou a časově příležitou, svědčí o representačním poslání, které Neruda svému dOu přisoudil; v každém oddílu ukazuje se - pří všech tvrdostech verše a násilnostech rýmu - mistr, razící nové dráhy a přece hledající souvislost se starší tradicí, v patrném rozdílu od "Hřbitovního kvíti", z něhož sem v přísné autokritice přešel nevelký výbor. Epik, který vyšel z veršované povídky byronské a učil se též na Hugově "Legendě věků", na konec si osvojil hutný úsečný a názorný sloh Erbenův, ale místy použil ho k tomu, že jím v dřevorytovém soustředění účinně zpracoval moderní náměty sociální do ballad docela originálních. Lyrik nezapřel sice misty ještě školu Heinovu, ale mnohem více přijal od poesie prostonárodní, která mu občas již zde sdělila svou teplou melodičnost, působící tím silněji, ježto básník dříve po výtce ref1ektivní nyní podivuhodně zcitověl, ať zpívá z plnosti naivního srdce o lásce k matičce, ať se zpovídá ze složitého a trpkého poměru k otci, nebo ať v těžké a vyčítavé erotice účtuje se svou Annou. Úplným překvapením byl náladový malíř přírody, opojený jednotou krajiny a duše, v budoucnosti nebezpečný sok osobního přítele a povahového protichůdce Vítězslava Hálka, který prozatfm lacinými a obecnými úspěchy úplně zastiňoval Nerudu. Konečně básník časový souvisící všemi vlákny s politickou přítomností, spojoval tradici obrozenskou s novými tužbami českými i slovanskými, a emfasi, plynoucí z demokratického a svobodomyslného opojení dobou s bystrým kritickým smyslem pro vady a omyly českého prostředí. O sedm let později než Neruda básník odevzdal v literatuře svou visitku Neruda povídkář. Nenazval jí nadarmo 11 "Arabeskami" (1864), chtěje naznačiti, že stoji na rozhraní mezi výpravným uměním a novinářskou besídkou a že se spokojuje genrovou drobnokresbou, aniž míní v psychologii postav neb v dějové stavbě se povznésti k epice nejvyššího slohu. Někdy rozmarný humorista s ostrým realistickým pohledem, jindy citový romantik s hrou nálad ft dojmů předvádí tu postavy a postavičky, hlavně jak je znal z malostranského domova a z cest, ve slohu německých spisovatelů poklasických, zvláště Jeana Paula ft Borna baví se s nimi, se čtenářem, se sebou samým a někdy již vytváří stručný, zaokrouhlený spádný sloh moderní prósy, dobře hovící kvapu a napetí nové doby. Také "Arabesky" jsou dilem mnohých slibů, i když leckde prozrazuji začátečníka. Jen začátečnictvím beze slibů jsou současné dramatické práce Nerudovy psané ještě dříve než si Neruda jako kritik osvojil znalost technickou i literární scénické tvorby; některé z těchto malicherných pěti jevištních hřiček sem tam se objevují doposud na divadlech ochotnických, kdežto strohá groteska povahokresebná v tragickém slohu "Franceska di Rimini" (1870) náleží již výhradně dějepisu literárnimu. Svobodomyslný novinář silného lidového cítění a česky národní opravdovosti, jehož stopy byly patrny jak v některých arabeskách tak ve knize veršů časových, zapustil počátkem šedesátých let za jarého rozpuku obnovené konstituce již pevné kořeny. Vyučiv se jako novinkář a literární i divadelní zpravodaj s 23 lety v pražském denniku německém, osvědčil se po té jako redaktor dvou časopisů beletristických "Obrazech života" a "Rodinné kronice": tam svedl úspěšné kritické půtky s představiteli starého literárního pokoleni za zásady mladé školy a ziskal si pověst nebezpečného polemika a vtipného satirika, kterou potvrdil i veršovaný pamflet "U nás" (1858) namířený hlavně proti Jak. Malému. Ale když s rakouským absolutismem r. 1860 padlo i úzkostlivé omezeni 12 denního tisku, a když v Praze rychle vzniklo několik orgánů demokratické a liberální politiky, stanul Jan Neruda stejně jako Vít. Hálek mezi deníkáři, snaže se po Havlíčkoví uvésti do Čech onu žurnalistickou opravdovost prodšenou mravním zanícením, které se naučil od svého mladoněmeckého mistra Ludvíka Boerna a spolu ono slohové umění, jímž jej oslňoval Boernův vrstevník a protinožec Jindřich Heine. Působení v Krásově" Čase" a ve Finkově "Hlase" vi. 1860-1865 bylo průpravou čtvrtstoletó činnosti v "Národních listech", kterou dovedla přervati teprve Nerudova smrt. Úplný souhlas s politickými, společenskými zásadami strany mladočeské mužná láska k jejím vůdcům, zvláště k statečnému Karlu Sladkovskému, ohnivý odpor k vídeňským i pražským protivníkům svobodomyslného demokratismu mezi ústaváckou i státoprávní šlechtou a jejími občanskými spolupracovníky a mezi ultramontanním duchovenstvem - toto vše spinalo Jana Nerudu trvale s Grégrovými "Národními listy". V nich Jan Neruda založil a vytvořil český novinářský feuilleton se stejným uměním a štěstím jak,Q v období