Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Album Karla Hynka Máchy - str. 10

[na přehled] [na text]

Album Karla Hynka Máchy : k stému výročí básníkova úmrtí a 1. vydání "Máje". V Praze : nákladem a tiskem knihtiskárny Prometheus, [1936] [10] s., 52 obr. na [24] s. příl.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

scenerií působí nadpřirozeně, visionářsky i duchovitě. I v tom jsou "Cikáni" vlastní přípravou k "Máji", jehož některé části vznikaly s nimi souběžně.

Ještě před Máchovu italskou pout, do jarních měsíců r. 1834, můžeme položiti zárodky "Máje". Oba nejsilnější niterné zážitky básníkovy, těžce procítěný žal nad uprchlým mládím a vášnivá hrůza z nicoty, kynoucí člověku za hrobem, se mu vtělují v romaneskní osud loupežníka - otcebijce, který za vraždu na vlastním otci spáchanou jest potupně popraven. Dějové ty motivy, k nimž brzy přistoupil žalostný osud svedené a zoufalé milenky zločincovy, souvisely mnohonásobně s byronskou četbou Máchovou, s ohlasy básnictví polského a s dojmy z běžné loupežnické romantiky německé, ale byly zároveň prosyceny osobním živlem erotických a mravních rozporů výbušného a žárlivého milence ubohé Lori Šomkové. Baladický příběh v tvůrčí dílně básníkově takřka bezděky vrůstal do krajinného rámce českého Středohoří, jehož chlumy a vody, háje a oblaka Mácha vroucně miloval a znovu navštěvoval v různých dobách ročních, ale nejraději v měsíci lásky a touhy, v máji. I zápasil již při koncepci nového díla v nitru básníkově prvek několikerý: romantická baladičnost dějová, kořenů namnoze literárních, krajinomalba prohřátá důvěrnou citovostí a jako nejsilnější ze všech filosoficko-básnická duma o praotázkách lidského bytí a nebytí. V každém z těchto tří směrů se Mácha pokusil již dříve veršem i prósou, ale nyní se mohl opříti o hlubší zkušenost životní a směl, osvobodiv se od příliš otrócké závislosti na cizích mistrech, rozepnouti básnická křídla k volnému rozletu jako podivuhodný umělec slova melodického a zároveň barvitého ve službách lyrickometafysické úvahy o bezedné nicotě, která rozvírá svůj tmavý jícen pod kvetoucími vnadami krásného, ale krátkého bytí pozemského.

V podzimních měsících r. 1835 se do tří rozsáhlých zpěvů a do dvou úsečných intermezz rozrůstá pod neúnavně stylisující rukou Máchovi osud "strašného lesů pána", Viléma, hejtmana loupežnického, který za vraždu spáchanou ze žárlivosti na vlastním otci byl popraven a kolem lámán, i osud jeho milenky Jarmily, jež pro zprávu o rozsudku nad Vilémem končí svůj mladý, poskvrněný život sebevraždou v jezeře. Břeh jezera, kde Jarmila hyne, žalář, v němž se odsouzenec připravuje na svůj poslední den, popraviště Vilémovo byla tři střediska děje, v kruté srozumitelnosti a spádné prostotě mnohem působivějšího, než tomu bylo v starších Máchových pracích. Nad Jarmiliným jezerem šumí opojně hudba mladé lásky, naplňující celou jarní přírodu; do Vilémova vězení příšerně civí za hluboké noci záhrobí s hrůzou toho "co se nic nazývá". Kolem popraviště, kde zločinec "před Bohem pokořen v modlitbě tiché" čeká svůj trest, rozprostírá se se všemi svými půvaby sladká země, nad níž plynou bílé obláčky, poslové Vilémových vzkazů posledních. Zde se všude rýsuje dvojí, hluboce básnický vztah Máchův k přírodě: všemi svými záchvěvy obráží příroda člověkovo nitro a přece se chová s tvrdou necitelností k jeho utrpení; toto dvojnásobné, hořké poznání vyjadřuje však Mácha čistě básnicky: melodií a obrazem. Při básnickém tvoření si uvědomoval, že sice Jarmila ponese velmi málo skutečných rysů z Lori, že však Vilém v myšlení a cítění svém vyjádří mnoho z jeho vlastní bytosti, zvláště v ústředním zpěvu. druhém v rozryvně zoufalých samomluvách o věčnosti a nicotě, které se konečně

[na začátek stránky]