,MENZEL, BOERNE, HEtNE 

ft POČATKO\>É KRITIK9 MLftDOI'IĚMECKÉ. 

MENZEL, BOERNE, HEINE 

A FočAT KO\7É KRITIK'Y MLADONĚMECKÉ. 

STUDIE L1TERARNĚ-HISTORICKA. 

Nf\PSf\L 

f\RNE NO\7AK. 

'i) PRf\ZE. 

TISKEM fl NAKLflDEM ED'Vf'lRDfI LESCHINGRfI. 1906. 

PŘEDMLUVA. 

Dlouhou i-adu let vyčerpávala se vědecká literární historie v Německu takměi- výhradně podrobným studiem německého klassicismu: řada přesných edicí, množství dokonalých monografií buď bohatě shrnujících detail neb křísících svěžími barvami v dobovém rámci rázovitost osobnosti, několik skvělých souborných děl - toť dosti bohaté a vzácné ovoce tohoto vědeckého úsilí. Poslední desetiletí, vyznačující se v poesii mocným sklonem k novoromantismu, obrátilo svůj literárně historický zřetel k hnutí romantickému: každý rok přináší nové monografické neb úhrnné obrazy tohoto překypujícího a vzrušeného údobí, malované. bud odbornými učenci neb vědeckými dilettanty. Rozkvět romántického myšlení, cítění a umění na rozhraní XVIII. a XIX. Věktib~vá studován, rozebírán a zobrazován nejčastěji a s největší láskOl1; mnohem skrovnější zájem již se věnuje t. zv. »mladší romantice«, kdežto úpadek a zánik romantismu jest takřka soustavně opomíjen. 

K této zanedbávané periodědějiri romantiky obrací se moje práce, jež chce vylíčiti a vyložiti rozklad německého romantismu novými myšlenkM'ými prvky a vystopovati 'll tomto rozkladu kořeny nového literárního hnutí t. Z'lJ. »Mladého Německa«. I lze na moji studii hleděti s dvojího hlediska: jednak jest doslovem dějin německého romantismu, jednak úvodem do výkladu »Mladého Německa«. Původní můj plán, napsati monografické dějiny kritiky mladoněmecké, změnilo poznání, že kritika ta myšlenkově úplně spočívá na díle pi'-edchůdců. Tak položil jsem vlastní váhu na to, co mělo býti úvodem, a tresť chystané práce samé shrnul jsem do přehledné kapitoly závěrečné, doufaje, že svou dobou k věci se ještě vrátím. 

Dva rysy, podmíněné samou povahou mojí látky, vrhají Svtlj stín na práci. Doba, o niž jednám, jest daleko zajímavější politicky a sociálně než umělecky a nedosahuje naprosto oné okouzlující a svi'tdné barvitosti romantické, jež činí studium tak vábivým a vděč- 

6 

ným. Látka, kterou vykládám a rozebírám. neobsahuje básnických a uměleckých děl, nýbrž omezuje se na literární theorie, na spisy kritické, na stati a knihy polemické a tak chvílemi hrozí autoru 

čtenáři suchostí a nudou. 

K těmto nevýhodám druží se dvě nemalé obtíže pE sbírání látky a při methodickém provádění rozboru. Ježto není posud ani soustavných děj in kritiky, ať klassické ať romantické, ani podrobného vylíčení literárních theorií a polemických sporů na prahu XIX. století, musila moje práce i v té pH čině stavěti od základů. Pi-i shromažďování látky poznal jsem, že kletba politické persekuce, která stihala představitele mladoněmeckého hnutí, stihá posud jejich díla, jichž nelze namnoze dostati ani ve velikých veřejných knihovnách. Jen ochotě několika antikváři't, již s pídivou ostražitostí hledali pro mne knihy zapadlé a laskavosti úřednictva knihoven, jež mně 'půjčily mnoho vzácných děl, děkuji, že přece pracuji na základě materiálu dosti rozsáhlého z doby, jejíž dokumenty nejsou bibliograficky zaznamenány, nejsou sneseny, nejsou vydány. Zejména náleží miij uctivý dík těmto bibliothekám: c. k. universitní a zemské musejní knihovně v Praze, královské v Berlíně, státní v Mnichově. zemské ve Stuttgartě a universitní v Heidelberce. 

V Praze v březnu 1906. 

ÚVOD. 

CHARAKTER DOBY. 

REAKCE PROTI ROMANTICKÁ. 

Těžké politické a národní pohromy v Kěmecku roku r806 zati-ásly mocné veřejným svědomím doby a probudily je. Všickni hlubší duchové, ať stáli ve službách politické a společenské akce, ať pracovali o umělecké a vědecké kultuře, zamyslili se nad pi-íčinou národního pádu a úsilovně hledali prosti-edky záchrany a obrody. A tu bylo všeobecně zjištěno, že vítězná vojska Napoleonova porazila v krvavých bitvách vlastně dvojí myšlenkový útvar, ovládající Německo a jmenovitě Prusko: jednak politický a státnický friedericianism, spočivající na osvícenství a utilitái-ství XVIII. věku, jednak krajní aestheticism, vypěstěný literaturou klassickou a romantickou. Napraviti prvé bylo úkolem politiki\a státníkt"!, vyrovnati druhé bylo úkolem literatury. Téměř pú1 století přemýšlelo německé písemnictv,í o složitém tomto poslání, doplňujíc, prohlubujíc a obměľíujíc je: všecek rozvoj německé literatury od r. r806 do r. r848 s rllznými svými etapami, s různými odstíny svých škol vzájemně se potírajících nesen jest touto mohutnou vlnou hnutí národně, politicky a mravně obrodného. 

N a rozhraní XVIII. a XIX. století pronikl v německém písemnictví vyšších cílll a vyšších uměleck}Th prostředkll taHka veskrze směr krajně aesthetický, obětující život umění, čin snu, vtlli fantasii, dobovou pravdu exotické fikci. Dobyv po prtlpravn)'ch, právě tak zmužilých jako zmatených půtkách období »Sturm und Drang« konečného vítězství neohroženým bojem výmarských »Xenií« a bezohlednými útoky ranně romantické kritiky revisionistické. zatlačil osvícenskou teleologii, občanskou morálku, rozumácký utilitarism, vtiskující ráz literatui-e XVIII. věku. V prvních sv}'ch fasích nebyl naprosto tak výlučný a pí-íkrý jako později. Vepiat u evolucionisty 

8 

Goethea, doplniv~ího herderovskou historickou průpravu odborným studiem pi-írodovědeckým, do nepřetržitého a organického i-etězce přirozeného i dějinného vývoje, postaven u Kantovce Schillera na podstavu výchovy mravně aesthetické, vyvěraje u prvních romantiků z hlubin důsledně promyšleného individualismu, jevil se v posledním desetiletí XVIII. věku jako princip hnutí obrodného, které chtělo osvoboditi a rozvíti celou bytost lidskou, dotud semknutou úzkoprsou jednostranností ztuhlého osvícenství. 

Leč Goethe postupně schyloval se k aristokratickému »kvietismu krásné osoonosti« a pozoruje s povznešeného hlediska věčnosti klidný a pomalý průběh dějinného vývoje, odvracel se s nechutí od kypícího a kvasícího vření doby k »umění a starověku«, jež studoval vědecky a prožíval aestheticky. Schiller při význačném svém sklonu k povšechně abstrakci idealistické a ve stopách Kantových spokojil se s vytknutím všeobecných zákonú a všeobecných požadavkt''t a formulonv svúj aristokratický ideál výchovy mravně aesthetické pro člověka a pro společnost vúbec, nesnažil se naprosto pi-izpllsobiti ho poměrúm a potřebám pl-ítomnosti. 

Romantikové, kteří v slavných dnech »Athaenea«a »Fragmentú« měli na mysli citovou, ideovou a mravní regeneraci jednotliv·ce a organické vytvoření lepší společnosti z jedincll takto ohrozených, bud zbloudili v exotických dálkách, bud rozplynuli se v mystické mlze absolutna neb ztuhli a zkostn·atěli v mumii doktriny. Casová, místní, J;:ulturní a názorová dálka, jež jim zprvu byla buď protestem proti skutečnosti a pi-ítomnosti šedivé a banální neb vítanou sensací uměleckou; změnila se později v samoúčelný cíl, nesmírně příjemný a pohodlný duchům prostředním, kteH ze složité a drsné náplně doby nedovedli vyluštiti poetického smyslu a kteří ve stí-edověku feudálním a katolickém nalézali případná dějiště pro libovúli a rozmar svojí podrážděné fantasie. Absolutno, k jehož mystickým břehúm romantika hned z počátku napínala roztoužené své plachty, bylo pojato původně čistě filosoficky; později však i u nejhlubších a nejpllvodnějších romantických myslitelú, u Novalise,u Friedricha Schlegela, II Schellinga stotožněno bylo s Neznámým a Nepoznatelným katolické mystiky náboženské. A tak jednotlivec, skláněje se pokorně a poslušně před svrchovaným absolutnem, neváhal skláněti se před autoritou církve, která mu zdánlivě absolutno to ztělesIlovala; konečně uznal i absolutno vtělené do moci státní - a reakce, posílená exotickou láslwu romantikll k stí-edověku, slavila úplné svoje vítězství. Romantikové méně exaltovaní a méně mystičtí, ale soustav- 

9 

nější, učenější, akademíčtější, jak zastupuje je nejjasnější byzantínec romantíckého aesthetícismu August \Vilhelm Schlegel, pojímali hnutí spíše jen formalisticky a literárně a těžili z něho alespoú blahodárně a vydatně pro vzkvétající vědy historické. Friedrichem Schlegelem geniálně nadhozené, bratrem jeho dúmyslně prohloubené a naukově poc1epi'-ené heslr) »progressivní universální poesie« bylo proměúováno v čin a soustavu: dály se pokusy sloučiti básnictví s vědou a s náboženstvím, umění s filosofií a s historií; studium dějinného v}-voje bylo šťastně oplodněno bystrou romantickou intuicí; soustavným a účelným překládáním. pí-ebási1ováním a napodobením cízích útvartt poetíckých budována byla skutečně v duchu Goetheově »světová literatura« .- leč vše dálo se výlučně ve společenské oblastí učenctt a literátú. útrpně shližejících na potřeby lidu a doby. Odečte-Ii se retrospektivní a rekonstrukční dílo mladé školy germanístické, vyšedší z okrnhu romantiky heidelberské, jež směřovalo k probouzení vědomí národního, jsou výsledky literární učenosti akademického kl-ídla romantiky pro zmnožení národních statkú a zejména národních sil značné skrovné: tedy i tuto, kde romantika projevila největ~í sílu životní, odcizila se namnoze době a její vnití-ní tísni. 

Vše bylo ještě vystup'úováno a vyvrcholeno tl romantických epigonÍl a v jejich ztrhaném, churavém, nervosním, děsivém a groteskním básnictví. Ti znali jen dvojí poměr k životu. Bud prchali pí-cci ním plaše, bolestl1ě, zoufale, kolísajíce mezí mystickou touhou a mystickou hrúzou, v temnou a hltavou propast náboženského tajemství zosobněného katolickou církví a v úplnou porobu vlastního já. pi'-e-konaného svrchovaným principem neosobní moci ztělesněné státem_ Neb útočili jízlivě a vyzývavě ve vědomí svojí individuelní POV)-šenosti na žIvot libovolnou, rozmarnou, pohrávající si. frivolní romantickou ironií, vyhovujíci úplně duchÍlm rozpoltěným, rozervaným, povahám problematickým. V strašné chvíle národní poroby, kdv přesně a pi'-ísně bylo pí-emýšleno o podmínkách a prostředcích zdraví společenského a mravního, byli paradoxní tito romantikové váženi a nalezeni lehk}'nli. S hlediska sociální a národní rovnováhv byl jejich aestheticism živlem rozkladným: spokojoval se hrou, kde doha vyžadovala vážnosti a přisnosti; odváděl všecek zájem k fikci, ke snil, k přeludu a oslaboval tak vltli; činil jednotlivce bud neschopnými neb alespoň lhostejnými k proměně dojmÍl a citÍl v skutku skutečně nebyl bez viny na porážkách u Jeny a Auerstadtu. 

Proti tomuto aestheticismu, veřejně indifferentnímu a kvietistickému, ()Zvala se organisovaná reakce ze dvou rtlzných tábor tl 

10 

čl ve dvou rlIZl1}-ch fasích, takže ani historikové pragmatičtí často neposd-ehují vniti'ni souvislosti mezi nimi_ 1\ejprve vystoupilo hnutí lcgitimistické, vlastenecké, konservativní, orthodoxní, jež dle svého nejhlučnějšího vd-ejného projevu může se stručně charakterisovati jako 7'ál1~y ;.:a osz'oúo:::cní v širokém slova smyslu. Pozděj i vzniklo hnutí revoluční, kosmopolitické, pokrokové, nábožensky skeptické, jež jeví se úhrp.em jako polilický libcralism. Pi-i krajní různosťi prosti'ec1ki'l byl cíl pi-ece společný: smíi-iti filosofii, vědu, umění, literaturu s ži\-otcm a po&íditi je národnímu obrození a politickému sjednocení Německa. 

\! álky za osvobození neodehrály se naprosto jen na německých bojištích a nebyly nikterak pouhou záležitostí národní obrany, nýbi"Ž byly vybojovány i v ústavním zřízení" '.'e v}'chově, ve filosofii a v literatu!'e a to nejen proti Napoleonovi a proti principu tranc{"luzské revoluce, jejž zastupoval Napoleon, nýbrž i proti skeptickému osvícenství na jedné a uměleckému aestheticismu na straně druhé_ V ústavním životě pruského státu jeví se veliké hnutí osvobozovací v rozhodných a pronikavý-ch reformách značených jménem Steinovým a HardenbergovÝl1l, jež směi\walv k zlidovění a znárodnění politického života, stavíce se tak vědomě a účelně proti zásadám Bedřichm-a státu absolutistického a exklusívního; lze v nich viděti spíše ústupky ic1eím francouzské revoluce než protiváhu proti ní. Ve vý-chově zjev ila se tatáž snaha po zlidovění škol:' phklonotl k methodám Pestalozziho, jež blahodárně zasáhly do rozvoje nižšího školství: o obrození a prohloubení vyššího studia pokusil se klassicism, sledující aesthetickcmravní tendence Schillerovy a pojímající vzdělání v· antice ve sto~)ách klassické filologie, povznešené F. A. \Volffem toť vlastní obsah novohumanismu, vytvořeného jmenovitě Vilémem Humboldtem, jenž dovedl zachovati rovnováhu mezi všeobecně liclskou klllturou a mravními potj'ebami národa. V skutku velkolepě byly války za osvobození vyjádřeny filosoficky kovovou postavou myslitele Fichte3, stojící na žulovém podstavci charakteru. Pro čiI'e spekulativní filosofii Kantovu, dospívající namnoze k neg-ativním a destruktivním závěrllln kritickým, existoval jen člověk myšlenky a všeobecného mravního zákona; pro idealism Fichtetlv. který se inspirovai ncméně tísní doby než Qllsledností exaktního myšlení, byl tu i člověk živé vl11e, bezprosti'edního činu, konkretní mravní povinnosti. zodpovědné nejen vyeskamotovanému kategorickému imperativu jednotlivcovu, n}-brž ~elé společnosti, celému núrodu. Velikost mt1;~llého a národního činu Fichteova nespočívú v tom, že dovedl 

11 

plodně užíti prvku dobového pro svoje filosofické myšlení, nýbrž že dovedl z něho pomoci svého konstruktivního myslitelského nadání vyvoditi celistv}', pevné skl<:nut)T, pi-esvědčivě stavěn)T systém. 

Měi-íme-li tímto méi-ítkem hodnotu vlastenecké a válečné lyriky »pěvctl za osvobození«, zjistíme snadno její nicotnou bědnost. Byli básníky jen tím, co zažili, nikoliv tím, co z velkého životního námětu vytvohli. Neobyčejně mohutná děj inná epika duněla v hukotu děl a ve rzaní koní kolem nich a oni skládali svoje hlučné deklamace bez vnitřní dynamiky na několik běžných motivú, opakujíce tatáž dutá hesla a tytéž primitivní protiklady. I padli posléze s hlukem vojenských plukú. jež jediné dovedli nadchnouti a odkázali budoucnosti pouze několik vlasteneck)ch písní, pi-ípadných pro den válečné parády. Jedinemu Kleistovi byla hrdinsky zoufalá a pohromami vydrážděná nálada válek za osvobození skutečnou inspirací dramatického rhytmu a tragické hrúzy: tento romantik, jemuž stále se sopečná pl1da sesouvala pod mdlýma nohama, uchytil se tu s ki-ečovitou energií pně, byf jen na krátkou chvíli. 

Úhrnná analysa ideí těchto »válek za osvobození« odhaluje neorganickou směsici myšlenkovou a shledává v ní právem příčinu jejich konečné\lO nezdaru. Války za osvobození žily ideově pi-edevším z myšlenek romantických: čistě romanticky pojaly lidovost, národovost, kult jazyka, legitimism, hluboké vědomí náboženské - a pi-i tom tvořily stál)' protiklad k romantice, nechápajíce její temné dno umělecké. Stavěly se namnoze chlubně a chvástavě v protiklad k fran-couzské revoluci a přece sdílely se o její demokratické ideály a o revolučně pojatou solidárnost všech jednotlivců v akci veřejné. Volaly všecky lidové vrstvy bez rozdílu do zbraně proti společnému nepi-íteli a za společné statky a zdúrazúovaly pi-i tom opětně suverenitu panovníkovu ve státě a to i tehdy, kdy pokořený panovník ovládal chabě stát roztříštěn)'. Obracely se k osobnosti jednoho každého jednotlivce, lichotíce mu tvrzením, že ho nevyhnutelně jest potřebí, a děsily se přece mohutně rozvité individuality, jež by mohla vzrůsti na úkor státu a následovati snad p{-íkladu nadlidského individualisty, denně proklínaného válkami osvobozovacimi, N apcleona. Modlily se rády v tísni bitevní vi-avy hlučným a pathetickým hlasem k Bohu za pomoc. ale vyhýbaly se malodušně hlubší meditaci o věcech náboženských. které právě tehdy Schleiermacher povznesl v popředí zájmu intellektuelního Německa. 

I vyzněly tyto války za osvobození po všech velkých nadějích mnohem bědněji než kdokoliv očekával, a to ve všech oborech veřej- 

12 

ného i kulturního snažení. »Epimetheovo procitnutí«, o němž Goethe spíše z vnějšího nucení než z vníthií nutnosti zbásnil svoj i studenou, al1egorickou hru slavnostní, bylo pouze zdánlivé. Jakmile dohí-měla děla u Lipska, bylo hned po velikém hnutí a světu zklamanému a rozčarovanému zjevii)' se plně jeho rozkladné a negativní stránky. Slavnostně pathetické masky padly a bídná, chudá, temná skutečnost se odhalila. Svatá idea království - toť byla pouze parádní dekorace pro starý-, zkostnatělý absolutism pruského státu, jenž dbaje svých partikulárních zájmú pl-ihlížel zcela lhostejně k rozpadávání se opětovně prohlašované národnostní jednoty německé ve spoustu drobných státečkú, domněle spojovaných proti smyslným »Bundem«. Válkami pěstěnf legitimism, vzhlížející k trúnu se zbožnou oddaností, jakou kdysi básnicky vyjádřil Novalis, byl vítaný'm prostředkem k upevnění reakční moci »svaté al1iance«, činné pouze perseKutivně a prohibitivně. V nebezpečích probuzená zbožnost zmohutněvší znovu po kritice osvícenské a po radikalismu revolučním pt-išla velmi vhod klerikalismu a orthodoxii, které zejména chytře položily nástrahy náboženskÝ'm blouznílkúm a katolickým mystikúm z dob romantiky. Zvlášť rozhodně odvolaly vlády po válkách za osvobození veškerá populární hesla lidovosti a spolčující se solidarity: v každém soustředění lidový'ch sil hledán byl pokus revoluční, hlasatelé lic1ovosti stiháni byli jako nebezpeční demagogové. Ani Fichte ani Arndt, ktet-í pi'esvědčující silou svých činorodých osobností skutečně vybojovali ve1k)' díl· vítězství, nebyli bezpečni na svých kathedrách: vlastenecké a tělocvičné snahy studentské mládeže, která tak udatně válčila pod prapory válek za osvobození, sti'áeny byly policejně jako zjevy pováilivé. 

V této době nejkrajnější reakce vytvoi'eno bylo osudné heslo »klid jest první občanská povinnost«, jehož provádění v životě i v literatui'e dalo vznik bázlívému, šosáckému, dobromyslnému a zbabělému filistrovství. Celá soustava ri:'1zných duševních motivll vede v této době průměrného všedního měšťáka do tichého a stinného ústraní vlastní nerušené domácnosti, dobj'e uzavřené pí'eel dojmv a vlivy váejnými: dilem jest znechucen a zklamán velikými sliby a nadějemi politickými, které se nesplnily; dílem jeví naprosto II lhostejnost ke všemu dění státnímu; dílem strachuje se persekuce hrozící každému hlasitému a pt-ímému projevu na všech stranách: dílem spokojuje se skromně a bez nárokl'1 s tím, co má. V ústraní své tiché pohodlné domácnosti, upravené v souladném a uklidněném slohu »hiedenneieľovském«, v pí'átelských kroužcích shromažcl'ujících 

13 

se ke kávě a ke komorní hudbě »občanských romantiklt« a »sentimentálních klassiků«, srovnává úplně nevinné požitkái-ství s lhostejným kvietismem; vyhýbá se veškerému silnému citovému vznětu a životní vášní a jest zamilován do tiché melodičnosti a neškodného humoru. Od písemnictví žádá dvojí funkci: jednak aby podražcl'ovala fikcemi jeho fantasii, ukájela poti-ebu sentimentální dojatosti, zaplašovala nudu časovou a místní exotičností, jednak aby s náležitou podrobností a věrností zpodobovala jeho malichernou životní skutečnost. Tak smíi-í mistr klidně ve svých sympathiích dva směry, stojící dotue! 'v polemice a v nepřátelství: umění romantické a běžný literární prlunysl. Pro svátek a pro sváteční náladu volí filistr této doby rád romantickou alegorii, básnický formalismus, mravoučné pathos, pohybující se lJa vysokém kothurnu, roztoužené nadšení pro přírodu, poesii vzdáleného východu a rytíi-ského středověku, Schulzeho, Riickerta, Gaudyho, Tiedgeho, švábskou školu lyrickou, Hauffovy báchorky, Fouquéovy romány; pro všední den dostačí mu rodinné a občanské drama skropené slzami laciné sentimentality, konversační román, jenž se dá čísti před usnutím, drobná povídka humoristická, Houwald, Raupach, Holtei, Tromlitz, van der Velde. Tato literatma jest zejména symptomatická pro myšlenkový- rozklad období »válek za osvobození«: naprosto pomíjeny jsou ty jeho původní základní tendence: obroditi mravně národní celek a smířiti vážnou literaturu s vážným životem, velikou poesii s velikou skutečností. 

Zatím C(, takto vnitřně odumíralo pravé ki-ídlo protiromantické a protiaesthetické reakce, mohutnělo křídlo levé, představované veřejně politickým liberalinNcl1I Nepřiznávalo si samo nikdy svojí příbuznosti s ideami »válek za osvobození« a nepi-álo si též, aby jeho úsilí 'O sjednocení Německa uváděno bylo v souvislost s analogickými snahami ki-esťanských, konservativních, naivních vlastenců, vyrůstajících ze spolků buršáckých neb dokonce s officielními pokusy podobných cílů, které našly předběžné vyplnění v celní jednotě německých států, znamenající svou dobou více než celý nešťastný »Bund«. Počátky německého liberalismu jsou parlamentární: v partikulárních, dosti svobodných a vládami dosti uznávaných sněmovnách jihoněmecký'ch států vystoupila řada professorú, advokátú a publicistů s požadavky, jaké ve Francii pi'eclloženy za podmínky Bourboni'lm při opětovné recepci a jaké sněmovna v Paříži v dvacátých a třicátých letech hájila vytrvale vúči častý'm přehmatům vlády. Tedy konstituční liberalismus dle francouzského vzoru na jedné a politické sj~dnocení Německa na straně druhé - toť základní hesla programu jiho- 

14 

německého svoboc1<,myslného hnutí, které vždy šíi-e a šíi-e vrhalo svoje vlny po Německu. Nebylo pllvodní a nebylo promyšlené: v tom spočívaly jeho obě osudné chyby. Chtělo vniti-ní obrodu Německa, ale snažilo se dosíci jí napodobením a pi-enášením doktrin francouzských, chtělo novou součinnost lidu na Hzení státu a ríerozumělo, jsouc ovládáno učeným a uzavi-eným měšťanstvem, dosti poti-ebám Y1astniho lidu, o kterém mělo pi-edstavu jen povšechnou a matnou. Kolísalo mezi národovostí a kosmopolitismem, právem historickým a pi-irozeným, mezi radikální propagandou buršáckých sdružení a mezi advokátní a sněmovní politikou, zavíralo dtlSledně zraky pi-ed otázkami sociálními a pi-ehlíželo vzrl'tst proletariátu. 

Pro tuto nepromyšlenost a nedůslednost nevykonalo všeho, co slibovalo' pi-ece však nelze podceňovati některé významné výsledky tohoto svobodomyslného hnutí. Zdl'traznilo náležitě dosah politické činnosti parlamentární, pro kterou »války za osvobození« pi-edstavující si získání svobody a jednoty Německa válečně, agitačně, slavnostně, neměly smyslu; povzneslo žurnalistiku ke skutečné _ vei-ejné moci, zvlástě když ocl doby rázovitého Gorresa, který z romantického liberála proměnil se v romantického ultramontána, věnovaly se novinái-ství vynikající literární síly; uvedlo v diskussi opětně otázku státních, htoricky založených práv, jak ukazuje nejosobitěj i státoprávní akce Uhlandova ve Wurtembersku; probojovalo po právě tak nutné jako trapné episodě všeněmecké frankofobie možnost politického dorozumění se s francouzsk)'mi sousedy a bylo tak průkopníkem dorozumění kulturního mezi oběma národy; posílilo neobyčejně vrstvu občanstva a měšťanstva, stavícího se konečně v sebevědomý protiklad k šlechtě a k vysokému úi-ednictvu, favorisovanému pi-i všech hlučných slovech o lidovosti pi-ece jen ve »válkách za osvobození«. 

Právě těmito rysy, v nichž jsme zjistili skutečné obohacení ná-rodního obsahu politického a ideového, vytčen jest i krajní rozpor svobodomyslného hnutí a romantismu. Dtlraz kladený na činnost parlamentární byl pouhým znakem nového pojetí životního, výrazného sklonu k 1. zv. »Yita activa«, jejíž pi-ímým protikladem byla aesthetická, do sebe obrácená, vldi potlačující »vita contemplativa« romantikú. Lurnalistika, liberalismem pěstovaná ; povznešená. sti!věla se sebevědomě mimo romantický souhrn literární. mimo »prog-ressivní poesii universálni« a učila hledati kriteria literatttry naprosto jinde než v zásadách krasovědných, než ve smyslu historickém, než v oblasti fantasie. Stálé i-ešení otázek státovědeckých a pol itick~' právních oti'ásalo mystick~'m, ideologickým pojetím státu, v němž 

15 

si legitimistická romantika libovala a jímž zdihodl1ovala i ospravedlňovala svoje služby absolutismu a reakci. Politická mezinárodnost svobodomyslníkú ostí-e se rýsovala od pangermánské soběstačnosti romantické, která živila svoje úzkoprsé vlastenectví stálým odvolávánim se na minulost dosti podrobně zkoumanou a na jakýsi druh mysticismu ra<;ového, často měnícího se v nesnášelivost. Leč základním rozdílem bylo vědomé a dúsledné občanství, hrdé a zmužilé měšťáctví nového směru, které odmítalo výlučný, uzavřený romantickýaristokratism; tlt stál posléze kollckti'l'ism s ote'lJ1~ellým hledím proti individuaiismu. 

Dosti obtížno jest popsati postupné šíi-ení liberalistických tendencí z německého jilm na sever, od států švábský'ch a franckých do Pruska; ph tom op#ovně se jeví splynuti starších svobodomyslných snah s nově organisovaným hnutím politickým. 

Liberalismus politickÝ' i literární vyhledal si jako kdysi romanti:::mus svoje města, která byla právě tak středisky činnosti jako ohnisky útoku a výboje - a tato města názoru svobodomyslného a písemnictvi mladoněmeckého posunují se postupně vždy více k severu. V rr)mantický-ch městech z pravidla převládala volná, otevřená svěží pi-íroda, mísící se bud' se starožitnou architekturou neb s pi-jvětivou vÝ'stavností, lesy a široké proudy i-ek šumívaly tu do stlumeného ruchu městského, malebná okolní krajina vábila tu k procházkám nekonečným a rozmanitým. Nyní hledána byla hlučná, chvatná, rozložitá velká města, kypící životem politickým a ruchem obchodním; města značných sociálních rozdílů a životních kontrastú, města, do nichž vnikal pi-íval cizinců a kde tvoi-eny hyly v bursách, v účtárnách, ve velkoobchodech, v diplomatických salonech a ve sněmovnách denně nové reality moderního života. Po romantických střediskách Jeně, Drážcl'anech, Heidelberku zmocňují se duchovního vedení Stuttgart, Frankfurt, Hamburk - a Pai-íž; Berlín měl právě tak těsné a zvláštní vztahy k liberální a mladoněmecké kultuře jako pi-ed tím k filosofii a. poesii romantické, Ve Stuttgartě to však nebyl m'alebný ráz města zelených návrší a úsměvných vinic, který lákal a shromažďoval zástupce nového směru, nýbrž byl to čilý ruch parlamentární a literární centralisace., zosobněné slavným nakladatelstvím Cottovým. Ve Frankfurtě a Hamburce cítili se svobodomyslníci zvláště doma: nebyla to města sídelní, postavená na loyalitě poddaných k panovníkovi, nebyla to města universitní, podrobená učené autoritě výlučně stavovské doktriny; nýbrž byla to města obchodnická, finanční, značně mezinárodní a prostá moralistních předsudkťl. 

16 

města rozkvetlého žurnalismu. 1:erlína musil nový směr úporně dobývati: jako kdysi romantika se právě tu sti-etla s krajním svým odpůrcem, s dogmatickým osvícenstvím, tak liberalism setkal se t\\~ s odporem konservativních, loyalních tradicí, s pruskou vládní soustavou a jejími vyznavači, s universitou zbudovanou v době čl v duchu národně historického romantismu, zbožného vlastenectví a klassicistského llovohumanismu, s organisovanou orthodoxií -- a musil právě tady sváděti svoje nejkrvavější zápasy. Když však několika nejvýznačnějším zástupcům nové politicl<é generace zdála se všecka německá města přiliš úzkoprsými, příliš maloměstskými, pi-íliš chauvinskými, zvolena byla od nich pi-ímo Pai-íž za sti-edisko, kde byly novodobé požaclavky naprosto splněny a kde moderní publicistice poskytnuto prosti-edí zvláště pi-ípadné. Kdežto se romantikové ph svých hojných návštěvách Paříže cítili v ní opuštěnými vyhnanci, bylo mladoněmeck}'m liberálům nad Seinou jako Antaiovi, když dotkl se matky země: tu byly jejich vzory, ztělesnění jejich veřejných tužeb, volný vzduch politický, svobodné poměry n:ábožensk~; bylo by nutno opsati celé nadšené výlevy Heineovy, kdyby měl býti náležitě vystižen přímo vášnivý poměr nové politiky a literatury k Paříži. 

Velká obchodní města přivedla hnutí v těsný styk s dvěma dů· ležitými činiteli společenskými, ktei-í vlivuplně zasáhli do dalšího jeho rozvoj e: s židovstvem a s literárními salony, seskupenými kolem vynikajících žen nového slohu životního. 

Opakuje-li Treitschke jízlivě Menzelovu přezdívku »Mladé Palestiny«, vrženou ve tvái- mladoněmeckému a literárnímu hnutí dvacátých let, jest jistě v neprávu a naprosto neudržitelný jest jeho tendenční výklad, jakoby mnoho z charakteru hnutí dalo se prostě vysvětliti »zahalením orientálského názoru světového a zděděné nenávisti ke ki-esťanství západoevropských forem«; ale nepopíratelno jest, že mnoho z kritické schopnosti, z ironického sklonu, ze záliby v přehodnocování mravních hodnot, z feuilletonistickéduchaplnosti, z dojmové" vznětlivosti, jak všecky rysy ty pozorujeme v celém hnutí, jest v těsné souvislosti s přijetím národních rysů židovských do německé kultury a literatury. Bylo by to nesporno, i kdyby oba duchovní vůdcové hnutí, Boerne a Heine nedávali důkazy tak nezvratné. 

Literární salony, ovládané moderními ženami, prostými tradičních před sudků a honosícími se neobyčejně širokým vzděláním, byly v příčinném vztahu s kulturním zmohutněním židovstva. Židovští bankéři, obchodníci, lékaři, kteří nebyli obtíženi závažím rodové tradice a pi-ežilé etikety, hodnotili jednotlivce pouze dle osobních vlast- 

17 

ností, dle zásluh ducha' a dle povahy a mohli tak shromažcfovatl společnost skutečně vynikající. Majíce vedle pi-epychu životního i stálou potl-ebu pi;epychu kulturního, vítali u sebe se zálibou učence, umělce, spisovatele, žurnalisty. Jsouce sami zcela mladým a nov)"m útvarem společenským, volili rádi zástupce nových názori't myšlenkových a llových proudt"1 politických a volíce často se šťastným tušením dotud neznámé lidi zíti-ka, jevili se obratnými hráči na ·burse kulturní. Ženy stojící v popi-edí těchto společností, obmezených takměi'výlučně na Berlín, ovládaly je souladem duchaplného vtipu, společenské gracie, kosmopolitické povznešenosti nad pi-edsudky doby, konfesse politiky a vlastenectví. 

N ej sla vnéj ší a nejtypičtěj ší z těchto berlínských salonú, jež phjaly a dále rozvíjely moderní liberalismus a to nejen politický, salon Rahel Varnhagenové, j~st pro děj iny hnutí dt"lležit i z jiné pi-íčiny: tu nejpatrněj i ztélésněrío jest splynutí nového politického a literárního liberalismu jihoněmecké provenience se staršími svobodomyslnými snahami. Studujeme-Ii snahy tyto na obou charakteristických jejich nositelích Varnhagenovi von Ense a hraběti A. Piickler-Muskauovi, vidíme, že u nich organicky vyplývají ze světoobčanství a ze širokého společenského rozhledu vznešených aristokratú a významných diplomatú, z pohrdavé ironie příliš bystrých pozorovate1t"l rozmanité lidské komedie, ze stále potvrzovaného vědomí podmíněnosti a relativnosti všeho, z důsledného historismu, jemuž ani děj iny přítomnosti nejsou tajny. Ale tento aristokratický a skeptický liberalismus jest dalek každého bezprostředního činu, každého odhodlaného projevu vt"1le a nevyhýbaje se kompromissúm, dovede se vyrovnati bez vnitřního souhlasu i s vládou reakční i s poměry přežilými. 

V témže duševním prosti-edí doznal moderní liberalismus německý ještě dalšího obohacení a prohloubení. Kdežto romantikové se honosili svojí nejvlastnější filosofickou soustavou, vystavěnou a pak i pi;estavěnou Schellingem, kdežto války za osvobození nalezly filosofického mluvčího ve Fichteovi, nemohl se liberalism nikterak vykázati podobnou velkou vúdčí osobností tvúrčího myslitele. I pomohl si zvláštním duchaplným úskokem: přizpt"1sobil si nikoliv bez násilí a bez paradoxu právě onoho filosofického genia, k němuž jako k svému obhájci ve vyšší sféi-e dialektické odvolávali se také konservativní, legitimističtí, vládní odpt"trci liberalismu. Byl to sám Hegel, od r. r8 [..j. stkvělý sti-ed berlínské university a myšlenky, jenž po romantických vídmech polomystické filosofie Schellingovy pi-inesl pi-esnou, logickou, dúslednou stavbu dialektickou, objímající všecky 

2 

18 

obory myšlení a filosofie. Kdežto pruští sťátní konservativci viděli v jeho ztotožnění rozumného a skutečného pevnou oporu kriticismu a autority, viděli v něm liberálové skrytý podnět zkoumati a vyšetřovati kriticky, zda státní, náboženské, mravní, společenské reality jsou opravdu rozumny a tedy hodny skutečnosti a trvání. Kdežto státní konservativci vyjímali z jeho filosofie statickou část, všímali si' stoí.tpenci. moderniho hnutí jeho dynamické děj inné filosofie, učící principu vývoje a vykládající dějiny jakožto pohyb. I literárně zdál se Hegel novému hnutí poněkud příbuzným, zavíral-li svttj dialektický výklad rozvoje útvarů uměleckých čtvrtou uměleckou formou, jež měla býti uměním čistě lidský-m, »zobrazením nového svatého, Humana, umělce sama« -- nebylo nesnadno sytiti tímto poukazem Hegelovým do budoucnosti individualism nového směru, jeho snahu vyrovnati umění se životem, pravdu aesthetickou s pravdou 1 idskot1. Skutečně nejpi'ednější pi-edstavitelé nového směru literárního zasedli v lavicích hustě obsazené posluchárny Hegelovy; skutečně v dílech jej ich setkáváme se opětovně s ohlasy Hegelovy filosofie děj in a kritiky vývoje; skutečně na sklonku tohoto období, v letech čtyJ;.icátých vyšli ze svobodomyslného tábora myslitelé, ktei-í Hegela učinili východiskem radikálně filosofické kritiky, společnosti i státu, náboženství i mravnosti, hospodářství i ki"-esťanství. 

I nalezl liberalism, původně jen politicko - parlamentární, i mocnou oporu filosofickou a vyšinoval se zvolna z partikulárního hnutí intelligentního měšťanstva jihoněmeckého k významu velikého směru zachvivajíciho celým německým národem, jmenovitě jeho mladšími a lidovéjšími vrstvami. Nejmohutnějším výTazem toho jest literatura dvacátých a ti-ícátých let, v které nyní dlužno sledovati odlesky liberálnich ideí. 

I uúíme při podrobném rozboru vynikajících několika zástupcú. kterak prováděn byl dús1edný boj proti výlučnému aestheticismu a kterak násilné a tápavě vyhledávají se vzory i formy nové hlamě v cizině; kterak vytvái-ía vyhraňuje se moderní životní Dázor jednoticí umění a život, poesii a vel-ejné poslání. Tvto problémy daly se i'ešiti spíše kriticky než básnicky ---,- a skutečně byly tak i-ešeny. I budou věnovány kapitoly následující pi-edevším duchttm kritickým a polemickým. 

WOLFGANG MENZEL. 

Na Wolfgangu Menzelovi spOClva dvojí kletba: jeho hranatá a nehorázná postava prochází literárními dějinami jako postava zavilého nepi-íte1e Goetheova a nečestného udavače Mladého Německa. Proto historikové, pokt~d vůbec lVlenzelem se zabývají, snaží se jen vysvětliti z ovzdUŠÍ/doby a povahy Menzelovy jednak koi-eny a motivy jeho zaphsáhlého záští vůči Goetheovi, jednak tendenční a osobní podklad bezectné jeho denunciace nejsmělejších a nejvýraznějších hlav mladého pokolení. I nenalézají pak ani dosti chuti ani dosti zájmu podrobiti historickému neb kritickému rozboru celou dosti složitou osobnost lvlenzelovu, osobnost to novinái-e a recensenta, dějepisce a publicisty, polyhistora a polemika. A pi-ece ne1ze vnitřní 10m dvacátých let, onen gordický uzel tendencí pozdní romantiky a mladoněmeckého liberalismu vysvětliti a rozplésti lépe, než analysuje-li se právě tato individualita přechodní a hraníčná, pohlížející spokojenou a úsměvnou tvái-í do prchající periody romantismu literárního a politického a obracející se druhým zamračeným a nespokojeným obličejem k vei-ejným i slovesným novotám pokolení ti-icátých let. Teprve podrobnější studium této osobnosti skutečně hybridní ukáže, že nác lada bOjtl za osvobození rozlila se i v oblasti theorií literárních a že mohutně vznícené nadšení pro národní charakternost, kmenovou pi'tvodnost, mravní ryzost nevedlo jen válečné pluky. neinspirovalo jen pochodové rhytmy hlučných písní, nýbrž že určovalo i směr kritických úsudků. Ježto pak životní hodnocení literatury, charakterní měření děl básnických, jaké uvedl v soustavu poněkud hrubou právě Menzel, jest z dt'tležitých složek pi-ekotného eklekticismu, na němž liberální a libertinské pokolení z ti-icátých let v Německu budovalo svůj názor literární a kulturní, má W olfgang Menzel zvláštní dÍ11ežitost pro poznání Mladého Německa, s nímž souvisel také vztahy osobními. I lze i-íci, že dějiny kritiky mladoněmecké hyly by právě tak kusé jako nespravedlivé, kdyby nevšímly si také pi-edehry jej), jakou jest kritická 

2* 

20 

činnost Menzelova, byť pi-edehra ta měla namnoze ráz divadla satyrského. 

Vnější rámec života Menzelova, jejž sám načrtl poněkud nespolehlivě a mnohomluvně v samolibých »Denkwiirdigkeiten«, shoduje se celkem s myšlenkovým jeho obsahem; pro hranice vývojových a ideov)"ch period dají se najíti pl-ípadné mezniky biografické. "Dll roku 1820 vystupuje Slezan W olfgang Menzel na vratislavském gymnasiu, na bitevních polích válek za osvobození, na vysokých školách v Jeně a v Boně jako typický student své doby, jíž buršáctví a turnérství vtiskuje ráz. Jest to nadšený, obětavý, splašený junák s notnou dávkou velkohubé frasovitosti a dobrodružné podnikavosti: statný a svalnatý Germán, cvičící více tělo než ducha,který nenávidí nesmii'-itelně Francouzli, jichž nezná: enthusiast opilý příliš mladým a silným vínem sebevědomí národního a osobního; dlivěřivě naivní 'a optimistický hoch, oslněný velikostí doby, v níž žije. Velmi romantický a malebný útěk dvaadvacetiletého do Švýcar, jehož živý a barvitý popis náleží k nejsvěžejším stranám »Denkwiirdigkeiten«, jest vážnou zkouškou pro Menzela: jsa bez soustavných vědomestí i bez akademické hodnosti, značně kompromittován politicky a úplně odtržen od domova. má si frasista a nadšenec hledati občanskou existenci. Svoje nadšení tělocvičné promění velmi prakticky v zaměstnání poskytující výživu, svoje vei-ejné zanícení vlastenecké postaví do služeb publicistiky. Neztrácí naprosto mladického svého sebevědomí, ba stupňuje je: novinái-ská činnost Menzelůva ve švýcarském časopise »Europiiische Bliitter« jest vlastně jen domýšlivé odsuzování veřejně uznaných a uctívaných veličin s patra; jeho osobivé zasažení do velikého sporu 'osvícencli a romantikli v Heidelberce, kde kratši dobu pobyl, zvláštním polemickým spiskem, svědčí o dlikladné samolibosti. 

Leč neimponuje jen sám sobě, nýbrž i jiným: sám mocný Cotta ve Stuttgartě pověří tohoto mladého žurnalistu bez legitimace akademické i literární r. 1825. redakcí »Litteraturblattu«, který jak osobou svého nakladatele tak svým výhradním kritickým monopolem požívá i za terroristické redakce Adolfa Miil1nera vei-ejné vážnosti. Volba Cottova ukáže se alespořl pro první léta dosti šťastnou: Menzel dovede upoutati rozmanitostí a rázovitostí obsahu a tvrdošijnou jednostranností svých úsudkli, vedle nichž nestrpí takl-ka úsudku cizího, takže čas od času vyplňuje svou kritickou a bibliografickou revui sám. Nahromadí na rychlo množství vědomostí, velmi pestrých a velmi povrchních; kde nemá vědomostí a vzdělání, oopom{'tže si 

21 

vtipem klamajícím pozorovatele nekritické; zastírá dovedně mělkou prázdnotu svého podání novinářskou deklamací a historisujícím pathosem; utvrdí dúvěru ve vědeckou svou zpúsobilost hodností akademickou. ~esnaže se nikdy jako pravý plebejec pokorně skloniti se v tiché úctě skromného pozorovatele před tím, čeho nechápe a co nad něj nekonečně vyniká, phzpúsobuje se tím snáze a ochotněj i veškeré prostřednosti svého okolí. Vžije se úplně do stuttgartského ústředí, jehož již do smrti taki-ka neopustí. Ač od mládí propagoval politické snahy velkoněmecké, pi-ece zúčastnil se činně, ba jako poslanec, politiky partikularistické: tľeha že vždy pi-edstavoval si jednotu i-íše jakožto pruskou hegemonii, přece pracoval pro zájmy wiirtenherské, jsa respektován při tom samým králem. Ti-eha že opětovně prohlašoval písemnictví za nejýspěšnější prostředek jednoty národní, phmkl se přece chyti-e k j ilroněinecké frakci literární a účastnil se jej ich tahtl proti severoněmecké literární kultui'-e. Souhlas okolí, dúvěrné styky s i-adou osob významných a vůdčích, autorita vlastního časopiseckého podniku násobily odvahu NJenzelovu, jež právě tak bezohledně snižovala skutečnou literární velikost jako nadouvala nicotnou prostřednost: úporný a zavilý hoj proti Goetheovi, proti hellenismu a literárnímu světoobčanství jest toho nejjasnějším dokladem. Jednak radikalismus tohoto odporu, jednak soustavné sdružování literatury a života, poesie a politiky imponovaly na Menzelovi mládeži, vždy náchylné k negaci uznaného a k pochybovačnosti o daných hodnotách a vždy toužící proniknouti hned nejen na trhu knihkupeckém, nýbrž i na trhu politickém. Menzel rád viděl sympathie mládeže, ano snažil se j i v osobě _Gllíz.kQwově pHmo osobně k sobě pi-ipoutati; neuvědomil si však, že mladé pokolení múže jíti s ním po společných cestách jen krátce, aby potom vyhledalo si naprosto rozdílné dráhy. Když se však počal obávati, že by mládež mohla býti konkurentkou jeho podniků a jeho věhlasu, zbavil se jí hnusnou denunciací u politické vrchnosti. Udavačství dovrší pokrytectvím, které se skrývá za štít náboženské orthodoxie a mravního rigorismu; nízký čin hrubého sobectví chce maskovati prospěchem nároclního celku. 

Leč čin ten, který policejní vláda pi-ijala s povděkem, ač dotud neclt"lvěřovala příliš Menzelovi, zničí veškeru vážnost Menzelovu v literatuře. Od té doby vyhýbají se seriosní spisovatelé »Litteraturblattu«. jenž udržuje se téměř jen setrvačností a vyp1tluje takřka vý· hradně vlastními příspěvky redaktorovými. Pilné, pestré. často i dúmyslné snůšky historického a kritického materiálu. jež lVlenzel s pedanterií školometa a s psavostí žurnalisty vydává pro vrstvy spíše li- 

22 

dové než učenecké, ztlstávají bez povšímnutí a bez odbytu. Pouze provincíální nový domov jest i dále .t\fenzelovi věren: ctí jej znovu parlamentní hodností, ohlíží se na jeho politické názory, kornatící vždy více v konservatIsmu velmi úzkoprsém a nesnášenlivém, pojímá vážné jeho spílání uraženého sebevědomí a dotčené pýchy. Poslézepi-ežív svou slávu takměi- o čtyřicet let, doživ se splnění mnohých svých politických pi'-áni a naprostého vyvrácení literárních svých odhadtI, umírá Menzel roku 1878 - a většina knih tohoto čtyřicetiletí leží dnes v knihovnách nečtena a v knihkupeckých magazinech nerozřezána. 

Z tohoto tak dlouhého života Menzelova jest dějinně významno pouze deset let: od r. 1825 d() r. 1835. Tehdy neredigoval Menzel jen časopis, zasahující mocně do rozvoje písemnictví. tehdy nenapsal jen svoje základní literárně kritické dílo, nýbrž tehdy promyslil a vyjádřil dtIrazně a bezohledně vtIdčí ideje doby, silně zachvívající jeho vlastním nitrem. Pro ideje ty zněla by nejstručnější formule asi takto: jest to polittcky a socialllě pojatá po:::dní romantika 7' interpretaci válck :::0 osvobozeni. 

:Menzel jest mluvčí romantiky. Vždy stál na straně romantikú proti racionalistúm, na straně mystiki'l proti »fysikanti\m«, na straně pi-írodní filosofie proti logická dialektice, na straně gotiky proti renaissanci. Když r. ]819 v Heidelberce, kde Menzel právě tehdy dlel, utkal se romantism před stavovaný Gorresem, Creuzerem, Arnimem !! Brentanem v prudké zásadní ptItce s rationalisty Vossem a Paulusem, přihlásil se Menzel podrobným polemickým spiskem »V oss und die Symbolik« k táboru romantiktI. ZtIstal jim věren, když »fysikanti« a racionalisté nabyli ve veí-ejnosti vrchu a vždy hlásil se k jejich mythologickvm, symbolickým theoriím c1ějinným a filosofickým. Schellinga pokládal vždy za největšího myslitele doby a stavěl jej vždy v kontrast k Hegelovi, jehož logickou přesnost nenáviděl. Gorres, Baader, Creuzer platili mu vždy za významné filosofy; Jakob Bohme požíval jeho zvláštní úcty. Ač protestant r\Jdem a vychováním, styky a přesvědčením, sympathisoval vždy s katolickým středověkem a s katolickou gotikou: vážil si organisace církevní i autority papežské: jen jesuitism nenáviděl, vida v něm princip racionalismu, který jej odváděl od většiny theologtl protestantských. Čistě romantický byl jeho kult krásna: bylo to krásno spíše hudební než plastické, spíše krásno barvy než linie, krásno prchavého dojmu, okamžité nálady, púvabného detailu, nikoliv krásno celistvé koncepce, organické jednoty, zákonné harmonie. Proto básníky jeho srdce byli Tieck a Jean Paul: umělci bez komposice a bez organičnosti, bez pevné kresby 

23 

a bez hutné plastiky, InJstn detailu, odstím~hudebních valeurll. Romantická jest Menzelova záliba pro venkov, pro volnou pi-írodu, pro samotu lesa a jeho' odpor k mechanismu velkoměstského života, světácké společnosti, moderní složitosti, Romantický jest jeho kult národni pllvodnosti, lidové rázovitosti, kmenové samorostlosti; jeho zájem o lidové tradice, o cykly národních pověstí, o báchorky a písně, Romantické j sou formy jeho C[uasi-belletristických děl: aforistická forma jeho kousavých »Streck7'erse« (1823), báchorkovitý rámec jeho literární komedie »Riibe:::alll« (1829), jeho zpc'tžděný neorganický román »Furore« (1851). 

Ale tato romantika Menzelova jest v}'slovně romantika pozdní asi v té formě, jak ji vyznávalo druhé desetiletí XIX. století. Naprosto chybí souvislost.s první romantickou školou jenskou: ani novoplatonisl~ Novalisťív, ~ni Fichteova individualistická progres"Sivní universalita ani idea centrálniho bodu vlastní Friedrichu Schlegelovi neleží na dně názoru Menzelova právě tak, jako jest mu cizí idea progressivní poesíe uníversální, vypracovaná Augustem \Vilhelmem Schlegelem. Zástupce této ranní romantiky Menzel pi-ímo odmítá, poldádaje je spíše za epigony směru Goetheova, renaissanční graekomanie a necharakterního kosmopolitismu; jejich individualistickou ethiku, jejich smyslnou erotiku posuzuje jako moralista. Nejsou mu takměi' romantiky, protože nejsou dosti germánští, dosti gotičtí, dosti křesťanští: Menzel teutoman nedovede arciť pochopiti směru světoobčanského, Menzel moralista neclovede se arciť smíJ-iti s krajním aestheticismem. Menzel protigoetheovec nedovecle arciť přijmouti školy vycházející z Goethea. Menzel protiformalista nemá arciť smyslu pro samoúčelnou kulturu slova, verše a obrazu. 

Než neméně cizí jsou .1VI enzelovi i posleclní umělecké výběžky romantismu; ono ki"Ťdlo daemonikú, fantastú, paradoxních psychologll a groteskních stilistú, jakými jsou E. T. A. Hoffmann neb Z. Werner: i oni byli pi-íliš výlučnými artisty, příliš clo sebe obrácenými požitkái-i. než aby mohli uspokojiti Menzela, jenž viděl v romantice spíše sociálně-národní tendenci než umělecký směr. 

