Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Svatopluk Čech : dílo a osobnost. Díl druhý - str. 11

[na přehled] [na text]

NOVÁK, Arne. Svatopluk Čech : dílo a osobnost. Díl druhý. Praha : Vesmír, 1923. 238, ix s., [1] l. obr. příl. (podobizna)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

Dramatické napětí se vyvrcholí náhlým vystoupením 2ižkovým, jehož tvář, označená výslovně jako })bledá a temná«, prozrazuje vnitřní zápas; i stupňování hlasu v ližkově vášnivém dialogu vyvěrá z přepětí pobouřené mysli vůdcovy. Situace, za níž mluví Žižka u Svatopluka Cecha, připomíná značně okolnosti jeho řeči u Meissnera; i akcenty rozhorlení na Prahu jsou si u obou básníků velmi podobny; podstatný rozdíl však spočívá v tom, že náboženské pojetí poslání ližkova u Svatopluka Čecha projevuje se sytým koloritem biblickým, jenž důslednému liberálovi Meissnerovi zůstal úplně odepřen: nikoliv zrádkyni zásad demokratických a republikánských, nýbrž »nevěstku písma Aholibu« zasahuje hněv vznešeného slepce, znovu a znovu vzpomínajícího na odkaz mistra Jana. Přese všecky projevy bezohledné pomstychtivosti jeví se táborský rek u Svatopluka Čecha mnohem lidštějším, než u Alfr. Meissnera: trpí sám krutým úradkem vlastním, cítí se překonáván zpěvem pražských zvonů, sloučených se slavnými chvílemi jeho života, vykládá ničitelské své dílo jakožto posláni obranné. Ani záští, ani pomsta nemění ho také v této tragické chvíli v hrozné kladivo a v drtivý cep; vnutili mu úkol ten přímo ti, kdo se postavili na odpor jeho životnímu ideálu, božímu to zákonu čistemu:

»by v něm braiři jen ~ ni rab ni pán ř v jedinou se shlukli obec svornou

a tvrz boží pravdy nerozbomou.«

Ale Praha - hřímá Žižka dále - musí padnouti, za to, že se proti českému evangeliu smlouvá s cizáky, s Rímem, ano, se samým Zikmundem; kámen na kameni nesmí zůstati. Propracovav se vší rétorickou umělostí ližkův monolog, naplniv jej četnými rysy povahokresby vůdcovy, rozpřed jej proti Meissnerovi do značné šíře, Svatopluk Cech vytvořil v něm v první půli své skladby souměrný protějšek k velké řeči Rokycanově. Ale děje jím vlastně neposunul: podřizujíce se vůli vůdcově, neměníce ničeho na svém dřívějším přesvědčení, opouštějí podheitmani ližkův stan, kde zůstává slepec sám, až démonický v zamračeném svém hněvu.

Veden neutuchající svou zálibou pro myšlenkové, výrazové i zvukové antitesy, Svatopluk Cech položil hned za hřímavou řeč Žižkovu sugestivní líčení tábora, který ve tmách se hrouzí do mlčení a sna. Ježto dojem noci soustředí se výhradně k osobě Žižkově, naznačil

11

[na začátek stránky]