ZLATOROH ZLATOROH VYDÁVÁ SPOLEK VýTVARNýCH UMĚLCŮ»MÁNl!sc V PRAZE. poAAoA MAX ŠVABINSKÝ. 1. JOSEF MÁNES, napsal M. Jiránek. 2. JAN NERUDA, napsal Arne Novák. 3. PRAHA BAROKNí, napsal Arne Novák. 4. K. HAVLíČEK, napsal E. Chalupný. 5.-7. BOŽENA NĚMCOvA, napsal V. Tille. 8.-9.J.JUNGMANN, napsal E. Chalupný. 1O.~12. F. PALACKý, napsal V. Chaloupecký. 13. H. SCHW AIGER, napsal M. Jiránek. 14.-15. M. ALEŠ, napsal K. B. Mádl. 16.-18.J. VRCHLICKÝ, napsal F. V. Krejčí. 19.-21. GALERIE V RUDOLFINĚ, napsal Antonín Matějček. 22. - 23. ZDENĚK FIBICH, napsal Josef Bartoš. 24.-27. BEDŘICHSMETANA,napsaIK.Hoffmeister. 28.-30. JAN HUS, napsal F. V. Krejčí. 31.-32. MIROSLAV TYRŠ, napsal Josef Bartoš. 33.-34. KAREL HYNEK MÁCHA, napsal F. V. Krejčí. ZLATOROH SBíRKA ILUSTROVANÝCH MONOGRAFIÍ POŘÁDÁ MAX ŠVABINSKÝ SVAZEK TŘETí Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně ARNE NOVÁK: PRAHA BAROKNÍ DRUHÉ VYDANi SB 27 OBRAZOvýMI PŘfLOHAM I VYDÁNO V PRAZE ROKU 1921. REPRODUKCE Z GRAFICKÉHO zA VODU JANA ŠTENCE V PRAZE VYTISKLA »GRAFIAc V PRAZE Památce drahého bratra Jaroslava, jenž rodnou Prahu tak vroucně miloval a nesměl se do ní již navrátiti. Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta, která se uctivě a důvěryplně sklání před 0chrannýmduchem, zastírajícím svou přítomností a přízní dům, město, či kraj. Začtěme se pozorněji do bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad lidovou tradicí u nás i jinde, - a vždy upře na nás svůj zrak, napln.ěný láskou i zkušeností, ona duchová bytost, kterou Rímané jmenovali genius loci. Měla úděl společný s ostatními polobohy i s bohy: nepodlé= hala ldetbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem vývoje. Po 'jakých vznešených cestách vzestupu krá= čela lehká pata genia loci od primitivních dob latin= ských, kdy podle slov Vergiliových v podobě hada sto •• čeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas a okusil lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných dnů, v nichž anglická básnířka Vemon Lee hluboko=, myslně vystihla podstatu jeho slovy: »Genius loei skládá se jako všecka úctyhodná božstva z látky na •• šich vlastních srdcí a myslí, jet duchovní skutečností, avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo samo.« Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem dnův, neubránil se moci tohoto genia. On to jest, jenž způsobuje, že se vracíme znovu a rádi do krajů a měst, kde jsme ani neprožili dětství ani nepohřbili rodičů, ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a něžné přijetí. On nás volá hlasem neslyšným a přece neodo •• latelným, abychom se svěřili s tíhou svého smutku odumřelým náměstím, ohraničeným zvětralými paláci, kde do trávy mezi hrbolatou dla~ou házejí akáty své 1 bílé kvítky, a kde výkřiky ptačí trhají jednotvárnou píseň fontány. On vede naše kroky na osamělá ná. břeží nad hučící řekou, jejíž temné vody zrcadlí tmavší ještě štíty zubatých domů, a jeho mocí dospíváme tam poznání vlastní své vnitřní podstaty. Všichni, i když jsme si toho neuvědomili, tušili jsme přítomnost těchto geniů locí na různých místech svého putování a po. bytu, pozdravujíce je úžasem, nadšením, vděčností: jsme jim více povinováni, než bychom se nadáli. Leč, kdo jest nám bližší a dražší z těchto geniů, než místní božstvo Prahy, jehož přítomnost stejně inten= sivně prožíváme ve stínech Starého města jako ve ztrnulém úsměvu Malé strany nebo ve vznešeném mlčení hradčanských paláců a klášterův? Není to nikterak božstvo jednoduché. Právě Praha patří k oněm městům s velkou minulostí, u jejichž bran sedává několik geniů locí různého věku, různé vůle a tudíž i různého kultu; oddáme=li se do ochrany jed •• noho, odvrátí od nás druhý tvář, nebot druh neroz· umí druhu. Ale lze milovati město tak, že v každé době svěříme se jinému geniovi; tím znásobili jsme si život a připravili si možnost procházeti za sebou ně •• kolika kulturními formami. Chybil by, kdo by povahu, osud i smysl městského celku vykládal příliš přímo~ caře: nejvlastnějsí tajemství Prahy by uníklo jeho po •• hodlné a zjednodušující pozornosti. Oč moudřejší jest v kultu soustředěném a pokorném odevzdávati se samotářským rozhovorům s těmi různými genii toci, kteří panují nad Prahou! lIJ 2 Jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách sníh a v duši vonné teplo vánoc, do chrámu svatého Víta; vyčkejme chvíle, kdy infulovaní kanovníci vždycky věrné kapituly pražské půjdou do kaple svatováclavské, zpívajíce hymnus dvanáctého věku »Hospodine, pomiluj ny«; vstupme s nimi do kaple, abychom pozorovali, kterak dým liturgického kadidla krouží llOlem útlých postav na freskách a kolem září •• cích chrysoprasů i ametystů ve výplních; toulejme se potom kolem chrámu,kde mezi sněhem černají se vlídné květy fiál a obludné výsměchy chrličů a obraťme se posléze ke kostelu svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že Praha má doposud gotickou duši? Veliký tvůrce gotické Prahy, Francouz, jejž osud uči •• ni! vladařem severní říše, středověký ekstatik, posu •• nutý až na rozhraní starého řádu, kdy praktické kře •• sianství a pohanská renesance ukládaly již o bezži •• votí církevně gotické kultury, Karel IV., jímán hyl po celý život nevyléčitelnou nostalgií po domově svého srdce, po Paříži. Synovec francouzského krále a žák francouzského papeže připodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou. Francouzští architekti a sochaři vztyčili odvážné klenby a roztouženě štíhlé vížky ve středu zmohutnělého města i na jeho daleko posunutém obvodu; promítli stíny oblouků mostních i přepychové věže při vstupu na Staré město na jas •• nou hladinu vodní; rozsvítili v ulicích měšťanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé křehkým a lehkým lu •• pením gotické ornamentiky ... a na tuto lucembur •• skou Paříž, modlící se II: francouzským světicím a di s- 3 putující o sohtilitáeh bohosloví po tp"dsobě Sorbonny, měla shlížeti s výše obrovská katedrála, vyvrcholující architektonickou i myšlenkovou koncepci gotí. ckého a francouzského krále ... Ale dóm svatovítský zůstal obrovským zlomkem, kouzelný sen o gotickém městě přehlušily bouře, dunící neodvratným triumfem střízlivého a příkriho křestanství