Romantika b)'la W olfganp.:u !vf enzelovi reakcí německého ducha a německé národnosti proh; evropskému .W1ětoobčanstz{ odporem ideje národnostní protiideáli:tm 7'Šeobecné hU1'nanity. středm'ěkého německo-křesranského názoru proti renaissanci a klassicismu. lidové dry proti učeneckému oS7'ícenst7Jí. Menzel pojímal ji tedy jako hnutí národní obrody německé a s tvrdohlavou ač správnou dllsledností odmítal i vignettu »romantika«. neboť viděl tu odpor německého 

24 

ducha a vkusu proti duchu a vkusu románskému. V katolickém živlu I'Omantické literatury a kultury neviděl naprosto prvek základní a podstatný; ba s málo pi-esvědčivou eskamotáží snažil se ukázati, že romantika obsahuje v nejvnitl-tlější své podstatě svoje vlastní, samostatné, ryzí, germánské pojetí ki-esťanství, které se dá sledovati od ranéhosti-edověku a které stojí v příkrém sporu s katolictvím, jak vyvinulo se mezi národy románskými za spolupůsobení papežt'1 i jesuitů a ve stínu trt'lllu habsburského i bourbonského. 

Tento >>!..'edověký germanismus« náboženský ukazuje zvláště jasně, že na pojetí a pi-izpůsobení romantismu u Menzela mocně působil jeho názor vlastenecko-politický, vyhranivší se v době a v myšlenkovém ovzduší válek za osvobození. Nejen v<ilečně a státnicky, nýbrž i ideově spočívaly tyto války na nesmíJ-livém národním chauvinismu, který kolísal mezi naivností prýštící z nevědomosti a mezi vypočítavostí, appellující na lidové instinkty. Národní celek byl prohlášen za svrchovanou pravdu, za poslední absolutno, za smysl a cíl veškerého dění a ohnisko celých děj in. Chauvinism tento ns:uznával jednotlivců, na jichž rozhodn)' děj inný vliv ukázal tak krásně Fichte; neuznával stavovských vrstev, k jichž postupnému ocenění vypracovávali se dějepiscové a filosofové děj in ; neuznával historicko-státních útvarll, na něž upozorňovalo právnictví; znal výhradně národní individuality a věřil v děj iny jako soustavu srážek, podléhání, vítězstvía vyrovnávání jich. 1v'[enzel snažil se pi-enésti toto pojetí také do dějin duchovních. Sledoval, jak v německé literatuře prou se o pi-eduost tendence francouzské, anglické, řecko-i-ímské a kladl za ideální cíl vítězství tendencí domácích nad směry cizími. 1'\ epsal historii velikých literárních jednotlivCll, tVllrčích geniů a jej ich napodobovatelů, žákll, čtenái-ll, n)'brž historii tvůrčích národních sil a jej ich konfliktll. Tím si svůj úkol zjednodušil, leč tím i značně znásilnil svúj výklad: teprve dlouhou a spolehlivou indukcí četných individualit básnických lze zjistiti charakter národní literatury, kdežto pokus, deduktivně vyložiti z aprioristického pojetí písemnictví národního ráz a význam jednotlivých spisovatelú, musí zůstati planým schematisováním. 

To však dlužno Menzelovi přiznati, že jeho pojetí národa a národní literatury nebylo pouze povrchové a hmotné. Nepatřil naprosto k oněm vlasteneckým kritikům, ktei-í za písemnictví národní pokládají již ono, jež zpracuje t. zv. národní látky, zpodobuje výjevy a úseky národních dějin, zužitkovává jako dekoračních součástek prvkt'l pi-ijatých z lidového básnictví. z národních písní, z původních pověstí. Nedospěl sice k pojetí, že otázka po národnosti v písemnictví jest 

25 

vlastně otázka po jeho stiio'vé organisaci, ale vypracoval se od primitivního názoru, %e národnost uměleckého dila spočívá v jeho látce k přesvědčeni, že národnost tu dlužno hledati v charakternosti díla. Byl tedy v theorii pravdě značně blízko; nedostatečná indukce, lil~ovolné stanovení pi-Íslušnosti k tomu či k onomu národnostnímu směru, osobní nechuť pi-i posuzování některých zvláště význačných individualit zakalily však v praxi úplně jeho zrak. I vytkl na pi-o velmi pi'ípad ně německou národnost v díle Jean Paulově a Tieckově, kdežto Goethea, jenž jest německy národním právě tak ve Faustu jako ve \Nilhelmu Meistertl, v1lbec nepokládal za německého národního l;ásníka, čímž sám pojem německé národnosti neblaze súži1. 

Německou národnost pojímal Menzel se zvláštním romantickým mysticismem. Kdežtoyro dobu válek za osvobození byla i'eč takměř výhradním kriteriem riárodnosti, neváhal Menzel přenésti se ve sv)'ch literárně-histonckých dílech přes tento pi'edsudek a zařadil plným právem do německého písemnictví i ta díla, jichž autoi'i, rodem i životem Němci, vyslovili svoje německé myšlenky bud' francouzsky neb latinsky. Shledával naopak podstatu němectví v určitém, dějinami dotvrzeném a literaturou mnohonásobně vyjádřeném duševním charakteru, jenž jest blouznivý, dobromyslný, fantastický, pověrčivý, vřel)' a bouřliv)'; jenž vybijí se »neobyčejně něžným a jemným citem, jiskřivou fantasií, siln}'m sklonem k allegorii a k symbolice, velkou obratností v básnictví zapleteném, vše strhujícím plamenem nadšení, jemným smyslem pro přírodu a pro idyllično, pro rodinu, pro domov, a ještě více illusí pro vše cizí a podivné.« N ej stručněj i shrnul Menzel tento charakter německý, který Se mu jeví spíše kontemplativním než aktivním, spíše nepi-irozeným neb nadpi-irozeným než praktickým, do ti-í takměi- llepi-eložitelných slov »fnllcriichkeit. Sillnigkeit, Bcschauiichkeit«. 

Nalézáme tedy u Menzela místo koncisního bud' historického neh sociologického výměru dosti širokou, matnou, mnohoslovnou. silně romanticky zbarvenou parafrasi některých význačných ryslr německé povahy, jak zejména projevila se v první třetině XIX. století a jak ji skizzovali básníci, namnoze k romantickému směru se hlásící. Je to tato charakteristika, která, jak brzy bude vyloženo, nechce jen konstatovati rysy dané a realné, nýbrž i vytýkati rysy žádoucí a hle·· dané, klade tak značný dúraz na převahu citu a obraznosti nad vmí a činem, dlužno v ní hledati pi-evahu názoru romantického nad názorem válek osvobozovacích, které představovaly si typického Němce jako muže činu, odvahy, v1lle. 

26 

~aproti tomu vytvoi-il si Menzel typ francouzské povahy ze záštipln}'ch rysi'l běžn}'ch válkám osvobozovacím: toť fantom lživý a velmi konvenční, naivní a směšný, zjevující se jen zraki'lm zakaleným nenávistí a hlavě oklamané úzkoprsým moralismem. Podstatu francouzské kultury úíMenzel v smyslnosti, nevěi-e, materialismu, pohanství. literatura francouzská od veršovaných Artušovských románi'l až po Viktora Huga jest výrazem této nevěry a nemravnosti, znovu se valící módní vliv gallomanie jest rušivým fermentem vyrovnaného něrreckého národního života, národní jednoty, národní mravnosti. Proto odsoudil Menzel takřka celé německé písemnictví XVII. věku, proto kritisoval odmítavě \Vielanda, proto pronásledoval mladoněmecké pokolení, proto pojímal germánskou romantiku jako národní emancipaci od francouzského duševního jha. Boerne razil svi'tj epigrammatický titul »Af cllul der Frallzoscllfrcsscr« velmi pi-ípadně a správně. 

V otázce námc1ní chprakternosti dopliíuje Menzela romantika a epigona válek za osvobození Menzel spisovatel tendenční, Menzel programmatik a vei-ejny kritik, Menzel politický a společenský činitel. Nestačilo mu. sledoval-li v literatui'e s objektivitou historika, jakou měrou autoi-i v dílech svých vyslovují charakterní rysy německé: nestačilo mu hodnotiti je dle intensity této osobitosti národní. Chtěl od literatury bezprosti'-ední pi'lsobení na rozvoj a sesílení charakterních rysll národních v žIvotě: žádal si od ní pi-ímou účast na výchově povah pro veřejný život a pro politickou činnost. Literatura mu byla pouhým prostí-edkem výchovy vei-ejné, pouhou palaestrou života jeho názor byl krajně tendenční. Jako pravý protiklad výlučného umělectví ranní romantiky znějí slova z první kapitoly jeho hlavního díla: »Budeme vvcházeti ze života, abychom se stále k němu vraceli; s touto nití Ariadninou doufáme se proplésti labyrinthem literatury. Ježto se stavíme ve svěžím pocitu života nad mrtvý svět literatury, bude nám museti tato otevi'íti veškerá svá tajemství, aniž by nás ukolébala do čarovného spánku. Pouze živý mi'lže jako Dante projíti světem stínl!. S tohoto volného hledis~a chceme literaturu nejprve v jejích vzájemných vztazích k životu, pak jako umělecké dílo pozorovati.« 

Ježto byl lV[enzel ki-esťansko-romantický reální politik, jemuž v pi-íkrém odporu k chabé a malé pi-ítomnosti jednalo se jednak o znovuzrození slavné poctivé germánské dávnověkosti, jednak o vytvoření silných, pevných a činorodých povah. kladl literatui'e dvojí úkol: dílem proniknouti s plným pochopením k jádrtt německé minu-losti. vzkJ-ísiti ji s plností života, odkrýti v ní skutečnou národní ve- 

27 

likost, dílem vytvái'eti positivní, silně suggestivní, v{'1dčí postavy. zvoucí k napodobení a k opakování. I jest básníkem jeho srdce Ludwig Tieck. oživující německý sti'ec1ověk nejen s jeho malebností a rázovit(,stí tvarovou, nýbrž i s jeho mravními typy a s jeho naivností, v níž clříme tolik z německé osobitosti. Proto vrací se znovu a znovu se slovy obdivu a nadšení k J eanu Paulovi, štědrému tvl'trci postav německých jmochlt, již jsou nevinní, nesmělí, plni citu a ducha, něžné čistoty a šlechetného názoru světového. Proto staví proti realistovi a objektivistovi Goetheovi idealistu a subjektivistu Schillera, kter~' nejen zpodobuje, nýbrž i hlásá neporušenost mládí, čistou nevinnost. šlechtictví duše, oheřJ šlechetné vášně, posvátnost cudné lásky a svobodu, vesměs vlastnosti prospěšné a žádoucí pro mravní zdraví národa a společnosti. J?roto soustavně zamítá Goethea, jenž jsa zcela lhostejný k mravriě výchovné akci zobrazuje právě tak klidně a bez rozhorlení porušenou současnou skutečnost jako mravně nedokonalé neb vadné povahy. 

S hlediska mužné a statečné charakternosti, pojaté v ovzduší bojíl protinapoleonských, odsuzuje Menzel jak pohodlnou, uklidněnou, provinciální selskou idylličnost Vossovu a Rebelovu, tak bezstarostné, bezzájmové, nečinné a bezduché šosáctví, jehož pi'edstavitelem jest mu na pi-. Zschokke, tak i frivolní lichocení nemravnosti a pohodlí obecenstva, jaké prováděl Kotzebue ve své plytké dramatice. Statečný a neohrožený Siegfried - a ten zdá se mu nejkrásnějším vzorem německého mladého muže, určeného k velikým věcem národním -" ntmltže vyrtlsti ani mezi pi'esládlými sedláky ani mezi filistrosními maloměšťáky. V odporu k idylle a k filistrositě shodují se Menzel naprosto se starší romantikou: v pojetí ženy liší se od ní úplně. V první polovici XIX. věku vystupuje v německém písemnictví dvojí protitht"tdný názor o ženě: Jeden" individualistický, propl'tjčující jí mravní i sociální uvolnění, zaručující jí vliv na záležitosti ducha i vei-ejnosti, činící ji sti'edem společenského života, vtiskující jí péro spisovatelské do ruky, má koi'eny v Goetheově názoru, ztělesněném i-adou skvělých postav ženských, vykvétá v romantice ženské, vydává stkvělé plody v salónech vzdělaných a krásných dam berlínských a stává se posléze dědictvím Mladého Německa. Druhý názor o inferioritě ženina citu, podi-ízeného superiornímu intellektu mužovu, jest konvenční: odkazuje ženu k i-ízení domácnosti a k výchově dětí: nabývá posvěcení Schillerem, jenž byl v lásce a v manželství typem filistra: prostupuje švábskou poesii inspirovanou rodinným štěstím wiirtemberských far. K němu pi-i myká se i Menzel, jenž má stejnou 

28 

míru obdivu pro sentimentální, odi-íkavé, pokorné a domácně vychované hrdinky Jean Paulovy i opovržení k ženám spisovatelkám, které pronásleduje vtipem velmi hrubozrnným a kritikou značně nespra· vedlivou. 

Pri'lběhem let mravně výchovná akce národní, již provááěl lVlenzel v kritice, nabývala vždy více rázu pouhé úzkoprsé mravní censury a jednotvárného kazatelství. Sám Menzel zapomínal, že jednalo se mu v prvé řadě o úplný pi-erod a o blahodárné obrození celku národního oživením hodnot dávnověkosti a účelnou výchovou charakteru a vykládal sám veškerou svou činnost jako boj proti nemravnosti a nevěi-e, nepi-ipomínaje ani, že tento boj podi-izoval vyššímu účelu. Tak vysvětloval svoje záští proti Goetheovi, tak omlouval svoje mlavačské vystoupení proti Mladému Německu; tak ustrnul ve vědomí potomstva ne zcela správně jako »Sittewart und Glauhensvogt von Stuttegard«, dle posměšných slov Heíneových. 

První literární podnik Menzeli'lv, vzešedší z těchto tendencí, byl;} revue »Eltropaische Bliitter«, založená r. 1824 v Zurychu Sl?!llečně s W. B. Mčmnichem, 19. P. B. Trox1erem, Fr. Lístem a A. A. L. Follenem. Tento list, jenž po roce byl zastaven. řadí se k značné skupině vlasteneckých a svobodomyslnýchčasopisi'l, vzniknuvších v době po válkách za osvobození a nesených jejich duchem bez ohledu na vládnoucí politické poměry. Ludenova »Nemesis« a Okenova »Isis« představují skupínu tu nejvýznačněji jako podníky .revualní: jest v nich neohrožený a bezohledný ostrý tón veřejné kritíky. stálé politické a národní hledisko ve všech statích nejri'lznějšího obsahu, bi-itkost ironíe a síla deklamace. německé rysy vedle buršáctví poněkud mladického a konečně totéž pronásledování censurou. Menzel pi-i spěl do časopisu »Europii.ische Blii.tter« ,-adou literárně kritických statí »die Gallerie der beriihmtesten delttscf1en Dichter in der ne~tell Zeit«, používaje zásad buršádJch za mě,-ítko kritické. tTvahy ty. jež přepracovány pi-ešly pozdějí clo :lVIenzelovy »Deutsche Literatur«. získaly jemu jméno: časopis byl hlavně k vi'lli Menzelovým kritickým článkúm, z nichž ostrý odsudek Goethea vzbudil sensaci, čten. odbírán, diskuttován; patrně tyto stati byly Menzelovi ,dostatečnou visitkou, aby mohl státi se r. 1825 redaktorem Cottova »Litcratltrblattu«. 

K svému proslulému ča!,opisu »A1ori!.enblatt túr gebildete Staltde« založenému r. 1807 pi-i družil Cotta r. 1820 »Litteraturblatt«, jehož redaktorem záhy se stal pověstný »advokát z \Veissenfelsu« Adolf :vlúllner, v tehdejši době kritického úpadku za předního kritika Ně- 

mecka považovaný. V úsudcích o činnosti polovzdělaného toho intrikána a povrchního ironika shodují se nejrúznější hlasy: Menzel i Goethe nenáviděli jej stejně, opovrhujíce jím. Menzel líčí nám svého pi'edchi'ldce opětovně jako nestoudného kritika spravujícího se jen rozmarem a osobními ohledy, jako literárního soudce bez principu. bez přesvědčení,s vědomostmi povrchními a s nejhorším vkusem, jenž literaturu a divadlo pi-ímo terrorisoval svou marnivostí, svou pomstychtivostí, svou zálibou pro vei-ejný skandál - a stěží kdo měl o Miillnerovi mínění pi-íznivějŠí. Stálé útoky na Goethea, jehož Cotta byl nejen ctitelem, ale i nakladatelem, znemožnily Miillnerovi další působení v »Litteraturblattu«a od velikonoc převzal redakci Menzel. Kdežto Miillner skorem výlučně posuzoval novinky belletristické, věnoval Menzel stejnoměrnou pozornost literatui'e naukové i krásné, 

/' .' 

a střídal delší pi'ehledy jednotliv)'ch ohorú s osamocenými posudky 

nnvých puhlikací. Zvláště pečlivě si všímal náboženství, paedagogiky, věd historických í pi-írodních a rád rekapituloval v úvodních slovech části z vývoje té oné discipliny. Ani knihy belletristické ani díla vě~ decká neposuzoval osamoceně bez vztahu k životu, naopak často namnoze násilně hledal spojitost knihy a doby, literárního zjevu a politické otázky, spisovatele a okolí. Opouštěl velmi často svoje thema kritické, upadaje v úvahu politickou, nedovedl se zdržeti nekonečných odchylek. propůjčujících mu možnost mluviti a rozhodovati o všem. Obraceje se k obecenstvu průměrnému a málo informovanému, oslňoval svým pnlyhirstorismem, který nikdo nešel do hloubky a který nikdy nevyčerpával svého pi'-edmětu, pi-esvědčoval svou hlučnou výmluvností, bavil vtipem častěj i zlomyslným než duchaplným a jemným. 

V jedné tendenci zůstal věten tradicím Miillnerovským: svým úporným bojem proti Goetheovi, jenž jako červená nit vine se jeho veškerou činností. S Boernem představuje Menzel nejplněji literární skupinu Goetheových odpúrCÍl, která se stoupajícím vlasteneckým a politickým zájmem hlásila se v několika různých odstínech v kritickém písemnictví dvacátých let. Dnes, kdy horlivost sběratelská snesla a v poučném výboru otiskla všecky výrazné projevy tohoto tábora Goetheovi nepi"átelského, lze rozčleniti odpúrce ty dle motivů jich odmítavosti a záští. Jedni, jako Franz von Spaun, Martin Span, Friedrich Giover a J. Fr. W. Pustkuchen popírali buď z úzkoprsé pedanterie buď z přežilého racionalismu Goetheovu genialitu, snižujíce námitkami maloduchými a kritikou krátkozrakou jeho význam. Druzí, vážící si velkých děl Goetheova mládí a mužství, nesnažili se proniknouti k povaze a k hodnotě výtvorú jeho kmetství a vyhledávali 

30 

komposlblÍ I detailní vady jeho knih vskutku trochu pohodlných a únavných, tak hallský professor Schlitz, tak Adolph Mlillner, jenž zahájil zejména polemiku proti obdivovatelllm Coetheovým, v němž pokračoval Menzel tak vydatně. Mezi odpllrci třetího druhu, kteH nepopírajíce epochálního kulturního významu osobnosti Coetheovy zaujali proti němu svoje osobní strannické stanovisko tendence náboženské neb moralistní, shledáváme duchy nejopravdovější: vyznavače starých básnických útvarů Alberta Knappa, nadšeného stoupence svobody a konvenční krásy Rakušana Justa Freye, proslulého protestantského bohoslovce orthodoxní observance Hengstenberka i slavného katolického a vlasteneckého publicistu Gorresa. 

K poslednímu ki"ídlu pi"ipoj il se Menzel již r. 1824 v »Europiiische Bliitter«, zll stal mu věren v »Litteraturblattu«, bojoval v jeho smyslu velmi úporně ve své »Deutsche Literatur« obou vydání a ještě v pozclním svém literárně historickém díle »Deutsche Dichtung«. Menzelovy námitky a výtky, nájezdy a sottisy jsou pestré, rozmanité, nespořádané a rozptýlené; lze však je nejlépe uvésti v soustavu, pi'-idržíme-li se postupu myšlenkového, v němž jsme posud sledovali rozvoj a !ozsah ideí Menzelových. 

Básnickým .svým, universalismem, uměleckým svým světoobčan ~ stvím, aesthetickým diletantismem pi"izpt'1sobujícím se útvart'1m rtlZných dob a národt'1 byl Goethe pHmo protikladem Menzelova ger-. mánství, uznávajícího jediný národní sloh, jediný literární směr: proto Menzel opětovně stihal Goeth~.ovo cizáctví, jeho graekomailii, jeho »pandemické miliskování« s cizími vlivy, jeho střídání a míšení manýr rllzných národních celkt'1. M enze!ovu požadavku stále kladénému na literaturu, aby oživovala vědomí a smysl národní dávnověkosti, slavné minulosti, arciť nevyhovoval Goethe, typický básník moderní doby, jež byla pro Menzela dobou lehkého, pi"iiemného života a virtuosního požitku; proto Tieck, oživovatel vážného germánského sti"edověku, jevil se Menzelovi větším básníkem než Goethe. 

Tfndccnční kritika Menzelova žádala od ~pisovatele dvojí charak. ternost: charakternost individllelní a charakternost propagační; oboji upřel 'Menzel Goetheovi úplně. lndividllelní charakterno~t pojímal Menzel jako potlačení vlastní nsobnosti v zájmu národního celkll a potřeb doby. - Proto vytýkal Goetheovi jeho umělecký a požit· kářský eg·oismus. znající jen ukojení ctižádosti a lichotící stále sentimentálně frivolní změkčilosti rozmazleného já: proto odsuzoval Goc· theovo individualistické se vzepi"ení phjaté vei'-ejné morálce; proto s únavnou tvrdošijností stavěl v posměch GoethellV nemužný pr):' po- 

31 

měr k Napoleonovi a zbabělou prý lhostejnost k válkám za osvobození. Ještě více pohi-ešoval Menzel u Goethea charakternost propagační; naopak pi'ičítal mu zhoubný a rušivý vliv na výchovu povah v Německu, Goethe, jenž mohl jako SC!1iller bezprosti-edně vychovávati charaktery, lichotil německému filistrovství i vládnoucímu materialismu, vmlouval se do pi-ízně vei-ejnosti, sloužil nízkým instinkti'un národa, ochromoval indifferentismem jeho víru, klidným. ba sympathick)Tm líčením slabošských povah jeho vúli, zálibným odhalováním smyslných chtíčů jeho sílu. I zdál se s tohoto hlediska, dle něhož Goethe Jest »mugnus irnpostúr« i\lenzelovi větším nejen Schiller, nýbrž i Jean Paul, tvi'trce positivních mravních povah. Jak hrubá byla Menzelova sti-elba proti Goetheovi, ukazují praegnantní slova, jež M. Holzmann pi-ípadně nazývá kvintessencí útoki't Menzelových: »Goethe byl m6>cí v Německu, mocí, jež pracovala do rukou vnějšímu nepi-íteli, mocí, jež oslabovala, jež rozkládala: naším zlým geniem, jenž nám fantastickým eg-oismem, požitky klamu a sebezbož·· něni, šálivě zakryl ztrátu náboženství, vlasti a cti; jenž zpi'tsobil, že jsme se jako změkčilý Narcissus zrcadlili v prameni, mezitím co za námi chystali meče a dýky: jedním slovem, jenž nás učinil slabochy. kdežto jsme nejvíce poti-ebovali hrdinného ducha: s tohoto hlediska bylo lze arciť našemu Goethcovi pi-isouditi význam světově dějinný.« Teprve později změnil Menzel národně výchovné a charakterně propagační motivy svého odporu proti Goetheovi orthodoxií evangelického ki-csťana, bojujícího proti básníku nevěrci a moralismem prllměrného občana,jenž;.odsuzoval básníka nemravného. 

Tuto svou tendenční polemiku proti Goetheovi pokoušel se Menzel opi-íti dílem o fakta literárně historická, dílem o kritiku aesthetickou. V obém byl nesťasten. Rozbory Goetheových děl. jež podává. jsou chatrné, kusé, nespolehlivft a zakládaji se spiše na okamžitých nápádech neZ na podrobném studiu; i v delších úvahách, které věnuje Faustovi a vVilhelrnu Mesterovi, které se shodou s romantikou považoval za úhehlé kameny básnické stavby Goethebvy, ulpívá na mnohomluvnosti velmi jalové a v celku bezobsažné. Aesthetická kritika jeho vrcholí v problematickém objevu, že Goethe netlí genius, nýbrž pouz,~ talent, omezující se na styl, na podáni, na pi-ednes, že jeho nejv'ětší schopností jest virtuosnost fortny, vžely nové a vžely rozmanité, jeho okouzlující J-eč. Oceií.uje takto v Goetheovi pouze talent formální upírá mu kromě Fausta a vVilhelma Meistera, který prý kopiruje sebe sama. vúbec originalitu a pi'lVodnost a připouští, že jest nejskvělejším napodobitelem v moderní době. Tak kritika. jež začla snížováním tendenč~ 

32 

ním, vyspěla posléze v snižování aesthetické a Menzel, který zprvu konstatoval pouze, že Goethe není básníkem jeho intencí, odvážil se svojí chudáckou analysou aesthetickou popírati i Goetheovu mohutnost básnickou vůbec. Hrubost, neomalenost a úplná nesprávnost těchto pseudokritických úsudků byla patrna všem, a přece vedle obdobně nehorázné protigoetheovské kritiky Boerneovy pi'lsohila vlivně na poměr mladého pokolení ke Goetheovi. 

N" ejkrajnější formulaci svému antigoethismu daJ Menzel v oné knize, která dlouho znamenala jeho literární proslulost, v díle »Dic dcutschc Litcratur«. Menzel vypravuje sám, že jeho literárně-historický spis souvisí organicky a bezprosti-edně s jeho populárními historickými spisy, určenými pro lidové vrstvy a podávajícími »nejeh politické, ale i kulturní dějiny, nejen dějepis činu, nýbrž i ducha, nejen hlavní rysy všeobecných dějin, nýbri i jemné a charakteristické rysy vedlejší dějin specialních, nejen historickou pravdu, nýbrž i vlastenecké teplo a ve vlastenectví zase nikoliv jen nadšenou chválu německých ctnosti, nýbrž i npi-ímné vyznání a přísné pokárání německých špatností.<, Jako doplněk první z těch prací, v kterých Menzel pokračoval taki'-ka až do sklonku života, knihy »Geschichtc der Deltfschen« (od r. 1824) vyšlo r. 1827 dvojsvazkové dílo »Die dentsche Literatur«. V řadě neorganicky seřaděnÝ'ch úvah zhušťuje tn Menzel podrobný' pi-ehled veškerého nového německého písemnictví, jemuž pi-edesílá stručné retrospektivní úvahy o době pi-edcházející od prahu XVIII. věku. Zahrnuje vedle belletrie 90 svého líčení i obory naukové, zejména bohosloví, filosofii, paeclagogiku, historii a vědy přírodní á jeví se tak sčetlým polyhistorem, prošedším školou továrny na posudky, jakou byl »Litteraturblatt(. 'Ve vědecké literatui'-e dopouští se Menzel hojných chyb bibliografických i obsahových, hromadí jména, jež mu neznamenají individuality, sdružuje nahodile, posuzuje libovolně. Pokus obsáhnouti celou literaturu naukovou musel zi'lstati nedokonalým, ale pro smělost podniku, který správně chápal jednotu a souvislost veškerého písemnictví národního, zasluhuje uznání, tím spíše, že pokus ten pro dějiny moderní literatury německé zřídka byl op~tován. Analysující a charakterisující výklad básnické literatury zaujímá více než polovinu díla: cena a zajímavost těchto kapitol spočívá pouze na sestavení a roztřídění látky dle hlavních tendencí, kdežto charakteristiky jednotlivých autoru, z nichž větší rozsah jest věnován vedle Goethea ještě Lessingovi, Herderovi, Schillerovi, Jeann Paulovi a Tieckovi, málokdy pozvedají se nad prostřednost. Menzel nejen nezná vědecké pri'lpravy nutné k literární historii a kritice, nýbrž, jak 

33 

svědčí jeho pi'íkrý výrok o Lachmannovi, odmítá ji, Kení historikem píšícím soustavné a organické dějiny literatury, nýbrž publicistou, sestavujícím z časopiseckých posudků a charakteristik dosti sypký celkový obraz stavu literárního, Všeobecné úvahy o literární hyperprodukci, o národnosti, o vlivu učenosti školské, o vlivu cizích písenk nictví, o hmotné a obchodní stránce literatury, které úvodem pi-ecleslal svému dílu, mají rovněž ráz spíše novinái-ský než vědecký a ph nestravitelné spoustě osobních šlehlt, strannických zlomyslností, naivních malicherností mají cenu jako živá informace o stavu literatury v létech dvacátých. Tendenčně sestavené kategorie skupin národních arciť naprosto znásill'íují pl-i rozený obraz literárního dění, leč za to odškodt'íuje občas l\lenzel duchaplný-mi paralelami, analogiemi, odkrf'váním vniti-nich spc;jitoJ;tí; tak sleduje souvislost tendencí romantiky básnické a katolického' bohosloví, uvádí Géirresa ve vztah k naZ:lrenství, odhaluje pásmo spojující Fichta se Schillerem a s revoluci francouzskou, vykládá Hegela z ducha berlínského, v liv občanské tragoedie na politický boj proti moci knížecí, Píše živě a vzrušeně poloromantickým a pi-etíženým slohem Hížícím pathos novinářské a stilové barocco J ean Paulovo, gongoristickými obrazy a přeumělkovanými metaforami; až k omrzení často užívá kousavé a posměšné ironie, jejíž zvláště jedovaté hroty se najdou v posudku Zschokkeov)'ch »Stunden der Andacht«, v kritice upřílišeného racionalismu Hegelova při výkladu světového processu, v zuřivém odsouzení závěreční scény Fausta, v invektivách proti spisovatelkám, 

Kniha měla zvláštní cenu v svojí době: poprvé po pi-ednáškách Friedricha Schlege1a shrnovala zase celek německé literatury moderní a to se samostatností úsudku postaveného do služeb tendencí časových a národních. Jsouc prací nikoliv učence a historika, nýbrž žurnalistického kritika, zakládajíc se nikoliv na monografické prtlpravě, nýbrž na chvatné praxi povolání recensentského, byla spíše projevem temperamentu a~odvahy než odborné učenosti, dílem nikoliv objektivně spolehliv}'m a klidným, nýbrž osobně zaujatým a vzrušeným. 

Těmito vlastnostmi dobyla si úspěchu nikoliv nepatrného: d'iskuttovqlo se o ní, polemisovalo se s ní, byla napodobena, užívána, rozebráná. Roku 1836 vydal Menzel druhé vydání, které vzrostlo n3 čtyři silné svazky, doplněné posudky z »Litteraturblattu~<, rozhojněné o mnoho jmen, ale neopravující, nýbrž spíše množící chyby prvního vydání, zakalené zarytějším strannictvím a prudším hněvem - Gutzkow dolíčil to slovy právě tak drastickými jako trefnými v zdrcující svojí kritice díla, 

34 

Ale ještě jednou, po více než dvaceti létech, vrátil se Menzel, upadající zvolna v zapomenutí a propadlý nekritické polyhistorii k základnímu dílu svého života. Rozšíl-iv svoje líčení i hluboko do minulosti, pí-ibrav díla německých spisovatelí'l psaná francouzsky neb latinsky, omeziv svoji látku na literaturu básnickou, vydal v létech J858 a 1859 trojdilnou »Deutsche Dichtung«. Hlediska jsou táž, ano i úsudky se opakují: leckde jest moralismus úzkoprsejší, orthoc1oxie ještě méně snášelivá. Nová jest úprava látky: kritika a charakteristika děl jest pouhým doprovodem dost podrobných a přehledn)'ch analys obsahí'l; písemnictví umělé stejnoměrně jest probíráno s tradicemi lidovými; díla nejsou spjata individualitami svých autorl1, nýbrž r<izstrkána dle tendencí. A tak toto obrovské dílo, jež mělo orientovati v literatui'e, jest pouhý chaos, kterého nedovede utříditi a urovnati jednostranná tendence v padesát)'ch létech již pí-ežilá a pí'ekonaná. 

Toť VVolfg-ang' Menzel, toi jeho ideje a tendeme, toť jeho podniky a díla; rozhol' kritických myšlenek mladoněmeckých odhalí nám záhy jeho vliv, velmi hluboký' a pronikavý. Wo1fg-ang Me~zel nabyl jednak terrorismem jednak odvahou negace značné moci, ano byl vážen i za hranicemi Německa; nadarmo attičtí duchové jako Goethe a· A. VY. Schlegel v satirických šlezích trestali jeho opovážlivou vyzývavóst, marně klidný a učený posuzovatel, jakým byl mohučský professor Th. Schacht, Upozoľ110val hned po uvei-ejnění knihy »Die deutsche Litteratur« na kritické nesmysly a stJ-edověké' barbarství v ní obsažené; nadarmo varovaÍ Heger Gutzkowa pi-ed stykem s »takovým člověkem«. :Mladému pokolení imponoval: Heine psal příznivě o jeho hlavním díle a formulo,Val ještě později v jeho duchu svoje pojetí romantiky; Gutzkmv učil se od Menzelových posudkL't technice kritického referátu a od jeho »Litteraturblattu« redakční praxi; s Laubem napodoboval Menzelovu polyhistoričnost, která dovede povídati, ale jen povídati ovsem; Mundt pí-ejal od i\1enzda povrchní zp11sob psaní literárních kompendii, oshlujících spousto11 jmen a překvapujících mělkostí pojetí; ještě Gervinl1s prozradil ve svém literárně-historickém díle vliv 1\1enzel11v. Všude v kritické literatui-e německé ozýval se tendenční duch Menzelí'lv, žádající podi'ízcní poesie akci vei-ejné, literatury politice, psychologie hásnické národní výchově charakterní: všude děsila škaredá pí-íšera l\Tenze!ova záští proti geniu Goetheovu, a i to, kdož nedali se jí ovládnouti, uznali z;} dobré se ji zabývati: všude jevila se Menzelem propagovaná slohová a komposiční !ihov11le a rozmarná nekázell J eanpaubvská; všude 

'J ~ .).) 

mísila se belletrie s publicistikou, obsah básnický s formami žurnalistickými, což požadoval i uskutečiíoval vždy Menzel. 

Vstoupením Gutzkowovým do redakce »Litteraturblattu« byla i zevně vyslovena spojitost mladé generace s Menzelem. Ale záhy nastalo vystí-ízlivění, které ukázalo, že cesty obou se rozcházejí právě tam. kele měly se setkati. Katastrofa Mladého Německa, přivozená denunciací Menzelovou, otevi-ela oči všem. Koncem třicátých let vycházejí četné pamflety z per mladoněmeckých, účtující s Menzelem: 

Heine ve spisku »Ueber den Denunzianten« (1837) účtuje s Menzelem charakterem, Boerne v invektivě »111 enzel der Franzosenfresser« (1837) účtuje s Menzelem politikem, Strausz v druhém sešitě svých »Streitchriften zur Vertheidigung meiner S chrift uber das Leben fesu« (1837) účtuJ-e s/lvlenzelem kritikem, Gutzkow v předmluvě svých »Beitriige ZUl' Ges'chichte de?' neuesten Litemtur« (1836) účtuje s Menzelem literárním historikem, Fr. von Kottekamp ve svém »AntiM enzelovi« (1835) účtuje s Menzelem literátem se stanoviska historické kritiky. A v podobě, jakou tyto pamflety, většinou spravedlivé, Menzelovi vtiskly, jde Menzel pamětí potomstva a předstupuje před literárního dějepisce, jenž nemoha a netouže ho očistit a omluvit, pi-ece analysuje a vykládá motivy jeho literární činnosti. 

a* 

LUDWIG BOERNE 

Takměř v téže době, kdy kritická publicistika VY olfganga Menzela nab):'vá uznání a vlivu v mládeži německé, roste i literární sláva Ludwiga Boernea, o dvanáct let staršího jeho vrstevníka, jenž dlouho se zdál Menzelovým protichúdcem, ačkoliv ve skutečnosti byl jeho spřízněným ·spoluzápasníkem. Jména obou spisovatelů bývají v literárních dějinách jen tehdy jmenována pospolu, mluví-li se o jejich společném záští ke Goetheovi; jinak zařazovány jsou osobnosti jejich do zcela odlišn}'ch skupin literárních. Klade-li však výklad vývoje ideí mladoněmeckých osobnost Boerneovu bezprostředně vedle osobnosti Menzelovy, vytýkaje tak dva předchi'ldce oněch ideí, Jest nutno. přehlédnouti předem stručně vzájemné vztahy obou autorl1. 

V tísnivém období všeobecné reakce národní i politické, jež po válkách za osvobození ovládne roztHštěn-é Německo, vystupují oba spisovatelé na veřejnost jako zvláště význační představitelé nově probuzené žurnalistiky, která jest spolu ostražitým svědomím i ostrou zbraní národa. 'Fíhnouce k jednomu cíli, k politickému soustředění a sjednocení Německa, zaujmou ve svém snažení politickém a publicistickém místa na dvou ri'lzných kHdlech šiku bitevního, leč vyshvená tendence politického boje je sdružuje. Pro oba písemnictví, divadlo, umění, polemika i dramaturgie j sou pouhým prostředkem veřejné akce; pro oba jest recensentská činnost pouhou částkou žurnalismu; pro oba jest kritika literatury vlastně kritikou života a to po výtce života politického: pro oba je umění slovesné spíše školou charakteru než školou vkusu. S tohoto společného hlediska zahajují oba svůj úporný a nenávistný boj proti Goetheovi. Ani jeden z nich nepřispěje k aesthetickému pochopení neb k historickému výkladu složitého zjevu Goetheova, ani jeden z nich neučiní vážnějších námitek proti Goetheovu umění, ani jeden z nich nerozebeře podrobněji neb pronikavěji toho onoho díla Goetheova; jejich námitky jsou opětně jen námitkami proti Goetheovu lidskému a osobnímu charakteru, proti Goetheovým politickým a společenským názorltm, proti 

37 

Goetheovu poměru k otázkám doby a národa. Koi-eny protigoetheovské nenávisti :Menzelovy tkvi mnohem hlouběji, živeny jsouce vlhkou prstí národního chauvinismu a náboženské orthodoxie, kdežto pálící a ,vysušující žár protigoetheovského odporu Boerneova rozdmycháván jest tvrdošijnou svobodomyslností a politickým doktrinářstvím. A jako společná literární nenávist, tak spojuje Menzela s Boernem i společná literární láska: oba jsou vyznavači Jeana Paula. Kdežto romantikové, ktei-í se přimkli těsně ke Goetheovi, nalezli v něm mocný a blahodárný princip 8tilové discipliny, nalezli epigoni Jeana Paula, jichž řadu zahajuje prakticky 10erne a theoreticky Menzel, ve svém milovaném mistru princip stilového rozvolnění. Jsouce svojí mocně vyvinutou tendenčností vždy nakloněni obětovati umělecký tvar díla jeho programovémrrobs:ahu, zbortiti kdykoliv jednotnou stavbu knihy episodami sice mocně procítěnými, ale tvarově nevyhraněnými, pi-enršiti kdekoliv organický vývoj děje neb pi-irozené rozvinování se charakteru thesovým rozhovorem, nalézali Jean Paulovci, k nimž pati-í alespoií. v mladších svých létech témě!- všickni vyznavači ideí mladoněmeckých, v dílech svého učitele mocnou podporu. Boerne a Menzel, kteři sami stáli novellistice a románu značně daleko, nemohli J eana Paula sami napodobiti v koncepci neb ve slovesných formách; učinili však pro zmohutnění jeho vlivu mnohem více. Menzel prohlásil jej ve svých literárně historických studiích velkým a příkladným hrdinou moderního písemnictví, jejž dlužno následovati v tendenci i v umění. Boerne přenesl jeho rozcitlivělý, rozechvělý, roztěkaný slóh, mísící sentimentálnost i ironii, bolestnost i humor, do žurnalismu a do kritické mluvy; přebarvil jeho obrazy a metaforami svoje polofrancouzské, poloněmecké feuilletony, oplodnil svoji hlučnou výmluvnost politického tribuna J ean Paulovým pohyblivým a hravým, opalisujícím slohem a vytvoi-il touto prosou i-adu svých vtipných a graciesních miniaturních čísel, která získávala obdiv pro Jean Pauli'tv princip slohový se zvláštním úspěchem. 

Leč vytšené shody mezi Menzelem a Boernem provázeny jsou neméně významnými rozdíly, zasahujícími namnoze až k samé podstatě bytostí obou spisovateli't. Pi'edem liší se vývojovými východisky literárními: pro Menzela jest to německá romantika v interpretaci válek za osvobození, pro Boernea německé osvíceq~tví. Jest to pi-ímo pi-ekvapující, jak Boerne naprosto přezírá německý vývoj myšlenkový od Goethea po romantiky; jest přímo anachronistické, jak navazuje tam. kde skončil Lessing; jest přímo paradoxní, že svtij politický liberalismus bezprostředně pi-ipíná na pozdně os~ícenskou kritiku 

38 

despocie. Boerne jest vlastně čistokrevný syn XVIII. věku: člověk bystrého intellektu a bi-itkého vtipu, teleolog a utilitarista, spisovatel bez historického pochopení a bez hry fantasie, stilista kraj~ě jasný bez polotónů, bez odstínll, bez stilového temnosvitu. Z osvícenství plyne jeho politická svobodomyslnost, která nemá pochopení pro tradice i jeho politický kosmopolitismus, jenž volností poněkud schematickou chce obšťastniti veškeré národy s optimistickou nadějí v jejich solidaritu - ale právě tak temení z Menzelova romantismu jeho kmenový tradicionalism a jeho teutonský chauvinism, přeceňující rozdíly a nedoceňující společné znaky, společné poti"eby, společné poměry národů. I další dvoj ice rysů kontrastních vykládá se tak: osvícenec Boerne, jenž odloživ židovství, nepi"íliš hluboce zakořeněné, dospěl ke svobodomyslnému křesťanství dosti matného obsahu ideového a dosti banální mravouky utilitářské, zachovával náboženskou vlažnost tam, kde Menzel znovu a znovu stavil na odiv svoje ki"esťanské tendence.. zabarvené také vědomím minulosti germánskokřesťanské. 

Zivotopisné údaje prozrazují velmi málo o vnější<:!l vlivech na duševní rozvoj Boernei'tv; jest nemnoho dat, jimž by bylo lze přiřknouti ve vniti"ní biografii Boerneově hlubší význam. Prvních dvacet pět let Boerneova života, jichž jevištěm jest rodný Frankfurt a studijní města Giessen, Berlín, Halle a Heidelberg, vyplněno jest bojem -s domácími, náboženskými a mravními tradicemi .. Mladistvý Boerne, vysoce vznětlivý a dojmový hoch, trpící vždy mocněji bezprávím kollektivním než individuelním, odcizuje se v této době rllstu jak úzkoprsému místnímu judaismu frankfurtskému tak tísnivým stíni'lm synagogy a talmudu vl1bec. Zapomíná do slova a do písmene na vše, co jej ví že k víi"e, k obi"adi'tm, ke vzpomínkám předki'l: zapomene jazyk židovský, odnaučí se písmu, nezapamatuje si ani náboženských ani konversačních výrazll hebrejských v pravé protivě k Heineovi, jenž ještě v žíněnkové hrobce zpíval si uprosti"ec1 zoufalství jásající slova »Lecho Daudi Likras Kalle«! Již plány otce Boerneova odcizily hocha nejpřísnějším rituelním tradicím ghetta frankfurtského: mladý Boerne měl se státi účasten v>Jlložeností, které moderní snahy emancipační nově poskytovaly židovstvu. Projevem této tendence jest poslání sedmnáctiletého Loba Barucha k proslulému představiteli nového, kosmopolitického a emancipovaného židovství. k Markusu Herzovi do Berlína. Jinoch s vědomostmi velmi kusými. s vi'llí velmi nestálou, s lenivostí téměi" zarážející stál tu tvái-í v tvář dvojímu proudu v moderním židovstvu. Pán domu byl stkvělý re- 

39 

praesentant proudu osvícenského, jenž sblížil židovstvo s módním theismem, jenž hlavy odchované talmudem uvedl do wolffovského racionalismu, jenž bytosti ušlechtilé získal pro filanthropii a dobročinnost. Tato emancipace židovstva ve směru ethickém, kterou hlásal celým sv)-m životem Moses Mendelssohn a nejvzletnějším svým dramatem Lessing, zlistala Boerneovi vždycky sympathickou: i on, byv právě židovskou otázkou zvláště dllrazně upozorněn na sociální útisky, pojal elJlancipaci židovstva jako součástku všeobecné emancipace společenské; i on nalézal klič pro l'ešení složité otázky té ve filanthropii; i on bral své dúvody rozumové ve věci té z filosofického osvícenství. své dllvody ethické z mravního utilitarismu. Druh). emancipační proud v moderním židovstvu zastupovala v domě Herzově paní domu, ~avná a krásná Henrietta Herzova: celou SVO~l bohatou bytostí, chápající všecky odstíny kultury a krásy, pl'esvědčovala o úspěšnosti snah romantické periody získati židovstvo pro ostatní civilisaci cestou krasocitného záj mu, uměleckého vnímání; aesthetického názoru životního. Test známo, čím stala se Henrietta Herzo(á náruživému. neSolistavn~mu, lenivému jinochu, jen?, se do ní vášnivě zamiloval: pomáhala vyvinouti se vzdornému a hi-dému charaktertl ze svéhlavé a rozmarné změti mravní, učila jej uvědomovati si vlastní llcdostatečnost a pl'ekonávati ji, nutila jej proměňovati sVllj hněv nad ústrkem a nepovšímnutím v plodný literární motiv: slovem ptlsobila naú jako výheú na rudu, tl'íbíc ryzí kov. Ale pro svúj aesthetický. směr nikdy ho nezískala, Hoeme neměl naprosto schopností pro uměleckou kulturu, nechápal zasnoubení kl'esfanského fOmantiqkého umění s tradicemi židovskými, jež představovalo soužití Friedricha Schlegela s DorotheouVeithovou. Ale následujících několik let, v nichž dokončil a akademickou dllstojností dovršil svoje právnická studia, ukázalo mladému Boerneovi, že židovská otázka daleko není roúešena menclelssohnovským filanthropismem: židovstvu tím nebyla pi'ece dána možnost zúčastniti se osobně života politického a státního a právě k němu vychovával Boerne jak SVtlj intellekt, tak svou vl1l( právě politicky chtěl rozřešiti problém volnosti a emancipaci cd útisku. "proto Boemeovo přestoupení ku hesťanstvís. čt;rvna r. 180S bylo kroke~ spravedlivým a čestným. 

S prllměrnými vědomostmi právnickými, s neúplným vzděláním politický-m, s vědomím nespravedlivého společenského útisku, se svobodomyslností vychovanou ve škole osvícenství XVI II , věku vstupuje záhy na to Boeme do žurnalistiky, když poměry nechtěly užíti jeho nadání pro službu úl'eelnickou a když jeho vlastní nadání zdráhalo 

40 

se vstoupiti do choulostivÝTh služeb politických. Tento žurnalistický neofyta pi'-inášel mnohem vice nadšení, talentu a odvahy než vědomostí, kultury a pevného programu, ale od r. 1816, kdy založíl »\V a g e«, vyvíjel a prohluboval se žurnalista velmi rychle a úspěšně. Politické vyznání jeho bylo zprvu velmi neurčité a nejasné. V souhlase s válkami za osvobození stotožií.oval nejprve jednotu Německa s jeho osvobozením a nalézal ve státní roztříštěnosti národního celku příčinu jeho poroby a útisku. Nenáviděje Metternichovu reakci jakožto záhubný výsledek zasahování cizího státu do záležitostí německého národa, skládal pi'tvodně veliké naděje do Pruska jako budoucího sjednotitele a obroditele me. Ale nadějí těch zřekl se záhy: Prusko objevilo se mu právě tak státem politického nevolnictví a občanského útisku jako kterýkoliv jiný ze státi't zastoupený'ch v Bundu; volnost mínění, slovního projevu a publicistického výrazu byla z Pruska právě tak vyhošténa: možnost rozvinouti veškeré síly ve prospěch nezkráceného občanského života byia také tam velmi vzácna. Boerne, jenž psal vždy krví smíšenou se žlučí, slzami smíšenými s jedem, kritisoval záhy Prusko a možnost hegemonie pod pruským primátem právě tak bezohledně jako Metternichi'tv regime a politické poměry v Bundu a tak oddaloval se vždy více od taktiky žurnalistických epigoni'l válek za osvobození. V úplný kontrast postavil se Boerne k této publicistice posléze, když odhodil veškerý royalistický legitimism a pracoval pro změnu ústavy ve smyslu republiky, při čemž vĚak podCJbně jako liberálové jihoněmeckých parlamenti'l příliš otrocky pi'-ejímal liberální program republikáni't francouzských. Republikanismu Boerneovu sloužila sarkastická kritika zahranični i vnitřní německé politiky, vlivi'1 dvori't na záležitosti veřejné, policejní libovi'tle hlavně v obnru censury, zřízení byrokratického a militarismu. Positivních návrlIi'l reformních, bezpečněj ia soustavněj i vypracovaných pláni't pro zlepšení té oné záležitosti, jasně vyjácli"ený'ch názori't o případné formě ústavní u Boernea takměi'- není: cit a vědomí útisku byly stálé zdroje jeho neúprosné, příkré a břitké kritiky politické, k níž se však neclružilpolitický di'tmysl konstruktivní, založený na soustavné theorii neb na praktické schopnosti realisace. 

V tomto období od prvních pokusi't žurnalistických až po odjezd do Pai-íže r. 1830 jest celý Boerneův život velikou improvisací. Boerne, hned svěží a pi"ekypující rozmarem, hned poutaný chorobo11 k li'tžku ncb k diaetě lázeňské, pobývá brzy ve Frankfurtě, brzy v :Mnichově, brzy ve Stuttgartě, brzy v Berlíně, hrzy v Hamburce; zaujat jest tu policejními poměry rodného města, tu ústavními změ- 

41 

nami ve Francii, kterOli několik výletll mu neobyčejně pí-iblíží; zaměstnán jest několik měsíců dramaturgickou kritikou a bojem s herci a několik měsíců zahraničními zápletkami; vyčerpává svůj planoucí temperament jednou úporným zápasem s nenáviděnou censurou a podruhé prudce vedeným bojem s Goethem a jeho názorem životním. Jen dvě hluboké záležitosti srdce dávají té pí-ekotné improvisaci jednotný rhytmus: láska k svobodě a láska k paní J eanettě vVohlové. 

Th větší žurnalistické podniky vyčerpávají v této době improvisační politiky a improvisační publicistiky Boerneův čas a zájem; přinášejí jeho nejvýznačnější práce a zakládají jeho slávu. Polonovinářský, polorevualní časopis »Die Wage, cine Zeitschrift tiir Biirgerleben, lVissenschaft und K unst« potí-eboval ph Boerneově improvisačním zp{'lsobu práce~čtyř let (1818-1821) k uváejnění třinácti sešitkt"t, rozdělených do dvou dílů, ač dt"ttklivé rady Boerneovy pí-íte1kyně neméně než svrchovaný interes s nadšených čtenáH't stále vybíezly jej k soustavnějšímu a rychlejšímu vydávání. Naprotí tomu trvala jen několik měsíců Boerneova činnost pí-i officie1ním, hybridním žurnalistickém podniku »ZcÍ!itng der freien Stadt Fr,~nkfl/rt,<, vzniklém z někdejšího »Staatsristretto« a pí-i listě »Zeitsch7vingen«, založeném r. 1817 od Pfeilschiftera; v několika číslech, jež redigoval, proměnil Boerne tento list v dll]ežitý a odvážný orgán politického liberalismu, až censura další vydávání zastavila. Kromě toho přispěl Boerne í-adcm významných článkll do Cottova »Morgenblattu«, kdežto jeho příspěvky do ostatních novin a časopist"t jsou jen nahodilé a méně dú1ežité. 

"Rcerne byl rozený žurnalista veikého slohu: polJIížel sice na veškeré jevy života pouze pod zorným úhlem dne, ale nikdo nedovedl zachytiti průběhem jediného dne tolik různých jevt"t životních a okamžitě je pochopiti, popsati, vyložiti, posouditi. Jeho malé skizzy novellistické, nesoucí pečeť školy Jean Paulovy, nejsou než rozpřeelená a vtipem okoí-eněná denní pozorování z procházky, z cest, ze společnosti; jeho v.,šeobecnější úvahy, blížící se spíše feuilletonistické causerii než propracovanému článku, jsou pouze kommentáře k denním událostem, jeho kritiky ať divadelní nebo literární jsou pouze bezprostřední záznamy okamžitých, neanalysovaných dojmt"ta nápaelt"t diváka neb čtenáře. Boeme vyssaje sice obsah dojmu, nápaelu, uelálosti, úvahy až na dno, ale nikdy nesnaží -S-e kontrolovati jeho správnost složitějšími prostí-eelky poznání theoretického neb srovnání historického; a tak vystihuje prchavou pravdu dne, neupozorňuje na její )<ořeny ve vývoji a na její vztah k všeobecnému stavu věcí. Spoléhá 

42 

se pi-íliš na hotovost a správnost svého logického soudu a svého osvícenského rozumu, jenž okamžitě jest orientován a nesnaží se proto na rozdíl od historicky založených romantiktl hledati poslední chhody ve vývojové pravdě dějinné. Naprostá Boerneova neschopnost k myšlení filosofickému, k typisující abstrakci, k pi-evádění konkretních a individuelních pi-ípadů na všeobecné abstraktní pravidlo zvyšovala ještě jeho sklon k žurnalistické improvisaci. A tak žurnalista Boerne pracuje svoje stati a články, skrovné rozsahem a fragment{urní obsahem, methodou vášnivě zaujatého a osobně zúčastněného kronikái-e dne, nikoliv širokou a složitou methodou historika a kritika pragmatického. 

