----- . _.~---------- VYDANE 0vAZKY &DUCH A SVET« SVAZEK PO 1 K 1. DR. K. HOCH, NOVINY. 2. DR. V. j. HAUNER, VÁLKA. 3. PROF. DR. J. MATIEGKA, DUŠE A TĚLO. (ILLUSTR.) 4. DR. OTAKAR ŠEvčíK, KARTELY. 5. DR. F. X. HARLAS, JAROSLAV ČERMÁK. (S 31 OBR.) 6. PROF. DR. ART. BROŽEK, ZUŠLECHTĚNI LIDSTVA. 7. DR. HANUŠ OPOČENSKÝ, PROTIREFORMACE V ČECHÁCH PO BITVĚ NA BÍLÉ HORE. 8. DR. R. RoLičEK, ZIVOT VENKOVA. 9. Doc. DR. BOH. JEŽEK, DRAHOKAMY. (SE 6 OBR. PŘÍL.) 10. ING. KAREL F. ČÁSKA, VYUŽITÍ TEPLA. 11. PH. DR. A. MATĚJČEK, UMĚNÍ 19. STOLETf. (S 26 OBR.) 12. Doc. DR. v. DVORSKÝ, PŘÍMOŘSKÉ ZEMĚ Ř/ŠE RAKOUSKO-UHERSKÉ. 13. PROF. DR. J. V. ŠIMÁK, HUS A DOBA PŘEDNÍM. 14. ING. STANISLAV ŠPAČEK, PÉČE O INVALIDY A JICH PRACOVNf VÝCHOVA. 15. RENÁTA TYRŠOVÁ, LIDOVÝ KROj V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU (ILLUSTROvANo). 16. DR. V. NEDOMA, OCHRANNÁ PÉČE O MLÁDEŽ V CIZINĚ I U NÁS. 17. PROF. DR. j. A. THEURER, OCHRANA BUDOV PROTI BLESKU. (S TAB.) 18. Doc. DR. ARNE NOVÁK, KRITIKA LITERÁRNi; METODY A SMĚRY. 19. svazkem bude: Doc. DR. ARNE NOVÁK, KRITIKA LITERÁRNí; ZÁSADY A PRAKSE. DUCH A SVĚ'& SPISY POPULÁRNĚ POUČNt pOŘÁDÁ JAN EHLER. 18. ARNE NOVAK: KRITIKA LlTERÁRNf. METODY A SMĚRY • • f. TOPIČ" PRAHA KRITIKA LlTERÁRNI. METODY A SMĚRY • • NAPSAL ARNE NOVÁK. , f. TOPIC, PRAHA VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA. Tiskem "Unie" v Pr3.ze 1916. ÚVOD. K básnictví, k literatuře, k slovesnému umění přistupuje. valná většina čtenářů s radostnou důvěrou, se srdečnou láskou, ba se zbožnosti; škola i kniha, běžná tradice a hlavně vnitřní potřeba vychovaly tento vztah, jemuž nedovede ubližiti ani občasné zklamání, provázející bezděky čtení děl literárních. Bylo by však příliš smělé, kdybychom se odvážili tvrditi, že podobné city chovají i vzdělaní čtenáři ke kritice, jež bývá občas nazývána nevlastní sestrou poesie neb blahosklonně poctívána hodnosti desáté Musy. Právě naopak: často ti, kdož se honosí, že milují poesii a písemnictví vůbec láskou zvláště hlubokou a vroucí, hledívají na kritiku a snad ještě více na kritiky s patra. Básníci sami pociťují k ·ní odpor téměř pudový. Největší básník světový Goethe, mezi jehož pozdními statěmi najde se nejedna úvaha, plná povznesené moudrosti kritické, napsal v mladosti pověstný verš: .,Zabte toho psa, j.est to recensent!" Z básní Jaroslava Vrchlického, jehož neobyčejná kultura slovesná projevila se hoj- 5 nými studiemi· vzácné kritické vnímavosti, bylo by snadno sestaviti celé klasobrani nájezdů na kritiky: jsou mu svévolnými a marnými příživníky básníků bez vlastní tvůrči sily, a na jejich úzkoprsé výtky, jichž ani netřeba bráti vážně, dlužno výhradně odpovídati novými, básnickými činy. Tato obe.cná nechut čtenářů i básníků ke kritice má hlubši kořeny. Čtenář hledá v básnickém výtvoru především silný, jednoduchý dojem, nerušenou rozkoš smyslů a ducha, radostný a bezprostřední požitek. A tu přicházi kritik" aby soudem, rozborem, srovnávacím a analytickým postupem tuto rozkoš zeslabil, tento požitek zrušil, tento dojem, který právě7 svou jednotností a plností tak mocně ovládá duši, rozložil na složky, na součinitele, na nepatrné duševni prvky. Básnictví, jako každé pravé uměni, tkvi posledními kořeny v oblasti pudové a obrací pozornost čtenářovu právě k této říši -'-Pracuje a působí intuitivně. Kritika postupuje cestou přímo opačnou. Zdůrazňuje při básnickém tvořeni právě pochody uvědomělé a rozumové proti sféře pouhého instinktu; hledá v slovesném dlle ony vztahy, jež možno dušeslovně, krasovědně, historicky a společensky zjistiti a ověřiti; odhaluje, kterak inspirace se podřizuje takřka odborným, ba řemeslným pravidlům literárni techniky - a tim vším podkopává víru v básnický zázrak a v slovesného kouzelníka; jak by poeta nežehral na ty, kdož se studenou bezohlednosti odsvěcují tajemství jeho dilny? A posléze důvoď nejzávažnější, protože nejhlubší. Šťastným darem básníkovým jest, že předvádí nám život v jeho individuálni plnosti a kypivé barvitosti, avšak kritika z těchto životných konkretnich jevIl odvozuje suché, abstraktní zákony, povšechná a obecná -pra- 6 vidla - tato její činnost zdá se přimo vr;lžednou každému čistě uměleckému pojeti, každému pravému básnickému vznětu. Nepřátelský dualism, zející mezi tvořením i vnímáním básnického dila a mezi kritickým soudem o něm, zůstávA potud nepřeklenutelným, pokud očekáváme od zabývání se poesií a literaturou vůbec toliko potěšení a rozkoš; není dojista náhodou, že krajní požitkáři umělečtí v XIX. století popřeli rozhodně nutnost, ba možnost kritiky vůbec .. Jakmile však připustíme, že výtvory slovesné nemají nás pouze baviti a blažiti, nýbrž poskytovati nAm hlubší pohled do dílny lidského ducha, objasňovati. nám ústrojenství společnosti, vzdělávati naše porozumění dějinám a životu; jakmile si uvědomíme, že kniha, báseň, drama nejsou libovolnými plody šťastné ná· hody, nýbrž výsledkem procesů a vztahů řízených zákony; jakmile přiznáme možnost, neb i prospěšnost studia literárního - přestává býti kritika nepřítelkyní poesie a vstupuje do jejích služeb, aby upravovala cestu správnějšímu, jasnějšímu a bohatšímu chápání slovesnosti. • Pojmeme-li kritiku v tomto smyslu, pochopíme rázem, že kritisovati t. j. pronášeti zdůvodněné soudy o způsobě, hodnotě a vnitřní souvislosti děl literArních, není libovolným projevem chvilkového dojmu, osobního zaujetí neb nahodilého