praktického, jež lépe hovělo slovanskému kmeni než francouzská kulturní pohádka ... Gotická duše Prahy Karlovy, přísně církevní a spo •. lečensky velmi výlučná, liší se podstatně od onoho životního slohu, jenž půvabně zkameněl v Prašné bráně a ve věžích mosteckých s celou jejich košatou, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentikou, s tou rozkošně fantastickou spletí motivů přírodních a architektonických. Rozumíme jen dopola velmi roz; marnému a světskému božstvu doby vladislavské, jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý bakalář Ma; touš Rejsek, a jehož chválu zpíval trochu rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné rene; sance české, pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Na rozhraní XV. a XVI. století byli všickni umdleni bouřemi vel1(ých občanských válek a fanatismy pří; krých náboženských koncepcí,. prahli po klidu v exi •• stenci vyrovnané a barvité; dekorovali si život selankovitou přírodou a arabeskovým uměním,. Iibovalí si ve hře a v půvabném rozmaru,. měli spíše smysl pro graciosní drobnůstky a podružné ornamenty, než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály re· konvalescentní doby rozkvetly v gotice vladislavské, která svou chudobu konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím baldachýnů, oblouků, sošek, fiál a květů, přechylujíc se ve zbož. ňování plně rozvité přírody mimoděk k renesanci. Ani tato gotika se nevyžila v Praze cele, a její pa ••. mátky jsou v městském celku pouhými torsy, takže tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné podstatě, dostáváme odpovědi kusé a trhané. Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství nasa ••. dily všecky páky, aby nadobro vypudily z obvodu našeho města empirovou duši, která melancholickou výčitkou pozdravuje nás z průčelí celnice na Josef. ském náptěstí, tak mohutného ve své klidné jednodu •.. chosti. Usměvný a mírný ten genius, který počátkem devatenáctého století se díval v jasných a pohodlných místnostech přes rámě vybraným učencům skládají. cím klasicisující jinotaje nebo našeptával citlivým a štíhlým dámám při procházce růžovým sadem fran ••. couzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se v pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na chvílích v zapomenutých dvorcích na rozhraní mezi předměstím a venkovem, a probudiv se, byl odtamtud stihán až mezi patetické pomníky hřbitova olšanského a košířského s antickými emblemy ... zdaž ne •. ztratí tam v zahradách smrti genius Prahy empirové svou poslední skutečnost? Leč tato trojí božstva místní - a mohli bychom snad rozmnožiti jejich počet - dlužno v Praze usilovně hledati, než obrátí k nám svou tvář zastřenou mlhou 5 a mlčením; jsou návštěvníci, ba obyvatelé Prahy, kteří ani si neuvědomili přítomnosti těchto duchových by ••. tostL Zato žije v Praze mocný a panovačný genius locí, je,muž nikdo neujde, zamyslí=li se nad Vltavou o věcech kultury a umění. Genius ten stal se živelnou silou, která pevnou rukou ovládla město: jeho mocný a slavný hlas hlaholí, zpívá a pláče ve večerních sou. zvucích pražských zvonů; jeho patos duní k nám z hukotu vltavských jezů; jeho zelené. báně, posvě ••. cené věčnému jaru, srostly s pražskými chlumy a ná •• vrším i v přírodní nerozlomnou jednotu - teprve, když prudké city a vznosné myšlenky tohoto božstva byly promítnuty do staveb a do soch, byla naplněna umě ••. lecká reálnost Prahy. Pochopiti Prahu v její výtvarné podstatě a v kulturní její bytnosti - tot znamená té •• měř tolik, jako rozuměti a sloužiti jejímu baroknímu geniu locí. Jsou chvíle, kdy dorozumíme se s ním jakoby naráz. Za podzimního večera, prší=li listí a sládne.li vzduch vůní tlení a zániku, dejme se sevříti obrovitou ka •. mennou náručí nádvoří v Klementině. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc oltářních, šumí plnými proudy hudba varhan a kostelního zpěvu; z druhého, uzavřeného a téměř za ••. kletého, vane již noc přerývaná skřeky uvěztlěnéno ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do místností seminářských, ztrácejí se v posvátném a zne •. klidňujícím nekonečnu; v oknech, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a vazaní, ob,áží se kmitavě holá 6 ratolest stromu, který přestal bytí součástkou přírodYI masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrdlivě na trpasličí postavu i osud osamělého chodce. Ale dokud poutník se znepokojuje materiální nicotou a pře. chodní ubohostí svého bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného genia loci. Ten patosem své síly donutí jej, aby se rozhodl. Chrámová hudba proudící ze dveří a oken po pravici vábí: Vrhni se, zbloudilé srdce, do kypivých vln rozbouřeného citu, které v ekstasi lásky a rozkoše nekonečným mořem víry a milosti ponesou tebe až k slun •• nému břehu, na němž se tyčí boží trůn! Po levici však pevné stavivo řádového domu, který byl krbem orga· nisace a výboje, chmuří se v příkrém mementu: Do" kaž, synu boží a sluho církve, exaltací své svobodné a mocné vůle, že jsi hrdinou; odříkej se nebo bojuj, panuj nebo tvoř, hroma,ď kolem sebe bohatství nebo žáky, a posledním tvým vítězstvím bude, že procitneš jako hejtman nebeského vojska! Mistři, kteří zbudovali barokní Prahu, zazdili do svých děl odpovědi na tyto naléhavé požadavky. lIJ 7 Na sta holuhů hílých a rUlových podobných V~Iikým květům magnoliovým, urvaným větrem, krouží a víří v smělých křivkách nad rozkoš. ným čtvercem Křižovnického náměstí u paty Karlova mostu. Snesše se v kmitavých chumáčích s gotického cimhuří staroměstské mostecké věže, opisují chvíli rozmarný kruh kolem haldachýnů zastiňujících ge .