ZLATOROH ZLATOROH VYDAv A SPOLEK VýTVARNÝCH UMĚLCŮ »M A NES« V PRAZE. POAÁDÁ MAX ŠVABINSKÝ. 1. JOSEF MÁNES, napsal M. Jiránek. 2 .. JAN NERUDA, napsal Arne Novák. 3. PRAHA BAROKNí, napsal Arne Novák. 4. K. HAVLíČEK, napsal E. Chalupný. 5.-7. BOŽENA NĚMCOVÁ, napsal V. TlIIe. 8.-9. J. JUNGMANN, napsal E. Chalupný. 10.-12. F. PALACKý, napsal V. Chaloupecký. 13. H. SCHW AIGER, napsal M. Jiránek. 14.-15. M. ALEŠ, napsal K. B. Mádl. 16.-18. J. VRCHLICKÝ, napsal F.v V. Krejči. 19.-21. 6ALERIE V RUDOLFINE, napsal Antonín Matějček. 22. - 23. ZDENĚK FIBICH, napsal Josef Bartoš. 24.- 27. BEDŘICH SMETANA, napsal K.Hotfmeister. 28.-30. JAN HUS, napsal F. V. Krejčí. 31.-32. MIROSLAV TYRŠ, napsal Josef Bartoš. 33.-34. KAREL HYNEK MACHA, napsal F. V. Krejčí. Zl.ATOROH ~BfRKA ILUSTROVANýCH MONOORAFIi poUDA MAX ŠVABINSKÝ SVAZEK DRUHý ARNE NOVÁK: JAN NERUDA TŘETI vYDANI s PODQBIZNOU OD M. ŠV A· BINSKÉHO, 10 PŘILOHAMI A 2 PASCIMILY. VYDÁNO V PRAZE 1920. R.,RODUKCB Z ORAPICKBHO ZA VODU JANA ST8NQB V P,ltAU VYTISKLA .ORAPIAc· V PRA&B JANEM NERUDOU počíná se moderní česká li. teratura. Snad všickni ti, kdokoliv jej předcházeli, i většina těch, kdož byli jeho současníky a druhy, zjevují se nám jako podíl pouhé minulosti, jako část literárního včerejška, jako zmlklí již herci prožitého, domyšleného a zpola zapomenutého dramatu ... zje •. vují se chvílemi a mizejí zase mezi stíny. Dojista v tomto průvode nechybí drahých a blízkých nám fysiognomií, bez nichž nedovedli a nechtěli by .• chom si představiti rušné, chvílemi patetické, chví. lemi sentimentální divadlo našeho literárního obrození. Poslední a nejpravdivější z českých romantiků, Karel Hynek Mácha, jde tu v proslaveném svém bělavém plášti karbonářském a upíraje veliké své oči plné zá= dum čivého citu a těžké meditace kamsi k divoké scenerii v pozadí, recituje si tiše pro sebe jednu z kouzelných svých hamletovských samomluv. František Ladislav Čelakovský, úsměvný lahodný pán goethovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opožděně nělro ..• lik graciosních .výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem mezi nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prcha ..• vým pozdravem. Na okamžik za kmitne se i hlava Erbenova, jíž byla údělem nejkratší, leč nejjímavější episoda v starším českém básnictví - a pak hned rýsují se nezapomenutelné fysiognomie věrných dvou přátel, Boženy Němcové a Karla Havlíčka. Krásná bruneta, jejíž plet sládne broskvemi a jejíž havraní vlas vyzařuje silný lesk, obdarovává nás teskným úsměvem, vkterém lze čísti, jak platila celým životem za to, že jí 1 první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži •• votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvě •• řivé srdce. Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se tísnily celé zástupy patetických slabochů, byl sku. tečným hrdinou bez patosu a padl kdesi na rozhraní krise a peripetie. A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu dnešku. Otázky, které si ldademe, nebyly jejich otáz.. kami; způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne ..• váže ani neosvobozuje; v nejistotách, jaké zmocňují se našich hledajících myslí a tvárných rukou, nedovedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový, či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby, zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi ne· překonatelného rozestřelo se mezi námi; intelektuální kontakt se přetrhl; citové fluidum vyvanulo; co zbylo, jest jen historická tradice, jen zbožná dálka. Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi, jest nám radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu lyrickou notu můžeme uslyšeti v prvním tiknutí ptáka za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou, v tom předčasném a tak důvěřivém výkřiku životního p"citu. A přece zase jsou to básnické intonace téhož N erudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melan •• cholickém p'0hledu na marné a němé vlnění, když veslo v temné nahodě padlo do zamyšlených vod. V citových zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno 2 zabloudit jako v moderní metropolir přitočí se k nám lehounce a z nenadání jeho hluboká a přece průhledná píseň, aby jasným a věrným hlasem vyvedla nás z bludiště. Duhovýpaprsek Nerudovy básnické moudrosti najde si cestu i do nejtemnějších sklepení našich černých a rozmrzelých smutků a setká tam lehoučké pavučiny mužné a diskretní útěchy. Nestatečnostmi a pochybami, kterými prošel, ne, probil se N eruda, bude se prodírati ironický intelekt každého z nás, ale každému jest také volno, otevřít si Nerudovu knihu a najít si v ní ne snad pohodlně vyšlapanou cestu, nýbrž spíše chrabrou pODídku, zavěšenou na vážný slib opravdo= vého muže. Neušla.li naše sensibilita, naše citovost, naše vůle mimovolným nástrahám tohoto ptáčníka sotva tušeného, jistě se také Nerudova inteligence skříží s námi na cestách soudu, hodnocení, mr-šlenko. vého řešení, přichází lehce takměř tanečním krokem a přece zabírá širé a významné okruhy uměleckého po •. znání, životní moudrosti. Zdál.li se Neruda mezi svými vrstevníky postavou jedinečnou až do grotesknosti, smělou Výjimkou až k nepochopení, takže v jeho geniálnosti viděli manýru, v jeho stylu pouhý rozmar, v jeho názoru na svět do= brodružnou nedbalost, cítíme dnes, že Neruda pra= covaf, sotva si toho vědom, o daleko důsažném typu, jehož hromadné uskutečnění, generační oživení připad~ právě našim dnům. Ti, kdož mezi námi nevyrostli ze setby N erudovy, pocítí alespoň vnitřní potřebu po. ctivě se vyrovnat s Nerudou a jeho typem. Pochybo •. vační lidé, kteří právě na Nerudovi od padesátých let 3 zkoušejí svou bezmocnou skepsi, neuvěří bez tak zvaných opačných zkoušek, těchto pastí na nedůsledné myšlení, že N eruda žije s námi a uprostřed nás, opravdu dnes jako náš duchovní bratr ... Neruda však vydrží jejich nemužné ordalie. Shoďnete se na přJklad pomocí bůh ví jakých kriterií, že některá kniha Neru," dovy prósy zastarala a je překonána, že slovem děkuje svou slávu pouhému tradičnímu přecenění. Není ani třeba, abyste brali tu knihu do ruky: ani se nenadějete a přijde k vám sama, aby vás vysvobodila z pěnivého rmutu dne, aby vrátila vašemu srdci celé opojení prav# dOll a plností života ... aby z vás učini/alidi do oprav. dya bez fráze moderní. Nebo zjistíte po učené analyse, že kterási báseň, již jste někdy milovali, není než dekorativní výzdoba, než rozmarná hračka lyrické mo'" saiky, než titěrná radost z filigránských motivů ... a nemine' dlouhá doba, a všecky ty domnělé vněšnosti zjeví se vám transparentními motivy, jimiž jest vidět hluboko do duše. V takových zkouškách sotva by vydržel a vytrval kdokoliv z Nerudových předchůdců i vrstevníků ... a tak proto pro vše začíná se právě Nerudou a nikým jiným moderní literatura česká. Ii1 4 NERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze zprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konste •• lace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho to vše neudusí a nezlomí. Je~li Neruda až k samému pokraji mužného věku pochybovačem, misantropem a pesimistou,' jest to jen nutný akt se~ beobrany a sebezáchovy. Poddat se byt jen na oka~ mžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy krvavě vydobyté místo v živote. N erudova posme" vačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův chladný zápor - tot trojí forma jeho mladistvé poctj~ vostL Pochopiti tuto hořkou pravdu, která tvoří první premisu porozumění Nerudovi, jest arciť méně po •• hodlné než selankovitě přebásnit N erudovo mládí. Vlastní, počtem dost hojné, Nerudovy dokumenty o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností; nejsout věrohodné. Vznikly většinou v pozdějších do. bách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala trny, otřela hroty, ba kdy osamělé a opuštěné srdce proměnilo si malostranská chlapecká teta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti ve ztracený, žádoucí zlatý věk. :.Povídky matostranské< s dokonalým svým obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný veršovaný feuilleton »Letní vzpomínky«, kde arkadi~ cké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií pod čaróu - to vše jest od polovice fikce idealisující touhy, fikce útěšného idylického sna. Srovnejte však s tím, nedím ani lyrická vyznání ze :.Hřbitovního kvítí< nebo z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se 5 marně zadržované slzy, jen části »Arabeseke, v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže; pročtěte vedle legendární veleby »Svatováclavské mše« naze prozaidmu arabesku takřka autobiografické hodnoty »Byl darebákem« -- a hned pozbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umělecky nesporných vý. tvorů. _ Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Ne= rudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova; zda v této naprosté citové perspektivě nezmizela po= stava Nerudova otce neprávem. Vždyť reální obraz Nerudovy matky známe jen matně a zlomkově, jesli v deseti lehkých popěvcích první verse »Knih veršůe ještě pravdivě zacbyceno prosté a primitivní lidství tétq stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je-li tu vystiženo j"eště věrně instinktivní, mlčelivé a spolehlivédoroz. umění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi odtažitou ideologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě Pl'O Nerudu ne. konečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář bned z této řady básní. Neruda dospívá tu ve dvou, ve třecb číslech (»Ze všeho jediná zbyla's mně,matičko«,»Už přišel, matičko, Tvůj zimní čase) k svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vyjádřit prostými symboly základnícb jevů přírodních citový svět, provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika opravdové řadění cyklické; naráží tu skoro mi. moděk poprvé na analogie lidského života a vesmemé. ho dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celi. 6 stvou soustavu básnickou, později vyrůstají »Písně kosmické«. V druhém vydání »Knih veršů« po pěti letech připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu »Matičce«: první báseň (»Ty's šla a v naší světničce teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve slohu starší řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě (»Což nemá blaha více ani hoře«) má již nový ryt" mus, neznámé potud patos, jinou hudbu slov, jaké naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolo tavými vlnami. Avšak i sama představa matky se obrně" ňuje, stávajíc se z reálního obrazu oblitého měkkým světlem citovým obecnější ideou; již v tomto teskném doslovu soustřeďuje pro N erudu postava matčina vů .•. bec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu. Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlen. ka-symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických« prochází idea ta dvojím stylem, jenž jest vlastní této knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (» Také to Slunce ohnivě pomalu pousíná«) zpívá Neruda o ní důvěrně, prostě, bez patosu, takřka s primitivností a úsečnou slovní hospodárností lidové písně; podruhé (»Přijdou dnov~, leta, věky, věkův věky«) ověšuje ji smutečními prapory patetického slohu, rovná kolem ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů, dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností umělých paralelismů. A však za dvojím tím slohem bá. snickým, vedle sebe skoro do protikladu položeným, ukrývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s po •• 7 sledními a nejvyššími kosmickými dumami - Neru", dova Voluspa - a to tak, že myšlenku a symbol nelze více odloučit. Nejinak jestv ~Balladě pašijové«, kterou vrcholí» Ballady a romance«; básník posunuv v této knize křesťanské mytologie oběť na kříži do samého středu dějin lidstva, vystupňovává golgatskou trage", dii mukami mateřského srdce. Konečně ve »2pěvech pátečních« zjeví se poslední přetvoření tohoto velikého Nerudova tématu, když v ~ Matce sedmibolestné« seskupí se kolem tohoto kry'" stalisačního bodu trojí hlavní motiv knihy: nábožen •.. ské vzpomínky křesťanské tradice, vlastenecká elegie, osobní utrpení. Přemítněme však několik stran téže knihy a najdeme jakousi překvapující petitio principii. Bylo to pouhým klamem rozumové pýchy, zdálo •• 1i se, že citový vztah dá se přetvořiti v kosmickou myšlenku, přeložiti v intelektuální princip, odosobnit a tím překonat. V dlouhé a těžké chorobě N erudovy citovosti otevřely se na konci všecky staré rány, propukla znovu individuální bolest, a básníkovi jest, jakoby právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která při'" náší toto tragické doznání, zaujímá v Nerudově poesii místo zvláště významné. V památné té improvisaci »Láska« slévá se ve vyšší jednotu dvojí styl, který dotud pohil básníkovu tvorbu, sloh důvěrný, písňo •• vý, prostoduchý se slohem patetickým, řečnickým, ornamentálním. Na této stanici své básnické cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný a krvavý výkřik: 8 »Koho bych miloval širém tom na světě?! srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítětedo stáří, do skonu volá si po matce.« A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Ne .•. ruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a syna, bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Ne .•. rudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný vo .•. ják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou, málomluvnou; naučil se od něho disciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zji •• stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi, měl jeho rozum chla4ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn dovedl postavit do služeb inteligence velmi široké a povýšené, jež však u sestárlého vysloužilce zdály se jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě po .• vahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství, jak, otec skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech radostných l'ozbězích za lehkomyslnou hrou života, za bezstarostným ště· stím, za neplodnou fantasií, v pozdějších letech nastu •• puje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys, jenž stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou 9 srdce, s dětinskou důvěrou v život, odbzy matčinými. Proto nedoceněný cyklus »Otci« z »Knih veršů«, jenž znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu» Ma .• tičcec, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod dotekem smrti již tuhnou a špičatí její tahy a jí sou# rodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více rodinnou podobu. Našli ... !i jsme v cyklu »Matičce« nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladistvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní, trpKou příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým hrobem«), místy sociální <»Kéž dobudu si jména věčného«) meditace; na každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželi# vosti; je .•. li tu někde patos a vzlet, jest nesen snahou povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v několika suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace i bez nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou. nej. bolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vůbec; tak známá pi~.;a »Milovali jsme se, otče, jak jen milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky hutnější: »Mne to už zase, otče můj, ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budí. 10 Jsme blízko zas i daleko jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce své, bychom se neobjali. Jsme hlízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás a dělí nás zas ledy.