Celému tomuto ímprovisacnímu charakteru Boerneovy žurnalistiky odpovídají prosti-edky výrazové. Boerne píše vedle drobných skizz nejraději subjektivní dopisy, poskytující mu možnost slohové nonchalance, nekroceného hromadění drobných a podružných jednotlivostí. krajně osobních nájezdů, výrazů hněvu a sympathií, rozmarného těkání z předmětu i1a pi-edmět, slovem úplného vzdávání se vlastní pi-ekypujicí personalitě. Hoerne měl na mysli široký a zmatený dav čtenáÍ"stva, ale obracel se pi-ímo jen k neměnné adresátce svých listll, vzpomínek, citů, dobře věda, že paní Jeanetta Wohlová se zajímá o vše, pochopí vše, omluví vše. Tím vnikl clo Boerneovy žurnalistiky zvláštní, až chorobný subjektivism, který posunuje publícistickou jeho reflexi v blízkost lyrické prósy a kterým se novináí-ské stati Boerneovy naprosto liší od článkll novinál-i'l jiných, 'ktei-í pr:lvidelně argumentují s pathosem i-ečnick}'m a s dlIrazem kazatelským. Jest třeba jmenovati jen jiného soudobého novinái-e velkého slohu, plamenného' a pádného dek!amatora silných a násilných ohrazll, redaktora slavného listu »Rheinischer 'Merkur«' Josefa Gorresa, aby plně vysvitl ten kontrast. Již při rozboru vnitřních vztahi'l mezi Boernem a 1\1enzelem odkryt byl hlavní literární zdroj Boerneova subjektivismu v mocném vlivu Jean Paulově; zal-azen-li tam byl Boerne všeobecně de mnohohlavého zástupu Jean-Paulovc1l, sluší tecf zkoumati podrobně inclividuelní odchylky. jež vykazuje Doerne ocl povšechného toho typu. Shoda Boerneova 's Jean Paulem spočívá na dvojím základě:. na společné tendenci a na společném naturelu. Jako Jean Paul jest i Boerne zástupce a mluvčí emancipujícího se měšťáctva a proto i on v intenci vrstvy, již představuje, ujímá se nadšeně a výmluvně utištěných a opovržen}'ch, trpících a zapomenutých, jichž útisk a kř'ivcla také jej hluboce dojímá a vzrušuje. Tak jednotí se měšťácký romantismus Jean Pault1v s měšťáckým demokratismem Boerneovým s hle- 

43 

diska společenských tendencí. Pi-ihlížíme-li k pi-íbuznosti naturelu obou autorú, románopisce a novinái'e, jeví se nám nejjasnějším jejím kriteriem vznětlivá subjektivnost obou. Boerne i Jean Paul uplatňují ve sv)'ch knihách nadměrně svou chorobně vyvinutou osobnost: zasahují do vypravování, mísí se do děje, vkládají stále svoje úvahy, baví se se svým čtenái~em a proměňují na mnoze sloh románový ve sloh kOllversační a epistolární. .I\ ezakrývají nikde svého doj etí bud' pi'íběhem vymyšleným neb skutečnou událostí zažitou a zaznamenanou, netají svých osobních zálib neb nelibostí k postavám ať fiktivním ať skutečným. nepotlačují nikde ani soucitných ani nenávistných úvah a deklamací. V)'slednicí společné tendence a společného charakteru jest u obou obdobný styl: sloh mosaikový, fragmentární, episodick)', pracující hned ski4Zou--:a nápověc1í, hned parafrasujícími analogiemi, pi-etížený nesčíslnými metaforamí a pJ-irovnáními. líčeními a náladovými obrázky. 

Ale tu hlásí se již rozdíl mezi oběma barokními stilisty: kdežto. 

Jean Paul staví v popi-edí prvky humoristicko-sentimentální, zdlhazňuje Hoerne prvky humoristicko-satirické, Jean Paul jako epigon intimního sentimentalismu anglického z XVIII. století na jedné a současník rozbujnělé fantasie romantické na straně druhé, pojímá divadlo světa citově a fantasticky, Boerne však vychovaný tendencemi rozumového osvícenství a soběstačné logiky racionalistické pozoruje je se skepsí úsudku, s povýšeností vtipu, ve výzbroji sarkasmu a satiry. Tyto živly rationalistické jsou korrektivem jeho subjektivní vznětlivosti: logika tlumí u něho sklon k c1igressím a k diatribám, racionalistická potřeba vyjádření jasného a úetelného potlačuje pi'ítěž metafor, pi-i rovnání a paralel, o~vícenská účelnost pi-enesená do slohu literárního vede ke krácení period, k aforistickému zhušťování myšlenek, k ostrému vyhrocování ideí do břitkých antithes. Čím prognmmatičtěji a uvědoměleji vyvíjí se Boernova polemika proti stávajícím řádúrn v státě, tím leptavější stává se jeho satira a ironie, čím nesmiřitelnější jest jeho odpor k současnému Německu, tím pevněj i se jeho polě'mická causerie mění v politický pamflet a pi-ibližuje se břitké a sečné destruktivní kritice společenské a politické, jak ji vytvořil věk XVIII. 

\T druhé polovici Boerneovy činnosti literární konstatují kriti'kové, že Boerne se stává stilistou koncisnějším, pi-esnějším, jednotnějším a jasnějším, že disciplinou logiky osvícenské pi-ekonává dobrodružnou citovost a fantastičnost J ean Paulovu, že spolehlivou ,/ 

věcllostí se vyzbrojuje proti těkavé reflexivnosti náladového subjek- 

44 

tlvlsmu. Proto někdejší Jean Paulovec bývá vždy častějí a vždy pHpadněj i srovnáván s osvícenskými stilisty bhtké logiky a ostréhD vtipu, ironické a sarkastické noty, úsečné a aforistické skladby: s Voltairem, s Lichtenbergem a s Lessingem, zejména však s nejvelk'llepějším mistrem sarkastické satiry, ironického pamfletu a dravého žurnalismu, s Jonathanem Swiftem, kterou analogii přijímá sám se za dostiučiněním. 

Na úspěšný ten rozvoj stilový působí zejména mocně vlivy franCCiuzské, takže toto postupné pí-epodstatňování Hoerneovy povahy spisovatelské dalo by se formulovati též jako vítězství vlivů francouzských nad naturelem německým. Když byl již dlouho podléhal francouzské liberální, demokratické a republikánské politice, poznal Boerne r. 1819 Francii a Paříž poprvé očitě. Když po třech létech návštěva se opakovala, phnášel Hoerne s sebou již první svazek paí'ížských obrázků »Schilderungen aus Paris«. Roku 1830 odjel pak Boerne do Púíže a usadiv se tam trvale ziistal tam trvale až na krátké návštěvy- domova až do smrti roku 1837. Vyvoliv PaHž za bydliště a za působiště, nevžil se do ní přece tak úplně a prudce jako Heine, což ukáže teprve srovnání jeho pařížského pobytu s pobytem Heineovým v Púíži: Paříž, kde inspiroval se předem politikou žijící z dědictví velké revoluce a mnohem méně životem sociálním a uměleckým, byla mu ohniskem veí-ejné, k Německu namíí'ené akce revoluční. I výsledky obou rozhodných vlivll francouzských, vlivu Lamenn~isova a Courierova, postavil Boerne do služeb své německé liberálni a demokratické propagandy politické. Lamennais, kněz-polemik, katolík-revolucioná1-, optimistický reformator a exaltovaný prorok, doplnil Boerneovo kolísavá a nevyhra!1ěná vyznání víry svým úporným zdúrazňováním lidových a socialistických' stránek evangelia, svojí vášnivou láskou k bližnímu, revoltující proti trúnu a oltáí·i. Ale slohu Lamennaisova přes všecek svúj obdiv Boerne nepí-ijal : tento malebný, visioná1-ský, věštecký stil, nesený mohutným pathosem, jevil se racionalistovi Boerneovi příliš romantickým a jsa vášnivě vzepjatý a velkolepě inscenovaný nedal se naprosto smíhti se slohem Boernea vtipálka, humoristy, satirika. Stilisticky vstoupil Boerne do školy k jinému velkému francouzskému polemikovi soudobému: k ozbrojenému měšťáku, útočícímu v radikalismu slepém a velkohubém na stát a církev, na zákon i parlament, na jmění i výsady: ke P. L. Courierovi de l\Jéré. Jako stili sta byl Courier Boerneovi vůbec příbuzen: i u něho bylo uprostí'ed polemiky a pamfletu plno drobných rysů humoristickS'ch a idyllických, plno vzpomínek z venkova a z četby, plno rozma- 

45 

nitých nápadú a nahodilých analogií, plno subjektivních výpadú a osobních episod, tedy vše, zač Boerne děkoval Jean Paulovi. Ale i'eč Courierova byla vychována na klassických literaturách a na dobré francouzské tradici; odtud její jasnost, úsečnost, vybroušenost. Pro Boernea byl Courieri'lv vliv principem literárního pokroku: proměnil spisovatele politický-ch feuilletonú a causerií v autora pádného politického pamfletu a rhetorického žurnalistu značné pathetické síly. 

»Briefe aus Paris«, jediné to velké dílo tohoto období, bývá právem pokládáno za vrchol Boerneova spisovatelství vůbec: překypuje jak bohatstvím a rozmanitostí strávené a zpracované látky, tak živostí a hezprostředn.0stí tónu, silou a smělostí polemiky, vybroušeností a bi'itkostí vtipu. Arciť jest to zase kniha z dílny žurnalistického improvisatora, jenž >.'nikdy nepsal díla, nýbrž jen zkusil svoje péro na 

/' 

tom onom papíi'e«: dí1o' bez jednoty, bez stavby, bez komposice a bez 

SOl1stí'edění, soubor nahozených skizz, načr~ých nápadů, zachycených) rczmadi. Leč srovnáme-Ii těchto několik objemných svazků s nečetnými stránkami starších »Schilderungen aus Paris«, vidíme, jak Boerne dospěl: oč pevnější a ostřejší jest jeho kresba, oč bohatší a živější barvy jeho palety, oč životnější a suggestivnější jeho charakteristika osob a situací. A opětně ten krajní subjektivismus, smíšený' s fanatismem politického tribuna: není tu obraz Paříže a jejího slo{itého života namalován pravdivě a věrně, nýbrž volen jest za pouhé dekorační pozadí vei-ejné agitace, směi'ující k zrevolucionování občanského vědomi v Německu. Proto analogickým oběma dílům Heineovým »Franzosische Zustancle« a »Lutetia« dlužno dáti přednost: mají větší sílu evokace, hlubší objektivitu historickou, spolehlivější dobov6u náladu, více uměleckého smyslu. 

Ale v srddch mladého svobodomyslného pokolení v Německu dosáhly tyto listy svého úspěchu a své slávy, čehož výmluvným, až groteskním důkazem byla proslulá slavnost v Hambachu r. 1832, pozděj i pak Gutzkowova krásná činnost ve službách památky Boerneovy, Pi'es odpor chauvinů a konservativců, přes zákazy vlád, policejních í:jřadů, censurních kancelái'í šíi-il se vliv politického radikalismu republikána" liberála Ludwiga Boernea stále mocněj i. Když r. 1837 Boer!v Paříži skonal, cítila vei-ejnost německá, že odešel muž zosobňujlcí, třebaže v sloze groteskní a nehorázné národní a politické svědomí své vlasti. Tento prostředně nadaný a umělecky nedostatečně kultivovaný spisovatel, tento fragmentární a improvisační žurnalista, tento zatrpklý humorista a lidumilný satirik nalezl, že německý národ v době--aesthetické romantiky úplně se připodobnil 

46 

snivému Hamletu, jenž nemá vúle ani síly k činu. I učinil proto svým životním úkolem zjevovati se opětovně ve snách nečinnému a nerozhodnému snílkovi a bez ustání mu phpomínati, že jest třeba setřásti snění a vzchopiti se k činu. 

Boerne opětovně vyznával sám, že literatura jest mu pouhým nástrojem vei-ejné akce, že povolání spisovatelské oceJ'iuje jen jáko prosti-edek politické a mravní výchovy a obrody národní; soudil proto o svém pi:tsobení literárním sám dosti nevážně a s podceJ'iováním. V polemickém spise proti lVlenzelovi napsal otevřeně: »lch strebe nie nach dem Ruhme ,eines guten Schriftstellers, ich wollte nie flir einen guten Schriftstel1er gelten. Meine N atur hat mir ein heiliges Amt aufgetragen. das ich verrichte. so gut ich kana. Gedanken, Worte sind meine \Verkzeuge, die ich nur schatze, so lange ich sil' hrauche. unrl wegwerfe, so lange ich sil' gebraucht. Nie hat es meine Eigenliebe weder gefreut oder betrlibt, wenn Einer meine Werkzeuge gelobt oder getadelt; nur mein vVerk wollt ich anerkannt sehen.« Proto pi'ekvapuje nemálo, spatl-tljeme-li tohoto politického tribuna, pro něhož literární umění vúbec nemá samostatné hodnoty, po řadu let mezi kritiky, hodno'tícími díla slovesná a pi-ekvapení naše vzrústá, tf~ážíme-l i, že kritika jest založena na soustavném relativismu, kdežto veřejná propaganda, jakou ve službách liberalismu a demokratismu po celý život všemi silami konal Boerne, pi-edpokládá apodiktické tvrzení samostatných neb phjatých pravd, pevné pi'esvědčení o absolutní správnosti tvrzených názorú, kategorický dogmatismus nepřipouštějící čmi skepse logické ani úvah historických. Ale úžas nad tímto paradoxem padá, uvědomíme-li si jasně, že Boerne nebyl naprosto literárním kritikem v běžném a historickém slova smyslu, nýbrž pOl1ze žurnalistou, který občasně za prosti-edek vyja&ovací užíval divadelní neb literární recense a jenž nahodile svoje všeobecně tendenční úvahy navaz(lYal na zprávy o knihách, o divadelních kusech, o autorech. Bránil se velmi důrélzn~ proti jakékoliv interpretaci svojí činnosti kritické. Rozhorleně táže se: »Um Gotteswillen, schreibe ich denn in einer Art. dasz man glaubt, ich mache mir viel aus dem Theater und solchen Lumpereien? Sieht man denn nicht, wie gleichgiltig • aUl' diese Dinge sind? Die wahre Geschichte jedes Tages witziger ~S Moliere uml erhabener als Shakespeare.« I i'eší si Boerne svůj vztah ke kritice takto: Nepřisuzuje literatui'e samé nijakých hodnot, naopak vnáší do ní hodnoty z politiky, ze sociální hyg'ieny, z národnostní discipliny, z demokratické morálky. Nepochopuje významu a síly literárních a uměleckých charakterů, žádá od spisovatele,aby bucf sám byl cha- 

47 

rakterovým vzorem, neb aby ve svých dílech vytvářel ideální cha~tery, zasluhující napodoben!, k němuž by vábila suggestivDost uměleckých prostředků díla. ?-.1emaje smyslu pro formu slovesných vS'tvorů, čl. to ani pro formu vnější, kterou se zabývá formální poetika, ani pro formu vnitl'ní, jejíž zákony instinktivně odhaluje psychologie básnick~ho tvoi-ení, omezoval se Boeme ph svých rozborech téměivýlučně na obsah clíla a na jeho vztahy k ostatnímu životu. Nechápaje aesthetické illuse děl literárních, stavěl je na stejný stupeň se skutečnými událostmi a obklopoval je tý"mž dýmem duchaplných, vtipných, ale nahodilých a nesoustavných úvah, jimiž provázel jevy života vel-ejného i společenského. 

Boerne sám jasně si uvědomil toto neliterární stanovisko a tuto nekritickou methodu, ale jsa pevně přesvědčen o jejich úspěšnosti a 

/" 

účelnost~ užíval jich soustavně, ba snažil se najíti pro ně zvláštní 

formulaci i zvláštní termin. Oznamuje vycházení chystané revue »Die W age« formuloval takto její program: »Die \Vage wird besprechen: das biirgerliche Leben, clie \Vissenschaft unci die Kunst, vorziiglich aber clíc hel1tíge Einheit aHer clrei. Denn nicht die Kraft und díe Bewegung des etXstcn, nicht clie Furchtbarkeit der anclem, nicht die Bliite der drittcn vermag fiir sich a11ein die Menschlichkeit zu heseligen; nm ihre Verbindung kann es.« Když byl po th léta, provázen zájmem celého literárního světa německého, uskutečňoval v časopÍse znamenitě řízeném tento pIána když obecenstvo oblíbilo si tuto směs kritiky a causerie, vyjednával po zaniknutí »Wage« s Boernem nakladatel Cotta () založení samostatného kritického listu. Podnik se neuskutečnil, ale jest zachováno neobyčejně obsažné a poučné votum Boeme~vo, v kterém nerozvíjí pouze program chystaného listu, ný-brž i kritický prográm svúj vůbec. Naznačiv, že by se emancipoval od běžného a mechanického posuzování nový-ch knih, jak přináší čas a náhoda, i ocl pohodlného vyjímání jednotlivostí ať zábavných 3ť poučných, ukazuje, že by dal listu nový účel. »Der Zweck des Blattes aber musste sein, die Littemtur mít dem Leben a, h. die ldecll mil der wirklichen [lVelf verbinden. Diese Verbinclung geschieht auf zweierlei Art, indem man entwec1er vom Buche zum Leben herabcder vom Leben zum Buche hinaufsteigt. Erscheint ein Werk, es sei nun gut oder schlecht, so wiirde es der Porm nach rezensiert wercí~n, dem \Yesen nach wiirde gezeigt werelen, wie die darin ausgesprochenen Ideen mit der wirklichen W cIt in Verbindung stehen, oder in Verbindung gesetzt werden konnen, oder wie die Ausfiihrung so1cher Idee schii#dlich w~ire. Jede \Vissenschaft "vie jede Kunst hat 

48 

~Seite, wo sie aUe Menschen anspricht und diese muszte beri.ihrt werden. Das hiesse nicht obcrfliichlich' unci im C onvt;rsationstonc davon sprechen, \Vie es Kotzebue getan, sondem den Punkt der Wissenschaft oder der Kunst beruhren, \vo sie an das Leben sich knupft. Gcschicht aber etwas, das aUgemeine Theilnahme erregt, so wurde man von dem Ereignisse zu seiner Idee hinaufsteigen.« V několika pHkladech ukazuje Boeme potom, jak si provádění hesla -1spojení literatury s životem« představuje: od výkladu o romantismu a mOl1archičnosti divadel Calderonových chtěl by phjíti k rozboru politických poměrů v současném Spanělsku, o ev. revoluci v Neapoli mluvil by s objektivním klidem a se šíi-í výkladu jako o nějaké knize; o starší, ano i antické literatui-e chtěl by jednati s hlediska současného literárního a životního názoru. Slibuje si, že by dovedl dáti veškeré mrtvé německé metafysice živé tělo, ale že by též vždy se na současné události díval s filosofického hlediska, smiřuje tak vrozenou l1ěmeckou pedanterii i poctivou rozvahu nepodléhající vášni okamžiku. 

V tomto programmatickém votu, které staví kritiku do služeb života, jest mnoho dobré vi'tle a mnoho hlučných, slibných i chlubných slov, která neodpovídají naprosto pri'tpravě, jíž se l1Johl Boeme pro kritiku vykázati. Boerneovi chybělo jak nadání k filosofickému myšlení vi'tbec tak zejména odborné theoretické vědomosti z aesthetiky. Na universitě nezabýval se filosofií vtlbec, jako muž nepřilnul k nižádnému mysliteli, ba k Hegelovi, jenž vzněcoval v Berlíně jeho laickou zvědavost, pociťoval odpor, četbě a rozboru knih filosoficlqch se vyh)'bal a jako žurnalista stál na opačném póle než filosofové hledící na vše sub specie aeternitatis. Kdekoliv měl jako kritik zastaviti se nad otázkou, i-ešitelnou filosoficky, zmlknul: proslulý kritik osudových tragoedií neuměl si formulovati problému osudu a viny; velebený vykladač Hamleta nechtěl sestoupiti na· psychologické dno mravní choroby rekovy; muž mučený od dětství spory konfessí nenalézal klíče k i:ešení problému ki-esťanství Lamennaisova a nekriticky přijímal jeho konglomerát hybridních ideí. K neznalosti aesthetických theorií a axiomat poetiky pi-iznal se otevi-eně sám v předmluvě k »Dramaturgische Blatter«, v níž nalezl šťastně vhodný termin pro charakter své kritiky: »Um die Gcsetze bekummerte ich mich, ja ich kannte sie gar nieht. Was Aristoteles, Lessing, Sehlegel, Tieek, Mullner und Andere -- již tento výčet jmen poučuje - der dramatisehen Kunst befohlen oder verboten, war mir ganz fremel. leh war ein N aturkriti.ker, in dem Sinne, wic man einen Bauer vor zwanzig Jahren - ieh glaube er hieszM ars - der Gediehte machte, eincn 

49 

N atur-D1chter genannt hatte.« Proto Boerne naprosto nedovede vysvětliti posledních příčin pJ-íznivého neb nepI-íznivého dojmu uměleckého a s krajní upí-ímností pí-iznává se k této aesthetické bezradnosti, má-li vyložiti, proč jeví se mu Schil1erllv Tell dramatem roztomilým. Jeho nahodile vyslovované aesthetické soudy jsou pouhou kompilací Lessingových a romantických theorií, namnoze nesprávně neb kuse pochopených: od Lessinga pí-ijal na pí-o nezcela zdůvodněný odpor k tragédii ldassické, především k velkému psychologu vášně, Racineovi; po romanticích opakoval v nejvyšší úctě dvojici jmen (;alderonova a Shakespearova, ač celým naturelem oba mu byli daleku cizejší než dramatikové francouzští, v duchu Schillerově požadoval opětOVl1ě na scéně v;eobecné, typické pí-ípaciy, nesené velkým dramatickým pathosem a vylučoval, __ individuelní, občanský realismus. 

Leč také literárně-historickým vzděláním nedovedl opI-íti svoje nahodilé soudy. ~ehledíc ani k tomu, že v celém kritickém díle Boerneově neprozrazuje jediná strana vědomostí ze staršího písemnictví domácího neb ciziho doby předklassické, pohí-e9újeme literárně-historický v}'klad i tam, kde by ,objasnil určitě mnohou pochybnost o hodnotě, o povaze a oprávněnosti díla. I slavné Boerneovy úvahy drama· turgické o osudovém dramatě trpí hluboce tímto nedostatkem: Boerne nikde v nich nepíihlíží k vývojové linii tohoto neblahého gemu a nestanoví proto, které motivy Houwald pí-ijímá z tr':dice svých předchlH1ci'l a kolik vlastní kombinace a imaginace pí-ináší: rovněž nevy;eti-i/ Hoeme z téhož dúvodu, pokud Grillparzerova »Almfrau« jest vskutku typicklJtl osudovou trag-oedií a pokud projevem nové individuality \ a nového směru dramatického. Zajímavé a vtipné úsudky o dvou s1avn}'ch, dílech umění romantického, o Kleístově :>IZatchen von Heilbronn« a o E. T. A. Hoffmannových »Die Serapionsbru(ler« vZllášejí se z t)'chž pI-íčin ve vzduchu, neboť pouze literárně-historický rozbor jej ich postavení v umění mladší školy romantické dovedl by vyložiti taki'-ka pathologické zvláštnosti jich charakteru, Boerneovi málo pochopitelného. 

A k těmto nedostatkiím j)ri'lpravy filosofické, aesthetické a literárně-historické druží se osudný nedostatek další: Tloerne, ač sám stilista origine1ně vyhraněný, nemá dosti smyslu pro slohovou povahu da posuzovaných. llěl názory kolísavé, neujasněné a zmatené o podstatě stilové, jak svědčí jeho »Bemerkungen jpcr Sprache und Stil«, a částečnč i první stať sbírky »Schilderungelf aus Paris«, věnovaná charakteristice francouzského jazyka v širokém smyslu slova. Boeme pokládá sloh brzy za výraz charakteru národního, brzy za výraz cha- 

4 

50 

rakteru indi\'idue1ního; hledal jeho koi-cn hned v autorově vrozeném naturelu, hned v stupni jeho literární discipliny a kulturního vzdělání; doporučoval někdy soustavný cvik, pi-edevším na pi-izpůsobování cizích prvků ideových vlastní povaze a na vyjadi-ování jich vlastním zpúsobem výrazovým, mluvil však jindy o púvod,;osti a bezprosti-ednosti stilové. Zdúrazi10val však vždy slohovou charakterističnost proti slohové kráse v pí-irozené shodě s ostatními svými literár·· ními zásadami, pro něž charakter byl vždy d{Uežitější než talent, osobnost významnější než umění. 

Boerne pj-istupuje ke kritice jako laik, provádí ji laicky a čistě .. laicky staví se v pi-íkrý odpor ke kritice odborné, učené a supertoA\íS Roku 1827 ohlášen byl z kruhú berlínských Hegelovclt, mezi nimiž zvláště Varnhagen von Ense a Gans vynikali, nový kritický podnik »f ahrbuchcr fiir 'wlssenschafiliche Kritik«, který měl se rázem asi pi-imykati k obdobným »Wiener J ahrbi.icher der Litteratur«, je~ vznikly z vídei1ských snah romantických. Berlínští Hegelovci, jimž učení velkého učitele a mistra poskytovalo filosofický světový názor a jimž uctívaná osobnost Goetheova byla ztělesněním velké moderní poesie, chtěli proti lžikritice Kotzebuovské a lVliillnerovské i proti ten·· denčnímu fanatismu Menzelovu postaviti kritiku na pevnější basi vědeckého a filosoflkého poznání a chtějíce čeliti dobrodružnému cliletantismu recensentú i anonymní libovúli kritiky pokoušeli se o docílení vniti-ní discipliny a o dosažení legitimisace kritikú: proto seskupili se v uzavi-enou společnost, z níž měl orgán jich vycházeti, proto žádali poznamenávání recensÍ pln)'m jménem. Hneme rozhorlil se na tyto zásady hned, jak o nich zvěděl z prospektu, a jeho vtipný a kousavý pamflet »Einip;e vVorteiiber die angekiindip,tell lahrbiichcr det 'Wissenschaf ilichen Kritil?« (Heidelberg 1827) j cst vlastně kritikou prospektu. Dvojí rllzný svět literární stojí v této brožmce s otevi-eným hledím proti sobě: lehký povrchní a zábavný literát proti těžkopádným, dtlkladným a nevkusným učenetllll; volný a neodvislý spisovatel pruti vědeckému cechu spjatému statuty a paragrafy: literární individualista proti vážné a mocné učenecké kastě; bi-itký, neohrožený stili sta píšící bez ohledu a bez obalu, s kousavým sarkasmem a s podrážděnou ironií proti opatrným a vážným pánúm, ktei-í v kritikách pi-ipouště.ií pouze ton »odpovídající vážnosti vědy«. Pamflet Boerneův ptlsobil v Berlíně s,ensačně: Va~agen i Rahelodvrátili se od Boernea, Hegelovci až na Ganse se ~1 odcizili, obecenstvo hledělo však na nový kritick)" orgán očima vtipného žurnalisty. List, který se udržel téměř po dvě desetiletí, stál vskutku v pravém kontrastu ke kritice Boerne- 

51 

ovské, plně poctivě slihy programmu a stavě se nad to na stranu ohráncú Goet!Jeovýc!J proti útokúm politické mladší generace. 

Neuznával-li tedy laický kritik Boerne v kritice ani hledišť filosofických, ani uměleckých ani historických, ani vědeckých, zústal vždy odkázán na pouhý zdravý, naivní úsudek, jímž analysoval látkový obsah a společenskou cenu dila. Nepoužíval-li právě knih a dramat přímo k tomu, aby rozpřádal více méně případné úvahy politické, jichž zvláště charakteristickou ukázkou jsou poznámky k pařížskému provedení Beaumarchaisovy »Figarovy svatby« ve !O2. »Listě z Paí"íže« neb vtipné g-lossy o politické nepřípustnosti sboru, jenž by odpovídal ahtickému choru ve stručném posudku Seyfriedovou hudbou provázeného dramatu »Die \Vaise und der Monler« ocl Castelliho v »Dramat1:1rgische Bliitter«, rozebíral děj dramatu jako skutečnou událost; oc~ňoval dle stupně pravděpodohnosti, která nedhala o kardinální rozdíl mezi životní realitou a uměleckou fiktivností, phpustnost a vhodnost děje; soudilo dramatických situacích mělkou logikou osvíccnskou a měřil psychologickotl správnost dramatických postav dle normálu měšťáckého; spokojoval se vtipným nápadem, kde nedostávalo se mu ani vyššího hlediska ani pevného měřítka. 1 není nespravedliv literárně historický odsudek O. Walzelúv o kritické ceně úsudkú Boerneových: »Tímto látkovým posuzováním navazuje Boerne o několik desetiletí zpožděně ua osvícenskou kritiku, ktcrotľ nejlepší mužové cloby tak nenáviděli, na kritiku Nicolaiovu a vVciszcovu, na kritiku »AlIgemeine deutsche Bibliothek« a všech oněch reccnsentských ústavlt, jimž Xenie se zle vysmívaly.« 

Ve~le kritických pevných zásad a kriterií nedostávalo· se Uoerncov i též kritické techniky vyššího slohu. Rekonstruoval sicc zdařile a živě děj rozebíraného dramatu, obsah recensované knihy; popisoval sice názorně a výstižně dílo literární, než o něm soudil; připínal svoje gloss.v sice vhodně na phpadných místech recensí; používal sice dosti šťastně nahodilých disgessí k objéJ.snění hlavního předmětu: ale naprosto nedovedl vytvoi'"iti jednotnou kritickou charakteristiku, vypracovati uzavřenou monografii, která by měla cenu essaye spíše než cenu pouhého dokumentu. Dvě samostatné, monograficky založené, ale neprovedené stati Boerneovy došly zvláštní slávy: zaokroulJená úvaha »H cllrictte Sonntag: in Frankfurt« z r. r826, zúazená do díla »Dramaturgische Bliitter« a rhetorická jmprovisace »Denkrede auf fean Paul, Z'org.etragell in Museum zu Frarťkfurt am 2. Dezembel' 1825«. V obou statích inspirován byl Boerne sympathiemi, ba nadšeným obdivem, jejž v článku o slavné ~ce snažil se maskovati 

52 

lehkým humorem a povysenou ironií, kdežto v rhetorickém výlevu o svém vzoru a mistru dekoruje bombastem velmi hlučným a frásovitým. Necharakterisuje-li ve svém kritickém feuilletonu o Henrietd Sonntagové Boerne umělkyni, charakterisuje alespoň skvostně a vtipně její nadšené obecenstvo a podává znamenitý příspěvek k pl-írodopisu »filistra, který upadá v nadšení«. Ale o Jeanu Paulovi, jejž pi-ece tak podrobně znal, dovede Boerne ve své vášnivé prostraci obdivu l-íci pouze několik všeobecných, banálních frasí, arciť čistě Jean Paulovsky zbarvených a pl-eplněných: není tu charakterisován ani umělec stilista, ani romanopisec psycholog, nejsou tu odhaleny kořeny Jean Paulova humoru, ani zdroje jeho humanitní akce. Tendence Jean' Paulovy, tendence lidumilné, emancipující v době krajní rozumovosti lidská srdce, tendence rozmnožující vládu lásky a ctnosti na zemi, tendence společenského soudce a karatele j sou poněkud důrazněj i vytčeny uprosd-ed zmatených enthusiasmů, reklamujících dalekou budoucnost, ba věčnost pro slávu Jeana Paula jako spisovatele, ale hlavně pro slávu člověka a pl-íkladného charakteru. 

Boerneovy kritické úsudky, kritické poznámky, kritickéskizzv roztroušeny jsou v jeho celém fragmentárním díle, zaujímajíce však v něm kvantitativně místo dosti nepatrné. Mezi t. zv. »smíšenými články«, které vedle drobných povídek a obrázků z cest Boerne zařadil do III, a IV. svazku svých sebraných spisů, jest několik novinářských úvah, stýkajících se těsně s kritikou literární: v pl-edmlttvách a ~loslovech k časopiseckým podnikům učinil rltzné poznámky, týkající se slovesné kritiky, v malých causeriích polohumoristických, pollJvážných dotkl se nejednou themat literárních, také svoje svrchu již analysované samostatné stati o slohu, o chystaném oq;ál1tl berlínské vědecké kritiky, o Jeanu Paulovi zahniul Doerne mezi t. zv. smíšené články. Výlučně kritice věnoval Boerne VII. svazek svých SpiSl"!, kam shrnul 36 recensÍ, pozděj i rozmnožených o S čísel. Ale z tohoto objemného dílu, nadepsaného »Kritiken«, neučinili bychom si nikterak úplného a věrného obrazu o Boerneovi jako o kritiku literárním. Jen několik úvah věnováno jest tu belletrii, z níž jen romány Cooperovv. E. T. A. Hoffmannovi »Serapionsbriider« a Bettinin »Briefwechscl Goethe's mit einem Kinde« mají nějaký význam literární; ostatek jsou žurnalistické referáty o odborných, politických a vědeckých spisech, kde Boerne zabývá se výlučně obsahem a promeiítlje tak referát v instruktivní nel? polemický článek. Pečeť kvapné práce, polyhistorického dilettantství, žurnalistické mělkosti leží na všech těch úvahách, jež vzbudily méně pozornosti než kterékoliv jiné publikace 

53 

Boerneovy. Podobně skrovný výtěžek pro poznání literárně kritické činnosti Boerneovy poskytuje četba dalších dvou svazků pozn.ámek, nápadů a doj mli, jež ze svých intimních záznamú pro vyplnění volného místa pi'-enesl Hoerne do VI. a VIII. sebraných spisů jako »Fragmente und Aphorzs11len« a »Alls meinem Tagebuche«; tento denník, psaný za Boerneova pobytu v lázních sodenských r. 1830, obsahuje však velmi mnoho úvah o Goetheovi, mezi nimi některé zvláště dú1ežité. lhda polemjckých článků Boerneových proti literárním odpúrettm Heineovi, l\lenzelovi, Wilibaldu Alexisovi-Haringovi a Eduardu Meyerovi nerovná se nikterak cenou bohaté polemické žni Heineově. Boerne se tu skutečně omezuje na osobní polemiku, na odrážení útokí't a vyvracení nai'-knutí, aniž by pokoušel se jako Heine vykresliti úplný portrét protivníkúv karikujícím pérem pamfletisty a ironika. Tak zvídáme z těcht<? polemik pouze, čím odpúrci Boerneovi uki-ivdili, kdežto jej ich celá literán1í a lidská individualita zústává nám utajena. V poznámkách a statích o Heineovi, :;hrnutých posmrtně do spisku »L. Boernes Urtheil liber Heine«, Uoerne někdejšího svého druha zbaběle a klepai'-sky pomlouvú; v mnohoslovném paskvilu »Der Hiirinp:s-Salat«, vloženém za 124. »List Z Paříže«, svému žurnalistickému odpůrci W. Alexisovi hrubě a vášnivě spílá: nikdy jich však necharakterisuje negativně a ironicky. Ani nejrozlehlejší polemika Boerneova, jež vzrostla na celou knihu »1Vl enzcl. der Franzosenfresser« (1836) nečiní tu výjimky, ba spíše potvrzuje pravidlo. Boerne za· ložil knihu velice široce: z obrany proti chauvinismu jihoněmeckého žurnalisty proměnil j i v politický rozbor dvojího pojetí svobody u Francpuzi't a u Němett a v správný diagnostický spis O nedostatcích a vadách legitimistického a tradicionalistického vlastenectví v Německu, - ke kritice lidské i literární individuality Menzelovy nepi'-ináší tento pamflet takřka ničeho. 

A tak musí se studium Boerneovy kritické činnosti opírati jen o trojí publikace: o dva svazky »Dramaturgische Blatter«, o dvojí kroniky paI-ížské »Schilderungen aus Paris« a »Briefe aus Paris« a posléze o rozptýlené, nesoustavné a pouze jednotou pi-edmětu spiaté Boerneovy kritické úvahy, namíi-ené proti Goetheovi. 

Dramaturgická činnost kritická, jíž dobyl Boerne v časopise »Die Wage« veliké literární proslulosti a jejíž výsledky shrnul r. 1829 do dvou svazkl\ děl pod úhrnným názvem »Dramatllrgische Bliitter«, zaujímá v Boerneově životním díle místo právě tak významné jako zákonné. Boerne nalezl německý národ, jejž miloval s vášní a s důvěřivou nadějí v jeho velkou politickou budoucnost, podobn)'m melan- 

54 

cholickému princi dánskému, který místo, aby jednal, naslouchá pozorně a u vvtržení fiktivním hrám kornoediantů. Boerne vrhl se ener- 

. . 

gicky a neúprosně na ty hry, jimiž vlastně pohrdal a místo nichž 

toužil viděti velké činy; sledoval s pozorností, ale i se zlomyslností dějový postup her; analysoval jich nicotnost a činil z nicotnosti ohdivovaných těch produktll spravedlivé závěry o obdivovateli samém. Bojácná restaurační doba vybíjela svou potí'ebu velikého vzruchu vůle a vásně na sceně; hledala velikost, j í* se děsila ve skutečnosti, ve fikci; ukájela svoji žízeií po životě plném a dllstojném dramatickou i1lusí. Publicista, jenž toužil býti veí-ejným svědomím národa, byl pí-ímo puzen k divadlu, které spíše tehdy než kdy jindy bylo zrcadlem doby. Praví o tom sám vysoce charakteristicky: »lch sah im Schauspiele das Spiegelbild des Lebens, unci wenn mil' das Bild nicht gefiel, schlug ich, und wenn es mich anwic1erte, zerschlug ich den Spiegel. Kindischer Zorn! In den Scherben sah ich das Bilrl hundertmal. lch war bald dahinter gckommcn, dasz die Deutschen ke in Theater haben und cin Tag spiiter, dasz sic kcines hahen lúillllcll. Das erstere war mil' gleichgiltig - man kann cin schl' edles, ein schl' 

. gliickliches Vo]k sein, ohne gutes Schauspiel, - ahcr das andcre betriibte mich. Diesel' Schmerz gah meinen )\enrtheilungen cine Leidenschaftlichkeit, die man mil' zum Vc)rwnrfe gemacht, da man sic miszverstanden.« 

Repertoir frankfurtský, jenž byl v)'chod iskem dramaturgich' kritiky Hoerneovy, pí'edstavoval skutečně divadelní prttměr svojí dohy. Vedle ojedinělých dramat klassických Lessingových, Schillerových a Shakespeareových -- Hoerne neposuzoval ani jediné dramatické básně Goetheovy - a nečetných děl romantických, mezi nimiž kusy Grillparzerovy a Immermannovy hyly spolu výhledem do budoucnosti německého dramatu, ovládána byla scena frankfurtská pí-edevším zrttdnou tragedií osudovou, dráždící pokaženou obraznost obecenstva a vedle toho povídavolt banalitou a konvencí ohčanských vážných a komick)'ch her ze škol.~' Ifflandovy, Kotzehuovy a C1aurenovy a i tak nicotní autoí·i jako Castelli, Steigentesch, Topfer, paní z \Veissenthurnu, Ziegler slavili na frankfurtských prknech triumfy. 

S bezohlednou dravostí, s kritickou neohrožeností, se satirickou vervou jal se Boerne útočiti na toto fi1istrovské lžiumění dramatické. Rozebíraje svojí methodou kritiky obsahové trpělivě postup děje, vnikaje bystrozrakem cvičeným spíše v životě neh v literatuře na dno nepravdivých charakterll scenických, dokazoval, že tito pisálkové nedovedou pozorovat a nedovedou zachycov?t skutečnosti. Vystnívaje 

55 

se prázdnému bombastu mluvy affektované a bezmyšlenkovitým příkrasám obrazovým a metaforickým, dokazoval, že nedovedou ani psát. Tak jednal Boerne s nicotnými pisálky a výrobci občanských dramat, tak útočil na velebeného Claurena, tak vytkl přesně meze ubohého uměníčka Kotzebueova. V těchto rozborech děl podprůměrně špatných vystačil Boerne prostým vtipem a logikou vychovanou v životě: leč tyto zbraně ukázaly se nedostatečnými, jakmile postoupil výše na stupnici hodnot uměleckých. Houwalc1a, jehož čtyři sensační kusy »Die Feinc1e«, »Der Leuchtturm«, »Die Heimkehr« a »Das Bilc1« pi-ec1stavovaly v době Boerneově ve Frankfurtě drama osudové, c10vedl Boerne poraziti těmito zbraněmi, ale sám genre tragoedie osudové neuměl přece phvésti ad absurdum, neboť neměl filosofického důmyslu, jímž by osvětlil v dramatě problém svobodné vůle, determinismu lidského jednání, tragické viny. Z kritik Boerneových nabýváme nezvratného přesvěc1čení, že Houwald jest nemožný a nevkusný dramatik, nikoli však, že osudové drama jest samo sebou aestheticky nepi-ípustno a logicky neoprávněno. Bezpečný a nikdy se nemýlící intuitivní úsudek o hodnotě či bezcennosti autora vede Hoernea lépe než jakékoliv dllvody: Hoerne již v »Ahnfrau« poznal" v Grillparzerovi pravého básníka a potvrdil toto pi-esvědčení pr-i pozorování »Sapho«; Boerne volal po renaissanci Kleistovské; l30erne uhodl ve všech »pouze smyslných, nikoliv mravních« násilnostech tragoedie »Cardenio und Celine« lví spár I mmermanmlv a psalo lmmermannovi syrnpathi<:ky i tehdy, když destruktivně rozehíral jeho »'1'rauerspiel aus '1'irol«. V obšírných kritikách obou největšíc~ dramat z celého frankfurtského repertoiru, Shakespearova Hamleta a Schillerova VVilhelma Tella dobi-e vycítil sám Boerne, že tváří v tvář takovýmto výtvorLllTI nevystačí s kritikou látkovou, s ná~itkami pravděpodobnosti, s prt'1měrnou logikou, i přenesl tentokráte kritiku úplně na ono pole, kde byl si nejjistější: do oblasti hodnocení, posuzování a vychovávání charakteri.l národního. V obou případech volí Boeme vlastně postavy titulních hrdinů za záminku, aby rozvinul svoji polemiku proti charakteru současného Německa. Jda dále ve stopách romantiků, kteH se sami k Hamletu rádi přirovnávali, stotožnil Baeme Hamleta s Němci vLIbec a vyvodil odtud prakticky I)olitické důsledky. Ve Wilhelmu Tellovi, v tomto »velikém filistru« s omezenou, domácí myslí a s úzkým, malým činem, skizzuje Boeme loyalníhoa naivního Němce z válek za osvobození. Tak i dramaturgická kritika Boemeova, právě tam, kde podrobnou a pečlivou analysou charaktert'1, jednotností a vyrovnaností výkladu dospívá 

56 

svého vrcholu, proměňuje se v pouhý nástroj politicko-mravní výchovy národa. 

Ale literární kritikou není obsah bohatých úvah zai'-azených do díla »Dramaturgische Bliitter« naprosto vyčerpán. Hoerne, ač nebyl odborně hudebně vzdělán, zajímal se neobyčejně o hudbu vokální i instrumentální, všímal si bedlivě oper a melodramat a nepi-estával velebiti vyrovnanou, jasnou, slunnou, uklidúující, ptivalmou a rozm.arnou hudbu XVIII. věku, jevě se i v této věci synem osvícenského století. Kdežto Heine pi-inášel zvláště hluboké sympathie gigantické polyfpnii Beethovenově s jejími nebezpečnými srázy myšlenek a citti a moderní hudební romantice \Veberově a Berliozově, s jejímí rozpoutanými daemc,nickými silami, nepi-estával Hoerne velebiti Mozarta. Zvláště obávaným a proslulým stal se noerne příkrostí kritiky, s níž sledoval v}'kony herecké a umění ráisérské: ač neusiloval Hoeme ani o jednotný sloh herecký ani o vyhraněný charakter režie, byl si dobi-e vědom svého úkolu v té pj'-íčině. Žádal od režie i od herctJ psychologickou pravdivost shodnou s kusem, odmítal patlHJs vybočující 'L tendencí dramatikových, očekával od hercl! povznesení se na,l banalitu prosté okopírované skutečnosti. N emaje zvláštních sympathií k hercům, vystui)oval ze začátku proti nim velmi osti-e a přímo zlomyslně; ale unaviv se záhy a znechutiv si ješitnou nedl!tklivost, s níž herci přijímali jeho kritické šlehy i rady, restringoval pozděj i vždy více posudky umění hereckého a posléze v knižním vy(lání snad z objektivity, snad z rozhoi-čení jména hercl! a hereček vyškrtal a nahradil je hvězdičkami. 

Divadlo ztistalo i později zvláště oblílJeným pi-edmětem Boerneova zájmu, takže většina nepolitických úvah v »Briefe aus Paris« vypadá na poznámky o premierách, o hercích, o divadelních poměrech, o starším francouzském dramatě. Ale zájem ten jest spíše zájmem diváka ná zájmem kritika, i dí Boerne celkem oprávněně: »Die Sache ist: ich habe alle Obung im Kunsturteile verloren. In friiheren Jahren war ich, wie mich mehrere dramatische Dichter und Schauspieler. deren Stiicke und deren Spiel ich gelobt, versichert haben, ein sehr guter Theaterkritiker; aber seitdem hat das unverschamt prosaische Europa mich aus aller Aesthetik geworfen.« Platí to takřka pro veškeré úsudky a úvahy Boerneovy o umění, vložené do obou knih »Schilderungen aus Paris« a »Briefe aus Paris«. 

Při všeobecné charakteristice Boerneova pobytu v PaHži a jeho literárních plodů bylo již naznačeno, že Baerne nepřicházel do Paříže z interessů uměleckých a že sousti-edil svou publicistickou činnost 

57 

nad Seinou spIse v agitační reporterství politické než v umělecké kronikářství, jehož mistrem se osvědčil Heine. Pro výtvarné umění neměl ani vrczené vnímavosti ani disciplinovaného oka; postupné hluclll1utí znemožúovalo mu plný požitek z opery i z koncertní síně, kam vŠak pí'ece dílem ze zvědavosti, dílem z věrnosti starým zálibám pospíšil vyslechnout Paganiniho a lVfalibranovu a kde často býval více upoutún ohecenstvem !lež uměním; chvatné a prchavé byly též dojmy z rt!Zllých divadel paí-ížsk)'ch, do llichž vedla Boernea někdy jména proslulých hereckých osohností Talmy, mmelV1ars neb mlle Cemges, něk<ly pouhá náhoda lleh kO!lečně dlouhá chvíle, málokdy však zájem čistě literární. 

Vše to se týče spíše Boernea causeura a krollikái-e než Bnernea kritika: o něm v.vprávějí jen posudky spisovatelt! francouzských, roztroušené na rllzných stranúch »Listí't z Púíže«. V posudcích těch jeví se zvláštní n.zpoltěfíost. Jednak věren vlastnímu naturellu, který miloval hhtkost, pri'thlednost a pi-esnost osvícenského století, nalézal Hoerne upi-ímné a srdečné tony obdivného nadšení pro typické pi"eelstavitele gallského ducha v XVlfl. věku: pro Diderota, pro Beaumarchaise, pro lV(oliera, jež často stavíval v kontrast nehotovému umění někter)ch moderních autml!. Skutečně pravdivě a vášnivě miloval ze současné literatury francouzské jen dva muže, ktei-í právě hyli dědici ideových, slohových tradic XV III. věku: hásníka Bérangera ,I pamfletistu Couriera. Avšak na druhé straně hlásily se záliby ()]lačné. Odsuzoval-I i již ve »'vVage« při příležitosti Soumetova »Saula« francouzskou klassickou tragoedii, bylo to pouhé napodobení kritiky \Lessingovy a romantické. Leč spíše z literární módy pařížské než z vlastního hlubokého přesvědčení postavil se Baerne v záležitosti dramat Hugov)'ch »Hernani«, »Le roi s'amuse« a »Lucrezia Borgia« na stranu romantiků proti klassicistům, snad dokonce tu rozhodovalo jen liberalistické vyznání Hugovo, rovněž těžko jest najíti styčné body mezi Boernem a mladými Francouzi, jež chválil: Mériméem, Mussetem a Balzacem. V lehce hozených, nezdůvodněných úsudcích o nich lze shledávati pouhý ohlas mínění francouzských společenských kruhů, s nimiž Boeme se stýkal. Proti tomu v obšírném a vi-e1ém odstavci o Paulu de Kockovi, jehož romány staví mimochodem nad Wilhelma Meistera, mluví Boerneova osobní, čistě měšťácká, neaesthetická záliba. Infmmuji tedy »Briefe aus Paris« v celku kuse a nesprávné o pařížských poměrech literárních, nepovznášejíce se takměř nikde od subjektivního pozorování a od nahodilého nápadu ke kritickému úsudku. 

58 

Zvláštní výjimečné místo v kritickém díle Boerneově zaujímají pi-ečetné projevy jeho nenávisti ku Goetheovi. Jsou rozptýleny na nejrozmanitějších stranách Hoerneových spislt a to mnohem četněji ve spisech intimního než vci-ejného rázn; rozděleny jsou na nejrLlZnější léta jeho života v dlouhém období 1818-1837; pohřešují veškeré spojitostI a jednoty vnější; nedají se však též sei-aditi dlevývojového hledIska; jsou rltznotvárnou parafrasí neměnného základního thematu ; proto bylo velmi těžko je pi-ehlédnouti a uti-íditi, dokud pečlivý a spolehlivý sběratel, stojící velmi dLlvěrně k památce Hnernenvě, nepodal poučný jich souhrn. 

Hnerne, jenž posuzoval takměi- vždy Goethellv charakter a nikoliv Coetheovu básnickou hodnotu, nevolil za podklad svých rozborll Goetheova dila umělecká, nýbrž takové spisy, ať Goetheovy, ať pl-{ltelské jeho družl11Y, které poskytovaly poučný a hluboký pohled do intimního života Goetheova, do jeho soukromých núzorll, do okruhu jeho sympathií a antipathií : (;oetheovu korrespondenci se Schillerem, Goetheovy denníky a memorabilie, Coetheovy poznámky k DivamI, Bettinin rom<Ín v dopisech. A tu všude zjevuje se Goethe Boerneovi jako jeho pravý protinožec, syn ghetta frankfurtského nemllže milovati syna patricijské vS·lučné rodiny z Jeleního pj-íkopu. Rodový kontrast jeho jest pouhou podmínkou zásadních protikladll: Goethe jest aesthet, Hoerne politik; Goethe harmonický evolucionista, Boerne pj·ekotný a nedočkavý revolucionáj-; Goethe_vyznavač phrozenélHl klidného rozvoje historického, Boerne hlasatel okamžitého pj~vratu; Goethe nejstkvělejší pi-edstavitel souměrného rozvití všech schopností. Hoerne jednostranný vúŠnivec. Všecky tyto antithese dají se shrnouti ve dva terminy, anticipujeme-li z následujících výkladll formulaci Heineovu: Goethe byl typický Hel1en, Boerne typický Nazarén a dodejme hned: Nazarén stojící ve vi-avě politiky a veřejné agitace. Ale tento Nazarén obdivuje se v skrytých hlubinách srdce šťastnému a krásnému Hellenovi pro jeho umění, okouzlující tolik tisiclJv, a proto tím bolestllěj i nese, že Hellen jest naprosto odcizen nejdražším jeho ideím a že nikdy svého umění nechce postaviti do jeho služeb. Kdežto Menzel neuznával, snižoval a odsuzoval genia Goetheova, uznával, oceňoval a uvědomoval si Boerne význam tohoto genia vždy hlouběji. Ale právě od tohoto genia žádal, aby spolupracoval na vítězství dvou vůdčích vei-ejných ideí, na vítězství německého vlastenectví a demokratické svobody_ Ale přání to hned ukázalo se marným: obdiv se obrátil v krutou nenávist, ba v zapi-ísáhlé záští. V záští tom byl rys 

59 

nepopěrné velikosti: nikoliv neprávem obracel se vzdorný, vášni V)! Boerne prornetheovskými slovy k Olympanu Goetheovi: 

»lch dich ehren? Wofur? 