•. nealogické sochy Lucemburků, usedají pak na stupně trůnu krále a králevice, aby v okamžiku tloukli křídly o pestré štíty říšských erbů a znaků, svítících jako řada polodrahokamů přímo nad ostrým hrotem obloukll, který otvírá přístup na Kamenný most. Ná. hle však, přeseknuvše prudkou úhlopříčnou čtverec náměstí, kam otevřenými okny křižovnického chrámu padá ze skvoucí lucerny nad kupolí žlutý pruh světla, vrhají se prudce na průčelí tohoto kostela, hovícího slavnostní šíří a imposantním klidem společenské kul. tuře zakladatelů, rytířského řádu křižovníků. Mohutná jednoduchost chrámové fasády s hrdými sloupy pod slavnostní pavlačí ztrácí se téměř pod prudkým dojmem barokních soch, jimiž Guitainer, smyslný a patetický mistr XVII. věku, zalidnil všecky výklenky, výstupky a podstavce. Hle, ted slétají se holubi k smyslné soše ženské při levém křídle chrá" mových dveří, jako by chtěli sloužit své paní Venuši. Rozkošnicky prohnutá Madonna, která titěrně ma" lými nožkami dotýká se hlavy hadovy s nastudovaným gestem velké dámy, sestupující z kočáru, není než povrchnt náboženskou stylisací něžné vášně ženy, oddané sladkým hrám lásky. Dodatečně připiatá glorie 8 kolem hlavy a precíosně zbožný nápis na podstavci jest jediné, co činí náboženský výtvor z této vypoČí .• tavě houpající se milostnice, jejíž pohyb křehounkých rukou lehounce rozhalujících šat na ňadrech, právě jako rafinovaný úsměv očí jen trochu pootevřených vypravují nám výlučně o vítězství ženské krásy a zchytralosti nad zmatkem opojeného srdce mužova. Tato dáma velkého světa, křehká a ohebná jako kterákoliv tanečnice, dostala protějškem drsnou, hranatou a křiklavě patetickou sochu protireformačního světce, Jana z Nepomuku: rochetou derou se těžká, selská kolena, veliké ruce svírající krucifix mají zkři ..• vené, kostnaté prsty, lebka jest potažena sotva koží, a v souhlase praví nápis podstavce »magnus athleta, pius advocatus«. Je to druhý pól pražského barokního sochařství, - a dojem jest právě tak málo nábožen .••. ský. Naopak, jako přesycení lidé slabých nervů a útlé struktury kochají se zápasy siláků, tak zde sochař béře si legendu o lidovém světci za záminku, aby v prudkém naturalismu modeloval těžkopádné tělo kostnatého muže. A ještě třetímu typu smyslné skulptury XVII. věku dala Lůraghova fasáda přístřeší: obklopen jako ve zbožném podání trecenta holuby, žehná přímo nad portálem svatý František v nadšeném vytržení mysli kolemjdoucím bratřím: podivné patos vyhublého askety svíjejícího se hrozně pod svou kutnou a pod svým provazem, tvoří temné kouzlo trýznění, znásobený požitek muk. Inspirováni velmi smyslnými potřebami a zálibami 9 {byt nevyslovenými> šlechtických a kněžských svých zákazníků, barokní mistři dláta i štětce nerozpakovali se podávati ve svých dílech syntesu vášní, jimiž sami byli stravováni. Takto vynalézali však zároveň světská lákadla, kterými číhala protireformace na duše jako ptáčník důmyslný a nebezpečný. Ještě dnes poutník pokrytý potem i prachem ulice, utíká se důvěrně do podloubí oltářovité fasády podivu" hodného chrámu sv. Salvatora a procházeje se klidně mezi jeho vlašskými sloupy, vdechuje žíznivě studený vzduch, proudící z růžového dna chrámu, ponořeného hluboko do země ... Jak asi toužila srdce XVII. věku, usmýkaná vřavou doby, potopiti se zcela do těchto mrazivých proudů a utonouti v nich! S kamenné log" gie houpající se na těchto obloucích a sloupech žeh •• nají a kynou obrovští světci, biskupové a papeži, filosofové a spisovatelé církevní v tiarách a infulích, a přehlušuje ..• li dnes lomoz tramvají, rachot vozů a křik chodců slova učeného jejich disputu, mluví o něm alespoň jejich veliká a přesvědčivá gesta, tak vražedná pro protější novogotickou ztrnulou sochu Karla IV. Jako se slétají teď ptáci na kovové větve pozlacených kytic, které na balustrádě rytmicky se střídají se so. chami, tak slétaly se duše lidí, prahnou cích po roz .• řešení dogmatických krisí, pod ochranu těch kamen •• ných dialektiků, zatím co ženská srdce oddávala se v důvěře laskavému úsměvu Spasitele, jenž ze stin. ného výklenku pod trojhranným štítem volal a zval k sobě. Jak vám, • svůdní a nebezpeční mistři katolické re .• Tf} nesance, měli odolati lidé sedmnáctého věku, jimž víra byla rozkoší a zbožňování potřebou, když my, skeptikové, opovrhující vašimi náboženskými před po •. klady, každodenně podléháme vašim úskokům a smysl", ným léčkám? Nepůjdeme hledati více potěchy a úlevy ve vašich kostelích, do zsinalých stínů obrovských fresek posledního soudu, ale zatoužíme ve dnech šedi a nudy častěji po nádherném čtverci Křižovnického náměstí, kde podáváte si ruce se staviteli trecenta a quattrocenta. A byt náš spleen byl sebe černější, a naše srdce zraněno sebe hořčím trudem, co nám zahrání, vy renesanční a barokní kouzelníci, aby kolem vašich smyslných soch a nad vašimi hrdými chrámovými sloupy nekroužily naše radostné myšlenky, podobné oněm holubům, neúnavným a jása", ~~ ~ 11 Barokní duše Prahy zrodila se ztragických rozporů. Její vznik a vzrůst v sedmnáctém věku jsou souznačné s kulturním vpádem cizinců na českou půdu. Dumavý sever, jenž uprostřed chladných hor a v sousedství jehličnatých lesů byl úplně obrácen do nitra, překvapen byl románským útokem z jihu. Teskné slovanské plémě náboženských myslitelů a snílků, kteří dotud se dorozumívali hlavně jen s germánskými sousedy, podlehlo vůli a rozka~u, meči a umění panovačných Vlachů a krutých Spanělů, jejichž praktické mozky a napiaté čivy vzpínaly se lačně po zevním světě velkých obrysů, kvetoucím skvělými barvami a zalitém vítězným sluncem. Husitský národ řešil si dotud své bytí jako otázku mravní a náhle byl za .•. skočen bezohlednou silou, která uctívala pouze moc a zevní energii. Za této doby osnová nejhlubší a neivážnější duch český v lesnatých a divokých úvalech Ceskomoravské vy .•. sočiny svoji koncepci života: Jan Amos Komenský skládá »Labyrint světa«. Marností, klamem a ilusí jsou mu paláce, kde v sebedůvěře vládne bohatství a panství, stejně jako chrámy, v nichž lidé slouží spíše nádheře a rozkoši než Bohu; hrou smyslů a přeludem jsou kopule, sloupoví a schodistě; pravdou a jistotou srdce křesťanova jest pouze návrat do duchovního Jerusalema, do města božího. A současně na rozkaz a z prostředků cizinců nebo zej. .• záčtělých Čechů roste pod rukama vlašských ar .