Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 129

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

nový motiv pronikavého rozpoznání viny na národním úpadku, zkamenělém ve zneuctěných zdech Prahy, již Mácha vidí rytířskýma očima Zeyerova Jana Marie Plojhara. A přece to není hlas pouhého zoufalství: bolestná láska Máchova jest doprovázena pevnou nadějí, že není ještě pozdě; proto jako vůdčí motiv se opakuje v tomto oddílu výzva k obratu a nápravě: "Vrať, ó vrať se."

V stejně krátkém jako hutném oddílu druhém zhoustl básníkův elegický smutek v pesimismus bez naděje; vědomí hanby se klene nad tímto chmurným nokturnem. I když zde snad Mickiewicz vedl ruku českému básníku, učelivému čtenáři bible, napsal Mácha v próze málo tak mohutných čísel jako těchto osmnáct řádků starozákonního slohu. S monumentální pádností parataktického souvětí polysyndetické vazby, kde není místa pro zdobné epiteton, uvádí básník půlnoční scenerii bez hvězd a měsíce pro baladickou a zároveň symbolickou situaci, kterou by bylo lze nazvati jménem jedné z mladistvých skladeb Máchových "Královič". V přísné objektivitě, výrazně se lišící od ostatních tří částí "Návratu", mizí Mácha zcela za svým lyrickým hrdinou. V prvním oddíle čteme:

"Vystavímť já obraz ze dnů tvých"; v třetí části: "V spokojeném snu snad spočívá otec můj, nenaděje se, nespokojený že syn bloudí mlhami studené noci; dalekoť domov můj"; v závěrečné partii pak v rozpředení nejsubjektivnějším: "byl pozdní večer před novým rokem, já seděl, třetí rok osamělý, za nízkým dubovým stolem." Naproti tomu zde v strohé věcnosti, jakou poskytuje jenom vidění snové, tragický postoj pregnantního významu, jakoby vyňatý z některé hry Shakespearovy: "A aj, stál syn krále bezkorunný na uchváceném sídle otců svých a pláč jeho províval šepot noční." Ale herlošovské patos královské Prahy, zbavené koruny, jest Máchovi vzdálenější než mickiewiczovská lyrická metoda, převádějící vztahy vlastenecké a národní na svazky krve a mdiny, na niž při básni "Zšílenec" upozornil případně Heidenreich (na uved. m., str. 105). Tentokráte, na rozdíl od vášnivého výkřiku blanického, neběží o matku umírající, nýbrž matku zneuctěnou vlastními syny, což připomíná nejednu situaci z Genese z dob patriarchálních i předpatriarchálních: až samých kořenů lidských pravztahů se dobral rozvášněný paroxysmus Máchův, hledaje podobenství pro rozpalující počet hanby vlastenecké. Ačkoliv větší část této neocenitelné kapitolky, psané rázně rytmovanou prózou, jest vyplněna jeremiášským žalozpěvem, přece dojem vise zneuznaného a odkopnutého kralevice v sídle svých otců a před pohaněním své matky není oslaben; bylo těžko setrvati na této strmé výši.

Spojení druhého oddílu s první částí jest velice volné, již posunutím osoby slovesné a náhlým potlačením prvku pražského, ale zde běží patrně o onu zamýšlenou zlomkovitost, abruptnost, neočekávanost přechodů,

129

[na začátek stránky]