Hast du die Schmerzen gelinclert Je cles Be1adenen? 

Hast du clie Thranen gestillet Je des Geangsteten.« 

Nenávist ta nesnaží se však zahrnouti Coethea jen výčitkami proto, že odvrátil se s odporem od francouzské revoluce, že neměl srdce pro války za osvobození, že státnickým svým vlivem nepúsobil v době Metternichovské reakce na vlády v zájmu svobody slova a tisku, že svobodomyslnému listu Okenovu projevoval jen svou nelibost; nenávist ta snáží se i vyložiti c1úvody tohoto Goetheova ma1udusného počínání. Dle l1ázoru Boerneova Goethe zradil ideály svého mládí, kdy básnil svobodomyslného (;oetze a Eg"lTlonta, kdy trpěl, žil a tvot-il vá~nivého vVerthera. Podnětem zrady té bylo Coetheovo dvol-;lIlství, pro něž nenalezl jen dokonalý životní sloh, n)'hťŽ i ve východní moudrosti pohodlnou theorii. Výslednicí tohoto otrockého dvo\-;l11ství - (;oethe ist der gereimte Knecht, Hegel der ungereimte - bylo úplné porušení mravního charakteru. Goethe ztratil bezprosti-ednost, prav(livost, vroucnost citu a stal se chladným, stuhlým, zkamenělým božstvem: ohradil se v účelném egoismu stařeckou a filistrovskoti lhostejností proti všem citt1Jl1 jako proti (livokým a bujným šelmám; zavi-c1 oči pi-cd vývojem, pi-cd pokrokem, pi-cd pohybem. Byl za, to ztrestán a pomstěn: ztratil schopnost čisté, pl;"é, nesobecké lásky; schopnost obětavého, nezištného pi-átelství, schopnost osvěžujícího, oživujícího vtipu. Jeho sloh ustrnul v násilném klidu, v nehybné strojenosti, v tyranské spoi-ádanosti - ztratil let, ztratil sílu, ztratil vflšn ivost. Pro to vše Goethe naprosto není představitelem nejvyššího typu básníka, kteť)' jest spolu pěvcem i prorokem, jako Dante, Alfieri, Milton, Swift, Byron: on a jeho přítel Schiller, rovněž porušený zhoubn)'m vlivem dvoi-anství a objektivity, jsou pouze rejsti-íky pi-ítomnosti a nikoliv budoucnosti. 

Ve všech těchto úsudcích, pronášených hlučně a ve slohu velmi nevkusném a pi'cpiatém, ve všech těchto názorech, vyhrocených čistě boerneovsky až k pi-ekvapující paradoxnosti, spočívá omyl na omylu, Osobní zaujetí, politický radikalismus, liberalistní nehoráznost, nedostatečná znalost jak Goetheových děl tak podmínek Goethem'a 

60 

'vývoje pojí se tu v jednotu': tyto úsudky patří k oněm, jichž netřeba vyvraceti. Ale málokteré strany rozměrného Boerneova díla podávají tak bezpečný klíč k problému osobnosti 'Boerneovy, jako strany, na nichž krví, žlučí a ohněm črtány jsou Boerneovy protigoetheovské invektivy; zde jest naprosto obsažena tragická podstata Boerneov)'ch nenávistí, útoků a skepsí: jeho hluboká a palčivá bolest z malosti doby, která i v nejvyšších svých představitelích odcizila se ideálu svobodného člověka a volného občana. 

HEINRICH HEINE 

S vytrvalou tvrdošijností sdružují vdejné mínění i povrchní literární historie jméno Boerneovo se jménem jeho osobního soka i literárního protichúdce Heinricha Heinea, vystavujíce oba za rúzné odrúdy téhož životního typu. Ve všeobecné této pi'-edstavě zvedají se oba souměrně jako odrodilí potomci židovského kmene, kteří dovedli sice p<tbčiti víru svých-pi'-edkú, nikoli však jejich kmenovou nenávist k německým krajanum a kteH ve vlastizrádné lstivosti spojili se s intellektuelní a vdejnou Francií proti ideálům ovládajícím domov za Rýnem. Jejich publicistická činnost, rozdělená mezi německý i francouzský jazyk, bývá pojímána jako dvojí společně organisovan)1 útok židovského vtipu, francouzské ironie a krajního liberalismu na osvědčené a blahodárné tradice německé politiky, německého ide:J.lismu, německého křesťanství; jejich břitký kriticismus, útočící na životní i umělecké projevy se stejnou smělostí, bývá definován jako výsledek týchž rodových rysl\ týchž vlivů prostí-edí, týchž zrúdných názori'1. Protestuje-li pak přece krutá a úplná konečná roztržka mezi oběma "spisovateli proti pHlišnému ztotožňování jejich životních směn\ dovede si vyložiti i ji povrchní mínění jako diikaz správnosti vlastních odhadú : a tak to, co psycholog pojímá jako nutný dúsledek naprostých rllzností, bývá naopak líčeno jako srážka dvou spolubojovníktl, kteří po společných útocích na jiné posléze vrhli se v neukojitelné bojechtivosti na sebe samy. Ještě jedna významná okolnost posiluje zdánlivě tento běžný výklad faktú; generace »Mladého Německa«, jež připravila plldu liberální revoluci v literatuře a v politice z roku ] 848, odvolávala se střídavě na Boernea a na Heinea a snažila se pokračovati literárně i publicisticky v jejich díle i v jejich destruktivní kritice současného Německa, nedovedouc se rozhodnouti určitě ani pro Jednoho z nich. 

Ze toto mínění jest naprosto mylné, věděli a dokázali již současníci Boerneovi a Heineovi, kteří pozorovali první vznik jeho; psychologický i historický rozbor obou individualit zjistil pak určitě, že jsou 

62 

tu přímo dva protichí'ldné typy: žurnalista proti básníku, politik proti lyrikovi, doktriná1- proti psychologu, dogmatik proti impressionistovi, muž činu proti muži ideje. Tyto odhady podepírá rozbor kritického díla obou nový-mi dí'lkazy, jež jsou významnější, čím dí'lležitější složkou jest kritIcká činnost v životní práci jejich. 

Ukázali-Ii jsme výše, jak postupem času Boerne publicista rii-chlušoval vždy více Boernea kritika, jak politicky aktuelní hodnocení literárních a uměleckých děl zatlačovalo vždy více u Boernea hodnocení technické a aesthetické, v němž Boerne ostatně měl vždy malé štěstí, mí'lže111e, mluvíce o Heineovi, naopak soustavně sledovati mohutnění a vyspívání kritického smyslu a názoru. Heine vychoval se vlastně teprve na kritika vyššího slohu, ti'eba žc již sám jeho temperament tíhl tímto směrem; dovedl podříditi svoje vůdčí nadání. lyrické potřebám umělecké kritiky; uměl užíti všech darí'l, jež mu poskytlo životni prosti-edí, k prohloubení svých soudú o umění a jeho vztazích k životu a společnosti. Vzestupnou tuto linii Heineova kri-, tického ducha lze podrobně stopovati v jeho díle: lze stanoviti povahu a mohutnost Heineov)·ch duševních praedisposicí ke kritice; lze vyšetřiti vlivy literární i společenské výchovy na rozvoj jcho kriticismu; Jze analysovati pí'lsobení Heineova náhoženského, sociálního a politického myšlení na jeho kritickou činnost; lze přesně konstatovati, kterak v houHivém a zápalném ovzduší literárních i osohních polemik Illohutnělo Heineovo kritické nadání; lze vytknouti, kterak Illnohostranné a složité povolání zahraničního referenta v augslmrské »Allgemeine Zeitullg« vychovalo vkus a úsudek jeho. Po všech tčchto analytických odhadech hude pak možno postoupiti k literárnímu popisu, k psychologickému výkladu a k historickému zai-azení velkých děl Heineovy kritiky, jež jest u něho, právě jako u všech významnějších duchtl, vlastně psychologií kultury, ahy posléze 1110hl hýti staHoven poměr kritické činnosti Heineovy ke generaci, jež po .něm následovala a na něm, ti-eha že bez dí'lslednosti, budovala. 

Již při prvním vstupu do veřejnosti pi-ekvapuje Heine všeckv pi-átele i nepi'iltele svým kritický·m poměrem k životu, jenž jest prflpravou jeho budoucího kritického poměru k umění. Pi-ekypující vášeií a cit, které v individualistickém kultu vlastního »já« živí, hýčká a rozvíjí čistě romanticky, překonává záhy krajním a břitkým intellektualismem, tak příznačným vlastní ra<,;e; proti svojí přejemnělé a přecitlivělé osobnosti i proti malichernému filistrovskému okolí bojuje osti-e vybroušenou zbraní trpké, výsměšné ironie, zděděné po kmeni mstícím se nelítostnou nenávistí za opovržyní dlouhých století. 

63 

Již v prvním svazku svých »Básní« (1821) studuje Heine svoje raněné a otrávené nit,ro, zamlžené ryze romantickou melancholií snílka a vášnivce, tak, jak kritik studuje svůj objekt; vzdává se mu zprvu úplně, vyčerpávaje je na dno, aby po chvíli uplatnil ostrou a konci sní poznámkou, jež stručně shrnuje výsledky pronikavé analysy, svl'1j vlastní povznešený intellekt. Nejlepší z těchto čísel, stojících ostatně pod mocným vlivem zpěvné a zhuštěné lyriky mladší školy romantické, vrcholí a uchvacují pravidelně konečnou kritickou glossou pochybovačného a sarkastického rozumu k hořkým zkušenostem srdce neb ironickou námitkou chladné a vypočítavé úvahy proti návalům tradiční sentimentality a nově zrozeného spleenu. Podobně Heine prosaik pozoruje kraj inái"ská divadla a společenské dění s kritického povýšeného hlediska. Je-li ve zlomkovitých »Briefe aus Berlin« (1882) posud jen všetečným pozorovatelem jevů, jichž dosah a souvislost pi"evyšuje jeho obzor, stává se již v »Harzreise« tvúrcem nového literárního slohu, mísícího k nerozeznání vroucí a malebný posti'-eh romantický s Ironickým rozmarem racionalistickým, jenž vítězi nad společenskými pi"edsudky neodvislým pojetím života a jenž se zmoci1uje silou chvatně sdružujícího úsudku smyslu krajiny. 

Kriticism Heineúv vybil se nejprudčeji ve válečně organisovaném jeho poměru k německé romantice, kdež »strávil nejpJ-íjemnější léta mládí a kde posléze učitele zbil«. Jsa ojedinělou výjimkou v době, kdy i hluhoké hlavy, prošedší ohnivým khem německé idealistické filosofie a účinnou palaestrouhistorického poznání, pokorně se sklonily před absolutnem pi"írody, božstva, církve, státu, rušil dílo německé romantiky, na němž se vychoval a vzdělal, velmí záhy osti"e analysnjfcírn a široce obzíravým intellektem. Odmítal vědomě ryze romantickou vrTěčnou a pokorJ]ou úctu k vesmíru a k životu, jež u rané romantiky měla rys pantheismu a II pozdních romantikCl Brentana, \iV ernera, Gorresa, stigma katolické devoce; neznal a neprožil nikdy slastně harmonického vztahu k veškerenstvu, který Friedrich Schlegel, Novalis, Schleiermacher opětovně s nadšeným vzrušením srovnávali s poměrem milencovým k milované ženě. Naopak, Heine, tento hoi"ký milenec, jenž »vedl tak dlouho boj, pokud ll1~lenka tiskla se mu k srdci«, přel a soudil se s životem a osudem, rouhal se rozhněvanému a tyrdému božstvu, pojatému s drsným theismem Semitú, stavěl se sebevědomě a vyčítavě v odpor ke klidu a zákonitostí všehomíra. Rozcházeje se takto s romantikou, již ostatně poznal v posledním stadiu raffinovaného paradoxu, chorobné vášně a temného, zbabělého reakcionářství, v základním pojetí života, byl 

64 

taki'-ka určen, aby provedl pi-ehodnocení romantických hodnot, byť se chvílemi zdálo, že jen domýšlí až k posledním dÍlsledkÍlm názor romantický. 

Proti formální a metrické technice, jež II jeho učitele Augusta \iVilhelma Schlegela byla pi'eceiíována a pěstována v pochybené svéprávnosti, postavil analytism HeineÍlv smysl pro vniti-ní. psychologickou účinnost. Nadšenému kultu lidové písně, který po stopách HerderovÝ'ch heidelberšti romantikové prohloubili, odňal dětinskou' žvatlavost, špatně pochopenou naivnost, prozrazuje tak moderní 'I velkoměstské záliby svého ducha. Matnou, temnou a tajemnou řeč, která od jasnovidného Novalise po temnoduchého Brentana sloužila svými nápovědmi a pleonasmy tak dobře mystice brzy monistické brzy katolické, nahradil stručným, úsečným a praegnantním jazykem. Nespořádaný, rozteklý a svévolný kolorism romantický, v němž nebylo místa pro architektoniku myšlenky, děje, episody, nahradil pi'esnou, výraznou a precisní linií, pevně rýsovanou jemnou a jistou rukou umělcovou na široce namítnutém pozadí myšlenkovém. Paradoxní ironii, jež v nejrázovitějšich pracích Tieckových, u Brentana a u E. T. A. Hoffmanna potácela se v dionysské závrati komiky a hrÍlzy, pi-enesl z nevypočítatelné a nekontrolovatelné oblasti fantasie do sféry intellektu; smisil ji nerozlučně s leptavým vtipem hned filosofickým hned žurnalistickým; učinil ji výrazem stálého rozporu ideálu romantického a skutečnosti živě realistické. Od nadšeného romantického obdivu katolickému středověku odvrací se jeho analytický duch, vyznávající pravdu moderní složité reality, naprosto; v katolictví, jež Fr. Schlegelovi, Novalisovi, V\'ackenroderovi, Tieckovi, Hrentanovi a Wernerovi bylo principem života, nezřel než pittoreskní dekoraci a v rytířství o málo méně. Po naivním enthl1siasmu bnršáckých let v Bonnč a (;ottinkách odho(lil navždy idealistické vlastenectví, umírněně svobodomyslné a politicky loyalní a postavil proti jeho legitimismu a royalismu, jaké určovalo celé ovzduší periody restaurační, vehm záhy demokratismus poc1epi"cný sociálně a filosoficky. 

Než tento analytický kritieism, zpúso1>ivší tak hluhoké pi'-evraty ve vnitřní organisaci, rome.ntieky zabarvené, byl jen jedinou ze SO\lčástí, podmiiíujících vytvoi-ení a uznání kritíckého ducha Heineova. Druhou jest stejná míra jemné vnímavosti vúči hi-c doj mll světa vnějšího i duševního .. vúči oblasti života i umění. Vnímavost ta, bezpodmínečně nutná pro každého kritika studujícího a vykládajícího mnohotvárné projevy moderních, složitých kultur, pI-ípadně byla na- 

65 

zvána »Heineovým impressionismem«. Ať byla již jemná Heineova sensibilita dědictvím ra<,;y či výsledkem mocných vlivů francouzských. jisto jest, že rovnoměrně byla pi-ístupna dojmům života jako dojmům umění, vzruchúm světa fiktivního jako krajinái-ským náladám: od prvních svazkll »Reisebilder« (1826-J827) vinou se stkvělé doklady toho dŽ k posledním stranám» Vermischte Schriften« (1854). Heine. pi-ipravený vždy a všude býti dojat, vzrušen, uchvácen, rozechvěn, Zachycuje hustý cléšt' ďrobných. lomených dojml\ jakými na jeho sensibilitu vněj ší jednotlivosti útočí; zaznamenává chvatně ti-íšť rúznorod}'ch a ki-ížících se nálad, které jsou vnitřní parallelou hry tvarú, barev, dějl~l skládajících skutečnost; nalézá rychle pHpadný výraz pro rozmarné chvění svých vznětú, citů, nápadú, rozvíi-ené smyslovými vjemy. Jsou to nicotné, často groteskní, jindy trivialní jednotlivosti, jimiž Heineův cit, vtip a fantasie, mocně jsou rozvlněny - a Heine vyvodí z nich nejcharakterističtější dúsledky v prarůzných oborech života, myšlenky a umění. 

Tato silná schopnost bezprosti-edního, osobně prožitého a intensivního vjemu uzpt'lsobila Heinea více než kohokoliv jiného státi se malíi-em. historikem, popisujícím psychologem současných kultur; analytick} dar činil Heinea jejich kritikem a přehodnocovatelem. Vedle těchto podmínek vnitřních pi-edstavují společenské a kulturní vlivy podmínky vnější. Jejich časové i myšlenkové rozvrstvení dlužno podrobněj i vyšetřiti. 

Již dětská léta Heineova přinášejí mnohý rys dostatečně uzpúsobený probuditi kritický jeho vztah k životu a k okolí. Zápas rodové viry židovské a německého křesťanství, protiklad vysti-ídavších se . vládní'th principů a útvarů v porýnském domově a s tím souběžný 

rozpor tradičniho německého legitimismu a francouzského imperialismu stavějícího na ideích revoluce, různotvárnost finančního a obch0dního světa a literárně učeneckého života - vše to v duši chlapcově podporovalo krajní relativismus, jenž neuznává všeobecně platných zákont'l a posuzuje jevy dle případných zákonů vyvozených z pi-íslušného okruhu životního. Podporuje-li krátké intermezzo v comptoirech světových měst Frankfurta a Hamburka a ve vynikající velkoměstské společnosti, k níž mu otvíralo brány obdivované 'jméno strýcovo, všeobecný rozhled společenský a moderní skepticism 

velkoměšťád:ý, živí naopak universitní léta Heineova vše, co v jeho mysli jest romantické. V obou městech, jež byla právě jen studijními a vědeckými středisky, poznal Heine německou romantiku s jistou dávkou jejíhollzkoprsého maloměšťáctví do dna: tu bylo vše, profes- 

5 

66 

soi-i, studenti, občané, dívky, politika, slavnosti, vlastenecLví, náboženství, čistě romantické. Heine plul v Bonně a v Gottinkách s proudem: a tak pozdější autor jízlivé a zlomyslné druhé části ~>R()mantische Schule« přijímal oddaně a vděčně v posluchárně i v soukromí rady Augusta ,,vilhelma Schlegela týkající se poetiky a metriky a pozdější básník nezvedených paskvilú, smýkajících groteskní figurku nadšeného a špinavého gymnasty a teutomanaMassmanna, účastnil se činně ctnostně svobodomyslné a politicky naivní propagandy buršácké. Právě zavilý a jedovatý odpor proti tomuto okruhu myšlenek a snah, jejž až do smrti Heine projevoval, dokazuje intensitu původních sympathií, jež pozděj i bylo tak di'lrazně a násilně střásati. Pw pozdější kriticko-historické rozbory rozvoje německé myšlenky a literatury odnášel si Heine z bonnských a gottinských poslucháren od Schlegela, Arndta, Hundeshagena, Benneckeho a Sartoria velmi mnoho chápavého zájmu, ale mnohem méně solidních a methodick}'Ch vědomostí, iichž se mu ani v Berlíně, kde statečuě doplňoval své literárně-historické a germanistické vědomosti, nedostalo, takže jehO' úsudky a úvahy o staré německé poesii působí vždy dojmem chvatn)'ch a nahodilých náčrtků duchaplného laika. 

Pobyt v Berlíně znamená však konečné a rozhodné rozčarování z romantických snú: tu v posluchárně Hegelově a v salóně Rahelině zrodil se teprve onen kritický moderní duch Heineův, na nějž právě tehdy zapomínala úplně společnost radostně okouzlená mocí Heineovy lyriky. U fjlologú Fr. A. Wolffa, Boppa, Zeuneho šíl-i I se Heineťh' obzor, u Hegela prohloubil se jeho názor. Hegelúv protiromantich intellektualism. úplně odlišný od volního individualismu Fichteova a citově zaujaté metafysiky Schellingovy, který charakterisuje celou jeho methodu, mocně zasáhl Heinea; bi'-itkou, přesnou dialektikou, pevnou logickou stavbou, sebevědomou nevývratností dúkazu reagoval velký myslitel, jejž Heine vždy prohlašoval za vrchol myšlenkové aristokracie německé. na kolísavost citového vznícení, na nejasľié přítmí historické nálady, na libovolnost relativního úsudku u Heinea pi'-icházejícího právě z romantického údolí /\velun. nad nímž plvnou rt1žové mlhy sladké nejistoty a příjemné mdloby. SytiT-Ii lyrik Heinesvúj subjektivismus naukami logického idealismu Hegelova, obracťjícího se stále k autonomii intellektu jednotlivcova, strávil Heine kritik organicky Hegelovu filosofii dějin, vrcholící v optimistickém "ývojesloví. Na Hegela dá se bez násilí redukovati Heineúv vždy znovu se vracející názor soui'-adnosti umění, náboženství a vědy. jež byly Hegelovi posledním uskutečněním obsahu absolutna, když U-.tr" 

67 

prošlo soustavou pi"edsvětov)'ch pojmů, bezvědomou sférou pí-írody, sebevědomím člověkovým a sociálními institucemi. H~e, ač sociálně a politicky značně zaujat, analysoval kulturu takměř vzdy jako souhrn umění, náboženství a věcIy, za nimiž shledával společnou jednotu, pro kterou jeho živě reálni duch arciť neužíval abstraktního terminu Hegelova, Toť základní plán obou velikých Heineových knih o německé kultuře XVIII .a XIX. věku, toť i skrytě podmalované pozadí, na něž s impressionistickou vervou a chvatností nanesl barevné skvrny svých pozorování v dílech »Franzéisische Zustande« a »Lutetia«; namnoze však pi"imíšeny jsou k této hegelovské filosofii ideje theoretiků saint-simonistických. 

Hegel arciť díval se na cIějmy hlavně s hlediska politického, jsa zaměstnán pi'edem otázkou po vzniku a smyslu státu; Heine naopak se stanoviště náboženství a umění; ale jinak kryje se filosofie dějin u obou myslitelů v mnůhé příčině, U Hegela hledati dlužno koi'eny Heineova kulturního kosmopolitismu, dle něhož »j ednotlivý národ vyjadřuje pouze určitý moment ducha všeobecného«, aby vykonaje svoje poslání, postoupil místo národu jinému; v Hegelovi tkví jistě kořeny Heineova názoru o světovém soudu všeobecných dějin nad národy; Hegelovou 'autoritou posíleno jest Heincovo přesvědčení o vysokém významu velkých duchů, kteří jsou nástroji ducha všeobecného: nikoliv nadarmo byli i filosofický učitel i básnický žák stejně vroucími ctiteli genia N apoleonova. Heine sám, jenž častěj i se zmiií.oval () mocném vlivu Hegelově, přičítal Hegelovi hlavně svůj převrat ná~ boženský, který v době berlínské vyvrcholil v odporu proti »každé positivní víře, proti každému dogmatismu, proti každé hierarchii«; ale ani" na přeYJ"atě politických názori'l Heineových, odklonivších se od idealistického vlastenectví k proti státnímu a protipruskému radikalismu, nebyl Hegel bez vlivu, byť i Heine, jenž v letech 1821-1831 rád se blýskal koketně nasazenou červenou čapkou jakobínskou, užíval výrazi'l zcela jinak ražených a recitovaných, než státní pruský filosof Hegel. 

Vedle posluchárny Hegelovy salon Varnhagena von Ense; vedle hlubokých pohled II cIo filosofie dějin zářivé ohií.ostroje kritického 'i společenského espritu; vedle discipliny myšlenky disciplina vtipu. Tu nalézá Heine, jenž dotud znal pouze kosmopolitní společnost finanČních .:1 bursovních zájmů, poprve kosmopolitní společnost ducha; tu poznává poprve publikum, ke kterému se od té doby vždy výslovně cbracel: velkoměšťáky složité kultury a raffinovaného vtipu, dobré EYJ"opany stojicí mimo před sudky chauvinismu a náboženství, muže 

68 

a dámy velkého světa, ktei-í rádi přehlédnou sice pi-estupek proti běžné stupnici hodnot zvykové mravnosti, kteH však neodpustí poklesek proti dobrému vkusu a aesthetické gracii. Vládkyně této nevšední společnosti, paní domu, Rahel Levin upozornila, třebas snad jen mimoděk, Heinea na ústi-ední problém moderní kultury, jenž dosud se mu zdál podružným, na Goethea. V romantických sV}'ch studijních létech nesnaží se Heine ujasniti si svého, poměru ku G(lCtheovi, s naivní povrchností jmenuje Goethea a zárovetl Wilhelma Schlegela jako »dva největší romantiky« - po berlínské prí'lprav(~ neučinil by toho nikdy. Nestal se v Berlíně zajisté nadšeným vyznavačem Goetheovým observance Raheliny; právě z doby od pobyw v Berlíně až k počátku periody paHžské pocházejí bud' chladné a povšechné zmínky o Goetheovi v ~IBriefe aus Berlin« a »Reisebilderó(, nepronikající naprosto k jádru neb pHmo ostré a prudké útoky na Goetheovu osobu -- ale lhostejnost pomíjí naprosto. Heine si zpi'ítomtluje stále živě a mocně Goetheovský problém, stojící zejména Menzelovou a Boerneovou negativní zásluhou v popředí literární diskusse. zaujímá k němu určité postavení, byť chvílemi přímo nepi'átelské, staví si jej do ústľedí kulturních otázek. I tehdy, kdy s~ cítí vysloven}'m antipodem Goetheovým, uvědomuje si, že nedostane se sám k sobě. dokud s Goethem se nevyrovná, dokud ho v sobě nepřemůže, dokud nepi-ehodnotí jeho hodnot; právě tak, poznav, že jest protichí'ldcem romantikŮ. svádí opětovný literární, aesthetický a mravní boj s romantikou, zápasí s jejím myšlenkovým světem, pře se s jejími články víry a života. I pro něho platilo v nejširším svém dosahu biblické slovo: ,»Nepnstím tebe, leč mi požehnáš!« 

Po krátkých rocích kusého a nesoustavného učení dlouhá léta různosměrného, pi'erývaného cestování; čím přispěla tato k rozvoj i Heinea kritika? Stanul v lyrickém enthusiasmu nad bílým pHbojem Severního moi-e; zadíval se vzrušeně do sálavých jižních barev J anovského zálívu; dusil se v tmě a mlze chmurných a nudných dnů londýnských; spřádal z obrazotvornosti a vtipu sny v jasu a rozkoší nocí ve Florencii; toulal se pohodlně Harzem; projel chvatně Alpami; poznal se suchým opovržením katolictví, konservativnost a lžiaestheticism bavorského jihu; prohlédl s chladným zájmem střízlivou krásu severoněmeckých obchodních měst. Kolik nových dojmlt krajinái-ských, kolik nových poznatklt společenských, kolik nov}'ch barev a odstínů pro bohatou paletu stilistovu, kolik nových kulturních analo~ií pro notiční knížku kritikovu! Ale Heine nevytěžil z cestovní své ko- 

6!l 

i"isti daleko tolik, kolik bylo možno jeho nadání kulturního psychologa a uměleckého i společenského kritika. 

Od clob romantiky čtou se v evropských literaturách, pi-edevším v písemnictví francouzském, nejhlubší a nejživější cestopisné studie z per kritikt"L Veršovci a romancieři romantické Francie nemají clíla, jež mohlo by se vyrovnati Fromentinovým knihám »lVlaitres cl'autrefois« a »Dn été dans le Sahara« ; nad všecky cestopisné svazky básníkú a novellistů Francie parnassistské vynikají vysoko Taineovy serie cestopisných obrazl1 a studií »Voyage aux I'yrénées«, »Voyage cn Italie« a »Notes sur Angleterre«, v jichž stopách věrně a úspěšně jdou v době naturalismu Bourgetovy »Sensations ďItalie«. Tu kritikové v)"jimečně jemné sensibility, reagující právě tak na dojmy pl-irozené jako umělé krásy, ktei-í zvykli si sdružovati rozptýlené a různotvárné pi"eclměty ve vnití-ní a 'zákonnou jednotu a vykládati osobnosti a jevy z historického a kulturního okolí a časových i místních podmínek, dávají vznikati. uměleckému dílu z krajiny neb z historického ovzduší; vysvětlují spisovatele z analogií jeho rodáků a z nálady 'jeho domova; nalézají pi"ecllo1Jy pro zvláštní typy mravní u toho onoho autora v lidech jeho země; odhalují pramen inspirace obrazu v osvětlení a zbarvení končiny jej zroclivší; zj išťují rhytmus básně v hudbě stromú a v šuméní vod; spojují kraj inu, lid, děj iny umění v nerozlučný celek, jejž zachycují v chvějícím se oparu nálady slohem barvitým, rozechvěli'm, živým él odstíněným. Nezatajují nikdy kritika, jenž jest prohloubením krajinái'-e; nepotlačují historických poznatki'l. jež propújčuji stálosti a hloubky barvám malíi-ovým; nezapomínají analyt\cké psychologičnosti, jež dává jistotu a pi'-esvědčivost posti'-ehům života společenského i jednotlivcova. Dějiny kritiky byly -by neúplny, kdyby pomíjely těchto děl, nikoliv snad proto, že jsou to clíla kritikův, nýbrž že jejich inspirace vlastně jest kritická. 

Ctyi;i objemné svazky Heineových »Reisebilder«. vyplňující léta J 826- T 83 T. nestoji naprosto na této výši a vymykají se z této kategorie: jsou to spíše cestovní a lyrické denníky velmi impressivního, velmi vtipného a velmi nesoustavného ducha, jenž má mnoho sebevědomí ;) málo autokritiky, než široké malby krajinářské na složitém pozadí psychologie zemí, dějin a kultur. Těkaje od pi-edmětu k předmětu. ocl (),'arnělé pi'-írocly k veřejnému životu, od čisté impresse k mnohoslovné meditaci, od barvitého líčení k náboženské a politické polemice, vyplňuje Heine velkou část sv)'ch fragmentárně napsaných i spoi-ádaných skizz osobními invektivami a literárními polemikami; staví dojem a náladu clo publicistických služeb mladistvě překypujícího 

70 

liberalismu; podhzuje naprosto veškerou realitu hi"e svého osobního rozmaru, který jest nevypočítatelně bohatý a svěží. Tak vytvái"í, nikoliv bez vlivu Sterneova a německé romantiky, onen zvláštní cestopisný genre, jehož dychtivě se zmocnila třicátá léta; tu pojato jest s krajní lhostejností pro stavbu celku vše, co nedalo se dobi"e učleniti a shrnouti do pevných forem ustálených genrů literárních. 

Vlastní kritická koi"ist, které bylo odtud dobýti, jest dosti skrovná; j sou tu kritické jednotlivé posti"ehy bez kritické kázně, kulturně psychologické detaily bez jednotné kulturní filosofie; nahodilé charakteristiky s pronikavými pohledy do nitra osob, stavů, zi-ízení, nepodepi"ené však ani analysou ani nespojené širší malbou historickou. Sti"ední a severní Něm~cko, jež líčí Heine v »Harzreise« (1826) a v »Die Nordsee« (1827), poskytovalo kritikovi arciť málo vděčné látky, ale též o Ital~i, tvoi-icí pi"edmět a pozadí ti-i oddílů »Reise von Miinchen nach Genua« (1829), »Biider von Lucca« (1829) a »Die Stadt Lucca« (183 J) dovede Heine pověděti velmi málo v pi-ičině kultury literární a umělecké; a nej soustav něj ší z éestovních obrazll »Englische Fragmente« (1831) vyplněny jsou především interessenl politickým. 

Díla tato vznikají v době, kdy v Heineovi kvasí a vi"e vše; kdy v ovzduší vei"ejného radikalismu se nábožensky i politicky úplně pi"evléká; kdy kolísá neustále ve volbě povolání, nemaje vlastně chuti k žádnému; kdy, používaje celkem podružných motivací vnějších kvapí z mista na misto, hledaje zvědavě vlastní bytost, která se mu .chvílemi zjeví v prosté, vášnivé a mocné hudbě několika vlastních zpěvných strof. Heine netuší, že ji kdysi najde v syn these lyrika rt kritika, básníka a psychologa kultury; napíše dvě dramata, pracuj.: o románovém fragmentě, zapřahá se energicky do politické žurnalistiky, od níž čeká chléb; pomýšlí i na literární professuru, pro niž měl mnohem více vědomosti, leč sotva více náklonností než pro opuštěnou advokaturu. Roztrpčen, zhnusen, zklamán neúspěchy, nej istotou, veřejn)'mi poměry, podnikne poslední, krajní experiment, jímž míní rozi-"ešiti vše. Experiment se zdai-il. Pai-íž, na jejíž dlažbu Heine vstoupil koncem máje r. 183 I, dala mu smysl literární existence. 

Rozšíi:enÍ obzorll a zjemnění sensibility, jimiž podarovala jej Paříž se svými musei, obrazárnami, divadly a koncertními síněmi, oclhalírozbor jeho děl referujících o uměleckém životě v PaÍ"Íži; pak vysvitne též, kolik kritický duch HeineÍlv vyzískal novými styky společenskými s osobami znamenité váhy intellektuelní i vei-ejné jsou tn opětné analogie s Heineovými prvními dobami pobvtu v Her- 

71 

líně, kde úavždy pohí-bil naivní němectví a orthodoxní romantism svéhr) myšlení a cítění. V Paříži dovrší Heine svůj rozvoj ke kosmopolitismu, zhostí se úplně německé ideologie, odloží domácí politické ideály, byť í signované hesly liberálů. Rozhodný'm vlivem na to púsobí n,ll1ka Saint-Simonova jako v Berlíně mocně podp.orovala vnitřní r{~~t .H eineúv I--J.egelova filosofie. Bylo-li však podrobnou analysou hledati Hegelovy prvky v myšlení Heineově, leží články Saint-Simonovy a levice Saint-Si monistické, zastoupené utopistick)'m knězem »otcem« Harthélemy Prosperem Enfantinem pt-ímo vyloženy u Heinea, jenž byl v létech 1831-1834 výslovným jich hlasatelem. Po nábožensko-fílosofické stránce jest to condorcetovsky zbarvený sensualismus, kontrastující s křesťanským spiritualismem: heslo »Ia réhabilitatioll de la chair,( v protikladě se stí-edověkou askesí; pantheistick{' a immanentní 1t.o~l'í1us pn:lti transcendentnímu křesťanství a kompromisnímu theismu;- nábožensky a enthusiasticky zbarvené pojetí vesmíru a života proti chladnému, fysikomechanickému názoru racionalistů. Po stránce sociálně politické jest to zesocia1isování a zindl1stria!isování společnosti proti danému, polofeudálnímu. poloměšťáckému dosavadnímu í-ádu; vůdčí úloha duševní aristokracie, jejíž nové kněžství zničí pí-ežilou církev a despocii; víra v nutnost velkého sociálního pi-eHatu, majícího dokončiti a zevšeobecniti dílo francouzské revoluce v pravém protikladě k důvěi'-e běžných liberálú do malých forem ústavních. Těmito liniemi vymezen byl asi HeinetlV Saint-Simonism, jejz dlužno zkoumati ve vztazích ke kritickému rozvoj i Heineovu. 

~Iavní cena Saint-Simonistické nauky pro Heinea spočívala rozhodně v tom, že v ní nalezl ucelený nábožensko filosofický a sociálně politický' názor světový, na jehož podkladě mohl stavěti svá J<ritická díla a s jehož hlediska mohl posuzovati minulost. Takov)' základ mohla mu arciť poskytnouti nekonečně hlubší a propracov;lnější fllosofie Hegelova, jejíž tvtlrCe nebyl pouhý'm laickým synkretikem; ale Heine,spiatý jako básník tak nerozlučně se skutečností a se životem. shledával ji pí-íliš abstraktní, pHliš vzdušnou, než aby budoval na ní, a tak vyi'iav z ní života nejschopnější prvky, rozhodl se raděj i pro socialistické náboženství filosofickÝTh allm, v němž chv;ěly se vzdechy pracujícího dělnictva, hučela kola nové industrie, bouí-ily smysly moderního člověka, vzpínaly se náboženské touhy duší neukojenýeh kritikou XVIII. věku. Byly-li tyto základy postaveny na ptHJě sopečné a nebylo-Ii stavivo dosti pevné a hutné, byly to pi-eee základv velmi široké. Prohloubiv, jak zejména ukazuje krásné dílo 

72 

»Zur Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschlancl«. nauku Saint-Simonovu a Enfantinovu po stránce filosofie děj in. v čemž ukázal se žákem německé kritické filosofie pokantovské; srovna" s touto soustavou životního kladu a životní radosti 1 hellenství a monismus Goetheův; odhadnuv v souhrnu nového učení, jež nalézalo analogie v současné anthropologické f ilosofíi Feuerbachově. vítězh}' protitlak protI reakčním tendencím láestanské romantiky, viděl Heine plným právem ve své synthesi Hegelovy ideje vývoje a Saint-Simonova sensualismu dostatečnou basi myšlenkovou pro kritiku a psychologii kultury. Timto širokým podkladem svojí kritiky stojí Heine jak nad Menzelem a Boernem, již budovali na úzké politické doktrině, tak nad sv'ý'mi epigony, již vycházeli od strannického dogmatu a od vei-ejné propagandy; ostatně již jeho inspiratoři Saint-Simon a »pere« Enfantin přes všecka svá sacerdotální gesta a pi-es všecku mlhavost svého společenského snění převyšovali o mnoho hlav Boerneovy c1uševní vůdce, klerikálně liberální agitátory Lamennaise a Lerouxa. Heineova kritika doby púížské jest soudem myšlenkové a tvarové skutečnosti, jejimiž analysovaní umělci. básníci, filosofové jsou výrazem; tato kritika vykonává nejvyšší funkci: souměrně soudí i tvod' hodnoty života, obohacujíc jeho tvary a prohlubujíc jeho obsah. 

Heinei'lV Saint-Simonismus vrcholí hll1boce promvšlenou a procítěnou ideí o kontrastu nazarenství a hel1enství. jež vrací se opětovně jako vůdčí motiv v pozdních kritických dílech Heineových. Idea ta. jež jest poslední konsekvencí nauky Saint-Simonovy a zárovei'1 organickou součástí Heineova světového názoru, vylušťuje takřka s dramatickou silou tragiku osudu básníkova; ozývá se v posledních jeho verších, na nichž leží bolestné světlo proudící ze strhaných zraktl umírajícího; opětuje se vždy s novou pronikavostí v dílech největšího z Heineových duševních dědiců, 11 Henrika Ibsena. jako spor dvou vi'ldčích světových názorů lidstva. 

Ražba obou terminů »nazarenství«a »hellenství« připomíná náboženské-spory Heineova mládí, jež nepřekonalo tradicí pi-er1ktl. jež zápasilo s problémem křesťanství a jež srovnávajíc obě vyznání. hledalo hned vnithlÍ jich přibuzenství, hned myšlenkový útvar pi-ekonávající je společně. Zvláště případně volen jest termin »nazarenství«. ať již vzat jest ze Starého Zákona, ať vypůjčen od názvu katolicky cítící romantické školy malířské zálib praeraffaelitských; zahrnujeť souměrně láesťanství i židovství. Aesthetické pojetí kontrastu, jenž jinak náleží spíše v oblast mravní, souvisí s čiře romantickým ná·, zorem o protikladu enthusiastického. hrdinského. »zasvěceného« 

73 

umělcc a průměrného, chladného, vulgárního fi1istra: jako takového zatemnělého ubožáka bez smyslu pro umění maluje Heine z pravidla »?\éJzarena«. Hcllen - tnť člověk pi-ekypujícího životního obsahur mladistvých a mOCll)"'ch smyslú, rozvitých a bezpečných pudů: ,-)fi pi-ijímá svět, věi-i a pi-isvědčuje mu; raduje se ze života a přírodYr z rozyoje a z pýchy, z krásy a z hry: pravda jest mu, mluveno s Nietzschem, jen »stará žena«: jest věi-ícím nové pantheistické a Enfantinovské církve, pi-edpoklác!ající sociální a prlunyslový stát. Xazaren -. tof člověk chudičkého a ubohého životního obsahu; nepřítel smyslů, opovrhovatel pudů ; asketa a supranaturalista, jenž popírá svět, pochybuje o jeho hodnotách a prchá z ného; jenž zavírá zraky pi'cd životem, pi-íroc!ou a uměním; nemá smyslu pro krásu a jest zamilován do pravdy a do chladné konsekvence; jest bucf stoupencem nějakého starého zjeveného náboženství neb alespoi1 reakcionái-ským romantikem, obnovujícím uměle církev a feudální řády. 

Celé dějiny německé myšlenky dají se vyložiti tímto kontraste.m. 

Vlašská renaissance, nejskvěleji představovaná papežským dvorem a uměním XVI. věku, vystřídává v .0J ěmecku středověkénazarenství, ale ohrožena jest znovu návalem krajního obrazoborství nazarenské německé reformace. Goethe a německá kritická filosofie vztýčí opět hellenský ideál, jejz nese na svých praporech též francouzská revoluce a Napoleon; proti nim v restauraci a romantice náboženské, literární i politické seberou veškeré své síly Nazarenové. Ale i na levém ki-ídle zmohutní náhle nazarenský názor světový: radikálové a liberálové přenesou jej clo politiky a vyhrotí svou vei-ejnou akci posléze proti všemu \umění. Typem Nazarena stojícího na politické levici jcst Luclwig Hoerne, na jehož puritánství a judaismu, ztrnulém fanatismu a tupé dt"tslcdnosti, politické a aesthetické necitelnosti Heine demonstroval sám poj em nazarenství. 

Než když byl tak kriticky vyspělý Heine se vzácným bystrozrakem odkryl tento konflikt, zachvívající samými základy novověké kultury, když byl s energií tribuna v řadě mistrovských prací hlásal a háj ir he1lenství, hle, tu přišel zlý osud a uvrhnuv hásníka v strašných mukách do hrobky žíněnkové, obrátil jeho trpkou, zoufalou a rouhající se duši k přísnému, rozhněvanému a trestajícímu Bohu N azarenů a dal mu skončiti v křečovitých zápasech s chimaerami. jimiž N azareni zalie1nili a zakalili jasný a radostný blankyt hellenský. 

Heineovo kritické dílo, vyvinuvší se za těchto životních podmínek i literárních vlivů, má tři velké fáse, jež však nedají se chronologickY ohraničiti. V první fási vyrovnává Heine svůj poměr k literatui-c 

74 

<) k umění krvavou a útočnou polcmikuu, vrhajíc! se nemilosrdn~ na protivníky, ktái pi-edstavují opačný názor světový neb uměleck{·. V druhé fási s prohloubeným porozuměním Heine studuje nové útvary literárni a umělecké kultury a její vztahy k životu na půdě francotlZské a vytváí-i i-adu skvěle referujících a jemně analysujících sv}'ch uměleckých kronik, kde stojí s vyrovnanou objektivitou ke svým pi·edmětům. V ti-etí fási hledá pronikavě analysuj\cí duch HeinetlV smysl a dostl-el uměleckého i myšlenkového díla své doby; soudí a hodnotí jej dle nově nabyti,ch hledisek a pojímá umění, literaturu i filosofii sub specic aeterni; tehdy vznikají obě velká díla o dU8evním životě Německa.. vrchol to kritického díla Heineovy periody v Německu. 

Heine vstoupil do literární kritiky v Německu jako polemik: několik jJosudkú, jež pi-edcházel0 jeho dravým útokúm v »Reiscbilder«, bylo bez významu a pi-cšlo bez ohlasu. Tyto projevy osobních sY!11pathií a pi'átelských závazldl, podepřené o laicky pojatá theoremata aesthetická, tyto široké skizzy obsahu a schematické disposice prací s nahodilými poznámkami charakterisačními i technickými nťprozrazují věru zvláštniho talentu kritického, jejž napovídá tepn'c objektivní studie o :Menze1ově »Deutsche Litteratur«. Rok po tť vystupuje Heine poprvé jako pamfletista a polemik nemilosrdn}·m útokem na Platena v »Reisebilder«. vlastním to počátkem vzestupné dráhy kritické a polemické. 

Heine byl rozený polemik: jízlivá rvavost, útočná bojovnost, bodavá mstivost ležely na samém dnu jeho bytosti. »Nejsem vindikativní - t ád bych miloval své nepi·átele. leč nemohu jich dří ,'e milovat než jsem se na nich nepomstil - pak teprve otvírá se jim moje srdce, Dokud člověk se nepomstil, zb}'vá vždy v srdci trpkost.« Avšak Heineovy polemiky nejsou pouze projevem jeho bojovné pomstychtivosti, v níž jeho odpúrci tak rádi nalézají prostě rys rat;ov}', jsou vždy spolu akty osvobozovac\mi. Heine účtoval v polemikách se sebou samým, s vlastní svou literární minulostí, s někdejšími svými náklonnostmi a zálibami - leč na účet sV}Tch odpttret1. Když se chtěl dúkladně \~ypoi-ádati s právě prožitou a odbytou episodou mnichovskou. napadl Platena. typického zástupce toho konservativního krasomilství, aristokratického kompromissování: jemuž by byl v blízkosti dvora Ludvíkova sám propadl. Když chtěl na vždy odhoditi naivně vlastenecké a drsně g'ermánské ideály svých studentských let, vyhledal si ubohého šaška Massmanna a vyzkoušel na něm rány svojí hole. Když odmítl jako marný blud svoje liberálně-republikánské a pnli- 

75 

ticky radikální pi:tsobení publicistické, napsal knihu o l1oerneovi, kde tento typ postavil na pranýř. Když chtěl do důsledkú provésti secessi od básnické romantiky, v jejíchž tradicích vyrostl, napsal »Attu Trolla«, kde romantism ryzi i švábský romantism ztrivialisovan)' velkolepě persiflova1. Sebepoznání stalo se mu sebeobranou a útokem: proto padaly polemické rány Heineovy tak pevně a jistě. 

Heine polemik nestojí osamocen; jest významným článkem ře~ tězce. který postupuje od ranní německé polemiky. racionalistické přes Lessinga ke klas sikům výmarským a k romai1tikúm jenským. Heineovy vztahy k vývojovému tomuto pásmu jsou složité a významné. 

XeupÍratelný rys velikosti, vyznačujícÍ německou literární polemikt, osmnáctého věku a první poloviny devatenáctého století lze vyložiti blízkým jejím příbuzenstvím se satirou ať společenskou, ať vědeckou, ať hterárni. Velicí polemikové neútočí pouze na nepi-átelské jednotlivce vznítivší jejich odpor, hněv, záští, n)'brž na celý typ, k němuž jednotlivci se bdí; konstruují si z vad a slabostí zjištěných v dílech odpúrcLl celou výrazovou mluvu odsouzeného typu; uhádají z malých úskokLl a nicotných podlostí sv)'ch protivníHl veškeru duševní organisaci všech jejich blíženetl seskupujících se v duchovní pi'-íbuzenstvc. Neodrážejí osobních útokú prostým výkladem neb věcným vYYľácením, n)'bržzkreslují karrikaturou,. zveličují nadsázkou, persiflují ironií a směšujíce poboul-ený hněv s rozpoutaným humo· rem. vážnou zaujatost s bujným veselím, detailní rozbor s vyzývavým posměchem, vytvái-ejí nový bohatý genre literární. 

T~k po mohutné předehře náboženské polemiky Lutherovy v XVI. věku, na niž pod vhvem ztuhlé orthodoxie a přecitlivělého pietismu bylo pi-íliš záhy zapomenuto, povyšuje na úsvitě moderního německého písemnictvi Liscow, vychovaný na Baylovi a Swiftovi. osobní polemiku proti směšným trpaslíkům Sieversovi, Philippimu, Radigastovi k výši satiry na mělké, nepůvodní, frasovité a psavé špatné spisovatele v duchu a slohu »mravních týdenníků«. Tak ničí jeho geniální nástupce Lessing v polemikách obtížených učeneckým apparátem a provanutých svobodným, odvážným vtipem typ nadutých a uznaných igno'ranttl, kteH neznají řádně ani svého Donata, bije-li se s pastorem Langem; typ elegantních lžiučencú, parádních krasořeční Hl, vypočítavých vůdců vědecký'ch koterií, pronásleduj e-li professora Klotze ~ typ autoritativních pravověrců, fanatických bohoSIOVcLl, ])rotestantských velkoinkvisitorLl, brání"li se proti zlobě hlavního pastora Goetze. Lessingova polemika mocně působila na Heinea : 

76 

tndiI-li vůbec, že Lessing jest »v celých dějinách literárních oním spisovatelem, jejž nejvíce miluje«, dovedl zvláště oceniti V)Tznam jeho produktivních polemik, v jejichž »duchaplném posměchu a pi-crozkošném humoru uchovávají se pro věčné časy mnohá jména ni· cotných spisovatelů, podobna hmyzu, jenž zachytil se v kousku jantaru«. Jako Lessing jest i Heine v polemice břitký, jasn)' a čirý racionalista, jenž zjišťuje pravý smysl každého tvrzení a pi-esnou platnost každého faktu; jako Lessing miluje i Heine v polemice posměch a ironii, žert a persifláž; jako Lessing zahrnuje i Heine v okruh své polemiky vždy celého autora, celé dílo, celou činnost. Kde však Lessing vystačí suchým, věcný'm a průkazným rozborem vědeckého 11eb literárního materiálu, sahá Heine se zlomyslnou zálibou i k intimním podrobnostem soukromého života, takže jeho stati o Platenovi a Boerneovi jsou ze značné míry povážlivá »5chool for Scandal«. 

Polessingovská polemika proměúuje se principielně; kde Liscow a Lessing polemisovali proti zástupd'ml špatného poznání, tam klassikové výmarští a romantikové jenští polemisují proti zástupcům špatného vkusu; hle v Liscowovi a Lessingovi hlásil se občanský' roz u ITl , hlásí se ke sklonku XVIII. věku a na počátku XIX. století umělecký aristokratism, tak pi'iznačný veškeré romantice. Básníci a aesthetikO'íé stavějí protiklad k občanskému prLlměru, k jeho sti-ízllvé morálce. k jeho chatrnému vkusu, k jeho tdeologickému a didaktickému pojetí umění a vrhají se v společném hněvu a v společném posměchu n<j ubohého a sméšného filistra. »Xenie« Schillerovy a Goetheovy jsou právě tak organisovaným tažením protí fílístrovství literárnímu jako rozmarná vValburžina noc v prvním díle F'austa: jako typ filistrovské prosy zpol<t hedonistické zpola mravovědné zdrtili brati'í Scblegelové l:;rosu \iVidandovu, jako typu filistrovského divadla vysmáli se dramatické lžiprodukciKotzebuově, jako typ filistrovského pojetí žiVOt:! persif1ova1i Schil1erúv názor filosoficko-morální. Po kritickém boj i s fi1istry náslecioval boj poetický' v belletrii mlacEich romantikJ\ j im;~ ostatně ukázal cestu rozmarný Tieck. llrentano posmívá se filistn"ml s krutým a dIvokým humorem, E. T. A. Hoffmann s hizarrní fant;ističností, Eichendorff s vlídnfm a sladkým úsměvelŤI. 

Heine jest v této pi-íčině romantikem čisté krve. Pojem filistrovství přijímá jako básník, kritik i polemik: prohlouhí jej s hlediska politického tím. ú filistrovství stotožní s naivním vlastenectvím válek za osvobození a s hlediska aesthetického tím, že je spojí s dětinským a žvatlavým idyllismem švábské romantiky. Německá vlast se mu 

77 

protiví jakožto otčina filistrtl, německá politika ať konservativní ať radikální se mu hnusí jakožto aréna úzkoprsých filistrovských ideí a '-šichni Heineovi odpi'lrci jsou vlastně jen rúzné odrúdy typu filistrovského. Tak vylíčil ctného rytíře Platena jako filistra slepě zamilovaného do povrchního básnického formalismu a do mrtvého klas5icismu, jemuž unikla vlastní podstata umění. Tak zobrazil nadutého lVlenzela jako pravého Goliáše země filištinské, jenž oblečen v krunýi' politicko-morální tartufferie vyšel do boje se syny světla. Tak polemisuje opětovně proti švábské škole básnické nakreslil nám v živých barvách, jak tito »filistři v nedělních kabátcích procházejí se polem a nivúu, jak výskají, jak poskakují jako ki'lzlata a pozdravují krásnou pi'írodu: jak pozorují mrkavýma očkama, jak vše romanticky kvete; jak vssávají dlouhýma ušima píseň vrabcú.« Leč i Boeme, jinak pronásledovan), německým filistrovským světem, jeví se Heineovi filistrem: toť filistr, jenž s-e nadchnul pro svobodu, republiku a bratrství, aniž zapomněl na úzkoprsé moralistní tradice; jenž uprostřed společnosti radikálních rabulistú opojil se vlastními frasemi a jenž již neumí a nechce pochopiti ničeho, cožkoliv sahá nad úzký průměr obmezcné této politiky. 