rozmaru, nýbrž vážným úkonem činnosti naukové. U nArodů s pokročilou kulturou slovesnou ozývA se vždy znovu zásadní spor o to, zda kritika jest vědou či uměním. K této složité otázce sotva kdy bude nalezena odpověď . jednoznačná a obecně platná. Nelze zajisté popříti, že vnímání, pronikání a prožití díla básnického předpokládá určitý stupeň umělecké vlohy, 7 am ze vyjádření dojmů, postřehů a soudů o knize a jejím tvůrci žádá si značné míry slovesného uměníohé dokazuje, že kritika stojí v nejtěsnější blízkosti umění. Leč vlastní postup, kterým kritik dochází svého soudu jak o hodnotě dila, tak o jeho souvislosti, zůstává úkolem a úkonem vědeckým: má svou metodu, svá pravidla, své pomůcky, a ježto právě zde tkví sama podstata kritiky, nebudeme váhati a přiřkneme kritice místQ, mezi vědami. I v tom se názory odedávna liší a pravděpodobně vždy budou lišiti, zda kritika jest vědou samostatnou či zda jest spíše praktickým použitím nauk jiných. V starších obdobích ji pojímali jako aplikaci filologie a krasovědy; později viděli v ní jakousi vykladačku psychologie a nauk společenských; a nechybí v dějinách kritiky ani význačných osobností, jež stavěly ji úplně do služeb společenské mravouky neb i politických programů. Není pravděnepodobno, že nadejde doba, kdy kritika ve vděčné sytltese použije poznatků a zřetelů různých nauk, snažíc se shrnouti je v hobatou jednot~ že nabude mezi duchovními vědami autonomie; konečně že vědeckou výzbroj ověnčí květinami podání uměleckého. Častěji, než lze tušiti, vykonává i laik při vážném čtení díla básnického činnost kritickou; arciť tato neuvědomělá a příležitostná kritika, jíž chybí metoda a školení, nemá práva, aby se nazývala úkonem naukovým. Otevř.me na př. Máchův "Máj", dílo to, o jehož uměleckém kouzlu a účinnosti lze se právě tak málo příti jako o jeho dějinném významu, a oddejme se mocné lyrické kráse posledního zpěvu! Nejprve uchvátí naše smysly podivuhodná síla prudkého krajinářského zření, která neódolatelně vane z obou tak rychle se střídajících obrazů: zádumčivé 8 mlčení půlnoční krajiny obestře nás a v zápěti zapřede nás do svého milostného šepotu podvečer májový, ale do obou scenerií tiché, velebné přírody šklebí se příšerným zlozvukem s pahorku popravního hrůza lidské zkázy a lidské viny. Pak nás strhne básník vášnivou silou do svého vnitřního světa. Příval původních a přiléhavých metafor přiblíží nám tragiku ztraceného mládí, konečně dramatický pohyb osaměll!ho chodce, zacházejícího navždy do neznáma, odhalí nám metafysický smutek básníkův, jenž v posledním verši rozpíná za dvojnásobného výkřiku své náručí vstříc věčnosti. Jsme smyslově okouzleni, citově pohnuti, ideově znepokojeni; barevná vášnivost obrazů, úlisná svůdnost slovní a veršové hudby skoupá dráždivost myšlenkových nápovědí zaklely nás do svého čarodějného okruhu. Jakmile se však snažíme zdůvodniti, proč tento poslední zpěv Máchova "Máje" tak neobyčejně na nás působil, jakmile rozkládáme si estetický svůj dojem na prvky, jakmile za tímto úryvkem díla básnického hledáme jeho tvůrce s celou osobnosti, podnikáme práci kritickou. Každý ze čtenářů koná práci tu jinak, dle stupně svého literárního vzdělání, dle směru své záliby a svého zájmu, dle svých zásad krasovědných a mravních. Tvrdí-li se právem, že v každém pozorném a myslivém čtenáři vězí bezděky kus kritika, možno dokonce říci, že různé druhy literární kritiky jsou zastoupeny již různými individualitami čtenářské obce. Některý čtenář, jenž zná mnoho básnických děl a -jenž na základě této znalosti si uvědomil neb dokonce stanovil pravidla, proč se mu slovesný výtvor líbí, táže se, zda onen zpěv "Máje" hoví jeho krasovědným zásadám. Nachází v něm kromě hudebnosti verše a obraznosti mluvy mocný cit, jenž se dotýká 9 základních vztahů lidského srdce; shledává tu závažné myšlenky hloubající o nejvýznamnějších životních záhadách; nalézá, že básník to vše promítl dějem napínavým a romantickým a zasadil do půvabného rámce krajinného. Proto se mu dozpěv "Máje" líbL Nebo naopak odvrací se od něho, ježto opěvuje city zoufalství a melancholie, ježto svou soustrázeň věnuje loupežníku a otcovrahu, ježto krásu přírodní hyzdí příšerností popraviště. Toť stanovisko krasovědné; jestliže se pravidla pokládají za něco hotového a daného, kdežto básníkův výtvor za jejich praktické užití, mluvíme o k r a s o věd n é k rit i e e d o gmat i c k é. Jinak nazírá na "Máj" a na jeho tragický závěr ten, kdo zná i ostatní díla básníkova, kdo četl v jeho denícich a dopisech a zvláště kdo jest obeznámen s Máchovým životopisem. Nachází v poutníku, který mizí rychle před zhasnutím červánků za skalinou, ano i v "strašném lesů pánu" Karla Hynka Máchu a poznává v poměru Vilémově k Jarmile J:U1.1esk vášnivě nešťastné lásky Máchovy k Loře Šomkové. Vyčte pak z básně poetovo chmurné dětství, prudkost a zklamání milostného citu, touhu po romantickém osudu, napiatý zájem o náboženské a m~tafysické otázky, hrůzu před smrtí, soucit se vším trpícím tvorstvem, vážnou práci uvědomělého umělce. 