revolučním a reakčním Karel Havlíček založil a vytvořil český novinářský článek: u obou mistrů našeho žurnalismu byl literárně výrazný projev osobnosti zároveň národně výchovnou missí ve službách lidové osvěty. Rámec Nerudova feuilletonu byl od začátku značně široký, náleželof do něho zpravodajství literární, divadelní a výtvarné, místní kronika pražská i vtipný doprovod událostí politických, satira i polemika; jako zvláštní obor pěstoval Neruda se zálibou kulturně-mravoUčnou mosaiku a feuilleton cestopisný. Jakoby sám věděl, že jeho besídky závisí slohově na mnoze na vzorech vídeňských, berlínských a pařížských, hledal protiváhu ve studiu všeho, co sám pokládal za výkvět národního svérázu: zabíral se stále opravdověji do lidových tradicí českých, v nichž odhaloval pravou tvář zdravého humoru domácího; sledoval 13 pražský život s láskyplnou zevrubností v jeho typických postavách a svébytných dějích, rozuměje dobře přerodu starodávného maloměsta v rušné středisko stupňovaného národního pohybu; pokoušel se přijíti i českému venkovu na chut a vůbec obsáhnouti svou laskavou a trpělivou pozorností všecky projevy tělesa národního a vyložiti je v duchu osvíceného liberalismu, radostné demokracie, sebevědomého češství, protiautoritativniho evropanství, které věří ro~umu a vědě i přitaká pudům a přírodě. Když kolem svého čtyřicátého roku Neruda pořádal svou feuilletonistickou úrodu okem přísného autokritika, měl již dva svazky vážných a závažných "Studií krátkých a kratších" (1876). Ale vedle nich se neváhal pochlubiti jiskřivým souborem besídek rozmarných, ano rozpustilých, pro něž nalezl přiléhavé označení "Žertů hravých i dravých" (1877): satirik a smíšek, parodista a šprýmař, navázaný společník a mistr vtipné sebeironie zasvěcuje tu čtenáře lehce a vtipně do vlastních radostí i starostí dvorného a prostořekého garQona, labužnického rozkošnika při tabuli i tanci, bystře pozorujícího prochazeče Prahou, kriticky a satiricky založeného kronikáře hlouposti lidské. V pozdějších letech u Nerudy převažovala ve feuilletonech tato stránka burleskní a místo soustavné práce slohové spokojoval se unavený a rozmrzelý besídkář nesouvislou improvisací; toho rázu jsou hlavně soubory posmrtné, zdomácnělé s názvy od Nerudova žáka Ignáta Herrmanna "Drobné klepy" a "Proti srsti". Ač již první práce Nerudovy se lišily od projevů jeho vrstevníků úplným nedostatkem naivnosti a přebytkem mužného názoru, přece i on potřeboval školy života, aby uzrál a dospěl k poznání své vlastní podstaty. V milostném přátelstvÍ k vynikající ženě pronikl hloub sám k sobě, na cestách širým světem porozuměl lépe smyslu své vlasti a svého národa v dějinné epopeji lidstva; je-li první vydání "Knih veršů" r. 1867 pravdivou zpovědí burácejí- 14 cího Nerudova jinošství, znamená jejich definitivní útvar r. 1873 životní úhrn dosažené mužnosti básníkovy. Neruda, vznětlivý eroticky v okruhu citovém i smyslovém a potřebující právě pro svou strohou mužnost inspirace ženiny, dal se po Anně Holinové, jež odcizi vši se mu vnitřně, nepřestávala naĎ přece mysliti, několikráte upoutati ženami typu vyššího i nižšího, ale zpravidla nepřisuzoval těmto krátkým vztahům závaznosti; jenom dva z nich se mu staly skutečným životním osudem. Karolina Světlá, kterou poznal jako zralou ženu a rozkvetlou umělkyni, dovedla ve smyslně vášnivém muži odhadnouti citově a mravně bohatou bytost a v trýznivém sebezapření obětovala žádoucí štěstí plného milování, aby v osmadvacetiletém Nerudovi uvolnila ony étické síly, jejichž rozvoj vnesl pak i do jeho umělecké tvorby kázeĎ a řád. Po dvou letech přistoupilo v krásné Teréze Macháčkové k němu svěží dívčí mládí se všemi sliby citového opojení a životního štěstí, ale předčasná smrt její přidala jenom trochu bolesti k oné elegii, kterou si odnesl Neruda z rozchodu s K. Světlou a která občas diskretně, ale temně zaznívá z jeho důvěrné lyriky. Rozloučiv se navždy se slunnými sny o ženě, rodině a dítěti, uzavřev se po matčině smrti do neútulné samoty mládenecké, nestal se přece drsným mrzoutem: byl osvědčeným mistrem v přátelství, rád se dával v náhlém rozmaru léta rozohniti ženským vděkem, zůstával věrným ochráncem a rádcem mládeže.. Od mladých let poznával s vášnivou chuti svět a lidi a na svých rozsáhlých cestách si právě osvojil ono svobodné evropanství, kterým programně jako jinošský bouřlivák dráždil vlastenecké zpátečníky a pro jehož šťastnou praksi označila jej mladší světoobčanská generace jako mistra, který boural u nás v literatuře čínskou zeď. První jeho větší, takřka symbolická cesta jeho náležela r. 1861 západní Evropě a její zbožĎované metropoli Paříži; r.1870 15 