Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Album Karla Hynka Máchy - str. 8

[na přehled] [na text]

Album Karla Hynka Máchy : k stému výročí básníkova úmrtí a 1. vydání "Máje". V Praze : nákladem a tiskem knihtiskárny Prometheus, [1936] [10] s., 52 obr. na [24] s. příl.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

způsobu Hněvkovského; jako četní následovníci Kollárovi krouží také Mácha sonety; toužení a žalu milostnému dává lehkou formu prostonárodní písně, jakou tehdy k mistrovství dováděl Čelakovský. V Máchově lyrice převládá chmurná nálada, elegický smutek, večerní neb noční ovzduší, ale i sklon ke krajinomalbě, obrážející stavy duševní; plněji to poznáváme teprve, povšimneme-li si jeho bohaté pozůstalosti, obsahující vedle hojných zlomků také nejedno číslo umělecky vyzrálé. Na zcela nové tóny v českém básnictví udeřil Mácha v elegické lyrice vlastenecké, pro sycené vedle žalu i vzdorem a vedle zahanbujícího pocitu spoutanosti i patosem síly, vzpínající se po činu. Praha dává pozadí těmto skladbám, mnohdy visionářským jako jsou "V chrámě", "Sen o Praze", "Návrat", psané tu pádným a hutným veršem, onde rytmickou prósou. Ještě výše stojí Máchova lyrika filosofická, jež byla u nás novinkou: záhady bytí a poznání, mučivá myšlenka zmaru a věčného ožívání, touha po nicotě a opět smělý rozlet do vesmíru jsou tu hlavními tématy básníka, jehož slovo není řečnické, ale za to v lyrickém svém napětí dramatické. Mácha se sám nemohl nadíti, že básněmi jako "Noc", "Těžkomyslnost" "Srdci mému", "V svět jsem vstoupil" dává základy ke zcela nové tradici, k níž dnes počítáme nejdražší česká jména básnická, Vrchlického a Zeyera, Březinu a Horu. Leccos i v těchto skladbách souvisí s Máchovými vzory cizími, zvláště s Mickiewiczem, N ovalisem, Byronem, s nimiž se přímo stýkal. Nikdo z nich nepůsobil naň mocí tak démonickou jako Byron, jak ukazují svrchovaně zajímavé, ale namnoze nesouvislé zlomky větší básnické skladby "Mnich" z 1. 1832-1833, kde motiv záhadné viny a trestu za ni tlačí jako můra ve snách a stále nabývá podoby byronské a mickiewiczovské. Mácha cítil sám dobře, že se z těchto cizokrajných mrákot musí vrátiti domů, do světa skutečnějšího a smyslovějŠího. Pokoušel se o to v nejrůznějších útvarech slovesných.

Z několika romantických tragedií z českých dějin zůstaly pouhé zlomky; zachovaná děj ství a někde jen výj evy z "Bratří", truchlohry rodinných nesvárů mezi Přemyslovci, z "Bratrovraha" s konfliktem sv. Václava a Boleslava v popředí, z pobělohorského "Krále Fridricha" nás přesvědčují, že měl vlohu netoliko pro patetickou lyričnost vrcholných scén, ale i pro dramatickou osnovu celku v duchu shakespearovském. Jinými přednostmi upoutá Mácha povídkář, ať se vzněcuje historickou dálkou, ať živou skutečností kolem sebe: ačkoliv se sám v podání hlásil za žáka Klicperova, za českého následovníka velkého anglického mistra historického románu Waltera Scotta a ač umělecky působili na jeho prósu cizí různorodí mistři, jako byli Goethe, Novalis, Chateaubriand, přece to byl Mácha, od něhož můžeme datovati tradici romantické výpravné prósy české, hudební i obrazné zároveň, rovnocenné klasicky klidnému a spíše plastickému slohu Palackého. Zprvu převažují v Máchových povídkách prvky čistě subjektivní: rámec skrovných příběhů jest svéživotopisný neb cestopisný. Krajinomalba vysoce barvitá a odstíněná se rozrůstá na úkor vlastní epiky, sny a vidění se kupí marnotratně, vzletné úvahy o životě a věčnosti se stále znovu vynořují. Krajní meze takové subjektivnosti dosáhl Mácha r. 1833 v mrákotné visi filosofického základu a alegorického jádra "Krkonošská pout" (1833), ale již obě práce následující, spojené v "Obrazy ze života mého" (1834), pod-

[na začátek stránky]