Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Ročenka Masarykovy university v Brně. Ročník XX (1938/39-1945/46) - str. 14

[na přehled] [na text]

Ročenka Masarykovy university v Brně. Ročník XX (1938/39-1945/46). Brno : Masarykova univerzita, 1947. 116 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

Literárně kritických soudů v dopisech Vrchlického z doby universitní a hofmistrovské a hlavně z obou let italských pak přibývá a jeho rozhled po světové poesii se stále rozšiřuje, ale jeden rys se stává více a více rozhodujícím: vlivem soustavné četby i studia odborné literatury, ve stycích s Arnoštem Denisem, působením pobytu italského a snad i duševním zásahem milostné přftelkyně mladého poety Žofie Podlipské jeho zájem, vkus a posléze i básnický sloh se romanisují. Překladatel V. Huga, G. Leopardiho a Danta úplně zdomácňuje na duchovní půdě francouzské a italské, roste na vzorech, do nichž se vžívá a jež překládá, osvojuje si jejich rétorický, dialektický, barvitý, ale zároveň monumentalisující sloh a láme tím dosavadní českou tradici básnickou. A protože se v této době mladistvé geniality stává representační postavou českého básnictví, strhuje básnický vývoj svého národa za sebou. Šalda nazval v Duši a díle - a jistě nikoliv neprávem @ tento krok Vrchlického, a co za ním následovalo, dosud největší revolucí v českém kulturním světě, a my v přítomné době chápeme počin ten jako velký vítězný výboj našeho kulturního odněmčení, souběžného s obrannou politikou protiněmeckou. Máme snad za změněných politických poměrů odmítati a odsuzovati tento závažný a důsažný převrat zároveň duchovní i národní? Máme snad přisvědčiti těm, kdož, tvrdíce, že Čechy náležely vždy do kulturní sfér.y německé, dekretují, že neměly práva z ní se vymaniti, a jestliže se vymanily, že to bylo k jejich neprospěchu? Odpovídám krásnými slovy našeho ušlechtilého francouzského přítele, básníka Duhamela: Padla-li pro nás Maginottova linie, nesmíme dopustit, abychom ztratili linii Descartovu, linii Viktora Huga, která pro nás, jako pro celou Evropu, znamená úsilí o skutečnou klasičnost, to jest o míru a rovnováhu, o kritický a jasný smysl pro řád a jednotu v dilť' myšlenkovém a uměleckém. A dodávám Sť' vším důrazem: svobodu naší kulturní volby nesmí nám nikdo brát, rozhodování naší duchovní orientace je právo. nezcizitelné.

Na této frontě bojoval již v polovici sedmdesátých let Jaroslav Vrchlický; nejen jako básník a překladatel, nýbrž také jako literárně historický a kritický vykladač poesie převzal tu mimoděk úkol vypadlý z umdlených rukou našeho prvního srovnávacího badatele literárního V. B. Nebeského. I obě hlavní překladatelská díla mladého tlumočníka francouzského hásnictví, Básní Viktora Huga a Poesie francouzské nové doby, i důležité přehásnění italskébo klasika pesimismu G. Leopardiho jsou doprovázena úvody nebo doslovy a poznámkami dobře informovaného tlumočníka;

14

[na začátek stránky]