Tak sdílí se Heine polemik se svými německými předchůdci v genru o typičnost pojetí případu i o satirické jeho využitkování, o rozumovou pi-esnost rozboru polemického materiálu i o racionalistickou bi-itkost posouzení, leč i o romantické pojetí odpÚretl sub spccie fi]istrovství; umělecká forma polemiky jest však výhradným Ifeinc0vým majetkem. 

! ,i~erární charakter svých polemických děl vystihl sám Heine nejlépe v poslední knize »pamětního spisu« o Boemeovi. »Jak jsem již řekl, nepodávám tu ani apologie ani kritiky muže, jímž se tyto listy zaměstnávají. Kreslím pouze jeho obraz s přesným udáním místa a času, kde mně seděl (jako model). Zároveň nezamlčuj i, která pi-íznivá neh nepi-íznivá nálada ovládala mne za sezení. Poskytuji tím zánJVcú nejlepší měi-ítko věrohodnosti, jíž moje údaje ;.o;asluhují.« Tu vytčeny rozhodující součástky originelního Heineova umění polemickélHI. podrobHost charakteristiky, jež nabývá takměř pi-esllosti podobizny; krajní náladovost a svrchovaná rozmarnost, jež ovládají jehu ruht pi' i této kresbě P\lrtretu, vědomý dúraz kladený na životní pro~ti'edí v nejširším smyslu. Heine, jenž i v positivní charakteristice 

(,erární rád užíval popisu fysiognomie za prostředek názornosti, vě~ 110val jí v charakteristice negativní zvláštní, zlomyslnou pozornost Vtipný popis napadené osobnosti často sdružoval s jízlivým vylíčením 

lb 

jejich zvyklí, náklonností, slabostí a zachvcoval svého soka zejm~'ia častl' v živém proudu i-eči, lomené a trhané; v bezprosti-edním pochodu my~lenkovém bez . logické pi-esnosti a vyhraněností; v malebné dekoraci gesta a grimassy; uprosti-ed komparserie osobních pi"átel a blížencl1. Impressionista Heine, jehož poměr k osobám a k ideám podléhal stálému kolísání, nesnaží se níkdy skrýti proměnlívého svého hlediska, naopak hlásí se otevřeně k vývojovém fásím svého ódporu, ale i svého obdívu; neutajuje ani fluktuace svého poměru ke kritickým hlediskům Menzelovým ani obměn svých sympathíí a antipathií k politickému radikalismu Boerneovu. Posléze kulturní fílosof Heine klade dúraz na spojitost současných jevů i dějinného vývoje a tím vystíhuje typus v plné souvislosti dobové i ideové, získávaje tím i měHtka poměrnosti. Touto cestou vyložíl naívní a idyllický roman..' tism švábské školy básnické organicky z Iyríky Goetheovy a pozdní německé romantiky, a vytknul pi"esně, že títo typičtí epigoní naprosto nesmějí býti považování za n~sitele nového umění básníckého. - 

TJ-i velké polemické výpravy Heineovy platily literárnímu německému jihu, jehož idyllísmu, chauvínísmu, epigonství a zpátečnictví vypověděla revoluce mladoněmecká výslovný boj svým velkoměšťáctvím, kosmopolitismem, aktuelním realismem a líberálním neb sociálním radikalismem. Platen, Menzel i švábská škola básnická pi'edstavují jihoněmeckou kulturu literární v ryzosti a plnosti, byť spíše negativních než positivních vlastností. 

Chronologícky první z polemik Heineových jest ostrá invektiva na Platena z let 1827-1829, již Heine vložil neorganícky formou i konstrukci do III. svazku »Reisebílder«. Dějinám kritiky nepÍ"Ísluší ani vyličovati podrobně pn''1běh Heineova a Platenova nepi-átelství', ani rozsuzovati oprávněnosti útoki't Heineových, jež Platen svévolně a zbytečně vyvolal, odpovídaje ostatně vlastně Immermannovi; jí sluší zkoumati pouze intensitu psychologického a kritického bystrozraku Heineova, který tu vstoupil do služeb osobní msty za nízkou a svéhlavou urážku. Heine, jenž byl Platenem napaden jako člověk, zab}'val se rovn'ěž více Platenem člověkem než Platenem básníkem, a i tam, kde pi-istoupil k analyse literární, konal ji na podkladě životním a osobním. Sestoupil se smělou pronikavostí až k samému chorému nervu osobnosti Platenovy, k její homosexualitě, a vytknul bystí"c rozdíl této choroby užívající v moderní době koketerie, narážek, zámlček a dráždění a veřejné, volné a naivní paederastie antické. Dnes, kdy úplná publikace Platenových denníkú úplně odhalila churavé a pathologické dno Platenovy produkce, jest jasno, že Heine pHpadně 

í9 

vvkládal tímto falešným Platenovým poměrem k životu jeho nesprávný poměr k umění a poesii. [ tu pěstuje Platen dle odhadu Heineova touž neupi"ímnou hru s velkými vzory a s tradičními formami, i tu nahrazuje živý a plný obsah lyrický pi"ejatou pósou, n~pllVodním eklekticismem, epigonskou fraseologií. Leč v tomto osobivém kavalím se starým rodokmenem a bez peněz, v tomto formajistním hellenistovi kompromissujícím s katolictvím, v tomto pozdnílll romantikovi skrývajícím se nemužně za hledí klassicismu, v tomt,) eklektikovi bez púvodní invence, neničí Heine jen nepi'-áteIskou osobnost, která' mu vstoupila neopatrně do cesty; tu se bortí pod jeho nelítostnými ranami celý legitimistický a klerikální Mnichov éry Ludvíka 1., pohrávající si s krásou, s antikou, s formou bez vnitřního poměru k nim, jen aby maskoval vnitřní svou chudobu a prázdnotu; týž Mnichov, o jehož králi, zámecké kapli, arkádách a malíi'-sk)'ch školách psal Heine tak nevázané a posměšné veršíky. 

Brzy měl poznati ostří nabroušených polemických zbraní HeineO\'ých jiný lžihrdina jihoněmecké literatury, »der Sittewart und Glaubensvogt ztl Stuttegard«, Wolfgang Menzel, pi'-edchlldce a wdpovědný odpúrce Mladého Německa. I Heineův úsudek opanovala v dmhé polovici let dvacátých Menzelova aktuelní a protigoetheovská hlediska kritická, shrnutá v »Deutsche Litteratur«. Knihu posuzovai Heine r. 1828 zvláště pozoruhodně, zdůrazňuje a přijímaje Menzeltl" . odpor proti čirému aestheticismu Goetheovu i proti výlučné umělec- 

kosti Friedricha SchlegeIa, jehož přednášky jsou s dílem Menzelovým dosti podobny. Ač neschvaluje nevkusného a hrubého tonu Menzelova o Gocthcovi, cení si v J\IenzeIovi důležitého spojence v boji morlerního, ~el-ejného života proti umělému, svrchovanému klassicismu. I :\Ienzel, byť i ne bez výhrad, hlásil se k Heineovi jako k literárnímu druhu, čemuž nasvědčují dva velmi blahovolné posudky IV. svazku »Reistbilder« a I. dílu »Salonu«. 

Denunciace JVlenzelova zvrátila ovšem okamžitě celý poměr. 

Heine zatím vyléčil se z goetheofobie a pojal modernost umění naprosto nepoliticky i mohl mluviti ještě otevřeněji než Boerne, kter.~· pj-ece vždy ztlstal věren Menzelovským hlediskům v literatuře, bd naprosto odmítal jeho názory v politice. Heine promluvil r. 1837 spiske;n »"L:eber den Denunzianten«. když censura nepropustila stati té jako úvod k III. dílu »Salonu«. Titul brožurky vystihuje jedním slovem typ, který oněch několik břitce a stkvěle psaných stran analysuje na exemplál-i dob1-e vyvinutém. Fakt udavačství zjištěn jest zcela stručně a přesně s jistotou protokolu právního; tím více místa 

HO 

zbývá k diagnose mravní té choroby, na kterou Lessingova »AntiGoetze« byla již ukázala. Heine strhuje masku pokrytci, jenž ki-ičí o nebezpečí mravnosti, ač sám nemá mravního citu; jenž chvástá Sl' stále křesťanstvim. ač nevykazuje jediné ki-esťanské ctnosti; jenž oclvolává se bez přestání ke charakterním vlastnostem germánským, aby sám žil a tyl z organisované zbabělosti; jenž teutomansky nap~Hlft cizinu, ježto jí nezná. Tak jest v typu udavače souzen a odsouzen úroveň typ cl1auvina a v celém souhrnu mravních těch podlostí studo: 'lán jest vlastně široký problém pokrytectví, ať moralistního, ať nábuž~nského, ať vlasteneckého. v zřejmé shodě s psychologíckou a spoll'čenskou kritikou skeptického osvícenství XVIII. věku, které tak nenávidělo tartuffy. Spisek, ač stručný, podává formulace definitivn'l: když vrátil se v knihách »Schwabenspiegel« a »Ludwig Boerne« Heine episodicky k Menzelovi, neměl říci co nového, kromě několik'l vysoce kratcchvi1ných zlomyslností. -- 

Zhudlúil-li jihončmecký básník Platen formální klassicismus, zhudlařil-li j ihoněmeckJ"' kritik Menzel idei moderního, časového umění, zhuc11ai-ili němečtí veršovci, seskupeni pod aegidou populárního jména Uhlandova ve »švábské škole básnické«, poetický romantism: i oni stali se za to zaslouženou obětí ostrých invektiv HeineDV)Th. Heineův odpor k Svábům byl takřka instiuktivní; byli mu pl-ímo typy spokojeného, tupého a sebevédomého filistrovství: souhrnem nicotných a směšných ryslt německé povahy; pi'edstaviteli falešné, vylhané, uhlazené poesie pro neděli, po níž následuje šest ba, nálních a šedivých dnů. Ve verších věnoval jim co chvíli jízlivou pozornost. Tannhauser líčí švábskou školu básnickou svojí paní \' et1uší v situaci nanejvýše směšné a ošklivé. G. Herwegh v 1Jásni »Die Audienz« podává o svém domovč zprávy velmi málo lichotivt" U čarodějnice Uraky setkává se básník číhající na »Attu Trolla« s cudným švábským básníkem. zakletým v černého pudla, jejž mllže vykoupiti jen čistá panna, která by o Silvestru pi-ečetla básně lG. Pfi· zera, aniž bv usnula. V »DeutschlancI, ein vVintermarchen« baví básník rozmarnou antithesou Karla Velikého a Karla J\'Iavera. I clo krvavé hoi'kosti posledních veršll umírajícího tlačí se jed sarkasmu vůči těmto bědným odpůrcům a básník propouští zaťat)'mi rty ""čítavou obžalobu: 

»Der kleinste lebendige Philister, 

Zu Stukkert am Neckar, viel glúcklicher ist er, Als ich der PelicIe, der tote Hekl, 

Der Schattenfiirst in cIer Unterwelt.« 

81 

Kriticky vyrovnal se Heine nejprve s tvúrcem a předním repraesentantem básnické školy švábské, s Uhlandem v 5. kapitole III. knihy »Die romantische .schule«. Vedle romanopisce de la Motte Fouqué a vedle dr;ll11atikaW emera pokládá Heine lyrika Uhlanda za prúměm}' typ mladší německé romantiky: Uhland, mistr balladické nálady. ztělesúuje romantický útěk z pHtomnosti do minulosti, z moderní doby do katolického a rytíi-ského sti-edověku, ze století občanského do věku feudálního, z liberální politické éry do vlasteneckého nadšení roku 18 I 3 a tříští se stále o rozpor tohoto romantického archaismu s živým obsahem skutečností, jíž sám náležel politickými aspiracemi. Jest závěrečným slovem starého názoru a staré poesíe, nikolív prvním slovem nového umění, za něhož prohlašuji jej jeho stranníci bez soudnosti. CTsudek ten, srovnávající se v jádře s Goetheovým soudem o Ublandovi, jest správný jak historicky tak hodnotně; byl však pro Sváby, kteří svého Uhlanda vyhlašovali za klassika. crimen laesae maiestatis. I bylo vysvětlitelno, odmítl-Ii 5chwab a jeho soudruhové spolupracovnictví na almanachu na r. 1837, kam na návrh Chamissúv měla být vložena Heineova podobizna a vrhl-li se Pfizer, pisálek bez kritické schopnosti i erudice, r. 1838 na Heinea zvláštní statí. Heine odpověděl hromadně a bez milosrdí pamfletem »Der Schwabenspiegel« r. 1839, jehož pohříchu nemáme v púvodní formě. Zprvu přivádí nešťastné švábské básníky v zástupu na popraviště, aby pak popravil jednoho po druhém. S jedovatým posměchem uvádí. že k švábským literátúm se nečítají ani Schiller ani Schelling ani Hegel ani Strausz, nýbrž jen Gustav Schwab. Justinus Kerner, Car! Mayer, Gustav Pfizer a EduarclM6eritJ<e: kromě t\oho jej ich hosté :Menze1 a Lenau a nedopati-ením Uhland: rtlzné to odrúdy celého typu krajinských básníkú, zdrobňujících, zidyllisujících a zmalicherúujících vše v poesii a v životě. Jsou dobi-e smluveni \i kliku vzájemně se podporující a velebící a shodují se, sami nicotn'i, v zbožném kultu nicotného a nepatrného a odvolávají se nad tf! stále k Vhlandovi. mrtvému to básníku mrtvé romantiky, takže každý, kdok(,liv s nimi se sti'etne, podobá se onomu rytíí-i z pohádky, který zápasil s umrlcem. Pamflet, jenž začíná suchým konstatováním fa ktt't a vyznívá báchorkou, nechce a nemúže b},ti klidnou a kritickou úvahou; úsudky jeho jsou diktovány hněvem a nikoliv úzkostlivým rozmyslem. Tak nedoceúuje Heine ani Justina Kernera ani Eduarda Mó1rilkeho, jehož rozvoj patří ovšem době pozdější: tak vrhá se na Lenaua jen ze stran,nictví a nikoEv z literárních dúvodú: ale vše, co praví o Mayerovi, Pfizerovi a Schwabovi, jest právě tak správné jako 

6 

82 

to, co byl napsal dhve o Uhlandovi a co všeobecně uvádí k charakteristice švábské školy básnické. Objektivní literární historie shoduje se úplně s Heineovým oceněním a zai-azením švábských poetú. 

Posledni velikSc literární boj Heil1eúv, polemika s někdejším pi-ítelem Boernem, jest nejvýznamnější: ne snad jen proto, že vzbudil tak značný ohlas v německé veřejnosti a že vyjasnil nejednu my~lel1kovou záhadu v celé generaci mladoněmecké, nýbrž z toho dúvodu. že zasáhl samu nejvnitřnější bytost jak Heineovu tak Boerneo\'t1. Púvodní jejich přátelské styky bývají často právě tak pi-eceúovánv jako jejich duševní pHbuzenství. Ve skutečnosti byly však ony rozmluvy a schůzky za setkání ve Frankfurtě spíše konvencionelního než přátelského rázu a proto patrně nedošlo pozděj i k uskutečnění Boerneova plánu vydávati společně politický list. Do počátku let třicátS'ch sloužili oba téže veřejné věci, radikálně-liberální opposici proti tísni vé moci státu a církve, při čemž Boerne zdúrazúoval odpor proti cÍrkevnímu názoru; oba potírali zejména pruskou moc královskou a pruskou autokracii šlechty; oba pracovali pro domněle blízkou možnost revoluce, kterou již tehdy Boerne pojímal spíše politicky, Heine pak spíše sociálně. Jakmile však se blíže poznali, musili nahlédnouti. ,že se liší nejen prosti"edky a povahami sloužícími společnému cíli. nýbrž i cíli samými; protože pak cíle byly protikladné, vybilo se toto poznání krutou a neúprosnou polemikou. Poznání toho dostalo se jim v Paříži, kam Boerne podruhé a definitivně se přestěhovalo púl léta dHve než Heine; stýkali se tu častěji, seznámili se vzájemně s přátelskými svými družinami, dívali se a posuzovali společně tytéž události politické a kulturní - a zjišťovali krok za krokem různost dia-metrální. Pai-íž sama byla každému z nich něčím jiným, třebas že populární výklad oba zařazuje povrchně do téže »emigrantské kolonie« v PaHži. Boerneovi byla skutečným refugiem politícké akce v Německu nebezpečné a pronásledované, kde v klidu mládenecké domácnosti mohl osnovati pi-evratné své plány vei-ejné a na demagogických schúzích i konventiklech -získávati pro ně stoupence. Chtěl odtud púsobiti pHmou akcí na pí"evrat ve své vlasti a za tendenčním tímto účelem podával zprávy o politickém životě Francie do Německa. Heineovi byla však Pai-íž »novým Jerusalemem« duševní svobody, městem světla, onou »mamelle sans cesse inondée oú, pour se nourrir de ľidée, viennent les générations,« o níž mluví Vietor Hugo. Přišel tam, aby poznal bohatší život, prožil složitěj ší sensace, nasytil se mocnějším uměním -- a osvobodil se od filistrovství německého, od něhož Rýn odděluje jako Jordán zaslíbenou zemi francouzskou. Díla. 

jež posílai do domova, nechtěla naprosto vlivně zasáhnoutí do vei-ejného rozvoje Německa, nýbrž chtěla pi-edstaviti politický i duchovní život Francie, vystihnouti jeho hybné síly, podati jeho psychologii. Bo~rne zústa] v PaI-íži cizincem, Heine nalezl tam pravý domov: 

Boerne dal v prosti-eelí cizím plněji vystoupiti ostrým a drsným vlastnostem německé své povahy, Heine vypracoval tu vědomě a delikátně ony rysy, jež lišily jeho charakter od typického germánského charakteru ; Boerne posílil německým fanatismem radikalismus francouzský, Heine zjemnil romantický svúj aestheticism francouzským kultem formy a stilu. 

V prvním roce společného pobytu v Púíži byl styk Boerneúv a Heinellv přátelský a vyrovnaný; leč již z jara 1832 nastala roztržka. Zavinil ji Bocrne, jenž soustavně a takl-ka vynalézavě obtěžoval Heinea: při společných diners trýznil jej ustavičně politikou, o niž Heine neměl zájmu; naléhal na něho, aby pI-istoupil k revolučnímu sdružení německých ~igrantú v PaI-íži; získával jej pro rozmanité petice a manifesty, jež byly Heineovi krajně lhostejny; seznamoval jej s n'iznými podezřelými politickými agenty záhadné minulosti a špinavých rukou. Když se Heine odvrátil, slídil po něm Boerne jako vyzvědač z professe, pronásledoval jej na všech dostaveníčkách i ve všech společnostech, podezi-íval jej stále z úplatnosti a z nepoctivosti, vykládal v tom smyslu každý jeho krok. O Heineových spisech soudil s tohoto úzkoprsého hlediska; co dovedl v 109. »Listě z Paříže« r. 1833 napsati o Heineových »Franzosische Zustande« neb co francouzsky shrnul v »Reformateuru« dne 30. máje r. 1835 mluvě o knize »De l'Allemagne«, jest spíše osobní pomluva než kritický rozbor. Dlužno J;rohlédnouti v tom směru ještě 6 svazků Boerneových »Nachgelassene Schriften«a pročísti posmrtnou snúšku »L. Boerne's Urtheil i.iber H. Heine. Ungedruckte Stellen aus den Pariser Briefen« z r. 1840 - a vysvitne, že Boerne, muž charakteru, to byl, jenž zahájil fon soukromé injurie, pro niž bývá odsuzována kniha »Ludwig Boerne«, napsaná pérem H. Heinea, muže talentu. 

V těchto invektivách, jež se nad to neobracejí k odpúrci, nýbrž k obecenstvu ne7asvěcen~mu, viní Heinea úzkoprsý moralista a doktrinářský liberál. Moralista mluví stále o nemravnosti, frivolnosti, smyslnosti a o úplnosti, prodejnosti, porušitelnosti: liberál vytýká nedúslednost Dolitickou, kolísavost názoru o žádoucí formě vlády, shovívavost k royalismu a krajní indívidualismus, hravý aestheticismus, slohovou monomanii. Úzkoprsá obmezenost ve sfeře mravní volá po potřebě charakteru, doktrinářská obmezenost ve sfeře myšlenkové 

6* 

84 

pochybuje malodušně o soběstačnosti talentu - a psychologická kritika zjišťuje koi-en obojích výtek v invektivní nenávisti průměrného občanského rozumu k výjimečné umělecké individualitě, podrážděné nechuti filistxa k básníkovi. 

Heine odpověděl v jádře, jak Boerne zasloužil svojí provokací; odpověděl však až r. 1840, tedy teprve tři roky po smrti oc1pún:ově. To nebylo dostl deíikátní. jako vůbec jevil Heine ve sféi-e mravní často nedostatek taktu a vkusu. 

Kniha »Ludwig Boerne. Eine Denkschrift« jest psána skutečně stkvěle a ukazuje Heinea prosaika na vzácné výši. Tuto invektivu. jež odhaluje nejskrytější intimity se zlomyslností a se škodolibostí Mefistovou a jež odkrývá zákulisí politických i publicistických činú s cynismem Voltaireovým, stvořil básník, znající ptlsobivost gradace a účinek antiklimaku; pochopivší kouzelnou moc účelně volenýcli intermezz, na nichž čtenái- múže si oddechnouti; vládnoucí širok)·m štětcem, jenž zachycuje složité pozadí dobov~r)lm perem. rýsujícím na tomto pozadí malé postavičky politických jepic. Básník odpovídá politikovi, ctitel nuancí fanatikovi. relativista doktrinát-i, aesthetik moralistovi. Heineovu psychologickému rozboru pod nes 

. běžného typu radikála, pi-edstavovaného Boerneem, nešlo o myšlenkový obsah radikální politiky německé třicátých let, který byl právě jak skrovný jako nejasný, šlo o methodu, o taktiku těchto politických doktrinái-tl. Diagnosa jest úplná, vytýká-Ii tyto znaky; nekriticky. pevnou YÍru v náhlé převraty, pověrčivé republikánské pi'-esvědčení o důležitosti proměny vládní formy, stálé spolčování se za účely propagačními, sklon k náboženskému zelotismu. planou sentimentalitu. S Cervélntovým vtipem vylíčil Heine slavnost v Hambachu jako abderský trh této politické zvrácenosti, Boerneovy pomocníky Garniera. a Wolfruma jako její Thersity. Kde se směje Boerneovi - a to často posměchem trpkým a podrážděným, posmívá s"e mu přece jen jako omámenému dll mys I n é m u rytíi'-i de la Mancha, jehož meč jest sice dlouhY:-, ale tupý a jehož platonický poměr k Dulcinei z Tobosa. mme VI" ohl, není bez grotesknosti. Leč základní idea, hledící na osobní spor jako na projev odvěkého kulturního dualismu N azarenú a Hellenů, o němž svrchu jednáno, pozdvihuje polemiku k myšlenkové výši, jíž dospěl Heine jinak jen v knihách literární filo8r,fie o německém protestantství, německé filosofii a německé romantice. Proto sebevědomá a hrdá slova, jimiž Heine končí první knihu svého »pamětního spisu«, naplnila se jako věštba: »- (Boerne) Musil hzy opětně na širé moi-e a tam potkaly se naše lodi. mezitím co ona hrozná 

85 

boui-e zui-ila, v které vzal za své. Jak to skučelo! jak to praskalo! Za světla žlutých blesků, jež z černých mračen vyrážely, mohl jsem přesně viděti, jak bolestně sti-ídaly se odvaha a starost na tvái-i toho muže. Stál u kormidla své lodi a vzdoroval vzteku vln, jež často hrozily jej shltnouti, často jej jen malicherně postříkaly a promočily, což poskytovalo tak bolestný a zároveň tak komický pohled, že člověk se mohl tomu smát neb nad tím plakat. Ubohý muž! Jeho lod' byla bez kormidla a jeho srdce bez naděje ... Viděl jsem, jak stěžeň se zlomil, jak větry roztrhaly lanoví ... Viděl jsem, jak vztahoval po mně ruku ... - N esmčl jsem se jí uchopiti, nes'mčl jsem 71ydati drahocenný náklad, s7'até poklad}', jež mně byly svěřeny. jisté záhubě ... LV esl jsem na přídč své lodi bohy budoucnosti.« 

Nad posledními stranami poslední Heineovy velké polemiky není však rozesti-eha tato sebevědomá a radostná nálada. Heine jest tu stísněn neurčitým a skoro instinktivním strachem před novou, nazarenskou generací, která jest na postupu a jež gladiatorsky odhodí všecky romanticko-aesthetické ideály Heineova života, jež porazí básníkovy vavI-inové háje a na jejich místě nasází brambory, jež zažene slavíky, tu neužitečné pěvce a .prodá »knihu písní« hokynáři na kornouty - - Toto tušení, vyslovené též v různých dopisech a pi-edmluvách, mělo se vyplniti příliš záhy: dříve než hrdá věštba první. Mladoněmecká generace čtyi-icátých let, pracující k socialismu, raclikalismu a republikanismu, přidala se ve sporu na stranu Boerneovu proti Hemeovi. Gutzkow byl jejím mluvčím. Dosud jsou sympathie povrchní vei-ejnosti skoro bez výjimky pi-i Boerneovi. 

Da.\í-li se takto seřaditI a učleniti Heineova polemická díla v organickou jednotu, lze tím spíše srovnati a shrnouti jeho umělecké kroniky kritiky podložené v přirozený celek, ti-ebas že jejich forma feui11etonistická a causeristická rozhodila a rozti-íštila je po několika knihách, lišících se datem i redakcí. Mnoho z nich rozptýlil Heine episodid:y a náhodně do svých politických dopisů, psaných pro »Allgemeine Zeitung« a shrnutých do dvou knih »Franzosische Zustande« (1832) a »Lutetia« (Berichte liber Politik, Kunst und V olksleben: dva díly 1854) : tu jsou takměi- jen arabeskami na okraji politických a společenských statí; tu dávají se ovládati zájmem obecenstva a jeho zvědavostí: tu nepronikají vždy od vnější stkvělé škrabošky, jež se jmenuje úspěch, sensace, až k uměleckému jádru. Jiné jako studie »Franzosische Maler« (1834) a »Deber die franú)sische Biihne« (J 840) mají nádech lehkonohého a lehkoduchého feu il1etonu, jenž vyhýhl se podrobnému rozboru a složitému výkladu a spokojuje 

86 

se s pHstupnou informací čtenái-e a s duchaplnou kommentací. Ani hodnota těchto kronik není stejná: »Lutetia« jest vliči lmíze »Franzosische Zustande«, která suše, jednotvárně a s chladnou objektivitou refernje takméi výltičně o politice, dílem zralého pozorování, promyšleného úsudku, širokého názoru, ale i pi-ekypující v~rvy, sršícího vtipu, barevného slohu, které objímá právě tak vei-ejné záležitostHako lidov}' život, sociální proudění jako uměleckou tvorbu. Také nad oběma staršimi pracemi, zai-azenými do »Salonu«, stojí »Lutetia« hodnotou: spoléhajíc na delší zkušenost, jež se nedá másti silou prvního dojmu, kreslíc umělce, když již proběhli delší drahou vývoje. zakládajíc se na podrobnější znalosti ducha francouzského. rektifikuje tato kniha namnoze úsudky pronesené v statích »Franzosische Maler« a »Ueber die franzosische Búhne«. Leč tyto rozdíly jeví se podružnými vúči jednotě základního názoru o francouzské kultui-e thcátýc1t a čtyhcátých let, která sama jest uzavi-cným a historickým celkem. 

V Pai-íži. kam odcházi za svobodnou politikou, nalezne Heine svobodné umění a svobodnou kulturu: město, jež vábilo liberalismem a demokratismem, překvapí jej romantismem: g-enerace. která jej fascinovala odvahou činu. zmocní se jeho sympathií odvahou citu. 

o myšlenky, vášně. V době, kdy v sobě i ve svém okolí pi-ekonával a pi"ehodnocoval německou romantiku. sblížil se přátelsky a srdečně s romantikou francouzskou. Na jednotnou formuli romantismu lze pi"cvésti veškeré kulturní projevy FranCIe za posledního decennia vlády. bourbonskt a měšťácké periody Ludvíka Filipa: vše tu podléhá krajnímu individualismu zabarveni občanského. nadvládě citu nad úvahou a soudností, lyrické vášnivosti a vzrušené malebnosti, nechuti k tradici a k pravidlCun, historismu a exotičnosti, těmto znakům romantismu latinských národl1. Dívadlo, na němž hraje mme Dorql a Frédéric Lemaitre. jest právě tak romantické jako koncertní síÚ. jíž bouří renaissance Beethovenova a symfonie Berliozovy: veliká 1'Omantická gesta z veršů Hugových a z románů Sandové najdou se na plátnech Delacroixe a Géricaulta vyjádřena komposici i barvou: stejně romantickými ideami interpretují historii učenci Michelet a Quinet jako phtomnost náboženský publicista Lamennais a socialistický tribun PIerre Leroux: ryze romanticky podávají vinění děj in povrchní a slavený malíř Delaroche i povrchnější a slavenější romancier Alexander Dumas: romantické až na dno jest i hnutí Saint-Simonistické. 

Heine postihuje tuto kulturní jednotu ve všech projevech. b~! mnohem více: všecky umělecké individuality. všecka díla stwhj, 

Si 

vlastně k vúli ní, jsa dosti lhostejný k otázkám techniky, k hodnocení odbornému, jež pevně a spolehlivě ovládá pouze v literatui-e. Jako si stvol-il jednostranný a idealistní obraz o duchu Francie. »jenž jest jf'n stkvělou variací na známé thema o Francouzu duchaplném a lt'lJkomy siném, společenském a frivolním, po svobodě toužícím a mater:alistickún, nadšeném pro svobodu a slávu,« tak vytvoi-il si též jednostranný a idealistní obraz o nové romantické kultuře, jíž nedomyslil. Za\' í;el zraky před vším, co j i historicky a organicky spojovalo s katolictvírr: a feudalismem restaurace, pominul krajní a k heslu l'art pour rart vedoucí aestheticism nejlepších zástupců; vnesl pi-íliš mnoho liberálního a demokratického programu do posuzování děl lhostejných k pi-ímé akci a k přímému názoru a pojal francouzské umění, ať literární, ať hudební, ať výtvarné jako významný náběh k novému umění, shoc1ujícímn se s moderním životem; ba v souhlase s výtvarným kritikem »Europe littéraire« Louisem de Maynard viděl tn již protiklad k umění starému, jež tehdy ještě zdálo se mu býti pi-edstavováno Goethem a jeho archaeologicko-hellenistickými názory. Tak naléz'll HeE1t ve francouzské romantice právě to, čeho postrádal v romantice německé: shodu se životem, volnost ducha. odpor k chimaením trael ic .. zdravé občanství. 

Heineovy úsudky o literátech, roztroušené v »Lutetii« i soustav-něji a spojitěji sdružené v propracovaných listech »Deber die franzosische Blihne«, kclež nabý'vaji názornosti stálým srovnáváním s poměry německýmI, mají z těchto kronik o umění největší hodnotu. Heine pojímá sice spisovatele ve velké souvislosti kulturní. ale bez jakékovv újmy charakteristice inclividuelní; vybírá autory vskutkn jen vý'značné. prohlédá jejich vady a jednostrannosti; soudí o nich jakoby již z historické dálky. Dramatiky Huga a Dnmase pi-edvádí uprostřed celého novofrancouzského divadelního rozvoje a ten upro· střed francouzských společenský·ch útvartl; zj išťuje, že na rozdíl ocl dramatn německého, jež je poetické a lyrické. tíhne francouzské divadlo k c1ěji a vášni; uznává šíh a pestrost mTItní Hugova, ale i jehu abstrusnost, bizélrrnost, častou nevkusnost. jež rostla s léty; charakterisnje Dumasa jako rozeného dramatika ryze francouzské krve a gaskoi1ské výmluvnosti. jako vervního, leč neoriginelního spisovatele. .!Vf ilnje s celou oddaností l\1iaclého Německa George SandOvotl, jež »spojuje pravdu, pi~irozenost, vkus, krásu a nadšení v nejpřísnější harmonii«, leč tento obdiv příliš nekritický nebrání, aby několika případnými slovy nepronikl až na dno psychologie Balzacoyy, která má něco od pi-írodopisce neh pathologa, popisujíc své postavy 

88 

bez moralistního účelu, bez lásky a bez odporu. Pro Musseta má jeho obdiv stručnou větu, pro repraesentanty literární restaurace Chateaubrianda, Constanta, Lamartinea a mme de Stael jeho nepí-átelství několik kousavých stran. Neposuzuje jen krásné písemnictví, nýbrž charakterisuj e živě i historiky Micheleta a Quineta, filosofa z povolání Cousina i filosofa z náhody Pierra Lerouxe. K těmto Jritickým úsudkúm Heineovým literární historie se vrací a bude vraceti, jest to sila charakteristiky, jež tu chameleonsky přijímá hned tvářnost kritického rozboru, hned osobní pomluvy, hned objektivní podobizny, hned duchaplné frivolnosti. 

Heineovým výtvarnickým studiím »Franzosische Maler«, jež jsou vlastně široce založenÝl~i a obšírně rozpředenými posudky »salonu« z 1'. 1831, 1833 a 1843, nelze přiznati této hodnotné v}'še: tu píše vtipný a pronikavý laik brillantně o dílech umění, jehož vnitřních. svéprávných zákonů nezná. Heine nekritisuje a nelíčí obrazi'l samých. nýbrž jejich náměty; obávaje se, že by upadl v aprioristní peclanterii aesthetiki'l z povolání, vylučuje ze své výtvarné kritiky vůbec stanovení pravidel a zákonľl; pomíjí zcela stránku teéhnick011 a pí'ecet'1uje tím více ideový podklacl malby. Stoje pí-ed obrazem, uvádí v činnost nejen intellekt, historicky cvičený, nýbrž i lyrický cit a tvúrčí fantasii: jen sensibilita zraku, to vlastní kriterium souzení výtvarného, Ztl stává takměí- nevzrušena. Tento základní nedostatek Heineových výtvarných kritik postí-ehl správně již Boerne, který ostatně sám tkvěl ještě hlouběji v posuzování výlučně látkovém, zapsal-li Sl r. 1831 »Umělecké stránky posuzovaných obrazů jest ovšem nejméně dotčeno, neboť o to nemčl Ht.ine zájmu, ježto nemá o tom vědomostí. Ohrazi'l jest pouze užito, aby o jejich historick}'ch námětech hylo historicky jednáno. To jest velmi líhivý zpúsob vyjadřovati se o dějinách a dějinn}Tch osobách«. 

Jest patrno, že toto hledisko nemtlže zůstati bez vlivu na výhěr, seřazení a ocenění děl i umě1cú; v souhlase s ním bud Oll vyvoleni malíři nejpoutavějších námětů a nejvyššího interessu látkového neh malíí-i ideového a allegorického směru, slovem t. zv. malíJ-i literární, v)'tvarně vždy poněkud podezřelí, kdežto výluční koloristé neh kreslíři posunuti budou stranou. Heine jmenuje a charakterisuje vúdčí hlavy francouzského ma1íi-ství romantického Delacroixe a Géricaulta i jich velkého prCltichi'tdce Ingresa, aniž by vystihl pronikavý pí-evrat jimi 'V malířství pi:ivoděný neb francouzskou svébytost jich umění, naprosto rl1zného od malby poloněmeckého A. Scheffera, rovněž Heinem obecenstvu pí-edstaveného. Ale o Vernetových bitvách, Decampsových 

89 

\YJcvech z orientu, Robertových genrech mluví daleko obšírněji, ač tito mam-i vždy se libili více nezasvěcenému' obecenstvu než jemnoduchým znalcllll1 a před faleimě a divadelně pojatými historickými plátny suchého a akademického Delaroche stojí nejdéle - pi-emítaje na pi-o 'J poJitickém a historickém podkladě malby »Cromwell nad rakví Karla 5tual'ta«, která čistě výtvarně jest bez smyslu a bez ceny. Heinei'ly jednostranný, kusý a neumělecký názor o malíi-stvl zi'tstal v nětnecké kritice pro dlouhou dobu rozhodujícím a platným a nepoje se pozděj i s uměním slohu, se Ílrou vtipu, planěl a mdlel vždy více_ 

Hudební kritika byla Heineovi o mnoho bližší; znovu a znovu zaznamenával v »Lutetii« dojmy z opery a z koncertní síně, jako dodatek k pestrému tomuto dílu pi-ipoj il právě tak odborný jako podrobný pi"ehled púížské hudební saisony z r. ]844, dva poslední listv clíla »Ueber che franzósische Bllhne« věnoval kritice hudby v Pal-íži. Jeho jméno těsné jest spojeno s vývojem moderní hudby německé. Byl z prvních, kdož nadšeně po premiei-e hlásali slávu Eugenottú M eyerbeerových, sledoval lVleyerbeen"w vývoj, jeho boj se Spontinim, jeho vítězství, leč i jeho ješitnost, jeho shon za sensací a reklamou; parodoval jej ve dvou posměšných básních »Festgedichtz( a »Epilog ZU11l Loblied auf den ccleberrimo maestro Fiascomo«. Záhy vystihl význam Liszti'tv, ač současně psal ironicky a satiricky o pi'-epiatém kultě virtuoslJ; di-íve než kdokoli v Německu upozornil na Berlioze. 5 Richardem 'Wagnerem stýkal se počátkem čtyřicátých let v Péll-íži pNltelskv; tehdy poznal VVagner v I. svazku Heineova »5alonu« pověst o »Bludném Hollancľ3nu« a ve IV. svazku téhož díla pi-íběh\ TannÍ1auseri'lv, jež učinil podkladem velkých svých hudebních dramat. Později oba se rozešli.\iVagner, jehož ra<;ová theorie s Heinem nemohla se srovnati, učinil na někdejšího pi'íte1e několik ostrých narážek. Heine. jenž znal velmi málo z hudebních děl VVagnerových, parodoval theoretické názory jeho satirou »J ung- Katerverein fúr Poesie- Ml1sik«. 

Skutečného hudebního vzdělání Heine neměl. naučil se teprve hudbu poslouchati. Nedovedl-li nikdy výtvarně viděti, slyšel doj ista hudebně: nevkládal do hudby themat, ani nepřeváděl hudební sensace v oblast literární a historickou, v níž cítil se doma. nýbrž pojímal hUdbu svézákonně a svéprávně. Byl čistokrevným synem německé rnmantik\', slyšel-li v hudbě poslední a rozhodné slovo umění, pojímal-li ji jako náboženské zjevení, jako nejvyšší stupeň spiritualit~, a al~stťakce; tak mluvili o hudbě N ovalis.. Tieck., VVackenroder i pozdní epigon romantiky Schopenhauer. ještě Kietzsche zjistil, že 

l1fmecká romantika se vyslovila a vyžila jen hudebně a nikoliv lite· rámě. Požadavky, jež Heine na hudbu kladl, prozrazují kritik3 naprosto neodborného, ale za to hluboce přemýšlejícího o principech uměni vůbec: žádá tu bezprostřednost citu a púvodnost myšlenek, netlumenou pi'-íEšným vzděláním, pi'-edpokládá jako hlavní podmínku prožitost a souhlas s ostatními formami životními, pí-eceúuje však namnoze melodii v hudbě. Tak pronáší tento básník, jehož verše nejúplněji realisují romantický a symbolick)' požadavek splynutí hudby a poesie, vyzbrojen jsa bohatou empirií nabytou v Paříži, městě vysoké kultmy musické, o hudbě úsudky nejen zajímavé a duchaplné, llýbrž i pronikavé a rozhodné. 

V hudbě nestál Heine na krajním kI-ídle pokroku a proto nedocenil umělCl\ jichž díla ztělestl.ovala hudební »ic1eje zítí-ka«: ne" přijímal v plném rozsahu Beethovenovské renaissance, která v tncátých létech \' Pai-íži vedla vítězný, ač nepopulární boj proti hudbě italské; pojímal BerEoze jako kmiositu: nechápal a odmítal \Vagnera, stoje blíže jeho protichúc!ci ~feyerbeerovi. V německém pro-. sti-edí naučil se milovati hudbu sentimentální a romantickou. s francouzským okolím pí-ilnul k Rossinimu a ostatní hudbě italské: vlastnímu jeho citovému životu odpovídal morbidní Chopin a vášnivý Liszt. Tyto mistry parafras()\'al s nadšeným pochopením. Jinak soudil s reservou a s ironií, nedávaje se nikdy strhovati hlukem semace, rozmarem mody a leskem divadelnictví. Mendelssohn nechával jej celkem chladným: 1\1 eyerbeer nalézal v něm svědomitého a pI-ísnéh() posuzovatele a pozorovatele, jemuž neušel jediný vz~stupný krok uměleck}r,ale též ani jediný úskok lidský; modní francouzští skladatelé Auber, Halévy nečinili naň takřka dojmu; pestré davy pianistů. houslistll a pěvkyň, strhující v třicátých a čtyřicát}'ch létech hudební Paříž k paroxysmúm nadšení, stávaly se opětovně terčem jeho vtipných, jízliv}'ch poznámek vydatně charakterisujících, a jen několik zvláště vynikajících virtuoslJ jako Thalberg, Dreyschock a J cnny Lind posouzeno bylo perem obdivným a vřel}rm. 

Všecky ty charakteristiky, referáty, zprávy a poznámky o tV11rčích i výkonn)rch hudebních umělcích zachovávají ráz nesoustavné kroniky, již ovládá nápad kronikáHlV a denní událost. Nikde nehledá tu Heine vývojových stanovisek. nikde nepokouší se o historický výklad a o historickou spravedlnost, nikde nepátrá po vztazích hudebního umění ke kulturnímu celku doby. Těchto aspirací Heine neznal. pracuje o kronikářském vystižení uměleckého ruchu Francie současné. 

Dl 

Vrcholem Heineova kritického díla jsou jeho obě hluboce promyšlené, široce pojaté a stkvěle psané knihy o duchovní kultuí-e Německa: »Die romantische Schule« a »Zm Geschichte der Religion und Philosophic in Dcntschland«. nezprostí-ední účel obm knih byl opačn}' ncž knih »Franziisische Lustancle« a »Lutetia«: v t{"chto podával Heine německýmčtenářÍIm novin zprávy o vei-ejném a hlavně politickém životě současné Francie, v oněch poučoval francouzské čtenářstvo revuÍ o duševním d zejména filosofickém a literárním životě svojí vlasti. Proto vydal Heine obě tato díla, původně německy koncipovaná, ve francouzských listech; dílo »Die romantische Schule« pocl názvem »J?tat actue1 de la littérature en Allemagne, de l'Allemagne depnis Madame cle Staěl« v revui »L'Europe littěraire« r. 1833: clruhé pak dílo v »Revue cle cleux mondes« r. 1834 pocl názvem »De l'Allemagne clepnis Luther«: německé rozšířené a změněné pí-eklady vyšly o ně.co později. Knihy vznikly záhy po příchodu Heineově do Paříže, jež teprve dala krystallisaci Heineovým názon'im v domově získaným a náležitý zorný úhel k osobám i k poměrÍIm v Německu: odtucl jak ona živost a bezprostřednost podání, tak ona nepředpojatost a kritičnost soudn, vyznačující obě knihy. Jsou založeny stejnoměrně na úhrnu dějinné filosofie německé i na výsledcích společensko-historické spekulace francouzské: rozbor Heineova duševníh~ vývoje již ukázal ony prvky, z nichž jest stavivo těchto děl složeno: Heineovu metamorfosu romantismu. Hegelovu filosofii děj in. nauku SaintSimonovu, užitou na dějiny a vyhrocenou v dualismus názoru hellenského a nazarenského. Aby však díla byla úplně historicky zařazena. dlužn~ si všimnouti ještě literárního řetězce, jehož jsou organickými články; po této prÍIpravě bude lze přistoupiti k analyse a ku charakteristice děl samých. 

Rozhraní osmnáctého a devatenáctého století dalo vznik historickémua filosofickému výkladu literárního vývoje: Německo. jehož Hercler originelnim svnkretismem idei anglických a francouzských poprve soustavně uskutečnil takový výklad, stalo se záhv samo přeclmětem podobného studia. l~. T8IO vvšlo slavné dílo paní de Staěl »De l'Allemagne«. kde hluboká a duchaplná autorka analvsuje celkovou vzdělanost sub specie literatury a vykládajíc literární ideje z prostřeclí mravního a společenského, podává takřka pi-írodopis německé myšlenky v době válek napoleonských. Svoji doktrinu, která jest pojata jednostranněji než u autorčina inspiratora Herdera; dovecle paní cle Staěl zakrýti bohatým uměním literárním; ideje se tají za mncnými clojmy sensihility ryze romantické: poněkucl násilná cltl- 

slednost ústí-edního principu o mravním pokroku lidstva zastl-ena jest živostí popisů literárnich děl a duchaplností takl-ka portretnÍéh charakteristik; ztrnulost autorčina pietistického liberalismu dobře jest maskována osobním, ba ženským vztahem ke všem líčeným auton''tm a knihám. 

K proslulé té knize druží se Heineova díla bezprostředně. »pie rcmantische Schule« jest, jak Heine výslovně podotýká, doplúkerh. korrektivem a vyvrácením spisu paní de Stačl; platí to však i o knize druhé, která podává historické podmínky a pí-edpoldady ideí romantickou školou vyj ádl-ených. Heineovi a paní de Stae! společný jest předmět rozboru, šíře a hloubka výkladu, všeobecnost hlediska kulturního, snaha podati v historii literární filosofii děj in. schopnost živé charakteristiky a duchaplnost kritických analysí. Leč čtvrt století, jež leží mezi publikací díla paní de Stačl a knih Heineových. hlásí se důrazně. Z essaye protestantské a~ltorky mluví k nám Německo válek za osvobození, pyšnící se kritickou filosofií, klassickou a romantickou poesií, metafysickým idealismem,ale ujařmené politicky, spoutané hospodářsky, nezralé společensky. Německo entl111siastické a legitimistické, Německo pozorované očima A. \"J. Schlegela. Z děl Saínt-Simonského mysli~ele mluví k nám Německo třicátých let, oddané bezuzdné skepsi levice hegelovské, odhazující poesii romantickou, překonávající spiritualism a metafysiku, živené liberálními idejemi červnové revoluce, organisující dělnictvo, emancipující se sociálně, Německo kritické a radikální. Německo pozorované očima H. Heinea. Paní de Stae! líčí německou romantiku jako velkou skutečnost, ukrývající prvky dalšího klidného rozvoje; H. Heine jako odbytou minulost, nad jejímiž troskami teprve mi'1že vzejíti zdr~avá a silná budoucnost. Proto jest paní de Stad Goetheovi problémem. k němuž dlužno proniknouti, Heineovi problémem, jejž dlužno pioekonati. Paní de Stačl jest apoštolkou láesťanského romantismu. citové exaltace, mravní discipliny, apoštolkou království a poi-ádku; Heine jest hlasatelem sensuelního realismu, rozumové kritikv, rozpoutání osobnosti, hlasatelem sociální republiky a volnosti. Paní de Stačl má sklon k deklamaci, kde široký proud i-eči nesen jest citovou silou. Heine uplatňuje sloh feui11etonu, kele jemně a ostře vybroušené pointy prozrazují převahu kritického a skeptického inte11ektu. 

Uprostí-ed mezi »De ľAllemagne« a »Romantische Schule« leží dílo. jehož nelze ve vývoji přehlédnouti: jest to Menzelova »Die deutsche Litteratur« z r. ]827. I Menzel jako paní de Stačl a Heine hledí na literaturu se všeobecného hlediska civilisace. výslovně od- 

9'3 

mítaje výlučný aestheticism, i on sleduje cíle kulturní a sociální. Jest však blíže Heineovi než paní de Stael, volaje od snění k činu, od ·meditace k akci. od epikureismu uměleckého požitku k ráznému občanskému skutku, od Goethea do budoucnosti; v prvním ~ydání knihy dobře ukrývá své reakční tendence a umí zchytrale lákati k sobě novou generaci. Hodnotně i technicky Menzel stojí však hluboko pod paní de Stačl i pod Heinem: vyšed z publicistické praxe, neznaje než úzký obzor své domoviny a svého púsobiště, upadaje často do karatelského lajícího tónu, vytvohl ve své »Deutsche Litteratur« díle suché, papírové, chatrné, školácky i pedanticky disponované. jež má právě tak daleko k romantické malebnosti díla »l'Allemagne« jako k ideové a slohové ohňostrojnosti knihy »Die romantische Schule«. 

Z obou Heineových kulturně filosofických děl, skládajících jednotný celek, požívá práce starší »Die romantische Schule« větší slávy a bývá častěji analysována než pozdější její doplněk. Myslím, že neprávem a neváhám, ruše sice chronologický postup, pi'-edeslati rozbor díla »Zur Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland«. 

nčel této knihy jest informativní; německý autor chce uvésti nezasvěcené obecenstvo francouzské do samého ústředí spekulace svého národa, aniž by unavoval je přítěží vědecké nomenklatury. učeneckých definicí, bibliografického apparátu. Chce mu ukázati. že současně s francouzskou politickou a sociální revolucí provedena byla v Německu revoluce myšlenková, od věkt! chystaná, jež jest v}'znaJPnou prllpravou velkého sociálního převratu. jemuž patří budoucnost. Heine chtěl tedy zároveň poučit i propagovat; současně podávat studii historického vývoje ideí i vyšetřovat podmínky očekávanýcha ždaných převratll, na které hleděl s nadějemi i s názory pravého stoupence Saint-Simonova i Enfantinova. 

Trojčlenná disposice díla přesně a případně pi'-ilehá k základní myšlence, objasniti historický vývoj i obsah německé spekulativní revoluce: první kniha sleduje její základní útvar náboženský, představovaný Lutherem a protestantstvím; druhá skizzuje přední hlavy německých pantheistů a racionalistú, kteří· jsou pi'-edchúdci revoluce filosofické; třetí kniha seskupující své vývody kolem osobnosti Kantovy, Fichteovy a Schellingovy líčí filosofickou revoluci samu až ke chvíli, kdy Hegel béře její otěže do svých mocných rukou. Pojmouti německé protestantství jako nutnou a úspěšnou průpravu revoluce filosofiáé bylo dosti smělou hypothesou, již dovedl však 

94 

Heine dostatečně opřtti několika dtlVody: ukazuje, jak protestanti srn vymýtil z křesťanství veškeré živly indicko-gnostické a posílil prvky židovsko-deistické, čimž ve víí-e znásobena byla stránka rozuml! kritického vúči rozumu kontemplativnímu; vysvětluje pl-ípadně. že SH)bodn}' v}'klad bible uplatnil práva a schopnosti rozumu; dovozuje, jak Luther odstranil všecky distinkce mezi pravdou filc;sofickOlI a theologickou a s podrobnou znalostí literární, podporovanou vZáCn}'Dl pochopením, líčí, jak Luther dal počátek nové svobodné periodě literární, která proti stí-edověkému, romantickému, epickému, objektivnímu a naivnímu písemnictví přináší literaturu klassickou. Iyríckou, subjektivní, kritickou a reflexivní. Méně jasně a přesně precisoval Heine poměr Lutherův k tehdejší církvi a k tehdejšímu papežství. Dualismus nazarenství a hellenství kalil v té věci jeho jasnS' zrak. Luther jest mu v jádře »nazarenem« a proto oc1ptlrCem hellenskéhn' sensualismu renaissančních hedoniktl. zastupujících v církvi smír krajního sUDranatural ismu křesťanského s přirozenou smyslností mladých národů. Ale Lutherův boj proti coelibátu, jeho uvolnění práv těla a i jeho dolíčený rationalismus sbližují jej spíše s »helleny« než ,; nazarenskými rigoristy: tohoto dějinného a psychologického konfliktu nedovedl Heine rozluštiti. 