510vellné dilo stalo se takto čtenáři výrazem a znakem svého tvůrce - tímto postupem dochází se ke kritice ž i v o top i s n é. Avšak ve výtvoru literé.rním možno nalézati ještě více než pouhou osobnost spisovatelovu. Takřka mimoděk a bez přemítání označujeme "Máj" jakožto "báseň romantickou" a tím zařazujeme ji do okolí, z něhož vznikla. Kdo by prohloubil tento soud, IO dovodil by, že "Máj" nese rysy, karaktcrisující mládež v 30 letech minulého stoleti: pokoleni vášnivé a bouřlivé, nadané vzdorným duchem a prudkou citovosti, jež za doby reakční žilo v poměrech tak stisněných, že z politické, náboženské i ~polečenské úzkoprsosti svého okolí musilo prchati do vysněného světa. Vyloženi takto, jsou hrdinové "Máje" živým protestem proti násilně mrtvému klidu období restauračního, mluvčími revoluce duševni, sledující za velkou politickou a sociálni revoluci francouzskou, synové let, kdy vedle červnového povstání ve Francii za· dunělo pozdvižení polské, a kdy se hlásila nesměle k životu "Mladá Čechie". Kritika, jež timto způsobem usuzuje ze slovesného dila na dobu a společnost, z které se zrodilo, slove s o c i o log i c k o u. Čtenář sčetlý a dokonce učený uvědomi si asi, že Vilém i Jarmila z romantické básně Máchovy značně se podobají postavám z děl Byronových, a že též zevni forma "Máje" stoji blízko t. zv. lyrickoepickým skladbám Lordovým. Snad najde i na nejednom mistě lyrického ličeni a filosofické dumy Máchovy vzdálenější či bližši ozvuk romantického básnictVÍ německého. Možno, že neunikne jeho pozornosti ani, kterak metafysické úvahy Vilémovy o půlnoci v žaláři souvisí s myšlenkovými koncepcemi idealistických filosofů po Kantovi z počátku XIX. stoleti. Odborně vzdělaný kritik pokusil by se až k dosažitelné úplnosti o to, aby vytkl všecka díla básnická i myslitelská, jež měla vliv na Máchův "Máj", zařadil by výtvor Máchův do přesné dějinné souvislosti! dle formy i dle ideí, konaje tak I i t e r á r n ě h i s t o r i c k o u kritiku dila. Tu ocitáme se, opustivše pouhé vnímání díla, již v oblasti odborně učeného badání o něm, i jest při- II rozeno, jestliže všimneme si oné nauky, která s vědou literární ode dávna těsně souvisí, .totiž filologie. Také ona poskytuje hlediska a pomůcky k výkladu slovesných památek. Filolog nespokojí se zněním posledního zpěvu "Máje", jaké mu podává nahodilé vydání, nýbrž hledá, užívaje všech po ruce jsoucich vydání, znění nejpůvodnější, a lituje, že není zachováno ve vlastním rukopise Máchově. Pečlivým rozborem všech zpráv táže se po vzniku onoho epilogu a zkoumá, zda vznikl skutečně až na samém konci, či zda byl hásněn dříve než částky ostatní; zajímá se také o motivy básně, ať životní, ať literární; vyšetřuje" kterým změnám skladba podlehla v básníkově dílně a vůbec pokouší se vyložiti podstatu dila z jeho vzniku. Ačkoliv f i I o log i c k á kritika sama nedostačuje při výkladu a hodnocení složitějšího výtvoru slovesného, přece koná důležité služby pomocné. Kdo se na Máchův "Máj" díval životopisně, sociologicky, literárně historicky neb filologicky, směřoval spíše k jeho výkladu než k jeho ocenění; toto d.ftJo se, jak jsme viděli, hlavně se stanoviska krasovědného. Ale může se říditi také jinými zřeteli, na pohled literatuře zcela cizími. Mnohý čtenář zavrhne Máchův "Máj" proto, že jest oslavou loupežníka a otcevraha, padlé dívky a samovražednice - mravní přesvědčení čtenářovo nemůže schvalovati díla podobného, rovněž náboženský, křesťanský názor přísného čtenáře odvrátí se od básně, popírající život posmrtný a neuznávající božské přítomnosti ve vesmíru. Naopak není nemožno představiti si čtenáře, mocně zaujatého mravními otázkami, který by se "Máji" obdivoval, přisuzuje mu vysokou hodnotu, jednak pro vážnou, až vášnivou opravdovost všech vztahů životních, jednak pro silu soucitu, objímajícího všecko I2 trpící stvořcnÍ. V ubou vřípadceh sctkáváme se se zástupei kritiky mor a I i s t n í a n á b 0žen s k é, která soudí díla slovesná dle toho, jak svými názory působí k vývoji mravní kázně, náboženské opravdovosti, národního pokroku. Tento druh kritiky, na hony vzdálený od odborného studia literárního, působívá často zvláště vlivuplně na společenský a kulturní život. V příkrém protikladu k moralistním posuzovatelům slovesných děl stojí literární požitkáři a labužníci. Nechtějí báseň, knihu, divadlo ani vykládati ani uváděti v souvislost s ostatní kulturou, ani čerpati z nich mravní pobídku; jde jim pouze o dojem smyslů a o hru intelektu. I Máchův "Máj" bude jim něčím podobným jako krásná žena, rozkošná květina, půvabná vása; oddají se mu zcela a mluvíce o něm. nebudou pronášeti soudů, nýbrž vyprávěti o svých dojmech a to tak, aby sami vzbudili dojmy obdobné. Jsou to představitelé kritiky i m p r e s s i o n i s ti ck é, která nechce býti ani vědou, ani methodou, nýbrž jen literárním uměním. Tyto hlavní druhy kritiky mají své zástupce stejně mezi spisovateli odborně vzdělanými, jimž jest kritická činnost životním povoláním a posláním, jako mezi novinářskými zpravodaji, kteří stručně, narychlo a příležitostně pro běžnou informaci obecenstva referují o písemnictvÍ. Výklad o druzích a metodách kritiky jest předmětem těchto kapitol;· od· jednoduššich druhů chceme postupovati k genrům složitějším a tím zároven bude dodržen také do jisté míry sled chronologický. Při každé skupině míníme ka~ rakterisovati její nejvýznačnější představitele v moderních literaturách evropských; stručný obraz vývoje če5ké kritiky vyplní kapitolu závěrečnou. 