Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Pio Vati - str. 143

[na přehled] [na text]

Pio Vati : sborník prací českých filologů k uctění dvoutisícího výročí narození Vergiliova. Praha : Jednota českých filologů, 1930. 174 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

143

pagně, úvahu stejně jemně cítěnou jako bohatě dokumentovanou s narážkami a nápovědmi literárními, výtvarnými a historickými. A tu si kritik formuluje klasickou krásu vlašské krajiny velmi příbuzně i Macharovi a Kollárovi, praví-li: "Její karakteristikou jest, že jest mnohem méně př-írodou než příroda naše; že jest mnohem civilisovant~jší, mnohem více dílem rukou lidských než u nás. Italská krajina, alespoň krajina toskánská neb umbrická, toť prostě zahrada; ne pole, ne les, zahrada. A sta veršů z básníků latinských, řeckých nebo italských napadá tě, vidíš-li jilmy, kolem nichž vine se břečťan, rozkvetlé vavříny, rozechvěné tichou včelí hudbou, révu guirlandově rozvěšenou mezi dvěma stromy nebo tyčemi nebo posléze oranžovník v loubí sklenutý a zpracovaný. Tato příroda jest, řekl bych, ochočenější a lidštc'jší než u nás; prochází častěji lidskýma rukama a cosi z nich ulpělo na ní. Tato prsť byla častěji zpřevracena, v pokoji i v boji, člověkem, a jsou chvíle, kdy ukazuje jakési první stopy temného uvědomění; jsou chvíle, kdy se rozhoi'í odrazem duchovějšího světla, než jest pouhé fysické světlo slunečného poledne nebo západu. Toskánská krajina působila na mne vždycky dojmem jeviště z řeckých filosofických rozhovorů peripatetických: budí ilusi, že se účastní v tvé myšlenkové práci, že jí není lhostejný její výsledek a směr." Právě jeho ducha tak vzdělaného nemůže zllstati tajno, že se tu prokopává až ke krajinnému a přírodnímu principu klasicismu a proto vzývá v závěru stati osobnosti pro klasičnost typické, nejen Poussina a Corneil1a, ale i Plutarcha a Vergilia, když před tím byl sveden morbidností Campagně oslavit otce romantiky Chateaubrianda. Poznamenává zde s malebnou výmluvností, která umí slovesem i přídavnÝm jm(~nem sytě karakterisovati:

"Neznám lepšího zasvěc~ní do Říma a jeho krásy pHroclní - krásy stylové, kulturní a historické - nad krajiny Poussinovy. Ty staré nádherntstromy, které se tyčí k nebi tak slavnostnt~ a s takovým heroickým patosem, ten terrain nalitý do linií tak širých, pokojných a rytmických, ta kruhová města, z nichž se nese dým jako s kamenných ol tái'ů, ty skalní prorvy, z nichž stříbrnou nitkou pi'ede se tenký pramének a skanduje ticho vytrvalým a melancholickým hexametrem Vergiliovým - to všecko jest jeviště, jeviště i-ímských tragedií, jak je vycítili Plut arch a Corneille svým velkým básni ckým orgánem." v

Právě v této době se octl F. X. Salda sklony svého vkusu i některými zásadami kritickými velice blízko klasicismu, jehož očima se dívá jeho feui!leton na Italii; měl v tom i mezi mládeží několik následovníků. Ale osudv klasicismu v Čechách, který nikdy nepostoupil nad krátkou nebo málo dli'sažnou episodu, naplnily se také tentokráte: F. X. Šalda odpadl od něho brzy sám; světová válka vytvořila zanedlouho docela jinsm kulturní orientaci; čeští poutníci na vlašské půdě, na př. R Medek, K. Capek, Jas. Hora, nešli vůbec po stopách Vergiliových. Jejich poměr k italské přírodč a ke klasické krajině se však již vymyká tomuto pi"ehledu historickému.

[na začátek stránky]