podnikl velikou pout po Balkáně s Cařihradem, J>o přední Asii, Středozemním moři a Egyptě, po Italii s Rímem; r. 1875 zajel si znova do Německa a českých lázní. Mocný dojem, kterým ho okouzlil prudký život moderní Pařiže, byl ještě převýšen myšlenkovým vzrušením na památných místech starodávné vzdělanosti antické, prvokřesťanské a renesanční a v končinách, kde se Evropa snoubí s Asií. Svět germánský a kultura středověká zůstaly nadšenému Čechovi a osvícenému Bvobodomyslníku cizí; zápas za volnost duchovní a politickou upoutávaly ho daleko více než památky zralého života uměleckého; pestré vlnění lidového zástupu mělo proň neméně přitažlivosti než barevná hra moře, jíž dával přednost před osamělou vzne· šeností hor. Politicky rušná půda probouzejícího se Maďarska vábila demokrata a národovce; na světové výstavě ve Vídni byl vzrušen osvícený humanista, sledující s nadšením vývoj lidského ducha; po Římě papežském i královském vodil jeho kroky vzdorný a posměšný svobodomyslník; ale v Cařihradě byl to především umělec lačný dojmu a smyslových překvapení, jenž se dal strhnouti jiskřivou směsí plemen, národů, věr a kultur. Tři knihy cestopisné, vyvrcholujícíNerudovouměnífeuilletonistické, zaznamenaly výtěžky tohoto putování Evropou, Asií a Afrikou: "Pařižské obrázky" (1864), "Obrazy z ciziny" (1872) a "Menší cesty" (1877). Také v nich se střídají myšlenkově i umělecky propracované studie o krásných dějíštích a mohutných dějích v kalendáři lidstva s lehounce nahozenými žerty hravými a dravými, které na účet zpátečnictví, malichernosti a hlouposti člověka i národů snuje úspěšný a laskavý filosof, nadaný neodolatelným smyslem pro grotesku a komiku. Životní obzor, rozšířený stejně cestami jako studiemi světové literatury, stavěl Neruda ochotně do služeb národní kultury, pro niž pracoval v "Hlase" a "Národních listech" soustavně a bez oddechu. Jako divadelní kritik, 16 který po dvacet let málem denně sedával v "Prozatímnim divadle", posuzoval nejen novinky, ale i reprisy, nejen dramatiky, ale i herce, režiséry, dramaturgy, řešil časové otátky ležící na rozhraní jeviště a literatury, Neruda byl mnohem více než spolehlivý kronikář a mlž shovívavý soudce. Čteme-li jeMě dnes pět svazků, kam zahrnuta všecka úroda této klopotné práce referentské, ochotně přizpůsobující volná stanovíska estetická potřebám časovým, stojí před námi jednak moudrý vychovatel vkusu obecenstva málo vzdělaného, jednak neunavný průkopník Národního divadla, do jehož zlatých síní však tragickým nedorozuměním Jan Neruda vůbec_nevkročil. Pojednávaje o hereckých výkonech proslovil důrazný požadavek českosli v umění českém; ten byl mu východiskem v památném boji za Bt::dNcha Smetanu; ten se osvědčil jako &polchlí vé vodítko při rozborech děl výtvarných a pH oceilování národních hodnot J. Manesa a V. Levého i k němu se dopl'acoval i v krítice literární, když postupným vývojem překonal proti vlastenecké světooběanstvl a mezinárodní humanismus svých revolučních začátků. Nerudova všecka literárni kritika, af vycházela v denních listech, nebo v revuích "Obrazy života" a později "Osvětě", má ráz příležitostný, nesoustavný a novinái'ský a tím se podstatně liši od soudobé, filosoficky založené kritiky pevného základu teoretíc.:kého a jednotných hledisek. Má však před ni nejednu přednost, hlavně dar vmýšleti se do básnického dila a umělecké individuality, přímou zkušenost tvůrči a pak výchovnou a povzbudivou laskavost shovívavou i při odsudku. V osmdeiiiátých létech soustředil se Nerudův zájem především k literatuře osobitě národní, v niž obecná lidskost má pů vodní kmenovou indi· vidualitou podminěný tvar a svéráznou odlišnost od evrop· ského průměru; to bylo nejenom výslovné odvolání mla· distvých vlastních zásad, ale i výstraha mladší skupině 17 kosmopolitické, sdružené kolem ča.sopisu "Lumíra", který r. 1872 Neruda sám zakládal. Zvláště z básnické knihovny "Poetické besedy", v niž od r. 1883 shromažďoval všecky význačnějšÍ poety, byl patrný Nerudův důraz na domácí látky i formový svéráz vedle sklonu objektivistického, cenícího epiku výše než lyriku. Toť doba Nerudovy zralosti, jevící se stejně v oboru výpravné prósy jako poesie; ale naopak Neruda žurnalista zřetelně umdléval. Když se postupně kolem r. 1880 zřekl úkolů kriticky zpravodajských a omezil jenom na besídky pod čarou označované oblíbeným stejnoramenným trojúhelníkem, oním "známým třírohým kloboukem, pod nímž čtenář nenalézal síce nikdy cop, ale za to kudrlinek vtipných a žertovných hojnost" přestal čtenáře vychovávat a prostě jej bavil, druhdy dosti nuceně, nudě se sám pří násilné robotě feuiHetonistově. Na rozkvět i vyzrání Nerudova