13 Lit e r a tur a. Ferd. Brunetiere, článek Kritika v XIII. sv. La Grande Encyclopédiej F. X. Šalda článek "Kritika" vXV. sv. Ottova Slovníku Naučného; Václav Tille, Filosofie literatury u Taina a předchiLdců. Praha 1902; Jiří Karásek ze Lvovic, K psychologii kritické tvorby (v knize Chimaerické výpravy. Praha 1906); M. Trepka, Literární kritika a kritikové ve Francii (v Liter. listech XIII. 1892); Emil Hennequin, Vědecká kritika. (Přel. F. V. Krejčí. Praha 1897); Ferd. Brunetíěre, L'évolution de la critique depuis la renaissance jusqu' II nos jours. Paříž 1890; G. M. Gayley a E. N. Scott, Au introduction to the methods and materials of literary criticism. Boston 1899; George Saintsbury, A history of criticism and literary taste in Europe from the earliest texts to the present day. III. sv. Londýn 1900-1904; Kari Borinski, Die Poetik der Renaissance nnd die Anfiinge der literarischen Kritik in Deutschland. Berlín 1886; Ernst EIster,Prinzipien der Literaturwisscnschaft. II. díl. Dobrosol 1894 a 1911; Rudolf Lehmann, Deutsche Poetik. Lipsko 1908.~) ~) Literárně knihopisné údaje v našem spisku nechtějí a nemohou býti úplny. Citují se tu hlavně díla nejdůležitější, která jsou v pražských knihovnách celkem přístupna, zvláště ta, která spisovateli této knížky poskytla poučení; k českým pracím původním neb k dílům do češtiny přeloženým vzat arciť zřetel zvláštní. Knihy anglické, francouzské a německé citují se v originále, práce ruské, severské a vlašské v překladech. T4 Kritika filologická. Počátky moderni kritiky literárni v XVI. věku jsou nerozlučně spiaty s obnovou starověké vzdělanosti a klasického pisemnictvi. Latinská a záhy i řecká dila slovesná stávaji se po stránce jazykové, myšlenkové i slohové vzory nové literatury, která ji napodobi a dle nich měři hodnotu výtvorů modernich. Proto bylo přisuzováno vůdčí, ano auktoritativni postaveni v literatuře těm, kdož tato vzorná či klasická dila objevovali a luštili, poznávali a vykládali, činili v přesných vydánich a učených komentáři ch vzdělanému čtenářstvu přistupnými. Takto stoji klasičti filologové nad kolébkou moderni slovesné kritiky, a jejich odborná metoda působi vlivuplně na rozvoj kriticismu. Fil o log r o z u m i čin n os ti k rit i c k o u (od řeckého slovesa í~tře vyznačil tyto třL.'p,l>-d.ll1.l!..U!.L_~~.Y-=_. p é mě. {la r;l.~~1 . ...p.!....? s tře dJ..lle ..!Ei!~,~~. a~?bu . (Ie . mome.n.t). P}~.I!l:,.~nem nazývá vrozené. a dědičné disposice, jež člověk přináší s sebou na svět •. a jež obyčejně jsou sloučeny s různostmi vyznačenými v povaze a v tělesné stavbě; jsou to vlastnosti nejtrvalejší. . Pro s tře d i m sluje Tainovi sguhr.I!._ příčin f~síck~ch, po,1!til?~ch a spo_l~č~~~~ý~h, které v plemeni během času vst.v,MeiL:Il.oyLcity, náklonnosti a schopn;;stÍ,pilsóbí rušivě na rysy plemenné a _zna§í pr().!!árody to, co pro jednotlivce z~mená vtchov~ a ~aměstnánL'posléze přistupuje mocný vliv, =.0 hy: předchozí vývoj působi silně na dění následující, předchůdce určuje svého nástupce, předkové rozhodují o potomcích, tr.ad.ice jest mohut'lQ.l;l, aq .I!!!.!!vědomělou silou historického děni. Na těchto teoreticlZ"§ch základech filosofie společenské a dějinné, jež byl opětovně vyložil deduktivně, Taine zbudoval svou metodu kritiky sociologické, o niž tvrdi, že se ubírá cestou indukční; jeho žáci prohloubili a doplnili zásady íiiiiiiřOVy'a namnoze je přizpůsobili zvláštním potřebám studia literárního. CHem zůstalo však to, co si odvážný auktor "Dějin anglické literatury" byl vytkl: dospěti~ . ratur k zbudování duševních dějirí""akráčeti k po- zn~.éologickyc z onu, o 'íiichŽ'Z1'"iSíW:Tálosti, čili shrnuto pyšnourořmuli Tainovou: najíti ~.~ěji~~cili.p!~~~.I!.i..~!:"UedJ.l.t=J1:()~~E,()d..;lje?()_~~!()~~uši. 5Z I odpovídá sociologická kritika soustavně k těmto zásadním otázkám: Je-li dána určitá literatura, jaký jest stav, jenž ji způsobuje? Které podmínky plemene, prostředí a doby jsou nejschopnější způsobiti tento duševní stav? Ale v kritické praksi slovesné není zpravidla určitá národní literatura dána; toť abstrakce, k níž dlužno dospěti cestou induktivni. Pře~ dem třeba rozebrati konkretní dílo auktorovo, vyšet11hkarUKtery' jcho' osob;j:iÓvširiirióúli'sl ''kom po~' sICi'.~,.síill,1-i.-~,«?,P'!~~~~výiriáčIlerYsY; 'Idei-ýen' 'jilme došli touto analysou, 'iiiá"Ky·zTSKa.-ňYfiii--z- lJsnmrtch JěTsIJišovatelovych i studiem jeho života a názorů; jak patrno, musí kritik sociologický sáhnouti k pomůckám rozboru estetického, nepohrdaje ani prostředky, které poskytuje kritika životopisná, a uceluje obraz konečně údaji, jichž dospěje šetřením filosofickým o myšlenkovém světě studovaného spisovatele. Od jednotlivce postoupí pak k jeho škole či skupině uzavřené časově a místně; součtem rozborů takových škol a skupin současných nabude představy o literatuře jedné doby a tu uvádí v souvislost s ostatními jevy soudobé civilisace. Srovnávaje literaturu různých dob u téhož národa doch~zí k obrazu literatury národní, ale ten jest mu spíše jen pomůckou, aby rozpoznal národní duši. Vždy a stále jeví se mu jak jednotlivé dilo slovesné tak i jednotlivý jeho tvůrce toliko ukazatelem jevů hromadných a společenských; i ocitá se sociologický kritik ještě v přikřejším protikladu ke kritiku krasovědnému než kritik životopisný. Nejenom v této věci. Kritik sociologický chce postupovati popisně li míní, že se vyh)'bá soudům ,estetickým vůbec: nehle~l\"anestu· dt!i~ .. 4.ě1 !j~ž~ože n s tví tvoří důležité prostředí společenské a to též tehdy, kdy církve přestávají zasahovati do veškerých životních vztahů, jak bylo. za středověku a za reformace. Letmý pohled na naše písemnictví od YY5.t.0.'