Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Literární atlas československý. 2. - str. VII

[na přehled] [na text]

VAVROUŠEK, Bohumil. Literární atlas československý. 2. V Praze : Prometheus, 1938.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

Úvod

Není jistě v dějinách vzdělanosti příkladu, aby literatura zaujímala v životě svého národa místo tak ústřední a aby přejímala tolikerou funkci v jeho rozvoji, jak jest tomu v českém a slovenském písemnictví za posledních stopadesát let. Zde se stává slovesnost krásná i nauková přímo zkratkou novodobé historie československé; zde plní básník s vědeckým spisovatelem a S novinářem úkol vůdce a vychovatele svého lidu; zde v dílech literárních, at' uměleckého vzletu at' naukové hloubky, tryskají vzponúnky, probouzí se svědomí, rozkřidlují se naděje pospolitého celku, jejž v pevnou jednotu spínají kmenový původ a společný jazyk, dějiny prožívané na zděděné půdě a svornost v zápase s nepřáteli, souhlasné názory o základních otázkách a mravní soudržnost v dobách nebezpečí. Na naší půdě, která pro svou ústřední polohu v srdci Evropy byla nejen opětovným dějištěm válečných zápasů, ale také stále živou křižovatkou kulturních drah a směrů a nad to i trvalým střediskem samostatného života státního, se písem. nictví k tak důležitému významu povzneslo, přes svou pradávnou minulost, objímající devět století, až na prahu doby obrozenske, kdy se literatura v národním jazyku stala ve všech třídách samozřejmostí, a kdy se jaly jí účastniti veškeré stavy v celém obvodu vlasti. Právě proto české a slovenské dějiny literární jsou zároveň historií národního uvědomění od raných časů buditelských a podávají nejdokonalejší poučení o tom, v čem Češi i Slováci, právě slovesnými svazky odedávna spiatí,hledali i nacházeli náplň a smysl svého osobitého života duchového i veřejného.

Které to myšlenové síly a úkony dodaly české a slovenské literatuře od sklonku osvícenského a absolutistického věku XV/ll. jejího vůdčího významu ve veškeré národní osvětě?

Daleko nejvýznamnější bylo její poslání jazykové. V těžké a na pohled beznadějné době národního úpadku, kdy zeměpisně a společensky byla oblast češtiny žalostně zúžena, kdy vzdělanci nevěděli skorem nic o jazykové tradici knižní, a kdy se na rozdíl od zachovalého stavu selského příslušníci středního stavu v městech dorozumívali řečí velmi porušenou, úplně odcizenou jazyku spisovnému, přistoupila literatura za svorné spolupráce básníků i učenců velmi energicky k soustavnému dílu jazykově buditelskému. Za vysilujícího bloudění na poušti, dokud se zaslíbená země tratila ve sklitujícím neurčitu, udeřili filologové Dobrovský a Jungmann, vůdcové lidu, vyvoleného prozatím jenom ke zkouškám a nadějím, účinnou holí své víry a jistoty na dvojí vy4atný pramen vody živé. Jedním byl jazyk staré literatury, upadající v zapomenutí. Druhým bylo bohatství lidové řeči, proudící naplno v přirozené funkci hovorové, intensivně zpěněné v prostonárodní gnomice, ale především k sobě vábící ve zpěvním pokladu národní písně. Ti, kdož s důmyslem a s důrazem poukazovali národu kulturně tak chudému na tento dvojí důkaz i odkaz samorostlé vzdělanosti, žasli sami nad významem i dosahem svého objevu, a tak skromnou naději v budoucnost české literatury předchází v buditelském období hrdá láska k minulosti a přítomnosti české řeči, kterou její radostí tmoucí znalci, pěstitelé, propagátoři ze školy lung;_ mannovy směle - nikoli však pouhou touhou, nýbrž tvůrčími činy! -- prohlásí za schopnu jak tvoření básnického tak činnosti vědecké, což se prvnímu buditelskému pokolení zdá maximalismem až opováž· livým. Mezi tím vytryskne nenadále další zdroj obnovy jazykové. Slavomilové obou skupin, vědečtí analytikové i básničtí romantikové se Šafaříkem, Kollárem a Čelakovským v čele, se dávají okouzliti příbuzenstvím češtiny s jazyky slovanskými a napájejí z těchto svou jazykovou tvořivost, zvláště pokud jde omluvu poetickou a o abstraktní výrazy nezbytné pro znárodnělou vědu. Po smělých novótářských pokusech, Z nichž většině se dostalo schválení zvykem, dostavila se moudrá a rozvážná uměřenost, která nedopustila, aby jednota spisovného jazyka byla porušena a která se zdravou zdrženlivostí se zachovala k živlům nářečním. Takto se literatura stala nejvydatnější pomocnicí a udržovatelkou národní jednoty, kterou nedovedlo trvale ohroziti ani dlouho na různých místech domova připravované a pak s útočnou důsledností provedené rozhodnutí vlastenců slovenských, že budou.ve veškerém svém písemnictví užívati svého, dialekticky opřeného jazyka spisovného.

Národ, sjednocený jazykem a literaturou, nepřestával byt i hrd na svou starou českot.i.minulost, ale vřaďoval se přitom dychtivě a často až nedočkavě do nové Evropy - tento proces myšlenkový nemohl zůstati bez odezvy ani v jazykovem projevu duševního života. Spisovatelé, hlavně od let čtyřicátych, pomáhali tvořiti řeč pro moderní odvětví písemnictví, pro novinovou publicistikzi, co nejtěsněji lnoucí k novodobé civilisaci a k jejím potřebám: k jazykovým tvůrcům vědeckým způsobu Jungmannova a Palackého i k jazykovým tvůrcům básnickým z rodu Čelakovského a Máchova, přistupují jazykoví

VII

[na začátek stránky]