« 11 NERUDOV A vloha evokační byla tak silná a .. . svrchovaná,že malostranské scenerie jeho mládl dovedeme si dnes stěží představiti jinak než právě v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a barvité interpretaci. Neruda posvětil a svým způsobem přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými záme= ckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní ku= lisou Lobkovicova paláce spočívající na tmavoze1e= ném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renesančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberskéhol ba Nerudova »Svatováclavská mše« dala nové ladění stínům, svitům a pable= skům lodi svatovítské/ také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou stranu, s nejednou rozmarnou pointou genro= vou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzlYI elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka pitoreskních pohledů, do celující imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových do= kumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i trans= formace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reál. ních motivů obrazností básnickou. U Nerudy řídí ji svěží a živý smysl pro pitoresknost, u Karoliny Světlé vášnivý sklon k protikladům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý Iyrism elegického patosu. 12 V době, kdy »Malostranské povídky« uzrávaly v onen plný a štavnatý plod raného podzimu, zamlžený von", ným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší, v němž trpělo jeho dětství, jest potřeba po" hledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného součinitele jeho vývoje. Co jest napověděno s humo", rem a bez trpkosti v » Týdnu v tichém domě« nebo »Večerních šplechtech«, to vypravují »Arabesky« bez masky a stylisace o :edarebákoviq; F rantišlm Horáčkovi; to semkl Neruda v »Knihách veršů« v pregnantní a a výmluvnou sloku: »Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trpký novým jenom pláčem tišil, a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát - ba ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád.« 13 PROLET ÁŘSKÉ vědomí Nerudovo, důrazný protest společenského utlačence proti křivdám ho= hatců, povýšenců a farizejů, trpká příchut bídy a ústrku při k<\Ždém soustu mocně hlásí se v Nerodově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polo •• vice »Hřbitovního kvítí« -- hned předzpěv praví vý •• slovně »noha spěla má k tem chudým rovům, pout •• cova jak k hrobu Spasitele« --, zde leží kořeny sociálně obranné nebo filantropicky zabarvené epiky z prvního dílu »Knih veršů«, jimiž Neruda dostává se nad Er •• bena, jinak rozhodující vzor jeho baladistiky; bez těchto předpokladů sotva bychom pochopili Nerudu •• apolo= getu bídy, mravní depravace, prolelářského utrpení, jakým jest později v »Obrázcích v nočním svět1ec, v »Pražských policejních obrázcích«, v :f>Trhanech« a ve feuilfetonech »Z kraje bídy«. Osobní účast na utr= pení a křivdě posledních mezi posledními, intensivní procítění sociální poroby, reální smysl pro opravdovou velikost proletářovu nepotřebující nižádných romantických dekorací ani tajemných zápletek, schopnost na= jíti v zavrženém pátém stavu prvky nového hrdinství, nové tragiky, nové poetičnosti -- to vše staví Nerudu vysoko nad filantropický socialism v rukavičkách, kterým konec koncův zůstává i ušlechtilé stanovisko Nerudova proti chůdce Gustava PHegra Moravského. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, kdy Ne •• ruda vůbec překonává negaci, pesimism a mnoho ji,. ných démonů nitra, v onom památném období, v němž statečně se zaříká, že nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se 14 i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro •. letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dět •. ství, která určovala první to jeho formy životní. Ale ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Nerudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti,. nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat velkým tím kontrastem. Neruda nemá ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se nikdy závisti,. nedělal ze svého utrpe •. ní a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla,. ne •. znal malicherné podezíravosti ke všemu velkému a mocnému,. nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, ni ..• kdy lakomě chrániti svých statků, nýbrž rozdával pl.: nýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy zůstane více než se může rozdati. Již v nejstarších partiích Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let na= byly nezapomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého vydání »Knih veršů« přidal Neruda dvě paralelní básně, .epickou »Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším jsem byl rád!«. Před Osudem hrdě stojí Paria s povznesenou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manžel ..• ství svou dceru Chudobu: »Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.« 15 A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šle.., hy bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho roz •• mary, kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím jsem byl, tím byl jsem rádl Před takovou statečností a karakterní výší rozptylují se veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje povahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty své rodné třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest dokonalý rytíř, jenž se nikdy ne ..• potřísní dotykem špinavého prádla a jenž nikdy ne~ smlouvá se o bagately ani nekupčí malichernostmi. Myslím, že nebylo by netřeba ilustrovat jakýmkoli příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí AI. freda de Vigny, potomka bůhví kolika šlechtických předků; postavím=li proti N erudovi básníka jeno srdce, Heinricha Heina, přisp.ěji tím snad oklikou k vystižení poměru dvou různorodých duchů, nejednou se setkav. šícho Heine umělec při hlubším poznání roste tím výše, čím Heine člověk ztrácí; tuším, že u Nerudy je pra ..• vý opak. Heine nedovedl nikdy býti rytířem, špatné hamburské a diisseldorfské tradice židovského rodu kupeckého stále se mu věšely na paty. I ve při s osu· dem příliš smlouval, a to s jistou potměšilostí, i své vlastnrvelké utrpení dovedl proměniti v kapitál, z ně ..• hož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal je pokorně jako dar bohů, nezbavil se nikdy nedůvěry, herou mívají strážci obchodních tajemství a oživil si svůj obzor ne •• přáteli, jež přeceňova1,nedošel vůbec k distanci mudrce nesúčastněného ve všedních starostech. 16 Na Nerudu umělce a pozorovatele i soudce veřej no •. sti lze se již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu člověka: ve věcích vkusu, slovesné kultury, estetického soudu zůstane společenské ústředí, zů# staílou tradice domova vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základů N erudova novelistická próza a hlavně jeho divadelní a literární kroniky, jimž nezcela přísluší jméno kritik, kdežto v básních stojí v první řadě na stráži vysoké a karakterní lidství Nerudovo a ved dle něho hned jako věrný zbrojnoš přísná Nerudova autokritika. Kus plebejského nevkusu a lidové trivia .• lity mčljí ty soudy estetické, společenské a kulturní; ty banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabošku vtipu, ty masité a strakaté apoteosy života po •• zemského. V oblasti estetického soudu zvýšila Ne •• rudovu bezradnost ještě anarchie zaviněná žurnalisty a utilitáři, hlasateli hmotné modernosti a populárních tendencí; čistě plebejsky zavrhne Neruda všecko po •• výšené umění založené na složitých konvencích; znu .• dí se absolutní snahou klasického díla o krásu for .• mální; odvrátí se nedočkavě od minulosti do aktuální přítomnosti. Touto daní vyplatil se svému plebejskému původu, svému proletářskému domovu N eruda spi .• sovatel v pracích určených hodině, potřebě, žurnálu; Neruda člověk vyšel čist a svoboden a vryl hrdinský refief svůj do kovu svých veršových děl a nejlepších ze svých knih prozaických. 111 17 ZE sprahlé půdy bezútěšných poměrů sociálních vyrůstá mladý N eruda do mrtvé doby, již procítil s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té generace, prodšené vůbec duchem vzpouy. Osmná .• ctiletý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu nejen význačnou karakteristiku, ale i nezapomenutel= ně případné epiteton, jež má přímo ražbu epigram .• matu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí díl »Knih veršůc, je z rodu současné západoevropské lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a restaurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník obrací se k zástupu jako tribun lidu; chce patosem odpoutat nikoliv estetickou zálibu, nýbrž statečný čin; odmítá s pohrdáním minulost, která není než pří •. těží; neodvažuje se vyvolávati přelud budoucnosti a soudí i přítomnost přísnými verši: »Mám pět o nynějšku bratrům písně, mám pět tklivou jara obnovu? Jakž to možno, když už za odměnu slyším v píseň řinkot okovů? Smíme dýchat, ne však o tom mluvit, smíme mluvit, ne však vlastní řečí, smíme žíti, však jen skromně, sl\rytě, bojovat též - ale v jaké seči!« Touha a protest kříží se v této herweghovské básni: touha po veřejném činu a protest proti spoutané době, která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwergha má tento výkřik tendenci výslovně politickou; Ne~ 18 ruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného projevu polirické myšlenlslepá láska mizerná je páska, uvědomělou je pravá láska«. Neruda sám zpronevěřil se nejednou to •• muto hledisku, vždy ke škodě své myšíenky, často za cenu prohry své poesie. Nerudova obezřetná zdrželi" vost v projevech vlasteneckých, jeho nedůvěra k hy., perbole řádící v tak zvané škole národní, jeho nepo" krytá schopnost odhalovati i domácí viny - tyto vlast" nosti tak vzácné u básníků patriotických, byly rod" nými sestrami jeho autokritiky a opouštěly Nerudu současně s ní. Jsou •• li v »Ceských verších« třiatřiceti .• letého básníka nadsázky bolesti a zoufalství (»My ne'" umíme ještě umírat{l; nebo .,A chceš=li Ještě, osude«), diktované tíhou doby, ozvou se o deset let později v .,Písních kosmických« nadsázky zbožnění a lásky, jež právě proto dobyly všeobecné přízně. Zato ve »Zpčvech pátečních«, kde básníkovi stále hrozilo toto úskalí, zachránil se Neruda tím, že celou knihu přelo •. žil do takové toniny, že každému tahu dal freskovou perspektivu a rozměr, že zahrál na patetických var" hanách své lyrické exaltace pleno, on, jenž druhdy' podezříval každou exaltaci z nepravdivosti, každý pa= tos z dutosti. Pro Nerudu z padesátých let bachovské reakce, jenž by byl první vetu Dobrého poselství tlumočil dojista věrou »Na počátku byl Cin«, mohl znamenati jen je •. diný muž velkou inspiraci životní, jako v té době je •• díný Erben znamená mu z domácích spisovatelů velkou inspiraci básnickou. Byl to Havlíček. Ve »Hřbirovním kvírí« apostrofuje mladý Neruda básníka »Ky", tice(, v »Knihách veršů« posílá pozdravnou apoteosu 21 k slavnosti borovské. Havlíček byl dojista úzce lite= rámě spřízněn sgeneracíNerudovou: byl duch kritické. ho rozumu, útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel citových parád a lyrických dekorací, člověk přítom= nosti a skutečnosti, Boemův žák a žurnalista=umělec. Nevím však, zda cokoli z těchto příbuzenských znaků rozhodovalo u N erudy a jeho vrstevníků; ti uctí", vali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé době bez poesie, bez krásy, bez vznětů byl jim Havlí •• ček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň silně in:;piruje básníky. Neruda, jenž již jako žurnalista přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého dityrambu prostá a vřelá slova: »Jen bílý den nám plné, volné slovo, jen bílý den nám svobodný dá čin, Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo, Ty's vykonal ten volný, velký čin. A je=1i básník jinochem pověčným, jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín, ne pěvcem mnou, však národem svým vděčriým.« 22 Z NÁSTRAH, které číhaly na mladého Nerudu u cest jeho literárních počátků, nebyl svůdný hlas školy mladoněmecké nástrahou nejméně nebez •• pečnou. V době, kdy klasicism proměnil se v bezmoc •. ných rukách epigonů v studenou hru prázdné kombi~ nace, kdy romantika nebyla již než pestrým kostýmem rozptylyjícím měštákům z doby restaurace ospalou nu~ du, Mladé Německo mělo na své straně ducha, mládí, temperament. Sensitivnost nového rodu nalézala uspo= kojení v hudebních a barevných kouzlech dojatého im~ presionisty a příležitostného filosofa Jeana Paula, jenž byl slohovým učitelem Mladého Německa. Emand. pační snahy společenské a politické, prýštící z nacio", nalistického a liberálního pojetí světa, přijímaly ště •. dré podněty z typického žurnalisty mladoněmeckého, z Boerna. Mladé Německo adoptovalo neprávem přes veškerou svou hluchou necitelnost k lyrice i Hein~ rícha Heina, jehož písně, gracie nevýslovně křehké, vyjadřovaly mladá srdce stravovaná bolestným roz. porem citovosti přejemnělé a ironie rafinované. Se stejným úspěchem dovedli si dobýti oblib mladého pokolení teoretisující novináři a estetisující polemikové školy, Gutzkow, Laube, Jung. Jejich literární vzpoura, nedomyšlená a povrchní, chtěla nejen smésti roman~ tícké !Jůžky, ale i postaviti na oltář nového, moder •• ního Clověka, zformovaného v dílně feuerbachovské a straussovské filosofie; jejich naivní kosmopolitism a humanism toužil rozšířiti látkově i psychologicky oblast poesie, zároveň však též sociální okruh občan •• stva; jejich revolucionářský optimism přissátý k pří •• 23 tomnosti a jejím potřebám ukládal nejen o život ne= plodného esteticismu, ale i zbytečných kněží, absolutistických vladařů, úzkoprsých zákonodárců. Vše to de. klamovaly i ohlušující básně veršujících epigonů školy mladoněmecké, strakatého Frei!igratha, revolučního diletanta v divadelním krunýři Herwegha, lyrického tribuna Alfreda Meissnera. Kde Olohlo vše to okouz •• liti literární mládež více než v Cech ách padesátých let, v zemi romantiky naprosto již odumřelé a konser •. vativismu směšně ztrnulého? Po byronismu, neúplně ztráveném, stalo se mladoněmectví, nekriticky přijaté, myšlenkovou a uměleckou metodou mládeže: kdežto oba starší byronovci a máchovci Sabina a Frič obme •. zili se na mladoněmecké teoretisování, přijali mladší du •. chové Hálek, N eruda, Karolina Světlá teorii a praksi Mladého Německa do té míry, že jejich almanahy a časopisy, »Lada Nióla« a »Máj«, »Obrazy života« a »Rodinná kronika«, jsou doslova mladoněmecké orgány česky psané. Jako emancipační hnutí myšlenkové znamenalo mladoněmectví pro literární pokolení pades~týéh a šede •. sátých let velmi mnoho; byl to právě Neruda, jenž jeho obro,siným tendencím statečně a úspěšně prosekal cestu v Cechách. Snažil se kosmopoliticky rozšířiti látkový okruh; obhájil řešení dobových problémů v li. teratuře, zavedl podrobné studium nejvšednějšího ži •• vota na základě živých dokumentů; vybojoval pro. letáři domácí právo v básni, v novele, v románové studii; prohlásil naprostou volnost slova a výrazu při rozboru mravních otázek a při líčení každé skuteč- 24 nosti za životní podmínku moderní literatury; občerst'" vil knižní jazyk a básnickou mluvu prvky z ulice, ze žargonu, z městského ruchu. Nasadil na to vše, co má mladý muž nejlepšího; vystavil se výtce libertinství a výčitce gaminství; nezalekl se podezření lehkovážně vyvolaného literárního skandálu ani výčitky nená= rodnosti; nedal se zaraziti ani nebezpečím směšnosti. Tato neúchylná důslednost, tato chrabrá odvaha dá= vají Nerudovi důstojenství tvůrčího kritika, třebaže přijal inspiraci z ciziny, třebaže propagoval axiomata vypracovaná o deset, o dvacet let dříve za hranicemi. Dnes stala se polemická akta onoho boje mezi starou a mladou generací podílem literárních dějepisců; jména Nerudových odpůrců odvál spravedlivý vítr zapome= nutí; rozmarné a vyzývavé popěvky však, jež bzučel si mladistvý N eruda, čistě český chlév Augiášův, po= sud nezastaraly ve »vlasri panenského písemnictví«. Jak často usedá na rty krutý sarkasm písničky»Na vršíku dům stál bláznů«, pojaté ze »Hřbitovního kvítí« do »Knih veršů«, nebo divoký posměch jiné improvi. sace, podačené v knižním vydání: »Jcn pijte vodu řiďounkou a jezte z fíků růžence a zazpívejte hláskem svým, at zahanbíte kleštěnce. A listy z fíků schovejte, vždyt dají šat vám svátečný a skryjou hanbu každého, že před světem je bezpečný.