•. chitektů při řece Vltavě kamenný labyrint světa, v němi všecky dary země, viecky iluse zraku, 12 všecky možnosti hmoty jsou zužitkovány l'l znásobeny. Praha barokní ztělesňuje novou lásku ke skutečnosti a vládu nad ní, zosobňuje hierarchii nové společnosti, která se skládá ze světských vladařů nad životy a statky poddaných a z církevních vladařů nad dušemi věřících, hlásá svými stavbami a písní svých zvonů krvavou slávu aristokratického a kněžského imperialismu. Krev a slzy namíchány jsou do malty, která spájí kameny v smělých klenbách jesuitských chrámů a šlechtických paláců, karyatidy. nesoucí na krásně ohnutých plecích tíhu portálů a vzlet balkonů, mají mimoděk vepsánu v rysích bolest poddaného lidu, jehož práce a poslušnost hradí výlohy panského lesku, ano, odvážil bych se říci, že do základů velkolepé barokní Prahy zazděn byl osud celého pokořeného národa: chápeme již, proč se na nás barokový genius loci dívá maskou tragickou? Osloví=1i nás, nepromluví dojista v naší mateřštině. Nejen architektoničtí tvůrci barokní Prahy, ale i její urození vládci a za. kladatelé byli buá cizinci nebo alespoň věrní vycho'lanci zahraniční kultury. . Radu jejich zahajuje císař Rudolf II. Samotář odvrácený od lidí činu k věcem rozkoše, od přírody lhostejné a tvrdé v pravidelnosti svých změn k důvěrným kouzlům umění neproměnného a křehkého, od bezpečného poznání k dobrodružné hypotese a k odvážnému experimentu, překonával svůj vrozený spleen uprostřed španělských jesuitů a vlašských milostnic, německých rytců a anglických alchymistů a takto 11 kolísal neustále mezi národy a kulturami. S malíři 11 s milenkou mluvil italsky, se zpovědníkem a Bohem španělsky, s vyslanci a hvězdáři německy, s odbojný •• mi poddanými česky. Shledav posléze, že všichni roz •• umějí sice jeho slovům, ale nikoliv jeho myšlenkám, zahalil se do tvrdého a těžkého mlčení, jaké posud děsivě táboří 'l hradních nádvořích. Neminulo mnoho let, a vítěz bělohorský rozdal a roz •• prodal statky a jmění rebelů španělským, vlašským a německým generálům; čeští šlechtici vozili si nevěsty z !talie; synové starodávných rodů domácích, Vilém Slavata z Chlumu a z Košumberka, Albrecht z Vald •• štýna, Heřman Cernín z Chudenic povlaštili se ná .• božensky i kulturně na školách za Alpami; duchovní řádové od jesuitů až po karmelitány přinášeli do nové protireformační provincie španělskou ideologii a sensi •• bHitu. Jsou v Praze doposud místa a zátiší, odkud nedovedlo nic vypuditi této kolonisace citího ducha a román .• ského naladění. . . a tam jest Praha nejbaroknější. Chceme .• li prožíti kus italského jara v Praze, stačí, abychom ztrávili odpůldne v blízkosti V.aldštýnova paláce. Popínavé rostliny vyšplhaly se na drobné gloriety na terasách; převislé keře a exotické stromy zakryly přístup ke křehkým saHám terrenám; břečta •• ny obrostly těžkým svým krajkovím biskytové vázy i bájeslovné sochy odumřelých obličejů, - a tak na hrdých rampách, zvedajících se až k světlým balko •• nům pražského hradu, zmizela vlašská zahradní arch i- tekrura pod zdivočelým rozmarem v~getl'lce, vymknuvší se dávno lidské vůli. Ale sen italských uměl. ců, kteří toužili připodobniti terasovité stráně nad malostranskými paláCi zahradám svého domova, mě. ní se pod prudkými polibky květnového slunce v rozkošnickou a blaženou skutečnost. Severské habry a zamyšlené jilmy, vrásčité a popukané, dívají se s úža •• sem na růžová a oranžová pole planoucích azaleí; na tvrdě četném pozadí starých tisů a thují rýsují se měkce fialové a bílé hrozny zhoustlých šeříkových keřů; na ocelové vodě osušelých basénů kolem so •• šek, elegických ve své opuštěnosti, krouží spadalé květy magnolií a rhododender, zatím co po stupňovitých stráních, šplhajících se až k samému královskému hradu, valí se celé vodopády zeleně nejrozma •• nitějších odstínů: zeleně těžké a temné, jaká. ovládá jehličnaté lesy, zeJeně melancholicky pomíchané se šedí, jakou mívá omšelé, zvětralé stavivo, teplé a štavnaté zeleně tučných luk stále napájených vlahou, konečně nesmělé a bledounké zeleně mladého osení Tyto jaré a nespoutané kaskády, které po přiroze •• ných terasách pražských pustila v štastném a vítěz •• nému rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních architektů, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a pavlačí rozkošných paláců, zaplavují je v jarním kypění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhý •• bají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled k paradoxně titěrným altánům a loggiím, na jejichž hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky hradní. Musíme mysliti na Ariosta, na T assa a chví. 15 lemi také na květnatého neapolského mistra přetíže. ných a strojených půvabů Giambtatistu Mariniho. Zda pouhou náhodou v téže době, kdy Marini bás. nil své mytologické epos o bozích a zahradách, budoval jeho jmenovec pro vévodu Fridlandského na těchto místech palác? Porozuměl dobře vůli genera· lissima, velkého condottiera, jenž vyrostl, proslavil se, zbohatl v krvavých náboženských válkách, aniž věřil jejich vůdčím ideím, prudkého a nebezpečného macchiavellisty, jenž zbožňoval jen sebe a svou moc. Marini srovnal se zemí celou čtvrt městskou, domy, zahrady, dvorce, cihelny; obemkl vše vysokou a pev •. nou zdí, vylučující jakýkoliv styk s okolím, vybudo. val rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné prů. jezdy, honosná nádvoří, zavřel do tohoto komplexu, jakoby určeného pro vladařskou dynastjí, velikou zahradu, kterou dal osázeti stromy slibujícími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře Vald. štýnská zahrada na malou chvíli v polovici května, neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné kaštany, pia •• noucí tisíci světel, a jen jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojn~ho genia Valdštýnova. Vše konstruováno jest v duchu italské morálky panské, které rozpíná křídla po nejvyšší moci: do otevřeného večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné oblohy; kamenné sochy v houštinách a nad basény zobrazují Herakla a giganty, voliéra zdá se býti zří •• zena pro pobyt orlů; koruny starých stromů, ověn. čených břečtanem, dotýkají se nebes - Španělská episoda v Praze není nikde tak zhuštěna 16 Jako na Loretě a v přilehlém asketickém kostelíku kapu. cínském: zde v odříkavé střízlivosti, do níž se přísně dívá umučená tvář Moralesova Krista, tam v rozkošni. ckém ovzduší nebe~ké erotiky projevuje se složitá duše protireformačního Spanělska oběma svými krajnostmi. Pamatuji se, jak .jsem před lety v stinných a chladných ambitech Lorety náhodou četl jakési Galdósovo drama, jež prudkou