Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 132

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

vídky, otištěné v červnu 1834 ve "Květech", na polovinu r. 1833 a počátek r. 1834 (viz poznámky Krčmovy v "Pantheonu", d. II., str. 360 a 361). "Návrat" jsme, rozbírajíce jeho vztahy k Herlošovi i Mickiewiczovi, položili nanejdříve do sklonku r. 1833; práce o něm mohla býti s "Marinkou" současná neb teprve po "Marince" následovati. Rozhoduji se pro eventualitu druhou a v důsledku toho soudím, že zmíněný pasus v apostrofě "nešťastné země" jest takřka citátem z "Intermezza", jehož výrazové pregnance však nedostihuje.

Toto chronologické určení znamená, že "Návrat" zařadíme mezi "Marinku" a prvopočátky "Máje", k němuž ukazuje jak motiv poutníka a vězně, tak problematika poměru člověka k zemi, pojatá ve smyslu soucitu vesměrného. Vězeň končí svůj monolog takto: " (Nešťastná zemi), já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný nezná ukončení žádného." Pozornému čtenáři neujde, kterak zde Mácha myšlenkově kolísá, krouže kolem otázky vztahu člověka a země: sám pln účasti a bolestné lásky, trpí tím, že země jest k němu necitelná, ale hned zas překypuje mu srdce tušením toho, že země cítí žal nesmírný se svými tvory; na konec jest jat soucitem se zemí. V intermezzu "Noc" i na různých místech "Máje" se setkáváme se stejným kolísáním, ale v "Máji", k němuž tento díl "Návratu" jest do jisté míry náčrtem, přece jen převažuje kladný poměr synovské, věrné a oddané lásky k zemi, k "zemi krásné, zemi milované".

V "Návratu" má tento myšlenkový motiv zarámování kosmické, jako by se Mácha rozpomněl na eschatologické východisko tohoto fragmentu i příbuzného mu "Snu o Praze" a jako by se znovu měřil s Byronovou "Tmou", která zároveň se "Snem" znamená slohově·literární předpoklad Máchovy tvorby visionářské. Měří se s ním čestně po umělecké stránce a samostatně v okruhu myšlenkovém. I když můžeme pochybovati o tom, zda závěrečný oddíl čtvrtý k "Návratu" skutečně organicky náleží, přiřkneme mu místo mezi visionářskými skladbami Máchovými, které si řeší v perspektivě vesměrné problém konce země a pokolení lidského. Kdežto však Byron v urputně pohrdavém pesimismu zatratil lidstvo ještě v závěru jeho bytí, naplnil Mácha pustý a temný prostor odumírajícího vesmíru soucitnou a soustrastnou láskou k zemi, jejíž chladnoucí mateřské rámě tiskne k sobě syna, zpronevěřilého na chvíli a přece si uvědomujícího závaznost, krásu a moc svého odvěkého příslušenství.

132

[na začátek stránky]