povídkového umění v létech sedmdesátých působily stejnou měrou životní zkušenosti v cizině jako pronikavé studium skutečnosti domácí; z cest si přinášel rozsáhlou znalost duševních typů, mravů, fysiognomií; v pražském domově se učil podrobnému a pečlivému pozorování malebných postava postaviček hlavně těch, v nichž dožívala starodávná, maloměstská Praha ueb kterými hlásila se sociální bída rostoucí metropole. Jako povídkář dbal Neruda především povaholuesby a zpravidla se na ni obmezoval; při vší lásce k životní pravdě a při veškerém postřehu v pravdě realistickém, zůstával mistrem genrové drobnokresby, kterému stačí ojedinělý'; případ bez souvislosti se společenským celkem a jehož nevábí mravoUčná celistvost. Značný pokrok proti starším arabeskám jeví se ve výpravném soustředění, v rychlém spádu, v mluvě životné, názorné a úsečné; není sporu, že se tu učil povídkář vydatně od žurnalisty. Co dodává Nerudovým povídkovým obrázkům jedinečného plivabu, toť jejich jasný a svěži ]" .1,.) humor, ke kterému Neruda dozrál v odříkavé moudrosti brzo po čtyřicítce: šumné veselí a perlivý rozmar vyvěrají u něho jednak z rovnováhy praktického mudrce, jednak z bohatého citu laskavého humanisty, jednak též ze širokého básnického pochopení všeho, co jest lidské a příliš lidské. Jako u všech pravých humoristů zalesknou lle často také u Nerudy pod úsměvem slzy, a příběh na pohled jenom směšný nabývá při hlubším proniknutí dosahu tragikomického. Dvě drobné lmižečky zahajují Nerudovu zralou prósu povídko vou. ° obou se vrstevníkům zdálo, jakoby byly vznikly jen jako doplňkem k větším cyklům feuilletonistickým: "Různé lidi" (1871), ostře to kreslené album postava povah z mezinárodni směsice z Podunají a na východě, si přinesl Neruda zároveň s "Obrazy z ciziny" ll: velké své pouti světové; "Trhany" (1871), brethartovský to cyklus "bývalých" lidí s kořennou českou příchutí, psal jako novinářský ~pravodaj stejným perem, které současně v "Pražských obrázcích" ostře a věrně zachycovalo povržené typy pražské společenské spodiny. Zcela jiného rázu jest vrchol Nerudovy výpravné prósy "Povídky malostranské" (1878). Jenom jediná, nejdelší, avšak nejméně zdařilá a soustředěná práce s prvky svéživotopisnými, "Týden v tichém domě", jest ohlasem Nerudovy mladosti, ale celek zrcadlí vyspělého muže i umělce. Elegická vzpomínka na dějiště dětských let pomáhala Nerudovi křísiti svérázné postavy staropražské zpravidla na rozhraní komiky a tragičností, nejednou s hlubším symbolickým neb alespoň typickým rysem v osudu; mistr karakteristiky dovedl hovorem i pohybem zachytiti jejich genrový svéráz; náladový malíř rozumějící mluvě věcí, obklopil je jednotným životním prostředim, které je podmiňuje a utváří; takto se v rušném pohybu zvedá před čtenářem svébytný celek, v sobě uzavřený a přece pravdivě lidový, s nímž se bavíme a radujeme, ale občas 160 19 hounce rozteskníme nad ironii osudu a nad marností, vládnoucí člověkem. Téměř současně, co se povídkář Neruda se zálibou obíral drobným malosvětem lidským, vzněcoval se nekonečným divadlem vesmíru Neruda básník, který se po dlou.hé době opět vracel k sousta vnému tvoření veršovému, cítě novou sílu v duši zralé, ale nestárnoucí. Dávno již byl positivism přírodovědecký svobodomyslnému muži náhradou za ztracenou víru náboženskou, dávno již si osvojil moderní humanista jeho naděje a důvěry, dávno již budoval si na něm filosofii dějinnou vyvrcholenou v apoteose národnoliti a lidskosti. Nyní se dal inspirovati přímo jeho čelnými naukami hvězdářskými a kosmogonickými, zvláště naukou o pluralitě světů, nekonečno"ti vesmíru, o mechanickém původu světa a pohybu planetárního, o spektrálnim rozboru a rychlosti světla. Ale jenom z části vznítilo toto opojení vědeckou myšlenkou u Nerudy hymny a ódy řečnického vzletu a široké malby slovní a obrazové, v jakých si právě tehdy počal, podle francouzských vzoru, libovati u nás mladistvý Jar. Vrchlický, vřele od Nerudy uvítaný. Častěji vedlo základní,vlastně humoristické pojetí básnika k tomu, aby zlidšťoval vztahy vesmírné ft přenášellidsl{é poměry do oblastí kosmických. - tato anthropomorfisace. hned rozmarně hravá, hned tragicky opravdová jest vlastním klíčem "Písní kosmických" (1878). Toto naplněni hvězdné nekonečnosti plesem i žalem člověkovým dobře se hodilo k tomu, aby básník do knihy plné rozmanitosti a střídání vložil vedle lehounkých písní o plachém hoři srdce jiskřivě veršované feuilletony z kosmické kroniky. vedle těžkých dum myslitelských populární deklamovánky o národních otázkách ••• nebyl slohově nikdy tak duhově měnivý jako v tomto dile vyjasněné mužnosli, kterému se rychle dostalo