Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

- str. 14

[na přehled] [na text]

NOVÁK, Arne. Máchova "Krkonošská pouť". V Praze : [Arne Novák], 1911. 28 s

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

14

Dopis č. XIV.: .Stouhyplným srdcem vstoupil jsem do světa v naději, že zlaté sny prvního svého mladic tví v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náručí. obejmuli ale běda, záhy se opona strhla, a já spatřil, že jsem zklamán ..• Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, alejako ledochladná slza skropila rosa žžoucí ruku mou; - skloniv se k ruži, obdivuj i krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez s.rdce na mne se ušklebující, slovem, chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá láskyplná rozčilená prsa. - - - - - samoten jsem žil ve hluku světa, nemilovdn od žádného a nic nemiluje, jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem ho zahaluje .- - - - Tu Vy jste mi vzešla co dennice žžoucí nad tmavými valy mOřskými, aprvní záře prodrala se mou temnou pustou bezživotní nocí. Nejblažší sny mladictví mého vracely se na Krkonošská p ou ť:

.On s roztouženým srdcem vstoupil v svět, doufaje, že všecky sny, které mladost jeho růžový - mi zdobily věnci, zde v opravdivost změněné nalezne; byl by celý svěl láskou obejmul. Než příliš brzo sklesla opona, a on procitl ze snů mladistvých. Chtěl utrhnou ti kvítko v luhu při záři měsíční, a rosa noéní co slza chladná skropila vřelou mu ruku; sehnul se k rozvité ruži, okouzlen vůní její, a spatřil, že z časného vykvětá hroba; za svítání obdivoval se sněhobílé záři lilie, než již v noci viděl ji skláněti korunu stříbrobílou k vlhké zemi; hledal Ud, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné: slovem, hledal ráj snů svých v světě tomto, lásky prázdnOt! zem sevřel na prsa horoucí. -

- - - samoten teď seděl v pustině, hluboko pod ním příroda květoucí; nemilovaný a nic nemilujicí dlel na skalisku osamělém nad horami zardělými v právě zapadajícím slunci. - - - - ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších, a první paprsky padaly opět v jeho temnou mrtvou noc; zlaté sny mladosti jeho vrátily se« - - B á se ň:

»V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo ptešli, v tmavošedé noci lůno vešli! ~

V světlo luny kvítko zdvíhá vnadnou radostně, zdá se, že hlavu svou; sehnu se, ach! a co slzou chladnou, rosou noční skropí ruku mou. Zkvetlá růže v kraje své mne víže čarnou mocí, touhy proletá cit mé srdce; přistoupiv však blíže, spattím, ach, že z hrobu vykvětá. Lilie, jejíž jsem za svítání obdivoval sněhobílou zář, v noc korunu stříbrobledou sklání k vlhké zemi, i uvadlou tvář. Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda!- snové- byli, jestoty je všecky zničil den. V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem - po ráji, - a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem."

[na začátek stránky]