polellJikou účtovalo s katolictvím a jesuit ••. stvím dnešních Spaněl, drama bez zvláštní vnitřní síly a s postavami načrtanými pouze obrysově. Leč v tomto zvláštním prostředí cítil jsem bezprostředně všecku naléhavost divadelní argumentace básníkovy: kulturní skutečnost, na kterou útočil Galdós svou přímočarou dialektikou, obklopovala mne na dosah ruky, i podlehl jsem úplné ilusi. Míst, kde by dojem kulturní cizoty byl podobně silný, není v Praze příliš mnoho, snad ještě náměstí Velko •• převorské, nádvoří na Strahove, schodiště od Vlašské ulice na Petřín. Ostatek amalgamovala a přetvořila Praha zázračnou svou přizpůsobovací silou. Strávila a zpracovala všecky stavitelské i životní slohy od časného umění románského až po pozdní empire a podřídila je své složité a přece jednotné osobitosti, na níž má stejnou účast příroda i architektura, sochařství i zahradnictví, klima i vodstvo. Tak posléze svrchovaná a tvrdá duše barokní byla ovládnuta. A paradox všech par~doxů: duchový výraz i materi= ální výtvor Vlachů, Spanělů a Němců podřízen byl vyšší skutečnosti, jakou jc§t historická jednota města Prahy, - a ta patří nám Cechům. liJ 17 Obrovité plémě proš~dší náboženskými i hitev. ním i hrůzami třicetileté války, vytvořilo životní podmínky barokní civilisace. Krví zbrocení hrdinové vůle povolali do svých služeb, nikterak leh •• kých ani příjemných, vlašské i německé architekty a sochaře z období zralé i přezrálé renesance, a hle, i tito patřili k nadprůměrnému rodu panovačných individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla z takových ob. jednávek a byla zosnována takovými umělci~ jsou z gigantického rodu, ať jsou to chrámy nekonečné pro. stornosti, ať volné paláce, v nichž se postava lidská ztrácí, ať fresky v kopulích, kde v ekstasích zlata a žluti zápolí celé zástupy obrů, af konečně nadživotní sochy dmoucího se svalstva? Se sterých herkulských postav na průčelích i balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších uprostřed náměstí zírá na nás ostře vypra. covaný tělesný typ barokního věku. V podstatě zo. sobňují tito archandělé a jinotajitelní geniové, tito světci a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického s pevnou až hrubou kostrou, s plnými, ale utuženými svaly, s tvrdou a s příkrou fysiognomií. Ani jedno z těchto těl není v klidu: všecka se vzpínají, svíjejí, vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce pa. tetických figurách veškeru vnitřní formu I žijeme.li však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasníků du •. chovních i světských, pochopíme, že okamžik krajního 18 přepětí, v němž se sochař zmocnil postavy, řízen jest soustředěnou vůlí, která brálú, aby obrysy se nerozli1y beztvárně do prázdného pr.ostoru. Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném postoji plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali z jejich legendárního či dějinného obsahu onen vrcholný oka •• mžik, kdy stupňované dění zahnalo je až na sám práh nadHdstvL Takovými obry, kteří dramatickou vůlí do •• bývají nebe a překonávají zákony pozemské tíže, za •• lidnili barokní sochaři Malou stranu i Staré město a především pilíře mostu Karlova. Nevím, zda láska k antice a požadavek typisace v so •• chařství neodcizily nám nadobro těchto děl drama •• tického naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně. Snad obdivujeme se s nadšením oběma vel •• kým mistrům, kteří mužskou i ženskou duši baroka znali stejně pronikavě, smyslně vřelému Matyáši Brau •• novi a prudce výmluvnému Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma obdivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě dostalo se záviděníhodného umíštění, nebot obloha i mračna, voda i stro •• my, architektura Hradčan i Malé strany spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rámec nebo po •• zadí. Matyáš Braun, jejž však v celé jeho rubensov •• skévgigantičnosti a teplé smyslnosti pochopíte teprve ve Sporkově Kuksu, zdá se mně vetším umělcem a především svobodnějším psychologem: dobrali se ve svých výtvorech vždy čistého gesta prostě a věčně lidského. Měkký pokyn spravedlivého soudce lva, 19 milóstná a nebeská :.unio mysticac me%i Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze času barokního a vyjadřují i dnes citové patos očištěného člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé g~sto liturgické a jest nám proto méně srozumitelný. Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad duchy i zloduchy, na roznícený kyn misionáře Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty Vincence Ferrerského - jsme naplněni obdivem, leč neopouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří spokojili se namnoze pobytem u hranice dekoračního sochařství, kde ostatně občas rozbíjeli své stany také Braun a Brokoff, původcové mohutných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a Clam= Gallasově, co značí nám jméno Pendl nebo Jackel, Guítaíner nebo Platzer? A přece jaká drama ••. tícká síla prudkého citu, osedlaného vůlí atletovou, bouřila v postojích exaltovaných světců na průčelí chrámu křižovnického, v překrásných pohybech ru ••. kou zápolících archandělů na staroměstském slou. pě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé straně! Tělesný ideál zachycený těmito gigantickými postav~mi z kamene i z jeho napodobenin byl v těsné shodě s oběma karakterními typy katolické reformace, které vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto dva typy na týž životní druh: v duchovních i svět- 2() ských hrdinách bezohledné vOle j~st vyhnán renesanční individualism do zámezí. Jesuitský řád přenesl jej do oblasti víry a církve a dal mu zvláštní strohou příkrost. Na dně svých temných duší jsou Ignác z Loyoly, František Borgiáš i Petr Cae nisius, nebo jejich slabší, čeští blíženci, válečný vůdce studentů Jiří Plachý ve věku XVII. a krutý ohař ka~ cířů Antonín Koniáš v XVIII. století, studené, vy •• počítavé povahy, které znají jedinou hybnou sílu: vůli k moci, jest jim jedno, zda meč, kazatelna či kniha nutí oslepené a přehlušené zástupy věřícího astra .