Oba dily o revoluci filosofické postupují přirozeně a logicky, beze skoků a bez násilností. Z Descartesa, davšího filosofii samosprávu, vyvěrají th proudy: anglický a francouzský materialism a empirism, Leibnitzův idealism vyrovnávající se s křesťanstvím a Spinozův pantheismus, jenž jest utajovaným a nepi'-iznaným vlastním náboženstvím Německa. Od Leibnitze pi-es Wolffa postupuje racionalism německý, jenž v první fási podpírá orthodoxii, aby v druhé tím úporněji se vrhl na podstatu křesťanství vtlbec. Se spravedlností, jež sine ira et studio vykládá význam Nicolaiův. s podrobnou znalostí, jeZ objasŤlUje poměr J\fendelssohntlv k talmudistické orthodoxii. kreslí Heine německý racionalism detailně, až přichází k Lessingovi. miláčkovi svého srdce, jenž osvobodiv duch od písmeny, stal se bezprosti-edním předchůdcem Kantovy filosofické kritiky. Jen filosof dějin. který jest spolu básníkem. mohl vystihnouti náladu. šeřící se nad posledními konsekvencemi filosofické kritiky tak, jak učinil Heine v obdivuhodných následujících větách, zavírajících druhou knihu díla: 

»0 této katastrofě. o 21. lednu deismu. promluvíme v příštím oddíle. Zvláštní hrůza, tajemná pieta nedovoluje nám dnes, abychom psali dále. Naše hrud jest plna strašného soucitu - jest to starý 

Jehova sám, jenž se pi-ipravuje k smrti. Znali jsme jej tak dobi-e od kolébky v Egyptě, když byl vychováván mezi božskými telaty, krokoqily, svatými cibulemi, ibisy a kočkami. - Viděli jsme jej. jak dal s bohem těmto druhům her svého dětství a obeliskům a sfingám svého rodného nílského údolí a stal se malým bohem - králem u chudého pastýi-ského národa a ve svém vlastním palácovém chrámu bydlel. - Viděli jsme jej později, jak pi-išel do styku s assyrskobabylonskou vzdělano;,tí a odložil své pHliš lidské vášně a již neplil samý hněv a samí lt1 pomstu, alespotl hned nehHmal pro každou hloupost. - Viděli jsme, jak se přestěhoval do Říma, do hlavního města, jak se zi-ekl všech národních pi-edsudků, jak prohlásil nebeskou rovnost všech národl1 a takovými krásnými frásemi utvořil opposici proti starému Jupiterovi a tak dlouho intrikoval, až se dostal k vládě a s Kapitolu město a. svět, urbem et orbem, ovládal. Viděli jsme. jak se vždy stával více duchovnějším, jak kvílel s něžnou blažeností, jak se stal láskyplným otcem, všeobecným liciumilem, obšťastúovatelem světa, filanthropem --- ale již nic nemohlo mu pomoci -- Slyšíte zvoniti zvoneček? Poklekněte - nesou svaté svátosti umírajícímu bohu.« -- 

Kanta srovnává Heine po té duchaplně a paradoxně s Robespierrem: dovozuje, že podvrátiv trojí diikaz božské jsoucnosti a přeloživ boha do sféry noumen, zřítil Kant pHmo nihilisticky všecky základ~y náboženského světa a že nedovedl tento negací zi-ícený vesmír rekonstnlOvati rozumem praktick}'·nl. Kant jest poslední \slovo německé filosofie, má-li se od něho postoupiti ku předu, nezbývá než proměniti myšlenku v čin, spekulaci v revoluci. Jeho epigoni jsou pouhou retardacl vývoje, ať již konstruujíce na základě individualistického idealismu vesmír, jako Fichte, ať již v nepochopení pantheismu vyvozují z pi-írodní filosofie učení o absolutnu jako Schelling, ať j ii upadají do mystické přírodní filosofie jako Oken, Adam Muller, Géirres, SteHens, již stávají se konečně i náboženskými reakcionál-i. r..lluvě o filosofech pokantovských, pozbývá Heine pevné pl1dy a neovládaje učení jejich tak, aby je mohl vystihnouti pi-esnou a stručnou formulí, pomáhá si literárními a životopisnými detaily. 

I jest kniha »Zur Geschichte der Religion unci Philosophie in Dcu~schland« dílo jistě vynikající a podává vedle rysů osti-e chankterisujících i hluboké pohledy do podstaty myšlenkového vývoje, třeba že přísný Keiter snaží se to upHti, pi-irovnávaje je poněkud kousavě k průvodci cizinců ve velikém městě, jenž zná a vypráví mnoho zajímavých a pikantních anekdot, zanedbávaje věci důležité a nutné 

96 

k pochopení města a jeho dějů. Účelu svého Heine dosáhl plně: nejabstraktnějším ideám a spekulacím dal živou, poutavou formu, stručn)' a pádný V)TaZ, jasný a zábavný výklad; illustroval je roztomilými anekdotami. sdružil je s věrnými podobiznami jej ich tvůrců. Kde nevyčerpává filosofický dosah některého zjevu neh některého hnutí. tam nahrazuje nedostatek ten bohatstvím detailů literární~h a kulturně historických; kde neanalysuje,alespotl. kommentuje. Rovněž úrilně provedl Heine svůj vniti-ní plán: úměrně učlenil díly myšlenkové vlny. ukázal, jak vlna ta bije do bí-elm pi'-ítomnosti, naznačit, jak mocné lodi daly by se jí hnáti. Historii postavil tak do služeb života, poznání do služeb činu, když byl pí-edem poesii postavil do služeb této historie, cítění a fantasii do služeb tohoto poznání. 

Kniha »Die romantische Schule« souvisí vnitřně s tímto dilem. ti-ebas zdá se to na první pohled paradoxním. Nehledíc ani k základnímu Saint-Simonovskému názoru, na němž obě díla j sou zbudována, spočívá tato vnitřní spojitost v samém ideovém plánu: vylíčil-li v knize o německé filosofii Heine vítězný postup německé revoluce myšlenkové, vylíčil v knize o německé poesii její ritardando. Již mluvě. 'O Schellingovi a filosofech pi'-írodních, naznačil Heine, jak poslední ,etapy německého idealismu vracejí se k spiritualismu a k mystice 

sti~edověkého křesťanství, jeho »Romantische Schule« ukazuje, že tento návrat charakterisuje celou básnickou školu, jsa takřka hlavním kriteriem romantiky. V této ideji vrcholí nejen Heineovo specielní Dílo, nýbrž vl\bec jeho názor o romantice. Již r. 1820 snažil se ve stručné stati formulovati romantiku a odpoutati její definici od právě tak běžného jako banálního protikladu umění plastického a umění romantického. Shrnuje rozdíly klassicismu a romantismu vytýká tu Heine pí-edevším na straně romantiky sklon k středověku, ztělestl.ování ideje lásky, krajní subjektivnost. náchylnost k symbolismu a allegoričnosti, zálibu v útvarech kí-esťanství a rytíí-ství, odmítá však stálé sdružování životní reakce s poesií romantickou jakožto dedukci naprosto chybnou. V tomto článku mladistvých let překvapuje bystrý smysl pozorovací a kritický, leč i nedostatek jednotného zorného úhlu. 

Po dvanácti létech formuloval Heine přesněji a jasněji; vlldčí ideu, že romantika německá jest pokusem obroditi středověký supranaturalism. ki'-esťanský spiritualism. protiklassickou symboličnost, osvětluie se všestranně a sleduje v různých zjevech kulturních, vyšetl-tlje se pečlivě z historických svých podmínek a pi-edpoklacl11 a stopuje až do-posledních svých konsekvencí. První kniha spisu vystihuje všeobecný ráz, vnitřní smysl. ideový cíl celého hnutí, skizzuje. byť 

jen chvatně a povrchně, onen myšlenkový, umělecký a literární sti-edověk, jehož romantism německý jest znovuzrozením a analysuje renaissanční novoklassicism, ztělesněný nejmohutněji Lessingem a Goethem, onen novoklassicism, proti němuž romanti~a jest vyslovenou reakcí. V tomto oddílu, do něhož se vešlo vylíčení stí-edověké malby i architektury, skizza německého vlasteneckého hnutí i zvláštní monografie o Goetheovi a jeho okolí, podává Heine s větším štěstím širokou malbu prostí-edí než individuelní charakteristiku, stanoví přesněji vlldčí ideje doby než hodnotu a ráz jejích děl; ke konci. mluvě o Goetheovi, ztrácí vědomí základního plldorysu a hromadí jednotlivosti, zajímavé pro čtenái-e francouzského. 

Kniha druhá a ti-eti, z nichž tato v německém druhém vydání doznala značného rozmnožení textového, stojí ve znamení charakteristiky individuelní: jako v historicky sestavené gallerii portraittl sledují tu širokým! rýsy malované, ale při tom psychologicky interprctující podobizny pi-edních romantických básníkll a spisovatelll. Knih-a druhá objímá starši školu romantickou, dvojici bratí-í Schlegelů, z nichž Friedrich právem staven jest Heinem v popředí na rozdíl od populárního názoru. Tiecka v rtlzných údobích tvorby i názoru. Schellinga a jeho školu a Novalise, k němuž poněkud neorganicky pi-ičleněn jest E. T. A. Hoffmann. Kniha ti-etí studuje záhadný a originelní charakter umění Brentanova a Arnimova; v souvislosti s Jeanem Paulem, dobře vystiženým, všímá si jeho mladoněmeck)'Ch epigonll, propracovávajících se vždy více i k samostatnosti formální: na romanopisci de la Motte Fouquéovi, na dramatiku Z. \Vernerovi a lyriku Uhlandovi analysuje typický průměr romantiky. Vystihnuv ještě stručně ohlas romantiky ve sféře života politického a náboženského, kde jeví se reakcí a ultramontanismem, zhodnotiv výhlídky analogických tendencí v kultuře francouzské, rozhoupává Heine smělou rukou stoupence Saint-Simonova zvony, vítající příchod ,nové literatury a nové společnosti moderní. 

Dílo, jehož první kniha není dosti úměrně komponována, hromadíc mnoho disparátních jednotlivostí a rozbíhajíc se v četné digresse, nabývá v druhé a třetí své části zvláštní přehlednosti a jasnosti, rozmanitosti a živosti. Předmět prvního dílu, vyšetřujícího všeobecný charakter romantiky, její podmínky, její průpravu, neovládal' Heine zcela: stí-edověk znal pouze povrchně; vědomosti jeho o· středověké poesi i německé, získané za chvatných a nesoustavných germanistick)'ch studií u učenců nikoli vesměs vynikajících, hyly kusé; materiál sehraný o Goetheovi nehyl utI-íděn, rozlišen, správně 

98 

posouzen. Proto jest i v}'klad romantiky restaurací životních forem sti-edověkých jednostranný; Heine pomíjí naprosto ostatní myšlenkovékoi-eny romantiky, a to nejen, jak Elster ukázal, jeho individualism, ale i jeho aestheticism, který tak těsně souvisí s výmarsk}'m klassicismem; nevykládá též ani morálních a sociálních, ani metafysických a mystických ideí romantismu, jež sdruženy teprve ucelují obraz hnutí. Po té stránce nová díla o německé romantice, jež' hestoupila až na filosofické a dějinné dno problémů, pi-edstihla Heinea úplně, byť jen ve výjimečných případech honosila se silou a živostí jeho charakteristiky. Leč nedostiženy zůstávají Heineovy podobizny předních hlav romantických autorů, kreslené hned se sympathií hned s ironií, podobizny, na nichž spolupracovala bystrá introspekce psychologická, dobrá znalost děl, intimní vniknutí do životních poměrll a konečně i čistě Heineovský smysl pro literární chronique scandaleuse. Válečnému a kritickému účelu knihy znamenitě odpovídá, že na jejím vzniku měly účast vedle chápajících a vystihujících sympathií i pJ-ísně soudící antipathie, žeautoi-i a díla nevykládají se pouze v příčinných vztazích k době svojí, nýbrž i v hodnotných vztazích k budoucnosti. Věru, odečte-li se pJ-ípad Novalisúv, jehož celý filosofický, básnický a zejména iniciativní a inspirační význam Heine 'rúznorodou svou organisací duševní nemohl pochopiti, nezůstalo z romantikú německých nic více, než co právě příkrý Heine prohlásil za schopno života; i nejosti~ejší slova, jež vyřkl o A.' VIJ. Schlegelovi, Z. Wernerovi, de la Mottc Fouquéovi došla v literárních dějinách, soudících z časové i ideové dálky, úplného potvrzení. Casto jest vyznati učenci, pracujicímu methodicky o téže látce, že po dlouhém šetření dochází týchž výsledků, jichž byl intuicí a vtipem došel Heine, leč že nedovede jich formulovati s tou obdivuhodnou plastičností a živostí, jež byla božským darem básníkovým. 

Kniha o romantice má ve vnitřním životě Heineově význam i tím. že Heine si v ní definitivně ujasnil poměr svůj ke Goetheovi, jenž podlehl II něho i-adě změn. Do vydání »Buch der Lieder« (1827) Heine snažil se pochopiti Goethea a, jak svrchu ukázáno, nalézal pro tu snahu vzácné podpory v rctdině Varnhagenově. Nepříznivý dojem návštěvy ve Výmaru, příkré slovo Goetheovo o prvním velkém souboru Heineovy poesie vznítily ostrý, osobní hněv uraženého mladého geni~. Heine bral výtky Boerneovy a Menzelovy za své, avšak jen potud, pokud zasahovaly Goetheovu osobnost, nikoliv jeho dílo; tehdy stavěl GoethellV archaistický a aesthetický směr rád v pHmý protiklad k moderní, životné a aktuelní literatuře. Po Goetheově smrti disharmonie se vyrovnala; Heine v prostředí pařížském promyslil 

99 

problém znovu a nalezl v Goetheovi spojence v boji proti dvěma nepi-átelským tábori'tm, proti romantiki'tm a proti nazareni'tm. Jako Hellena pozvedá Goethea do výše Heinellv pamětní spis o Boerneovi, jako proti romantika oceúuje jej právě »Die romantische Schule«, kdež soustavně, ač trochu kronikářsky, analysována jsou díla Goetheova stáří i hlavní práce () něm: kde líčen jest nejvěrnější kruh jeho pi'átel a literárních druhú i tábor jeho odpůrců. Heine posud počítal se k nim a s roztomilou upřímnosti odhaloval, že závist byla hlavním motivem jeho nenávisti ke Goetheovi; Heine posud mluví o neplodnosti děl Goetheových pro život činorodý, ale on povznáší se tu ke krásným a významným slovům: »Nehaněl jsem nikdy díla Goetheova. Nemohl jsem v nich nikdy zříti nedostatků jako oni kritikové, ktei-í svými ostře broušenými skly zpozorovali i skvrny na měsíci; těch bystrozrakých lidí! co pokládají za skvrny, to jsou kvetoucí lesy, stříbrné proudy, vznešené' vrchy, smějící se údolí.« Pi-esvědčení tomu zůstal již Heine v jádi-e věren. 

Heine právem stavěl svoji »Romantische Schule« vysoko, jak po stránce pJ-ísné kritičnosti, tak po stránce ],wmposiee a stilu; jest vskutku vyvrcholením jeho kritické činnosti. Polemik, umělecký kronikář, kulturni filosof podávají si v ní ruce; bezprostředně osobní poměr k pi'edmětu, objektivní věcnost a věrnost i hluboké přemýšlení o podstatě, souvislosti a dosahu dobových ideí jsou v ní sloučeny; impressionismus zrádného syna romantiky, dějinná filosofie školy Hegelovy, socialní nadšení Saint-Simonovce se v ní prostupují; břitký sloh invektivy stři dá se v ní s charakteristikou ostrou a plastickou, filosoficko-historická analysa jest ukryta v širokém proudě malebného líčení. Dějinné stanovisko a hodnotící měřítko, jehož tu Heine užívá, hájí svou oprávněnost podnes, i když bylo naukové studium vniklo hlouběj i dopi'edmětú, ano i za ně. 

Jen veliké, smělé perspektivy, jež Heineúv enthusiasm rozvíral () literúrní budoucnosti nové, emancipované a positivistické generace, zltstaly nesplněny. Pokolení Mladého Německa a revoluční poesie z roku 1848 nedovedlo jich proměniti v čin. Jeho literární dílo, kypící a kvasící ideově, leč nedostatečné umělecky, neznamená oné celistvé a bohaté kultury, kterou Heine čekal a věstil. Německá myšlenka 7' doběporomantické, filosoficky formulovaná levicí Hegelovskou a veřejně promítnutá radikálním socialismem čtyřicátých let, jest repraesentována literárně a umělecky troskovitě a chabě, nepřihlíží-li se k jejímu nejúplnějšímu představiteli, jímž jako básník jako feuilletonista, jako kritik, jako kulturní filosof byl sám Heinrich Heine. 

T* 

CHARAKTER KRITIKY MLADONĚMECKÉ. 

Vedle základních děl Boerneovy politické a Heineovy kulturně filosofické kritiky objevují se v ti-icátých letech v Německu vždy četnější a smélejší kritické a belletristické, tendenční a propagační spisy mladého, dopísemnictví vstupujícího pokolení, jež hlásí se k moderním a pokrokovým zásadám, Boernem a Heinem do německé li~ teratl1ry uvedcll}"m a jež s touze mladistvou odvahou a neohrožeností posuzuje i odsuzuje dosavadní společenské, politické i literární poměry. 

Na počátku třicátých let jest tato mládež, kupící se kolem belletristických a kritických časopisů starších i zakládající listy nové. dvacetiletá až třicetiletá. Roku 1833, kdy skupina ta se soustředí a vyhraňuje, čítá její průkopník a organisator Kari Gutzkow dvaadvacet let, její aesthetický theoretik Ludolf Wienbarg jedenati-icet roktl; kritik a charakteristik školy Theodor Mundt jest tehdy pětadvacetiletý, její feuilletonistický novellista a romanopisec Heinrich Laube i pi-edčasný kritický epigon svých druhů Gustav Kuhne jsou sedmadvacetiletí: jest tu tedy generace literárních debutantt"t, jichž díla a podniky rodí se z mladistv6 pi-ekypující síly, jsouce provázeny výbuchy vášnivého temperamentu. Všickni tito souvěkovci spojeni jsou také spolcčný'm původem: jsou to vesměs Severoněmci, mnozí pak čistokrevní Prusové. vVienbarg pocházel z Altony, Kuhne z Magdeburku; do kolébky Gutzkowovy v Berlíně i do kolébky Mundtovy v Postupimi padalo jasné, ale studené světlo pruských sídelních měst; Laube vyrostl z ubohých poměrů chudičké rodině ve Sprottavě v pruském Slezsku. u všech členů této skupiny hlásí se význačně vyhraněný národní charakter pruský, podmíněný těžkým a tvrdým bojem o chléb s domovem drsným a neúrodným a vychovaný pi'-ísnotl vojenskou a úřednickou kázní státu Hohenzollernů. Tento charakter, o který se značnou měrou sdílel také Tieck, projevil se v dílech t. zv. mladší školy romantické, logičností hnanou až k paradoxu, podivínskou ps)Chologickou dialektikou, přesvědčující, ba témě!- zdrcující 

101 

názorností. U I11lad}-ch spisovatelů, vystupujících v třicátých letech s literárnimi prvotinami na vei-ejnost, převládal bystrý a pronikavý intellekt nad volnou a tvůrčí (';brazností; u všech jevila se převaha dllsledné logičnosti nad bezprostřední schopností hlubokého vznětu citového a svěžího vzrušení náladového. Byli to nadaní a vtipní, důmyslní a duchaplní spisovatelé, nikoliv však básníci: ni jeden z nich neovládal verše, ni jeden z nich neuměl vytvoi"iti lyrické básně; v novellách, románech a dramatech, do jichž služeb postavili veškerou svou tvtlrčí a transformačni sílu, prokázali původnost pouze moderně účelnou, ideově zajímavou volbou nových a plodných látek, nikoliv novostí dohu dramatického neb epického. Všickni z nich byli oddáni pevnému a účelnému zaměstnání na rozdíl od starších romantiků, hlásajících a uskutečňujících evangelium »svaté lenosti« ; chtěli býti učenci, theology, paedagogy a byli alespoň novináři, redaktory, dramaturgy, organisatory. Všickni v protikladu k romantikům, nevolníkům to snu, pi"eludu, citového roztoužení a náladového vzruchu, mravního paraJOXlI, byli lidmi činu, tendence, rozhodnuti a akce; všickni náleželi blízké, čerstVt: a zdravé skutečnosti pi'itomné a domácí; v realnosti vztahu k domovu vynikli nejen nad romantiku holdující jak časovému exotismu fantasticky pi'ebarvené dávnověkosti, tak místnímu exotismu malebně vyzdobených vzdálených scenerií, nýbrž i nad své poněkud starší učitele, z nichž byl Menzel pošvábštělý Slezan, Boerne zpařížštělý syn frankfurtského ghetta, Heine kosmopolitický rodák indifferentního Diisseldorfa. Jednostranností své kritické povahy. uvědoměl}'m svým berl in ismem, socialními a moralistními dosahy svých literárních theorií poněkud připomíná tato severoněmecká skupina lite\ární mladých autorů čistě berlínskou školu chladného a yyprahlého osvícenství .. suchého a dúkladného rozumáctví z XVIII. věku, jež obklopovala a napodobovala Lessinga: leč liší se od ní prospěšně organickou ptlvodností a životní pi-irozeností a rozhodnou mladistvostí; kdežto Nicolaisté posuzovali a odsuzovali omrzele a pedanticky v še hotové, dané, uzavi-ené, obraceli se teď mladí spisovatelé s živou vervou pi'edem k budoucnosti nezrozené, nevyjasněné a proto slibné a žádoucí. 

Teprve vnější společný zlý osud srazil v pevný šik ojedinělé a r0i<ptýlené bojovníky obdobného charakteru a obdobných tendencí a vtiskl jim též společné jméno, uživ hesla, kterého čas od času spíše neuvědoměle mezi sebou užívali. Nejmladší, nejrozhodnější, nejplodnější, nejrozmanitější z nich, J( arl GlltzkO'lv (J8II-1878), který pi-inúšel clo literatmy nadšení studentské, mnohomluvnost a aktuel- 

102 

nost žurnalistickou, neorganický sloh novellistický, inspirovaný zpola Jean Pan lem zpola Tieckem, sklon k theologické kritice, nekrocenou psavost, poti'eboval, veden mocně vystupujícím rysem své pseudoindividualistické povahy, společenských a literárních styktl, strannické koterie a navazoval proto hojné styky mezi druhy vlastních tendencí a zálib. Pj'-ipoutal k sobě trochu frivolního Heineovce, pružného, lehkého a chvastavého H eiJl1-ic1ta Laube (1806-1884), který vždy l~j"i vší své mělkosti a neptlVodnosti dovedl suggestivně vnutiti obecenstvu zájem o názory a touhy, pochybnosti a odpory mladého pokolení, ať již jako obratný redaktor časopisu založeného na koncessích čtenái-stvu, ať již jako vtipný a hbitý novinái-, ať již jako obzíravý a dobře školen}' divadelní kritik, ať ji~ jako mnohoslovný autor romántl silnou tendencí podmalovaných. Ti-etí z mladých duchů, cítících solidárnost školy a toužících uplatniti j i v některých úspěšných podnících, starší poněkud LI/dolf f,Vie71barg (1802-1872), byl muž odlišného natllre1u: uzavi'en}", učen}' myslitel šírokého rozhledu, podmíněného vědeckým povoláním, jenž dovedl přesně, jasně a vkusně, ač poněkud emfatícky zdúvodniti a vyjádřiti, co ostatní nejasně tušili. nepokojně pociťovali a zajíkavě napovídali. Dva literáti, spíše z professe vněj~í než z potřeby vnitřní, málo původní a málo osobití spisovatelé Thcodo}' MU71dt (1808~1861) a Gus/m' Kiihnc (1806-1888), kteE těkajíce mezi kritikou romantickou a recensentským mechanismem Hegeliant'1, mezi feui1letonistickou povídavostí o knihách a zdokonalující se technikou biograficky i kritícky charakterisující literární podohiznou, mezi společensky ironisující causerií a zmateně propagujícím článkem tendenčním, tito literární karieristé přidružili se, doufajíce v snazší možnost literárního proniknutí. Několik vnitřně spi-ízněných duchtl zllstalo stranou, nesnúíc si uvědomiti pi-íslušenství ke skupině, stále ještě nevyhraněné: nelze pi-ece přehlédnoutí, že Ceorp; Biich1U:r ( 1813- 1 837) ve fragmel)tárním svém díle básnickém dovedl tvarově. stilově a originelně ztělesniti mladoněmecký názor o složité pestrosti a intensivní síle skutečnosti, o kollektivní hybné síle v děj inách, o ceně a kráse činu: že všecko lžibohoslovecké rozumování a hovoření o náboženských otázkách, jež vyplňovalo vedle nekonečných diskussí o emancipaci smyslů, lásky, ženy tolik romántl a novell, bylo pouh}"m prllvodním zjevem rozhodného a průkopného činu Strauszova:/ že kritikové Alex . .Jung (1799-1884) a Herrma1l11 Marggraff (1809 -'1864) postavili svůj rozhled, svůj dllvtip, svoji v}"mluvnost, svoje umění char'akteristiky do služeb literárních tendencí, propagovaných Qutzkowem a formulovaných \Vienbargern. Poznáme zevrulmě. které 

103 

společné ideje a tendence sdružovaly tyto mladistvé literáty; z ostatních účinných prosti'-edkú, které pomáhaly je sraziti v jeden šik, dlužno vytknouti silný a opravdový společný obdiv, kteý roku r835 jednotně a souhlasně vyslovili třem velkým ženským postavám Raftel L:7,i1107'é. Bcttině von Arnim a Charlottě Stieglitzové. Poměr ke Goethecvi je rozdvojoval, obdiv k Boerneovi byl u některých z nich pouze sti-ízlivý a zdrželivý, také sympathie k Heineovi byly u nich rtlzné ale těmto ti-em ženám, doplňujícím se vzájemně v manifestaci moderního činu, moderního společenského osvobození, moderního individualismu, nepoutaného pi-ežilou konvencí, patřila srdce všech jich 

Takto množily se vždy více znaky vnitřního pHbuzenství a solidarity člerytl skupiny rozptý-lených místně, když tu nejvyšší politická instance, BuncI, jejíž váejné orgány nesnadnily se s mladými spisovateli od jejich debuttl,Upozorněna byvši denunciací Menzelovou, pověstným n:zhodnutím ze dne ~o. prosince r835 drakonicky zasáhla »literární školu. známou pod jménem »Das jllnge Delltschland« neb »Dic jllnp:e Littcratur«, /l níž zejména nále3ejí H einrich Heine, Kari (;1It.,::kow, Hcúl1'ich Laube. Ludolf lVienbarp; a Theodor Mllndt.« Bylo patrno, že vláda naprosto nesprávně dávala politický podklad jmél1l1. jež razil poprvé Gutzkow a jež Wienbarg proměnil v heslo: vysvitlo záhy v četných, namnoze málo mužných revokacích zastiženych spisovatelů, že nebylo dostatečného věcného a právního dúvodu sdružovati autory; bylo nesporno, že l~eine, jenž náležel naprosto jiné generaci a jenž neměl osobních vztahú k ostatním inkriminovaným spisovatelúm. byl mezi ně vřazen omylem - ale, jak praví pi'-ípadně Dresch, prosincov}' dekret nezničil Mladého Německa. nýbrž takřka teprve i~ stvoi'-i!. 

Casově objímá vlastní mladoněmecká kritika pouze asi pět let. v jej ichž pi'-esném sti'-edu leží datum osudného, zákazu, tedy dobu od r. 1833 do r.' r838. S obou stran zvedají se jako význačné mezníky dvě rltlležité události literární: roku r832 umírá Goethe, po roce r838 hlásí ~e v písemnictví radikální kritika levice hegelovské, seskupená kolem Hal1ische Jahrbiicher - Mladé Německo jest skutečně spoj 0vacím článkem mezi moderností Goetheovskou a mezi moderností družiny Rug·eovy. R. 1833 pi'-edstaví se takměř všickni hlavní činitelé škol~' mladoněmecké významnými díly veřejnosti: Gutzkow jako tendenční novellista stojící pod vlivem J eana Paula, Laube jako programmatický' romanopisec a politický feuil1etonista, ť.1undt jako essayista a kritik, Wienbarg jako bystrý pozorovatel kulturně-filosofických intencí. Následující rok přináší vedle programmoYé a válečné 

104 

knihy celého hnutí z pera VV ienbargova novellistiku nového gemu od Laubchc a Mundta. Rok 1835, rok to nejvyššího vzepětí a spolu nejhlubšího pokoření, shrnuje vše: ti-i neústrojné romány i-ešící problemy náboženské i sensualistické emancipace,. Gutzkowovu »vVally«, J\ltmcltovll »1\1adonnu« a Kiihneovu »QuaranUinu«; něk~)lik svazkú kritických charakteristik od Laubeho a vVienbarga; nový časopise.cký orgán hnutí, redigovaný Mundtem, a smělý plán veliké revue, (lsn'ovan)' Gutzkowem a vVienbargem a potlačený v zárodcích censurou; Bettininy polopravdivé, polofiktivní listy ke Goetheoví i Mundtovtl oslavnou knihu o Charlottě Steiglitz; i z vrstev skupině dosti vzdálených vycházejí tentokráte spisy spi'ízněné, ať je to již drama Biichnerovo či vědecká díla, Strattszovo a Gervinovo. Ve dvou letech, následujících po osudném ediktu, jeví se depresse, uklidnění, ale i ujasnění a soustředění. Jedni ze skupiny mladoněmecké sestavují a shrnuji své starší kritické stati do pestr)Th essayistických sbírek: tak Gutzkow, Kiihne, Marggraff, Mundt; druzí oddechujíce si od polemické vřavy a od vášně agitační domyšlují a formulují mnohé problemy, tušené nejasně a zmateně: Mundt otázku formy, Gutzkow poměr ke Goetheovi a vztah k moderní filosofii dějin. Když vydáno ještě několik svazků sebraných kritických statí, literárních podobizen, kulturněhistorických charakteristik, cestopisných causerií, nadchází asi r. 18~9 chvíle, kdy mladoněmecké pokolení jako poutník zahybající novým směrem. touží po trošce retrospektivy a nalézá dosti klidné objektivnosti i případnou perspektivní vzdálenost, aby mohlo účtovati s minulostí kriticky a historicky: sám organisator a vůdce skupiny Gntzkow v stati »Vergangenheit und Gegenwart« podává pragmatický a zevrubný výklad hnutí a další historické i kritické přehledy »poslední německé literární í kulturní epochy« následují. Roku 1840, když německé básnictví opanuje t. zv. poesii revoluční a německou kritiku literárně-filosofická hlediska Hegelovců, náleží Mladé Německo již minulosti. 

Již prostý bibliografický přehled literární produkce mladoněmecké ukazuje, že v ní převládá kritika nad všemi ostatními gemy. Učitelé »~\nac1ého Německa« Menzel, Boerne. Heine byli značnou měrou kritiky, Menzel kritikem tendenčním, Boerne·kritikem politickým, Heine kritikem kulturně-filosofickým. Sami duševní vůdcové školy mladoněmecké Gutzkow a Wienbarg propagovali ve vrcholných létech hnutí nové tendence a především kriticky a literárně-theoreticky; Mundt byl kritik a' literární historik z povolání pro cel)' život: Laube alespoi'í v době dehutll pracovalo kritických referátech a charakteristikách: 

105 

podružní členové skupiny Jung, Kiihne, lVJarggraff vytvohli pouze v kritickém gemu práce cennější. Časopisy, řízené a ovládané spisovateli mladoněmeckými, ať již to byly literární přílohy politických li~ttl, ať samostatné podniky revuální, jsou přeplněny referáty, recensemi. polemikami o věcech písemnictví a essayistickými podobiznami literárních hlav. Hypertroficky vyvinutý ten rys kriticismu utajen jest i na dně veškeré Gutzkowovy a Laubeovy novellistiky a dramatiky, jež nepodávají naprosto suggestivní il1usi života, nýbrž jeho pi-esvědčivou kritiku. Tito autoři neztrácejí se v stoické impassibilitě za sv)'m dílem, nýbrž v sebevědomí své mocné a vzájemné individuality opětovně do něho zasahují; neoperují vnitřně zákonnými postavami, které se organicky rozvíjejí, nýbrž aprioristickými tendencemi; nemalují ce10u složitou životní skutečnost moderní společnosti v celé její šíři a příčinné spojitosti, nýbrž pi-edpojatě posuzují s povýšeného hlediště reformních a melioračních programmů oprávněnost či nesprávnost jejich zjevů a zřízení - slovem umění románov~ i dramatické neni jim tvarovým množením a podstatným zhušťováním života, nýbrž daleko spíš~ posuzováním a zhodnocováním jeho s intencemi přímé a rychlé činorodé akce. Toto hledisko znamená v umění slovesném odklonění se od literárního principu Goetheovského objektivismu a přijetí subjektivismu Jean Paulova; v kritice pak odvádí naprosto od literárně-historického výkladu autorova z doby a z duše národní i od Heg-elovského rozboru díla dle abstraktních zákontl spekulativní filosofie a aesthetiky a pi-i myká se k tendenční kritice Menzelovsko-noerneovské. Tak vyrůstá kriticismus Mladého Německa, jednak z intellekt ualistické povahy předních zástupcú hnutí, jednak z celého náz6ru poromantické doby, která nechce projevy života chápati, nýbrž jen souditi, odmítati neb reformně pi-eměňovati a celý ten kriticism ph myká se organicky k literárním názorům a kritickým tendencím tří významných předchůdců nové literatury. 

Vnější vztahy :Vrenzelovy k mladoněmeckému hnutí bvlv, jak známo, velmi těsné a složité: :Menzel hlásil se sám za jeho spolutvůrce, vítal takměi- samojediný z německých kritíkú jeho knihy, spojil se pro několik měsíců s předním jeho zástupcem Gutzkowem a svěřil mu v literární své továrně rozsáhlý a významný úkol; znepřáte1iv se s ním a obávaje se jeho a \iVienbargovy konkurence. denuncoval je i s celou ostatní družinou u vlády; líčil své denunciantstvíjako statečný čin a prohlašoval v pozdních letech boj proti mladoněmecké nemravnosti a nevěře za hlavní poslání svého životá. Nás v}ak zajímají vztahy vnitřní: a tu dlužno:vyznati. že kritika Menze- 

106 

10va shodovala se s kritikou mladoněmeckou jak v tendencích tak ve formách a v slohové povaze. Předem neseno jest obojí kritické dílo mocnou a odhodlanou touhou národní regenerace: literatura má býti prosti-edkem charakterní i ideové obrody národa německého, který dle mínění Menzelova stúně a hyne cizáctvím, aestheticismem a kriticismem Goetheovým, dle mínění »Mladého Německa« fiktivností. změkčilostí, fantastičnosti. hravostí školy romantické. Dle intensity odporu proti zhoubným pi-evládajícím rysům doby a dle schopnosti pi-ispěti k obrodě národní posuzují se v obou táborech osobnosti a díla; upřímný, překypující zápal vlastenecký, který pociťuje zvláštní uspokojivé sebevědomí vůči cizině, kromě Menzela nikde nešlehá tak jasně jako u \Vienbarga; mladiství, ze školních škamen sotva vyšlí kritikové třicátýc11 let právě jako pokažený školomet stuttgartský pojímají poslání kritika jako missi paedagogiky národní. Národně paedágogická ta tendence užívá stejných forem kritických: souborn)- posudek cel~ho odvětví vědního, retrospektivní pohledy do starších období literárních, úhrnné úvahy o jednotlivých proudech literárních, utl-ídění dle základních tendencí - to vše přešlo z Menzelova Litteraturblattu a z jeho »Deutsche Litteratur« do mladoněmecké kritiky. jak zejména dokazují dvě dú1ežité sbírky literárních essayí i referát II Gutzkowovy dvojdílné »Beitriig:c z'ur Gedichte der neuesten Literatur« (1836) a Laubeovy »Mode1'lle Clwrakteristiken« (1835). I sloh jest namnoze pi-íbuzný : zejména v prvních letech útoku a obrany píší literáti mladoněmečtí oním vzrušeným a vášnivým stilem, útočícím nejen na rozum. nýbrž i na cit a vůli, stilem rhetorického nadšení a sarkastického posměchu. hlučné výzvy a soukromé zlomyslnosti. v jakém si libm-al Menzel. 

Jest-li mladoněmecké pokolení Menzelovi pi-íbuzno po tolika významných stránkách, liší se přece od něho ve věci zvláště rozhodné: v politickém pľesvědčenÍ a v politické kritice. Tu byl učitelem a vwrem mHídeže republikán a demokrat, frankofil a pľece německý vlastenec Boerne: kdekoliv u »Mladého Německa« inspiruje se literární kritika vlivy politickými, můžeme hned hledati působení Boerneovo, Boerne dovedl psáti o knihách jako o politických událostech a o vei-ejnýeh záležitostech jako o věcech literatury: v tom šlo »Mlac1é Němccko« za ním: co jest v Boerneových »Briefe aus Púis« pouhým náčrtem, pouhou vtipnou glossou, stává se v Gutzkowových dvou svazcích politických charakteristik »Oeffentliche Charaktcrc« (1835) Cl »Dic Zcitgcnossen« (1837) vypracovanou a dobi'e využívanou methodou. J\Iezi lidmi činu promítnutého do vei-ejnosti a mezi lidmi my- 

107 

šlenky projádi-ené sl()\;esně nečiní se naprosto rozdílu: literární i politické proudy líčí se stejným způsobem: v obou případech studuje se osobní chétrakter jako podklad charakteru literárního neb politického; drobné anekdoty vždy provázejí a oživují charakteristiku. Společná forma jest u Boernea i u Mladého Německa výrazem společného názoru: v ObOll pi-ípadech zapi-isáhlí liberálové a demokrati, vyznavači státní jednoty Německa, založené na společné svobodě a solidárnosti, přímo vyhledávají pi-íležitost, kde by bylo možno útočiti na ztuhlé tradice státního a,o církevního legitimismu, buditi ospalé vědomí národní, vystavovati cizí příklady občanské neodvislosti a rovnoprávnosti. Není sporu, že mladoněmečtí kritikové stojí technicky značně nad Doernem : dovedou vypracovati uzavřenou charakteristiku autora, široce podmalovati osobnost líčeného jednotlivce, barvami zachycující ráz doby, bystře zařaditi význam jednotlivé knihy, jednotlivého divadelního pi-edstavení do vývojového i-etězce, což vše bylo Boerneovi odepřeno; při tom však sdílejí se o základní vadu jeho kritiky: ulpívají většinou pouze na látkové povaze díla; nevystihujíce naprosto poslední jeho psychologický kořen, náladové jeho ovzduší, formální jeho osobitost. 

Schází jim vsem O!1a nevystihle jemná a nekonečně pronikavá vnímavost a citlivost kritického imprcssionisty Heinea, jemuž se obdívovali, nechápajíce však ph tom darů jeho nejvzácnějších a nezastiženi vlastně subtilnějším jeho vlivem. Přijali z Heinea spíše jeho kritické tendence než jeho kritické umění: Wienbarg v programmatické své knize, Gutzkow a 1\1 unclt v obou nejvíce inkriminovaných románech, všickni v četných statích a kritikách vykazují jako Heine moderníin literaturám význačné místo v boj i za práva »oduševnělé smYElnosti« proti kl-esťanskému asketismu, za osvobození třídní orl tlaku privilegovaných stavll, za plnost moderního života vykupující z romantického vzki-išení mátožného sti"-edověku. Leč celkem vlivu Heineova na »Mladé Německo« nelze přeceňovati: mladému pokolení byl znám, leč vzdálen svojí romanticky ironickou lyrikou, kterou 'Vienbarg podcC1'íoval a Gutzkow odmítal: všeobecný ohlas vzbudily mezi mladoněmeck}'mi, literáty jen jeho »Reisebilder«a jednotliv\? skizznvité novinářské dopisy z Paříže - ale veliké knihy kulturní filos,ofie, v uichž jest vlastně vyložen a spolu uskutečněn Heinetlv celý plán myšlenkový, dotud vyšly jen částečně a nebyly v celém svém dosahu pochopeny. 

T rojí tento vliv kritický, vycházející od Menzela, Boernea a Heinea, doplnilo si »Mladé Německo« i~adou dalších rozhodně Ptl- 

108 

sobících literárních prvkú, po stopách Boerneových recipovalo Jeana Paula, nově vzkl-ísilo rozkošnický sensualismus Heinseův, podobně jako Heine vstoupilo do školy Hegelovy filosofie dějin, zcela. samostatně si ujasnilo svúj poměr ke Goetheovi, z jiných důvodú než Goethe. ale se stejnou horoucností pr-imklo se k Byronovi, vstoupilo s v).hradami jen nepatrnými do socialistické církve Saint-Simonovy a Enfantinovy, jejímž apoštolem byl Heine, sblížilo se těsně s romantickou školou francouzskou. Některé z těchto vlivú byly již osvětleny; pro pochopení kritického chara.kteru mladoněmeckého dlužno však všimnouti si zevrubněj i vztahu mladoněmecké skupiny ke Goetheovi a k romantice francouzské. 

Před složitý-m a časovým problémem Goetheova významu pro pl-ítomnost i pro dějiny, zastavili se, jak jsme zřeli, všickni pi-ední učitelé »Mladého Německa«; problém ten volal k revisi r. 1832, kdy Goethe přešel do dějin: dvě z žen zasáhnuvších vlivně clo myšlenkového rozvoje mladého hnutí, Rahel a Bettina zvýšily v mladoněmeckém pokolení úctu ke Goetheovi. Kritikové mladoněmečtí skutečně problém ten si i'eší znova a nově: jsou dosti vzdáleni od reální osobnosti Goetheovy, než aby soudili mravní hodnotu Goetheova osobního ,charakteru jako Menzel a hodnotu jeho vztahu k veřejným záležito- 

stem doby í národa jako Boerne; jsou dosti vzdáleni chauvinistických a naivně svobodomyslnických ideí válek za osvobození, než aby kladli n<t Goethea úzkoprsá měl-ítka národnostní a politická . .i ichž starší záští proti Goetheovi skoro v)'hradně užívalo. 

Tři kritikové mladoněmečtí vyslovíli jasně a upřímně poměr mladé generace k němu: Laube ještě před seskupením se »Mladého Německa« různými obdivnými statěmi v »2eitung Hir die eleg-anle \Velt«, vzniklými ještě pod bezprosti'ec1ním vlivem Schallovým: Wienbarg na několika místech svých »Aesthetische Feldzi.ige« a v bystrém článku »Gocthe ltnd die rVeltliteratur« (1835) a Gutzkow samostatnou knihou »U eber C; oethe Í1tl rT/ endepunkte z7l'cicr .Tahrhul1derte« (1836) . 

V pravéin protikladu k Menzelovi a Boerneovi, kteří odsoudili Goethea jako vyznavači uzavi-eného národního umění a ještě více samoprávného národního cítěni, st2ví se \Vienhan~' ve své úvaze na stanovisko hásnického universalismu, kosmopolitického evropanství, neohmezené literatury světové. Tak Goethe heslo jen nerazil a nerealisoval, nýbrž učinil je pi-ímo východiskem a ústi-edním bodem nového proudu kulturního. Kde Německo těžce stonalo společensky a mravně roztržením života a poesie, kde romantika postavila básnictví zcela 

109 

mimo životní skutečnost a snažila se kontrast pí-eklenouti dobrodružným humorem a pohrávající sí ironii, tam Goethe hlásal i prováděl úplné splynutí života s poesií,· a to života všelidského s básnictvím evropským j za cenu domnělého zevšednění poesie, ztrivialisování umění, zobčanštění románu i dramatu. V té pí'íčiněJest Goethe, třebas že se sám v mužn)"Ch a stúeckých letech odvrátil od německého života, který shledával politicky i společensky zceia nicotným, nejen největším osvoboditelem německého národa, nýbrž i pi-ímo vůdcem a učitelem mladé literatury, hlásící se vědomě a rozhodně k jednotě života a umění. 

Kdežto Wienbarg pouze aforisticky napovídá a naznačuje v stati stručné a nedokumentované, podává Gutzkow soustavný a zdůvodněný rozbor v podrobné monografii, kdež přistupuje k složitému zjevu Goethenvu jako apologetický kritik i parainetický literární historik. Odmítnuv rozhodně a úspěšně Menzelovu nenávist ku Goetheovi í-adou kritických poznámek, vykládá Gutzkow až do jednotlivostí podmínky, z nichž Goethe vyrostl, stupně jeho vývoje, analysuje nepředpojatě obsah krásna u Goethea i šíři jeho životní filosofie a přistupuje k synth('l;i, kdež zaznívají soudy s Wienbargem značně souhlasné. V době sportl dogmatické filosofie se skutečností, politických tendencí s poesií, literatury výlučně národnostní s všesvětovým názorem aesthetickým zjevuje se Goethe jako rozhodčí pro mladé pokolení, znepokojené všemi těmito ideovými konflikty a vyvrací značnou j-adu bludi't velmi nebezpečných. Hlásá právo osobitosti v umění, založe· ném na individuelnosti krásy a na subjektivnosti názoru; odmítá kusou a znásilúující tendenci politickou a zkostnatělý dogmatismus systemu ~ učí »světové literatuj-e« a upozorúuje současnou dobu na v)Tznačného pj'edstavitele jejího na Hyrona, jehož vzor může býti hluboce významn}'m a oplodúujícím. 

Oba tyto souhlasné projevy pj'inášejí naprosto nová hlediska do kritického posuzování v)'znamu Goetheova. hlediska. která .1 sem pak majetkem celého hnutí. Zdůrazněním universální světovosti Goetheovy ulamuje se hrot úzkoprsosti národnostní a vlastenecké: v)'kladem historickým, jenžvecle k plnému osvětlení individuality lidské i básnické. vyvrací se námitky kladené v schematickém aprio· rismu; odmítnutím hledišť tendenčních při analyse bytosti Goethem·y otevírají se dvd-e klidné objektivitě: posléze naprostým pomíjením úzkoprse osobních zálib a aversí, obracejících se k živé osobnosti Goetheově, pozvedá se bytost básníkova na předmět historického V),· kladu. A k tomuto výkladu přistupuje hned sám Gutzkow, vyzbrojen 

110 

vědomostmi detailními, naplněn hlubokou úctou k předmětu svého zkoumání, maje pohotově mnoho pHpadných analogií, zcela podobně jako Gervinus, jenž právě tehdy zahajuje vědecké zkoumání ve smyslu filologie goetheovské. V tomto okamžení končí škaredé divadlo osobní nenávisti ke Goetheovi a začíná doba historického studia jeho díla. Jest zásluhou »Mladého Německa«, že zprostředkovalo tento přechod. 

Vybojovala-li si mladoně~ecká generace svůj zcela osobní a n(,vý vztah ku Goetheovi proti mínění svých jednostranně odmítavých učitelt1 a své vlažné a lhostejné doby, musila také ostře reagovati proti běžným názorťtm, když přimykala se oddaně a těsně k moderní Francii a k jejímu umění literárnímu. Kdežto XVII. a XVIII. stol. v Německu stálo nepí-etržitě pod mocným vlivem francouzských ideí i slovesných forem, nastal v klassickém období převrat. Lessing učinil rozhodný konec nadvládě francouzské ttagoedie a francouzské antiky v rokoku: Herder zavedl do studia literatury a kultury místo kritickyaesthetických hledišť francouzských historická krite.ria anglická; Goethe, ač stále zaměstnán pozorováním a zkoumáním francouzské vzdělanosti, vykázal jí mezi vlivy na vlastní osobnost místo naprosto podružné; Schiller zpracoval a strávil prvky přijaté z francouzského klassického dramatu k nepoznání. Ani básnický universalismus romantiků neměl hlubších vztahů k francouzskému umění: pro Schlege1y i Tiecka představovali románský živel v poesii Italové Dante, Ariost'l. Tasso, Gozzi, Španělé Calderon a Lope de Vega, mladší romantika pak vědomě se zahloubala výlučně do původní minulosti národní. do lidového umění literárního a přijala nejvýše jen z anglického románu Scottova inspiraci. Současně hlásaly války za osvobození politickou krajní emancipaci ode všeho francouzského; německá idealistická spekulace filosofická postavila se v krajní odpor k mosofickému empirismu a materialismu francouzskému; z romantiky vzešlé historické a filolcgické studium nejen látkově, nýbrž i met hodie-k" čelilo vědě francouzské. 

Teprve v třicátých letech nastal převrat. Počátky nového názoru na Francii jsou politické: reakci a autoritami stísněné Německo poznalo za R}-nem vyšší a svobodnější sloh občanského života; přirozenější a volnější podmínky veJ-ejného mínění; bohatější a radostnější skutečnost konstituční. To byio veliké naučení, jež r. 1830 dala červnová revoluce, jejíž historický dosah byl vlastně tak nepatrný. Všickni stoupenci mladoněmeckého hnutí byli mocně vzrušeni: 

Boerneovi pak dostačila povrchní revoluce za hlavní motiv celé ži- 

111 

votní činnosti; mladí Iitel1áti spěchali do Francie a studovali, líčili. naivně posuzovali společenské i umělecké poměry v Pai-íži; politikové snažili se pi-enáseti liberální dogmata francouzská do ústavního života své vlasti: německé politické časopisy pt-izpůsobovaly se publicistice pařížské, - a naopak řada žurnalistů a spisovatelů francouzsk)~ch. mezi nimiž byli zejména Saint Marc Girardin, Lerminier, Saint René Tai1lanclier a Quinet, stuc1ova'la Německo hlavně po stránce politické v bezprosti"edni blízkosti a poučovala o něm svoje krajany s obšíľ11OU bedlivostí a s poctivými sympathiemi. Od politiky francouzské, jejíž intensivní vliv se hlásí v celé činnosti Boerneově, postoupilo se kfrancouzským doktrinám společenské emancipace, kterou představovali především Saint-Simon a Enfantin jako myslitelé sociai]ističtí a Georges ~and jako thesová romancierka hlásající mravní a společenské osvobození ženino. Kdežto Heine v mužné své periodě úplně se vzdal učení Saint-Simonovu, dováděje je, až k nejzazším důsledkům a slučuje jej s hegelianismem samostatně pojatým, řešilo si Mladé l\ěmecko odhodlaně a soustavně problem, jak nauky Saint-SimQnovy daly by se organicky pi-enésti do německého života a synkreticky spojiti s národními poměry i s ideami za Rýnem. Nejjasnějším dokladem tohoto úsilí je Gutzkow: v osudné» W al1y« pokusil se těsně sjednotiti emancipaci ženy a emancipaci smyslů, pojatou po způsobě G. Sandové s náboženskou kritikou německou; v životě kolísal mezi německým liberalismem, zakládajícím se především na Boeľ11eovi. a mezi kommunistickým socialismem opřeným o Saint-Simona, což vysvitne nejjasněji, srovnáme-li jeho dvě díla politických charakteristik »Oeffentliclte Charaktere« (1835) a »Die Zeitgenossen« (1837)- 

Mnol,lem zdrželivěji než k francouzské politice a k francouzsk)'m theoriím sociálním chovalo se Mladé Německo k francouzskému literárnímu umění, obdivujíc se mu sice srdečně, ale podléhajíc jen dosti skrovně jeho vlivu. O francouzské škole romantické, jak se shromažc1'ovala v Nodierově »Cénac1u« a kolem »Globu«, mohla se mínění rozcházeti a také se vskutku rozcházela. Goethe, jak od r. 182'7 čteme v rozmluvách s Eckermannem, zajímal se neobyčejně o básnickou tu družinu, hlavně o V. Huga; a zcela správně vystihl a posoudil její nově nalezené a vyjá,řené rysy krásy a význačnosti. Odborný znalec a konservativní spisovatel Victor Aimé Huber v pěkné monografii »Die ,neuromantische Poesie in Frankreich und ihr Verhiiltnisz ztl der Entwickelt1ng des franzosischen Volkes« vykládal hnutí francouzské literární mládeže z romantismu. z vlivu německé filosofie. z odporu proti básnictví klassickému a z hluboké melancholie ovlá- 

112 

dající generaci - Gutzkow dt'lrazně se opi-el tomuto ldidllému a zákonnému výkladu, pohi-ešuje právem vytčení rozhodného sensualismu ve francouzské současné literatui-e a vyznačení moderně politické stránky v tomto pokolení. Boerne, ač srdcem náležel jasným a zdravým tradicím osvícenské Francie literární a ač stál pod slovesným vlivem spisovatelú, sprosti-edkujících souvislost mezi X VIII.vékem a pi-ítomností Bérangera a Couriera, pi-ece neváhal postaviti se v hoji plezi romantiky a klassiky na stranu oněch, získávaje v Německu pro ně sympathie. Heine, jak jsme viděli, soudilo francouzské poesii současné málo objektivně; ocenil sice pi-ípadně řadu význačných básníkt'l a spisovatelt'l, ale nepochopil naprosto spoj itosti celého hnutí s čistě n·mantickou literaturou restaurace a pi-ecenil rozhodně liberálně demokratický a sociálně emancipační obsah tohoto nevykvašeného ještě vísemnictví. 

Jeho hlediskt'lm jsou úsudky vlastního Německa nejblíže: Wienbarg. mluvě o francouzské romantice. na,zývá j i přímo republikánskonárodní, ba pantheistickou a »pancivickou«. Gutzkow odmítaje zmíněnou knihu Huberovu. reklamuje všecky ty básníky pro moderní život vei-ejný; podobné staví se i Laube k výkladu Huberovu. Fran-_ -couzští spisovatelé velebí se pro svoje moderně smělé látky a spole- 

-čensky osvobozující tendence: Georges Sandová všeobecně se oceňuje. 

obdivuje a napodobi pro emancipační a pi-evratná hesla, daná v pi-íčině poměru ženina k muži; v Balzacovi zří se pře<ievším mohutný zpo-clobovatel složitého života velkoměstského, pohnutého víru sociálního: na Hugovi, k němuž poměr »lVIladého N ěmecka« jest dosti kolísav:('. zl-í se pi-ec1em jeho dynamika vystupování proti k'lassicistúm i v koncepci divadelní, která sama sebou jest projevem individuelní odvahy a vitality. 

