Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Album Karla Hynka Máchy - str. 11

[na přehled] [na text]

Album Karla Hynka Máchy : k stému výročí básníkova úmrtí a 1. vydání "Máje". V Praze : nákladem a tiskem knihtiskárny Prometheus, [1936] [10] s., 52 obr. na [24] s. příl.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

smělým ohloukem vypialy k první české skladhě metafysické. Avšak na sklonku r. 1835 pochopil náhle, že hásnicky "Máj" ještě vyroste a to v úchvatnou skladhu vášnivého suhjektivismu, jestliže se hásník nehude jen skrývati za svým podohencem Vilémem, nýhrž vystoupí-li posléze sám na dějiště a to především se svým nejtěžším žalem, smutkem nad uprchlým "krásným věkem, dětinství svého věkem" - zcela ne odolatelně se tato citová zkušenost vtělovala do celé kaskády strhujících Il}etafor, jež z deníkových záznamů přešly do čtvrtého zpěvu "Máje". Ten nenáleží již ani Jarmile, ani Vilémovi, nýhrž Hynkovi - samému pěvci, který se zjevuje čtenáři jako "poutník, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou"; zjevuje se, ahy navždy zmizel za skalinou v ohzoru. Dvojnásohným "nikdy, ach nikdy", podohným ozvěně ve skalách, se končí poslední zpěv hásně, která pesimisticky opěvovala hrůzu nicoty, přechod do ní, sny dětství i milostné opojení jako pouhé předehry k ní. A přece Mácha jinak než v "Zádumčivosti", jinak než v "Krkonošské pouti", jinak než v "Cikánech" se vzchopuje, jakohy vytržen z těžkého sna, k aktu kladné lásky: jeho vrah a loupežník posílá před smrtí vděčný a oddaný pozdrav "zemi krásné, zemi milované", on sám pak volá na rozloučenou: "Bez konce lásky je! Zklamánať láska má!" Snad ukazoval tento výkřik do hudoucnosti, kde hy hyl Mácha překonal temný nihilismus svého houřného jinošství, snad jím hásník sám chtěl zažehnati divoké démony svého nitra, než hy se ohrátilo cestou jinou. Či naopak vytušil v geniálním jasnozření, že opravdu zachází navždy za ohzor do říše stínů, kde vládne to, "co se nic nazývá?" O dohadech, na něž jsme tu odkázáni, platí velké slovo prince Hamleta, k jehož rodu také K. H. Mácha náležel: ostatek jest mlčení.

"Máj" vychází v pečlivé a spanilé úpravě dne 23. duhna 1836 a vzhudí rozruch velmi houřlivý. Autority staršího pokolení, Kollár, Palacký, Čelakovský, se vysloví o něm zamítavě. Máchovi vrstevníci, Tyl a Ruheš, persiflují hásníka i dílo. Oficiální kritika perem vzdělaného, ale úzkoprsého J. Kr. Chmelenského i jiných odsoudí hásnickou skladhu, v níž hylo utajeno tolik vývojových možností pro slovesné umění české. Ale ani mladá generace, která se v "Máji" nalezla a jež porozuměla toužné melodii i harevnému kouzlu díla, se veřejně nepřihlásila k svému druhu slovem povzhuzujícího souhlasu. Roztrpčení nad tím spolu s trapnými starostmi hmotnými a rodinnými vyplnilo sedm měsíců života, které Máchovi ještě zhývaly. Teprve s novým hásnickým jarem v Čechách, jehož nositelé postavili svůj almanach "Máj" již jménem pod jeho ochranu, málem čtvrt století po jeho smrti, se dostalo Karlu Hynkovi Máchovi nejen dostiučinění, ale apoteosy, která trvá doposud: tvůrce "Máje", dlouho považovaný za poetu prokletého, postaven jako strážný genius do samé hrány moderního českého hásnictví.

[na začátek stránky]