Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sborník 1916 - str. 30

[na přehled] [na text]

Sborník 1916 : čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů. Praha : V. Jiřina, 1916. 187 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

ať proto, že i nejsilnější z nich zapředli se nadobro do světa jevů a hledajíce v něm nové akordy lidskosti a něhy, nechtěli neb nedovedli naslouchati hudbě sfér.

Také Rudolf Mayer pokračuje v Máchově dráze pouze určitým směrem. Příbuzenství Mayerovo 'S Máchou jest těsnější. než jeví se prvnímu pohledu. Neprávem bylo shledáváno v tom, že oba, Mácha v třicátých, Mayer v šedesátých letech přilnuli k stejným básnickým vzorům a že oba dali lyrický výraz oné neurčité náladě dobové, které se říkalo světobol; tyto společné rysy neznačily by nic více než právě příslušenství k téže škole básnické. Mácha a Mayer patřili k stejnému uměleckému typu: mocný sklon k filosofické reflexi pojil se u obou s mocně vyvinutým životem citovým; melancholii myšlenky provázela u obou bohatá melodie lyrická; oba, puzeni neodolatelně pocitem spříznění, zapřádali se neustále do tajemství Noci. Ovšem, Mácha byl bytostí nepoměrně složitější: Sfinx Věčnosti a Nicoty kladla mu celou řadu hádanek, a on toužil odpověděti na všecky; citový jeho život zabíral do svého širokého okruhu také oblast divoké vášně, jíž Mayer, povaha tlumená a nevýbojná, neznal; jako umělec ovládal netoliko říši hudby, ale i svět barev, kdežto u melodického Mayera vše tone v stínech, v černi a v běli.

Snad ničím nelze změřiti přesněji rozdíl jejich temperamentů při veškeré příbuznosti jejich základního typu, než postavíme-li vedle sebe dvojí pojetí Noci u těchto melancholických milenců temnot. Mácha jest dramatickým básníkem Noci v témž dalekém dosahu jako Novalis v Německu, neb Musset ve Francii. Nalézá v ní všecky příkré rozpory svého nitra, jeho touhu po vzletu do stanů světla, jeho zoufalství z prázdnoty černého záhrobí, a stoje uprostřed hustých stínů půlnočních vede napiatý dialog s Temnou Nocí a Jasnou Nocí. jemuž dal klasický výraz nejdokonalejším svým kusem lyrickým, kde všecek marný idealism pozemského odsouzence tryská světelným výkřikem závěrečným: "Vy hvězdy jasné! Vy hvězdy ve výši!" Zcela jinak Mayer, básník •• Znělek nočních" a •• Stínů večerních". jemu Noc není naprosto dramatickým činitelem, nýbrž spíše uklidňujícím vyrovnáním všech rozporů, jimiž jej zranil den. S plnou a oddanou důvěrou utíká se do její ochrany, věda, že u ní dojde toho, po čem marně prahl, a čeho nedostatek nítil jeho melancholii: smilování a lásky boží.

"Má duše - snad že na svět přišla lichá - . se marně po soucitu ohlížela,

jen tys jí - jejím snům jsi rozuměla x hojící láska na ni z tehe dýchá.

Nezkojnou touhou k tohě duch můj hárá,

v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast, zde boj mu jen - a z toho lid mne kárá.

Milenko jediná, mně přisouzená,

obejmi mne, nechl poznám lásky slast Ŕ smrt spojí nás, a ty jsi moje žena"

30

[na začátek stránky]