Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Kritika literární : zásady a prakse - str. 8

[na přehled] [na text]

NOVÁK, Arne. Kritika literární : zásady a prakse. Praha : F. Topič, [1916] (Duch a svět ; 19)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

pravidlo: slovesné dějiny našeho národního obrození jsou potud většinou dějinami produkce vědecké, dokud básnictví takřka nebylo; jakmile však poesie postoupila v popředí, stává se literární historie výkladem vývoje našeho písemnictví krásného. Stejně chybně jest látka vymezena po stránce časové. I kdybychom dali za pravdu uvedeným hlasům učeneckým, dle nichž přítomnost nemůže býti pravým předmětem literárního dějepisu, sotva přisvědčíme dalšímu důsledku onoho členění, že by minulost nespadala v oblast kritikova soudu. Právě pejodvážnější činy kritické spočívaly v tom, že kritik přehodnotil názory o minulosti; tak Carlyle odsoudil slovesné osvícenství, Lemaitre a Lasserre francouzskou romantiku, Tolstoj Shakespeara, tak postavili se Schleglové do služeb katolické poesie Dantovy a Calderonovy, Brunetiere znovu odkryl velkost Bossuetovu a Nietzsche proti všem svým krajant1m ukázal k mohutné zákonnosti francouzské klasické tragedie 0 zde všude napiatá energie kritická ovládla oblast minulosti.

Z uvedených příkladů vysvítá, že při stejném předmětu liší met o d a nejpodstatněji kritika od literárního dějepisce. O každém z jmenovaných velkých zjevů jest rozsáhlá odborná literatura z per učených dějepisců slovesnosti, která se však pramálo podobá oněm kritickým činům. Literární historik postupuje geneticky; sleduje souvislost; zařazuje do všestranné spojitosti; dbá, aby spisovatel nezůstal v ničem osamocen - v y s vět I u j e a v y k I á d á. Kritik ovšem též nezanedbává úplně genetické metody a všímá si rovněž bedlivě vztahů dobových, národních, formálních, ale toto vše není mu cilem, nýbrž prostředkem, aby mohl v y s lov i t i II o u d o významu

[na začátek stránky]