« 25 v SKOLA mladoněmecká, jež myšlenkově a kultur •• ně byla osvobozujícím prouděním, byla umě •• lecky nebezpečím velice povážlivým. Všecka její literární teorie založena byla na bludu právě tak pohodlném jako osudném, že slovesné umění nemá býti než pravdivou a opravdovou improvisací, jež by neseslabena procesem umělecké sty/isace podávala plnost okamžiku, svěžest nápadu, bezprostřednost pří", tomné sKutečnosti. Byly=/i poesii ldasické a romantické ochránkyněmi a inspiratorkami Musy, družky Aponi~ novy, tančící rytmicky kolem zurčících zdrojů, vzý •• vali Mladí Němci jako svou bohyni Pallas Athénu, která vyskočila ozbrojena ze zamračené hlavy Diovy: nikoliv rytmem a taktem řízený pohyb uprostřed vol: ných heroických scenerií, nýbrž výbušný skok s pan: cířem na nohách a se zbraní v ruce oslňoval poko: lení mlacloněmecké. Tento kult improvisovaného a okamžikového projevu znamenal lhostejnost k propra •• cované úměrné stavbě, znamenal opovržení k slohové, vyzrálé kráse, znamenal nechut k organickému rozví= jení motivů, povah, dějů. Nejradikálnější z Mladých Němců zavrhli vůbec verš jako nástroj nemoderní, nepřiléhavý, málo vážný; jiní nastolili místo uzavře" ného románového a novelistického umění stručnou, letmo nahozenou skicu, rozmarnou arabesku,bezprostřední momentku v próze; konečně třetí shodli se na tom, že žurnalism jest nejvyšší a nejmodernější Hte= rární formou, kde bez výhrad a bez ústupků lze psáti slohem brilantním, pikantním, jak zněly šibolety dne. Konečný výsledek byl, že Heine z umělecké cudnosti 26 protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožňován s těmito proti básnickými ikonoklasty; že duchové cele zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel, Otto Lud wig, Gottfried Keller, přetrhali všecky svazky s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali; že laubovská a gutzkowovská směsice žurnalismu a epiky, polemiky a psychologie, pózy a nezralosti stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníky. Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako prozaik; a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od l)Ara •• besek« až k l)Povídkám malostranským« odehrává se zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuil1eto •• nista namnoze vítězí. Ve1ká výpravná linie jest chvíli od chvíle zborcena causeristickou odbočkou; postavy jsou náhle přelom~ny vtipným nápadem; dějový tok vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického aperyU a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává takřka nikde poslední revise, nýbrž jen druhé, trochu retušované znění, ve většině případů spokojuje se pou •. hým přenesením skic na plátno bez komposice, bez jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V »Arabeskách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého sešití· zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočují •• cího hercec, »Starý mládenec«, «Z notiční knihy no •• vinkářovy«, l) Mému vrabci «, »Z tobolky redaktorovy« a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek malostranských«. l) Týden v tichém domě« a l) Figurky« sestaveny jsou touto mosaikovou metodou. Neruda jest tu nejvěrnějším epigonem prózy mladoněmecké: 27 vlastní rozmarná osobnost, obírající se nejintimnějšími svými záchvěvy po způsobě drobnomalby jeanpaulov. ské, tlačí se do popředí na úkor všech ostatních figur, o které by šlo epikovi; množství časových narážek, módních novinek, žurnalistických poznámek ruší ilusi epiky; ironické pohledy do vlastního nitra, úmyslně koketující konfese, veršované citáty a improvisace zvyšují dojem násilné důvěrnosti, kde by opravdový mistr prózy tíhl k samozřejmé nerušené objektivitě. Kdesi, mluvě v této souvislosti o svém karakteru lid. ~kém i literárním, vyznává Neruda, že »tropil ve škole života samá alotría«. Literární termin pro alotria v próze byl arabesky. Nerada, jenž svoje umělecké síly spíše podceňoval než přeceňoval; nechtěl zprvu vytvořiti více než právě arabesky, maličkosti, hračky, ornamentální marginalie ke knize života, osobní variace na epické motivy ze skutečnosti. Již v první knize próz po .• dal však daleko více: jest tam několik stručně a zkratkově narýsovaných postav, které mají svou vnitřní, typickou tragiku; jest tam několik příběhů, v nichž trans· parentně za dějem časově i místně vázaným proudí věčné vlny lidského života; jest tam několik náladových obrazů, značících úplné osvobození od dokumentů, mdďelů, skic ve prospěch celku poetického. Tady přemáhá tvůrčí básník mladoněmeáého improvisatora - škoda, že ne navždy. ,IfJ 28 NERUDA básník dovedl však ubrániti se vlivům a nástrahám mladoněmecké školy. Právě ony hluboké zdroje básnické inspirace, které Mladé Německo chtělo zasypati pošetilým rumem svých ne •.. domyšlených teorií, zpívaly Nerudovi silně a jasně do duše, jeho lyrika i epika pila z nich vždy znovu, jeho obraz vzhlížel se v nich opětovně až do smrti. Mladí Němci, jejichž zakuklená i vyložená polemika mířila vždycky proti umění romantickému, netajili se svou nedůvěrou k lidové poesii, kterou romantika - ale= spoň mladší romantika německá - vyznávala srdcem i ústy a odmítali též s útrpným pokrčením ramen Iyri •.. ckou píseň, jíž romantism zjevil svoje duševní tajemství. Proto mladoněmečtí kritikové chtěli úmyslně ta/{ špatně rozuměti Heinovi, který svou nejvnitřnější osobnost vyjádřil právě písní užívající všech okouzlujících pro= středků lidové poesie; Heine, viděn v jejich falešném zorném úhlu, byl jen ironik, skeptik, protestující rozum, bránící se vtip, on, lyrik čarovné vnitřní melodie. U Nerudy však tomu bylo naopak než u Mladých Němců, lidí zcela nerytmických a protilyrických: li •.. dová poesie byla jeho velká láska, lyrická píseň jeho velká touha. České obrozenské romantice nepřinesl kult lidové poe .•. sie, přejatý ze školy herderovské a heidelberské, po •.. žehnání: místo slohových podnětů, jaké od ní přijali Goethe, Eichendorff, Wilhelm Muller, přibrán byl v napodobení vskutku otrockém sám obsah; co mělo býti samostatně domyšleno a umělecky vytěženo, bylo v naivních ohlasech prostě okopírováno. Od štras'" 29 burských let Goethových až k Heinovi vděčila ně •.. mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění zkratkové pregnance, za obrazy nelomených barev, za působivou prostotu - varovala se však přejímati její citovou náplň, její lyrická témata, její psychofo,~ gické ladění, vždyt píseň žádá právě toho od svého básníka. Unašich vlasteneckých romantiků bylo jinak: nepohrouzili se dosti hluboko do bohatství technických předností lidové písně, ale napodobili zato t komickou důsledností její lyrický děj. Neruda nesdílel se nikdy o tyto bludy a zaujal k lidové poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná •. li se Ne", rudův vztah k českému prosto národnímu básnictví s poměrem, jejž k ní zaujímá n~jslavnější dílo starší oné metody imitačně poetické, Celakovského ~Ohlas pjsní českých4l:, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl. Ce1akovský, opřen při tom i o svou teorii, přijímá hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prosto •.. národní baladistiky nevyčerpává a její básnické hod •. noty nedoceňuje. Nerudovým slohovým východiskem a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto prostonárodní píseň, v ničem nehovícící jeho '{nitř. ním potřebám, zůstává mu celkem cizí., Nikoliv Cela •.. kovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů« cestu. První svazek svého »jarního almanahu« »Máje« roku 1858 mladé pokolení symbolicky zahájilo imaginární podobiznou svého Jana Křtitele •. Máchy, o rok později zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární 30 manifestaci mládeže. Ačkoliv Erbenova podobizna byla provázena profesorsky důkladnou a zkostnatě" lou úvahou velmi rozvážného Václava Zeleného, ne· znamenala přece jen kompromis ve prospěch starého směru. Erben byl srdečně nakloněn novému hnutí, byt spíše lidskou sympatií něž uměleckým souhlasem; básníci z »Májec Hálek, Pfleger, Neruda podivovali se mu uvědoměle a opravdově i podléhali jeho vlivu. li Pflegra byla to jedna z nesčíslných složek, které určovaly tohoto ducha tak receptivního a tak nesa" mostatného; Hálek byl Erbenovcem jen dočasně v rrVa= distvých svých baladách, jež měly býti pouhou prů= pravou k rozkošným veršovaným obrázkům vesm.. ckým; Neruda zůstal Erbenovi věren až do konce. Erben, jehož číselně i časově tak úzce ohraničená poesie byla spíše dílem promyšlené, skoro učenecké kombinace a vyzralého stylisačního umění než hluboké niterné inspirace básnické, nesmí býti pokládán za -tvůrce nového typu básnického, nýbrž za zjev odvo", zený. Přijal z rukou německých romantiků hotový a 4,zavře.llÝ útvar skotské lidové balady a přenesl jej do Cech. Těžkou a trpělivou prací sběratele a srovnava", cího národopisce poznal složité zákony biologie pro", stonárodního básnictví, věděl, jakým změnám podlé. hají bludné mezinárodní motivy přesazeny na půdu českou; pochopil, kterak v lidovém podání kříží se různé genry a styly, lyrika, dramatický dialog, baladi'" stická úsečnost, situační malba: na tom na všem spo'" čívá autentičnost podání a sugesce lidovosti v Erbe", nově »Kytici«. 31 Erben nespokojuje. se však touto metodou vědou •.. cího etnografa. Rozsvěcuje démonické přítmí staré baladistiky, v níž válčí černé mocnosti, jasným a hře ..• jícím svým etosem; zlidšťuje, mravně vykupuje fi. lantropicky povznáší slepou, přírodní, temnou tragič •. nost. Tuto mírnou, něžnou, humánní atmosféru Erbe •.. novy poesie vdychuje mladistvý Neruda dychtivě, vždyť hoví úplně jeho tendenčně sociálnímu pojetí poesie, která má hojiti rány zasazené nespravedlivým řádem světa, která má parie nésti n,! yerutích smilo •.. vání k nebesům. Celá první půle »Knih veršů« vy •.. růstá z takového ovzdušÍ, třebaže leckde radikální Neruda proměňuje mravní něhu Erbenovu přímo v patos sociální obžaloby nebo vostrý protest útočné ironie. Po letech, když byl Neruda již mnoho prožil, mnoho pochopil a mnoho odpustil, sládne v»Baladách a romancích« Erbenovo etos ve zvláštní okouz •.. lující štědrou gracii: jsme v ovzdušíjasném a průzračném jako křišťál, na skvěle rozkvetlých náhorních planinách nedaleko ledovců, kam Neruda vzletěl na křídlech svého humoru vysoko nad údolí Erbenovy humanity. Ale i Nerudovi básníkovi má baladista Erben co říci: hutná plastika Erbenova slohu, pregnantnost jeho obrazů, jadrná živost detailních jeho pozorování, disciplinované umění zkratek, elips, zámlk, brachylogií, mužná a sporá řeč tíhnoucí k soustředění a zhuštění, to vše odpovídalo Nerudovi, zaujatému v poesii hlavně pro pitoreskní význačnost a stručnou obsažnost. Od nejranějších počátků básnických udržují u Nerudy 32 rovnováhu chladný, pochybovačný rozum analytikův, Jenž nelítostně svléká všecky představy s konvenčních šatů, s jiskrným a bystrým pozorovatelským zrakem, zachycujícím malebnou a barvitou hru reality. Po. zdější Neruda cvičí svůj zrak na nesčíslných sceneriích širého světa, zabodává Jej do fysiognomií všech ná= rodů a všech společenských tříd; ostří a disciplinuje jej studiem skutečnosti nejvšednější tak dlouho, až i tu odhalí bohatství malebných jednotlivostí; má=1i naše literatura nějakého velkého pozorovatele, jest jím Neruda. Prvním učitelem jeho zraku byl však Erben, právě jako v jeho dílně poznat Neruda možnost a pod. mínky slohu úsečného a malebného. ,lit) 33 eRICKA píseň, jaké od chlapeckých svých let podivoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům Nerudovým naprosto chybí hlubší hudební melodie, onen zázračný dar pravé lrriky, jenž ji přibližuje zurčení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou, měly i Pflegerovy »Dumky«, měly ji ve zvýšené míře Hálkovy» Večerní písně«, opakující stále nejen tytéž lyrické motivy, ale i jedno rytmické ladění. Nerudovo »Hřbitovní kvítí« bylo takto ve veliké nevýhodě proti oběma současným debutům básnickým, ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo. jových a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového, sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflekse rozumové bude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty dojmové, a to tím více, nedovede.li podplatiti barev •• ností obrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni. ckým uměním. Neruda nikdy nechtěl ničím podpláceti, nýbrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovní kvítí« vskutku jest pouhopouhé zrcadlo zachmuřeného třiadvacetiletého básníka, jenž potud marně hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdivost má chvílemi přímo ráz nelítostného exhibitionismu: byly",1i » Večerní písně« Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo »Hřbitovní kvítíc katechismem sebeobžaloby, encheiridiem sebetrýzně. Nemůže býti pro Nerudu »Hřbitovního kvítíc karak. 34 terističtejšího přiznání než ono, jímž vyznívá prolog, vykládající věnování sbírky památce přítele předčasně zesnulého: »Líhávali na jednom jsme loži, a tys horlil pro mou netečnost, kdežto bažit po tvých ideálech vadila mně pouhá skutečnost. A ta skutečnost juž shromáždila tisícerých v krátkém žití bolů, srdce vadne, brzo, nejspíš brzo poležíme sobě opět spolu.c Nerudovi součashíci a přátelé nedovedli mu právě tuto »netečnostc, tento realism vystřízlivělý ze všech ilusí, tuto »zarputilost«, tuto »sílu příkré pýchyc, kterou Neruda staví na odiv i v nejintimnější lyrice, odpustiti. P~egera uráží jeho přiostřená ironie a chlad· ná reffekse. Smilovský prohlašuje docela bez ostychu: »Bystrost rozumu je vše, co je na Nerudovi. Bá •• sníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u něho možno nalézti a zdaž má lásku k věci samé a národu, o tom sluší pochybovat. ,Hřbitovním kvítím' se na umění prohřešil a nemiluje tedy umení.« Fri •• čov i bylo »Hřbitovní kvítíc jen přírodopisnou kuriositou. Druhové N erudovi, kteří takto soudili, byli přece vesměs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli pochopiti, že od nihilismu Vilémova z »Májec vede cesta přímo sem. Také Neruda podíval se do prázd- 35 ných důlkli tomu, »co nic se nazývác,leč bez romantického mučednického gesta, bez dekorace náladových obrazů, bez hudebních valérů. Mácha, jenž Childe Harolda jmenoval svým bratrem, uměl vždy zachovati grandezzu romantického rytíře; v posledním zpěvu »Máje« jede básník na koni pod popravištěm Vilé" movým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy jeho krásného pláště; z jeho okna zaznívá toužebná píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletářství, jde pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev chuáasovu, jejž »osud pozvav k neštastníkův kvasu, počal svlíkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky slibo" valo pro budoucnost: sociální lyrika, moderní balada, meditace kosmická, reflekse vlastenecká, analysa mo .