Jsme tu opětně u úskalí veškeré kritiky mladoněmecké, '0 něž již vetchá lod kritických úsudkú Boerneových se tHštila: pro látku, vro tendenci, pro temperamentnost přehlížel se umělecký sloh, umělecká hodnota a vý'vojová dú1ežitost. Proto nenaučilo se pokolení mladoněmecké, jsouc ostatně jinak založeno, od francouzské literatury pc. umělecké stránce ničeho: Balzac jako realistický prosaik, Hugo jako rhetorický lynk, Vigny jako básník filoso\ lVIusset jako lyrick:(' psycholog vášně, Sainte Bcuve jako kritik pi-ešli bez vlivu na tuto generaci a musili býti teprve později znovu odkrýváni a chápáni. Naopak pro toto hledisko látkové a tendenční pi-eceňováni a zbytečně napodobováni byli autoři umělecky bezvýznamní, ba přímo sensační jepice. lVIělkÝ'm :a velkohubým Hérangerem, jímž byl zaujat i Boerne. oali se i spiso- 

11a 

vatelé kupící se kolem »M;ladého Německa« oklamati, jako Boerne pro Paul de Kocka. tak nadchnu 1 se Gutzkow pro E. Suea, ale nikoliv pouze pro okamžik, nýbrž pro většinu vlastní tvorby románové; jako Jean Paulovec Boerne následuje feui11etonistického pamfletistu Couriera. ducha J ean Pa~llovi pi-íbuzného, tak J ean Paulovec Gutzkow i se svými druhy vzhlíží 'se v planém feuilletonistickém kritikovi Jl1'les Janinovi, jenž neosvooozuje sice jejich úsudek, ale za to analogicky Jean Paulovi bortí ještě jejich chatrný sloh. Tak i z francouzského písemnictví brali stoupenci »l\1ladého Německa« tendence a doktriny společenské, Ječ nikoliv ideje a podněty literárně umělecké. 

Výsledkem synthese těchto cizích vlivll literárních s vlastním kritickým temperal1lentem za podmínek německého kulturního života v ti-idltých letech jest nový kritický názor »l\I1adého Německa« o podstatě a o účelu literatury. V nejpi-íki-ejším odporu proti posledním c1mrav}'111 v}'běžkúm romantiky, která nalézala v umění ~ltbec pCJuhou aesthetickou hru, doplňující ostatní skutečnost, postavili vyznavači ieleí mladoněmeckých poesii do samého sti-edu života, usilujíce () stálou a organickou jecinotu ObOll. Zivot budiž uměním a umění hudiž životem -- tak znělo jejich válečné heslo, ph jehož vyslovcJVái1Í Vš3k na slovo život byl kladen mnohem větší dúraz než na skJvo umění. Podobně pracovali k uskutečnění této jednoty na rozhraní XVIII. a XIX. století první romantikové - ale u nich byl vždy kladen dúraz na slovo umění. Byly-li však regenerační snahv jenských romantikú dosti abstraktní a nehledíc k poměru muže a ženy taki-ka nepromyšlené, pomýšlelo »Mladé Německo« na soustavnou a dl1skdnou regeneraci života dle oněch mravních a společenských zásad, jež pi'ijali ze Saínt-Símonismu. Podnikajíce stále velmi ostrou a pi-ikrou kritiku o stávajících politických, společenských, nábožensk,Srch a mravních poměrech svého domova, byli si jasni, že jednak výchovou mládeže, jednak odvahou k rozhodnému převratu lze pEspěti k regeneraci života a tím i k regeneraci poesie. Leč právě literaturu, k jejíž obrození se jejich úsilí neslo, postavili zas do služeb života: i ona měla vychovávat -- odtud snaha po charakternosti v ní, i ona měla buditi odvahu - odtud její touha po činu. V této utilitm istické tendenci, vnucované veškeré poesii, v této redukci literatury n;l p0uhý prosti-edek výchovný, v tomto krajním podřízení myšlenky činu, citu, vúli spočívá základní idea namnoze hlásaná s fanatismem. \iVienbarg'Covy »Aesthetische Feldziige« formulovaly ty požadav.ky se skrytou pi'íldonou k starší romantice, Gutzkow zdůraznil je zvláště ve své knize o Boerneovi, kde vúči všem námitkám aesthetiků na 

8 

114 

zvlášť význačné místo národního rozvoje v přítomnosti staví se typick)' muž vúle a činu - ale ve skutečnosti teprve generace revolučních básníkú ze čtyřicátých let p~oměnila tato velká slova v tělo, Gutzkow ve svých vzpomínkách nakreslil nám v Herweghovi z r. 1840 klaSsický typ této generace: »0 službě Mw;;ám mluvil s opovržením. JehO studíum jest prý věnováno jetl Feuerbachovi a Proudhonovi. Jeho úkolem jest prý čin. Ciny! volal na safianových polštářích svého elegantního zařízení. Překvapující zv~st zústávala: Kult slova, shnilé veršovl1ictví, poetické blahobytnictví musí přestati! Jednati, jednati. jestliže ne revolucemi, alespoň spiknutími. N~ tom se nedalo nic 

změniti !« • ' . . . . 

M,ladé Německo rozhodně pi-eceňoval0 tuto missi poesie ve službách reformních a výchovných tendencí a pokračovalo tak v národně utilitaristické tendenci, kterou literatui-e vtiskly války za osvobození. Ale n'aprosto nevyčerpávalo »Mladé Německo« touto tendencí SVLlj názor d umění a zejména nikoliv o umění slovesném. Literatura neměla jei1 spolu vytvářeti novou a budoucí skutečnost, nýbrž měla b),ti plným a pravdivým výrazem skutečnosti živé, přítomné a reálné. Aesthetik školy Llldolf \Vienbarg dosti podrobně a přesvědčivě ,oy_ ložil, že poesie nemůže a nesmí vyhledávati zákonú svého bytí a svého tvoření nikde v metafysické abstrakci, nýbrž v bohaté ž~y'~!nLE~<l:litě a dovodil odtud s prostou dúsledností, že tedy věda zabývající se poesií a uměním není než soustavnou naukou o světovém názoru. kter)' literatura vyjadřuje. V tomto názoru, jenž jest zdravým lékem jak proti paradoxnímu pozdnímu romantismu, žijícímu z pouhých fikcí, tak proti neživé abstraktnosti ideologických aesthetiků. jest mnoho prvkú sociálně cenných a životodárných, které proměňovány v čin skutečným umělcem mohly by založiti skutečné velké a významné umění realistické, čerpající ze zdrojú skutečného života a vzhlížející se v nich. 

To však naprosto se nestalo. PHčin neúspěchu jest několik. 

Jednak v celém pokolení nebylo ryze uměleckých osobností, které by byly krásná axiomata školy dovedly ztělesniti, jednak nebyly ani doma ani v cizině voleny pHpadnéa správné vzory, které by mohly býti ji!Jt)Tm vodítkem a spolu bezpečným kriteriem. Třetí důvod ne~ úspětJ1U spočívá přímo na mladoněmecké kritice, která neprohloubila a nepromyslila problém životnosti, pravdivosti, skutečnosti., Wienbarg, jenž se jím zevrubněji zabýval, stanovil správně, že požadavek kladétif. n~v'ým názorem na poesii jest, aby volila významné, pravdivé a životné látky k zobra,zování. ulpěl však na povrchu, když v dal- 

115 

ších výkladech mlmil pouze o látkách, jei měly význam, pravdivost a životnost pro bezprostřední pi'·ítomnost a opětně tak otevíral brány literatuře tendenční a denní. Snaha postaviti poesii do služeb společenské a národni regenerace vedla v kritice k posuzování tendenčnímu; snaha obrátiti ji k životné apravc1ivé skutečnosti vedla v kritice k poYl"chnímu posuzování látkovému. S prvního hlediska odsoudilo» Mladé 0rěmecko« romantiku a především jejího typického představitele Tiecka, který pošetilými útoky vrhl se na mladoněmecké spisovatele a francouzské jich mistry: romantikové byli hraví, frivolní, nepi"irození, rozmarní, sniv1', nečinní; škodili tedy charakternímu rozvoj i národa. Ale s téhož hlediska velebilo »Mladé Německo« právě jako Menzel a Boerne Jeana Paula se všemi zrůdnostmi a nestvůrnostmi jeho neumělecké techniky. S druhého hlediska propagovalo »Mladé Xěmecko« sice Balzaca, Sandovou, ale i Suea, opomíjejíc Vignyho a Mmseta; odmítalo správně epigonskou miniaturní lyriku švábskou, pokud nesloužila wurtemberské politice, ale považovala při tom Bérangera za skutečného velkého básníka. 

Pochybné tyto konsekvence odhalují jen stinné stránky tendenčně regenerační kritiky mladoněmecké, která vstupovala oddaně do poddanství života; dlužno si však všimnouti též úspěšných a blahodárných jejích výsledků. Z nich snad nejvýznamnější jest důležitý protest proti upíru historismu, ssajícímu krev ze srdce Německa. Ve stopách dějinné filosofie Herderovy proměnili romantikové svůj celý světový názor v soustavný a v důsledný historismus s feudálním středověkým pi'-ídechem: tento romantický kult časové pittoreskní dálky odváděl vždy více od živé a vážné přítomnosti. Vlivuplný vzor vValtera Scotta zvýšil v'<Německu ještě pozornost obecenstva k'· historii a většina prosaiků hledala lacinou slávu k novellisování středověkých kronik a erbovních pověstí. zatím co švábská škola básnická po stopách historika Uhlanda učila čtenáře pojímati hrdinství očima zbožného rytíře. Ve výchově vládl neohllmanismus; v historických vědách antikvární snahy o německou dávnověkost; ve filosofii vykládala Hegelova dialektika celý životní process, všechno bytí z vyrovnávání a doplňování se historických podmínek. V politice hlásili se k historismu a tradicionalismu nejen reakcionáľi a konservativci, jimž minulQst sankCionovala výsady, ba přímo právo existence, nýbrž i romantiČtí liberálové., jako svobodomyslný Uhland, blouznící o historickém státnínÍ právě. A tu zazněl protesť »Mladého Německa« ústy Wienbargo-; vými,jenž v lIr. čtení svých »Aesthetische Feldziige« vědomě a energicky odhaluje zhoubnost a bezcennost historie pro život a neostýchá 

8* 

116 

se vyki-iknouti: »Toužím žíti mezi oněmi lidmi bez dějin, ktei-í ničeho za sebou nevidí než svoje vlastní šlepěje a pi-ed sebou nic než prostor, volné prostranství pro vlastní sílu.« Tento protest vyrllstá organicky z kritického názoru mladoněmeckého, jenž bezpodmínečně vždy a všude žádá nejtěsnější přilnutí k skutečnosti, volající po činu. nikoliv k fikci, uspávající v reflexi, jenž vidí svoji skutečnost l?ouze v přítomnosti, vyiadující sílu charakteru a nikoliv v minulosti, spdkojující se s oblastí nečinné myšlenky a vzdušné obrazotvornosti. Rozpor dvou názoru zeje tu v celé své šíři: proti romantice, jejíž myšlení i praxe život historický vykládaly, staví se tu nové pokolení, které chce samo žíti a odkládá zbytečnou pHtěž mrtvých tradicí, zadržující kroky. Nezůstalo ph tomto významném projevu zrozeném z tísně doby na smrt nemocné historií, kter}' dnes připadá jako příčinná pi-ectzvěst Nietzscheovy »nečasové úvahy« »0 škodlivosti historie pro život«, n}'brž jeho ohlasy ozývaly se právě tak v kritické jako produk, tivní praxi mladoněmccké. Jako kritikové posuzovali mladoněmečtí 3utoi-i ostře stále rostoucí spoustu historických románů, jako tVllrčí spisovatelé hleděli ,- až na diletantského Mundta - nahraditi je ro· mánv námětů moderních. 

Uvázla-li mladoněmecká kritika častokráte na mělčině, posuzujíc tendenci a látkovou povahu jednotlivých děl literárních, byla naprosto Ix'zradna, jednalo-li se o stilovou organisaci umění slovesného. Učitelé a miláčci mladoněmeckých kritiků byli spíše slohoví manyristé než stilisté umělci: tak Jean Paul. Menzel, Bocrne, Janin a i Heine. také lJlányrista genialní: slohovou pri'tpravou jejich byly žurnály se svou {'ečí depeší, rychle psaných poznámek, informativních skin: nikdn ze spisovateli't mladoněmeckých neuměl psáti verš tl ; nikdo z nich nebyl dynamikem a pathetikem slova jako V. Hugo. Pohrdajíce odměřeným klidem a vybranou lhostejností dvořanského slohu Goetheova, nedovedonce se pi-izpi'tsobiti hlučné, ale pi-ece mohutnou vlnoll nesené rhetorice Georges Sandové, dospěli k podivnémth ski-íženÍ sti· lových prvkú. Humoristicky a selttimentálně rozechvělý sloh krajního subjektivisty Jean Paula byl východiskem: nekonečně jemná citovost a vznětlivost. stálé propukání vlastní osobnosti vedly tu jednak k lehkovážné stilistické improvisaci, jež o větě nepracuje, n}'hrž ji prostě vrhá, jednak k zborcenosti period, jež náhlý nápad trhá a láme uprosti'Cd rhytmické vlny. Tomuto manýrovému slohu dali mlad'lněmečtí spisovatelé projíti nevýhodnou školou žurnáli't: v}·sledek se dá vypozorovati na jisté bracl1ylogičnosti, úsečnosti, krátkosti rozsekaných vět, které skládají se spíše jako barevné rozptýlené shm," 

117 

v pestrý a překvapující obraz než jako úměrné součástky v plastický celek. Stati mladoněmecké nejsou konstruovány ani harmonisovány : jest to pouhá improvisace. Vítězstvím feuilletonismu nad stilistickým uměním - tak dal by se naznačiti tento slohový charakter. na němž si mladoněmecká kritika tolik zakládala. Soustavně se chválí v té době »pikantnost, brillantnost« slohu, jeho »elegance a populárnost«. někdy vidí se v těchto vlastnostech modeFl1í protiváha proti starší plastice slohové - nikde neozývá se odpor proti povrchnímu francouzskému nátěru této c1Jvatné stilisace protI stálému pohrávání s obecenstvem, proti nekongruenci obrazů, proti nerhytmičnosti vět, proti nejednotné stavbě: stojíme v době největšího úpadku německého slohu, u posledních dúslec1ki'1 neblahého vlivu J ean Paulova. 

V rcholu dostupuje tato bezradnost v příčině kritického ocenění vnitřní i vnější formy literární, když objeví se a fanaticky se drží absurdní názor o výlučné pi-ípustnosti a vhodnosti prosy v literatui-e vskutku moderní. Proti Heineovi, jenž ve svém dúsledném individualismu vídal ve slohu výraz osobní rázovitosti spisovatelovy, přidali se vyznavači »Mladého Německa« spíše k Boerneovi, který pohlížel na sloh jako ne, charakteristikon národa a doplnili tento názor ještě thesí, že také doba, perioda. generace vtiskuje slohu svoje nesmazatelné stopy. V tom smyslu uvažoval ve svém programním díle Wienbarg o poměru verše a prosy v moderní době a vyjádi-il své uspokojení nad zdokonalováním se německé prosy po stránce rhytmické i malebné. Podobně postavil se k otázce slohu Laube a se stejně jemným citem jako b~- trým úsudkem vycítil nebezpečí plynoucí mladoněmeckému slohu přílišeného žurnalismu. S naivním radikalismem zasáhl db diskuss r. 1837. jíž se byl již před tím súčastnil úvahou v knize »Schriften. bunter Re1:he«, lVIundt ce}ým obšírným spisem »Dic Kunst der deutschen P1'osa«, kde »aestheticky, literárně-historicky a společensky« snažil se dok8.zati, že moderní doba pi-ipouští jen i-eč nevázanou; že se starým poetickým a životním názorem hvne i jeho šat, 

. \ 

věH, že prosa. jak ji pod vlivy francoúzskými pěstují Heine, Gutz- 

kow. Wienbarg, Laube má budoucnost, že kromě těchto vzorů poněkud choulostivých múže se mladé pokolení učiti vzornému slohu od Gentze, Rankehoa zvláště Varnhagena; probíraje jednotlivé genry literatury prosaické dává i soustavný návod k získání dobrého modeníího slohu. Vedle literárního dějepisce, jenž bohatě a rozmanitě hromadí a případně seskupuje hIstorickou látku, charakterisuje j i ve spojitosti s dobou, hlásí se v této knize důrazně též formalistický a normalisující pedant, jenž dává školské lekce o slohu. Jeho unifor- 

U8 

mování literatury principem prosy nephhlíží dostatečně k rozman:tosti individualit literárních; z nahodilé pi-evahy jedné formy kdyby byllVlundt náležitě přihlédl k veršovému umění Heineovu, které stojí alespoú rovnocenně vedle jeho prosy, byl by dQjista. soudil naprosto j; nak o otázce té - činí se zá v~ry u pi-ílišené ; úhrnem pohlíží se na problém slohu příliš zevně a hmotně. Když Gutzkow, kter)' pi-isné a správné zásady o slohové pHznačnos~i a kráse'lépe uplatúoval v kritických statích než v produkci románové a dramatické, dvakráte odpověděl l\Iundtovi, qovedl Mundtův blud, že podstata modernosti v literatui-e spočívá v prosaičnosti a časovosti vnější formy, vyvrátiti jen opětovn}Tm bludem, že modernost tu dlužno hledati v látkách a námětech. ~- 

Zkoumati nyní, kterak Jednotlivá kritická díla »l\11adého Německa« z doby jeho rozkvětu i úpadku skutečně shodují se s všeobecným kritickým chardkterem hnutí, právě dolíčeným, a kterak vyrůstají organicky z individualit svých tvůrců i jejich vývojové dráhy, toť úkolem monografického zkoumání, které leží již mimo rámec této práce. Zbývá jen v stručném pi-ehledu vytknouti hlavní genry kritické, jichž »Mladé Německo« nejčastěji užívalo k vyjadřování svých theorií, ke charakteristice svých oblíbených osobností, ke své propagandě i polemice. 

Kladouc svoji kritickou činnost stranou od theoretické a spekulativní aesthetiky, vyhýbalo se všeobecným abstraktním výkladtllTI systematickým a kromě Wienbargových »Aesthetische Feldziigc« (1834). v nichž, jak jsme viděli, jest ostatně též i-ečeno mnohem více problémů životníchn,ež aesthetických, nezanechalo takměř soustav- 

, I,l.l 

n)'ch úvah theoretických o podstatě krásna, umění; o postavení poesie 

uprosti-ed ostatních uměleckých druhů a o jej ím poměru ke skutečnosti. Jednotlivé úvahy toho zpttsobu rozptýleny jsou nesoustavně a kuse v sbírkách statí příležitostně kritisujících neb polemisujících a omezují se z velké části na poznámky pouze nahozené a neprom)'šlené do konsekvenci. 

»Mladé Německo« ne&družuje tedy svou kritiku s filosofií a s aesthetikou, nýbrž spíše s žurnalismem a později s historií literární. Většina z hlavních spolutvttrctt »Mladého Německa« náležela životním povoláním značný čas novinái-ství: tak Gutzkow, Kiihne, Laube, Mundt,Wienbarg: škody, jež slohu i ideovému názoru generace 

- mladoněmecké phlišný vliv žurnalistiky phnesl, jsme již poznali. ?\" aopak dlužno vyznati, že opačně pttsobi'a kritika mladoněmecká blahodárně na novinái-ství německé. Kdežto v dvacátých letech byl 

119 

skutečný nedostatek časopisů, které by věnovaly se kritice literárni. takže Kotzebue, .1VIiillner, Menzel ze svých listů mohli veřejné mínění ovládati takřka despoticky, vynoi-ila se ted jednak celá i-ada nov)'cH kriticko-belletristick5-ch časopisLl hned všeobeCl,1ěj i hned odborněj i vec1ený'Ch, mezi nimiž ~\1undtův »Litera1'ischer Z odiakus« (1835) a Laubeova »Zeitullg fiir die elegantc TYelt« (1833-1834 v redakci Lauheově) jsou nejcharakterističtější, jednak mnohé Dolitické čas')pisy vydávaly za r~dakce některého z členů »Mladého ~.Jěme~ka« kriticky literární přílohy, jeZ obecenstvo jinak literárně lhos~e.;né sh!ižoval§ s tendencemi »Mfá,dého Německa«. Z novinářské piílohy vze~~l idúležit).1 Gntzkch~í"tv »Telegraph fži1' DClItschlalld··, (1836 -184-5: ocl r. J838 zcela samostatně), který nejlépe předstanlje kritickou pllblicistikn mladoněmeckou. V takovýchto listech probírána byla literatura od mladoněmeckých kritiktl čistě novinářsky: kniha pc snzCJvána za knihou s účelem spíše informačním než kritickým; k souvislo;;ti k clenní hi;;torii b)"'lo stále phhlíženo; na vývojové linie autorů nebyl brán zi-etel; posudkŮ bylo užíváno často jako prostředků polemický'ch; spisy vnitřně spolu nesouvisející byiy sdružovány. Pak po letech vybrány byly ty stati a tu s' bedlivějším tu s nedbalejším arrang-ement byly sei-azovánv v knihv: tak vzniklvGutzkowovv sbírkv 

"-. . ". . ... "" "". 

»Bcitriigc ZUl' Geschichtc der neuestcn Literatur« (1836), »Ver- 

mischte Schriften« (4 sv. 1842 a 1850) a »Aus der Zeit und aus dem Lebcl1« (1844), obsahující z části práce ležící již za mezí doby mladoněmt'cké; tak seskupil Lanbe svoje o »M odcrnc Charakteristikell« (1835). Mnndt svoje »Kritische Wiilder (4 sv. 1833) a svoje »Charak/ere /tild Situationen« (lV. sv. 1837) : Wienbiarg drobný svazeček 

\ o 000 o 

»Z1Ir 11Cl/estcII LiUcratllr« (1835). . 

Zvláštní odvětvi tohoto literárně-kritického- žurnalismu jest cestopisná canserie, do níž spisoyatelé mlacloněmečtí dovedli vměstnati dojm~' 7 literatury, z umění, jako dojmy z měst a ze společnosti, charakteristiky literáti'! a herdl, učenců a zpěvaček jako podobizny politíkLl a hrclini'l dne. Učitelé školy, Boerne, a Heine dali ve svých »Briefe aus PariN a »Reisebilder« dvojí vzor, kolísající mezi politickým novinářstvím, všímajícím si svého hlediska i zjevů literárního světa. a mezi lehkým impressionismem lyrické duše; Angličané Buhycr a lrving naučili vykládati z pi'ldy charakter národní: Piickler"tI'1l1skau pi-in es! alluru velkosvětské dohrodružnosti. Cestopisná literatura stala se pak v tI-icátých letech modon: mezi spisovateli mladaněmeckými nejvýše v té pi-íčině stojí Wienbarg oběma právě tak boh3t(:· dokumentovaný'mi jako bezprostředně a široce vypozorovanými 

120 

díly »Holland in den Jahrcn 1831 a 1832« (1833) a »Tagrbuc1z VOll H elgola~ld,< (1838), k nim druží se Gutzkowovy »Briefc allS Paris« (1842) a Mundtovy »Spa:::icrgange und Weltfalzrtcn« (1838). 

Leč na vrcholu kritického žurnalismu, který se mění chvílemi v kritické umění, jest »Mladé Německo«, když pracuje o biogTafické a kritické charakteristice. Tento genre, vyrůstající na l~lldě individualismu sloučeného s historickým poznáním sociálních pódmínek, mohl by se v Německu odvolávati přímo ~u Goetheovi. jen;. ve svém »\iVinkelmannovi« vytvol-il klassické dílo tohoto druhu; ale pravidelně počítá svůj rodokmen od roku 1801, kdy bratří Schlegelové vydali svoje »Charakteristiken«, v nichž snoubí se jemnoduchá psychologická introspekce s čistě herderovským pochopením ovzduší a prosti~edí historického. V stopách této knihy vidíme pak kráčeti nejen je samy, ale celou literaturu romantickou. V době dvacátých a třicátých let zdokonaluje a rozšiřuje se umění takovéto biografické charakteristiky zejména látkově: Varnhagenovy »Biographische Denkmale« (1824) zahrnují do svého objektivního líčení též postavy politiků, státníků, veřejných činiteltt a snaží se ovládnouti látku klidnou a nestrannou věcnosti. Mladoněmečtí spisovatelé. především Gutzko\:\', jeví se v té příčině žáky Varnhagenovými, ač působí na ně kromě toho ješté vliv francouzských a anglických autortl, jmenovitě Bulwera, V době mladoněmecké vstoupily též ženy v popředí vei'-ejného zájmu a ježto upoutaly všeobecně mysli mladých autori't. zasluhovaly také literární charakteristiky: Dostalo se jim' jí v hojné míi'-e. zejména Charlotte Stieglitz. které věnoval M unclt zvláště krásné dílo intimní charakteristiky »Charlottc Sticglitz. cin Dcnkmal« (18.'13). učila mladé autory vnikati do psychologie ženiny. Od té doby shledáváme v gal1erii mladoněmeckých chatakteristik též četné krásné a pohnuté ženské podobizn·y. 

Charakteristika stala se v mladoněmecké literatui"e genrem nejen oblíbeným. nýbrž i c1i'tležitým. poskytujíc možnost vybaviti se ze začarovaného kruhu osobní subjektivity, spravedlivě a objektivně po· chopiti individualitu cizí, zprostiti se věčného posuzování a na okamžik vykládati a vysvětlovati pHčinně a věcně. V úvodě své nejrozsáhlejší a nejzdařilejší charakteristiky »Boernes Leben« (1840) vyslovil to Gutzkow zcela určitě: »Ode dávna měl jsem náklonnost vžívati se do cizích individualit. Nejlepšími znalci lidí jsou ti. kdo pl-cit si míti prospěch ze ctností a slabostí jiných; jim nejvíce se pi"ihližují ti. kdo činí to fanatismem býti vůči každému spravedlivým. - Já nalézal jsem v tom vášnivou zálibu vžívati se do způsobu myšlení 

121 

a cítění jiných, sledovati hluboce tepny a pletivo v cizích duších a lidi z vniti-ka ven pozorovati. Co učinilo mne v poesii dramatikem, musilo mne v prose učiniti biografem.« 

1 jsou vůdči znaky životopisných charakteristik z per mla do' německých asi tyto: stejnoměrný zájem o lidi myšlenky a činu, literatury a života, o muže tvůrce i ženy inspiratorky; výslovné Zdtlrazí1ování rysů významných pro vei-ejnou akci i pro utvái-ení společnosti 1Ieb politik)!; pokus o spravedlivou věcnost a objektivitu; feuil1etoni·stický ton leckde zbystřený ironií a sarkasmem; lehké napovídající zpracování látky, jež se přímo vyhýbá vědeckému vyčerpání předmětu_ O tyto rysy sdílejí se knihy Gutzkowovy »Oeffentliche Charaktcrc« (r835), »Die Zeitgenosscn« (r837) a »Gijtter, Hclden llnd Don Qui:rote (1838) s Laubeovými »M oderne Charakteristiken« (1835); Kiihneovy sbírky portraitů »Weibliche llnd mannliche Charaktere« (1838). »Fortraits llnd Silhol1etten« (r834) a zpožděná několikadílná kniha »Deutsche Charaktere« (1864-r866) s Mundtovými charakteristikami v snúšce »Charaktere und Situationen« (1837) a s Marggraffovými články shrnutými do spisu »Biicher ilud M euscheu« ( 1837). 

Charakteristiky ty jsou taki-ka pi-echodem od kritiky žurnalistické ke kritice literárně-historické, k níž v pozdějších letech se »Í\Iladé 1'\ ěmecko« z velké části obrátilo. Hlediska se nezměnila: literatura souzena byla dle všeobecných kulturních, společenských a politick)'ch měřítek, úkolem jejím bylo »dokázati všeobecně v dějinách písemnictví pochod děj in, tím pozvednouti literární děj iny z oblé'sti pouhé aesthetické záliby k skutečně vědecké dústojnosti, ba ještě více. k důležitémtf prvku vúejného vzdělání, ke škole mravnosti ~ vážného mužného smýšlení.« V tom smyslu Laube již r. r833 navrhoval Cottovi plán velkého díla literárně-historického, jejž záhy potom uskutečňoval pod názvem »Gescliichte der deutschen Literatllr« (1839 a 1840), zahrnuv do knihy celý německý rozvoj literární, v tom smyslu pozděj i čtyři příslušníci mladoněmeckého pokolení zobrazili děj iny nové německé literatury se zvláštním zřetelem k »Mladému Německu« Marggraff dílem »Deutschlands jiing;ste Literatur llnd Cultllrepoche« (1839), Mundt doplňkem k pi-ednáškám Fr. Schlegela s názvem »Gcschichte der Literatur der Gegell'wart« (r842), Al. Jung pi-ednáškami »V ~rleSUJlgen úber die moderne Literatur der Deutscheu« (1842) a konečné časově i vztahově poněkud vzdálený Prutz v spise »V orlesllnp:cn iiber dl:e deutsche Literatur der Gegenwart« (r847). 

Ironie osudu nechtěla, aby tato literárně-historická díla ).>l\Iladého Německa« šla i do budoucností. nýbrž přii-kla šťastný ten úděl 

122 

knize, pracím oněm dosti obdobn~, ač tendencí nepi-átelské, stroce založené, bohatě dokumentované bibli professorského liberalismu, zaměstnávajícího se literaturou, Gervinově »Geschichte der deutschc71 Literotur« (od r. r835), jež dovádějíc k posledním důsledkům evangelium činu a činnosti a odvolávajíc se na nedostižnou dokonalost svrchované poesie německých klassiků, radila pI-ímo Kěmcltm~. ah\' přestali psát a počali jednat. Pi-es veškeré protesty školy mladoněmecké. jež pronesl Heine, Gutzkow i Lauhe, kt1lha pronikla a pomáhala odcizovati literární vei-ejnost »Mladému Německu«. 

Téměi- současně, co Gervirlova postupně vycházející literární historie dobývala pevné půdy v Německu, pronikl i jiný zjev literární. nesoucí vlastně rozklad »Mladému Německu«. Byla to hegelovská kritika filosofická, jež za Rugeova vedení v »Hal1ische Jahrbúcher« seskupila kolem sebe několik znamenitých hlav mladého pokolení. které pí-evedly filosofii do života a literatury, uoinily j i případným kriteriem hodnot literárních, spojily ji s vědami exaktními, postavily ji do služeb občanské svobody a politického přerodu a vynikajíce nad »Mladé Německo« učeností, vážností a objektivitou mnohem vyc1atněj i pI-ispěly k regeneraci života než autoi-i. již chtěli založiti roku r835 »Deutsche Revue«. 

S politickými básníky demokratismu, republikanismu a socialismu pl-ipravila tato kritická škola revoluci roku r848. V ní nevzpomněl si nikdo již, že prttkopníkem jejím bylo také »Mladé Německo«. Jeho evangelium činu .. řeho identifikace umění a života, jeho účinná polemika proti romantismu a historismu, jeho silné nhčanské vědomí - všecka tato dogmata mladoněmecká, která nebyla skutečnými tvůrčími umělc'i 'realisována. přešla do života a zmizevše v něm jako zrno byla zapomenuta záhy. Ale jen pi-edpojatý pozorovatel. ulpívající na povrchu, dovedl by nazvati vzrušené ono pětiletí rozkvětu »Mladého Německa« marným a zbytečným. Objektivní historik rád při svědčí slovltm, jež v retrospektivě poněkud elegické napsal 'Gutzkow roku r839: »Mimo koho toto vše šlo, aniž by jej to ze spánku vyburcovalo, ten může říci: W aHy a úvod k Listům Schleiermacherovf·m byly drzé. J'vlum1tova Madonna bláznovská, \Vienbargova theorie »krásného činu« pouhou chvastavostí.; ale pi-ijdou časy a lidé, kteI-í nezlomí hůl nad nánli, nýbrž nad těmi, již Ze srdce malodušúého. scvrklého, samolibého, ze svého vzdělání a úsudku kdysi pm domáci potřebu získaného, ze své lenosti v pochopení literatury, odsoudili zjev, jcnž jz:stě neb.vl neplodným květem hluboce zakořeněných. or.~(/nických podmínek.« 

POZNÁMKY. 

ÚVOD. 

Yšeobecný charakter a ovzduší líčeného období podává v širokých rysech historie politické Heinrich von Treitschke: Deutsche Geschichte im XIX. J ahrhunderte. III. Theil. Bis zur Juli-Revolution. II. Auf!. Leipzig 1886, zejména v 9. kapitole »Literarische Vorboten neuer Zeit} S. 682-722, a v podrobné malbě kulturního dějepisu Theobald Ziegler: 

Die geistigen und socialen Stri:imungen des XIX. J ahrh. II. Aufl. Berlin 1900, pro své výklady čerpal j sem hlavně ze Zieglerových statí o pokusech národního obrození po pádu Pruska, o jihoněmeckém liberalismu, o základních ideích válek za osvobození, o filosofickém vlivu Hegelově; Ziegler však jen chvatně, namnoze pouze feuilletonisticky naznačuje, aniž by domýšlel a vyčerpával. Nejobšírnější popis a výklad německé literatury pozdně romantické na prahu našeho údobí podává. Kobersteinův Grundriss zur Gesch. d. d. Nat.-Lit. V. Atdl., IV. Band. Toto jediné dílo uhajuje, nehledíc k bibliografické vysoké hodnotě, svoj e místo ještě dnes vedle skvělé R. M. Meyerovy Die deutsche Literatur des XIX. J ahrh. II. Aufl., Berlin 1900, doplněné znamenitou pomůckou téhož autora Grundriss der neuern deutschen Literaturgeschichte, Berlin 1902 ; právě pro naši periodu ustupují 'Před touto dvojdílnou prací úplně v pozadí :příslušné svazky nově zpracovaného Goedekeova Grundrisstl. Z přehledných současných zpracování literárního vývoj e informuj í hla vně díla, o nichž řeč svrchu; Al. Jung: Vorlesungen liber die moderne Literatur der Deutschen. Danzig 1842. H. Marggraff: Deutschlind·sji.ingste Literatur- und Culturepoche, Leipzig 1839, Th. Mundt: Geschichte der Literatur der Gegenwart, Berlin r842, a zvláště charakteristicky a instruktivně R. Prutz: Vorlesungen i.iber díe deutsche Literatur der Gegenwart, Leipzig 1847. - Ke str. 8. »Kvietismus krásné osobnosti« jest termin Prutzův 1. c. p. 58-59. - Ke str. 12. Povahu filistrovství této doby vylíčil nejpřípadněji R. M. Meyer 1. c. p. 90-92; pokusil jsem se nalézti české analogie v díle »Literatura česká devatenáctého století«. Díl III., část 1., str. 189-211. - Ke str. 15; Charaktéristiky romantických měst podávají se zvláštní zálibou noví kulturní filosofové romantismu, R. Huch v obou dílech »Bli.itezeit der Romantik« a »Verbreitung uml Verfall der Romantik« a K. J oel v knize: »Nietzsche und die Romantik.« Jena 1905. str. 358-361; po jejich příkladě pokouším se charakterisovati »města mladoněmecká«. - Ke str. 16. Treitschkeovy 

124 

kalumnie, jež vedle Zieglera důrazně vyvrací P. Nerrlich, Herr von Treischke unci das Junge Deutschland. Berlin 1890, viz I. c. p. 701-705. Ke str. 17. Vliv Hegelův pociťovala generace sama, viz Jung Vorlesungen, str. 22-57; rovněž Treitschke I. c. 722 a Ziegler I. c. 147; pro vystižení Hegelova významu srv.: R. Falckenberg, Dějiny novověké filosofie. Přel. F. X. Procházka. Praha 1899, str. 609-629; pro jeho filosofii dějin P. Barth, Geschichtsphilosophie Hegels und der Hegelianer. Leipzig 1890. 

WOLFGANG MENZEL. 

Ke str. 19: Základní, ač ne vždy spolehlivý pramen Menzelova životopisu jsou jeho Denkwiirdigkciten. Herausgegeben von dem Sohne Konrad Menzel. Bielefeld u. Leipzig 1877. Životopis s bibliografií podal v Allgem. Deutsche Biographie sv. XXI. str. 382 H. Fischer. Krásnou, živou a výstižnou charakteristiku věnoval Menzlovi R. M. Meyer v knize Gesta1ten und Probleme, Berlin 1905, str. 164-180; zde pop rve zařazuje se M. náležitě do řady křesťansko-romantických sociálních politiků, a z tohoto jeho politického přesvědčení vykládá se jeho literární názor. - Ke str. 20. Těžko dostupné »Europaische Blatter« charakterisuje J. Proelsz, Das Junge Deutschland, Stuttgart 1892, str. 272. - O »Morgenblattu« a »Litteraturblattu« jedná obšírně L. Salomon, Geschichte des deutschen Zeitungswesens von den ersten Anfangen bis ZUl' Wiederaufrichtung des deutschen Reiches. Oldenburg u. Leipzig. Bd. III., p. 213-220 a 496--502. - Ke str. 22. Poslední léta Menzelova líčí drasticky Gutzkow: Boernes Leben, Hamburg 1840, str. 278. - Velký dosah sporu romantiků s racionalistickými »fysikanty« o symboliku Creuzerovu vystihla v celém dosahu pro rozklad romantiky R. Ruch, Ausbreitung und Verfall der Romantik, Leipzig 1902, str. 333-344. - Ke str. 23. a 24. Výklad o poměru Menzelově k romantické poesii, k romantickému životnímu názoru a k romantickému křesťanství opírá se hlavně o jeho důrazné a zřetelné formulace DeutschěDichtl1ng III., str. 290 a Denkw. str. 451, 453 a 490. - Ke str. 25. Menzelův poměr a výměr německé národní svéráznosti vyjadřuje nejjasněji Deutsche Liter., sv. 1., str. 40 (odtud vyňat i citát) a sv. III., str. 18I. - Ke str. 26. Francouzský národní a literární charakter vystižen Denkw. str. 489. - Citát o souvislosti literatury a života přeložen z Deutsche Liter. sv. 1., str. 16, viz též Denkw. str. 489. - Ke str. 28. Č'asopisy Ludenův a Okenův, jež měly silný vliv na našeho Kollára, charakterisovány u Salomona 1. c. 171-178 a 190-198. -- Ke str. 29. l\lenzelův soud o Miillnerovi v Dcutsche Liter. sv. IV., str. 235 a Deutsche Dicht. sv. III., 379. - O nepřátelství ke Goetheovi viz monografii, jež vedle hojných ukázek přináší též případné charakteristiky M. Rolzmann :\us- dem Lager der Goethefeinde. Deutsche Literaturdenkm. des XVIII. n. XIX. Jahrh. Nro. 129, Berlin 1904. Menzelovi věnovány str. 67-75. Menzelův a Boerneův poměr ke Goetheovi srovnává G. Brandes, Das junge Deutschland. Uebers. von A. v. d. Linden. IV. AufI. Leipzig, str. 69-78. - Ke str. 32. Souvislost díla »Die dcutsche Literatur« se svými 

125 

pracemi historickými vytkl Menzel sám tamže, díl II., str. 155 a díl IV., str. 359. Bibliografie Menzelových prací historických: 1824 a násl. Geschichte der Deutschen; 1834 Geist der Geschichte; 1853 Geschichte Europas; 1856 Geschichte der letzten 40 J ahre; 1862 Allgemeine vVeltgeschichte; 1877 a 1878 Geschichte der N euzeit 1789-1871; k tomu pokus o historickou filosofii přítomnosti 1869 Kritik des modernen Zeitbewusstseins. - Disposice knihy »Die deutsche Literátur« v II. vyd. I. Theil: 

Die Masse der Literatur; N ationalitat; Einf1uss der Schulgelehrsamkeit. Einf1uss der fremden Literatur; der literarische Verkehr; Re1igion; Philosophie. II. Theil: Padagogik; Geschichte; Politische Wissenschaften. III. Theil: Naturwissenschaften, Schone Literatur. IV. Theil: Schone Literé\tur (Fortsetzung), Kritik. Cituji všude dle vyd. II., ježto obsahuje mnohem více literárního materiálu. - Ke str. 33. Příkrý výrok o Lachmannovi Denkw. str. 491. - O poměru II. vyd. k I. Gutzkow, Beitrage zur Geschichte der neuesten Literatur, Stuttgart 1839. II. vyd. Vorrede: »/\us dem Lit t e r a tur bla t t wurden die krassesten Excurse herausgenommen, um alle wankenden und lecken Partieen der ersten Abfassung zu unterstiitzen und auszustopfen. Ein Literaturblatts-Lappen nach dem andern wurde an diese hauswurstige Literaturgeschichte von 1828 angef1ickt und macht gegenwartig einen so plunderhaten Trodeleindruck. dasz man iiher das Pathos und das wolkenversammelnde Zeusantlitz lachen musz, welches sich der geflic1):te Lumpenkonig anmaszt. - Eine Ausstopfung des Buches durch das Journal, des friiheren Balges durch clie spateren Balgereien. Die a1ten Irrthiimer sind nicht nur unberichtigt gehlieben, sondern sogar vergrossert. Wo friiher nur ein Fehler war, da stehen jetzt zwei« etc. - Ke str. 34. Proč pojal do knihy také. francouzské a latinské spisy německých autorů, vyložil Menzel, Denkw. str. 489. Trojdílná kniha má 12 dosti neorganických oddílů: 1. Die alten Heldenlieder. 2. Die Volksmarchen. 3. Die kirchliche Dichtung im Mittelalter. 4. 'Die ritterliche Dichtung im Mittelalter. 5. Biirgerliche Meistersangerei. 6. Verwilderung im Reformations-Zeitalter. 7. Die Renaissance. 8. Herrschaft Nes franzosischen Geschmacks. 9. NatiirEchkeitsperiode. lO. Die Sturm- u. DrangperiGde. 11. Romantik. 12. Die jiingste Dichtung. - Ke str. 34. Jedovatý úsudek Goethův i A. W. Schlegelův o Menzelovi v případné souvislosti otiskl L. Geiger, Das J unge Deutschland und die preussische Censur, Berlin 1900, str. 132. O vlivu Menzelově na Havlíčka mluví Jan Jakubec v stati Karel Hav.líček básník. Literatura česká XIX. století. Díl lIL, část 1. Praha 1905, str. 689 a 692, jde tu o stať »ŠtuJcovy Pomněnky a \Volfgang Menzel«. kde nazývá Menzela »jedním z nejvýtečnějších literátů a recensentll«. - lTplný titul knihy Th. Schachtovy: 

Ueher Unsinn und Barbarei in der heutigen deutschen Literatur, Mainz 1828. - Vliv Menzelův na Heineovu »Romantische Schule« upřílišeně vyložil Jul. Goebel v Grenzboten 1899, 11., 694-704. Jak Menzel sám po-, jímal odvislost mladé literární generace od vlastního díla, o tom viz Deutsche Liter., sv. IV., str. 360. - Ke str. 35. Polemické články Menzelovy. namířené proti Mladému Německu, bibliograficky sestavil H. H. Rouben, Gutzkowfunde, Berlín 1901, str. 524-526. 

126 

LUDWIG BOERNE. 

Ke str. 36. Posud nemáme kritického vydání Boerneových SpiSU; o poměru Jednotlivých vydání k původnímu textu z r. 1829~1832 srv. Holzmannovy poznámky V' Euphorion 1900, sv. VIII., str. 358-366; cituji dle tohoto vydání a k němu se družících Brie:fe aus Paris (1830-1831), N achgelassene Schriften (1844-1850) a Franzosische Schriften (1847), některé citáty však jsou 'vzaty z trojdílného Reclam~)\'a vydání. Z životopisných a kritických charakteristik vynikají K. Gutzkowova Boernes Leben, Hamburg 1840 (s hlediska tendeční literatury třicátých a· čtyřicátých let), C.Albertiho: Ludwig Bocrne, Leipzig t886 (s hlediska tendenční literatury osmdesátých let), klidně a vědecky pojímá svůj úkol posavad nejlepší monografie Mich. Holzmann: Ludwig Boerne, Berlín 1888, důležita jest Walzelova rec. o této knize v Zeitsch. f. ost. Gymn. 1888, str. 1090, jež podává takřka celý plán kritické studie o Boerneovi; kdekoliv mluvím o vValzelovi, jde o tento posudek. S hlubokou introspekcí, ale bez dokumentace charakterisuje Boernea též H. Steinthal, Berlín 1890. - Ke str. 39. Hluboký vliv Henrietty Herzové na Boernea pokusil jsem se charakterisovati v článku Henrietta Herzová, Ženský Svět 1905, IX., str. 191-194, viz též Briefwechsel des jungell Boerne mit der Henriette Herz. Hrs. von L. Geiger, Oldenburg u. Leipzig 1905. - Ke str. 40. a 41. Boernea jako žurnalistu charakterisuje Salomoll 1. c. p. 131-134 a 198-207. - Ke str. 42. Z intimní dopisové produkce Boerneovy viz hlavně L. Geiger Boernes Berliner Briefe 1828. Berlin 1905. - Gorresův »Rheinischer Merkur« charakterisován u Salomona I.c. 35-54. - Boernea s J ean Paulem srovnal ve své monografii Gutzkow s. 159 a násl. - Ke str. 44. Srovnání Boernea s Lessingem u Heinea v knize Ludwig Boerne. Heines Werke, Ausg. von E. Elster sv. VIL, str. 107. a u GriIIparzera Studien zur deutschen Literatur. Sammtl. \Verke. 4. Ausg. Stuttgart 1887, sv. XIV., str. 141; srovnání Swiftem, jež je Ilcjpřípadnější, zdálo se·iiE\oerneovi samému vhodným, viz jeho Nachgel. Schr. sv. 1., str. 292 a sv. VL, str. 97; pak Gutzkow 1. c. 3°7-310. -Couriera i Lamennaise charakterisuji dle Lanssona Dějiny novodobé literatury francouzské. Přel. O. Sýkora, Praha 1900, II. díl, str. 43-47. Ke str. 45 Ke charakteristice »Briefe aus Paris« srv. i naprosto odmítavý úsudek Gervinův v Deutsche J ahrbucher 1835 a znovu »Gesammelte kleine historische Schriften« sv. VIL, str. 383~41O. - Ke str. 46. Thema o Boerneově pojetí německého hamletismu krásně rozvedl R. 1'.1. 1'.1eycr ve stati Deutschland ist Hamlet. Gestalten und Probleme (v. v.) str. 270-271. - Citát z knihy »1'.1enzel der Franzosenfresser« Boernes gcsammelte Schriften Reclam II. Bd., 424. - Další citát o podružnosti kritické činnosti vybírám z Albertiho 1. c. str. 104. - Ke str. 47. Programm Wage v Reclamově vyd., I. díl, str. 67-78. - Návrh kritického listu, poslaný Cottovi, otiskuje Proelsz Das Junge Deutschland, Stuttgart· 1892, str. 97-98. - Ke str. 48. Citát z předml. »Dramat. BI.« viz ed. princ., I. sv., str. X. '----- Ke str. 50. O listě »Jahrbucher fur wissenschaftliche Kritik«, kromě stati Boerneovy viz i jeho Berliner Briefe 1828, str. XL. 

127, 

a XLI. (úvod) a list z 18. února 1828; vedle toho i Salomona 1. c. str. 514. - Ke str. Sl. Úvaha o Henriettě Sonntag v. Dramat. Blatter c. d. pr. sv. II., str. llo--126. - Ke str. 54. Citát z předmluvy k Dramat. BUitter ed. pro sv. 1., str. XIII. - Ke str. 55. Boernea jako dramaturgického kritika charakterisují Gutzkow, L. Boerne als Dramaturg. Telegraph fur Deutschland. 1840,. str. 13~16 a Alfr. Klaar (otištěno u Geigera Berliner Briefe, str. XXXVII.) ; oba, myslím, Boerneův význam v té příčině přeceJ1njí. - Ke str. 56. Citát o divadle z doby pařížské v »Briefe aus Paris«, vyd. Rec1amovo sv. JIl., str. 330. - Ke str. 58. Poměru Boerneovu l~u Goethovi věnována jest větší část uvedené knihy Holzmannovy; tu podává se skutečně definitivní rozbor celé otázky, pročež omezuji se na pouhou synthesu; Holzmann seřadil Boerneovy úsudky o Goetheovi chronologicky, k nim daly,by se nanejvýše s kritickou reservou připojiti ještě Boerneovy ústní výroky o Goetheovi, jež zaznamenal Ed. Beurmann, L. Boerne als Charakter und in der Literatur. Frankfurt 1837.' Zaznamenávám dodatkem jen několik jiných úsudků o poměru tom,Q'Brandesově výtečné charakteristice vztahů těch V. v. při Menzelovi. Heine ve svém pamfletu dotýká se otázky na str. 24 a 53 (Elsterovo vyd. sv. VII), Gutzkow ve své monografii 1. C. str. 110-111. Zajimavě posuzuje poměr G. Keller (Bachtold, G. Kellers Leben. Seine Briefe und Tagebucher I. sv., str. 217) : »Boerne ist ein ordentlicher Goethefeind. Von der Seite, wie er ihn angreift, musz man ihm freilich vieles zugeben. Es ist Goethe aber von keiner andern Seite beizukomVlen. ·Ich weisz nicht, was mich eigentlich an ihm argert. - leh weisz nicht, schmerzt es mich mehr, dasz Goethe ein so groszes Genie war, oder dasz das grosze Genie einen solchen Privatcharakter oder viel mehr Privatnichtcharakter hatte. leh weisz uicht, hasse ich Goethe und missgonne ihm seine Werke, oder liebe ich ihn um seiner \Verke willen und verzeihe ihm seine Fehler.« Spíše intuitivně než na podkladě věcného materiálu odhaluje kořeny antagonismu F. X. Šalda (Kritika pathosem a inspirací. Boje o zítřek. Praha 1905, str. 198) : »Stále opakuje se, - jednou ve větších a jindy v menších rozměrech - případ Boerneův, který krátkozrace a lbbmezenecky útočí na Goetha, n~ Goetha kritika a tvůrce nové kulturní inspirace, nové kulturni a stilové kázně, jejž podezírá z toho, že zabil naivnost a improvisační lehkost a snadnou citovou dojatost a přístupnost: na Goethea tvůrce učené in$pirace.« - Ke str. 60. Jako Menzel, působil též Boerne na Havlíčka, viz Jaknbec 1. c. str. 707; ale i na Nebeského, viz v témž díle str. 289. 

HEINRICH HEINE. 

