Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sborník 1916 - str. 31

[na přehled] [na text]

Sborník 1916 : čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů. Praha : V. Jiřina, 1916. 187 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

pěje v poslední "Znělce noční" a snad ještě určitěji parafrasuje vykoupení Nocí ve "Stínech večerních":

"Na nebi se v zásvitu třesoucím tichá večernice pozaskvívá,

jak svit lásky boží nade mroucím smilování a s ním mír rozlívá.

Zem se modlí. Oblak modrý nese ku obloze její děkování,

klesne pak a vzdechem rozplyne se, zpěl zas nesa boží požehnání. ce

Smilován( a mir - v těchto dvou slovech, která tak často se vracejí v Mayerově lyrice, vábíce básníka patrně též svými hudebními valeury, skrývá se kltč k celé lidské bytosti jeho. V nich obsaženo jest však také to, co Mayera myslitele pojí s Mácheu a co je oba dělí. Mayer jest dědicem soucitu máchovského, jenž není příležitostným hnutím srdce nad tím oním jevovým utrpením, nýbrž zásadním postulátem světového názoru. Mácha si vesmír, rozpadající se v bezcdné atomy, silou soucitu znovu buduje; Mayer vidí v soucitu přímo základ a řád světa. Mayer, přesvědčený a vroucí theista, nepřestává opakovati, že slitování a soucit patří k prapodstatě boží; kdyby Bůh neměl míti milosrdenství, nebylo by možno žíti na této pusté planetě. Lehkou formou písně Mayer se vyzpovídal ze své theologie:

"Věřil jsem, jak se věřívá, na věčné milování

a na nehe a na Boha a hoží slitování.

Ta láska z světa uprchla, a Bůh s anděly dřímá,

a brzo-li se nezhudí.

já hudu dřímat s nima."

1sou v Mayerově lyrice kusy, kde černá pochybnost otřásá základní tou věrou, tak na pře krásná báseň "Zhyneš", jejíž čistě máchovské kouzlo zvýšeno jest dvojnásobným obrazem závěrečným. Ale tyto krise jen posilnily konečnou víru básníkovu, že Bůh, věčné a nekonečné slitování s trpícími a hřešícími, udržuje svět v rovnováze právě touto svou pramocí. Opravdový a jasný theismus Mayerův neváhá a dává samému Bohu se zjeviti a odpověděti k pochybnostem člověkovým.

Miním proslulou "Věčnost", mistrovský kus výpravný, jehož obdivuhodné souhry epických va lyrických sil dostihl v básnických svých povídkách. teprve zase J. V. Sládek. Zena sebevrahova, zhroucená až v základech bytosti hrůzou věčných trestů pekelných, odvažuje se obrátiti otázkou na Boha sama:

"Ten Bůh, ta všehomíra dobrota, ~ neměl míti pro něj smilování'?

Ten Bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, by neslyšel, co dítě šepotá?"

31

[na začátek stránky]