Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Jan Neruda, výbor s prosy - str. 40

[na přehled] [na text]

NERUDA, Jan. Výbor s prosy. Praha : F. Topič, 1911. (Osení ; 33)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, tak že pan Rybář musi se usmívat a občas se po čtverácfch ohlídne.

Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnu!. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s "djól", což mělo význam potakující.

Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole v levo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali v pravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší PJahy, stál vedle nich, pozdvih' prst a hvízdnul: "Djo, moře! Proč nebydlíme u moře!" Pak šel za nimi do hradu a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahókaQ;ly, hvízdnul po druhé: "To si myslíml U nás v Cechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo 1(( Víc jim neřekl nikdy.

. Pro jeho jmeno, pro jeho zelený fráček a pro to "moře !(( říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné, mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé níz 40

[na začátek stránky]