• derní lásky, satira literární. Dnes cítí pozorný čtenář daleký dosah těch štědrých nápovědí, dnes zjistí tu nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně kos .• mické« (»Co jest země? Mocná báně z kostí, vetchých z popelec) nebo i »Prosté motivy« (»Nebe širé ob .• léklo šat šedýc); dnes přihlásí se mu v cyklickém řa" dění a variování motivu již budoucí mistr lyrických celků; zdaž však by byl vše to našel již i tehdy nezaslepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla, umělce neovládajícího svých prostředků? lil 36 PRVNí ze slibů »Hřbitovního kvítí« splňuje ještě uprostřed literárních bojů obou nepřátelských pokolení veršovaný pamflet »U nás«, avšak i tu zápolí básník nevítězně s formou a nadarmo se po. kouší o životné vtělení kvasícího svého vnitřního obsahu. Vtipné nápady satiricky přiostřené netuhnou v nezapomenutelné situace, polemické a kritické ná. jezdy na nepříjemné osoby nehoustnou v opravdové postavy karikaturní; fantasie je střízlivá, groteskního překreslování, bizarní nadsázky Neruda nezná. Jeho verš jest příliš šedý, příliš mdlý, příliš neohebný, aby zachytil figurinu, aby karakterisova{ dialogem, aby vytěžil plně časové narážky. Ač byl vychován ně. meckou literaturou třicátých a čtyřicátých let, v níž vzešla aristofanská setba literární satiry, vložená iro. nickými romantiky do půdy, přece nenaučil se ni. čemu od tak skvělých a tak sršivých ohňostrojů kri. tického vtipu a lidské zloby, jakými byla »Osudná vidlička«, »Átta Troll« nebo »Světnice politické šesti. nedělky«. Později, v bojích se štu/covskou tartuferií a s pflegerovskou staropanenskou stoudností napsal Neruda několik satir prózou, ale jak nezajímavé jsou všecky jeho pokusy tohoto genru, proti klasickým dílům české satiry literární i politické, proti »Křtu sv. Vladimíra«, proti »Jyrolským e1egiím«, proti »První generální schůzce Ceského Národního musea«, Ne. ruda vůbec nebyl satirikem, byl humoristou. Mezi Havlíčkovým sar~asmem a Nerudovým humorem jest rodový rozdíl. Utočný bojovník Havlíček miluje svou myšlenku nade vše a všemu na vzdory. Jeho 37 sarkasm, jeho satirické umění, jeho pamflety jsou ne •• lítostné zbraně na její obranu, racionalism Voltairova století napouští mu svým jedem střely. II Nerudy, věčného humanisty, stojí lidé výše než myšlenka a ještě daleko výše stojí zpola křesťanská zpola moderně sociální představa čistého, harmonického lidství. Jeho humor, křtěný jeanpaulovskými slzami, není než schop. ností, k níž se vychoval složitou kulturou citovou, aby vyšší to lidství stále poznával odraženo v každ(by •• tosti, někdy ovšem i v podobě znetvořené. Lehká Ne •• rudova ironie, jeho smích dobrodušný, jeho osten spíše škádlivý než bodavý dotýkají se bez nenávisti malých zkreslenin podoby lidské a nechtějí raniti. Proto i v epigramech, které Neruda rád a se štěstím psával v posledních letech svého života, vane zvláštní vJahý, mírný vzduch, naprosto jiný než v nápisech Celakovského a v ~jehlách, špičkách, sochorech a ~ů= lech« Havlíčkových. Vytříbený a lahodný klasik Ce •• lakovský, žijící uprostřed Rakouska Metternichova, obrátil ostří svého vybroušeného vtipu pouze k světu knih a literátů: jeho »nápisyc: otvírají okna do jasné studovny přísného strážce vkusu. Obávanému kriti •• kov i a divokému polemikovi Havlíčkovi jsou již stejno •• měrně »církev, král, vlast, Musy i svět., terčem vý •• bojných útoků: břitký rozum a neúprosný vtip pro •• vádějí tu mečový svůj tanec. Epigramy Nerudovy vznikly namnoze in margjne jeho feuilfetonů i jeho novinářských statí a chvílemi trpí všemi jeiich vadami; ty však, jež opouštějí denní službu causerie bavící čtenáře z povinnosti, zdají se přímo paralipomeny 38 k nejhlubším Nerudovým lyrickým číslům. Základní vztahy lidského života jsou tu úsečně sestylisovány a nejprostšími analogiemi vyloženy; křehký humor hraje v nich jako paprsek slunce v lučním květě, ale na dně zdobných těch kalíšků třese se slza. Snad »Modlitba« k sv. Antonínu za vrácení ztraceného mládí, v níž zhuštěno jest několik jarních i podzimních čísel z »Pro •• stých motivů«, jest právě tak málo pravým epigra •• mem Martialova či Lessingova posvěcení jako bá. snička :.Dvě drahá místac, poslední to epilog cyklu :tMatičce«: ale bud jak hud, v těchto několika verší •• cích jest celý Neruda. Jistě dosáhl vrcholu jak jeho ideál slohu hutného, úsečného, plastického, tak i jeho význačná psychologická kombinace co nejhlubšího a nejtypičtějšího citu s jasným bleskem individuální myšlenky, dovedl. li do dvojverší »Smutná bilance« uza •• vříti to, co musil dříve rozvésti slavným kosmickým hymnem zmaru a bolesti: »eo zbude ze života, drazí moji páni, když odpočtete od něho vše umírání?« 39 HRDÁ předmluva »Knih veršů« nese datum 1867, leželo by tedy mezi nimi a »Hřbitovním kvítím« celé desetiletí. Chronologie mění se podstatně, posuneme=li vznik :.Hřbitovního kvítí« blíže ke koncepčnímu bodu, k smrti přítele Antonína T ollmanna r. 1853 a rozpomeneme=li se, že většina básní z »Knih veršů« byla již před r. 1861 napsána a po časopisech otištěna. Pětiletí, které dělí obě básnické knihy mla •• dého N erudy, jest z nejvýznamnějších dob jeho života. Nebyla to však ani smrt otcova, ani důvěrné sblížení se stárnoucí matkou; nebylo to zřeknutí se dráhy úřednické a profesorské ve prospěch liberálního no.vinářství, ani první nesmělá sláva přerušená literár ••. ním skandálem, co přepodstatnilo Nerudu. První akt polotragické komedie lásky Nerudovy zjemňuje jeho sensibilitu, vzněcuje hluboce jeho cit, učí jej vděkuplné hře rozmaru, vyvolává v jeho lyrice konečně i hudební melodii. V tomto prvním, celkem beznadějném a chmurném dějství prožívá drsný, nedůvěřivý mladý poeta Iyri= ckých disonancí v poměru k prosté a jemné dívce neustálý boj vášnivé touhy po úplném oddání se s chladným, analytickým rozumem, jehož leptající ironická lučavka rozkládá a ničí vlastní život citový. Naslouchá do svého nitra, a tu zaznívají vedle nejněžnějších akordů romanticko=sentimentální erotiky i výsměšné, příkré tóny rozčarované skepse. A přece vztahuje zas náručí po milence; než, ohlédne se za sebe a tu vidí, kterak s drsným pošklebkem sardonický Mefisto skanduje své zlomyslné rytmy o rozvaze, 40 chlebe, zaopatření - a roz1uce. Naslouchá chvíli tomuto duchu chladnému a kontrolujícímu-ti uvěří mu konečne. Opakuje již i své Anně tato slova o vnějších nutnostech rozchodu, s větší pýchou korektního občana než pravdivého milence, a přidává jako by jen parentesou vlastní vyznání studeného intelektu nad horoucností srdce. O třicet let dříve formuloval tuto paradoksní psychologii lásky v agonii jiný velký básník ilusionista, ospravedlňuje se před svou »věčnou ne. věstouc Kateřinou Fr6hlichovou. Verše Grillparze •• rovy znějí: »In Gliihumfassen stiirzten wir zusammen, Ein jeder Schlag gab Funken und gab Licht: Doch unbefriedigt schlossen sich die Flammen, Wir gliihten, aber, ach, wir schmolzen nicht.c Tento první akt Nerudovy komedie lásky, spiatý s jménem Anny Holinové a zachycený kromě bezohledné, sebetrýznící korespondence v řadě intimních čísel »Knih veršůc, jichž trhaný, chvatný, překotný rukopis má cenu psychologického autografu, jest typický nejen pro Nerudu, ale pro celou mladou generaci v literatuře s ním vystupující. Čistě biograficky vypráví: Neruda, syn nuzné malostranské posluhovačky a starého vysloužilce trafikanta, někdejší školák se záplatovaným kabátem a neohrabanou čepicí, jenž byl posměchem spolužáků, nese na čele stále ještě kletbu plebejství a chudoby. Prožívá hluboce její pokoření, a v jejím dusivém stíně promění 41 otázku svého životního rozhodnutí v pouhou otázku eksistenční. Pak psychologický výtěžek: Básník nevěří v sebe, nenávidí chvílemi svého vlastního já, prchá před svým chladným intelektem, aby přece nakonec stal se obětí tohoto zlého démona. Není to Neruda sám - jest to prokletí celé doby. Heine/ lyrický psycholog lásky otrávené ironií, a Lenau, lyrický psycholog lásky skonávající v beznaději, byli básnickými miláčky tohoto pokolení, které jako zástup bolestných obrazoborců přišlo po romantických modlářích erotického paroxysmu. Hledali nový obsah ci nový smysl milostného dramatu a upírali životní právo staré, konvenční, sentimentální erotice předcházející generace. Neruda, Šolc, Mayer, ba dokonce v několika pie9ách i Hálek, vyznávali tuto novou zápornou filosofii marné lásky. lIJ 41 J\e kdesi hluboko pod jalovou vrstvou marné ironie a vražedné sebeanalysy zpíval stříbrným hlasem ryzí pramen citové něhy a posvěcené lásky. Bylo jen třeba, aby k drsně zryté a zdivočilými úponky pokryté skalní stěně přistoupila čistá, vznešená bytost ženská, měl.li se prodrati jasný ten prou~ožitého. Poslední akt tragikomedie lásky počíná. Milenka byla pouhým ná. strojem v ruce osudu, který jitře bolestnými a strastnýmiději nitro básníkovo, vybavoval jeho nejpravdivější a nejhlubší díla umělecká. Kdykoliv Neruda, osamělý a chorý chodec po tvrdých dlaždicích života, účtoval se svou minulostí, se. svým mládím, se svou samotou, nezapomněl vyčísti zlým božstvům, že mu vzala milenkú, že jej »zasnoubila s pouhou nadějÍ«. Již v druhém vydání »Knih ve1'Šůc zaznívají ty!O bolestné tóny, a to bez sordiny, bez itilísace. V básni :tNašel jsem sec, této zkrvácené konfesi z roku 1871, dere se na rty výkřik: »A vím, ze jsem chtěl také šťasten být a sluncem v okeán se lásky vpít, ze chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky Ach, bože, bože,- kde to moře lásky!? Sám sedím zde a trapné u nevoli, zrak pustý v pustém hledá koutě klid, a srdce - srdce bolí! c Hlouběji ješte rozrývá Neruda svoji ránu v básni » Vším jsem byl rád c, aby přece rakev svých nesplněných životních snů pokryl temným příkrovem mužné resignace: :t Však osud pravil: Do jistých jen dob! Až přijde toto velké milování, smrt vyrvi dívku tvému celování, ty žij a v prsou svých nos její hrob. A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte, ty sám a sám se máš jen žitím brát- já ledačím jsem byl v tom božím svetě, též kryptou musím býti rád« Rána nezacelila se nikdy. V »Písních kosmických« tváří v tvář ves měrnému divadlu vzniku a zmaru, žaluje Neruda: »A naše láska! Mrtvých spalování! Jen ranní sen je všechno milování, den jsou dvě srdce lidská šťastná spolu, v den druhý štěstí prchá poskokem, a obě srdce letí v propast dolů - co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu! c Zdaž však nesplynul zde do temných a hlubokých vln jediné sloky žal dvojí: žal nad milenkou, urvanou smrtí, a bolná vzpomínka na ~u, jež odešla sama, sve •.. dena svědomím upřílišeným? liJ 54 PROSTÉ MOTIVY ohlašují smyslové i citové znovuzrození básníka, odhodlaného žíti nově, pouze ze štědrých darů omlazené přírody a překypujícího bohatství dneška, jakoby nebylo minulosti, jakoby pohádka bytí právě začínala. , , a tak i v erotice ladí tu Neruda nové a nezvyklé tóny. V prvních dvou cyklech sbírky, jež jsou přímo radostným chvalozpěvem instinktů, osvobozených od poručnictví chladného rozumu, vzdává se básník naprosto hlasu stoupa •• jící mízy, lákání hřejícího slunce, tužbám splývajících vln a prožívá »celou tu zaleklou, šveholnou, tu sladkou a náhle zas úbolnou, tu bývalou lásky tíseň«. V několika nezapomenutelných variacích, které tu zazpíval plný mužný Nerudův hlas na téma opožděného milování, položena jest vedle sebe láska dvojího rodu. Jedna smyslná, toužebná/rozkošnicky vychutnávající dívčí objetí a nenasytně vypíjející milenčino políbení, láska jakoby z pozdní renesance těžké krve a projem •• nělých nervů. Druhá závazná, uvědomělá, zaujatá myšlenkou generační a posvěcená patriarchálním smyslem pro dítě a tajemným zákonem pokračování: tragický výraz stvořil pro ni Neruda v pátém zimním motivu, v srdcervoucí meditaci o modré chrpě u Krylova, kde v lyrický symbol se vtělil výkřik o »dětských, hebkých vláscích« z »Knih veršů«, A však toto erotické omlazení získané v pozdní lásce ke krásné a prosté dívce Boženě, lyrické inspirátorce nejvroucnějších motivů, bylo pouhým eksperimentem: eksperimentem života, eksperimentem poesie - a proživ tento eksperiment s plnou vážností opravdového 55 umělce života, vrátil se zase do sychravého, mlhavého, podzimního domova svého srdce. Episodu z tohoto návratu s přeraženými křídly symbolisoval v posledním cyklu »Prostých motivů« elegickou písní opuštěného plavce; rozumím~li dobře básnickým podobenstvím a obrazovým znamením tohoto lyrického arcidíla, jest to jediný pozdrav Nerudových mužných let první milence, té, která kdysi chtěla vsednout do jeho člunu. Bílé ruce, vzpínající se jako pruhy vln po Nerudove loďce, patřily jeho ~věčné nevěstě« Anně Holinové. Mrtví přece cvála1i na rychlejších koních. Ještě krátce před hodinou smrti zatanula básníkovi vedle bytosti matčiny i bytost předčasně ztracené milenky: »Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl ji tak nakrátce, všecko jsem oplakal, zase se osvěžil - Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!« Ale v těchto slovech skryto jest zároveň konečné vykoupení z bolesti básníkovy. Mrtvá milenka, jež mu měla dáti radost a štěstí, dala mu žal a nejhlubší srnu. tek, jenž však byl očištěním a nejvznešenější inspirací. Nevstoupila, na rozdíl od vznešené obětovnice mesiášské, jako duchovní spolupracovnice do jeho ži. vota, ale jako tragkký motiv do jeho osudu. Snad by skutečná Terezie Macháčková, ona sladká a senti. mentální kráska hlubokých zraků, byla _spoutala naivním a prostým svým ženstvím rozvoj Nerudova vel. kého a hrdého ducha. Tato mrtvá a ztracená fikce její bytosti pomáhala odpoutávati jeho nejvzácnější a nejbytostnější síly lidské i básnické. lil 56 PODAL.LI Neruda kdy sebe celého, bylo to v »Knihách veršů«, není divu, že takové bohat. ství mladého osudu a nedočkavého básnického umění nedalo se úplně ovládnouti cyklickým jedno .• cením, na něž Neruda již roku 1867 pomýšlel. Proti »Hřbitovnímu kvítí«, jež jest knihou zpovědi, mají »Knihy veršů« především ráz slibů: v »Knize veršů vý •• pravných« přes všecky začátečnické imitace od Erbena až k módním německým baladistům nejednou jsou preformovány »Ballady a romance«, v »Elegických hříčkách«, v cyklu »Z kraje«, v některých »Lístcích hřbitovního kvítí« hlásí se již plně lyrický sloh »Pro •• stých motivů«, a nelze bez hlubokého překvapenj slyšeti v posledním odstavci byronovské skladby »0 Simonu Lomnickém« akordy, z nichž složeny jsou »Zpěvy p.iteční«. ~Hřbitovní kvítí« účtovalo výlučně se žilO votní přítomností Nerudovou: odráželo ji s bez ..• prostředností deníkovou, analysovalo a soudilo ji s jakousi studenou věcností a příkrostí a konečně od .• hazovalo ji jako bezcenný brak, tento poctivý nihilista nechce míti budoucností: »však to přejde, až se ve hrob svinu, vždyt si také jednou odpočinu«. »Knihy veršů« obracejí se naopak celou tváří k zítřku: básník vše jen nadhazuje, aby to dopověděl, provedl, rozvinul někdy příště, všude cítíme, jak se musí vrátiti k tomu, co pouze naskizzoval, nedomyslil, umělecky plně nevy ..