!Pení Husova do polovice věku XVIII. mluví tu za tisíce dokladů. Také v současné lit;;;t~ře třeba si však všimnouti, z kterého náboženského vyznání spisovatel vyšel, pokud ve svém díle obráží jeho názor světový a mravní; tento vliv náboženského původu a výchovy lze na př. velmi názorně sledovati na literatuře, pocházející z per protestantských uprostřed národa valnou většinou katolického, tak u nás, tak ve Francii. Působení společenského prostředí nevyčerpává se vlivem rozvrstvení třídního, ústavy politické a poměrů náboženských. Počet složek těch bylo by lze rozmnožiti řadou jevů dalších, na př. vztahy hospodářskými, působením válek a jiných převratů, velikými hnutími sociální mravnosti atd. Historický smysl kritikův rozhodne vždy, které stránky t. zv. milieu třeba si všimnouti zvláště a ovšem odliší i zde pečlivě rysy individuální od znaků přejatých tímto přizpůsobováním a prolínáním. Znaky, které zdědil po svém plemeni a národu a jichž nabyl přizpůsobením se svému společenskému prostředí, spisovatel přináší do určitě karakterisované doby, a ta nově přetvořující silou určuje jeho povahu i vývoj. Každá perioda jest dědičkou období předchozího, pracujic samozřejmě jeho myšlenkovými prvky, přejímajic mlčky jeho pokroky a vymoženosti, prohlubujíc jeho zásady a výrazové prostředky; nikdo nedovede se z tradice vymknouti. Těmto vzta- 59 hům věnuje sociologický kritik pozornost zvláštní, a právě v tomto ohledu domyšlen byl Tainův neobyčejně plodný princip t. zv. momentu všestranně; rozvedením Tainovy myšlenky jsou vědecké úvahy o tradici v literatuře a v literárních generacích jakožto složkách slovesného vývoje. TJ'_lLdi.~ Lmyslíme poměr spisovatele, jeho školy a doby k předchůdcům, buď to poměr pokračování a nápodobynebo pomkuvědomělé reakce neb přímého nepřát.ebtví. Při výkladě vývoječeskéhcLpLsemnictví v prvnLp9IQyici:XI:X. věku nelze se vyhnouti zásadním otázkám: Co přijali naši vlastenečtí romantikové od českého osvíeenství? Kde pokračovali soustavně v jeho díle učeneckém a buditelském a kde se postavili proti němu? Na kterých hotových základech poznání jazykového a historického z XVIII. století budovali a v kterých metodách byli zcela samostatni? Kdy nadešly názorové srážky a čím se vyrovnaly? Které z ideí racionalistických nabyly úplně nové podoby v pojetí romantickém? Přesný rozbor těchto vztahů celé skupiny k tradici a k předchůdcům - a rozboru takového podejme se kritik ovšem i při jednotlivém auktoru - přivádí k důležitému literárně historickému pcimll gen er a c e. Bylo správně řečeno, že literaturu spíše než jednotlivci, než školy, než skupiny kmenové a místní vytvářejí generace současné. Genera.cIt:():i;umíme všecky vrstevníky, kteří vyšli ze stejných společenských, politických a JlOspodářských poměrů a kteři~e p~oto vyznačují příbuzným vzděláním, názorem světovým, mravním a uměleckým. Za sto let vystoupí vždy asi tři i čtyři generace; čím duševní život bohatší, tím střídání generací rychlejší; vedle sebe žijí vždy asi generace tři: pokolení odumírající, pokolení vládnoucí a pokolení 60 vzestupné. Dějinný psycholog ukáže svou vlohu právě tím, že generace přesně ohraničí, vytýkaje podmínky, vytvořivší jednotlivé pokolení, že místo mechanického dělítka dle letopočtů narození vytkne kriteria významnější a že posléze správně zařadí i takové velké zjevy, které zrodily se před svou generaci nebo po ní. Německý literární dějepisec Bedřich Kummer, jenž po stopách O. Lorenzových vypracoval teorii generací v literatuře, vyložil nástup jednotlivého pokolení takto: Vládnoucí pokolení stojí ještě na vrcholu tvořivosti a moci, když z tábora nejmladších přihlašují se předchůdci nové generace, kteří tuší a napovídají obrat, ale sami zpravidla se ho nedožijí. Brzy zachvácena jest celá mládež novými myšlenkami, a jejich kritičtí i básničtí průkopníci hledají pro ně místo za hlučného útoku na staré, přežívající se hodnoty. Z jejich zástupu noří se zvolna vůdčí talenty a někdy i, zprvu nepoznán, skutečný genius nového směru: zápas se starou generací tichne, doba zrání a klidných plodů nadchází. Nový směr přestal býti nebezpečím, ba došel popularity, i hmotných úspěchů; k jeho vládnoucím mistrům, kteří nadobro zaujali místo literárních auktorit, přihlašuj1'se spisovatelé závislí, napodobitelé, duchové ochotní ke každému kompromisu, slovem epigoni. Jejich hromadný příchod ohlašuje, že generace chýlí se k západu a že záhy ustoupí novému výbojnému pokolení, jehož blízkost již již oznamují sporadičtí předchůdci. Průměrní spisovatelé se ztrácejí ve své rase, ve svém prostředí, ve své době; geniální tvůrcové naopak proti těmto třem hromadným činitelům reagují silou své osobnosti. A přece, jak často opakuje se v dějinách poesie zjev, že básníci, kteří II hrdým úmyslem prchali svými větvemi z půdy, kde vyrostli, 6r tkvěli v ni kořeny pevnými, jichž sami podceňovali; vzpomeňme Byrona, Lermontova, Ibsena v cizině, Máchy u nás! Čím se vzdalujeme z doktrinářské přímočarosti Tainovy, tím se nám stává jasnějším, že jeho trojnásobná teorie nevyčerpává vzniku žádného velkého tvůrce a velkého výtvoru, ale přece velmi ,Platně přispívá k pochopení jejich složek průvodních. Literární sociologie Tainovy bylo se možno důsledně přidržovati potud, pokud uznávána byla platnost jeho dě~, dle-Il.