Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Výbor básní - str. 7

[na přehled] [na text]

SOVA, Antonín. Výbor básní. Praha : Alois Hynek, [1910]. 86, 2 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

7

ní c h n á lad" mluví o tom zcela určitě. P6stupně převUulají živly melodické v jeho lyrice; jeho verše mají hudební valeury; zvukomalba oživuje jeho sloky; rým, zprvu trochu konvenční a mdlý, nabývá osobního svérázu. Tak mchl básník, pohroužen do lyrické rozkoše důvěrného a roztouženého vnímání a do půvabu marného snění, zůstati sensitivem a intimistcu svého zádumčivého údolí; oné vallium vallis, jak ji později nazval sám.

Avšak básníka oblasti náladové a dojmo.vé doplií.oval od začátku pocta hlubokého" fondu citového: divadlo světa nerozechvívalo pouze jemné nervy, nýbrž jitřilo a zra'ňovalo také neobyčejně bolestné a trpící srdce. Rozmarný a prázdný flirt, který neuspokojuje, zádumčivý stesk mládí žitého na práL:dno, planá touha překypujících mladistvých sil po činu, snivá hra nenávratných vzpomínek, slovem všecko to neurčité a matné hoře osobní z prvních knih opisuje vždy širší a důsažnější kruhy: od čistě individuelního smutku dostává se Sova postupně k vnitřní tragice celé generace, k typickému utrpení synů konce století, k lyrické zpovědi za mnohohlavý zástup strádajících. Jestliže z počátku přijímá básník na sebe tuto bolestnou úloliu v passivním soucitu a v

[na začátek stránky]