• těžil- Neruda poctivě dostál všem těmto slibům. Avšak v lyrice »Knih verš'Ů«, která má větší slohovou hutnost a osobnější posvěcení než oddíl epický, vrací se básník náhle ke své minulosti, aby ji hodnotil 57 a-přehodnotil. Způsob, jakým Neruda pojal do »Knih veršůc lyrickou trest »Hřbitovního kvítíc, obráží celý jeho umělecký i lidský vzrůst za desetiletí. Od formy lyrického deníku, jež ovládá první vydání »Hřbitovního kvítí«, dostal se Neruda k vyššímu a složitějšímu útvaru poetickému, k lyrickým cyklům seřaděným podle základních motivů. Proto, vyloučiv z první své knihy polovinu, rozložil ostatek do čtyř kruhů »Ze srdce«, »2 divokých lásek«, »Při zpu~těných strunách«, »Ze hřbitova«, položených soustředně, takže prvý okruh za. bírá lyriku čistě intimní, poslední však meditaci a refleksi společenskou i kosmickou. Neruda neodcizil se svojí minulosti do té míry, aby jí nerozuměl již - jinak by nebyl vložil mezi úryvky »Hřbitovního kvítí« některá lyrická čísla zbrocená ještě teplou krví čerstvého utrpení (tak pie~u »Jen matko »Náděj« zůstaň tec, nebo dvě nezapomenutelné zpovědi hořkého milence »Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlýe a »Ach přišla láska s milým žebroněním«); ale stál nad ní jíž tolik, že mohl ji ovládací uměleckou inteligencí, tou podivuhodnou silou, vychovanou ve škole přísné kázrtě, již marně hledáme u jeho současníků. Ctou=li se vedle starších částí »Hřbitovního kvítíc lyrická čísla, která Neruda napsal v šedesátých letech, vycítí vnitřní sluch umělecký okamžitě podstat. ný rozdíl těchto dvou skupin, náladově i meditačně namnoze co nejúže zpřízněných: z »Elegických hří. ček«, z cyklu »Z krajee, z »Mých efemerekea z nově zařazených »Lístků hřbitovního kvítí« zaznívá neza· pomenutelně osobitá a neobyčejně vroucí melodie 58 lyrická, jíž v první Nerudově knize vůbec nebylo. V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se ly .•• rický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový poeta drobné diskretní písně, sladký jednotitellidské •• ho srdce a přírodní scenerie. . Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem lyriky Heinovy, bud přírodu naivně 'antropomorfiso •. val, buď v ní vyhledával melodramatické dekorace pro svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný, vypracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy jakousi zdrželivou a nedůvěřivou distanci k přírodě, jest mrzutým a -vzavřeným divákem i cizincem, tam kde venkované Celakovský a Hálek cítili se domaNerudajiž v »Elegíckých hříčkách« jako později v »Prostých motivech« dává se přírodou, jarem, ptačí písní teprve dobývat. Tato distance činí jej pozorovatelem o mnoho ostřejším, pronikavějším, svéráz •. nějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž samostat .•• nými uměleckými díly, jimž nechybí ani světla ani vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za mistrovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně jemnou a cvičenou schopnost zrakovou. Ale- a tu jest vlastní Nerudova svéráznost - pozorující umělec jest vždy v rovnováze s meditačním lyrikem: každý krajinný pohled jest zároveň stavem básníkovy duše, každý přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou obdobou vniterní ho života poetova; co bylo druhům .59 fyrickou dekorad, stává se Nerudovi lyrickým symbolem. Ovšem v ~Knihách veršů« jest toto umění ještě ve způsobě velmi nedokonalé; přece však cyklus ~ Z krajec platí mnoho touto novou lyrickou metodou. Nemohli •• li Nerudovi současníci po »Knihách veršů« změřiti daleký dosah těchto statečných pokusů o no· vou lyrickou. metodu, nedovedli arcit tím spíše po. chopiti jiné statečnosti, ukryté v stručných a často jen lehce improvisovaných slokách jejich popěvků a náladových.výtrysků. Jest to statečnost, s níž Neruda dobývá v poesii naší domovského práva šumivému' a pěnivému rozmaru ducha opravdu svobodného, opoj •.. nému víření nezužitkovaných sil, bezstarostné hře živo. ta nespoutaného nižádnou konvencí, slovem, všem těm mocnostem, jež řídí a podmiňují pravou básnickou mla..dost. V básnictví, přes -hlasy všech doktrinářů a dog .•. tpatiků, nesejde jen na požehnání bohů, at jsou to Apollo či Dionysos: také démonům a alastorům ná. leží tu podíl. Mácha byl přinesl obět temným alasto .•. rům, zlým duchům noci, zmaru, nicoty, Neruda dal se inspirovati lehkomyslnými démony nezávazné ra. dosti, divoké vervy, mladistvého opojení životem ... první mezi našimi básníky. Proto u Nerudy, na nějž jeho současníci dlouho pamatovali jako na nejlepšího tanečníka svého pokolení, tolikráte víří verši i prózou taneční rej, opojení hudbou a křepčením, rytmický pohyb, který odnímá vědomí a vyšinuje člověka z mravního řádu: šílený čardáš za noci na Nezider..ském jezeře v romantickém ~Divokém zvuku«, drsný 60 obžalobný sarkasmus z básně »Skočme, hochu« I jadrná ironie erbenovsky řezaného výjevu »Jako do skokuc, sociálně přihrocená »T anečnice« patří sem stejně jako tančící derviši na předměstí Kassim Pašu, jako vampyrský rej mezi vykopanými kostmi v malostranském příběhu »U tří liliÍ«. I Nerudovi mužné doby jest vesměrný pohyb vždy znovu tancem a plesem; baladista vidí jaro 1848 v podobě bálové síně a v ta. nečních rytmech, plných plesu a výskotu, ruchu a šumu, hudby a skoku skládá »Balladu o polce«. V »Knihách veršů< -a jmenovitě v »Elegických hří. čkách« - vyliřikl Neruda několikráte strofami sou· středěnými a výrazem podivuhodně smělým a bezprostředním tuto překypující, opojnou plnost svého mládí. a několik těch improvisací září a oslňuje jako klikatý blesk jarní bouře. Kolik opravdového junáctví sevřeno jest jen v osmiverší: »V krátku přijdou horcí dnové, přijde život líný, budou milejší nad slunce tmavé jeho stíny. V chladné trávě, V palných snech svých zas se povyválím, mysle, jak as rok zas žití marně prozahálím!« 61 \0 NERUDOVĚ lyrice 60. a 70. let, pokud neumlkla naprosto, propuká vždy znovu žíznivá a dychtivá touha po širém světě: zprvu jest to jen romantický sen o modré dálce, do níž pospíchají osV'obozenévlny,a o níž divně šeptají vonné větryveslujíd z jara,. později však celá bytost, mrznoucí a dusící sevchmurné samote opúštené jizby, rozpíná peruti po daleké cizine: »Já sedím schoulen u lože se chvějícíma rtoma - ven musím, ven - tam do světa, mneje tak zima doma!« A tužby se vyplňují:. roku 1863 jest Neruda v Paříži, r. 1868 na Jaderském m'oři,r.1869 v Uhrách, r. 1870 konečně v Oriente:.v Athénách, v Cařihradě, v Jeru.=' salémě;v Suezském průplavě, v Kahýřea na zpáteční cestě v Neapoli a v Rímě; návštěva světové výstavy vídeňské r.1873 a cesta do severního Německa r.1875 dovršují jeho cestovní zkušenosti. Po všech těch pou-=' tích vrací se do českého domova jiná bytost, než byla ta, která se kolem r.1860 vyslovila básněmi shrnutými I>0zději do »KÍ1ih veršů«. Romanťikové dali cestování nový hluboký smysl, pro.=' měnivše je v osobní umění, jímž možno přiblížiti se hádance života. Pro romantika rodu Tieckova, Wac" kenroderova nebo jmenovitě Eichendorfova znamená cestování nejrozkošnější formu touhy, jež jest vlastní náplní života. Kdesi v dálce, ať v křesťanské Italii ať na severu opředeném sagami, skrývá se nebezpečné tajemství, záhadná vášnivost, opojná hrůza bytí. Roman- 62 tlcký poutník nejde proto do ciziny rozumově pátrat, zkoumat skutečnost, chápat poměry, nedbá ani o ná. rodopis ani o politiku, nebéře s sebou naukových pomůcek ani nenaplňuje současnými dokumenty svých zápisníků, dívá se v slastném vytržení a v polosnách jakýmsi mlžným oparem na zemi své touhy. Prožívá na chvíli závratné opojení, mámivou rozkoš novosti a zá. zračnosti, avšak jen na chvíli: tím mocněji probudí se pak jeho nostalgie, zádumčivé vědomí, že jeho pravá otčina leží kdesi za hranicemi světa, a romantik se zlomenou holí poutnickou vrací se domu, neukojen a neproměněn. Proti tomuto romantickému typu poutníka staví skoro současně jiný, naprosto odlišný typ lord Byron vChildu Haroldovi. Byronský poutník, pln hněvu a vzdoru, neprchá jen před domovem úzkým, pokryteckým a mdlým, nýbrž i před vlastním svým já, rozmarným a zjitřeným, před kletbou svého individualismu bolest •• ného a neplodného. Také on hledá v cizině to, čeho domov mu nemohl a nechtěl dáti, také on letí toužebně za možnostmi vyššího života ... avšak nalézá to vše. Mocně upírá své oko na barevnou skutečnost krajinnou i lidovou, jeho břitká inteligence rozumí přítomnosti a čte z ní minulost, jeho veřejný zájem rozpaluje se politickými vzpomínkami, dějinnými úvahami, sociálními postřehy. Poutník den ode dne cítí, jak roste nejen jeho smysl pro skutečnost, ale i celá jeho vnitřní bytost, jak rozestupuje se začarovaný kruh sebetrýz. nícího individualismu, jak pustá prázdnota a sebevražedná nuda jsou překonány, vyléčeny, vykoupeny-a muže se vrátiti domu očištěn a obrozen. 63 Tento poutník, jenž v Anglii hyl básníkem, stává se na německé půdě novinářem. Když byl dobrodružný kníže Púckler •• Muskau obohatil typ celkem jen zevně o několik rysů exotického světoběžnictví, přejala Jej mladoněmecká škola; stlačivši geniálnost trochu nepo. hodinou na občansko=liberální průměr, zpopularisovafa umění cestování žvatlavou a všestrannou causerií. Při čethě Heina, Wienbarga neb Mundta překvapí vlahá a slastná atmosféra, ležící nad jejich cestopisnými feuil .• letony: tito duchové příliš neklidní a vznětliví, aby do .•. vedli hluboce a upřeně se dívati do skutečnosti nevzrušené a trvale se zamysliti nad zjevy stálými a tá .• konnými, rostou a rozněcují se pod inspirací střídavých dojmů, měnivých scenerií, hučících měst, vlnících se zástupů. Všichni prahli povelkoměstských podmínkách života a byli spiati s domovem venkovským nebo maloměstským, zpožděným hospodářsky, zakrnělým sociálně: zdaž nebylo to, co Jmenovali cizinou, jejich skutečnou duševní vlastí? Jestliže romantikové, neukojivše v dálce své touhy, přicházeli domů snít, dumat a znovu toužit, mladoněmečtí poutníci našli za hranicemi nasycení svých tužeb a vraceli se uzdraveni, občerstveni, omlazeni, aby pracovali, agitovali, reformovali. Cizina přemohla z jejich Já to, co bylo hořké, churavé, neplodné, a vybavila v něm vše, co bylo činorodé, pro .•. spěšné, positivní. Literárně sotva hodil se který rámec více duševním disposicím a estetickým potřebám Mladoněmcú než právě cestopisná causerie. Sem věru vešlo se vše: spo. lečensko=reformni tendence, politický liberalismus, 64 náboženská kritika, časová polemika, dojmy měst i ze společnosti střídající se v oslňujícím víru, podobizny politiků i umělců, etnografické povahopisy, vtip ča. sový i dojmový, konečně i pikantní zahrávání vlastní osobností. v Ozývá .• li se r. 1859 z Neruclovy improvisace »Rek. něte mně, větrové vy, odkud veslujete?« ještě úplně starý romantik Eichendorff, cestuje r. 1863 již plno. krevný příslušník mladoněmeckého typu. Nikoliv ná •• hodou vstupuje dvaatřicet let po Heinovi Neruda do »nového Jerusaléma« Mladoněmců, do Paříže; naši oba representační romantikové, Jan Kollár, romantik starožitnicko=filologický, a Mácha, romantik básnický, šli za vnitřním hlasem ovšem do ltalie. Neruda neodchází do Paříže jako básník; jest to liberální novinář od hlavy až k patě, jenž s notredamské věže volá nadšeně: ~Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá a žehnaná, tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž«; liberální no. vinář stojí i o sedm let později u BoŽíh.,p hrobu v Jerusalémě a zamračen proti Vatikánu v Rímě, liberální novinář sdílí se v »Pařížských obrázcích«, v »Obra. zech z cizinyc a ve »Srudiích výstavních« o hlavní dojmy »způsobem svým, lehkým jen a zábavným perem feuilletonním«. Ještě před r. 1860, kdy Neruda trvale ystoupil do služeb liberálně demokratických deníků »Casu«, »Hlasuc a»Národních listů«,kdežpodle vlastních slov cítil se prostým vojákem na přední stráži, vyznával nadšeně chválu žurnalistikYI když pak roku 1867 psal 65 v článku» Moderni člověk a uměni« literárni vyznáni mužných svých let, neváhal na zvláště význačném mistě své studie prohlásiti: »Mnohostrannost života jest totožna s rychlosti života. Jako v hudbě chce moderní člověk také v literatuře rychle žít. Co nejjasnější, nepopiratelnou známku toho musíme považovat žurnalistiku/ ne práci notickářskou, nýbrž duševně samostatnou, poctivě myšlenkovou svou práci konající žurnalistiku. Ta odloupla se od cechu básnického i od cechu vědeckého jako větev volná, má v literatuře plné své právo, nebot se povznesla již na umení.« Z rozhodných a sebevědomých těchto vet neslyšíme jen Nerudovy mladoněmecké učitele, nýbrž i jeho vlastni drahý tón: kdo dovedl by tak jako Neruda posvětiti velkou láskou a horoucí opravdovostí práci všedního dne, úmor každodenního zaměstnání? A přece Nerudu novináře nepostavíme nikdy do téže řady jako Nerudu umělce, naopak v jeho básnickém díle vždy nás bu. dou boleti žurnalistické živly, jako obdobně nepřesta. neme litovati zmařených a zneužitých sil tvůrčích, jež průběhem třiceti let Neruda .pohřbil pod mosaikami causerií, vtipnými hříčkami feuilletonů, pod novinář. skými a národně utilitářskými hledisky divadelních kronik a literárních referátů. Podle tragického zákona života, jímž jedinec zakupuje si za příliš veliké oběti každou vzestupnou etapu duchovního a mravního svého vzrů. stu, platil Neruda nepoměrně draho za to, čím při. spělo novinářství k jeho lidskému i uměleckému vývoji: za zesílení smyslu pro reálnost, za porozumění mnohým společenským vztahům a různým povahovým zvlášt- 66 nostem postava postaviček jimi podmíněných, zaosvobození od trudného a marného egoismu, za sloh zhuštěný a soustředěný, za úsečnost a plnost prosaického výrazu, za živost a vervnost jazyka. Na mnohém tomto rysu Nerudova osobního i literárního rozvoje stejnoměrně spolupracovala škola cestování i škola novinářství, jestliže však ona Nerudu od začátku zahrnuje dary, vymáhá tato od svého premianta tvrdě a neúprosně přehnaný sobotales. V cestopisných svých causeriích stojí Neruda novinář nejvýše, a tu zase »Obrazům z ciziny« patří první místo: »Pařížské obrázkyc mají arcit junáčtější bujarost, rozkošnější bezprostřednost, ano i soustředěnější jednotu, »Studie výstavní« skrývají větší bohatství dokumentární a otvírají rozlehlejší obzory kulturní, avšak v »Obrazech z cizinyc stoupají barevné vlny krajinných i společenských dojmů rozhodne nejvýše, kolébajíce na svých vodách nesčíslné národopisné typy, dějinné podobizny, politické fragmenty. Bylo by potřeba definitivně odečísti s Nerudových cestopisů vše, co přijal ze svých pramenů, pomůcek, knižních i ústních informací, abychom dovedli oceniti právě to, co jest kořistí jeho břitce pozorujícího oka, hrou jeho jiskřivého rozmaru, bleskem jeho evropské inteligence: snad by pak zatměl se nejeden kulturní a dějinný prospekt, jemuž jsme se podivovali, snad by ubylleckrerý, za •• jímavým materiálem doložený a podepřený odhad sociální, snad by zmizel ten či onen zNerudových nahodilých a příležitostných úsudků o umení. Avšak to, v čem spočívá vlastní a nenapodobitelné kouzlo 67 Nerudových cestopisných feuilletonů a konečná duchovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista Ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá žízeň po vznětech, dojmech, náladách, oddané a chá .