Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Pio Vati - str. 140

[na přehled] [na text]

Pio Vati : sborník prací českých filologů k uctění dvoutisícího výročí narození Vergiliova. Praha : Jednota českých filologů, 1930. 174 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

140

Oslavná znělka o Vergiliovi, kterou Vrchlický zař-adil r. 1885 do alexandrinského cyklu Nové masky a profily v Sonetech samotář-e, skládá svou karakteristiku Vergilia vlastně ze dvou rúznorodých částí: z mladistvé vzpomínky vlastní a z učeného šlehu pedantům, ktdí pochybují o púvodnosti Vergiliově. Tato pointa, podle správného kritického odhadu Jirániho, nedomyšlená a neobratně zestilisovaná, ruší vlastně dojem prvních tří slok, kde si vzpomíná, jak za mládí v přírodě (·ítával Vergilia, oslovovaného zde typick~Tfil a stále se opakujícím obratem, "múj sladkýVirgile!" Zřejmě tu Vrchlický myslí na básníka Bukolik a Georgik, o němž - s nevalnou měrou pochopení -mluví v listě z Italie, z něhož často uvědoměle i bezděky cituje, odkud váží mnohou narážku; k němu lnul v mládí, jako i v dobách zralosti, jej, snad za spolupúsobení estetikú francouzských a vlašských, stavčl na pi"ední místo v poesii. Alescenerie, v níž si oživuje mladistvou četbu Vergilia, nemá s pravou krajinou vergiliovskou pranic společného, ocitámeť se v severském hustém a tmavém lese uprostřed skalních útesú, kde potok padá přes kapradiny a večerní červánek zaněcuje stromové kmeny; ani Faun, ani Nymfy, jež si sem básníkova obraznost umisťuje, nehodí se valně do hvozdu bocklinovského. Jest zvláštním paradoxem básnického tvoř"ení, že jediný obrat, kterým Vrchlický osobit{· a přiléhavě karakterisuje Vergilia, jest vlastně podružnou vsuvkou. již vynutila poUeba rýmu; míním mistrovskou včtičku o Vergiliovč verši, "který konejší a chladí" ~- zde jemný postřeh estetického vnímání nabyl smyslovt, plastického v~!fazu.

Stopujeme-li- podle pečlivého soupisu Poslova - básně Vrchlického, do nichž shrnul své př"írodní a krajinné dojmy vlašské, které se od mladistvého Roku na jihu vracejí až po dílo padesátníkovo, Duše mimosa, neshledáme se skoro s klasickou krajinou vergiliovskou; nesmíme ovšem zapomenouti, že ani v Maranč ani v Livorně neměl mladistvý Vrchlický mnoho phležitosti vžíti se do typicky vlašského domova Vergiliova. Jsou to hlavně strmé a nahé strže skalnatých Apenin, divoká koryta prudce se ženoucích bystřin, zvláštč~ Panaru, klikaté a uzounké cesty v oblacích, co si vedle hugovsky a byronovsky dunícího moJ'e Tyrrhenského básník zphtomňuje a odkud většinou touží neuspokojen do českého, seversky svě/,Ího domova ... hodí se to za krajinný rámec pro dantovské a snad i leopardiovské období Vrchlického, ale zároveň nás to přesvědčuje, jak byl básníka vzdálen klasický svět Vergiliúv. Teprve později si Jar. Vrchlický dovedl z Italie pJ'edstaviti, a to v syntetisující vzpomínce, kus klasické idyly vlašské. sem tam zasUené zádumčivou elegií. Ale z těchto projevú, uzavi'ených v Duši mirnose melancholickým Olivovým hájem na Gardském jezde, nejpoučnější sv}'m rázem a svou inspirací jest poslání Tomáši Cannizzarovi, zaJ-azené r. 1885 do knihy Jak táhla mračna a to pÍ'Íznačně v sousedství Básníkú sicilských. Vrchlický tu podává básnickou syntésu svého jinošského pobytu na vlašskl~ púdě, ale nyní se ztrácí jak chmurná nálada dantovská, tak romantická záliba pro divokost hor a bystřin, a místo někdejšího protestu neuspokojeného titanika vlahou melodií zaznívá bukolická touha po Sicilii, heJlenská tucha věčného obrozování, šťastný vitalismus mladistvého tvúrce_

Básn ík vidí zase: '

"Ty řady topolů, A v dáli Apenin Jásav~' cikád skřek,

réva jež splítá, lesnaté svahy, a pole s rýží,

pak strmou Vignolu, sladký chlad, šumn)' stín, v křícll tance světlušek,

jak za ní svítá. noc plnou vláhy! šer když se blíží."

Není to snad Vergilius, ani jiný ze starověkých básníků, jehož zraky Vrchlický dodatečnt' spaUuje v dějišti své mladosti klasickou krajinu ital-

[na začátek stránky]