ěhaž-i ~eniáln! j~~ live~~tLJ3yl však ucmen poKUS vytvořiti literární sociologii na podkladě individualistického pojetí dějin, které vykládá historii jakožto výtvor geniů, reků, vůdců, strhnuvších mocí sugesce k sobě napodobivý a trpný dav; velký jednotlivec tvoří si nové prostředí a dává základ nové době - není výsledkem, nýbrž příčinou. Emilu Rennequinovi náleží zásluha, že zásad těch užil literárně. I on hledá v písemnictví a v umění vůbec vztahy k společnosti, nikoliv však k té, která literaturu vytvořila, nýbrž k oné, jež ji přijala, jí se obdivovala, v ní se poznávala a to pro svou příbuzno~t s duševním typem tvůrcovým, neboť každé dilo působí pouze na ty, jichž jest znakem. Kritik sociologický bude nejprve pátrati po skupině společnosti, jež si oblíbila nějaké slovesné dílo a přilnula k jeho spisovateli jako k svému vůdci; skupinu tu bude kritik hledati nejednou za hranicemi básníkova života, jeho vlasti, jeho pokrevenců. Kritiku neuniknou ani paradoxní zákony uměleckého ohlasu, jimiž se vysvětluje na př. tragika básníka nečasového nebo rozhodný vliv literatur vzdálených. Od menších společenských skupin, které si zamilovaly básníka jedinečného a snad i výlučného, postoupí sociologický kritik k celkům roz- sáhlejším: spisovatele národně typi~kého přijme za svého mluvčího a vůdce veškerý nttrod, nalézaje d.Jl,;;, ševní svůj svět v něm. Homer, Shakespeare, Cervantes, Goethe stali se takto velikými představiteli celé duše národní, neboť dav, jenž v obdivu, v sugesci, v nápodobě šel - a to po řadu věků - za nimi, zahrnoval v sobě všecky přislušníky téže krve, téhož plemene, téhož jazyka. Tímto studiem, ktere dospívá jednak k dějinám literárního úspěchu, jednak k historii vkusu, prohlubuje se také pojem národa, přestávaje býti pojmem antropologickým, etnickým a jazykovým a nabývaje obsahu myšlenkového. Ani zde nechybí metodických nesnázi; resonance zasahuje vrstvy velmi smíšené, jež lze těžko seřaditi v organické skupiny; důvody obliby a nadšení pro jeden a týž výtvor bývají různorodé; u mnohých děl nemožno zjistiti jich ohlasu, vlivu a trvalejšího působení. Beze sporu byla však statická literární sociologie Tainova podstatně doplněna touto dynamickou sociologií literatury, jak ji formuloval Hennequin. V naší kritice a literární historii, ač zásady HeIfň.equinovy se staly předmětem opětovného rozboru, přece nebylo užito metodicky jeho podnětú. Mnohá témata však přímo vybízejí, aby byla řešena právě tímto postupem: tak zvláštní osud Máchův v naší poesii, kde po rozhodném neporozumění, ba opovržení následovalo období nadšení, nápodoby, zbožnění; tak rozpor mezi zneuznáním Julia Zeyera za živa a jeho Eopularitou posmrtnou; tak obecný úspěch Svatopluka Cecha, jenž byl pokládán za básníka po výtcé národního - a přece rozbor dle hledisek Hennequinových byl by nejen přispěl k širšímu pojetí osobností oněch tři básníků, nýbrž byl by i osvětlil postup názorů uměleckých českého čtenářstva v době delší než půlstoleté. - Směr kritiky sociologické jest téměř souznačný s osobnosti jejiho tvůrce Hip o ly ta T a i n a (1828-1893), jeIl~náleži k nejpřednějšimkrifiKiím-všech dob avšech národů. Taine, duch neobyčejné šiře, pojimal kritiku literárni a uměleckou jakožto součástku veliké soustavy, kterou miniI obsáhnouti celý svět jevů kultury mravni a duchovni, ale v tom spočivala jeho dobová svéráznost, že právě sem vnášel metody a zákony přirodovědecké. Pro svou estetiku či spiše sociologii literárni zbudoval Taine základy filosofické; jeť myslitelem velmi původnim, jenž slu~uie .. psy_chologii a fysiologii a. docházi k. důslednému sensualismu, vyvQzujicimu eeloudúševnUii1nost ze.s.rJ.1yslových počitků; filosofa vždy projevuJe mocnou schopnosti abstrakce a neúnavnou tvořivostí pojmů obecných. Naznačiv v monografiich o La Fontainovi (1853) a Titu Liviovi (1856) cesty, jimiž se mini bráti v sociologickém determinismu literatury, Taine vytvořil prvni klasické dilo své slovesné sociologie v "Dějinách literatury anglické" (1864, překlad prvnich 3 dilů O. Sýkorou 1902 a 1910), dvojnásobně památné: v úvodě byla vyložena soustavně teorie, kterou na vývoji celého pIsemnictvi anglického kritik důmyslně provádi, vykládaje národni vzdělanost z rasy, prostředi a doby. O krok dále postoupil ve "Filosofii umě ni" (1865-1869, úhrnně 1881, kusy přeložil již 1873 M. Tyrš, celek 1897 O. Sýkora), rozbor to renaissančniho uměni v Italii, plastiky řecké a mamstvi holandského; ne ni tu jen popis a výklad historicko-sociologický, ale i soud krasovědně morálni. Ve všech kritických dilech Tainových převládá bohatstvI podrobně vysledovaných dokumentů, názorná malba prouděni civilisačniho, směle provedená dedukce a důsledný determinism. Dobu, národ, pro- středí zpodobuje Taine, mistr barvitého a poněkud hlučného slohu, nevyrovnaně.· Za to uniká mu odstín individuálnosti, podstata genia, tajemství tvůrčího procesuj čistota pozorování rušena jest neústupností apriorních předpokladů, jež v skutečnosti a v dějinách hledají až násilně své potvrzení, což se zvláště projevilo, když Taine týmiž metodami na sklonku života přistoupil jako historik k líčení Francie předrevoluční, revoluční a napoleonské, kterou vylíčil mohutně, přísně a zaujatě. Taine, duchovní vůdce positivistického směru a otec naturalismu ve Franpii, měl v 1. 