•• chujícího se lidu pod jejich panství. Pronikají ledovým bystrozrakem až k ukrytým kořenům lidských přání i slabostí, prohlédají a zužitkovávají poměry svým houževnatým smyslem reálních politiků, zapřahají praktický rozum a neúchylnou vůli do služeb rozsáhlé a důmyslné organisace. Jsou agenty božími, hejtmany církevními, diplomaty svého řádu: vše s krajním napětím sil, vše s přímočarou důsledností, vše s dramatickým soustředěním. Byli bud sami zprvu státníky či vojáky nebo pocházeli alespoň z diplomatických nebo válečnických rodů, nezapomněli toho nikdy ve své duchovní kariéře. Když jim architekti budovali řádové domy, přikázali jim, aby do stavby vložili pří .•• krou kázeň kasáren či vězení; ve svých chrámech hromadili rádi plastické nebo malované výjevy z bojů, neunavovalo je dívati se na zápas archanděla Michala s dáblem v různých obměnách. Ale zpod dna jejičh duší, praktických až k střízlivosti, pracovitých až k mechanismu, účelných až k sucho- 21 pámosti, vytryskl občas žhavý pramen visionářského fanatismu, a jeho prudkost zachvacovala pak netoliko je samy, ale i zástupy jejich duchovních poddaných. Stáli pevně na skalnaté a pevné zemi, přemyšlejíce vypočítavě, jak by ji stopu za stopou uvedli do svého poddanství, a pojednou otevřela se nebesa, a dobře VY:zbrojený žoldák boží uviděl u vytržení věčnou blaže= nost. Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky jesuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle jednot •• livcovy, která hromadí čin na čin, zásluhu na zásluhu, až udiví a překoná samého Boha. Ale nadevšecku vůli, nadevšecko hrdinství, nadevšecku zásluhu triumfuje milost, živel mystický, kdy Bůh přímo zasahá do osudu člověkova, pozvedaje jej prudkým větrem k sobě neb oblévaje ho proudy svého slunce. Nezapomenu:telně vyjádřila to dvě pražská díla barokní: Brokoffova socha Františka Borgiáše na Karlově mostě a Brand. lov a podobizna Jiřího Plachého, dnes chovaná v kutno:horském Vlašském dvoře. Oba tito jesuité jsou sy'" nové země, neústupní a tvrdí, sestárlí a poněkud již vyžilí mužové činu, ponuří hrdinové kázně, jak se zdá, spíše v táboře než v koleji. Brokoff a Brandl nezobra •• zilí jich však uprostřed pravidelného chodu organisač •• ního díla, nýbrž v dramatické vteřině vytržení: Bor •• giáš exaltován jest zázrakem eucharistie, Jiří Plachý válečným napětím požárů, kde jeho velení nabývá dosahu konečného vítězství nad švédskými kacíři. Zdálo by se, že mnohem menší intensitou vůle byli vyzbrojeni asketové a bohoslovci,' kteří skládali jaksi průměr církevníků protireformačních, a jejichž obro •. 22 vitými kasárnami bylo Klementinum. V če!ejich kráčí raný protagonista protireformace v Cechách, ponurý a důsledný Petr Canisius. Nejinak než ve španělských malířích primitivech, jejichž ekstatické náboženské patos užívá výtvarné mluvy holandských naturalistů, spojují se v tomto temném pedagogovi a pronikavém apologetovi živly španělské s prvky germán •• skými. Rodák z Nimweg má neúprosné rozumářství a fanatickou logičnost svého kmene, avšak postaví ji do služeb náboženských koncepcí španělského gene •• ralissima protireformace. Dlouholetým pobytem v Ně •.. mecku pozná, jakými zbraněmi možno bojovati proti protestantům, řádové tradice ho naučí, jak dobývati srdcí i smyslů všech mocných tohoto světa.~ T of muž, jakého potřebuje Ferdinand 1., sám rovněž Spaněl pa •.. tosem víry a 'zároveň Germán disciplinou vůle. Přes Ingolstadt a Vídeň přichází Canisius do Prahy, aby syntesí jesuitismu španělského i gerrJ1-ánského ničil a hubil národní náboženskou kulturu v Cechách. Chce •• me"li však býti právi temto Cani!;iům, Koniášům a Balbínům, nesmíme jich přirovnávati k dnešním učen •• cům a mnichům. Obrátili energii, jíž jejich druhové využívali k organisaci zevní, do vnitra, zapověděli si smyslový a skutečnostní svet proto, aby odříkajíce se ho, uvědomovali si stále svou ztrátu a dráždili se touto zápornou rozkoší, zvedli patetický boj proti všemu, co činí život žádoucím, vědouce, že budou neustále vzrušováni tímto protikladem. Malovali v křiklavých barvách a rysech churavé obrazotvornosti stále peklo i věčné zatracení aprocházeli při tom řadou pokušení. 23 Na Antonfnu Koniášovi, časově posledním z této temné rodiny, pokusilo se pero českého historického vypravěče zachytiti to, co chmurný štětec geniálního mistra ze Sevilly, Francesca Zurbarana, vyvolával na nadživotních postavách klášterníků a světců španěl. ských: směs krutého odříkání a rozhodnost bojovného úsilí, nerbvný sňatek přísného rozumu s neoblomnou vůlí, křeče churavé smyslnosti, nezcela zkrocené kastigací a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery kapucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a rafinovanou střízlivostí, která tolik kontrastuje s ba •• revnou a tvarovou nádherou ostatního baroka, prosyceny jsou touž filosofií askese. Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá zpravidla několik existencí do rámce jediného života: válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká nasládlý dým prolité krve kacířských regimentů, prohnaného diplomata, hotového smluviti se výhodně a lstivě se samým sultánem, obezřetného hospodáře, jenž ukládá poddaným vysoké daně a obchoduje důmyslně na ci •• zích trzích, aby stavěl po venkově zámky a letohrádky a po Praze paláce. Tyto paláce ve vlašském vkusu, jichž sama jména bylo by dlužno recitovati půl hodiny, zasluhují naší zvláštní vděčnosti. Více než cokoliv jiného daly Praze ráz vznešenosti a znobilisovaly celé ulice a náměstí způsobem podivuhodným. Jejích průčelí, zdekorovaná často sochaři prvního řádu, jejich porrály, jež nás mimoděk svádějí, abychom smekli, jejích vnitřní disposice jsou daleko klidnější než sou •• clobá architektura chrámová, připomínající namnoze 24 výmluvnost a květnatost kazateh.1. Divoké vzrušení barokní masy, bombastické hromadění motivů, rozmarná nepravidelnosc nakupených detailů - to vše zkroceno jest na těchto palácových stavbách velkých rodů XVII. a XVIII. věku jednotící a sebevědomou vůlí, která plyne z bezpečného pocitu šlechtictví a výlučnosti. Pražské barokní kostely a kaple volají na nás hned pateticky, hned s exaltovanou nábožností, abychom neváhali vstoupiti a hledativjejich prostorách polehčení nebo milost. Avšak šlechtické paláce mlčí před námi hrdě a povýšeně, nebo usmívají se