• pající noření se do hlubin osudů individuelních, kmenových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci oso= bami; různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal Neruda několikerou kletbu podmračného svého »Sturmu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a v ~Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové a citové vznícení, ale i neplodný, marný solipsism, jenž byl zazděn do osamělé věže pýchy a cizoty. Také pro N erudu bylo cestování osobním uměním, jímž přiblížil se hádance života. Ii1 68 v ZE TAKÉ umělec přinesl si kořist zcest, vypráví malá, ne právem zapomenutá knížka» Různílidé«. Již starý Laurence Sterne, otec J can Paulův a Jěd Heinův, vyznal se rozkošně v chardinovském umění zhustiti cestovní dojem v genrovou postavičku, obestřenou sytým, teplým ovzduším, vdechnouti drobné figurce, pouze letmo pozorované, ducha země a doby, odhaliti v okamžikovém výjevu základní rysy jejího osudu: a to je v podstatě i umělecká metoda »Různých lidí«, těchto »cestovních episodc pouti dunajské ale •.. vantské. Nebyl by to však Nerúda, básník ven·a ven osobní, kdyby nepodával více než dokonalé užití sebe lepší, ale přece jen cizí metody; »Různí lidé« obsahují mnohem více. Jiskří a světélkuje v nich neoby. čejně prudký a intensivní pocit života; vybíjí se jimi radostná a mužná láska ke skutečnosti, k pozemskému víru, k lidské komedii; konečný dojem těchto skizz a episod, v nichž jen povrchní doktrinářství může si hlavně pochvalovati rozšíření okruhu látkového a pestrost národopisnou, jest dojem věčné a marné hry, v níž kmitne se lidská postava na okamžik na cestě ze tmy do tmy,a přece každá chce uchvátit s sebou největší kus světla a štěstí a přece každá prožívá svou vteřinovou episodickou úlohu, jako by byla Alexandrem nebo Donem Juanem. Na cestě od • Arabesekc k» Povídkám malostranskýmc náleží »Různým lidem« přední místo;bývají.lina ně stavěni pravidelně »Trhanic, jest to jen jeden z četných omylů, nahromaděných kolem této milé genrové skizr:y. »Trhanic děkují za svou obecnou slávu látkové 69 smělosti, Jež nebyla však zároveň smělostí psychologIckou, proto říkají jIm jedni nejnaturalističtější práce Nerudova, ač v jejich genrovém humoru není ani stín skutečného naturalismu, druzí dokonce náběh k sociálnímu románu, třebaže Neruda měl v nich zájem čistě pitoreskní a naprosto ne sociální. Humor Nerudův v nich jest snad smavější a radostnější než kdekoliv jinde, ale také o mnoho mělčejší; umělce prozrazuje tu arciť skvělý a švižný dar pozorovatelský, nikoliv však promyšlená tvůrčí práce, měnící náčrty a zápisky v opravdové tvůrčí dílo. :.Arabeskyc a »Povídky malostranskéc jsou spřízněny co nejúže, ba nazval bych »Arabeskyc přímo prů. pravou »Povídek malostranskýchc. Když Neruda na rozhraní let 50. a 60. otiskoval po časopisech novely, jež později spojil v první svou knihu próz, řadil je cyklicky pod titul »Obrázky ze života pražského«; nemůže být pochyby, že konečným uskutečněním tohoto plánu jsou právě »Povídky malostranské«. Trojí úskalí hrozilo N erudovi, když s vyspělým uměním vrátil se k záměru mladých svých let: úskalí látky, úskalí stilu, úskalí umělecké metody. V 70. letech, kdy Neruda psal novelistickou kroniku Malé strany, nebyl mu malostranský domov již prostou skutečností, nýbrž toužebnou idealisující vzpomínkou, v jejíž mlžné záři vše z dětství, z domova, ze ztraceného světa zdálo se důležitým, slavným, památným. Avšak básník nesmí býti úplným a vyčerpávajícím, musí krátit, vybírat, vynechávat, neobejde se bez rozlišování a bez oddělování hlavních rysů od podružných detailů. Neruda 70 neobeplul tohoto úskalí zcela bezpečně ..• a tak vedle »Svatováclavské mše« této čarovné básně v novelí. stické próze, vzal do knihy i snůšku vzpomínkových dokumentů, jakou jest» Týden v tichém domě« nebo »Večerní šplechty«, O stil zápasil již v »Arabeskách« epiks mladoněmeckým novinářem, jemuž časová skiz"" za jest vším; že byl to zápas tuhý a nikoliv vždy ví. tězný, dokazují neštastné »Fígurky«, chronologicky poslední z »Povídek malostranskýchc, což nebránilo, aby se Neruda v ní vrátil reakčně k slohu starého »T ýdne v tichém domě«. Umělecká metoda» Malo. stranských povídekc dokazuje však všude, že je předcházeli technicky tak zralí »Různí Iidé«, V »Ara •• beskách« není Neruda většinou než fígurkářem; jeho postavičky originelně skrojené a jadrně ze života vy .•. loupnuté stojí osamoceně, bez souvislosti, bez celistvého ovzduší, bez dobové nutnosti právě jako u star .•. šího bodrého figurkáře Rubše nebo Tyla, proti nimž už Mácha v próze reagoval, jen humor N erudův jest jiskrnější, jeho temperament dravější, jeho výraz břitčí. V»Povídkách malostranských« nejsou to však již jen osamocenHígurky: Neruda křísí celou svébytnou čtvrt jako osobitý a uzavřený celek kulturní, jímž jednotlivé postavy jsou dány a podmíněny, rozestírá nad hla. vami všech náladu doby, ve skutečnosti dávno vy. vanulou, slučuje všecky osoby v hromadnou osobu a píše takřka psychologii této vyšší jednotky. Jako Ter. borch, jako Mieris, jako Chardin - až bude jednou napsána studie o nesčíslných zátiších, která Neruda, milovník a velebitel plodů pozemských, rozmarně na- 71 maloval ve svých feuillE~tonech, snad se tam ozve některé z těchto jmen - zpodoboval věci s nemenší oduševnělostí než lidi a naopak dovedl, vládna chvílemi uměním patriarchálního klidu, dáti lidem pouhou perspektivu předmětů a dekorací. Bohudík jest v »Povídkách malostranských« o mnoho více než metoda, jest v nich hlavně kouzlo osobní a zá6 hadné, těžko definovatelné. Zdá se skoro absurdností, že postavičky tohoto světa tak staromódního, jež jsou podány slohem genrovým a kresbou groteskně reali6 stickou, jsou myšleny docela typicky, ba přímo symbo •• licky: ale pročtěte si co nejpozorněji »Svatováclav •• skou mši«, »Hastrmaha« nebo příběh »Jak si nakouřil pan Vorel penovku« - v čem jest jejich poslední kouzlo než v této docela tichoučké tragice, diskretne zaha •• lené? Neruda však nikdy nebyl objektivním psycho= logem velkého slohu - jen proto a pro nic jiného ne. mohl a při své autokritice arcit nechtěl napsati velkého románu-a tak hoře obecně lidské, jímž jako měkkým temnosvitem opředl své postavy, má intimní, osobní zdroj, v podstatě týž, jaký vyvřel pak silně v »Prostých motivech«. Jiste toto hlubší posvěcení spí mezi řádky epické evokace zašlého světa; avšak kdo může říci, že knihu zná, dokud se nezačetl právě mezi řádky? Ale ani positivista neodejde od »Povídek malostranských« ne. obdarován: povídka »ll tří lilíÍ« dá mu požitek vypravování hutného a úměrného;» Pan Ryšánek a pan Schlegel c: nebo» Doktor Kazisvět« radost jadrné karakterístiky; skizza »Jak to přišlo, že Rakousko nebylo rozbořenoc: štěstí perlivého humoru a bezstarostné moudrosti. ~ 72 " I f KONECNY C L, jeho~ dosaženíNerudazaplati1 . nejkrásnějšími mužnýmilety, jest naprostá jistota života, úplná rovnováha ve vesmíru, kdežto jeho lidské i básnické mládí bylo ovládáno buď hroutící se závratí nebo horečným hledáním pevného bodu ve vzduchoprázdné prostoře nihilismu a marnosti. Když byl Neruda zvítězil v trojím eksperimentu úsilí o rovno., váhu, jímž byly mise novinářská, poutníkovo blou., dění a genristův náběh k objektivnímu realismu, za., toužil vyzpívati i básnicky mocné vědomí bezpečí, radostný pocit vyrovnané a ovládnuté síly. Nejprve »Písněmi kosmickými«. »Písně kosmické« zajímají spíše svým způsobem řešení tohoto ústředního problému životního než svými hodnotami uměleckými. Svou jistotu v životě, svou rovnováhu ve vesmíru nepojímá tu Nerudajako prožitou a protrpěnou zkušenost, nýbrž spíše jako nauko2 vou empirii, která prostě se odvozuje a snímá_sprokázaných faktů a dokázaných poznatků vědních. N eruda, příležitostný žák a nahodilý učeň moderní astronomie a pluralistické kosmologie, dal se rád a ochotně poučiti o trvalé, ba nezničitelné eksistenci své ve vesmíru, ří. zeném neměnnými a svrchóvaně moudrými zákony a uvěřil povolně tomuto uspokojujícímu výkladu, jenž neshodoval se sice s osobními zkušenostmi srdce, ale opíral se zato o spektrální analysu a o Laplaceovu autoritu. Pětačtyřicetiletý Neruda zakotvil tu načas v radostném positivismu, prosyceném skoro naivní vě. rou v sílu a neobmezenost vědeckého poznání a věde. ckého řešení světa, positivism ten připomíná chvílemi 73 až ono proslulé vyznání lásky vědě, jež o třicet let dříve učinil pětad vacetiletý Arnošt Renan, donedávna předtím seminarista u sv. Sulpice. Avšak vědecká pravda, zvláště ne ní", li projevem ducha výlučně intelektuálního a v podstatě abstraktního, nikdy nemůže nahraditi pravdy osobnostní, zpečetěné celým osudem. »Písním kos mi •. ckým«, jejichž koncepce se datuje mezi nesoustavnými návštěvami posluchárny a chvilkovými zastávkami v observatoři, chybí vnitřní nutnost ideová. Celá kniha básněna jest jedinou metodou: metodou anthropomorfjsmu. Anthropomorfismus ten není zalo •. žen pouze na Nerudově potřebě a schopnosti zření i podání živě názorného, nýbrž i na zvláštním jeho daru vše zdůvěrniti, zlidštiti, humánně protepliti. Nej •. zazší světy odrážejí v podání Nerudově intimní lidské vztahy! život a živoření pozemštanů jsou úplnou ob •. dobou kosmických dějů. Docela ojedinělé jsou příklady, že N erudainspiruje se závratným kontrastem člověcké nicoty a vesměrné nekonečnosti, není však náhodou, že v těchto básních nejmocněji šumí peruti poesie: pro básníka meditativní vlohy a filosofického posvěcení byl by právě tuto nejhlubší zdroj kosmické inspirace. Jednou našel Neruda opravdu defjnitivní výraz pro tento odvěčný vztah člověka ke zhvězdněnému oceánu nad hlavou, v osmiverší známém již obecně: »Mysfi se nejvýš - a nad tebou hvězd jako vřesných zvonců a kdybys byl jako slunce stár, nedomyslíš se konců! Klečím a hledím v nebe líc, myšlenka letí světům vstříc vysoko, - převysoko - a slza vhrkla v oko.« Bylo by však zcela nesprávno, hledati tady jádro Ne .• rudových »Písní kosmickýchc; naopak básník sám do •• cela zřetelně formuloval metodu své knihy: »Snad jiní jinak uvidí - já myslím nebe širé si jak naši zemi - a při hvězdách si myslím na lidi.« Neruda analogisuje tedy vytrvale, ale jeho obdoby často jsou vyumělko= vané, vtipem a rozmarem vynucené, bez názoru a bez přesvědčivosti, obdoby spíše feuilletonistovy než bá .• sníkovy. V několika kosmických písních preformováno jest však již lyrické umění »Prostých motivů«; to tam, kde Neruda ani nedělá z kosmických jevů a zákonů malé humoristické obrázky genrové ani neužívá jich za dekorativní výplň k veršované didaktice, nýbrž kde jimi symbolisuje svoje intimní děje, svá lyrická dra •• mata, tragiku svojí nedožité lásky a stesk synovského svého srdce. Kolik nerudovské krve koluje v prosti •• čkém dvojverší, zavírajícím krásnou XXX. píseň: »Do písně se to tak krátce dá - a žije se to tak dlouze!c Jaká syntesa života soustředěna jest v poslední strofě milostné elegie »Zelená hvězdo v zenitu, svit vesele, vesele!«: »Radost i žal my přdijem, my přežijem cokoli! Nač ale náhlá slza ta vždyt mne to už nebolí?c 15 Vystačil.li Neruda v »Písních kosmickýchc jedinou metodou básnickou, nevystačil přece jediným stilem, sotva která Nerudova kniha spojuje a kříží tolik ruz. !1ých a vzájemně cizích slohu poetických. Zdá se, že Neruda, když byl se odmlčel na tak dlouhá leta, cítil se nucena eksperimentovati a zkusmo hledati svuj vý. raz, nikoliv nepodoben rekonvalescentu, jenž, přestáv těžkou a vleklou chorobu, znovu se tápavě a nejistě zkouší v chůzi. Není bezzajím~vosti sledovat, jak Neruda postupně v ,.Písních kosmickýchc vystřídává trojí lyrický stil právě jako v60. a 70. letech vystřídala jej česká poesie: stil lehkého popěvku prostonárodního rázu, stil veřejné chansony vtipně pointovanéastil bá. snické rétoriky, založené na mnohoslovných paralelig. mech a na skvělých antitesích. Celá třetina knihy, chronologicky, tuším, nejstarší, zbásněna jest naivním lyrickým uměním, co nejúže zpřízněným sHálkovými »Večerními písněmi«, které ostatně Neruda cenil velmi nízko: lyrické anekdoty o hrách a rozmarech lásky vypravují se duvěrným a hravým tónem a vyostřují se ga· lantnímžertíkemlnejen celá temperatura erotiky šfastné a srdečné, ale i obrazy a obraty, epiteta a zdrobně. niny připomínají úmyslně lidovou píseň. Leckdy při. mísí Neruda k těmto písňovým živlum ještě groteskní prvky femlletonistické: šprýmovný nápad dává veršované causerii rámec, časové i satirické vtipy střídají se v sršivém ohňostroji, sousedský tón nenuceného hovoru nahrazuje básnický slohl básník Neruda zase ne· bezpečně ocitá se v oblasti veršovaného žurnalismu. Slohu výmluvných a přístupných chaosoo užil Ne. 76 ruda skoro všude, kde nebeské divadlo mu skýtá svými analogiemi vítané podněty k projevům citů vlastene. ckých a populárně titanických, není nesnadno odkrýti tu Nerudova učitele, zdaleka nerovnocenného, písni. čkáře liberálního měštáctva Bérangera. V»Pařížských obrázcíchc dal Neruda několikráte výraz podivu pro tohoto pouličního poetu, jejž opožděně uctívala i česká literární mládež 60. let; v »Knihách veršů'" najde se nejedna jeho stopa, Václav Šolc byl jeho přímým epigonem. Neruda úplně přijímá předpoklad, na němž založen byl neuvěřitelný úspěch chanson Bérangerových: báseň není mu ryze subjektivním hlasem osobního cítění, nýbrž spíše rozhovorem mezi pěvcem a obecenstvem, které naslouchá a čeká na heslo, na výzvu, na tendenční alarm. Neruda nejenom umí raziti heslo to v stručné a účinné řeči, ale dovede se i konečně stotožniti úplně s dave,:", který řídí a vede; jest to staré stanovisko jeho mladoněmeckých začátků, kdy poesie měla býti především nástrojem činu. A za těchto několik hlučných chanson, proměňujících poe. sii v politicum, kdežto jindy Nerudovi byla privatisimem, dosáhl konečně obecné popularity, a to právě u obecenstva, jež jde tupě mimo nejintimnější jeho ly. riku; znamená však opravdu chápati N erudu, recituje-Ii kdo s nadšením »Vzhůru již hlavu, národec,neb »Vlast svou máš nade vše.milovat?« Pro nejmohutnější emoce myšlenkové vznícené meditacemi o posledních dějstvech divadla vesměrného nebo o základních motivech architektury kosmické hledal Neruda patetický stil, jaký dotud jen ojediněle 77 objevil se v jeho refleksivní lyrice. Třebaže hlučné rétoriky hugovského rodu, která zatím prostřednictvím Jaroslava Vrchlického zdomácněla i v Čechách, Neruda příliš nemiloval, jak vysvítá i z kriti. ckých statí, jimiž pomáhal upevňovati mladou slávu Vrchlického, přece dal se načas strhnouti její prudkou vlnou. Pět šest čísel »Písní kosmickýchc,a to právě těch, kde jeho myšlenka hrdá a zmužilá zabírá nejširší okruhyakde se slučuje s tragickým cítěním vlastním v jednotu opravdu vznešenou, zbásněno jest malebnou a skvělou rétorikou, v podstatě vydluženou a odvozenou. A tak v kosmických hymnech vesmerné eschatologie, »Mesíc mrtevc, »Přijdou dnové, léta, veky, věkův vekyc, »Až planety sklesnou k slunci zpět« i ve dvou závratných číslech opojení nekonečnem at krásy, at utrpení, »Poeto Světe!« a »Promluvme sobě spoluc, Neruda neproniká do hloubky, nýbrž zabírá v mocných rozmaších do šíře, nedomýšlí ideje, nýbrž obměňuje ji, mění ji v řečnické téma, hromadí paralely a protiklady, kupí výkřiky, řečnické otázky a apostrofy, za •• plétá uměleji rýmy a skládá těžší útvary strofické; nejednou dochází mu dech, a jeho prosté a jadrné umění nevystačuje na výraz tak nákladně honosný. Jistě přiblížil se Neruda právě tuto ke grandiósní inspiraci vesměrné, jistě nalezl prá-vě v těchto číslech skvělý výraz pro mnohou bolestně a krvavě osobní zkušenost, jistě vtiskl tal{é zde svou osobnost nejednomu verši rázovitě zakrojenému a mnohému obrazu směle na. črtnutému ... avšak tragická puklina, která později n~ 78 méně bolestně zeje v některých »Zpěvech páte~ních«, nedá se oddisputovati: sloh, jímž Neruda vyjadřuje intimní i myšlenkové emoce tak osobní a tak osobité, není nejvlastnější jeho výraz, jest to velké umění, přijaté však % druhé ruky. Ii1J 79 MUZNOU a důvěrnou rovnováhu. s kterou stanul v pětačtyřiceti letech uprostřed hvězdného a plesné ho kosmu, nalezl Neruda i v mikrokosmu českém. Zprvu jen feuilletony a kritiky, později zvučné chansony vlastenecké, posléze nejosobnější lyrika a drobné epické kusy umělého broušení prozrazují, že někdejší světoobčan, plný nedůvěřivé a záporné ironie k horování vlasteneckému, zaujal k domovu, k národu, k tradici stanovisko důsledného kladu a shovívavé lásky. Miloval=li již dříve, zpola instinktem dítěte z lidu a zpola vkusem umělcovým, vše, co zpívá a jásá, šumí a šveholí v koruně stromu ná. rodního života, lidovou píseň a starobylý tanec, vtipné pořekadlo a fabulační šprým, sestupoval nyní vždy hloub ke všemu, co tkví v kořenech: čítal pilně v Slovníku Jungmannově, a bylo mu, jakoby byl přijal osyěžující lázeň; probíral se opětovně Mudroslovím Ce •. lakovského a cítil vostré původnosti přísloví dech odvěký; nemohl se vynačísti Erbenových pohádek a jejich bájeslovných výkladů. Nikde neprojevil krásněji své zanícení slohové, hledající v uměleckém díle především »foremný květ českého národa«, než ve výmluvném odstavci, v němž hlásá uvědomělou kulturu a neumdlévající kultivování mateřské řeči: ale kázeň ta značí pro Nerudu mužného především disciplinu lásky a něhy. V sedmdesátých letech, kdy vymírali poslední mluvčí předbřeznového obrození, a kdy přicházelo pokolení štastnější a extensivnější, než byla bolestně imensivní generace »Májová«, oblíbil si Neruda nový způsob v portretování a oceňování představiteld 80 oné dobové skupiny, proti které vystupoval výbojně ve svých kritických počátcích. V nesčíslných podobiznách a nekrolozích, střídajících pevnou čáru karakterisační s měkkým koloritem vzpomínkovým, zpívá a šeptá měkce srdečný tón, jakým otcové mluvívají k dě .