Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sborník 1916 - str. 29

[na přehled] [na text]

Sborník 1916 : čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů. Praha : V. Jiřina, 1916. 187 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

myšlenek a dojmů nad hrobem bezejmenného osmnáctiletého jinocha, jehož mohylu na malém hřbitově objímá opuštěná dívka, zatím co přes zed'hřbitovní hledí liduprázdná, chmurná krajina. Z plnosti této situace rodí se jeden ze tří hlavních motivů "Máje", neméně důležitý než kontrast lidského hoře a čarovné nelítostné přírodní krásy a než zoufalý vzdor odsouzeného vězně proti nicotě, kterou hrozí záhrobí.

"Máj" sám zrcadlí na nejednom místě odlesk tohoto koncepčního původu zvlaž· ných vrstev nadosobního soucitu. S jakou něhou chápajícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufalé Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala I Jak se v kobce žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilémovi, svému podobenci v časném zmarul Jak do skvělého rámce výsměšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu trpícího se "strašným lesů páneml":

"Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit.

V soucitu s nešfastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš,

kde nxní zločinec, v přírody patře říš, .

před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál."

Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb důstojný I

Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného záporu pod. vrátilo mu všecky normy mravního soudu - Mácha vykupuje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy všelidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně, bez společenské determinace, bez výhrad dobových a místních, bez rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však dochází přece spasení, jakmile - v soutrpitelích nalezne bratry a jakmile kus jejich hoře pojme do svojí duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti rozluštil světlá slova tragikova:

OVt'OL ót"''x.f>'fW, li).).« ót'!L II.

Z básníků, kteří v následujících dvou pokoleních vstoupili do Máchových stop, ani jeden není plným dědicem jeho celého odkazu; každý přejal jen jakýsi díl jeho nevyčerpatelného dědictví, slujž Sabina či Nebeský, Frič neb Hálek, Mayer či Ne· ruda z "Hřbitovního kvítí". Srovnáni s Karlem Hynkem Máchou, jsou všickni tito básníci jakýmisi lyrickými atomisty, jimž uniká metafysická celistvost tragického světa Máchova, ať již proto, že byli mezi nimi menší duchové nevelké rozlohy básnické,

  • ) Nezrodilaf jsem se k společné nenávisti, nýbrž k společné lásce. (Sofokles, Antigone.)

29

[na začátek stránky]