nanejvýše na důkaz své vlídné milostivosti, zahalujíce svůj vnitřek za fasádu, která má výraz velkého pána při slyšení. Některé z těchto šlechtických staveb barokních, pokud zachovány jsou ještě jejich zelené kulisy stromové, jsou s to, aby vyléčily duši z nervosního chvatu a z hlučné horečky moderní existence: až bu •• deme upachtěni a zemdleni, oddejme se pozorování pa. láce Nosticova nebo Fíírstenberského; až černý smutek, sepředený ze sazí a pesimismu, lehne nám na srdce, neopomeňme projíti se ulicí Vlašskou či Letenskou, - vážné mlčení paláců a vlídný styk se starými stromy občerství nás. - Snad dočkáme se jednou, že dějepisec, dovedoucí čísti z mluvy kamenů řeč duší, napíše nám historii stavitelské rodiny Luraghovy, která od konce XVII. sto •• letí shromáždila ve třech pokoleních celou řadu mistrů tohoto panského baroka; vedle Dientzenhoferů je to mezi pražskými architekty skupina nejzajímavější. Není asi bez významu, že první práce luraghovské . . 25 jsou stavby fortifikační, - i zde průchod k velikostí a mocí jde vojenským táborem. Ale pak vzneseny byly na Luraghy stavby, které přeměnily ráz celé Prahy: konvent křižovníků s červenou hvězdou dal od nich budovati svůj palác i chrám sv. Františka, hned v sousedství jesuité objednali obdivuhodnou loggii před kostelem Salvatorským _. a místo při vy# ústění Karlova mostu, jež dotud bylo malebné, stalo se rázem místem vznešeným. Světskou architekturu Lu: raghů vyvrcholil později palác Kolovrata Libštejn •• ského v Ostruhové ulici, jenž znám jest pode jménem paláce Thunského, - a opět ulice Ostruhová, plná měšťanské a rozmarné pitoresknosti, byla náhle zno= bilisována. Rozlehlé a vážné průčelí paláce, rozčle=, něné horizontálně i svisně s velkým vděkem geome •• trickým, rozkvetlo novým životem pod zázračnýma rukama Braunovýma: svrchovaný sochař, jenž byl s každý úkol naň vznesený, pochopil bystře celkovou koncepci Luraghovu i základní požadavek hraběte Kolovrata. Dva orlové, ptáci královští, nesou na mo=' hutných křídlech oblouk portálu, na němž v konver •• sací vybrané, graciosní a především tlumené usedli nejvyšší bohové, Jupiter s Junonou. lIJ 26 Duše XVII. věku, prahnoucí po velikém vzrušení, vzpínaly se v myšlenkových svých touhách po Nekonečnu. Nad světem, jehož se zmocňovaly svými žhavými smysly a jejž pokoušely se ovládnouti svou panovačnou vůlí, klenul se jim vesmír jiný, ne. pochopitelný, nezbadatelný a lákající k sobě svým nadsmyslným tajemstvím. Hvězdáři a kosmologové té doby, z nichž Kepler a Tycho Brahe měli své ob. servatoře také v Praze, otevírali vědeckým způsobem pohledy do Nekonečna fysického. Bohoslovci a ek ..• statikové se současně vznášeli u vytržení do bezmezných prostor Nebes, jež se ztrácely v nezbadatelném kouzlu světla a záře. Patetický cit roztoužených srdcí vrávoral v rozkošnickém omámení touto říší nadsvětnou, rozplývající se v zlatých mlhách tajemné nálady. . Avšak i tuto oblast posléze ovládl účelný racionalism jesuitů. Do prostor nebeských přenesli jesuité touž hierarchii státně církevní, jíž jejich politický duch na •• plňoval zemi. Myšlenku o stupňovité organisaci církve promítli do končin nadpozemských jakožto skvělou idei o svatých obcování: vedle církve viditelné, seskupené u stupňů papežského minu, církev neviditelná, rozložená kolem trůnu božího - a obě spiaty zásluhami a milostí. Jako na zemi vede pro věřícího cesta k svátostem zástupem kazatelů, zpovědníků, duchovních učitelů, tak v nebi ubírá se vykoupená a očištěná duše sbory světců a mučedníků po vznešeném schodišti hierarchickém až k trojjedinému Bohu. Proto kupí barokní sochaři na průčelích, balustrádách 27 ft loggiích chrám~ celé davy svetc~ a učitelO církev. ních, takže s pavIánu u sv. Salvatora pohlíží do Kři. žovnického náměstí jakési kamenné konklave, církev to vítězná, hotova orodovati. Proto lemují Karlův most špalírem soch, v nichž chodec má nalézati po. silu na dráze dokonalosti. Dnes, kdy většina světců, jež štědří a zbožní fundátoři ze začátku XVIII. století zvolili, uctívajíce patrony svých povolání a řádů a zároveň oslavujíce obdivunejhodnější hrdinství své doby, jest málo srozumitelna legendou i významem, netušíme ani přibližně citů, které vzbuzovalo toto ka •.. menné procesí v srdcích a v nervech lidí barokních. Pro ně to byla dojista cesta triumfální, vedoucí od přísně duchovního Klementina ke královské nádheře a vznešené výsosti svatyní hradčanských, kdevchrámě svatovítském pozvedali kořící se andělé pýchu a pavézu tehdejší 'Prahy i národa, zkroceného protirefor. mací, stříbrnou rakev sv. Jana Nepomuckého. Světec ten, jehož legenda a kult jsou samy polemikou proti českému husitství, vábil jako mučedník k sobě askeH •. cká srdce, kterým bylo potřebí silných citů soustrázně s utrpením a dojetí z ran, z krve, z násilí, ale odměňoval zároveň rafinovanou smyslnost ctitelů a diváků tím, že volal k světsky honosným slavnostem zlata a barev, drahých rouch a lesklých odznaků, rušného pohybu a hlasné hudby. Tam, kde nad temnou řekou se tyčila chmurná postava zamlklého zpovědníka, di. vadelně ozářeného svitem patera hvězd a obklopeného jásotem privilegovaných stavů v honosných krojích, avšak v přísném roztřídění kastovním, tam nebylo, tam 28 nemohlo býti místa pro světlý a klidný zJev výmluv .•. ného kazatele, jenž v šerém šatě, pod širým nebem českého venkova, soustředil kolem sebe vděčné mlčení lidového zástupu, spiatého v bratrství prostou silou slova božího, českého slova božího~ Kráčeje po Karlově mostě, měl nábožný poutník před sebou v oblacích posvátný ten stánek. Aby byl však hoden vstoupiti do něho a požívati všech milostí tam utajených, posiloval se přímluvou a příkladem zkamenělých světců. Soudci kynul vlídně sv. Ivo, lékaře vítali sv. Kosma a Damián, učitel nacházel ochránce v Mikuláši T olentinském, Iibomudřec vzhlížel s důvěrou ke králi misionářů a zároveň k učenci, Františku Xaverskému. Zeny zvala sv. Luitgarda k lásce nebeské, sv. Alžběta k dílům dobročinnosti, sv. Anna k rodinné něze. 