• tem o pradědech a o »Ietech jak voda uplynulých«. Nerudovy úvahy literární, vyjímající s trpělivou shovívavostí z každé knihy, třeba epigonské či diletantské, pouze rysy kladné a neotročící přece nikdy jepicovi •• tým potřebám chvíle a tendence, vracejí se nyní z jakési závazné nutnosti vždy znovu k jedné ústřední otázce, kteréž nelze pojmenovati jinak než zhodnocením a obmezením mladistvého kosmopolitismu let 50. a 60. Překonav solipsism vzpurného jinošství, který zabíjel, vyrostl k pochopení hodnot nadosobních, jež rozvíjejí. Setřásl s obuvi novinářský i agitátorský prach šedivého světoobčanství, kter-é hlásala škola mladoněmecká, a pokorně a vděčně ssál dech svěže kvetoucí poesie kmenově rázovité. Zmužněv a zesíliv, odložil »básnickou uniformitu světovouc starolíberali •• stického stříhu a sociálně reformní přízdoby, do níž oblékal sebe-í své druhy v :tObrazech životac, a stanul před zraky stěží chápajícími v »kroji svém osobitém, řekněme národnímc, v 70. letech jako kritik, o desetiletí později však též jako básník. Dříve, než sám byl očekával, stalo se skutkem to, proč v pětadvaceti le ..• tech na1ezl symbol tak prostý a hluboký: :teo dítě jsem je slýchal ty Loretánské zvuky, 81 a srdéčko mé chtělo v svět šírý nést své duky. Co muž je nyní slyším a k prsoum jsem si sáhnut, rád bych to velké srdce zas ve srdéčko stáhnuUc 82 BOLEST byla vždy velkou odmykate1kouloesie Nerudovy. Z krvavě čerstvého žalu na smrtí přítelovou vyrostlo ~Hřbjtovní kvítí«, nejhlubší lyrická čísla ~ Knih veršů« byla zbásněna nad rakví otcovou a uprostřed agonie lásky, předčasný skon milenčin a ztráta matky inspirovaly N erudu vždy znovu po dlouhá leta, politické Jeho verše napájely se ze zakalených zdrojů veřejné mdloby a beznaděje; i v »Písních kosmických«, této knize vyrovnané myšlenky a obsáh •.. lého humoru, přijal velmi intensivní podněty z teskné reflekse a z bolestného cítění. Také u brány N erudova nejzralejšího tvoření, značeného takměř současnými tBalladami a romancemi« a »Prostými motivy«, stojí bolest, jež odvrací zádumčivě hlavu a pozírá kamsi do krajů smrti. Až pietní vydavatel shrne a uveřejní intimní dokumenty, osvětlující Nerudův život v rocích 1879-1883, až pozorný a důvěrný psycholog napíše nám vnitřní historii Nerudovu z těch chmurných pěti let, užasneme jistě nad temným životním pozadím oněch dvou laskavých a zářivých knih. Tehdy srazila nemoc Nerudtt po prvé k zemi, vzala mu cesty, přírodu, divadlo, přá. tele, zazdila jej do šedivé a němé samoty neutěšeného mládeneckého pokojík a . v polotemné staroměstské uli. ci, odřízla jej od veřejné a politické činnosti, ochromila nadlouho jeho nohy. Neruda stává se samotářem a poustevníkem, pozoruje z dálky tesklivě skutečnost, ale necítí se její částí, loučí se pozvolna se životem, uvěřiv starostlivým nejistotám lékařti a soustrastným pohtedtim přátel Jaký však jest to laskavý a dobrotivý 83 mudřec, jenž dává zevnějšímu malebnému světu sbo. he-m v lahodných úsměvech a svěžích barvách »Bal .• lad a romancí«, jenž před rozchodem dovede naslou. chati ještě jednou svůdnému hlasu přírody a smyslů a dáti se jím zvábiti ke křehkým lyrickým tancům :&Pro. stých motivů«! Zde, a nikoliv v intelektuálním positi. vismu »Písní kosmických c dovršen jest N erudův veliký rozvoj od záporu ke kladné rovnováze: skepse a ne. gace jsou překonány moudrostí přezkoušenou srdcem, vybojovanou na osudu, zpečetěnou utrpením. . »Ballady a romance« patří k »Prostým motivůmc co nejtěsněji, a to nejen chronologicky. Jsou dvojím vý. razem uzrání lidského i uměleckého, moudrostí životní i jistoty básnické: tak jako sladký a mírný mudřec od. stranil z nich vše, co by rušilo povýšený názor svě. tový, tak vymýtil i uvědomělý a bezpečný umělec jakékoliv nebásnické, časové, novinářské živly, po. tlačil veškeru refleksi a uskutečnil dvojí, přísně pojatý ideál umělecký: objektivní epiku uzavřených čísd bala. dických a nejsubjektivnější lyriku deníkového rázu v přísně provedeném řadění cyklickém. Oba básnické svazečky tvoří organické celky promyšleně kompono. vané a úplně protikladné Jakékoliv metodě improvi. sační, básník stojí naprosto nad svým dílem jako stanul nad životem v hodinách, kdy pociťoval blízkost loučení. AJ 84 BALLADY A ROMANCE jsou knihou neob~ . mezené štědrosti básnické, ba chvílemi jest v nich Neruda přímo rozmarným marnotratníkem. Ve volném rámci dvou doplňujících se epických genrů; pojatých bez formalistické pedanterie, proplétá se n svobodné hře několik cyklů, z nichž každý by vystačil básníkovi méně suverennímu na celou knihu, ale mezi cykly vložena jsou ještě rozkošná dekorativní capriccia, která uprostřed balad překvapí snad ducha úzkoprsého, zato však dvojnásobně potěší milence samoúčelné hry poetické. V knize, ve které se vlní celá stupnice obecně lidských citů od tragiky mateřského srdce pojaté pří .•.. mo kosmicky až ke groteskní závrati tanečního reje, zbylo přece dost místa pro podrobné a důvěrné vystižení zvykových a krojových zvláštnosTÍ lidových. Položena jest tu vedle sebe úmyslně prostičká parafraze veršované legendy národní a vysoce složitá balada stavby umělé a virtuosně symetrické, střídá se tu však i nejstřídmější úsečnost epická soustředěná přímo na dramatickou stichomythii a rozvětvená arabeska, která vypučela z čistě artistické záliby pro měnivou rozmanitost tvaru. Jednou zachycuje pregnantní perokresba Nerudova pouze nejhlavnější obrysy dě .•.. jové, po druhé libuje si básník v širokém a pohodlném popisu také nejpodružnějších malebných jednotlivostí, někdy žádá po čtenáři, aby ze dvou ze tří narážek dokreslil si celou situaci, a jindy zastaví jeho dech přívalem miniaturních pozorování. Uprostřed všeho toho bohatství, směstnaného do osmnácti stručných čísel, překvapuje však nadevše stále se 15 vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi vyzrálého, ba rafinovaného. N erudova látková invence jest prostonárodní, ať tká kouzlo naivity a srdečné nábožnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v baladickém přítmí sugestivně postavy vybledlé myto .• logie, ať sestrojuje s neobyčejným štěstím ze zvykoslovné mosaiky poloepické příběhYI v tom ve všem je Neruda pravý baladik dobrého starého rodu. Usiluje však i v celé básnické expresi přiblížiti se co nejvíce lidovému stHu; jeho oko vycvičeno jest na legendárních a genrových výjevech malířů primitivů;jeho sluch prošel školou prostonárodních říkadel a formulí;obrazy a epiteta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům přimíšena jest asonance, v rytmu a metru úmyslně připuštěna jest nejedna volnost. Není to však naprosto spontánní projev naivity přirozené, věrně dochované z domova, neporušené kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena; Neruda přiznává se k uvědomělé, vykalkulované a soustavné metodě: » Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste.« A v této touze a snaze rafinované duše básnické, najíti zase ztracený ráj prostoty a !lai" vity; v tomto útěku složitého Evropana, jenž právě prošel všemi ilusemi vědy positivistické a liberalismu náboženského k zemi dětí, zázraků, le'gend; v tomto odhození všech tlumoků vědění a pochybování, hod. nocení a znehodnocování zbytečně tížících poutníka, jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpívajícího v lesích začarovaných - právě v tom jest nejhlubší o$obní tajemství Nerudovo. 56 I »Ballady a romancec právě jako »Povídky malostranské« jsou pouze pro povrchní čtenáře neosobní a čistě objektivní epikou, tomu však, kdo je prožil, povědí o Nerudově lidské osobnosti více než mnohá zpověď lyrická. Poeta mateřské lásky, jenž zatím zvykl si promítati všecky bytostné vztahy liturgickými a legendárními symboly pašijového týdne, hlásí se hned v ponurých rytmech první skladby baladické. Zastřeně podává sebeobviňující lyrik lásky zrazené před naplněním a zavražděné zbabělým chladem v »Balladě staré-staré« tragicky uzrálou a do příšerných důsledků domyšlenou metastasi erotického svého románu.Rozkošně humorné capriccioso »Romance o Karlu lV.« jest epickou zkratkou pro N erudův vývoj od kosmo •• politické pochybovačnosti až k horoucí víře v národ; z úmyslně primitivistické »Ballady o dušiKarlaBorov" skéhoc a plesavě překotné »Romance o roku 1848c zpívají mocné impulsy Nerudova junáctví, kdežto lIRomance italskác je přímo oslavou veřejného fiberali" srnu, jemuž zasvětil Neruda mužný svůj věk. S osobní důvěrností, s vroucím lyrismem pojal Neruda postavu Ježíšovu, které v »Balladách a romancíchc připadla role protagonisty; není nesnadno vypozorovati, jak Ježíš jest tu podřízen vývoji velmi složitému. Kristus z »Ballady horské« jest zázračné božstvo, horoucně uctívané a sladce milované, v »Romanci štědrovečerní« stává se z něho rozkošné lidské bam •• bino, jak je malovali quattrocentisté. Na okamžik kmitne se i silueta občana Krista pod červeným praporem republikánským, jak v něj věřil nejen Ugo Bassi, 87 ale i Padni a Mazzini před Alpami a H~vlíček nebo Josef František Smetana na sever od Alp. Ale jako Neruda sám, vyrůstá i jeho Ježíš z bojovníka v humoristu a mudrce: bambino v :.Balladě tříkrálové« zvedá se z jeslí a s pokynem božského prstíku uvažuje s re •• signovaným humorem o hořkém fragmentu dějinné filosofie/ konečně v :.Balladě o svatbě v Kanaan4' jest kazatel z Nazaretu laskavým filosofem, jenž přišel na zemi, aby posvětil radost, lidství, dary života. V kte •• rémsi feuilletoně postoupil N eruda ještě o krok dále, nazvav Ježíše na kříži největším humoristou za slova »Odpust jim, nebot nevědí, co činí!« Nerudova kon •• cepce Ježíše neřadí se k oněm interpretacím rem •• brandtovským aneb uhdeovským, které rozumějí jen Synu člověka sociálně poníženému, bolestnému a po. haněnému, všelidsky soucítícímu/ patří daleko spíše do okruhu, kde vedle Renanova lahodného rabbiho rozhazuje svoje květiny Wildův Ježíš-romantik: Ne •• rudovi v »Balladách a romancích« proměňuje se Kristus posléze v násobitele jasu a záře na zemi, osvětlené p,?dzimními paprsky svrchovaného humoru. Nejvroucnějším výrazemNerudovy subjektivityv:eBal. ladách a romancích« jest však stále se vracející apo. tesa dětí, tento symbol básníkova hledání ráje pro •• stotya naívity;kro1J1ě Manesových, obdobně symbo •• lických akvarelů :.Zivot na panském sídle«, není v če. ském umění tak toužebného chvalozpěvu na dítě. Jako osamělý Manes namaloval i opuštěný Neruda v litur. gickém ovzduší »Ballady horské«, ve zsinalém přítmí »Ballady dětské«, v rozkošných miniaturách»Romance 88 štědrovečerní« daleko více než šťastnou řadu kře •. houčkých a kyprých dětských postaviček s celou hudbou graciosních pohybů a líbezných postojů: tady namaloval í svůj marný sen, svou tklivou touhu, totéž, proč roku 1871 našel lyrický výkřik: .,A vím, že jsem chtěl také štasten být - a sluncem v okeán se lásky vpít, - že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky -, ach, bože, bože, - kde to moře lásky?« Ji!} 89 PROSTE MOTIVY zasluhují, aby je každý ze čtenářů bral do ruky s týmž zbožným a uctivým ostychem, s kterým takměř padesátiletý básník odevzdával veřejnosti »první svou knížku zcela subjektivnÍ«. Zde, v těch čtyřech tak promyšleně a úměrně prokomponovaných cyklech, odhrnulN eruda s jakousi plachou cudnou váhavostí záclonu se svého osobního tajemství, které i pro psychology básnických koncepcí jest zjevem řJdkým a vzácným. Na Nerudovi, jediném v našem umění, naplnila se slova, jimiž Goethe nezapomenutelně vystihl svůj plodný duševní stav v letech 1814 a 1815 »Geniální povahy prožívají opětovnou pubertu,kdežto jiní lidé jsou jen jednou mládi!« a»Prosté motivyc jsou právě lyrickým deníkem tohoto »dočasného omlazení«. Studený a povrchní pozorovatel najde snad v »Prostých motivech« mnohem méně, možná jen umění býti lyrikem ještě v padesáti letech, stačí však srovnati s »Prostými motivye jinou lyriku básněnou v mužném vě~u, aby vysvitl podstatný rozdíl. Na př. v druhém díle Celakovského »Růže stolistée, skládaném úplně na počátku čtyřicátých let poetových, najde se pět šest kusů náladové lyriky silného subjektivního zabarvení a zvláštního intimního kouzla, ale tyto c1aude. lorrainovské krajinné prospekty se :tzrcadlem živých vode a s »obrůženými horami« obrážejí vyrovnanou, usmířenou duši bez bouří a krisí, Neruda však prožívá znovu opravdové mládí se všemi jeho touhami a rozběhy, erotickým horečkami a skleslostmi skepse druhé půlce motivů jarních a skoro celému kruhu motivů letních porozumí pouze ten, kdo uvěří, že kdysi 90 po roce 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento nevypočítatelný alchymista, menšího elixiru, který vrací na čas mládí. ~ Dvojí pobyt ua Sumavě, odkud si N eruda přinesl také »Romanci o Cerném jezeře«, občerstvuje jeho fysické sílYI krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes za" halené mlhou diskretnosti, obrozuje jeho smysly; objetí a svatba, tot dva obrazy, jimiž Neruda vždycky znovu zachycuje své cítění i svůj názor krajinný. Ale teprve choroba, která sleduje hned po dočasném omlazení, otevírá písním, jež jako včely shromáždily se v úle bás", níkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara 1883: »Před 25 lety, když mne přátelé vyčítali, že ne •• mám lyrického citu, odpověděl jsem:»Počkejte, však já také budu psát ~yrjku, až zestárnu.« Ani jsem sám nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem mel slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. Ajakmile je člověku jen trochu zas Hp, vzkvétá opět bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé! ... q; Celému tomuto intimnímu procesu dovedl Neruda se zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou hospodárností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách veršů« honosil se darem promítati duševní stavy pří •• rodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou básnickou metodu: roční život přírody od prvního tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů pro příběhy srdce, které z churavě mdloby resignovaného stáří probouzí se k úplnému obrození a pak, pro- (Jl ~iv~i le~tě jednou poMdku mládí, zase se vzdává starobě, resignaci, přípravě k odchodu. Tato komposice provedena jest s bohatstvím takřka symfonickým. Prvních šest jarních motivů zní jako předehra: skepse jest příliš silná, kůra kolem srdce příliš tuhá, aby básník hned se dal svésti, hned uvěřil: »Nevrle hledím oknem ven nechte mně led můj, nechte sníh vždyť nechápu více, nač ten rej, k čemu ta vřava, spěch a smích!e T oť první nejisté jarní dny, směs jásotu a chladu, větrů a květů, písní a chmury. Nato setkává básník z celého pásma psychologických motivů druhou skupinu jar ..