Ke str. 61. Velká literatura o Heineovi (její bibliograf. přehled podává F.M~yer: Verzeichnis einer H. Heine-Bibliothek, Leipzig 1905) zabývá se hla,v·ně Heinem lyrikem a Heinem člověkem; Heine jako kritik přichází tu pravidelně zkrátka. Hlavní životopisný materiál sem hledící, snesen jest u Ad. Strodtmanna: H. Heine's Leben und Werke II. Bde, 3. Aufl., Hamburg 1884, kdež citována jest namnoze též příslušná korrespondence, 

128 

celkově vydaná týmž autorem v XXII. sv. Heineových sebraných děl, Hamburg 1869. Stručněji, avšak výrazněji a pronikavěji než Strodtmann seřadil případnou biografickou, bibliografickou a kritickou látku E. Elster ve všeobecném úvodě sv~ho velikého kritického vydání: Heinrich Heine's Sam1tltliche Werke. V II Bde. Leipzig u. Wien, Bibliogr. Instit. s. a. (dle něho vesměs cituji) a v podrobných úvodech k jednotlivým dílům. Z větších studií o Heineovi, objímajících celistvý jeho zjev, .podávají zejména dvě protichůdné práce široké myšlenkové pozadí, na němž se rýsuje jeho kritická činnost: krajně jmnservativní práce učeného kněze H. Keitera: 

Heimich Heine. Sein Leben, seinCharakter und seine Werke. Koln 1891. a krajně liberá'lní studie Heineových ideí i forem s hledi$ka moderní kritiky společenské od W. Bolsche: Heinrich Heine. Versuch einer asthet. kritischen Analyse seiner Werke und seiner \Veltanschauung. Leipzig 1888. Především však dlužno jmenovati výtečné nové dílo proslulého professora na Sorbonn~ H. Lichtenbergera H. Heine penseur. v něm. překl. von Oppeln-BrOl;ikowského H. Heine als Denker, Dresden 1905, kde vzkříšen j'est . s filosofickou přesností a s psychologickým uměním Heí'neův myšl~nkový svět a vývoj (Tresť obsahu i ocenění podává můj referát v Č. Mysli 1905, Vl., 381-384). - Ke str. 61. Heinea a Boernea sdružují častějilaikové než literární. historikové, a tu zejména konservativní a antiseOlitští odpůrci jejich posuzují je současně, tak vedle H. Treitschkeho na pi'. až k zuřivosti podrážděný katolík S. Brunner: Zwei Buschmanner. Boerne unci Heine, Paderborn 1891. Kritická literatura o poměru obou t}'ká se předem osobní jejich polemiky, viz níže. Že již současníci jejich dobře cítili psychický protiklad obou, ukazují velmi zřejmě dva výmluvné doklady, úsudek K. Gutz\mwa v díle Boerne's Leben, str. 239, a úsudek H. Laubea, jejž z netištěného článku Laubeova uveřejnil G. Karpeles v Deutsche Rundschau 1887 Bcl. LIl. str. 458 a odtud Elster, Heines \Verke VII., str. 4-6. -:- Ke stL 62. Stručně a střízlivě vymezil židovské prvky v duchu Heineově Lichtenberger I. c. něm. př. str. 283, a obšírněji 0\. Leroy Beaulieu v stati »Le génie juif et l'esprit juif« (Revue des DeuxM.ondes 1892, XII.), přeceřlOvání jich jest právě tak běžné jako nebezpečné. Snad analogie s jinými krítickými duchy židovského původu na př. s Brandesem, s Mauthnerem a s 1" Bergem, o něž 'nebyl pos\.id učiněn ani pokus, vrhlo by, provedeno s historickým klidem, na otázku trochu světla; i tu bylo by se st říci jakékoliv generalisace. -:- Ke str. 63· Citát z předmluvy k »Atta 1'ro11« (Elster, HeinesWerke II. str. 353) : o poměru Heineově k romantice viz kromě výstižných odstav cll u Elstera, Heines Werke I. str. 33, u Keitera str. 92 a u Lichtenbergera str. 9-10 samostatné dvě studie: Ad. Styla, Heine uml die Romantik, Krakau 1900 (progr.) a Otto Zll Linde: Heine uml dic deutsche Romantik, Freiburg i. B. 1899 (dissert.). - Ke str. 64. Výměr Heineova vtipu podává přísně a přesně Keiter I. c. str. 125~127, viz též případné slovo Taineovo o Heineově humoru, zvláštním to druhu germán~kého humoru, libujícího' si v kontrastech: »Heine posmivá se svým v:lastním citttm v okamžiku, kdy se jim vzdává« (Dějiny anglické li,t~ratury díl IV.: Carlyle). - Ke str. 65. Termin »Heinettv impressionism{( razil a vyložil Lichtenherger 1. c. str. 7-9; pojímám jej však poněj<Jld odchylně. - Ke str. 66. O He- 

129 

gelovu vlivu na Heinea mluví jednostranně básník sám v »Gestandnisse« EIster, Ut,ňnts Werke VI. 15-74, passim; z biografů obšírněji Strodtmann 1., ~r. 182 a násl., a Elster L. str. 17. Vliv Hegelovy filosofie dějin a hlavně jeho vývojesloví jest tu vesměs pominut, pokládám tento vliv za nejrozhodnější; výklad Hegelovy filosofie přijímám i tu z Falckenberga a Bartha (srv. výše). - Ke str. 67. Heineův poměr k N apo!eonovi, důležitý pro ocenění kultu hrdiny v Heineově nevypracované filosofii dějin, monograficky probírá: P. Holzhausen, Heinrich Heine und Napoleon 1., Frankfurt 1903. - Ke str. 68. V stati »Die Romantik« z r. 1820, u Elstera. Heines Werke VII., str. 149-151, »So kommt es, dasz unsere zwei groszten Romantiker, Goethe und A. \V. von Schlegel zu gleicher Zeit auch unsere groszten Plastiker sind.« - Poměr Heineův ke Goetheovi vyšetřen monograficky spiskem Waltera Roberta-Tornow, Goethe in Heine's \Nerken, Berlin 1883, jenž však nepovznáší se nad chronologicky seřazenou snůšku materiálu; srv. též M. Holzmann: Aus dem Lager der Goethe Feinde, Berlin 1904 asvrchu str. 29 32. - Ke str. 68.Stilový charakter Heineových obrazů z cest, bez ohledu na vývoj kriticismu Heineova, vymezuje zvláště připadně Keiter 1. c. str. 37-64. Ke kritikům, již obohatili a prohloubili genre cestopisný, a jež nikoliv bez příčiny vystihuji jmény spisov~teli'l francouzských, náleží též náš N eruda; bylo by zvláště poučno vyložiti, kterak Neruda, jehož »Obrazy z ciziny« i »Menší cesty« stojí pod mocným vlivem Heineovy cestovní causerie, vyspívá postupně k psychologii krajiny, lidu a kultury'v rámci cestopisu. - Ke str. 71. Saint-Simonismus Heineův vyšetřil nej'prve H. Lichtenberger v studii Les idées sociales de Heine, i}nnales d'Est 18g3, jejíž výsledky, prohloubeny a rozšířeny přejaty jsou do velké, opětovně citované monografie Lichtenbergerovy, jejíž podstatnou část tvoří. - Ke sťr. 72. Kontrast nazarenství a hellenství pokládám za úhelný kámen filosofie Heineových mužných let. Kontrast ten, tkvící posledními kořeny v romantismu, má v moderním myšlení nejednu analogii; připomínám pouze z Nietzscheova mravního kriticismu známý protiklad »Herrenmoral« a »Sklavenmoral«. Posredn4niverši - dle svědectví A. Meisznerova -- jest báseň »Fiir die lVlouche~, Elster H eines Werke 11., str. 45-49, tam čte se strofa: 

»0 dieser Streit wird enden, nimmermehr, 

Stets wird dieW ahrheit hadern mit dem Schonen. Stets wird geschieden sein der Menschheit Heer In zwei Parteien: Barbaretl und Hellenen.« 

Ke str. 72. Ibsen byl z počátku literární své dráhy v domově stále pokládán za žáka Heineova; sám však popírá hlubší vliv Heineův, viz Briefe von H. lbsen, herausg. von]. Elias u. Halvdan Koth, Berlin 1904 (Ibsen Sam,mtl. Werke in deutscher Sprache X. B.), str. 89. Myslím však, že nej sem daleko pravdy, uvádím-Ii s Heineovým kontrastem hellenství a nazarenství v souvislost Ibsenovo pojetí »dvojí říše«, jež jest osou »Císaře a Galilejského« a nad něž hegelovskou synthesou »třetí říše« se povznáší v »Rosmersholmu« a v »Staviteli Solnesso,-i«. - Ke str. 72. Nejjasnější formu- 

() 

l3\} 

lace kontrastu zní' takto: »Ich sage »nazarenisch« um mich weder des Ausdrucks »j udisch« no ch »christlich« zu bedienén, obgleich beide Ausdrucke fur mich synonym sind und von mir nicht gebraucht werden, um einen Glauben, sondern um ein N aturell zu bezeichnen. »J uden« uml »Christen« sind fiir mich sinnverwandte \V" orte, im Gegensatz zu »Hellenen«, mit welehem N amen ich'ebenfal1s kein bestimmtes Volk, sondern eine sowohl angcborene als angebildete Geistesrichtung u. Anschauungsweise bezeichne. In dieser Beúehung mochte ich sagen: alle MensChen sind entweder Juden oder Hellenen;Menschen mit ascetischen, bildfeindlichen, vergeistigungssúchtigen TriebenoderMenschen von lebensheitetem, entfaItungsstolzem ·uhd reaIistischem Wesen« (Ludwig Boerne; eine Denkschrift; Elster, Heine"s Werke VIL, 24). - Ke str. 74. Obtíže, jež mému trojčlennému rozdělení kritické činnosti Heineovy klade vnější chronologie, jsou značné"; neupírám jich. Hlavní dílo Heineovy polemiky »Ludwig, Boérne«, vyšlo pět let (1840) po obou knihách Heineovy kulturní filosofie, jež počítám do třetífáse; referájlcí »Lutetia« (1850) jest konečnou úpravou a redakcí rovněž mladší než obě tato díla. Přes to jest jisto, že vzestupná čára Heineova kritického vývoje dá se děliti pouze tímto zp1Ísobem, pro který předem vnitřní nutnost· a zákonnost, nehledíc ani k tomu, že toto rozvojové dělení kryje se takměř úplně s rozdělením dle hodnoty. - Ke str~ 74. První Heineovy kritické pokusy, začátečnické posudky W. Smetsova dram. »Tassos Tod« z r. 1821; Rýnskowestfalského almanachu z r. 1821; básní J. B. Rousseaua z r. 1823 a Beerova »Struensee« z r. 1828 otiskl EIster ve svém vyd. sv. VII. na str. 152-175 a 218 až 238; o posudku Menzelovy »Deutsche Litteratur« viz níže. - Ke str. 74. Uvedený passus o polemickém temperamentě Heineově viz v »Gedanken und Einfiille« u EIstera sv. VII., str. 400; tamže jako aforism předcházející též charakteristické přání »und wenn der liebe Gott mi ch ganz gliicklich machen will, Hiszt er mich die Freude erleben, dasz an diesen Biiumen etwa sechs bis sieben meiner Feinde aufgehiingt werden. Mít geruhrtem Herzen werde ich ihnen vor ihrem Tode aUe Dnbill verzeihen, den sie mir im Leben zugefugt. J a, man muszseinen Feinden verzeihen, aber nicht fruher, als bis sie gehenkt worden.« ---'- Ke str. 75. Liscowův polemický i satirický význam oceňuje se různě; nejspravedlivěji dle mého názoru od Gervina, Geschichte der deutschen Dichtung. IV. Ausg. 1853. II. Band 53-58. - Ke str. 76. Větu o obdivu Heineově pro Lessinga vyjímám z .Romantische Schule« L Buch, u EIstera sv. V., str. 230; o produktivnosti Lessingových polemik píše Heine v 2. díle knihy »2ur Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland«, u Elstera sv. V., str. 241. Odtud dlužno citovati též passus »W er von uns hiitte j emals etwas von jenem Klotz erfahren, an welchen Lessing so viel Hohn und Scharfsinn verschwendet! Die Felsenblocke, die er auf diesen armen Antiquar geschleudert, und womit er ihn zerschmettert, sine! j etzt des sen unverwiistliches DenkmaI.« - Ke str. 76. Podrobný a jemný rozbor »filistinismu« v pojetí Heineově podává v svém prohloubeném essayi o Heineovi slavný anglický kritik Matthew Arnold, viz jeho knihu »Essays in criticism«.« First ane! second series complete. New York s. a. str. Ir5-142. - Ke str. 77. Ke charakteristice Švábů cituji, jak patrno, známou báseň 

131 

z »Buch der Lieder« tl Elstera sv. 1., str. 79: »Philister in Sonntagsrocklein spazieren durch \Vald und Flur«atd. - Ke str. 77. Citát viz u Elstera sv. VII., str. 132. - Ke str. 78. Polemika s Platenem, jejíž motivy shrnul po Strocltmannovi (sv. 1., str. 601-6II) stručně Elster, Heines Werke sv. lIL, str. 201-208, čte se kromě několika poznámek 3. kap. »Reise von J\1linchen nach Genua« v IQ. a I I. kap. »Die Biider von Lucca«, v první stručněj i v rámci rozmarných hovorů Gumpelina a Hyacintha, v druhé podrobněji přímou řečí Heineovou; srv. ostatně též monografii Kaufmann Heine unci Platen, Zlirich 1893. Elster I. c. str. 205 míní, že Heine v Platenovi potíral v první řadě typ klerikála, aristokrata a antisemity; myslím však, že Boj proti formalistnímu epigonství st~l tu přece v popředí. - Ke str. 79. O silném dojmu Menzelovy »Die deutsche Litteratur« na Heinea viz slova »Damals hatte ich um Mitternacht das Menzel sche Buch gele sen, und mich in cliese literarische Wolfsschlucht so vértieft, dass ich Freikugeln gieszen half gegen Goethe selbst« ve. variantách k III. svazku »Reisebilder« u Elstera sv. III., str. 547. - Recense Menzelovy »Die deutsche Litteratur« II Elstera sv. VII., str. 244-246; příznivé recense Menzelovy otištěny Elsterem sv. III., str. 373 a 374 a sv. IV., str. IQ a II. - Spisek »Ueber den Denunziantell« otiskl Elster předmluvou k III. »Salonu« sv. IV., str. 305-320; v stati »Schwabenspiegel« (Elster VII.) viz str. 330 o poměru Menzelově ke Švábům, o jeho falešném křesťanství, o jeho osobní zbabělosti; v stati »Schriftstellernoten (Elster VII.) viz str. 343 o Menzelo'vě účasti v censurních nesnázích; v knize »Ludwig Boerne« (Elster sv. VII.) viz str. I09-II2 o Boerneově polemice s Menzelem a o politickém hledisku Menzelově; posléze viz i šlehy v básních »Die Audienz« u Elstera sv. 11., str. 209 a »Testament« tamže str. 221. - Ke str. 80. Akta Heineova sporu se Šváby snesl Strodtmann 1. c. 11., str. 193-199 a Elster Heines Werke 1., str. 95; z básně Tannhiiuser (Elster VI. Heines Werke 1., str. 250), viz sloku: 

»In SchwaÍ2en besah ich die Dichterschul' Gar liebe Geschopfchen und Tropfchen, 

Auf kleinen Kackstiihlen saszen sie dort, Fallhlitchen auf den Kopfchen.« 

»Die Audienz« (Elster, Heines Werke II., str. 208--2IO) z r.I842. 

Ke str. 80; »Atta Troll« zpěv XXII. (Elster, Heines Werke II., str. 406-4 IQ ); nebohý zakletý básník sám se charakterisuje takto: 

»- - - bin kein frivoler Goetheaner, ich gehore 

Zu der Dichterschule Schwabens. 

Sittlichkeit ist unsere Muse 

Und sie triigt vom dicksten Leder Unterhosen. Ach vergreifen 

Sie sich nicht an' meiner Tugend! . 

Andre Dichter haben Geist, Andre Phantasie, und andre Leidenschaft, jedoch die Tugend Haben wir, die Schwabendichter. 

Das ist unser ein'zges Gut! Rauben Sie mir nicht den sittlich Religiosen Bettelmantel, 

Welcher meine Blosze deckt!« - 

9* 

132 

»Deutschland ein Wintermarchen« zpěv III. (Elster, Heines Werke II., str. 434-437) : viz verše: 

~Zu Aachen im alten Dome liegt Karolus Magnus begraben, - 

Man musz .ihn nicht verwechseln mit Kari Mayer, der lebt in Schwaben. 

Ichmochte nicht tot und begraben se in Als Kaiser in Aachen im· Dome; 

Weit lieber lebť ich als kleinster ·Poet Zu Stukkert am Neckarstrome.« - 

Citát z básně »Der Scheidencle« (Elster, Heines Werke II., str. 109). - K úsuclku Heineovu o Uhlandovi v »Romantische Schule« a v »Schwabenspiegel« dlužno připojiti ještě aforismus. »In clen altclanischen Romanzen sinclaHe Graher der Liebe Helclengraber, grosse Felsmassen sincl· clarauf getiirmt mit ·schmerzwilcler Riesenhancl. In clen Uhlancl'schen Gedichten sincl die Graber der Liebe mit hiibschen Blumen, Immortellen unci Kr1inzchen geziert; wie von Hanclen gefiihlvoller Predigerstochter. Die Helclen der »Kampeviser« sincl Normannen, clie Helden cles Uhlancl sincl immer Schwaben und zwar Gelhfiiszler« (»Geclanken unci Einfalle« u Elstera, Heines Werke VII., str. 415). - Ke str. 81. K affaiře o podobiznu v »Deutscher Musenalmanach« r. 1837 vztahující se i verše básně »Testament« (u Elstera, Heines Werke II., str. 221) : 

»Ein treues Abbild von meinem Steisz Vermach'ich cler schwabischen Schule; ich weisz Ihr willet mein Gesicht nicht haben, 

Nun konnt ihr am Gegentheil euch laben.« - 

Pfizerova stať »Heines Schriften unci Tenclenz« v »Deutsche Viertel- 

}jahrschrift 1838 1., str. 167-247. - Ke str. 81. »Der Schwa/benspiegel (u Elstera, Heines Werke VII., str. 324-337) mělo zprvu ~jíti jako doslov k »Neue Gedichte«, leč na Campeovu raclu oclložen stranou a r. 1839 otištěn v »Jahrbuch der Litteratur« s mnohými zkomoleninami, jež však přešly i do dalších vyclání. Zkomolení textu Heinea pohněvalo; v »Zeitung filr die elegante Welt« prohlásil, že není za text zodpověden; když pak Campe v »Telegraph« svaloval vše za Censuru, napsal Heine článek »Schriftstellernoten« (Elster, Heines Werke VII., str. 338-350), kcle obrací se ke Campeovi, činí L. Wihla a soudruhy zodpovědny za změny ve prospěch věci švábské. Wihl znovu odpověclěl, Heine jej parod<9val (u Elstera, Heines Werke VII., str. 532-535) a Gutzkow použil sporu k velkým útokům na Heinea. - Ke str. 82. Akta a průběh Heineova a Boerneova nepřátelství poclává Strodtmann I. c. II., str. 268-280 a podrobněji EIster, Heines Werke VII., str. 3-14, úvodem k clílu »Luclwig Boerne. Eine Denkschrift«, již otiskuje tamže str. 15-146. Strocltmann i Elster vylíčují obšírně též soubojovouclohru affairy, ta se však zcela 

13a 

vymyká z rámce této práce. Zajímavý jest též ohlas sporu ve veřejnosti, jejž zazn;menal Elster, k úsudku Gutzkowovu, k článku Augsburger Allgemeine Zeitung, jejž Elster uvádí, dlužno uvésti ještě stať Rebensteinovu v časopise »der Freimuthige« znovu otištěnou u Holzmanna: Ludwig Boerne. Berlin 1888, str. 316-322. - Ke str. 82. Ke charakteristice Heineova vztahu k Paříži, srv. Englische Fragmente kap. XI., u Elstera, Heines Werke III., str. 501. - Ke str. 85. Citát u Elstera, Heines Werke VII., str. 40 a 41. - lJzkost před novou generací formuloval Heine nejúčinněji v listě Varnhagenovi (u Strodtmanna Heines Sammtliche Werke XXII., str. 72) a v úvodě k I. dílu francouzského vydání »Lutetie« (Elster, Heines Werke VI., str. 572), odkud volím několik citátů. - Ke str. 85. »Franzosische Zustande« otiskuje dle vydání z r. 1833 Elster ve své edici sv. V., str. 1-204; »Lutetia« vyšla jako II. a III. díl Heineových »V ermischte Schriften« r. 1854 (u Elstera sv. VI., str. 127-469), když byl Heine podrobil staré své novinářské články ostré kritice a přísnému výběru. Rozdíl obou knih znal sám Heine velmi dobře, viz o tom ve vydání Elsterově sv. VI.; str. 6 a 7. Práce »Franzosische Maler« a »Ueber die franzosische Blíhne« j sou staršího data, jsouce součástkami »Salonu«, první studie (u Elstera sv. IV., str. 23-90) čte se v jeho prvním, druhá, nesoucí podtitul» Vertraute Briefe an Aug. Lewald« v jeho čtvrtém ,svazku (u Elstera sv. IV., str. 489-561) ; první vznikla v letech 1831 a 1833 jako souborný referát o tehdejším pařížském salonu, druhá r. 1837. - Ke str. 86. Literární Paříž při vstupu Heineově spíše s žurnalistickou vervou než s vědeckou methodou a přesností kreslí v úvodě své knihy Heine in Frankreich. Eine litterar-historische Untersuchung, Ziirich 1895, Louis P. Betz, str. 1--26; další kapitola vyšetřuje velmi povrchně Heineův poměr k francouzské romantice, ostatek začátečnicky komponované knihy ,registruje, seřazuje a rozebírá francouzská díla a úsudky o Heineovi a sleduje dosti nahodile 'Heineův vliv na francouzskou Eteraturu až do dnešních dnů. Xaprotijeho skizzovitému přehledu snažím se vyložiti francouzský romantismus jako celé uzavřené hnutí, neomezující se na literaturu, kde jeho r~zsah a obsah nejlépe vyložil Lansson Histoire de la littérature fran<;aise, Paris '1895. - Ke str. 87. K jednostrannosti Heineova názoru' o Francii poukázal Lichtenberger I. c. str. 286-287, odkudž vyjímám svůj citát. - Ke str. 87. Souhlas s Maynardem a názor o novém umění vysloven v knize »Franzosische Maler« (Elster, Heines \Verke IV., str. 73). - Ke str. 87. Heineovy úsudky o francouzském písemnictví vedle Blosche, o němž níže, probírá monograficky L. P. Betz v nedostupné :l1ně studii Die franzosische Litteratur im Urtheile H. Heines, Berlin 1897. Poměr k Hugovi, jenž stále se zakaloval, vyšetřil důmyslně P. Besson v stati Heines Beziehungen zu Victor Hugo (KochsStudien zur vergleichenden Litteraturgeschichte, sv. V., str. 121-126, 1905). Často bývá Heine uváděn v parallelu s Mussetem, při čemž Heineovy skrovné zmínky o Mussetovi se zaznamenávají; tak u L. P. Betze: H. Heine u. A. cle Musset. Eine biographisch litterarische Parallele, Ziirich 1897 a u Fr. Kreysiga v knize : Litterarische Studien und Charakteristiken. Berlin 1882, str. 200--238.' Francouzskou literární romantiku stlhá též šleh posmrtných Heineovýcha:forismů; z nich charakteristické zej ména 

134 

dva »Die franzosischen Autoren der Gegenwart gleichen den Restaurants, \VO man fur zwei Marks zu Mittag speist. Anfangs munden ihre Gerichte, spater entcleckt man, dass sie clie Materialien' aus zweiter und dritter Hand und schon als verfault bezogen« a »Die neufranzosischen Romantiker sind Di1ettanten des Christentums, sie schwarmen fUr die Kirche, ohne ihrem Symbol gehorsam anzuhangen, sie sind catholiques marrons« (u Elstera sv. VIL, str. 426). - Ke str. 88. Francouzské malířství, jež Heine posuzoval, charakterisuje nejlépe skvělé dílo R. Muthera: Ei,n Jahrhundert franzosischer Malerei, Berlin 1902. - Ke str. 88. Citovaný úsudek BoernetlV v jeho »Nachgelassene Schriften« sv. V., str. lOg, jest to záznam ke dni 8. prosince 1831, ale dle záznamu ze dne 4. listopadu 1831 (tamže str. 86) sondil Baerne o té věci původně jinak; viz i úsudek Proelszův v té příčině: Das junge Deutschland, str. 171-172. - Ke str. 8g. Heine jako hudební kritik stal se zvláštní náhodou předmětem několika českých úvah a polemik. V Kalendáři českožidovském na rok Ig05 (v Praze 1904) uveřejnil]. Branberger stať Jindřich Heine hudebním kritikem. vyšetřující věc zajímavě a obsažně, leč někde s nesprávným překladem a interpretací slov Heineových. To mu vytkl v stejnojmenné polemické Etati .J. Lowenbach (Rozhledy Ig04. EV. XV., str. 266-273): další drobné polemické poznámky obou vycházely v listopadu a v prosinci Ig04 v »Čase« a »Rozhledech«. Pro poznání hudebního ovzduší, v němž Heine žil a o němž soudil, jest znamenitou informací dílo M. Graf: Německá hudba XIX. věku. Přel. H. Svoboda .. Praha IgOr. - Ke str. 89. Poměr Heindlv k Meyerbeerod vyšetřil J. Branberger O hudbě židu. Praha Tg04. na str. 44-46; Heineův poměr k \Vagnerovi vysvětluje Elsterova poznámka k zmíněné satiře (Heines ",r erke sv. 11., str. 182) a k básni»Der Tannhauser« (Heines \Verke sv. 1., str. 245). - Ke str. 89. Že evangelium hudby jest poslední slovo německé romantiky, naznačil Nietzsche v listě Brandesovi ze dne 28. března 1888 (Nietzsche's Gesammelte Briefe, sv. lIL, str. 2g3) a rozvedl ve své překrásné knize na několika místech K. J oel N ietzsche und die Romantik, Jena Ig05. - Ke str. g1. Dílo »Die romantische Schule« vzniklo v posledních měsících r. 1832 a v prvním roku následujícího; jak H. Huffer dokázal, bylo nejprve koncipovám'J německy a proj ektováno v mnohem větším rozsahu. Po francouzské publikaci r. 1833 v »L'Europe littéraire« následoval německý otisk téhož roku pod názvem »2ur Geschichte der neueren schonen Litteratur in Deutschland«; teprve druhé vyd. z r. 1835, jež jest rozšířeno o celou část následující za 2. kapitolou III. knihy, má název »Die romantische Schule«. Elsterovo vydání otiskuje dílo v sv. V., strana 204-364; »Anhang« (u Elstera sv. V., str. 358-364), také až z r. 1835, zabývá se osobou filosofa Cousina, ne bez břitké ironie. Druhé dílo »2m Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland«, vzniklé r. 1834. vypliíuje druhý clíl »Salonu« z r. 1835 (u Elstera sv. IV., str. 143 246), Též toto dílo bylo koncipováno pi'tvodně německy, vyšlo pak r. r. 1834 v »Revue des deux Mondes« francouzsky ve třech částech, které na rozdíl 00 textu německého mají samostatné názvy: I. La Révolution religieuse et Martin Luther. II. Les Précurseurs de la Révolution philosophique. Spinoza et Lessing. III. La Révolution philosophique. Kant. Fichte. Schel- 

135 

Iing .. - Ke str. 91. Literární a filosofi<;:ké ideje knihy mrne de Stael přehledně shrnuje a vykládá V. Tille v knize »Filosofie literatury II Tainea a předchůdců.« Praha 1902, str. 50-67. Heine sám přirovnává svou» Romantische Schule« k tomuto dílu v úvodě knihy u Elstera sv. V., str. 215-216 a v díle »Gestiindnisse« (Elster VL, str. 22~31). - Ke str. 92. O poměru Menzelově k Heineovi v. v. - Ke str. 96. Účel, cíl a methoclu díla ))Zur Géschichte der Religion« atd. charakterisuj e nejpřípadněji Heine sám ve svých »Gestiinclnisse« (Elster, Heines Werke sv. VI., str. 40-46). - Ke str. 95. ('sudek Keiterův se čte v jeho knize na str. 8<). - Ke str. 96. Heineova mladistvá studie o romantice, odpovídající Blombergovu posudku poetického anonymního paskvilu na poesii romantickou, ae se pod názvem »Die Romantik« u Elstera, Heines Werke sv. VII. str. 149-151. - Ke str. 97. Posudek mladoněmecké literatury a jejích tendencí připjal Heine k úvaze o Jeaml Paulovi, jehož epigony se mu jeví Gutzkow.; kromě něho zmiňuj e se Heine ještě o Laubeovi, Wienbargovi a Schlesierovi. - Ke str. 97. Významněji posoudili Heineovu ».Romantische Schule« Elster, Heines Werke, sv. L, str. 106-107, Keiter 1. c. 92 a Dresch viz níže str. 94, zde pěkné srovnání s Menzelovou »Deutsche Litteratur«. - Ke str. 98. O poměru ke Goetheovi a o literatuře předmětu v. v.; tři periody Heineova nazírání na Goethea vytkl Rohert Vv'altertornow 1. c. Několik pozdějších Heineových nepříznivých zmínek o Goethovi hlavně ve spise »Doktor Faust«, kde zejména ve shodě s dobou podceiíujc cenu a význam n. dílu Fausta, vykládá se podrážděností nemocného. Citát llvedenýz »RomantischeSchule« viz u. Elstera sv. V .. str. 257. - Ke str. 99. Vlastní sebevědomé úsudky Heineovy o díle »Die romantische Schule<; snesl Elster sv. V'o str. 208, z nich významněj ší j sou tyto: »Es sind gute Schwertschliige drin uncI ich habe meine Soldatenpflicht streng ausgeiibt« (v listě Varnhagenovi ze dne 28. bř.ezna 1833). »lch bin jetzt mit dem Buche zufrieden, ich glaube, es enthiilt keine einzige schwache Stelle, und es wird als niitzliches, lehrreiches und zugleích ergotzlich unterhaltendes Buch liinger leben als der Verfasser 11nd der Verleger. denen beiden ich doch jedenfalls ein langes Leben wunsche\.« (List Campeovi z října r. 1835.) - Ke str. 99. Dvě polokritické práce Heineovy vymykají se ostatní jeho činnosti kritické a tím i rámci naší úvahy. Jest to jednak svěže a duchaplně psaná kniha »Shakespeares .:Vfiiclchen und Frauen« z r. 1838 (11 Elstera sv. V. str. 364-490), kde Heine spíše básnicky než kriticky vyjíma a dokresluje postavy žen u Shakespeara. jednak úvod k Don Quijotu z r. 1837 (u Elstera sv. VII., str. 304-323). Heine cenil si práci velmi nízko. ježto ji psal v špatné náladě a jen z peněžních dúvodů, ale naopak soudci tak přísnému, jakým byl J. Barbey cl' Aurevilly (viz u Betze. Heine in Frankreich, str. 62-63) studie ta se značně líbila. Povrchnost disposice i analysy, chvatnost biografie. všeohecnost průvodního lyrismu jsou nepopírate1ny; za to odskodiíují některé zvláště duchaplné odbočky, na př. srovnání Cervantesa a Waltera Scotta, výklad rozvoje románu v Anglii a ve Španělsku, rozdíl lyriky Goetheovy a švábských básníků. Znamenitý kritik širých obzorů, výtečně zachycující souvislost literární a historickou, se prozrazuje tu vŠulle. 

136 

CHARAKTER KRITIKY MLADONEMECKÉ 

Ke str. 100. Soustavných a kritických dějin »Mladého Německa« dosud není. Jediné Brandes ve svém široce založeném díle »Dasjunge Deutschland«, tvořícím šestý a poslední díl jeho »Hauptstromungender Literatur des XIX. Jahrhunderts« iibers. von W. Strodtmann, Leipzig' o J. podal celistvý obraz ideí a podmínek dobových, na základě literatury, pojav při tom hnutí velice rozsáhle, takže vešla: se tam veškerá německáliteratura od Menzela až do r. 1848. Leč bystrého psychologa doby a skvělého stili stu neprovází vždy přesný literární historik, údaj e hej sou vždy správné, chyby pramenů se vracejí, leccos podáno chvatně a povrchně; úhrnem obraz doby jest věrněji vypracován .než obraz písemnictví. Bohatě dokumentované a na původních pramenech zbudované objemné dílo J. Proelsz, Das junge Deutschland, Stuttgart 1892, neposkytuje, co slibuje. Vzniknuvši z plánů monografie o Gutzkowovi, probírá látku velmi nesouměrně; nesleduj e náležitě historickou filiaci, vybírá z činnosti Boerneovy dosti nahodilé výseky, pomíjí řadu důležitých spisii mladoněmeckých a omezuje se v celku na rozbor literatury roku 1835. Ještě méně splňuje svůj slibný titul kniha F. Wehlova »Das J unge Deutschland« Hamburg 1886; j sou tu stručné synthetické charakteristiky a zaj ímavé ukázky bohaté korrespondence; literárně-historické dílo to však není. Dvě nové publikace rozšířily podstatně naše vědomosti o »Mladém Německu«. Monografie L. Geigerova »Das Junge Deutschland und die preussische Censur«, Berlín 1900, obsahuje mnoho vzácného materiálu dotud neznámého a vesměs authentického. Francouzský germanista J. Dresch v bedlivé a spolehlivé monografii Gutzkow et la J euné Allemagne, Paris 1904, dovedl vykresliti házorný a správný obraz života a působení Gutzkowova na širokém a jasném pozadí dějin celého hnutí, takže jeho dílo podává doposud nejpoučněji a nejkoncisněji vnitřní i vnější dějiny Mladého Německa. - Ke str. 102. O příslušnosti nesamostatného epigona G. Kiihneho k mladoněmeckému hnutí nebylo nikdy sporu, viz o tom i Edg. Pierson, Gustav Ki.1hne, sein Lebensbild und Briefwechsel mit Zeitgenossen, Dresden u. Leipzig 189o; mladoněmecké kritiky Marggraffa a Junga přiřaďuje ke škole na př. Brandes 1. c. str. 274; k Biichnerovi se hlásil opětovně Gutzkow; Strauszova příslušnost jest spíše vnitřní než vněj Ší. Ke str. 103. Vliv tří »mladoněmeckých« žen uznává se všeobecně, tak Proelsz 1. c. p. 454-533, Brandes 1. c. p. 276-3°5, Dresch 1. c. p. 145-161; o Charlottě Stieglitz viz i moji stať v Ženském Světě 1905, IX., strana 3---5. - K rozhodnutí Bundu viz příslušné partie z Geigera, Proelsze a doslovné a úplné znění v novotisku Gutzkowowy WaBy od E. W oHfa, Jena 1905, str. 253-256. - O jméně viz Geiger 1. c. p. 75, 249 a V. Schweizer: LudoH vVienbarg, l.eipzig 1897 p. 12. - Ke str. 104. Důležitý a~manach »J ahrbuch der Literatur 1839« obsahuj e kromě Gutzkowovy stati» Vergangenheit und Gegenwart« 1830-1838 (str. I-IlO) ještě kritické příspěvky od Riedela, \iVihla, Kolloffa, Schiickinga, Dingelstedta, Oppermanna a Heinea. - Ke str. 105. Kritickou povahu celého hnutí uvědomovalo si mladoněmecké pokolení samo, viz o tom na př. Gutzkow Beitrage zur Geschichte der neuesten Literatur, I. Bd., p. 95; Laube: 

137 

Modeme Charaktei.;istikttn sv .. H., str. 3; Prutz: Vorlesungen etc. p. 283 a 293; M~rggraff Physiognomie der deuts~hen Lii:eratu~ in den Jahren 1835 u. 1836. S. 202. - Ke str. 106. Význam Menzelův pro »Mladé Německo« ocenili dosti obj ektivně Gutzkow ve »V ergangenheit und Gegenwart« S. 19-24, Laube Moderne Charakter, II. sv., str. 18--19 a 238--25.5; viz též Gutzkow, Riickblicke auf mein Leben 1857, S. 10 a 52-53. - Ke str. 107. Wienbargův článek »G6the u. c1íe \iVelt1iteratur« ve sbírce »lur neuesten Literatur«, Mannheim 1835. - Ke str. IIO. Poměr »Mladého Německa« ke Francii jest předmětem velmi nesoustavné a nemethodické studie Hanse Bloesche, Das junge Deutschland in seinen Beziehungen zu Frankreich. Walzels Untersuchungen ZUl' neueren Sprach- und LiteraturGeschichte, I., Bern 1903: jest tu sebráno mnoho různotvárného materiálu, jenž však zůstal bez rozčlenění a posouzení. ~ O francouzských žurnalistech, studujících a líčících Německo v třicátých letech, Dresch I. c. p. 37-48. - Ke str. III. Vliv Sandové v. tamže p. 126 a 307, ale i p. VIII. - Ke str. I I I. O G~theovi a francouzském romantismu ,viz J. Vrchlický Studie a podobizny, Praha 1892. Goethe a Hugo. -:- ,Ke str. III. Knihu Huberovu posoudil Gutzkow v Litt. BI. 1833, Nro. II 8, viz i jeho Beitr.age· B. II. p. 4-14; Laubeův úsudek o Huberovi v Modeme Charakter., B.' II" v stati »Franzosische Romantiker« ;Wienbarg o té věci lur neuesten Liter. I. c. p. 124-125. - Ke str. II3. Pro vystižení aesthetických základních názorů »Mladého Německa« jest nejpoučnější kniha Wienbargova Aesthetische Feldziige, Hamburg 1834; rozbor jejích ideí nejzevrubněji u Schweizera, Ludolf Wienbarg. Beitrage zu einer jungdeutschen Aesthetik. Leipzig 1898; velmi důležitý jest Walze1ův posudek knihy v Anzeiger fiir deutsch. Altert. XXVII., str. 193-199, kde Walzel historicky zařazuje a posuzuje Wienbarga, i vyšetřuje zejména jeho poměr k romantice. - Ke str. 114. O Herweghovi Gutzkow v Riickblicke. S, 290 viz též Mundt Madonna S. 272 a rovněž Levin Schiicking Riickblicke auf die schone Literatur seit 1830 v J ahrbuch der Literatur 1839, str. J69-17I. Ke str. 115. Boj Mladého Německa s Tieckem, jenž se jevil jako tYIPický představitel romantiky, byl ostrý, viz Gutzkow Beitrage sv. I., str. 35-42 a 48-51; kamenem úrazu byla Tieckova novel1a »Eigensinn und Laune« v almanachu »Urania«. Gutzkowova první odpověď ve formě nejostřejší byla určena pro »Deutsche Revue«, viz o tom stať H. H. Houbena »Jungdeutsche Raritaten«, leit., Bd. XXXIX., Nro. 503 a novotisk Dreschův v Literaturdenkm. des XVIII. u. XIX. Jahrh. Nro. 130. - Ke str. II6. 'Citát z Wienbarga Aesth. Feldziige, str. 35. Ke str. 116. Pro posouzení stilového umění i stilové vadnosti mladoněmecké literatury viz AI. Jung Vor1esungen, S. VIII. (tu hesla »bri11ant, pikant« proti starším charakteristikům »bliihend, plastisch«) a tamže str. 18 a 19; hlubší rozbor stilových nedostatků školy podán tamže str. 153 a str. 156. Laube v Modeme Charakter., Bd. II., S. 232 a 234 vykládá zro,zeni mladoněmeckého slohu ze slohu novinářského a tamže na str. 133 ostře posuzuje nedostatek formymladoněmecké.Prakticky charakterisuje mladoněmecké stilisty po stránce formy H. Marggraff »U eber deutsche Prosa unci Prosaisten« v knize »Biicher unci Menschen«, Bunzlau 1837. S. 376-381. - Ke str. II7. Boj za prosu proti poesii vyjádřen jest pře- 

138 

devším spisy: Wienbarg Aesthet. Feldziige S. 134-135, Wienbarg, Tagebuch von He1goland S. 154; Heine předmluva k 2. vyd. Buch der Lieder, Werke, 1., p. 496. C. Buchner: Ueber die heutige Missachtung der Gedichte in Deutschland v Hamburger Litterarische und kritische Blatter der Borsenhalle ze dne IO. října 1835; recense Mundtovy knihy Schriften bunter Reihe v Beitriige, sv. 1., 42-47 a díla Kunst der deutschen Prosa v G6tter, Helden, str. .215. - Ke str. 118. Žurnalismus » Mladél:1O Německa« charakterisuje Salomon I. c. 508-517, - Ke str. II9. O cestopisné!iteraťuře té doby viz úvahy Proe1szovy I. c. - Ke str. 120. O názvu »chanikteristic«, který přišed z Anglie, stal se v něm. romantice přímo heslem, viz Zeitschr. fiir deutsche Wortforsch. III., str. 145. - Ke str. 120. Citát na uved. místě str. X. a XI. - Ke str. 121. Citát z Prutzových Vorlesungen, str. XII; toto dílo nejdokonaleji ztělesňuje mladoněmecká hlediska o literární historii. K hojným, více méně kompilačním dílům Mundtovým, vzniklým po čtyřicátých letech, nepřihlížím již; nepatříť k době mladoněmecké. - Ke str. 121. Laubeův plán literániě-historický otištěn u Geigera, str. 78-79' - Ke str. 122. Odpor »Mladého Německa« ke Gervinovi byl vydatný; srv. v té příčině Heine Gedanken und Einfalle \V. XII., 194; Gutzkow Vergangenheit und Gegenwart S. IIO ; Gutzkow Boernes Leben S. 223, Wihl Ueber die Zurechnungsfahigkeit der neuesten Literatur· (J ahrbuch der Literatur 1839 S. 139-140) a úhrnně u Dresche 1. c. 330-331. - Ke str. 122. Výklad kritické školy kolem časopisu »Hallische J ahrbi.icher« leží mimo okruh naší práce; upozorňujeme tedy jen stručně na poměr kritiky mladoněmecké a Rugeovské. K tomu viz Gutzkow Vergangenheit und Gegenwart, S. I09--IIO; týž Briefe aus Paris, sv. 1., str. :?9; týž Riickblicke S. 23 a 272-273, zejména pak Prutz Vorlesungen S. 329 a 335. - Ke str. 122. Citát z Gutzkova »Vergangenheit uncI Gegenwart« ke konci. Srovnej též analogický lyrick.ý výlev Gutzkowůw . v posudku Mundtovy »Kornoedie der Neigunge17 « (Telegraph 1838, III., str. 154). 

REJSTŘÍK JMEN. 

* Jména ta vyskytují se v peťitovýchpoznámkách. 

Alberti *12Ó Alexis 53 Alfieri 59 Ariosto 110 Aristoteles 48 Arndt 12, 66 ArnÍJn 22, 97 Arnold *130 Auber 90 

Baader 22 

Balzac 57, 87, 112. 115 Barbey ďAllrevilly *135 Barth *124, *129 

Bayle 75 

Beaumarchais 51, 57 Beer *130 

Beethoven 56: 86, 90 Bennecke 66 

Béranger 57, 112, 115 Berg *128 

Berlioz 55, 86, 90 Bessoon *133 

Bettina 52, 58, 103, 104, 108 Betz *133, >1<135 

Bellrmann *127 

Blomberg *134 

Bloesch *133, *137 

Bohme 22 

Bolsche *128 

Bopp 66 

Boerne 16, 26, 29, 35, 36--60, '61-;..ó2, 68, 72, 73, 76, 77, 78, 82.c.,-8S, 88, 98. 99, IZO, 101, 103, 104. T~I07, II I. 112, 113, 115, 116, It7,' ú9, 120. *126---*127, *131, *132:-*133, *134 

BOllrget 69 Branberger *134 

Brandes *124, *127, *128, *134, *136 Brentano 22, 63, 64.. 76, 97 

Brllnner *128 

Bllchner C. *138 

Btichner G. 102. *t36 

Bulwer 119, ,120 Byron 59, 108, 109 

i'alderon 48, IlO Campe *132 Castelli 54 Cervantes 84, *135 Cla uren 54, 55 Condqrcet 71 Constant 88 Cooper 52 

Cotta 15, 20, 28, 29, 41, 47, 121, *126 Covrier 44-45, 57, 112, 113, *126 COllsin 88 

Creuzer 22. *124 

Dante 26, 59. 110 

Decamps 88 

Delacroix 86, 88 

Delaroche 87, 88 

Descartes 94 

Diderot 57 

IDingelstedt *136 

Dorval mme 86 

Dresch 103, *135. *136, *137, *138 Dreyschock 90 

Dumas 86, 87 

Eckermann II I 

Eichendorff 76 

Elster 98, *128--*135 

Ertfantin 71, 72, 73, 93, 108. III 

Falckenberg *124, *129 Fell'erhach 72, 114 

Fichte 12, 17, 23, 24, 33, 93, 95 Fischer H. *124 

Follen 28 

FOllqllée 13, 81, 97 Frey 30 

Fromentin 59 

Gans 49, 50 Garnier 84 

140 

Gaudy 13 

Geiger *125, *126, *136 Genz II7 

Georges mlle 57 Géricault 86, 88 

Gervinus 34, 104, 109, 122. *126, *130, 

*138 

Glover 29 Goebel 125 Goedecke *123 

G;orres 14, 22, 30, 33, 42, 63, 95, *126 Goethe 7, 8, 9, 12, 19, 21, 23, 25. 27, 

28, 29-32, 34, 36, 37, 41, 50. SI, 53. 54, 57, 58---60, 68, 73, 76, 78, 79. 87, 92. 97, 98--99, 103, 104, 105. 106, 10S--IIO, I II, II6, f20, *124, *125. *127, *129, *135, *137 

Goetze 75 Gozzi 110 Graf *134 

Grillparzer 49, 54.. 55, *126 

Gutzkow 21, 33, 34, 35, 45, 85, 100, lal, 102, 103, 104, 105. 107, 108, 109, II I, II 2, II3, II7, IIS. 119, 120. 121, 122, *124, *125, *126, *127, *128, *132, *í36--*138 

HaJévy 90 Hardenberg 10 Hanff 13 

Havliček *125, *127 Hebel 27 

Hegel 17, 18, 22, 33, 34, 48, 50, 59. 66, 67, 71, 81, 92, 93, 99, 102, 103, 104, . 108, 115, 122, *124, *129 

Heine 16, 28, 34, 35, 38, 44, 45, 53, 56, 57, 58, 61--99, 100, 101, 103, 104. 105, 107, 108, III, II 2, II6, 117, II 8, II9, *126, *127, *127--*135 

Heinse 108 Hengstenberg 30 

Herder 8, 32, 64, 91, 110, II5 Herwegh 80, 114, *137 

Herz Henrietta 39, *126 

Herz Marcns 38, 39 . 

Hoffman E. T. A. 23, 49. 52. 64, 76, 97 Holtei 13 

Holzhausen *129 

Holzmann 31, *124, *126, *127. *129' 

*133 

Houben *125, *137 Houwald 13, 49, 55 Huber II I, II 2, *137 Hiiffer *134 

Hugo V. 26, 57, 82. 86, 87, I I 1, II2. 

II6, *133, *137 Huch *123, *124 Humboldt W. 10 Hundeshagen 66 

'I Chamisso 81 Chateaubriand 88 

Chopin .90 

Jakubec *125, *127 Janin II3, II8 lbsen 72, *129 

Jean Paul 22, 25, 27, 28, 31, 32, 33, 34, 37, 41--44, 5~7, 102, 103, 195, 107, 113, 115, 116, 117, *126, *134 

Iffland 54 

Jmmermann 54, 55, 78 Jngres 88 

Joel *123, *134 Jrving 119 

Jung 102, 105, 121. *123, *[24. *136; *137 

Kant 8, 10, 93, 94. 95 Karpeles *128 Kaufmann *131 

Keiter 95, *128, *129, *134, *135 Keller *127 

Kerner 81 

Klaar *127 

Kleist 10, 49. 55 K;lotz 75*, 130 Knapp 30 Koberstein *123 Kock de 57 Kollár *124 Kolloff *136 Kottekamp 35- 

Kotzebne 27, '47, 50, 54, 55. 76, 119 Kreysig *133 

Kiihne 100, 102, 104. lOS, II 8. 121 * r 36 

Lachmann 33, *125 Lamartine 88 

Lal1lennais 44, 48, 72. 86. *126 Lange 75 

Lansson *126, *133 

Laube 34, 100, 102, 103. 104, 105. 106. 108, II9, 120, 121, 122, *128, *136*138 

Leibnitz 94 

Lel1laitre 86 

Lenau 81 

Lerl1li nier 1 J I Leronx 72, 86, 88 Leroy Beal1lieu *128 

Lessing 32, 37, 39, 44. 48. 49· 54. 57. 

75,76, 94, IIO. *126. *130 Lewald *133 

Lichtenberger *128, *129. *133 Lind J enny 90 

zn Linde O. 128 

Liscow 75, 76, *129 

List 28 

141 

Liszt 89, 90 

Lope de Vega IlO Lowenbach *134 Luden 28, *124 Ludvík 1., král 74, 79 Ludvík Filipp 86 Luther 93, 94 

Malibran 57 

M.arggraff I02. I04, 105, 121, *123, *136, 

*137, *138 Mars, samouk 48 Mars mme 57 Massmann 66, 74 

Mayer Karel 80, 81, *131-*132 Maynard 87, *133 

Mauthner *178 

Meiszner *129 

Mendelssohn Moses 39, 94 Menzel Konr. "'124 

Menzel W olfg. 16, 19-35, 36--38, 46, 53, 88, 68, 72, 74, 77, 78, 79--80, 81, 92---93, 98, 101, 103, 104, 105, 106, 108, 109, I15, I16, II9,ltI24-125, *126, *129, *131, *134, *137 

Mérimée 57 Metternich 40, 59 Meyer Ed. 53 Meyer Fr. *127 

Meyer R. M. *123, *124. *126 Meyerbeer 89, 90 

Michelet 86, 88 . 

Milton 59 

Molíere 46, 57 

Moennich 28 

l\1ioerícke 81 

Mozart 56 

Muller Adam 95 

Mi.illner 21, 28, 29, 30, 48, 50, II9; *124 Mundt 34, \100, 102, 103, 104, 107, 116, 

II 7-1I 8. II 9, 120, 121, 122, *123, *137, *138 

Musset 57, 88, II2, II5, "'133 Muther *134 

Napoleon 10, I I, 31, 73, *129 Nebeský *127 

Nerrlich *124 

Neruda *129 

Nicolai 51, 94, 101 

Nietzsche 73, Sg, II 6, *134 Nadier III 

Novalis 8, 12., 23, 63, 64, 89, 97, 98 

Oken 28, 59, 95, *124 Oppermann *136 

Paganini 57 .Paulu s 22 

Pestalozzi 10 Pfeilschifter 41 Pfizer 80, 81, *132 Pierson *136 

Platen 74, 76, 77, 78--79, *131 Philippi 75 

Proelsz *124, *126, *134, *136, *138 Prutz 121, *123, *136, *138 

Proudhon 114 

Pi.ickler 16, II9 

Pustkuchen 29 

Quinet 86, 88, I I I 

Racine 49 Radigast 75 

Rahel 17, 50, 66, 68, 103, 108 Jl_ank.e II 7 

Raupach 13 

Rebenstein *133 

Riedel *136 

Robert Sg 

Robert- Tornow *129 Robespierre 95 Rossini 90 

Rousseau J. B. *130 Ruckert 13 

Ruge 103, 122, *138 

Saint Beuve 112 

Saint Mlarc Girardin II I Saint René Tail1andier II I 

Saint Simon 67, 71, 72, 91, 92, 93, 96, 

97, 99, 108, III, II3, *129 Šalda *127 

Salomon *124, *126, *127, *138 

Sand Georges 86, 87, III, II 2, II5, II 6. 

*137 Sartúrius 66 Scott IlO, II5 Seyfried 51 

Shakespeare 46, 49, 54, *135 Schacht 34, *125 

Schall 108 

Scheffer 88 

Schelling 8, 17, 22,' 80, 93, 95, ,p, 97 Schiller 8, 10, 27, 31, 32, 33, 49, 54, 55. 

58, 59, 76, I 10 

Schlegel A. W. 9, 23, 34, 48. 64, 66, 68, 76, 92, 97, 110, 120, *125, *129 Schlegel Fr. 8, 5, 23, 33, 39, 63, 64, 76. 

79, 97, 110, 120, 121 Schleirmacher II, 63, 122 Schlesier 135 Schopenhauer 89 Schi.i.cking *136, *137 Schulze 13 

Schi.i.tz 30 

Schwab 81 

Schweizer *136, *137 Sievers 75 

Smets *130 

Sonntag 51, 52, *127 Soumet 57 

Span 29 

Spaun 29 

Spontini 8g 

Staěl 88, 91--g2, 93, *134--*135 Steffens 70, 95 

Steigentesch 54 

Stein 10 

SteinthaI *126 

Stenl.e 70 

Stieglitz Char10tte 103,. 104, *136 Strausz 35, 81, 104, *136 Strodtmann *127--*135 

Stule *125 

Stylo *128 

Sue 115, 115 

Swift 44, 59, 78 

Taine 69, *128 

Tasso 110 

Thalberg . 90 

Tieck 22, 25, 27, 30, 32, 48, 64, 76, 89, 

97, 100, 102, 110, 115, *137 

Tiedge 13 

TilIe *135 

T~pfer 54 

Treitschke 16, *123, *124, *128 Trbmlitz 13 

Troxler 28 

Uhland 14, 80, 82, 97, 115, *132 Varnhagen 17, 50, 66, gS, 117, 120, *133 Veithová Dorothea 39 

Velde van der 13 

Vernet 88 

Vigny de 112, 115 Voltaire 43, 84 

Voss 22, 27 

Vrchlický *137 

Wackenroder 64,· 8g Wagner R. 89, 90, *134 Walzel 51, *126, *137 Weber 56 

Wehl *136 

Weisze 51 Weissenthurn v. 54 

Werner 23, 63, 64, 64, 81, 97 Wie1and 26, 76 

Wienbarg 100, 102, 103, 104, 105, 106. 107, 108, log, 112, 113--115, 117, 1I8. 119, 122, *135, *137, *138 

I Wiehl *132, *136, *138 ·.Wohl ]eannette AI, 42, 84 Wolff Eug. *136. 

W olff F. A. 10, 60 

W ol ff Chr. 39, 94 

I Wolfrum 84 

Zeune 66 

I Ziegler 54 

Ziegler Theob. *123, *124 Zschokke 27, 33 

OBSAH. 

Strana 

Pfedmluva . ... .' . . . . . . . . . . . . 6 

Úvod. Charakter doby. Reakce protiromantická. 8 

Wolfgang Menzel.. . 19 

LudwigBoerne . .. . . . . . 3'6 

geinrich Heine . .. . . . . . • 6.'- 

C~akter kritiky mladoněmecké . 100 

Poznámky " • . , 123 

Rejstřík. . • . . . . . . . . . o'. o.. • • . 139