Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Výbor z básní Jaroslava Vrchlického - str. 12

[na přehled] [na text]

VRCHLICKÝ, Jaroslav. Výbor z básní Jaroslava Vrchlického. Praha : Státní nakladatelství, 1933. 229 s. (Kytice ; sv. 13)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

náboženskosti Vrchlického byly hymny, poslední jsou skutečnými modlitbami v křesťanském smyslu, nespokojují-li se s nejprostší formou suspirií, vzdechů, nábožných v'křiků.

To souvisí s velkým formál ím roštěním poesie Jaroslava Vrchlického, počínajícím kni u, na v bouři" a stupňujícím se ještě i v poslední sbírce eč moklův". Vedle kořend v osobním osudu a v povahové změně nelze zapomenouti ani na složky slovesné u Vrchlického vždycky rozhodující. Opouštíť v jeho době vzory románské, hlavně řečnicky založenou lyriku vlašskou, a v bá,snictví francouzském sleduje se zalíbením dostavující se obrat k hudebnosti; oduševnělá poesie anglická a německá vábí ho vice a více do svého okruhu, opsaného stříbrnou čarou melodie. Jistě nezůstává u něho beze stop ani soudobé básnictví české, které od vpádu realismu odkládá zbytečnou dekorativnost a zddrazňuje vnitřní náplň citovou, podávanou ve zkratce: Jaroslav Vrchlický; jenž se stal k vlastnímu hlubokému utrpení za literár:' ních bojů terčem často nespravedlivých útoků mladšího' pokolení, octne se svou lyrickou tvorbou mimoděk v jeho blízkosti, což však takřka nadobro uchází obci kritické, která v posledním desetiletí jeho činnosti nedbá o největšího lyrika svého domova, následována v tom naprostou neúčastí čtenářskou.

Jaroslav Vrchlický odkládá nyní jak umělé sloky románské i orientální tak i rétoricky účinnou výstavbu veršovou a soustřeďuje své hlavní lyrické úsilí k písni. Nehromadí již obrazy ani slova, nýbrž pracuje výběrem; člení verše i věty určitěji než kdy před tím; odsuzuje sám někdejší chvat, nepoddává se trpně inspiraci ani rozkoši improvisované básnické tvorby; naopak dává pronikati ve veršíéh prožitkům, které nechávají na jeho slovníku i fraseologii krůpěje rosy a častěji krůpěje krve.

Uvědomuje si sám tuto obrodu zaplacenou draho, ale chvílemi tuší, jak se v jeho osudu i v jeho básnickém světě připozdívá, takže nejedna píseň a modlitba zaznívá jako na rozloučenou. Počit úplné spiritualisace života, kterou Vrchlický přičítá svému blížícímu se stáří, střídá se s několikerým obnovením smyslovým, jež ho na čas přibližuje dokonce někdejšímu vitalismu. On, jenž toužíval píti plnými doušky z blažených zřídel kastalských, naklání se posléze s resignací, aby puklým pohárem nabral vody z toků podsvětních a přitom ho poděsí pohled na hrozivé pří§ery Erebu i končin s ním příbuzných: vlkodlak číhá na svou obět, harpyje vzlétají na netopýřích křídlech, saň divoká a zuřivá se budí a meč Damoklův neodvratně se spouští dolů .- Ale než směl, oproštěn a očištěn, opravdu sestoupiti na luhy asfodélové, musil tělesně odumírati po celé čtyři roky, za nichž jeho

12

[na začátek stránky]