Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 126

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

až se v dálce jako mlhy tratí. Složí duše má ted' perut' svoji, na šedivém oblaku spočívá;

pode mnou zem rozložená leží, paprskem jsouc jasným osluněná,

před mé zraky vstoupí vlast ted' moje."

Co však následuje v dalších verších, se nikterak neudržuje na této výši básnické: idylický obraz jarní české přírody v květu a za hudby vod jest tylovsky konvenční, a líčení úplného bezživotí v přírodě se spokojuje prostředky rétorickými, nedbajíc osobitější názornosti. Pak se Mácha opět lacinými řečnickými otázkami přenáší k pusté Praze, kde není živé duše a kde celé vymřelé město připomíná nedávný odchod obyvatelů; zde se přece Máchovi podařilo vystihnouti hrůzu pustoty, ztrnulosti a samoty města, což připomnělo Heidenreichovi (na uved. m., str. 107) Mickiewiczův popis cesty do Ruska v "Ustepu". Ale závěrečný synthetický obraz Prahy jako "pusté hrobky národu celého", myšlený a nazíraný s pravou intensitou máchovskou, naráz byl pokažen sentimentální elegičností o kvítí na hrobě a o smutečním souzvuku lesních rohů nad hrobem, který obstarávají Labe s Vltavou - místo osobité vise tragické hrůzy, zvetšelá konvence romantiky již ztrivialisované. Nezapomeňme však, že jde o první náčrt, k němuž se Mácha již nevrátil: nenapsána zůstala "elegie na Prahu", kterou si básník uložil, a nesrozumitelné jsou závěrečné tři verše o návratu duše k trůnu Hospodinovu. Měla se jimi po truchlozpěvu o vymřelé Praze báseň skutečně definitivně končiti? Či mínil básník předstoupit před Pána světů se zprávou o drahém městě neb dokonce s prosbou za ně? Měl se na konec básnické vise, uvedené zmínkou o čase jako o důsledku viny lidské, objeviti motiv viny Prahy a národa, ba snad i motiv pokání za tuto vinu? Nemáme vůbec pomůcek, abychom odpověděli na tyto otázky, leda kdybychom se "Snem o Praze" uvedli v těsnější motivickou a myšlenkovou souvislost pozdější prosaický zlomek "Návrat".

Jako tak často u Máchy, postupujeme tu od zlomku ke zlomku, ale ani ve "Snu o Praze", ani v "Návratu" neběží o onu uměle.cky záměrnou a esteticky úmyslnou fragmentárnost máchovskou, v níž důmyslná analysa Jana Mukařovského ("K. H. Máchas Werk als Torso und Geheimnis" v "Slavische Rundschau" 1936, VIII, 213-217) určila přesvědčivě jako základní slohový prostředek básníkův. Tato obě torsa uvázla v nehotovém tvaru zcela zřejmě mimo básníkovu vůli jako náčrty, které mínil propracovati a k nimž se již nevrátil. Snad se mu "Sen o Praze" průběhem jeho strmého vývoje odcizil: pro svůj názor křesťanský? pro

126

[na začátek stránky]