'Juda Tadeáš hlásal chválu přátelství, Vincenc Ferrerský vznešenost misií, Jan z Mathy a Felix z Valois důležitost vykupování z otroctví. Ale jako vladaři této církve vítězné a pomocné trůnili vysoko ve vzduchu tři tvůrcové jesuitství, postavou obři, s posunem imperativním, obklopeni přímo zástupem duchovních poddaných, František Xaverský, František Borgiáš a nade všecky Ignác z Loyoly. Nebot jak volá v roznícení plamenný a květnatý kazatel té doby, Hynek Bílovský, v knize »Coelum vivumc, vydané r, 1714: »Eia, vivat Ignatius, vivat Tovaryšstvo Ježíšovo! Vivat matka, rodička a zázrak světa, vivat svaté církve srdce, zarmoucených potěšení, matka všech duchovních řádů, ano matka všech lidí! c Karlův most jest symbolickÝ!l1 obrazem pravé cesty k dokonalosti na zemi, barokní chrámy nejsou ničím menším, než symbolickým předobrazením samých prostor nebeských. Chrámová lod, jejíž klenutí zve. dají smělé dvě řady masivních sloupů s hlavicemi rozkvetlými přetíženou nádherou exotických listů a květů, znamená království této země. Jest to říše bo •• hatá a pyšná; královský mramor ve všech barvách krouží se po zdech, zlato kane po římsách, vodotrysky skvělých barev hýří po stropních freskách, při slou •. pecha pilastrech hemží se sochy, jejichž rej zpestřo •. ván jest pozlacenými girlandami a přeplněnými vá •. zamL Velká ókna vrhají celé proudy světla do lodi, sluneční paprsky tančí po nádheře kazatelny, zrcadla na oltářích chytají odlesk divadelní té nádhery. Vě. řící, který usedá do těžkých layic anebo kleká na mramor dlažby, cítí se poddaným slavné, kvetoucí říše. T ouží=li však po důvěrnějším hovoru s Bohem .anebo světcem, nechť odebéře se do některé z postran •. ních četných kaplí, a tam před oltářem a velkým tma •• vým obrazem, vyhlédaiícím ze zlaté květeny rámů a ozdob, najde soustředění, podporované často umělým přítmím anebo barevným vrhem tlumeného světla. O několik stupňů výše nad lodí zvedá se presbyteř, chrá. něná zábradlím a střežena často velkými sochami: privilegované místo privilegovaného kněžského stavu. Gigantický oltář, zářící a neklidný, korunovaný ob •. razem či sochou, jest sám obrovskou monstrancí, která se zvedá k nebesům, obklopena dýmem kadidla a zpěvu hymnického: vše v presbytáři jest apote. osou eucharistie. Ale když přijde posvátná chvíle 30 požehnání, když zaplanou všecky svíc~, když zavlají kaditelnice, když rozhlaholí se zvonky v rukách mi. nistrantů, a kněz v zlatém pluviále z drahého brokátu pozdvihne monstranci do výše nad čela věřících i nad svou hlavu, přivře nábožný zástup oči a upírá je s při" klopenými víčky vzhůru - tam v prostoru nedohled. ném otevírá se nový svět, závratná kopule se smělými freskami a s lucernou, propouštějící zázraky slunce jest to skutečně perspektiva nebeské blaženosti. Barokní umělci dovedli tímto uspořádáním podříditi i gotické chrámy jesuitské koncepci chrámu a nebes, dovedli zapřáhnouti do svého slunečního vozu barvy a světlo, perspektivu a stín, dovedli vší nádherou světskou promítnouti vznešenost rajského blaženství. Nikdo neznal těchto čárů lépe než architekt všech praž" ských architektů, Kilián Dientzenhofer. Zdá se, že jeho rodině byl přímo vrozen smysl pro vznešenost, která není studená, pro nádheru, která nikdy netrpí bombastem. I díla jeho strýce, jež jsem viděl v Bam" berce - mimochodem jediném městě na severu od Alp, které připomíná Prahu - mají tuto grandiosnost. Kilián Dientzenhofer, jehož vývoj mohl požehnaně spočinouti na ramenech velkého otce, byl z geniů, pro něž není nesnází. Dovedl prostě vše. Stál bez nesnází nad konfliktem severní přírody a jižní krásy, slovan. ské přísnosti a. vlašské gracie, nad oním konfliktem, jehož ztělesněním dramatickým jest Praha. Jako čte veliký sochař v neotesaném mramorovém balvanu tvář i postoj budoucích plastik, tak uhodl vždy Dientzenhofer z nesnází, kladených terénem, velké zá .• 3l- kladní rysy zamyšlené architektury. Každou překáž •• kou rostla mu křídla, každá obtížná stavební kulisa učila jej, jak by monumentalisoval perspektivu, a bylo-Ii v okolí jeho stavby jiné mohutné dílo architektonické, přijal je jako vítaný kontrast, jako dramatickou folii. A nejinak byl poměr tohoto nejpraž. štějšího z pražských umělců k studené a sychravé pří. rodě, do jejíchž vichrů a deštů postavil vlašské své sny: učinil ji služebnicí. Máme z jeho kroisovské ruky křehké kusy důvěrné architektury světské, jako letohrádek Ameríku i palác Sylva T arouccy, ale též důkladná profánní díla, jako karlínskou Invalidovnu. Přestavěl T omášský chrám tak, že přímo vyhladil všecky stopy gotické, a byl velmi taktním obnovovatelem paláce N osticova. Stvořil intimní svatyňky pro domácí potřebu uzavřeného kroužku, jako kostel sv. Karla Boromejského, uměl býti i prostým a jasným, jako v diskretním chrámku sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Ale co jsou tyto všecky stavby proti malostranskému svatémtI Mikuláši? Dostavěv jej jako dovršovatel díla otcova, přetvořil Dientzenhofer Prahu/teprve od roku 1752 jest i Malá strana čtvrtí královskou. Chrám ten podrobující si se samozřejmou svrchovaností všecko širé okolí, není nám jen předmětem výtvarného podivu nebo smyslné rozkoše/jest nám více: často školou velikosti, vždycky osudem. Nemáme z barokní doby velké poesie, jakou jsou Francouzům tragedie Cor •• neillovy: můžeme=1i jich kde oželeti, tož před touto stavbou, jejíž zelená kupole skutečně soutěží s mo- 32 drou klenbou nebeskou. Zde jest vše nejen širé, rozlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné, smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým citům heroické nábožnosti,a nad těmi city vládne jasná, nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti nebeské dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem božím. Mezi etikou CorneH1ovou a stavitelskými koncepcemi Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než se na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled do kupole a lucerny svatomikulášské vznešenou tirádou »křesťanské tragedie« Polyeucta: :.0 světe ideí, tvá něha bezejmená v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá, tvým rajským vanutím čí duše posvěcena, ten bolu ne-cítí, ten do tmy nezírá. Ty, mnoho slibuje, dáš více, a není vrátký tvůj blaha cit a nezná zrad, smrt blažená, v niž jdu tak rád, ti není nežli přechod krátký, jenž uvádí nás v pobyt sladký, kde věčně smím se blahu vzdát!«