popularity. Uprostřed plesných chvalozpěvu kosmických kvílí několik písni žalu osobního i všelidského, jakoby tuchou 20 těžké a osudné choroby, která brzy po vydání tohoto dUa Nerudu přepadla. Změnila nadobro jeho způsob života; z duchaplného společníka učinila mrzutého samotáře; literárního organisátora odvedla od veřejného ruchu; zmařila činnost zpravodajskou a ztrpčila i povolání žurnalistické. Než, pro duchy opravdu veliké bývá i utrpení inspiraci a hlavně prohloubením - to se mělo nyní osvědčiti také na Nerudovi. Teprve v této době nabyla jeho epika klasické prostoty ft věčné lidskosti, teprve ted vytryskl plný proud jeho lyriky důvěrné, teprve ted se vlastenecký verš Nerudův povznesl k výši tragické. Těžce nemocní lidé rádi bloudívají myšlenkami v době dětství a utíkají se ve vzpomínce do ochranného náručí mateřského; náboženské představy dětinské se jim zdají úlevou a osvěžením; oprošťujíce se tváří v tvář smrtí nalézají nový vztah ke svým rodovým a plemenným kořenům. Z takových podmínek vznikala Nerudova poslední kniha epická "Ballady a romance" (1883), jejíž prostonárodní erbenovský sloh potvrzuje, že u Nerudy se dokonal obrat k lidové tradici, napověděný leckde již v knihách veršů a hájený nejednou úvahou teoretickou. Jako Čelakovský neb Erben, podává také Neruda ohlasy a to podle látek i podle slohu; rysy převzaté z prostonárodního podání seskupuje, násobí, prohlubuje; skoro dětský primitivism lidového výrazu dovede zachovati s jemným taktem až do dlisledků. Z výpravné písně lidově tradiční, jak ji uchovaly sbirky Erbenovy a Sušilovy, nepřevzal uvědomělý umělec jenom spád dějově dl'8malický, ale i živel zdobně popisný a ten sám vypracoval leckde se zálibností, ano s virtuositou: tímto spojením živlu epicky kresebného a lyricky arabeslwvého připominá Neruda místy Manesa, kdežto hlu boká a čistá citovost teple proudicí všemi látkami uvádi na mysl geniálně samostatný způsob, kterým se Smetana zmocnil motivů hudební tradice národní; takto tři sourodí duchové,kteřisi v životěi ve tvorbě navzájem roz- 21 uměli, uskutečňovali shodně požadavek českosti v umění českém. Lidové zkazky, většinou kořenů katolicky legendárních i samorostle zkombinované náměty, opírající se tu i tam o starší knižní podání poskytly přese všecku pečlivou objektivisaci Nerudoví dosti příležitosti, aby diskretně napověděl své citové vztahy nejdůvěrnější, zvláště nehasnoucí lásku k matce a neukojenou touhu po dítěti a jeho prosté něze; také poměr k národu, propukající i zde mimo vše nadání, nabyl nyní spojitosti s citem synovským. Nad "Balladami a romancemi" ,knihou vlídné pohody a zlatého úsměvu, klene se klidná obloha letního podvečera, do něhož voní mateřídouška z rodných mezí, bzučí včela nesoucí med do úle, zvoní zbožné klekání - úplný smír se životem jest proveden jako závěrečné slovo humoristy lidumila, humoristy myslitele. Nerudova potřeba básnické sdílnosti o citech srdce zrazeného osudem a přece vzpínajícího se znovu po pozdním štěstí nebyla ukojena ani nápovědmi "Kosmických písní", ani legendárními symboly "Ballad a romancí", nýbrž vymáhala na básníku skoupě zdrženlivém plného průchodu. Neruda pře oraný pluhem choroby a bolesti, odhodlal se k tomu dosti pozdě, když procitl v podzimní samotě z krátkého letního opojení šumavských prázdnin a z prudkého dobrodružství pozdní erotiky •.• tehdy v "Prost~'ch motivech" (1883) shrnul cyklicky v písních a malbách rok svého vnitřního života, členěný a odstu pnovaný přirozeně čtyřmi ročními dobami. S velkou životní i uměleckou zkušeností vrátil se k lyrické metodě, o kterou se pokoušel již v "Knihách veršů", zobraziti totiž duševní dějstva obdobami z přírody na dotvrzenou moderního poznatku básnického i malířského, že krajina jest stavem duše; i tentokráte, na rozdíl od šťastného venkovana Vít. Hálka, jehož předčasného skonu právě nyní vzpomněl, blížil se k přírodě s upiatou skepsí nedůvěřivého dítěte městského. Ale jak vyrostl lyrik "Prostých motivů" nad zkoušejícího 2'2 a tápajícího veršovce let šedesátých! Zhustíl ještě jeho výrazovou stručnost, ba stupňoval ji až k úsečnosti gnómické j prohloubil letmé popěvky ve skutečné písně tlumeného kouzla melodického j krajinným pohledům, jenom výjimečně lokalisovaným v pražských sadech a šumavském podhoří, dal světlo, vzduch a vůni j hlavně však podložil tuto doslovně impresionistickou lyriku bohatším životem citovým, který od prvního opojení jarního se vyvíií až k zimní mdlobě s tuchou smrti. Uprostřed knih různým způsobem objektivistických vytvořil Jan Neruda krajně osobní zpověď lyrickou, kde se jeho složité já kmitá ve všech barvách duhového vidma, rozklenutého