Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 130

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

kterou Mácha častěji dosahoval mocných účinů výrazových. To se pak ještě stupňuje během dalších dvou článků tohoto fragmentu: na místo básníka věštce odhalujícího budoucnost, skrytou ostatním bližním, a symbolického kralevice bez koruny nastupuje nejprve romantický poutník a po něm romantický vězeň; po kárné apostrofě provinilé Prahy a hořké elegii nad zneuctěnou vlastí následuje melancholická samomluva s národem a posléze apotheosa země-matky; dvojí mrákotně neurčitou scenerii pražskou, zestylisovanou do velkých symbolických obrysů, vystřídává až úzkostlivě podrobné dějiště bělohorské a pak idylický pohled ze žaláře vilémovského či bonnivardovského do utěšené krajiny horské, který se však rázem promění v kosmický prospekt odkudsi z hvězdného prostoru na kouli zemskou. Tento schválný nedostatek kongruence, tato úmyslná lhostejnost ke komposiční jednotě, toto rozmarné střídání podmětů, stanovisek, hledisk jsou ovšem čistě romantické, čistě máchovské, ale zde za· vedly básníka k tomu, že nadobro opustil svůj hlavní motiv eschatologický, svou koncepci provinilé Prahy, řítící se do zasloužené zkázy, SVll j jen lehce nadhozený útek možnosti návratu, na němž měla býti skladba zosnována. I visionářského živlu, v prvních dvou oddílech tak silného, postupně ubývá, ale tam, kde mu dovolí Mácha vpadnouti do běžné romantické elegie, jako by se otevřely mlhy, činíce místo obrazům apokalyptickým. Tak v oddíle třetím: "Nad Bílou horou nad mlhami ležel černý roztažený oblak, jako dvě peruti nesmírného orla, bledý měsíc na hřbetě svém nesoucího." Tak v partii závěrečné: "Až posléze jako bych viděl celou zem co malou kouli, mezi nesmírným hvězd množstvím valiti se nesmírnou oblohou" - básník hrůzy "mnohomohoucího" času se legitimuje jako pěvec děsu z nekonečného vesměrného prostoru. Básnickou svou situaci ulehčil si Mácha v třetí a čtvrté části "Návratu" tím, že do běžné romantické scenerie, jakou líčil kolikráte před tím i po tom, zasadil své typické symboly, sice vášnivě prožité a hluboce pravdivé, ale napřed hotové, přecházející z díla do díla a často dosti volně souvisící s kontextem (o této metodě máchovské viz uved. stať Mukařovského, str. 216). Zde sáhl právě k těm, jež jsou pro jeho poměr k světu a životu nejpříznačnější (viz o tom i Šaldu v "Máchovi, snivci a buřiči", str. 23), a které pak ve Vilémovi i Hynkovi "Máje" došly své konečné monumentalisace: v třetím oddílu "Návratu" jest to poutník, ve čtvrtém vězeň. Ani tohoto ani onoho nedovedl v "Návratu" nadati rysy osobitějšími v povaze neb v osudu; docela konvenční bludný syn hor krkonošských v části třetí, jenž se pod Bílou horou ptá svého národa, "kdo rozesmutnil srdce jeho, kdo polil slzami líce jeho ladné". Až na obraz oblačného orla, nesoucího měsíc na hřbetě, jest tato střední partie "Návratu" částí nejmdlejší: autor parafrasuje, odmocňuje, rozmělňuje sebe sama.

130

[na začátek stránky]