Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Pio Vati - str. 137

[na přehled] [na text]

Pio Vati : sborník prací českých filologů k uctění dvoutisícího výročí narození Vergiliova. Praha : Jednota českých filologů, 1930. 174 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

137

Nejhoroucnější výraz tomu dal M. Zd. Polák v ódč' na Italii, kterou uvedl v prvním díle "drožníku" oddíl Cesta Veneciánskem. Jest to silná elegie ne bez tónů childeharoldovských a ne bez pl-íbuzenství s pozdějším Předzpěvem Kollárovým. Tyto chmurné reflekse o rozporu dějinné velikosti Halie a jejím politickém ponížení v přítomnosti ("Sjednocenou tě vododmuté moře obvíjí kolem, pi'edce rozdvojenou; tvé národy, všeliký jazyk, zákonodárství a mravové rozličně od sebe dělí") postaveny jsou do závěru básně; ale v čele stojí apoteosa, kterou možno označiti jako samostatnou obdobu Vergiliovy slavné chvaloÍ"eči domova z II. knihy Georgik. M. Zd. Polák zpívá tu, opouštěj" Alpy a blíže se k Popáclí, takto emfaticky:

"Kyní sstupuji s hor zas do rovin protkaných vesnem, zimy nevida víc, jen jaro, háje a kvítí.

Bud' mi pozdravena překrásná J asena říše,

v pi"irozené se skvíš, Halie, někdejší kráse,

kterouž Olympané když scházejíc dolú k tv~·m hájúm, kvítím poseli zem, by hájljm se rovnala b07~k~·m. Stopa utěšená pfes vinice vede a pole,

kterou Janusův lid z Arkadie vorbomilovné,

bobkovin proklestiv houšť, do tučné púdy tvÉ vtiskl!"

Mocného phlivu básnickému klasicismu školy Jungmannovy dostalo se ze Slovenska, kele vlivem pozdních pseudoklasikú maďarských i siln}'m púsobením pÍ'Ísně novohumanistických gymnasií se mládež vytrvale školila na básnické antice řecké i J·ímské. Vedle mladistvých autorú teoretick<'Ch Počátkú českého básnictví prokázal to poetickou praksí nejelúslednější vergiliovec národního obrození našeho Jan Hollý. Latinského svého mistra, kterého od let seminárních horlivě čítával až po dobu kmetskou, Hollý se vkusem, pochopením a zdarem pJ'ekládal; jej v selankách i v rozsáhlých eposech napodobil slohem, koloritem, náladou, nelekaje se ani hojných přím}'ch reminiscencí; v jeho stopách pokusil se amalgamovati antiku se živly domácími, realistickě rysy, vzaté ze slovenského života s básnickou konvencí klasickou; vergiliovského rázu dodával, své milované idylicko-heroickě krajině madunické, kterou Jar. Vlček, též Hollého dlunyslný a spravedlivý oceňovatel, maluje takto: "Rovina madunická byla jako stvoÍ"ena pro idylu: široká pláň, tichá i'eka, žitná pole a pastviny, drobné lesíky a mírná návrší, obloha skoro vždy jasná, bílá pasoucí se stáda, zelravý, pěkně urostlý lid." Ale Janu Holll;mu nebylo pÍ"áno shlédnouti skutečnýma očima pravou vergiliovskou krajinu italskou, jejíž literární obraz nosil věrně v mysli a domácími rysy obmč'ňoval ve svém vzletném, avšak poněkud neživotném tvoi·ení.

H.ovněž druhý velký klasicista slovenský Jan Kollár, neznal Halie v době, dokud byl básníkem; když ho, spíše romantického starožitníka než klasicisujícího poetu, cesta zavedla do Vlach, byly jeho básnické účty dávno uzavi'eny. V jeho Slávy Dceh najdou se beze sporu krajinné živly klasické, i když jim velmi zhusta elegické ovzduší dodává na pohled romantické modelace: ať v durynském domově Mínint:', ať v slovanských končinách, kudy se vyznavač Slávy Dcery v mytologickém a alegorickém průvodě ubírá, vždy zachovává Jan Kollár ke krajin{\ bud utěšeně harmonick\~ neb dústojně vznešené, odstup klasického pozorovatele, který s phrodou nesplývá, ale k nE"muž mluví stejně svými dějinnými a bájeslovnými atributy jako sv}'mi lineárními obrysy, tuhnoucími v klidném osvětlení a púsobivém uspoJ'ádání.

Z obou Kollárových cestopisů italských nesen jest pouze první, zaznamenávající dojmy a zkušenosti z r. 1841, duchem klasickým a vergiliovským; v druhém, zlOlnkovilém čl neúplném, který se zakládá na zážitcích v létě

[na začátek stránky]