Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka - str. 8

[na přehled] [na text]

Šimon, T. F. Praha : dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka. Praha : nákladem autorovým, 1911. 15 s., 25 leptů.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

N~zmizely jen staroměstské hradby, jež "brána Horská" kdysi hájila, nýbrž i Královský dvůr, který jí d~v~l. s~ysl, zanikl, zanechav po sobě sotva jméno. Tak stojí Prašná brána rozmrzele mezi Celetnou uhcI, JeJiž kramářsky užitkové domy ode dávna jsou jen protikladem královské nádhery věže a mezi moderní promenádou, charakterisovanou střízlivými a jednotvárnými budovami hotelovými. Jsouc takto nadobro vytržena z veškeré souvislosti životní, pronásledována kromě toho za marnou a překy_ pující svou krásu studenou výčitkou nedalekého průčelí empirové celnice, mohutného ve své klidné jednoduchosti, Prašná brána stále se zahaluje jakousi odmítavou a temnou chmurou, podobnou hustému závoji vdovinu, jenž ukrývá okouzlující půvaby. Jen někdy pronikne prudký dešf paprsku slunečních tmavou tou clonou, a pak zjeví se v gotické houští oblouků, ratolestí, květů a baldachýnů směsice soch i erbů, rozkošně fantastická spleť motivů přírodních i architektonických, svůdná vladislavská směsice gotických forem a renaissančních postřehú.

A však tato košatá, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentika, s níž zároveň přibývalo duševních míz mladému bakaláři Matouši Rejskovi, jiskrnému a oslnivému tvůrci brány, zdá se naprosto odříznuta od organického kmene života, a málem bychom uvěřili, že brzy uschnou a zmizí její ratolesti pod povlakem velkoměstského prachu a vtíravých sazí podobně jako se téměř ztratily hroty věže mezi nestvůrnými fasádami a vížkami mnohopatrových domů. Našim srdcím však, která v Prašné bráně milují právě paradox marné krásy uprostřed účelného a bezbarvého světa, nemůže nikdy zmizeti toto tf vas nobile". Kdykoliv vracíme se z ciziny, rozpáleni tajenou hořečkou touhy po Praze, patří první pohled naší něhy a lásky Prašné bráně, a teprve když nad jiskřením lamp a plápolem oken zavlá její černý vdovský závoj, radujeme se, že jsme doma, doma, doma. st>C1é)~~~ac>~~~ac>'é1é)~ac>'S7č)~~-

Teprve za šedivých dnů sklánějícího se podzimu, kdy nesvádí oko již ani pohled na nádherný chlum Petřínského sadu ani na radostnou hru stromových korun, vyšplhavších z hluboké Kampy až nad oblouky mostní, chodec, zkracující krok a zastavující se se zálibnou pozorností, uvědomuje si celou obdivuhodnou barokní koncepci Karlova mostu.

Gotičtí stavitelé Karla IV., jenž nebyl jen ekstatickým nadšencem náboženským, nýbrž i hlubokomyslným reálním politikem, stvořili s přísnou věcností a vznešenou vážností prostě účelný viadukt nad řekou. Mlčelivá a samozřejmá krása zčernalého jejich díla, rhytmujícího lehce obrovskou massu kamennou, obklopenou nesmírnými světlými plochami vzduchu a vody, spočívá v konstruktivní dokonalosti výtvoru, jenž měl býti jen cestou, sloužící bezpečně a klidně světskému účelu. A však po třech stoletích barok, předpodstatnivší zatím úplně netoliko zevní tvar města, ale í jeho duši, proměnil tuto profanní dráhu svými sochaři a dekoratery v jakousi symbolickou triumfální cestu křesťanské duše putující ku spasení.

Barok české protireformace zamiloval si poprve terasovitý charakter levého břehu Vltavina a vztýčil na Malé Straně nesčíslné chrámy, kláštery, paláce s věžemi, s kupolemi, s dekorativními průčelími, které dovršeny mohutnou silhouetou Hradčan, představovaly jakési nebeské město, žádoucí srdci věřícímu. K tomuto duchovnímu Jerusalemu, blízkému oblakům, měly putovati duše z pozemského a každodenně rušného Starého města po vzdušných obloucích mostu spásy, nespoléhajíce však na sebe samy, nýbrž na vznešenou přímluvu a účinnou pomoc svatých prostředníků, jejichž sochy zalidnily nyní pilíře mostní zbožnou štědrostí universitních fakult i šlechtic~ měštanů i duchovních řádů. Nebylo lze zpřítomniti lépe toto vřelé, někdy až vášnivé zaujetí světců a světic bolestmi, touhami a modlitbami věřících než učinili velcí sochaři z počátku XVIll. věku v citlivém pískovci, jenž měkce jihl i po dovršení díla pod modelaci prolínajícího deště a palčivého jíní. Bratři Brokoffové, Braun, někdy i Jackel a Kohl zachytili svoje kazatele, missíonáře, církevní otce, papeže, poustevníky a mučednice vždy v nejdramatičtějším gestu, prozrazujícim napětí a vášeň soustředěného náboženského genia. Avšak není to nikdy mystické vytržení, jaké miluje gotická skulptura, kde bytost, stravovaná vniterním ohněm odvrací se s rozhodnou pýchou od světa k Bohu --- tito světcové doby, které náboženství znamenalo nikoliv isolaci, nýbrž propagací, strhují k sobě s jakousi chmurnou dobyvačností dav a stotožňují se s jeho životními potřebami.

Proto Brokoffové modellují zpravidla gigantické své figury výbojných pohybů a energických tvá? upr?střed skupin, jimiž lomcují tytéž prudké affekty obdivu, milosrdí, poslušnosti, hrůzy, náb~~e~s~eho nadšení, takže z dálky mění se sousoší v cyklon gest, ve vír vzdutých šatů, ve smrit vasnlvy~h pohyb~. Exaltovaní andělé, mající realistickou věrnost portraitů, účastní se s vycJu:t1ýat av?v~r0':lt~ Jeswtou Zurbaranovského rodu, Františkem Borgia~ úchvatného zbožňováni NeJsvětc~lSl s~at?,8ti. Pohané, židé, ďáblové podléhají suggesci míssíonářského vzletu Vincence z Ferrar~ VzdaVa)l se mu na milost a nemilost. Na dobrodružně přeplněné skulptufef inspirované rom_n-

[na začátek stránky]