1865-1890 veliký vliv, k němuž přispívala i jeho podivuhodná osobnost lidská, důsledná, pravdymilovná, moudrá a vznešená. Lit e r a tur a. Zásady kritiky sociologické vyloženy v uvedených dílech Tainových, kromě. toho: Emil Hennequin, Vědecká kritika (1888, čes. překl. F. V. Krejčího 1897) ~ týž, Spisovatelé ve Francii zdomácnělí (1889, překl. F. X. Saldův 1896); M. Guyau, L'art au point de vue sociologique. Paříž 1895 a H. M. Posnett, Comparative literature. Londýn 1886. ° Tainovi kromě díla Lansonova (čes. vyd. str. 142 -146), Brunetiěrova a TilIova: P. Bourget, Studie psychologie současné (1883, neúplný překlad Mauerův 1903); G. Monod, Les maitres de l'histoire. Paříž 1894; G. Barzelotti, 1. Taine. Řím 1895 (fr. překlad Paříž 1900); V. Giraud, Essai sur Taine. Paříž 1901 ; Šaldova studie v "Rozhledech" 1893 a V. Kalinova v "Osvětě" 1894 .. V německé literatuře tři důležité studie teoretické: pro roztřídění literatury dle generací: O. Lorenz, Die Generationenlehre und der Geschichtsunterricht. Berlín 1891; .pro seskupení dle kmenů a mist: A. Sauer, Literaturgeschichte a Volkskunde. Praha 1907; a pro stránku kmenoslovnou: J. Nadlep, Die Wissenschaftslehre der Literaturgeschichte v časopise "Euphorion" 1915; pak tři rozsáhlá díla, kde důsledně provedeno sociologické pojetí literatury: K. Lamprecht, Zur jiingsten deutschen Vergangenheit. Freiburk 1902; Fr. Kummer, Deutsche Literaturgeschichte des XIX. Jahrhunderts. Drážďany 1909; J. Nadler, Entwicklungsgeschichte dep deutschen Stlimme und Landschaften. Freiburk od r. 1915, posud nedokončeno. Kritika literární. Metody a směry. 5. Pri)titIa,k pr0ti sf!)iielfbgirzké kriti~. Kritika sociologická, Jejíž domovskou půdou jest vědecký positivism, pojímá velmi široce tlum pod. mínek a příčin slovesného dění. Ale vyčerpávajíc podmínky a příčiny zevnější, opomíjí namnoze pod. mínky a příčiny vnitřní, neboť hledí stále na literaturu jen jako na znak a na dokument. Při tom unikají positivistické sociologii literární dva zjevy Ivelmi podstatné ~ pro pochopení lil ovesného vývoje vysoce důležité. Lkiteratur~ n~ní Ttoliko joučástkou ;společenského,&rganismu, ~ybrž má život svéprávný, II řízený zákony vlastními a vyžadující výkladu auto- nomního: proto samostatná věda literární vzpírá se mechanickému přenášení postupu sociologického do s,vého oboru. Tvoření básnické samo jest především výrazem činnosti individuální a nikoliv hromadné: býti umělcem značí odlišovati se od společenského průměru a ne splývati s ním; proto psychologie básnické tvorby odmítá kolektivistický~němž není místa ani pro výjimečné osobnosti, jakými jsou právě básničtí tvůrci, ani pro jedinečný proces, z něhož se rodí dílo umělecké. Z těchto dvou táborů, jednak z odborné družiny literárních historiků, jednak ze středu filosoficky založených psychologů umění hlásí se reakce proti kritice sociologické. Onu skupinu představuje nejmohutněji francouzský dějepisec lite- 66 rárni Ferdinand Brunetiere; německý filosof a historik myšlenkového vývoje evropského Vilém Dilthey vyjádřil nejpřesněji zásady této psychologie básnické; myšlenky obou samostatně pojal a plohloubil vlašský krasovědec Benedikt Croce - neni dojista náhodou, že se těchto tří myslitelů zhusta dovolává idealism současný. Pozorujeme-li vývoj literárni tak, že pI'ihližime předevšim k jeho vnitřni zákonnosti, neujde nám velmi těsná přičinná spojitost děl s love s n Ý c h; moc něj i než p o měr y s o c i á I n i, k u I tur n i a p o I i ti c k é P ůs o b i n a k n i h u o pět k n i h a, a s p i s 0vatel jest zavázán jinému spisovat e I i mno h e m v i cen e ž s v é m u pro'; s tře d i, . s véd obě, s v é m u pIe m e n il; na tomto poznatku tak samozřejmém a přece často podceňovaném z!lkládá se sám princip všeho vývojeslovi literárniho. Taine naznačil tuto zásadu teoreticky, byť zběžně, mluvě o t. zv. momentu jako třetim součiniteli společenského děni a ukázal též, že tento vliv knihy na knihu, spisovatele na spisovatele se jevi nejen nápodobou a kopii, nýbrž i přímou reakcí, vyvěrající ze -snahy po naprostém odlišení; avš1"k v praksi Taine takměř nedbal těchto zřetelův. "Vliv takový možno zjišťovati mezi příslušníky téže doby, nejsilněji v působení učitelově na slovesné žáky; stejně důležito jest povšimnouti si, ~" ... s.Ei~Qyatelé a díla generaM jedné zasáhli dQ "ýV9j8 lipiliQlllltelů.a děl"~ následujícího, při čemž namnoze proniká zákon reakce; sem patří však též vliv literatury na lit~rat.!!!:~~a tak přihlaš~re--se'-mrs-tolit-erá~nih~' llěJepIšu l\.árodně ohraničeného metoda literatury srovnávacíJ! Dějiny naší poesie nemohou se vyhnouti 'řešení problému, jak Jaroslav Vrehlický určoval směr lIvým napodobitelům a epigonům, pokud sám závisel na zásadách školy "Májové", v čem hyl následovníkem cizích mistrů, Huga, Leconta de Lisle, Carducciho, jákým způsobem reagovalo pokolení devadesátých let proti směru a formální povaze jeho poesie - toť samy ústřední otázky vývojesloví našeho moderního, básnictví. Ale šetření takové nabývá skutečné hodnoty pouze, provádí-li se s metodickou přesností a co nejpodrobněji; všeobecné obdoby, zběžná srovnání, přibližné Earalely ceny oem1Út.J Vliv zas aha pfertevším oblast -;; y šle n k o v o Uj kPitik pokusi se rozebrati ideový svět auktora posuzovaného a vyšetřiti jeho virtuální zdroje, nesmí však zapomenouti že hlavním cílem jeho zůstává,', zjistiti to, co, spisovatel má vlastního, svéráznéh~" a' ~'Čem obohatil mýši~~kovfp'ok-ia(r·sv{do})'y-'a svéiíonároda., VelnÍ~ zhusta přejímá aůkior od předchůdce n li m ě t, lát k lit' mot i