• ních písní, obrážejících první stadia jeho omládnutí: dětské vzpomínky, národní poesie, občerstvený obraz matky se proplétají;mladá travina na louce, zlaté pršky slunce, májový větřík dávají přírodní dekoraci. Na sa~ mém konci motivů jarních, vzdává se však již Neruda regeneraci - rozkošně buršikosní písní všech svobod. ných srdcí »Hej uvidíš, přírodo, uvidíše počínajíc až k předposledním dvěma letním motivům obměňuje, rozvíjí a vždy nově pointuje Neruda dvanáctkráte v sytých obrazech ze zrající přírody zalité širokým sluncem svoji druhou pubertu. Zde uprostřed písňové erotiky plné smyslného kouzla a rozkošnické záliby najdou se některé vzácné kusy samoúčelné deskripce krajinářské (»Slunce je jak velký žernove, »Náš kra; se ženil dnes« a mezi podzimními motivy»NášBoubín 92 má ~edivou čepičku«): Nerudovo já zmizelo zcela v objektivní chvále světa zářivého a štastného, to zdá se být kdosi úplně jiný než básník »Knih veršů<, A přece není. Báseň, již jako ranou meče Neruda náhle přctal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí ero. tiky sršící vtipem-a rozmar~m, sestupuje ve svém dů •. sled ně promyšleném a psychologicky bolestně pro"" nikavém symbolismu až k samému dnu nerudovské lyriky, preformované již v »Elegických hříčkách«, »Má poesie - dívčina a mžikem láskou plápolá: jak spatří oči mladé, již ruku k srdci klade, a hlava jde jí dokola. Hned chystá roucho svatební jak padlým sněhem vroubené, a chystá závoj řásný a bleskný šperk si krásný, i vozy věnci zdobené. Již svatba v plném rozletu -v tom rozum v cestu vyrazí; tři stará slova vrhne a šátek v uzel zdrhne a rázem svatbu přimrazí.e A jako listí se stromó, tak prší iluse básníkovy. Pro podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v šumavském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil 93 a básnicky symbolisoval ve volném kraji, slastně se chvějícím v objetí oblohy.Ale hory, jež Neruda zná od odstínů ovzdušíaž po flóru, neinspirují ho ani tesknou vznešeností ani chladnou výší; zdůvěrňuje si je. Pod jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře dojmů a nálad posledními plesy a prvnímí tuchami smrti; konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné maestoso. V každém cyklu »Prostých motivů« znamená závěrečná báseň vystupňování a vyvrcholení: opojná erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy a Gesu až k paroxysmui syntesu slavného léta, avšak zároveň. i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu v tragické stručnosti zhuštuje strofa: :t Je pravda! Nač se plavit mořem, nač slézat strmých horstev lem: zde zcela nízký pahrbeček, a za ním zcela nová zem!« Stilove tíhnou podzimní a větší ještě měrou zimní mo. tivy ke krajní prostotě výrazu, obmezují se na kratičké strofy, užívají písňové jednoduchostí prostonárodní, varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím "dosahují hlubokých účinků -- kolik melancholie a kolik lyriéké krásy zamčeno je jen ve čtyřverší skoro prosaické na pohled: :t Již širý kraj zhnědnul, a hory jsou jak holé zdě, a vzpomenuv jara, nevíš víc, nač bylo zde;c 94 Proti rozmarné hře motivů podzimních řazeny jsou motivy zimní opětně jako první cyklus s účelnou psychologickou úmyslností: od chvilkové melancholie nad příchodem mrazné zimy a nad rakví dívčinou sestupuje básník hluboko na dno hoře obecně lidského, na jehož témata básněna byla jeho lyrika vůbec: smutek života bez pokračování, výčitka lásky nedožité a zrazené, stesk stáří nad slabými křídly pozdního zpěvu-to vše podává si ruce jako vlna vlně. Pak vyvře ještě několik spodních přímo fysiologických bolestí: hrůza bezesných nocí, ukrutný stisk nemoci, tušení blížící se smrti, jen malé prosté výkřiky bez příkras a básni •• ckých dekorací nahrazují uzavřená čísla lyrická. Když konečně básník v bolestné námaze soustředí poslední tvůrčí sílu, aby zachytil i konec svůj mohutnými symboly a zapěl si vlastní žalm pohřební v hymnickém slohu, jakým byl oslavil velké tragedie vesměrné, jest nejen uzavřen tento »rok dušec, ale i básníkův vývojvůhec. ~ 95 UMĚNí jest velkým darem divlnace a zkratky: co dovedl Neruda intuitivně vytušiti a úsečně semknouti v několik kratičkých »zimních mo •• tivu«, to prožíval těžce a mučivě plných osm roků. V těch posledních letech choroby a samotářství, ne" ztrácí se Neruda jen světu, ale i sám sobě, zjevuje se jen jednou do týdne s rolničkami draze vykoupeného humoru, aby pak zavřel se do své chladné, opuštěné jizby; což by dovedl snésti, aby svět uviděl »že humo" rist do koutku jde a pláče«? Je po rovnováze, vypra" cované tolikerou metodou praktického mudrce, je po všem bezpečí vybojovaném na živote, nejen fysicky otvírají se vždy staré rány. V této pašijové době vzni .• kaií básně, které jsou shrnuty do fragmentární sbírky »2pěvu pátečních«; ty rodí se naprosto jinak než kte~ ráko/iv z předchozích Nerudových knih básnických. Kupily •. /i se v bohatých a štědrých dobách Nerudova tvoření jednotlivá čísla rychle a organicky ve větší celky, doplňujíce, rozvíjejíce a ucelujíce se vzájemně, vyrážely jednotlivé kusy »Zpěvů pátečních« v dlouhých mezerách jako horká zřídla prýštící z hlubokých vrstev téhož bolestného cítění a ztrácející se zase v so •. pečné pudě. To, co zustalo, jest deset výbušných vý •. křiků obdobného citového patosu, leč není to orga •. nicky rostlý útvar umělecký z rodu »Ballad a romancí« neb »Prostých motivu«. Již uprostřed mezi malebnou epikou a vtipnou gno •• mikou »Ballady české« a »Romance o Karlu IV.c vlnily se temné kruhy patetické »Romance o Cerném jezeřec;lokální inspirací, meditativní notou, sti/ově,ná. 96 ladově, jest to první ze »Zpěvů pátečních«/ hymnické patos, verbalistická nádhera, myšlenkový lyrismus řadí báseň, zcela různorodou v rámci» Ballad a romancí«, přímo k několika rétorickým fugám »Písní kosmických«. Již tu marně pokouší se N eruda svou rozlomenou subjektivitu spoutat epickou fabulací, krajinářskou výzdobou, a tak bude dvojnásobně i ve »Zpěvech pátečních«, z nichž nejstarší časově se těsně druží k tomuto temnému šumavskému motivu. Tři ze »Zpěvů pátečních« jsou přímo obnažené zkrvácené konfese: báseň »Ecce homo«, v níž leží klíč celého cyklu/ slavná syntésa Nerudova citového života »Láska« 2l konečně i melancholická modlitba »Anděl strážce«, ta zvláštní směs naivnosti dětské a smutku stařeckého. Jestliže v předposledním z »Prostých motivů« Nerudova touha, aby »ve smrti žhnul ještě jeho duch a jeho ctnost jako červánky kolem země«, zkameněla v přísný obraz veliké pýchy a krásy, chvěje se tuto již jen v nepokryté, palčivé muce: »Já nedím: ,Bohu dík, Jsem lepší jinýchl' Kdož smí se přímit, než se život zhroutí, než poslední doběhne z hodin stinných, že cesty kal mu roucho neposmoutí?« A úryvek osobní zpovědi chová každá z ostatních básní, takže ještě před odchodem v pregnantních ná. p~vědech a ve výmluvných narážkách zjeví se celý N erudův život. Chudičké dětství sociálního vyvržence 3abolí Ještě jednou, a matčiny oči zase upokojí. Junácké 97 sny o svobodě národů zahrají mladým svým žárem, a tmavá skepse doby za živa pohřbených zatáhne je svými mračny. Bolestná vzpomínka na lásku zaškrcenou předčasnou smrtí zatřese naposled srdcem, a resignace klade poznovu na hroby věnce bez vůně a bez pelu. Jakoby v horečce zjeví se starému putov •• níku daleká arabská poušt, a šumavské hvozdy zašumí do sirého městského bytu svými haluzemi. A jako všickni starci přivírající ne dlouho před skonem oči, má tuto i Neruda obrácenou perspektivu »Co statkem mým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně sku •• tečností kyne«. V citové sféře, které teď po prvé u Nerudy neovládá a nekontroluje přísný rozum, odehrává se proces ob .•• dobný: veškeré prvky, životem dobyté,disciplinou kul. tury a palestrou praktické filosofie uměle vypěstované, ruší se zvolna, a-zůstává několik základních vztahů rodových, rasových, náboženských, jimž Neruda dává nejinak než mesianisté polští národnostní obsah. V pa· šijovém vlastenectví, této dominantě všech »Zpěvů pátečních«, kříží se zvláštní kontrasty: Neruda ne. přestává být liberálem a zachvívá se v náboženských ekstasích; mluví stále v symbolech katolické liturgie a inspiruje se mocně husitstvím; prožívá až do dna bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k radikál. nímu protihistorismu mladoněmeckých svých let;zpívá svatodušní pozdravy kosmopolitickému sbratření ná ..• rodů a stupňuje chvílemi svou mesiánskou víru ve vyvolené poslání svého lidu až k šovinismu, láme zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá 9IJ v plesavých rytmech daleké budoucnosti neJzávratnější pozdravy vstříc. Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpory básnicky, snad by byl, jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«, vlastenecké výbušné improvisace provodil básnickým komentářem poesie meditační, snad by byl povýšil to, co vytrysklo jako výkřik OSO~!!Ln!:,.!nosti, na hoře obecnější, širší, lidštější. »Zpěvy páteční« zůstaly však torsem, torsem nejkrásnější v naší poesii . . . »Zpěvy páteční«, ode dvou nejdůvěrnějších vyznání »Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat vlasteneckého patosu, jimiž jsou hymny »Moje barva červená a bílác a »Jen dál!«, vítezně překonávají všecku patriotickou poesii předchozích padesáti let: v ní i při všem kollárovském ztotožnění vlasti s milenkou, zůstaly domov, národ, češství deklamačním tématem, čímsi vzdáleným, svátečním neosobním, u N erudy jest to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším osudem, nejhoroucnejší něhou, nejdůvěrnějším životem, jsou v těch básních strofy, které nemají daleko k erotickému varu a k vášnivé křeči. Druzi Nerudovi vypravují, jak neúprosně přísný byl N eruda v národní své pýše, jak každou urážku svého češství trestal ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pěštené bílé ruky, tak stojí Neruda za každým veršem »Zpevů pátečních«. Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede odzbrojit, a jež jako bojovník třicetileté války i smrt přijímají v plném krunýři. Neruda byl z nich. Byly doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu, 99 později zaměnil jej za pancí~ rozumové povýšenostl, i jeho humor nebyl než formou jeho rytířství. V stařeckých trudných letech vzala zavilá zlomyslnost nepříznivé sudby toto vše: hru vtipu, povýšenost rozumu, bezstarostný humor, čekajíc, že jeho hrdý odpor konečně se vzdá. Jan N eruda přijal poslední rány stoje, oděn nově v zářivý ocelový krunýř citového rytířství. 100 SEZNAM VYOBRAZENÍ A PRíLOH. JAN NERUDA. Podle litografie Maxe Svabinského. POHLED DO THUNOVSKÉ ULICE NA MALÉSTRANĚ KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ. Podle kresby Jindřicha Lehmanna. HEINE. Podle leptu V. Kraus/(opfa. JAN NERUDA A ANNA HOLINOVÁ. Foto~rafie. KAROLINA SVĚTLÁ. Fotografie. TERÉZA MACHÁČKOVÁ. Fotografie. FAKSIMILE Z DOPISU NERUDOVA TERÉZE MA~ CHÁČKOVÉ. JAN NERUDA r. 1862. Fotografie. POHLED Z NERUDOVA DOMU K SCHW ARZENBERSKÉMU PALÁCI. ILUSTRACE VIKTORA STRETTIHO K »SVATO~ VÁCLAVSKÉ MŠic. FAKSIMILE RUKOPISU »PROSTýCH MOTlVŮc. ILUSTRACE ALŠOVA K .PROSTÉMU MOTIVUc »TAK SÁM A SÁMc. LITERA TURA. Studie tato předpokládá znalost jak básníkových děl tak Jeho %:ev~ nich osudó, jejím úkolem nebylo podávati životopisná nebo knlho~ pisná data. Tuto jen chronologie jeho děl podle prvních vydání. Neruda vydal knihy básní: 1857 ,.Hřbitovní kvítí«,1858 ,.U násc, 1868 ,.Knihy veršó«, 1878 ,.Písně kosmické«, 1883 ,.BaHady a romance«, 1883 ,.Prosté motivy« a 1895 (pohrobně) ,.Zpěvy páteční«. Knihy výpravné prózy Nerudovy: 1864 »Arabesky«, 1871 ,.Rózní lidé«, 1878 ,.Povídky malostranské«. Z feuilletonistícké prózy vyšly nejprve cestopisy: 1864 ,.Pařížské obrázky« a 1872 ,.Obrazy z ciziny«, první soubor a zároveň výbor Nerudových feuilletolló (1876-1880) obsahuje I. a II. »Studie krátké a kratší«, III. ,.Zerty hravé a dravé«, IV. ,.Menší cesty« a V. ,.Obrazy z ciziny«, v I. svazku ,.Studií krátkých a kratších« čtou se i ,. T rhani« a ,. Pražské obrázky«. F euiHetonistického rázu jsou též menší Nerudovy publikace časové J870 ,.Pro strach židovský«, 1876 »Kalendářík lidstva«, 1879 ,.Sílení v klášteřích« a 1881 ,.Divadelni táčky«. V letecoh 1859-1861 vydal Ne~ ruda také několik dramat: 1859v,.Zenich z hladu« a ,.Prodaná láska«, 1860 "Nevěsta«, ,.Zena miluje srdnatost«, "Me~ renda nestřídmýchc a ,.Francesca di Rimini« a 1863 ,.Já to nejsem«. Sebrané spisy Jana Nerudy, je! v l. 1897--1905 nákl. F. Topičovým vydal Ignát Herrmann, obsahují v XIII svazcích kromě uvedených děl ještě další výběr feuilletonů "Různé klepyc (ve III. sv.) a ,.Proti srsti« (I. sv.), pak v svazku zavírajícím díla básnická mnoho básní dotud knižně neotištěných. V l. 1906 ;..-1916 vyšlo opět v nakl. Topičově redakcí Ignáta Herrmanna, Ladislava Qgise a Karla Rožka vydání nové. úplné. Jest o dvou řa~ dách, z nichž první obsahuje beletrii a feuiHetonistiku, druhá kritiku Nerudovu. První řada má XXXIII svazky, z nichž prvních XV shoduje se v celku s XIII . díly vydání prvého, v ostatních zastoupena jest větším dílem feuilletonistika Nerudova, seskupená podle obsahu a vzniku, díl XV. obsahuje dodatky k novelistice, díl XVI. k cestopisné próze Nerudově, paralipomena k poesii spolu s aforismy a překlady zařazena jsou do iV. XXXII, ve svazku posledním otištěny .Podobizny a karikaturyc. Řada druhá má VIII svazkůl prvních pět obsahuje Nerudovu kritiku divadelní, sv. VI. a VII. kritiku literární, poslední kritiku výtvar~ nou. Svazky tyto redigoval a komentoval Ladislav Qyis. Hlavní básnické knihy Nerudovy s úvody a komentáři obsahuje Stejčkova .Sbírka souvislé četby školníc. Z Nerudovy korespondence vydány listy neteři Aničce z let 1878 -1891 M. Sísovou v časopise .Srdce« 1904 a milostné dopisy Terezii Macháčkové z !. 1864 a 1865 knižně V. Tillem 1907, úryvky z Nerudových listů otiskl i L. Qyis v cenné stati pojaté do .Knihy vzpomínekc 1902, dopisy Nerudovy K. Světlé :z r. 1862 v dochovaných zlomcích otištěny A. ČCrmákovouSlukovou v knize »K. Světlá ve stycích s J. Nerudouc (1912), korespol}denci Nerud"vu s rodinou A. V. Sembery uveřejnil V. V. Skorpi! ve .Zvonuc 1912.' Životopisný materiál o Nel'udovi sahající do 70 let sebral pečlivě v .Květech« 1895 B. Čermák, materiál literární do r. 1874 Alb. Pražák v .České literatuře XIX. sto!.c díl III. č. 2. (1907), přehledně ocenili Nerudu F. V. Krejčí v spise .Jan Neruda. Stúdie jeho vývoje a dílac (1902) a Arne Novák ve .Studiích o Janu Nerudovi" (1919). N erudq básníka analysovali Jaroslav Vrchlický v knize »Nové studie a podobíznyc (1897) a Jiří Karásek ze Lvovic ve spisku ,.Jan Neruda« (Pestré knihovny sv. 42, 1910), Nerudu povídkáře Arne Novák ve »Večerním dialogu o J. Nerudoví« v knize .Mužové a osudy« 1914, Nerudu feuilleto~ ·nístu O. Sýkora ve spisku .Humor Nerudových feuilletonůc (1905). Osobnosti Nerudově posvětil F. X. Šalda essay.Alej snu a meditace ke hrobu J. Nerudyc v knize .Boje o zítřekc (1903). Obrazové přílohy Tyto nestránkované přílohy byly zařazeny na konec textu. Z odpovídajících stránek je na ně odkazováno. POHLED DO THUNOVSKÉ ULICE NA MALÉ STRANĚ. KAREL HA VLlčEK BOROVSKÝ. podle kr~sbr Henriho Lehmanna z r. 1849. H.HEINE. Podle leptu ocl W. Krauskopfa. JAN NERUDA A SL. ANNA HOLINOvA. (~r. l860) KAROLINA svanA TERÉZ M CHÁČKQvA. Z d"pisů T eréze 1-1acháčkové. JAN NERUDA. ~R, lB Z.? POHL D Z ERUDOV A DOMU K SCHW ARZENBERGOVU PALÁCI. ILUSTRACE K "SV ATOV ÁCLA VSKÉ MŠI". V. Stretti.