Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 128

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

křesťansko-náboženský prvek, tak silný ve "Snu o Praze", pominul v "Návratu" vůbec; všecko dění se promítá fatalisticky jako dílo osudu v prostoru mnohomohoucího času; kde básník vystupuje, noří se jeho vyčítavá a žalobná postava uprostřed mrazivého ovzduší samoty a opuštěnosti. Vyčítavá a žalobná postava poutníka a vězně nahradila nyní byronského visionáře, nadaného závratnou výsadou přehlížeti celý vesmír pohledem intuitivním; v souvislosti s tím namnoze zatlačuje výmluvný lyrismus, deroucí se z rozbouřených citových hloubek, živel visionářský, který však občas propuká s takovou intensitou obrazného názoru, jaká začátečníku, když básnil "Sen o Praze", byla ještě zcela nedostupná.

Rukopisné podání "Návratu", dochovaného nám však jen v opise, obsahuje tři oddíly, z nichž první dva náleží k sobě těsněji, kdežto závěrečná třetí část má s nimi spojitost volnější. K nim Kobrovo vydání (d. II., str. 406-413), připojuje nejrozměrnější oddíl čtvrtý-, celým podáním úplně odlišný; zůstává velice sporno, zda tato partie k "Návratu" vůbec náleží a zda nebyla sem - podobně jako se stalo s "Krkonošskou poutí", vřazenou nesprávně do "Obrazů ze života mého" č zařazena nedopatřením neb ledabylostí vydavatelů "Spisů" z r. 1862.

Úchvatná apostrofa Prahy, "vlasti srdce kamenného", kterou se "Návrat" zahajuje, naladěna jest hned ve vstupu do vyčítavé tóniny mrav·ního rozhorlení, neboť básník - mluvící v tomto prvním oddílu o sobě stále v osobě první - ji káře: ,,6 jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých!" Jest to v souhlase s mottem z "Pláče Jeremiášova", kde zpuštění hory Sion se klade za vinu národu vyvolenému, který zhřešil; nadějeme se přísného etického soudu nad Prahou jako hlavního tématu kárné apostrofy starozákonní. Ale v zápětí se ohlašuje básník visionář, jemuž hrozící zhouba drahého provinilého města tuhne v dantovský obraz strhující názornosti: "Šedý mrak - oblak toť slzí synů tvých - nad tebou spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí": hrůza z moci času, vyzpívaná již ve "Snu o Praze", rozestírá zde své peruti a v prorockém vytržení věští básník Praze, jak ji do své rakve uchvátí čas za viny, páchané na nešťastných synech. Hned však dozvídáme se také o vině města macešského, stejně bezcitného ke svým dětem, jako jest příroda ke svým tvorům. Tu čtenář Mickiewiczův a Herlošův pointuje své obžaloby národně politicky, ne bez přídechu sociálního; revoluční duch počátku let třicátých vane kolem nás: "Praho, Praho! vlasti mojí srdce kamenné, bez útrpnosti chováš v lůně svém syny své s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírného přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj hladem umírá." Zde k bezmocnému vzdoru současné básně "V chrámě", která vyrostla z týchž literárních, dobových a osobních kořenů, přibyl

128

[na začátek stránky]