mezi sluncem lásky k životu a deštěm smutku nad marností touhy - nebylo možno instrumentovati bohatěji ústřední zkušenost uzavřenou do výmluvného výkřiku "Vždyť jsem chtěl také šťasten být, však Pán bůh nechtěl tomu I" Poslední tři z "Prostých motivů", zavírající básníkovu zimu, hledí tváří v tvář nedaleké smrti, jednou v nervose nemoci, po druhé s hrdým odevzdánim, po třetí se vzbouřenou nedočkavostí. Ale skon dal na sebe ještě dlouho čekati, až před sebou vysílal záludné posly, jakým byl nový nedph, částečné zmrzačeni, úplná samota. Ale básník, duševně neochabujíci, ač občasně těžce skleslý, se neuzavíral ani radostem, které přinášelo postupné splňování mladistvých tužeb nadosobních: uvítal vstup dělnictva do veřejného života, zaradoval se nad obecným politickým vítězstvím mladočeské strany, docenil národně kulturní význam jubilejní výstavy. Ale právě když její úspěchy vrcholily, vydechl naposledy ve svém bytě ve Vladíslavské ulici v Praze dne 22. srpna 1891. Teprve dlouho po jeho smrti byla v úhrnném vydání přehlédnuta rozloha jeho díla vyplňujícího více než čtyřicet svazků a třicetsedm let neunavné práce básnické i novínářské. Leckterý dávno zapomenutý, ale závažný 23 dokument publicistického umění a národní statečnosti připomenut byl tímto souborem; mnohá jednotná snaha veřejně výchovná vysvitla teprve nyní v souvislosti vývojové; i k básnickým dílům přibyla velmi cenná pozůstalost veršovaná. Kromě několika burleskních balad tvořil její jádro roj epigramů, spíše hravě rozmarných než satiricky dravých a pak rozkošný malostranský feuiJIeton ve verších "Letní vzpomínky" (z r. 1888), prosycený milostným kouzlem jinošství .•. ještě po smrti potěšil· tu českého čtenáře Neruda humorista. Ale národu z celé Nerudovy pozůstalosti nejdražšími zůstšly "Zpěvy páteční," malý cyklus vlasteneckých básní z let 1880-1887. J"ou ovšem pouhým zlomkem rozsáhlejšího plánu, který byl porušen několika skladbami původu nahodile příležitostného a Neruda sám si představoval monumentálnější výstavbu celku, určeného potřebě velkých chvil národních jako Smetanova "Libuše", ale i to, co bylo provedeno, stačí na breviář vlastenecký. Nejinak než polští mesianisté-romantikové pojal Nernda ideu národni nábožensky a mvsticky: Čechové, lid lví, usedlý v zemi kalicha, obětoval se za svobodu lidstva, ale v jejím znamení opět vstane k poslání vůdčímu. Jak hořko, ale jak slavno jest žiti v zemi věčného Velkého pátku; jak opojno, ale jak i odpovědno náležeti k národu, jehož heslo zní "jen dáll"; jak krásné jest zapříti sebe sama a chystati budoucnost, kdy vzejde v Čechách bílý den a plno růží kolem I" Tuto zvláštní syntésu národního liberalismu a citové ekstase politických nadějí a osobních paroxysrnů, chmurných sebeobžal.ob a jásavých tušení vyslovil Jan Neruda zcela osobitým slohem, který má z "Písní kosmických" hymnicl<ý vzlet a z "Ballad a romancí" výraz formulovitě zkrojený a prostonárodně hutný. Jan Neruda zhustil v těchto desíti zpěvech celý svůj vývoj, od evropanství k národnosti, od záporu ke kladu, od skepse k víře, od nedůvěry k lásce, svou sebezapíravou dráhu pokory a 24 odevzdání, jako by byl věděl, že bude tento odkaz čítán Již nad jeho hrobem, ne pouhými vrstevníky, ale syny synů, vnuky vnuků onoho hrdinského pokolení, s nímž sám zakládal svobodné, radostné a plné češství moderní. Arne Novák. OBSAH Arne Novák: Jan Neruda 7 KNIHY VERSŮ Proslov psaný k vydání prvnimu 31 P rosl o v k vyd áni dru hém u 31 Kn iha veršů l!ýpravnlJch Divoký zvuk 35 Kolovrátek 54 O Šimonu Lomnickém 61 Jenlk 71 Mrtvá nevěsta 77 Matka 80 Rubáš 82 Nestáli druhové 85 Žena 87 V zemi Mokha 90 Jeptiška 92 Se srdcem rekovým 93 Dobrovolnlk 95 Slaměný vlnek 97 Skočme, hochu 98 Před fortnou milosrdných 99 Dědova mlsa 101 Otl-hánek 102 Romance 103 Prňvod 1M Při baIletu 105 Doňa Anna 107 Jako do skoku 108 Oběšenec 109 O třech kolech 110 367 Poslední ballada z roku dva tisíce ft jeětě několik 112 Ask 118 Allegorie 114 Legenda o chudobě 116 Kniha veršt1 lyrických a smCšených Otci V z d uch e m huč í t o a z von í 121 Těch žhavých zvuků umiráčka 122 Otec pomal u umírá 123 Dále, chaso pomáhačská 123 Nad hlubokým, tmavým hrobem 124 Otce zde už pochovali 124 Mne to už zase, otče můj 125 Milovali jsme se, otče 125 Já ležel na rov na tažen 126 Kéž dobudu si jmena věčného 126 Matičce Proto mně draha tak 127 Ze všeho jediná 127 Dí matka: "Ty prý písničky 127 V sobě jen a mlčky nesu 128 Má matka někdy čítává 128 Znáš matko drahá, překrásnou tu báji 129 Nic nemáš víc, vše dala's mně 129 Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas 129 Neslyšel jsem Tě zazpívat 130 Zakoupila's místo 130 Dozpěv. Ty's