v; vyzbrojen poznatky t. zv. látkoslovnéhó studia srovnávacího, kritik zkoumá tuto závislost, chtěje zjistiti, co přidal spisovatel z pokladu svých zkušeností životních i uměleckých, kde motiv obmě~ pil a přetvořil, proč vtiskl láMe osobnostní spár a hlavně, proč se rozhodl právě pro tento námět či motiv. Brunetiěrel zdůrazňoval s velkou. rozhodností třeti stránku vlivuplného působení díla na dílo, spisovatele na spisovatele, stránku to, již možno označiti jakožto for m á I n í. Správně dovozoval, ač s pochybeným zdůvodněním evolučně biologickým, že nositeli vývoje literárního jsou určité druhy, genry s love s n é, které přejímá pokolení od pokolení, umělec od umělce, literatura od litera~~ry. Genry ty - dle Bl'unetiěra nejinak než druhy ·zviřecí ueb 68 rostlinné - vznikají, nabývají klasické dokonalosti," hynou a rozkládají se za působení různých činitelů, z nichž osobnost spisovatelova jest nejzávažnější. V důsledku toho Brunetiere žádá po literárním dějepisci, aby ve svém výkladu sledoval pozorně tento rozvoj genrů, které dlužno uvésti na několik druhů základních, případně, aby na vývoji těchto genrů založil svou osnovu; kritik pak má si vždy povšimnouti, v čem spisovatel rozebíraný formu danou tradicí obměnil. Takto stávají se literární dějepisec i kritik spolupracovníky empirické a evoluční poetiky. Zde, ač poněkud jednostranně, vytčen velmi plodný prvek kritického zkoumání, prohlubující a věcně opírající rozbor básnického slohu a výrazu. Vymezíme dojista přesněji t;vůrčí čin každého z našich baladiků, opřeme-li svůj výklad o znalost vývoje české ballady vůbec od Hněvkovského po Jungmanna a Čelakovského, od Erbena k Nerudovi, Quisovi, od Vrchlického k Macharovi a Sovovi, ale, nezapomeňme, že nejedná se tak o to, co druh tento má v celém svém rozvoji společného, nýbrž hlavně o to, co každý z yěstitelů mu dal ze své osobitosti. ;.("Není v literatuře problému choulostivějšího než 'otázka vlivů, vzorů a původnosti, a přece právě zde bývá souzeno nejukvapeněji, zvláště od začátečníků v literární historii. Omylem hledává se tu východisko slovesného studia; teprve, známe-li co nejdůkladn~i ~ytnost básníkovu~ a jeho dUševní vývoj, ~ ~m poznánU~Ě.?.~~?rů.~!..~Il~il~i~~nci, ohlasů a. vhvů J;~itek a neohroZÍ. našeho. souduzhou'Driym atomis- mem. U-iiá1if nrpř;-spiávněmu·piTcnopení Máchy dlouho stál v cestě názor, že Mácha jest epigonem Byronovým, názor to založený hlavně na rozboru jeho motivův epických a nepřihlížející hrubě k Má- chovu básnickému slohu, ani k jeho myšlenkovému světu, takže tvorba Máchova rozpadávala se v třišt cizích motivů. Teprve, když byl Mácha prostudován v básnické i ideové své individuálnosti, jakož i v umě· leckém a ideovém svém rozvoji, zjištěna jeho velikost a správně postiženo, jaké misto v jeho růstu má dočasná, byť silná přiklona k Byronovi. Studiem vlivů a závislosti slovesné napomáhá se řešení otázky po básnické původnosti, jež bývá někdy pokládána za kriterium hodnoty slovesného dila. Zde třeba opatrnosti velmi rozvážné. Zjistiti a odhaliti bezectný plagiát náleži arciť k důležitým, třebaže dosti primitivnim úkolům kritikovýmj vyšší a těžši povinnosti jest odlišiti epigony a napodobitele od s~utečných duchů svérázných; nejnesnadnějši však jest zjistiti tvůrči umělecký čin, byla-li převzata látka: zachována-li tradični forma, ano, přimkl-li se spisovatel k staršimu slovesnému dilu a to vědomě. Shakespeare, Racine, n.Ioliěre jsou slavnými doklady, že genia naprosto nedělá látková vynalézavost, kterou ostatně některá obdobi literárniho vývoje výslovně zamitalaj klasická obdobi zpravidla jevi nechut k vytvářeni nových forem, ba lpěji úzkostlivě na tradiq,nich druzich; velmi zhusta spisovatelé ven a ven originálni, kteří ve formě iv látce žili ze svého a vzpirali se veškeré tradici, připravili se timto radikalismem o možnost vytvořiti dila skutečně mistrovská: - právě to v čem laik a průměrný čtenář vi dává záruku původnosti a tím snad i literárni velikosti, závisi zcela od dobové konvence. Proto originalita, jež jest dobrou pomůckou při hodnoceni, nesmi se naprosto považovati za sudidlo jediné. Brunetiěrovu požadavku, aby miato zevnich pod· minek vývoje literárniho byly vyšetřovány podminky 7° vnitřni, ryze slovesné, nelze rozuměti tak, aby dilo slovesné bylo na tyto podminky redukováno. Každý pravý umělecký výtvor jest cosi jedinečného, zcela svérázného a vázaného individualitou tvurcovou: v ni a především v ni buďtež hledány kořeny každého dila. A tu hlásí se o slovo Diltheyova psychologie básnické tvorby, která sleduje v z n i k a p u vod slovesného výtvoru v duši poetově a táž e s e, o d k u d ,v z a I b á s n i k d uch o vou látku svého dila a jak ji obměnil. Dilthey - a v tom jest jeho prukopný význam vykládá p rap u vod k a ž d é h o b á s nic k é h o d i I a z e z a žit k u p o e t o v Ý c h; nikoliv tak, že by básnik prostě okresloval a vyprávěl své jevovéj nahodilé zkušenosti, }Íýbrž že vychází vždy ze své základ~ prazkuš~osti, z toho, co se mocně dotklo jeho bytosti, co ji nejen vzrušilo, ale přímo formovalo její vzrust; také poznatky filosofické nebo dějinné přisvojuje si básnik jen potud, pokud se mu v. nich.. zrcadli kus prožitku vlastniho. Dospěti k. poznáni této p r a z k,.uš e n o s t i toť úkolem literárního psycIíologa, iElIlŽ ovládL celou látkuživo!Qpisnou a duk:timentárni;. tu Dilthey'domýšlí a jistóu měrou přeli'o