Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka - str. 11

[na přehled] [na text]

Šimon, T. F. Praha : dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka. Praha : nákladem autorovým, 1911. 15 s., 25 leptů.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

pražských pustila v šťastném a vítezném rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních architektu, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a pavlačí rozkošných palácti, zaplavují je v jarním kypění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhýbají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled k paradoxně titěrným altánum a 1 oggiím , na jejichž hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky hradní.

Na hranici této zahradní čtvrti, která docela podlehla vlašské stilisační vůlí XVII. věku, zbudoval mi1anský umělec k pánovitému a rozhodnému rozkazu temného vévody Frýdlandského ohromnou baštu renaissančního paláce Valdštýnského, která neústupně dělí aristokratický kout od městské spleti okresu dřevařů, rybářů, kupců, i od mnišského komplexu budov augustiníanských. Zde, nedaleko Belvederu, toho sladkého květu ranního rinascimenta, dovršen životní ideál zralé a výbojné renaissance vlašské. Veliký condottiere, jenž vyrostl, proslavil se, zbohatl v krvavých náboženských válkách, aniž věřil jejich vůdčím ideám, prudký a nebezpečný macchiave1lista, jenž zbožňoval jen sebe a svou moc, zamračený a despotický vojevůdce, jehož stín strašil na bojištích severu, cítil dobře, že jen vlašská renaissance dovede vyjádřiti architektonicky jeho vyznání víry: panskou morálku. Stavitel Marini, který se před Albrechtem z Valdštýna chvěl nejinak než jeho regimenty u Desavy, porozuměl dobře vůli generalissima: neúprosně srovnal se zemí celou čtvrt městskou, domy, zahrady, dvorce, cihelny j obemkl vše vysokou a pevnou zdí, vylučující jakýkoliv styk s okolím j vybudoval rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné průjezdy, honosná nádvoří; zavřel do tohoto komplexu, jakoby určeného pro vladařskou dynastii, velikou zahradu, kterou dal osázeti stromy, slibujícími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře Valdštýnská zahrada na malou chvíli, v polovici května, neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné kaštany planoucí tisíci světel a jen jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojného genia Valdštýnova. Vše konstruováno tak, aby dávalo křídla jeho duši, dychtící po nejvyšší moci: do otevřeného večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné oblohy i kamenné sochy v houštinách a nad bassiny zobrazují Herakla a giganty i voliera zdá se býti zřízena pro pobyt orlů; koruny starých stromů, ověnčených břečfanem, dotýkají se nebes. Jest to vědomí trpasličí nicotnosti, jest to tragícká soustrázeň nad konečným spoutáním této renaissanční vůle k moci, jež vyhání nás ze sadu Valdštýnova ?

Prchajíce odtud, jakoby postrašeni a bez dechu, upokojíme své prudce tepoucí srdce teprve, když pod Petřínem nad palácem LobkovickÝm sevře nás těsná a strmá Vlašská ulice, stoupající prudce a osaměle mezi zdivočelými zahradami až k tmavým lesním houštinám Petřínského vrchu a měnící se záhy v žebříkovité schodiště. Opožděná ratolest růžových květů kteréhosi ovocného stromu visí přes okraj zdi a kropí dlažební kameny omyté do ruda deštěm svými světlými kapkami. Rozkvetlý šeřík voní prudce a smyslně ze smutné zahrady nemocnice Milosrdných sester a mísí svůj teplý dech se zahořklou vůní platanových kvítků, přilétající ze sadu Lobkovického. Ale jak vystupujeme po schodišti, opředeném náladou jakési Bandellovské legendy lásky, opouštíme zvolna vlašský úsměv kvetoucích zahrad, v nichž každým okamžikem okouzlí nás prudký a překvapující průhled k Svatomikulášskému chrámu, k samotářskÝm věžím na Strahově neb k bílému náměstíčku mezi hradem a palácem arcibiskupským. V obou zahradách, svírajících Vlašskou ulici, houstnou stromy, temní se jejich kmeny, chmuří se zeleň jejich korun, sem tam kmitne se mezi buky a jasany i smrk a jedle; veverka přeběhne po okraji zdi; křik lesního ptáka vtrhne do němého ticha. Větve starých stromů splétají se v divokém loubí nad schodištěm; zelená tma chvěje se nad hlavou í kořenné aroma strouchnivělého listí, vlhké země, divokého mechu prosycuje vzduch. Míjíme skalky, jeskyňky, zastavení křížové cesty, a dojem, že lesní příroda severních krajů přemohla umělecké úmysly vlašských zahradníků, nás neopouští. Naše pohledy vyhýbají se schválně naivnosti poutnického kostelíka i banalitě železné rozhledny. Za chvíli však otevře se uprostřed stromů náhle rozhrnutých zázračný pohled před námi: barevné střechy pražské s věžemi, komíny, šutya sochami, červené, hnědé, oranžové a zlaté střechy Starého i Nového města, střídající se s mladou zeleni stromů v zahradách, leží v májovém slunci u našich nohou.

• ~~~~'8See~ea~e&6I~"~

Hrdá a odvážná touha, zachytiti VÝtvarně synthetický pohled na Prahu, jak nabízí jej bud nábřeží neb návrší Petřínské či Letenské, provází české umění od chvíle, kdy probudil se v něm smysl pro opojnou a rozkošnickou řeč barev. Kreslíři a rytci XVII. a ~VIn. věk?, jejic~ž úzk?st.livě úplné a věcně přesné prospekty béřeme vděčně do ruky jako spolehlivou pomucku davnoveke evokace, stáli před složitým a mohutným tím pohledem jako popisní, staro~i.tníci a r~fentjí~ mí~top~sc! j n~r..ozumějíce duši města, popsali nám s úctyhodnou důkladnost! zevm Jeho krOJ a to mkohv duvemy s~~

[na začátek stránky]