šla a v naší světničce 131 Psáno na asijském Burghurlu 131 Anně Co já zde pěju v bájném lásky d 6m u 132 "Budiž světlol" šumí mrtvou nocí 133 Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem 133 V kotouči jsme kolem plesaj ícich 133 368 Ty' s mně byl a milá melo di e 134 Vysoká mně byla's píseň lásky 134 Obočí je milé houští, v jakém 134 Jak sí květy s sluncem pohrávají 135 Mého ducha bujné horování 135 Nevím, co mně lásku do bylo 136 Neznám věčně žíznit, v nouzi neuna v i t 136 Dalo nebe bratry, dalo lásku 136 Srdce mé jak struna vetchá puká 137 N* N* Mně je st j a k o t ci v z o u fa I s tví 138 Kdo může oko zarositi bolem 138 Ben Akiba věhlasný děl 138 Jak operl e f lesklá, zrca d eln á 139 Elegické hříčky Již se ta zima milená 140 Kdo už více jar těch přežil 140 Vichr nade krovem hučí 140 Nevim, proč ta země posud 140 Tak divně jaro počínává 141 Pašijní píseň, perlo lidstva bolu 141 Zas bude parno jarní zrát 141 Nevím, mám-li milovat 142 Byl jednou mládec, miloval 142 Rychle hlava myslí 142 Za ty krásné city 142 Nový život jaro lije 143 Ležím v bujném, pestrém drnu 143 Psal jsem v pošmourné své písně 144 O těš se z jara, třeba by 144 Led zmizel, řeka volna zase 144 Řekněte mně, větrové vy 145 V krátku přijdou horcí dnové 145 Loretánské zvonky Což, Loretánské zvonky 146 369 '24 Dřív více písni znaly 146 Co dítě jsem je slýchal 146 Z kraje Podřimlo i moje srdce 147 Bázliv v proud se blaha divám 147 Jen ty tony scházejici 148 Hochu, malý hochu 148 Kd ož jí p ovi 149 Vyletěl skřiv ánek z pole 150 Což jsi zpěv sviij zakopala 151 Stará chatrč 151 U studánky 152 Ohlasy italských národnich písní Koho mil ujn? Aj j meno to b o 153 Vy nechcete, bych za nim chodDa 153 Diviš se těm perlám v šátku mém 153 Řikali, že's srdci zlodějem 153 Jaktě živa jsem to neviděla 154 Dost dlou h o jsem ten kli ček no sila 154 Aj, každý člověk má prý srdce troje 154 Co otce svého chci tě poslouchat 154 Nevím, zdaž mne poli benim z budil 155 Dej mně své srdce, drahý, prosim - pros i m 155 Žlutá voda, žluté nebe 155 Zdaž jsi slz mých nezatušil 155 Moje láska, vdova mladá 156 Umru toub ou, neni pochybnosti 156 Připoutány jsou mé ruce 156 Na krajinu pa dIa první leto s mlh a 156 Také riiže smrt Miij první máj, miij první máj 157 Evangelium své lásky 157 Máj tak krásný, jak jen první 157 Pláče matka nade hrobem 158 Na rozcestí jinoch bledý 158 370 Z hrobu volá mrtvá láska 158 Každá plsnička ta malá 159 Z mělnické skály Z tvých vlasů ruka přírody 160 Aj, jak se vino červené 160 Pojď, Mino, sem a na klin můj 161 Ten český granát ohnivý 161 Mé vino je tak ohnivé 161 Vim, proč se vina bojíte 162 Kdo nikdy vina nezkusil 162 Každého jara kmeny rév 163 Já Němcům jenom závidim 163 Už věřim tomu, vino že 163 Ve prvni knize moudrosti 163 Jen smějte se, že v křivo jdu 164 Já nechci nikdy pivo pit 164 O nechte mne v mé hospůdce 164 Všim jsem byl rád 166 Vnitřni život Kdos ještě schopen vnitřně ž 169 Ach vnitřni život - život sán 169 Jen vnitřni život - svatý kli, 170 Zevnitřni svět má pestrý háv 170 Jen dovedeš-li vnítřně žit 170 Zapěl jsem piseň posle dni 171 Starý dům 172 Mé efemérky Zas v dumáni jsem prožil den 173 Duch můj jak tichý větérek 173 Proč neumirám, dokud teď 173 N del jsem se 175 Listky "Hřbitovniho kviti" I. Ze srdce Ach jakž to srdce divně v prsou bije 177 Když nás srdce pobolivá 177 371 Mocná řeka krve proudí 1'77 V mém srdci je už mrtvo tak 178 Teď každý žijem truchle pro sebe 179 To jaro letos ani nepřichází 179 Jen matko "Náděj" zůstaňte 180 Milosť! - Můž-li jemný slavík mnohým 181 To věčné bolův polykání 181 Shlížela se vrba u potoku 182 Až umru, přátelé, kéž je to dnes 182 II. Z divokých lásek Co jest láska? Divná smíšenina 183 T a k vel e m o u dře z e z á hon u 183 "Povždy znovu pochybuju 184 Láska shořela jak tenká svíce 184 Zde ležím churav horkém na loži 184 Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlý 185 Blázny j sem si dělal z hezké děvy 185 Ach přišla lá ska s milým žebroněním 186 III. Při zpuštěných strunách Znám vás prsa pěvná, tužná 186 Vy děti lásky, chudé písně moje 186 Jsemli syn neb cizím Apollinu 187 Však znám ten lid, jenž nožem pytvy hnusné 187 Mnoho bolů v tomto světě 188 Lehko nyní zamilovanému 188 Nalykav se prachu z lidské hlíny 188 Poezíe žila, dokud každý HlO Na vršíku dům stál bláznů 190 IV. Ze hřbitova Co j est slza? skvostná karbunkule 191 Co jest země? Mocná báně 191 .Jaký bujný ples na živém stromu 192 O Dušičkách na hřbitově větřík 192 Za mřížemi rovy v stejné řadě 192 Nač zde sklonných vrbin u ohradě 192 372 Bleskosvod lim společenských bouří 193 Mnozí chválili, že zpívám o chudobě 193 Nebe širé