Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka - str. 5

[na přehled] [na text]

Šimon, T. F. Praha : dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka. Praha : nákladem autorovým, 1911. 15 s., 25 leptů.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

nás výsnlěšn.ě, sot~a ,se ~aly naš~ ~r~ky o~ou~l.iti h~an~tou a kři~ol~kou nepravidelností ~,otick~ho

údorysu středoveke ulIce Domlnlkanske. OCl zau)ate radostne štíhlou a vzletnou gracl1 starych Pílířů nedalekého Ji1ského chrámu náhle oslepí prudký proud hořícího zlata, jenž se hrdě valí P vnitřku kostela, nesa s sebou vítězný odraz všeho slunce, planoucího na Rainerových freskách 'l šlehajícího z honosných barokních oltářů. Prožíváme v divoké a temné spleti křivých uliček,

ěsných průchodů, špičatých štítů a podivně oblých arkýřů, v studeném a smutném stínu
chrámového kolossu Týnského tak prudce dojem středověkého města, že v zmateném hluku ulic dnes

lebejských vynořují se nám vlašské a francouzské věty, židovské a arabské výkřiky kupců vykládajících, nabízejících a velebících zde v staré čtvrti obchodní exotické své zboží, když najednou v melancholickém Týnském dvoře zalkají nám v ústrety zpustlé arkády renaissanční a s jejich fresek upírají k nám mythologická božstva antická vyčítavě své zraky, napolo uhaslé v sazích, špíně a v mlze ovzduší, kladoucího se nepřátelsky na vše.

Konečně unaveni tímto vytrvalým odporem renaissanční a barokní architektury k původnímu gotickému charakteru Starého města, jenž přece se neodbytně a důsledně hlásí z půdorysové kresby ulic, kostelních plácků, tržních náměstí, uchylujeme se s marnou svou illusí do zapomenutých čtvrtí staroměstských, kam zaléhá šumění nedaleké Vltavy, a kde mezi špičatými kameny dlažby dávno nevyměňované milosrdně vyrostly chudičké trsy šedivozelené trávy. Tam pod truchlivým povlakem hnědošedivým, jenž okamžitě prozrazuje domov chudiny a proletariátu, dosnívají staletý svůj sen trosky středověké Prahy gotické. V klášterech řádů dávno zmizelých, ale kdysi těsně spiatých s osudy i zklamáními panovnického rodu Přemyslova, v klášterech T emplářů, Klarisek a Dominikánek, pod žebernatými klenbami zoufale zuboženými živoří žebráci, pradleny a vetešníci. Na klášterních dvorech, do nichž neočekávaně odhalí vysoká brána nelítostný pohled, odráží se od bělostných kuliss záclon, čerstvě napiatých žehlířkami, zvětrávající stavivo opěrných pilířů, pod kterými hrají si zanedbané a polonahé děti. V barbarsky přepažených kostelích, jejichž ranní gotika má cosi nesmělého a primitivisticky svěžího, pod lupenitými hlavicemi sloupů rozkvetlými nedočkavou nádherou opožděného jara, kouří a dmychají, duní a hřmotí dnes strojírny tiskáren, slévárny zvonařů, výhně kovářské. Náhle přemoženi ukrutnou výmluvností této bídy, vzpomínáme, že v této chudinské čtvrti zjevila se prvnímu našemu velkému básníku, Karlu Hynku Máchovi, jenž dotud byl temným a vášnivým romantikem, poprve celá hrůzná střízlivost reality a zranila jej jako nebezpečná chimaera. Jest to úskočný a krutý její pohled, který přepadá uprostřed paradoxní touhy po gotickém dobrodružství také nás a kterému nemůžeme uklouznouti, ať sebe soustředěněji se oddáváme pozorování svorníků křížové klenby, porostlých kamennou révou, at vylušťujeme si z dekoračních hlaviček na oblouku vítězném individuelní tváře XIII. věku.

A smutni a nevyléčeni vracíme se po vltavském břehu do svoji nehostinné a necitelné doby. a&~~~WW~WW'C1C>~W~~~acrc~~)W'iBS1!ra9li*JSISa'1~ei9i!)S&'6I81iJ&

Trochu rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné renaissance české, pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, vyzpíval v několika Petrarcovských eklogách touhy a záliby svého pokolení na rozhraní XV. a XVI. století. Všickni jsou umdleni bouřemi velkých občanských válek a fanatismy příkrých náboženských koncepcí j prahnou po klidu v existenci vyrovnané a barvité j dekorují si život idyllickou přírodou a arabeskovým uměním; libují si ve hře a v pů. vabném rozmaru; mají spíše smysl pro gracíesní drobnůstky a pro podružné ornamenty než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály rekonvalescentní doby zkameněly v gotice Vladi· slavské, která svou chudobu velkých konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálnún bohatstvím baldachýnů, oblouků, sošek, fíál a květů, přechylujíc se ve zbožňování plně kvetouei pňrody mimoděk k renaissancí. Stojíce před rozkošným portálem Staroměstské radnice nebo pied jejím bohatým arkýřem přeplněným soškami pod titěrnými baldachýnky, různými kamenntmi štítky a polychromovanými znaky zemí, cechů a rodů, vdychujeme vlahý vzduch měštanskébo věku, jenž prahne po vděkuplných radostech klidného bytí, posvěceného půvabným. křehktm, avšak snadno přístupným uměním.

Zdá se, jakoby toto kamenné zátiší, působící svěžím dojmem šťastné a rozkošné hry, pňmo bylo vytvořeno jako okolí pro velikou milostnou hračku všech mladých srdcí a zraků, pro Staroměstský orloj na mohutném pilíři radniční věže. Kdysi na sklonku XV. věku, když mladistvá věda se j~ště dětsky radovala z každé mechanické dovednosti, vznikl v laboratoři proslulého mathe .m..atika a astronoma podivuhodný stroj, na němž občanský rea1ism doby, na chvíli odvrácené od večnosti, učil se určovati svůj poměr k časnosti. Spolupracovník učeného mechanika, rozmarný a vtipný mistr drobných norimberských umělůstek, proměnil v jadrné názornosti hru astrono 5

[na začátek stránky]