obléklo šat šedý 194 Já věru lituju všech našich "bohů" 194 Stojí ostrov pustý pokraj moře 195 Valí proud se světem bystrý, ostrý 195 Přede mnou tu leží lebka rozpol těná 196 Neplač, neplaě, brach u, nena říkej 196 Kniha lJerlll ča30IJých a pflležitých Z času zaživa pohřbených 199 České verše V vlasti jsem a předce divná tužba 202 My neumíme ještě umírat 202 A chceš-li ještě, osude 202 Náš lid jest jako žid! Dej těžké břímě 203 Předlouho tiží osudův nás ruka 203 Aj z čeho asi musí být 204 My celý svět jsme bili v tvář 204 Popěvky k vlasti V každém zvonu srdce 205 Věř mně, děvo, ze jsi churava 205 Ty's jako kytka z krajin tropických 205 Nehněvej se, že se Tobě směju 206 Jen mne kopej, milko, jen mne trýzni 206 Zdá se mně věru tancem být Tvá láska 206 Poslání na Slovensko 207 Na peštské Kalvariji 209 Karlu Havlíčkovi Borovskému 210 Ve východní záři 213 pf SNE KOSMICKE 1. Letní Ty noci záři vá 221 II. Když k. Vám ves e1 hledím 221 III. Ach, i aké to blaho: pol ezet 221 373 IV. Což třepotá se to tu hvězdiěek 222 V. Snad jiní jinak uvidí 223 VI. Věřte, že také hvězdičky 224 VII. Po nebi hvězdic je rozseto 225 VIII. Poeto Světe! co jsi ae6n prožil 225 IX. Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách 227 X. Paprsku s Alkyony mé 227 XI. V pusté jsme nebeské končině 228 XII. Všechny ty víři vé planety 230 XIlI. Také to Sl unce ohni vé 231 XIV. Zem byla dítětem; myslela 231 XV. Měsíček, pěkný mládenec 232 XVI. Báj ečně krásný to přede byl sen 233 XVII. Měsíček že je mrtvý muž 234 XVIII. Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení 234 XIX. Oblaky země jsou synové tkliví 235 XX. (Mluvíval člověk:) 236 XXI. (A mluví člověk:) 236 XXII. Seděly žáby v kaluži 237 XXIII. Že skály již Země plameny 239 XXIV. Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky 240 XXV. "Vlast svou máš nade vše milovat 241 XXVI. Vzhůru již hlavu, národe 241 XXVII. Kdo měkkým je, ten bídně mře 242 XXVIII. Slunce je hvězda proměnná 243 XXIX. Měsíček mrtvý - budoucnost 243 XXX. Děj země je krátce jen vyprávěn 244 XXXI. Zelená hvězdo v zenitu. 244 XXXII. Myslím, že malý Měsiček 245 XXXlII. Již vyznám se ze všech hříchů svých 246 XXXIV. Promluvme sobě spolu 247 XXXV. Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky 248 XXXVI. Aj, tamhle dřímavých jiskerek 249 XXXVII. Ty věčné hlasy proroků 250 XXXVIII. Až planety sklesnou k Slunci zpět 251 374 BALLADY A ROMANCE Ballada pašijová 257 Ballada horská 259 Ballada dětská 260 Ballada česká 262 Romance o černém .jezeře 264 Romance o Karlu IV. 266 Romance o jaře 1848 269 Romance italská 271 Romance helgolandská 272 Ballada zimní 274 Ballada stará - stará '1.77 Ballada tříkrálová 278 Romanee štědro\' ečerní 280 Ballada májová 283 Ballada rajská 285 Ballada o duši Karla Borovského 286 Ballada o polce 289 Ballad a o sva t b ě v Kanaán 291 PROSTÉ MOTIVY Jarní: Byla to zim a překrásná! 301 Binokl na o čích, v ruce hůl 301 Teď v zrcadlo hledím 302 Já zanevřel na s:vě t 303 A předcI 304 Kde jsem se to octnul! 304 Snad je tak děcku s rána 305 Já věru teď nahlas si zpíval! 306 Tak rád bych zpívat uměl! 306 Buď požehnán, ty lístku první ~ 307 My ještě cos vyvedem 308 O malém Pa:lečku 309 375 Jaro se ozvalo 309 Sotva že srdce mé ožije 309 Ty utýrU mne chladem svým 310 Leini; Zahynout jako ta luční tráva 313 Čtu ve měkké kůře březové 313 V březovém lese 314 Co ten letni den nám dává! 314 Je tak teplo 315 Náě kraj se ženil dnes 316 Nesmějte se pavučince na mých vlasech 317 Jak dobře, že z ráje vyhnal nás 318 Já umírám láskou 319 Má poesie - divčina 319 Zpominka na Hálka 320 Podzimni: Náě Boubin má ěedivou čepičku 323 Já hnal se za motýlem 324 "Ta nebohá ptáčata venku!" 324 Ty naše hodiny 325 Kdy láska přilétá 326 Byl jsem já mlád? 326 Ž e š e d i v i m ? 327 Chtěl věčně bych být jen jak podzimek 328 Věak nechtěl bych být jak ten podzimek 329 .J on z města ven! 330 "Pojď - Pojďl" 330 Zimnf: Zima, ta paní zlá 335 Ledový květ 335 Aby Tři králové věděli 336 Mladá, bujná upomínka 336 376 o modré chrpě 338 Tak sám a sám 338 Kdyl jsem mlád byl 339 Kdyl dal osud piseň 340 Znavený po bujném, úrodném létu 340 Den vznesl se 341 Přede dvorem stará vrba 342 .• Jdeme věechny" 342 Liják se v okna boři 343 Byl pevný koráb to 343 ZPEVY PÁTEČNí .• Moje barva červená a bilá" 347 Anděl strážce 349 Matka sedmibolestná 350 Ecce homo 351 V zemi kalichu 353 Ukolébavka vánočni 354 Za srdcem 355 Láska 356 Ve lvi stopě 358 Jen dál 360 Poznámky Jana Nerudy 363 Poznámky edičnt 363 377 DrLů JANA NERUDY I B A SNĚ Uspořádal Dr. Miloslav Novotny Předmluvu napsal Arne Novák Upravil V. H. Brunner 1923 Nakladatelé Kvasnlěka a Hampl v Praze Tiskem Polltlky